Zabitá noc

Černo-černá tma, uprostřed hluboké noci, na silnici vynoucí se z temného lesa se prodírají mlhou tlumená světla ještě temnějšího vozu. Řítí se nocí jako uragán. Osmdesát, sto, sto dvacet! Pronásledováni dalším autem! A za ním další! A další!
„Kam to jedeš? Tady jsi měl odbočit! Říkáš, tady někde to bude, a jedeš dál!“
„Nevadí. O kousek dál je další křižovatka, dá se tam dojet.“
Jimmy. Ano, tak se jmenuje. Osmná.. Tedy devatenáctiletý chlapec, který kdysi ráno vstal a odjel do školy. Nenápadný, nemluvný, uzavřený do sebe. A dnes? Odbočil vpravo na druhé křižovatce.
Ani jeden z jeho pronásledovatelů neodbočil. Jejich červená světla zmizela v mlze.
„Mělo to být nalevo, teď to bude vpravo. Támhle něco svítí. Ano, kofola. A je to, támhle stojí bílá tisícovka. Jsme na místě.“
„Co to?“
„Díky tati. Ráno ti zavolám. Ahoj.“ Zavřel dvěře auta a otec zmizel z jeho života. Ani nestihl cokoli říct. Místo něho se před ním z čista jasna objevila Sandy a Suzan.
„Ahoj. Nám se ještě nechce jít dovnitř. Nepůjdeš si s náma zakouřit?“
Jimmy nekouří, tak šel s nimi. Do málé dřevěné, uvnitř temné, budky autobusové zastávky osvětlené zvenčí pouliční lampou, tlumenou mlhou. Tlumenou kouřem cigaret. Podpořenou vůní cigaret, vůní vdechovaného kouře. Sedět na vlhkém asfaltu, zavřít oči a žít tak na věky věků! Ach!
„Jsi na příjmu?“
„Aha. Promiň, trochu jsem se zasnil. Tak už půjdem dovnitř, co vy na to?“
Jimmy nechápe. Kdo mohl tenhle cirkus vymyslet? Dvacet let po pádu komunismu a oni si teď na ně hrají. Přijďte ve stylu retra! Bude ohromná zábava. Taky že byla, tedy bude.
Proč ale Suzan a Sandy vypadají jako štětky ze sedmdesátých let. Měl to být rok 1962… I mistr tesař se někdy utne.
Obkroužili budovu onoho zbytku socialistického zábavního podniku (místo vybrali perfektní. Tak alespoň podle Jimmyho retro vypadá) a vkročili zpět do šedesátých let.
Jimmy dostal záchvat kašle. Místnost plná kouře. To už není vůně. Za výčepem servírka a u poloprázdných stolů pár pravidelných ožralů. ‚Bože, kam jsme to vlezli.‘
„Ten váš stužkovací večirek je vzadu v tanečním sálu.“ Jak milá a okouzlující servírka.
A za dveřmi… prostorný sál. Dj’s pódium, plno efektních světel, po stranách boxy se sedačkami a jeden bar. U vysokých stolů ve skupinkách postávající Jimmiho spolužáci. Dokonce již dorazili dva učitelé. ‚Mrtvo.‘
„To je jasný, že se to teprve rozjede. Stejně si ještě musíme odbít ten trapnej stužkovací ceremoniál a večeři.“ – ‚Ó jak duchaplný komentář.‘
Jimmy vykročí směrem k nim. Dnes to bude fajn, dnes to bude jeho večer. Těšil se na tuto akci již několik týdnů. Retro to sice být nemuselo, ale co naplat. Proč je tu tolik prostitutek?
„Ahoj. – Ahoj. – Čau. – Nazdar. – Áááá, Jimmy je tu. – Jak se máš? – Jak se máš? – Fajn. – Fajn. – Jde to. – Dnes to bude super. – Jo, super. – Jdu se něčeho napít.“
Jimmy pije jen vodku s džusem. Pomerančový neměli. Zkusil červený grep. Byl to grep? Vrátil se zpět, sedl si ke stolu a smál se hahaha, hihihi, těm rádoby vtipným historkám a komentářům, které na něho ostatní spolužáci… blili. Ano, jak jinak to nazvat… Blili.
Srk, srk. Učitelé jsou všichni. Dokonce i třídní přišel. Slavnostní ceremoniál mohl začít. O čem to vlastně bylo? Další pokus o socialismus. Jak jen to bylo špatné v oné době. Projev třídního Gottwalda. „Právě jsem se vrátil z hradu…“ Několik propagandistických písní a keců.
A pak předávání maturitních stužek. Patrick šel jako první. Jimmy ho má rád… Jimmy ho miluje, možná miloval, vždyť už to jsou tři roky co ho zná. A stále v jeho očích vypadá zatraceně dobře. A ty pohyby!
Několik dalších spolužáků a přišel na řadu Jimmy. ‚Teď jim všem ukážu.‘ Zvedl se a vykročil vpřed. Kolem pohledů učitelů, za potlesku svých spolužáků, pomalu, majestátně až na druhou stranu haly. Ten pocit! Třídní mu připevnil stužku, potřásl rukou a popřál, hodně štěstí. A jako malý Jimmy se vracel zpět, obohacen o respektuhodný pocit, ke svým spolužákům.
Večeře byla výborná. Na zdejší poměry překvapující fakt.
Oficiální část večera skončila. Začala hrát hudba, začalo se opíjet a tančit. Jimmy si sedl opět k vysokému stolu vedle spolužačky Julie. Tlustá, často dotěrná, ostatní se jí posmívají.
‚O čem si s ní povídat? Zkusíme filmy. Ne, filmy přeskočíme.‘
„Julie, ten James, jak si tvrdila, že jsi s ním chodila, byl skutečný nebo sis ho vymyslela?“
„Vymyslela. Ale nikomu to, prosím, neříkej.“
„Jasně, že nebudu. A jsi na holky?“
„Co? Ne, to važně nejsem.“
„Aha. No, a proč sis ho tedy vymyslela? Aby ti dali ostatní pokoj? Styděla ses za to, že nemáš žadnýho kluka?“
„Chtěla jsem, aby mi dali pokoj.“
„Jasně, a oni si tě začali dobírat ještě víc. Já ti taky něco řeknu. Jsem na kluky.“
„Cože, děláš si srandu? To myslíš važně?“
Pif paf! Jeden ohlušující výstřel. První oběť dnešního večera leží v kaluži krve pod vysokým stolem s nohou legračně zkroucenou pod kily mrtvého masa.
Jimmy se přesunul k jinému stolu. Téměř nikdo si ho nevšímá. Pozoruje ostatní spolužáky, jak se mezi sebou baví, jak se baví s učiteli. Jimmy se nechtěl bavit s učiteli. Jsou to učitelé, ne lidi. A jako učitelé je chce zapomenout.
Sedí sám hodinu, dvě.
„Peggy, mohu si dovolit jednu teploušskou poznámku?“ Peggy je Jimmiho přítelkyně, vrba. Vlastně je jedna z prvních lidí, u kterých se vyoutoval. Peggy je naprosto rodinný typ. Bude to dobrá matka uspořádané rodiny padesátých let.
„No povídej“
„Dneska to Patrickovi opravdu sluší.“
„Jar… Patrickovi? Hahahahaha. Tak to je hustý. Hahaha.“ Začala se nekontrolovatelně smát.
Pif paf! Druhý ohlušující výstřel. Druhé bezvládné tělo padající k zemi. ‚Proč bych se já měl cítit jako úchyl, když upozorním na to, že se mi líbí nějaký kluk?‘
‚Všichni se tu baví a já tu sedím mlčky sám, naštvaný na celý okolní svět. Tohle přeci není můj večer. Takhle jsem si ho nepředstavoval!‘
„Jimmy pojď tančit.“
„Nejdu.“
„No tak pojď. Pozvání dámy se neodmítá.“
Pif paf. ‚Chudák. Sandy byla fajn.‘
„Proč tu sedíš tak sám? Jsi dneska nějak zmlklej.“
„Nemám chuť se bavit.“
„Proč? Co se stalo?“
„Nic.“
„Ale no tak. Pojď se bavit. Nedáš si ještě něco k pití?“
„Ne, nechci nic.“
„Ale tak mi neříkej, že ti nic není. Vidím, že ti něco je.“
„Nic mi není. Jen prostě nemám náladu se s někým bavit.“
„Jasně. Tobě dala kopačky nějaká holka, viď? Takovou náladu jsem měl, když mi Peter přebral holku. Byl jsem naštvanej na celej svět a nechtěl jsem se s nikým bavit.“
Pif Paf! Paul byl dobrej kluk. Vlastně jeden z mála z Jimmiho třídy, kteří se s ním chtěli bavit, i když nemuseli. Jimmy by se mu odvážil říct i kamarád.
Pak už to bylo snadné. Všechny ty zářící smějící se tváře, opilé tváře, tváře plné života, unavené tváře. Suzan, Peter, George, druhý George, Marry, Patrick. Všichni. Pif paf!
‚Je tu mrtvo.‘
Jimmy si rozložil na zemi svůj spacák a usnul.

„Tati? Můžeš přijet.“
„Chce někdo odvést domů?“