Astralonie: Dotek nekonečné lásky

* * *

Alex mě vzal kolem ramen, neboť velmi dobře cítil mé zoufalé pocity. Byla jsem skutečně téměř zoufalá – ale kdo by nebyl, kdyby viděl, jak nesmyslné může být žití na Zemi. V tu chvíli nás ale ozářilo tak neuvěřitelně silné světlo, že jsem kvůli oslnění nedokázala poznat, co je jeho zdrojem. Za okamžik jsem již však podléhala svému překvapení.

Stála jsem přímo před žhnoucím Sluncem, které mě omamovalo svou nekonečnou zlatavou září. Světlo, které naplnilo každou buňku mého těla, vytvářelo hřejivý proud zlaté energie, jež začala kolovat mými žilami.
Přistupovala jsem ke Slunci blíž a blíž, a čím více jsem se k němu blížila, tím více se prodlužoval stín za mnou. V jednom okamžiku jsem na ten dlouhý protáhnutý stín pohlédla a zastavila jsem se.

„Dokud bude existovat světlo, bude existovat stín. Stín je opakem světla a spolu tvoří přirozenou dualitu, která je rovnováhou mezi nimi. Stejně tak je to i s láskou a strachem. Strach je opakem lásky, odvádí tě od ní, odvádí tě od myšlenky dotknout se čistého zdroje světla. Nezastavuj se však, ani se znovu nevzdaluj, jen proto, aby tvůj stín nebyl delší. Neboť onen stín není skutečný. Kdybys neměla své tělo, byla bys tvořena světlem. Ty a Slunce byste tvořily jedno velké světlo. Stín za tebou vzniká jen kvůli hmotné energii tvého těla. Je to těžká substance, skrze kterou sluneční paprsky neproniknou. Pak za tebou vzniká neosvětlený proužek, který se tě pokouší přesvědčit, že světlo nedosáhne všude. Není to však pravda. Stačí si uvědomit skutečnost, že nebýt hmoty a zatížené hmotné úrovně tvého života, byla bys světlem stejně jako všechny ostatní žijící duše a žádné stíny by nemohly existovat. Stačí si odmyslit všechno hmotné, co tě tíží, a spatříš skutečnost plnou světla beze stínů.
Čím více se otevíráš lásce, tím větší snahu má tvůj strach odvést tě od ní pryč. Ale záleží na tobě, jestli budeš poslouchat strach a nebo budeš pokračovat dál, blíž a blíž k lásce. Stín je nic. Stín ve skutečnosti neexistuje. Strach je také nic. Ani on neexistuje. Je to pouze klam vytvořený tíhou hmotné úrovně. A nejúčinnější způsob, jak se jím nenechat ovlivňovat, je následování a uvědomění si své podstaty - lásky, čistého světla… toho, co je skutečné a nekonečné.“

Přistoupila jsem ke Slunci, natáhla k němu dlaň a dotkla se ho. V jediném nepatrném okamžiku jako bych se rozptýlila mezi částečky vzduchu a vznášela se mezi nimi, cítila neskutečně úžasnou nádheru veškerého života, souzněla jsem se vším, co žilo díky světlu tvořící naše duše… byla jsem vším a všechno bylo mnou, všechno bylo světlem a čistou nepopsatelnou láskou…

* * *

Nebe bylo bez mráčku, jen ptáci zpívali v korunách stromů a cvrčkové se ozývali z louky. Ležela jsem v měkké trávě, poslouchala jsem šumění listí a šťastný zpěv letících pěvců, a pak jsem zavřela oči a pokoušela jsem se uvědomit si, co se vlastně přihodilo. Co se to stalo… Lehký dotek nejvyšší lásky, který mě navrátil ke skutečné podstatě života a existence… Jak zbytečné byly náhle myšlenky strachu a pochybnosti… Vše bylo v tu chvíli tak umělé a zbytečné…
Na čem vlastně záleželo?
Záleželo na tom, jestli se mi něco nepodaří nebo jestli něco ztratím?
Ale co by se mi jako ztělesnění světla mohlo nepodařit? Co bych jako světlo a láska mohla ztratit? Jak by mě jako světlo mohl ovlivnit neexistující stín? Jak by mohly existovat nějaké obavy nebo bolest? Vždyť vše je ve své skutečné podstatě tak nádherné a nekonečně mocné… Tak na čem jiném vlastně záleží?

* * *