Už jedou!

,,Už jedou!“ Ach ne. Myslela, že nepřijedou. Jak v to mohla doufat? Vždyť třikrát volali a ještě dali vědět písemně. Nákladní loď vjížděla do přístavu. V okýnkách se míhaly nedočkavé a natěšené hlavy. Všem tady okolo jiskřilo v očích. Jí ne. Její oči byly tajemné. Nikdo nepoznal, co právě cítí a co si myslí. Cestující utíkali po nástupních můstcích a padali si do náruče s přáteli. Padaly slzy dojetí, halas, štěstí. A ona stála kousek dál a na všechno se dívala jako na televizi. Nikdo se nezměnil. Pár jedinců se zmohlo na pozdrav. Nevnímala je. Jakoby oněměla, jen pozorovala to hemžení. Cestujících vycházelo z lodi čím dál méně, až vyšel poslední. Dveře se zavřely. Ale vždyť někdo chybí! Musí být ještě uvnitř! Zamknuli je. Nejdřív na jeden západ. Druhý. Roztřásla se. A na třetí západ. Chtěla udělat krok, ale její nohy byly jako z olova. Snažila se křičet, že na někoho zapomněli. Ale byla sotva slyšet. Vlastně vůbec. Hlas ji zradil. Očima se ho mezi kolemjdoucími pokoušela najít. Ale neviděla ho. Zamykali nástupní můstek. Udělalo se jí strašlivě zle a z posledních sil došla k námořníkovi. Vysvětlovala mu, co se stalo. Nerozuměl jí. Neuměl anglicky. Ale nevzdávala se, vydala se za kapitánem. Avšak ten ji odbyl, neměl na starosti cestující. Až teď nad ní zoufalost zvítězila, se zavřenýma očima skočila do vody.

Přežila, avšak s následky na zbytek života.
A on mezi nimi byl, ale úspěšně se schovával před jejíma tápajícíma očima. Nechtěl s ní nic mít.