Měl jsem domov

Měl jsem domov. Domov, kde jsem si mohl zvát děvčata, pořádat večírky, vyjídat ledničku, poslouchat hlasitou hudbu, dlouho se dívat na televizi, spát nahý, koupat se jednou za tři dny, přejídat se hamburgery a vegetovat při otevřeném okně. Ten pokoj jsem získal na inzerát. Nacházel se v rodinném domku, kde bydlel jen jakýsi starý invalidní chovatel zlatých bažantů. Již úvodní konverzace byla velice netypická.
"Pane domácí, rád bych se zeptal na pár formalit, které se týkají..."
"Jo, jo... plesniví mi to tu, plesniví.. Až přijede Karel, dá mi tu pětistovku, jelikož mi kupoval enem ze dvě balení toho Prostenalu...mlask.."
"Pane domácí , ty formality bude nutno vyřešit, protože...."
"No peníze tož fčil tu mám ten říjen tak kdybyste zase příště ... a voda teče, to mám dole ten kohout!
CHRRRRCHLY, ozvalo se zezdola.
"Víte, pane domácí... já nevím jak bych vám to přiblížil, ale já mám konečně domov... Vy nevíte jaké to je, když má člověk naprostou svobodu a může si nakoupit třeba deset jogurtů a pak si každých pět minut zajít do ledničky... a ony tam jsou! Víte, ono je dobré i to, že tu můžu souložit a zvát si kamarády... já mám totiž velké sociální cítění. Kamarád je na útěku z diagnostického ústavu, tak ho tady občas na noc schovám.. no a kamarádka zase nemá kam schovat pět kilo hašiše, to víte - až to prodá, koupí si novou myčku, pračku a kartáček na zuby..."
CHRCHL....CHRCH....KUCK
"Jo jo... no a pak v tom osmapadesátém jak jsme byli na tý vojně - huahahhaaaaahahahaha - ten Zdenda byl šprýmař, to teda byl... tak sme - tož hladoví záklaďáci - měli hlad jak psi - tak jsme šli pro můku do komory... a mě tam chytli - a víte proč???"
"Prosímvás mě to nezajímá, já vůbec nevím o čem..."
"No bo jsme nechali stopy v tý můce... od bagančat... tož jim říkám dejte mě inam, tady vám budu furt tu můku žrát a..."
"Dědo! Dobrou noc! Mě TO NEZAJÍMá!!!"
"...A fčil sme byli v Opavě jako že jsme byli se podívat na ty kostely co tam sú... jelikož manželka se chtěla podívat jako..."
Vzal jsem tác a pustil na něj proud vody v dřezu...

Druhý den jsem šel z přednášky dřív. Mdlé podzimní slunce chabě ozařovalo tlící zbytky letní bujné krásy přírody. Stromy byly evidentně připraveny k zimnímu spánku. Xantofyly a karotenoidy výrazně potlačily chlorofylovou podstatu veškeré listnaté stromoviny. Foukal nepříjemný vítr, který dokázal drze zalézt pod kabát, ba i pod kalhoty. Na lavičce u obchodního domů se choulilo pět bezdomovců... Jejich dlouhé zalátané kabáty se zpola válely na vlhkostí prosyceném chodníku pod lavičkou. Vousy a vlasy všech pěti mužů spočívaly ve slepené šedé beztvarosti na klopách jejich svrchníků..
BRB.. řekl jeden a lokl si levného vína. A tu jsem si všiml té žalostnosti. V lahvi byly zhruba dvě deci! Oni nemají co pít!!! Srdce se mi sevřelo nad tou osudovostí. Vytáhl jsem peněženku a zkontroloval její stav. Gesto působilo jako budivý signál. Dva z bezdomovců vstali a ukázali na mě své různorodě zbarvené ozubí.
"Hoši, zvu vás do hospody..."

Po sedmi pivech jsem uznal, že já, chudý student, nemám na další prostopášné hýření a všem pěti starcům jsem oznámil, že finanční zdroj je vyčerpán. S povděkem mě poplácali po ramenou a vytáhli sáček tabáku. Jeden z nich si hlasitě říhnul, druhý uslintnul na dubový stůl. Třetí si utřel snopel do rukávu a usmál se na servírku.
"Tyyyy... kundo?" pokusil se o lechtivou konverzaci, s cílem dostat její mladé tělo do svých, dva týdny nemytých, spárů. Servírka se usmála a oznámila, že hospoda se zavírá. Podíval jsem se na hodinky a účastně jsem na servírku kývnul. Otřepaný trik na vyhoštění nevítaných hostí byl na opilé lidi vždy účinný. Zaplatil jsem 600 korun a poděkoval za shovívavost.
Ve dvě ráno jsme došli k mému domovu. Zlatí bažanti pogovali na šumění tramvajové zastávky a pan domácí se zrovna vracel ze záchodu, kde dával průchod svým prostatickým obstrukcím.
Vrazil jsem klíč do zámku. Nepasoval.
?, řekl bezdomovec a přejel jazykem po oprýskané fasádě baráčku. Moč jeho kolegy zatím zvolna stékala po nově pobetonovaných schodech. Další z bezdomovců si decentně ublinkl na rohožku a s laškovným gestem plácl svého čtvrtého kolegu po zadku.
"°čo vole..." zaklel jsem a zazvonil.
Pan domácí přišel ve vězeňském pyžamu a v ruce držel obrovský svazek klíčů. Pevnost Boyard hadra.
Ten kokot starý vyměnil zámek!, ozvalo se za mými zády. Klíčů bylo mnoho, pasoval jen jeden. Domácí začal po této poznámce ještě zběsileji hledat ten pasující.
BRGWA...KRK, ozvalo se od branky.
Domácí otevřel dveře.
"Tož.. zámek jsem měnil, jelikož ..mlask.. nevím."
"To je v pořádku... já... grg.."
"Máme se zout tu nebo až .... BRRRRP... nahoře?", ozvalo se zpoza mého ramene. Všech pět starců se protlačilo do předsíně. Významně jsem na domácího mrknul a popřál mu dobrou noc.

Kamarádi se uložili na zemi i na posteli a naposledy si zabušili na moji přepychovou bicí soupravu. Zvláště zábavné jim připadalo vyhodit z okna za urputného bubnování židli a sledovat jak při pádu klepne o parapet okna v přízemí. No, byla to legrace.
V půl páté jsem šel na záchod. U vchodových dveří stál bezdomovec a kňučel.
Asi chce ven, řekl jsem si. BUCH BUCH!! DOMáCí!! ODEMKNOUT!!!! BEZDOMOVEC CHCE VEN!! Domácí vlídně vylezl z ložnice a za deset minut již vrazil pasující klíč do zámku. Šel jsem si lehnout. Po usnutí jsem si všiml že vedle mě spí již jen jeden bezdomovec. Kde je tedy ten zbytek?? KŇučení zdola bylo víc než výmluvné... V hale stáli tři bezdomovci. Pod nimi nakakáno.
DOMáCí!!! BEZDOMOVCI CHCOU VEN!
Stařík vylezl se zlatým bažantem v náručí. Něžně jej drbal pod bradičkou a když viděl, že je nutno opět otevřít dveře od domu, šel zpět a vrátil se s klíči.
No nic. Bylo půl sedmé, na devět jsem měl přednášku. Dal jsem poslednímu z bezdomovců své nové klíče, které mi domácí konečně vložil do ruky. Ať se hezky prospí, a když bude odcházet, nechť mi klíče nechá ve schránce.

Odpoledne, když jsem přišel ze školy, se na mě domácí nějak divně díval. Jako by byl naštvaný. Ale to asi ne. Přesto - vypadal, jako by mu něco přelítlo přes nos. Co to bylo? Zlatý bažant asi ne. Je vina ve mě? Vždyť já tu mám domov!! Prošel jsem se žloutnoucím sadem a přemýšlel nad tím, co pana domácího rozdráždilo. Třeba mu ta padající židle spadla do záhonu s rajčaty!!? No jo, to bude ono!! Tak to jo...

Dnes už domov zase nemám. Pana domácího zabilo padající piano a do domu se nastěhovala vnučka s rodinou. Přesto na tyto chvíle vzpomínám s nostalgií. Myslím, že i pan domácí na mě vzpomíná v dobrém.