Co s pravdou?

Člověk by měl umět říct pravdu za jakýchkoli okolností, a to i kdyby už bylo pozdě.
Sbohem lásko, už nikdy se neuvidíme. Není to lehké, ale bude to tak lepší... pro oba. Vždyť život půjde dál. Promiň, bude se mi stýkat.
„Sbohem,“ zašeptala, aby to slyšel jen on. Prstem přejela po chladném povrchu kohoutku a… stiskla.
Nocí se nesl výstřel.

Vyšla ze dveří školy, za ní kráčel o něco vyšší, tmavovlasý mladík v kožené bundě a džínsech. Nebrala na zřetel, že se právě dozvěděla, že kdysi prodával drogy a teď po něm někdo jde. Povídali si. Nebyl to normální rozhovor, byl prodchnut jakousi zvláštní, nepopsatelnou atmosférou. Nedalo se říct, že by k sobě byli přátelští, avšak nečišela z nich ani nenávist. Společný hovor brali spíš jen jako hru. Hru, v níž se nekladou meze.
Přešli na opačnou stranu ulice a vydali se podél stěny vysokých secesních domů. Každý měl jinou barvu a za každým oknem se dalo zahlédnout něco jiného, jenže to dvojici nezajímalo. Oba pozorně vnímali slova toho druhého, načež mu odpovídali předem pečlivě zvolenými slovy.
David se zarazil jen co zahnuli za roh. Katka zprvu jeho reakci nepochopila, takže udělala ještě několik kroků, než zahlédla čtveřici urostlých mužů, kteří si to, ne zrovna pomalým tempem, šinuli přímo k nim. Nevypadali mírumilovně a o to víc jí vyděsil pohled na blýskající se ostří nože, který jeden z nich svíral.
Nemuseli si nic říkat, aby pochopili, že tudy cesta nevede. Jako na obrtlíku se otočili a vydali se zpět cestou, jíž přišli. Dusající kročeje jim napověděly, že jejich pronásledovatelé se dali do běhu. Bezmyšlenkovitě je napodobili a zamířili rovnou do budovy školy. Stihli to jen tak tak, ale uvnitř byli zatím v bezpečí.
„Kdo to je?“ vyhrkla zadýchaná Katka, které to teprve teď začalo docházet. David chvíli mlčel. „To jsou oni, chtějí mě zabít. A teď možná i tebe.“
„Tak to neni dobrý,“ usoudila. „Co teď? Věčně tu zůstat nemůžem.“
„Zavolej známejm, ať ti přijdou pomoct,“ poradil a už se sám chopil mobilního telefonu.
„Zešílels?“ Kde mám asi vyhrabat někoho, kdo je schopen projít přes ty čtyři gorily?“ David si jí zkoumavě prohlédl. Mohlo ho to napadnout. „Fajn, tak zavolám jen ty svoje.“
„Bude to stačit?“
„Uvidíme.“
Nakonec se ze sedmi zachránců stalo deset. Co se dělo před budovou Katka ani David netušili, prostě se najednou otevřely masivní dřevěné dveře a dovnitř nakoukla čísi hlava, spatřivši Davida kývla na pozdrav. Poté přijala skupinka nejrůzněji starých můžu a mladíků do svého středu oba zachráněné.
Katka mezi nimi neměla dobrý pocit. Cítila se strašně stísněně. Nikdo s ní zatím nemluvil, jen občas zachytila nějaký ten zvědavý pohled. Zato David s každým prohodil nějaké slovo. Tvář měl pořád vážnou, jako vůbec většinu času, ale tentokrát v ní byly i obavy.
Dopravili se do metra, kde se David podíval opět na svou společnici. „Chci domů,“ řekla prostě a bez rozloučení se chystala vydat se ke své straně podzemky. David jí chytil za ruku. „Může to být nebezpečný.“
„To je mi jedno. Dneska jsem zažila něco, co jsem nikdy zažít nechtěla,“ vyškubla se mu a s odhodlaným výrazem vběhla do právě se zavírajících dveří vagonu. Teprve tam si oddychla. Bylo toho na ní opravdu trochu moc.

Nespalo se jí dobře, pořád musela uvažovat o tom, co se stalo. Měla to vlastně jen o fous. Nebrala Davida až tak vážně, třebaže občas přišel s nějakým šrámem, který určitě nebyl jen z obyčejné pranice. A to, co se stalo, najednou všechno stavilo do jiného světla. Zažila chvíli jako vystřiženou z thrilleru. Nebyla pravda, že by si nikdy nepřála, aby se jí něco takového nepřihodilo, ba naopak, lákala ji ta skutečnost. Teď se jí však rozezněl v hlavě poplašný majáček, tady šlo opravdu o život.
Nejdříve si jich ani nevšimla, jak byla stále zabraná do svých myšlenek. Kdo to jde proti ní jí došlo, až když byli dost blízko. Poznala je podle muže, který předešlého dne držel nůž. Na okamžik se zastavila, pak udělala pár krůčků dozadu, načež se otočila a chystala se k úprku. Jen se otočila a vrazila do někoho. Kolem ramen jí sevřely dvě pevné ruce.
Dech se jí zatajil, div že se neudusila. Kolena se jí třásla a z obličeje se jí vytratila všecka živá barva. Koleno jí jakoby samo od sebe vystřelilo vzhůru a zabořilo se do mužova rozkroku. Svalovec zavyl a povolil stisk. Vyškubla se mu a rozeběhla se pryč. Moc to tu neznala, takže zahýbala jen tak nazdařbůh. Ohlédla se a při tom vběhla do další postraní ulice. Když se vrátila zrakem před sebe, málem omdlela. Slepá ulice!
Otočila se a zašátrala rukou v kapse. Vzala si s sebou nůž, i když spíš jen pro ten pocit, než proto, že by ho měla v úmyslu opravdu použít.
Výhled jí zaclonila první postava. Když viděla nevysokou vyděšenou dívku s nožem v ruce, rozesmála se a dál mířila k ní. Katka neváhala a vrhla se vpřed. Byla jako pominutá. Muž jejímu útoku uhnul a opět se zasmál. „No tak, maličká, nech toho, ještě si ublížíš.“ Nečekala na nic a opět skočila po muži. Tentokrát důmyslněji a s hbitostí šelmy se mu propletla pod rukama, při čemž mu rozpárala bok.
Chlap zaskučel jako poraněný pes a zuřivě po ní chňapl. Uskočila dozadu, ale uklouzla po lahvi a svalila se na znak. Ruka jí narazila o obrubník a z prstů jí při nárazu vylétl nůž, její chabá obrana.
To už byli na místě i ostatní…

„Jak se jmenuješ?“
„Co ti je do toho.“ Seděla na židli v tmavé, jen spoře osvětlené místnosti, kde nebylo nic. Bolelo jí celé tělo, jak jí prve zbili. I tak se zmohla na odpor. Zařekla se, že jim nic neřekne. A to mínila dodržet.
„Fajn, jak chceš. Chodíš s Ním?“ Mlčela. Co mu na to měla říct? Nechodila, to věděli všichni. Muž se nerozpakoval a vší silou ji udeřil hřbetem ruky do tváře. „Tak ještě jednou: chodíš s ním?“ Další mlčení.
„Takže ne. Kdo je ta vyvolená?“ Nic, žádná reakce. Povzdychl si a přidřepl, aby měl obličej na přibližně stejné úrovni jako ona. „Podívej, když nám to všechno hezky řekneš, tak pak tě pustíme a už se ti nic nestane. Budeš se moct vrátit domů.“ Polkla. Byla to lákavá nabídka. Stačilo jediné jméno… NE! Tohle přeci nemůže udělat.
„Jak chceš,“ zvedl se a vyšel ven, dveře nechal pootevřené, takže ještě zaslechla jak někomu říká: „Je vaše.“
Davidovi se rozezvučel mobil uprostřed hodiny. Zase zapomněl vypnout vyzvánění. Omluvně se podíval na učitele a vypnul zvuk. Ještě se pak tajně podíval na display. Zpráva přišla z neznámého čísla. Kliknul na „otevřít“ a vyskočil na něj portrét Katky. Obličej měla skoro celý modrý a oblečení potrhané. Pod fotografií stálo: „V jednu jako obvykle, jinak je tvoje kamarádka mrtvá.“
Chvíli na to nevěřícně koukal, nakonec jeho zrak dopadl na hodiny. 12:06, čas tak akorát aby vyrazil. Nerozpakoval se, popadl batoh a vyrazil rychle ze třídy.
Došel opravdu na minutu přesně. Stál v osamělé uličce, z níž vedla jen jedna cesta a do níž mnoho obyčejných lidí nezavítalo. A z dobrého důvodu.
Jeho zrak zůstal na Filipovi. „Cos jí udělal?!“
„Neboj se kamaráde, je jenom trochu pochroumaná. A možná vyděšená, za čas se z toho může dostat. Tedy spíš mohla by.“
„Jestli jsi si jí zabil…“
„Tak co?“ přerušil ho se škodolibým úsměvem. „Víš, je to odvážná holka, měl by sis jí vážit, nic nám neřekla. Ale myslím, že už by to stejně bylo jen otázkou času. Ale děkuju, žes přišel tak dobrovolně, ušetřilo mi to dost práce.“
„Chci vidět, že je v pořádku. Teď mě máš, tak jí můžeš pustit.“ Filip se usmál a hvízdl. Dva vazouni dovlekli do uličky zřízené tělo dívky. Byla k nepoznání. Jen co ji David spatřil, ztvrdly mu rysy v tváři. Najednou vytáhl revolver a namířil ho na Filipa. „Konec hraní, ať ji pustí.“ Filip kývl, aby se tak stalo. „Neudělej žádnou hloupost, víš jak by to mohlo dopadnout.“
„Vím, a je to moje starost. Jdi dozadu. A oni taky.“ Udělali všechno co chtěl. Došli ke zdi, kam se postavili a čekali, co bude dál. Filip ho zase podcenil. Ale to nevadí, nebude na ně moc mířit věčně.
David ustoupil až ke Katce, které se zeptal, jestli je v pořádku a je schopna chůze. Na všechno přikývla, i když si byla vědoma, že bude mít asi co dělat. Pak se pomalu vydali z uličky ven. Jen co zahnuli, rozeběhla si trojice za nimi. V ten samí okamžik se rozezvučeli policejní houkačky.

Neodporovala, když ji bral do náruče. Sama byla natolik vyčerpaná, že za to vlastně byla vděčná. Nechala se odnést do vzdáleného, dosti velkého domu, který spíš připomínal vilu. Správně odhadla, že je to Davidův domov. Donesl ji po schodech až do svého pokoje, kde ji posadil na postel.
„Promiň, nechtěl jsem, aby k tomu došlo,“ omluvil se. „Opravdu jsi jim nic neřekla?“
„Ptali se mě na Moniku,“ přiznala. „Neřekla jsem to. Chtějí se přes ní dostat k tobě.“
„Děkuju,“ hlesl. Dobře si dovedl představit, co všechno musela prožít. Pokusila se o úsměv. „Nemáš za co.“
Zůstala u něj, dokázal jí dobře přesvědčit proč. Rodičům to taky vysvětloval on, nedalo se říct, že by to pochopili, ale museli se s tím smířit. Katka se mezitím došla umýt. Věděla, že tady bude muset zůstat několik dní. Hlavně dokud se aspoň neztratí ty otekliny.
Spala v jeho posteli, pokud se to spánkem dalo vůbec nazývat. Spíš se jen třásla, protože pokaždé, když zavřela oči, tak se jí před nimi objevila ta zvěrstva a tváře násilníků. Sama se divila, že to vůbec vydržela. Nakonec se uprostřed noci rozvzlykala.
Po nějaké chvíli k ní došel David a odhodlal se jí obejmout. I to byl div, protože ho znala jen spíš jako neosobního mladíka. Sám se tomu divil, ale nechal ji, potřebovala si ulevit.
Několik dní tam tak musela zůstat. Každý den se na sebe dívala do zrcadla, její tvář jí připadala tak cizí… až jednou se probudila a vypadala docela normálně, jen kůže ještě byla trochu jiného odstínu. David už byl pryč, takže se jen nasnídala a čekala, až se vrátí. Nic jiného jí ani nezbylo. Po dnešku odejde.
Vrátil se až večer, kdy skoro spala. Našel jí ležet nepřikrytou na posteli s napůl vyhrnutým tričkem, z pod něhož vykukovalo jedno ňadro. Neodolal a pohladil ji po bříšku. Cukla sebou a prudce se posadila. Přiložil jí prst na rty, aby jí naznačil, že má být tiše, načež jí něžně políbil. Když se moc nebránila, změnil se polibek ve vášnivý. Jeho ruce bloudily po jejím těle a užívaly si toho dotyku, až ji nakonec celou obnažily. Za tu dobu se ani jednou nevzepřela, dokonce ani když do ní pronikal…

Byl to už měsíc. Ještě několikrát za ním byla a pokaždé se milovali. Při posledním setkání jí dal pistoli a několik zásobníků. Kdykoli si prý měla říct o nové. Tím jejich „vztah“ skončil. A možná to tak bylo lepší. Přesto se neubránila myšlenkám na to, co s ním dělala. Vždyť má přítele, někoho, na kom jí záleželo a koho nechtěla ztratit, a najednou ho takhle podvede.
Ležela vedle něj a přemýšlela. Hladil jí po zádech a jí to uklidňovalo. Změna v jejím chování však byla znatelná.
„Káťo, co se děje? Poslední dobou jsi nějaká divná.“
„To nic, všechno je dobrý,“ zalhala, znovu se jí v paměti ožily ty vzpomínky.
„Není, vždyť to vidím. Něco se stalo a já chci vědět co. Určitě ti bude líp,“ přemlouval ji. Nebylo pochyb, že by o tom někomu ráda řekla, ale jak? Jak mu to mohla jen tak říct? Jak se mu měla přiznat k tomu, že má v tašce nabitou pistoli, s níž byla ochotná zabíjet?
Přitulila se k němu a rozbrečela se. Neměla na to. Tohle bylo opravdové peklo.
Nakonec se se vším svěřila své nejlepší kamarádce. Popsala jí, jak k čemu došlo a znovu se jí vybrečela. Dívka na ní koukala dost překvapeně, ale zdálo se, že chápe vážnost jejího strádání. Nechápala. Hned druhý den o tom řekla rodičům, kteří se rozhodli vše hlásit na policii, jen tak pro jistotu. To stačilo, aby se to doneslo oběma stranám. Víc Katka nepotřebovala, aby poznala, že udělala chybu. A taky jí hned došlo, v jakém nebezpečí se teď Lenka nachází.
Přišla včas, ale jen co vešla do bytu, kde byla Lenka sama, ozval se další zvonek. To přišel David. Katka se omluvila a vyšla za ním ven.
„Co chceš dělat?“ zeptala se. Bála se toho nejhoršího.
„Neměla jsi to říkat,“ pronesl hrubým hlasem. „Uhni mi.“
„Ne!“
„Uhni, tobě se nic stát nemusí.“
„Ale jí taky ne.“
„Jdou po ní stejně jako po mě nebo po tobě. Je nebezpečná. A slabého článku je třeba se zbavit. Uhni!“
„Ne, nezabiješ jí. Jí ani rodiče.“
„Buď ona nebo ty. Vyber si. A k ní se nebudou chovat tak pěkně jako k tobě. Když jí něco řekneš….“ Katce se začali po tvářích rozlévat slzy. Měl pravdu. A věděla to, od začátku to věděla. Jenže smířit se s tím jen tak nešlo.
„Tak fajn, udělám to.“
„Jsi si jistá?“
„Jsem.“ Vrátila se dovnitř. Lenka se vyptávala, ale Katka mlčela. Došla jen ke své aktovce a cosi z ní vylovila. Když se opět podívala na svou kamarádku, už nebrečela. „Promiň,“ bylo jediné co řekla a střelila. Trénink zaručil přesnost.
Naprosto chladně vykráčela ven; teď ještě rodiče.

Nenáviděla ho. A nenáviděla i ostatní, co za to mohli. Proč ona? Proč to musela odnést zrovna ona? Každému už muselo být jasné, že něco není v pořádku. Byla víc zádumčivá, málo se smála. Dokonce přestala pravidelně docházet do školy. S Davidem se skoro nebavila, jen vždycky potichu si něco řekli a pak je občas někdo viděl, jak si cosi předávají.
O podivných vraždách se psalo v novinách, ale vraha nikdo zatím nenašel. Částečně v tom měl prsty jak David, tak i opačná strana. Oba dva štvanci jim však byli čím dál víc trnem v oku.
Brzy zjistila, že ne každému může věřit. A že spoustu těch, co poznala a začala považovat za přátele, jsou jen zrádci. Několika se začala vyhýbat. Pár zastřelila, protože se připletli ke chvíli, která se jinak řešit nedala. A za to se nesnášela ještě mnohem víc.
Nakonec to nevydržela a řekla to i Danovi. Nejdříve jí to nevěřil, až když mu ukázala zbraň ve své tašce. Zhrozil se a na chvíli ho opanoval jakýsi odpor k tomu, co všechno dělala. Avšak v jejích očích byla jen lítost, strach a nenávist k sobě samé. Bylo mu jí vlastně líto.
Dobře si uvědomila, že ohrozila i jeho život. Musí to skončit. A přesně to mu i řekla, když od něj odcházela…
Na několik dní se ztratila, jako by zmizela z povrchu zemského. Pak se jednou ráno našla v jedné zapadlé ulici mrtvola dvacetiletého mladíka. Čistý průstřel srdce. Nezabil se sám, i když v ruce držel revolver, z něhož se střílelo.
Když si to přečetl Dan v novinách, nepochyboval ani chvíli. Musela to být ona. Podvědomě, ve snaze nalézt jí a přesvědčit, aby šla na policii, šel na místo, kde spolu často trávili čas. Byl tam klid, málo lidí a výhled stál za to. Opravdu tam byla.
Stála opřená o kovové zábradlí, jehož původní barva byla zelená. Dnes z ní zbyly jen střípečky. Katka se dívala do dály, kapsu od mikiny vyboulenou. V první chvíli příchod Dana nezaznamenala, až když se jí jemně dotkl. Poplašeně se otočila a již podvědomě hrábla po zbrani. Spatřivši známou tvář, uklidnila se.
„Neměl jsi sem chodit.“
„Kaťuško, Káťo, vrať se semnou. Půjdeme na policii, určitě to pochopí,“ přemlouval ji v neblahé předtuše. Zavrtěla hlavou.
„To nejde. Když k nim přijdu, zabijou mě.“
„Určitě se dá zařídit, aby se to nestalo. Káťo, prosím. Já tě mám pořád rád.“ Smutně se na něj usmála. Utápěl se v jejích zármutkem protkaných očích. Už to nebyla ta osoba, kterou poznal před rokem. Změnila se.
Najednou se mu vrhla kolem krku a začala naříkat. Mluvila o všem, řekla mu všechno. Od začátku, přes to, jak ho podváděla s Davidem, k tomu, jak musela zabít Lenku a nakonec to, jak zastřelila i Davida. Poslouchal, žasl a obdivoval ji. Musela být silná, aby s tím mohla alespoň tu chvíli žít.
Už se stmívalo, když se vydali pryč. Přeci jen se mu ji podařilo přesvědčit. Opírala se o něj a nechala se vést. Část z toho všeho stresu z ní konečně opadl, vskutku se jí ulevilo.
Když sešli do osamělého parku, skrz nějž vedla cesta k nejbližší tramvajové zastávce, byla už úplná tma. Najednou se před nimi objevila silueta muže. Katka se najednou vztyčila a rázně vytáhla zbraň a namířila ji na postavu.
„Stůj!“ zavelela. Muž vešel do světla nedaleké lampy a opravdu se zastavil. I on svíral zbraň a mířil jí přímo na ní.
„Nemá to cenu, musíte zemřít,“ řekl Filip.
„Stihneš zabít jen mě,“ pronesla sebevědomě. „Když vystřelíš, stihnu to taky.“
„Jo, máš pravdu, ale co když…střelím jeho?“ změnil cíl. Zmocnila se jí panika. Dan za nic nemůže. Tohle nesmí dopustit.
„Tak co teď? Co uděláš? Víš, že jsi nám dost pomohla? S Davidem. Ale co teď? Nechceš přeci, aby zemřel.“
Měl pravdu. Nechtěla to.
Smutně se podívala na svého přítele.
„Vyber si, můžeš ho zabít a žít dál, když se k nám přidáš. Perglauer o tebe jeví zájem, velký zájem. A nebo zemřete oba, ale on dřív.“
Další hezká nabídka. Její život za Danův.
Po líci se jí svážela jediná slza a zanechávala za sebou třpytivou brázdu. Dan napjatě čekal, co se stane. Jeho oči sledovaly dráhu zbraně.

Sbohem lásko, už nikdy se neuvidíme. Není to lehké, ale bude to tak lepší... pro oba. Vždyť život půjde dál. Promiň, bude se mi stýkat.
„Sbohem,“ zašeptala, aby to slyšel jen on. Prstem přejela po chladném povrchu kohoutku a… stiskla.
Nocí se nesl výstřel.

Rozeběhl se k ní a vzal její bezvládné tělo do náruče, nedbaje toho, že se všechno na něm barví do ruda.
Postava v kožené bundě sklonila zbraň a otočila se k odchodu. Víc už dělat nemusel, postarala se o to sama…