Když chceš jít dál, musíš se nejdřív vrátit

Krajina venkova byla ponořená do ticha. Veškerý prostor vyplňovala hustá temná tma. Byly to ty noční hodiny, kdy se svět zdánlivě zastaví v blahé nečinnosti a rozjímá. Lidé spí, na nebi svítí hvězdy naděje a příroda se oddává napozorované očistě.
A tu z ničeho nic protrhlo to hluché vakuum vzdorné zavrčení motoru obrovského terénního vozu, jež drkotal po silnici vedoucí napříč polem. Byl blíž a blíž. Potom zahnul doleva, směrem k ulici obytných domů. Už trochu obezřetněji popojížděl kolem popisných čísel budov. Okna měl tmavě tónované, takže nebylo vidět, kdo sedí uvnitř. Konečně u jednoho domu zastavil, motor se vypnul a dveře cvakly. Z nich vyšla hubená postava s kloboukem
na hlavě, obutá do kozaček na vysokém podpatku. Zamkla auto, rychle se rozhlédla, potom upřela pohled k nebeské klenbě a ztěžka vydechla.

···

Do domu číslo 13 na Dolní ulici už několik let nevstoupila živá noha. O co větší překvapení to bylo, když jedné letní noci venku zavrzala vrátka a po chvíli se ve vchodových dveřích protočil klíč. Ty se otevřely a přes práh přešla žena mladého věku. Strnula úžasem. Až bolestně připomínal interiér domu místo, jež před tolika lety opustila. Snad jen omítka byla trochu popraskaná, v rozích stropu visela pavučina, výhledu z oken bránily parazitující větve psího vína a všudypřítomný prach vytvářel v atmosféře imitaci sněhových vloček. Došla
ke krbu. Tam se na ní z černobílých rodinných fotek usmívaly líbezné tváře. Poznala na nich
i sebe samotnou. O několik vrásek mladší a šťastnou. Konečně našla i to, pro co sem vlastně jela. Křehkou pozlacenou vázu, obsahující alfu omegu jejích neuspořádaných myšlenek. Opatrně ji uchopila do rukou. Tíha přítomnosti jí však roztřásla kolena, ztížil se jí dech a hlavou proletěl oslepující řezavý impuls. Na chvíli si pomyslela, že už tu nostalgii dlouho nevydrží. A tak v afektu vyběhla z domu. Zakopávajíc utíkala přes pole pryč. Ani se neohlédla.

···

Od vrcholku útesu byl krásný výhled na moře. Vlny se navzájem laskaly a na tu dálku nešlo poznat, kde už začíná nebe a kde je ještě vodní hladina. Padala na ni z útesu drolící se křída. A vesmír byl v očekávání východu slunce. Ještě se však pod rouškou noci muselo zalepit pár šrámů na duši.
Z dálky sem běželo jakési povyrostlé děvče. Bylo slyšet zoufalství v zběsilosti úderů jejího srdce. Zase utíkala. Od pravdy. Zabrzdila těsně před místem, kde začínal sráz. Už nebylo kam utéct. Jediná cesta vedla do ztracených hlubin moře. Místo sebe tam však uvrhla vázu, kterou celou dobu křečovitě třímala v ruce. Už, už by se váza roztříštila o ostré výčnělky útesu a zpopelněná duše mohla rotovat popoháněna větrem… prostor však prozářilo světlo majáku a váza se jako v pohádce v letu zastavila. Prach, jenž v ní byl několik let uvězněn, šťastně opustil vězení a vytvořil před ohromenou dívkou ve vzduchu obrys tváře ženy, kvůli které se v noci probouzela z nočních můr, zpocená a celkově rozdrásaná.
A pak ten milovaný hlas, jež líbal každou vyslovenou hlásku vzdychl: ,,Marianne!!!“ ,,Mami???“ řekla nedůvěřivě dívka s výrazným odstupem v hlase. ,,Jsi stejně krásná jako dřív. Snad jen si trochu vyrostla, přibyly ti vrásky a z očí ti vymizely ty dvě veselé jiskry,“ komentovala máma. Srdce Marianne však bylo zahořklé: ,,A divíš se??? Čas všechny staré křivdy nezahojí. Zradila si mě…“ Máma smířeně sklopila zrak. Mlčky souhlasila. A Marianne se ve vzpomínkách vrátila zpět, tam, kam se už několik let bála zavítat…
···

Ten den nebyl na první pohled odlišný od ostatních. Marianne však tu změnu cítila. Na jarní počasí bylo příliš velké vedro, jen v poledne projela dívčiným tělem ledová vlna. Najednou nastala slavnostní atmosféra. Ale nebyl to příjemný pocit. Slunce jakoby ustoupilo pokorně
do pozadí. Slevilo ze své majestátní záře. Marianne na nic nečekala. To neblahé tušení měla už několik dní. Popadla tašku a běžela klopýtavě přes pole k jejich domu. Zrovna odtamtud odcházel doktor a pan farář. Někdo se jí snažil zastavit a v podvědomí slyšela jistou ženu naříkat: ,,Chudák sirotek.“
Vběhla do ložnice její zlaté maminky. Postel však už byla prázdná, bílé prostěradlo uhlazené a záclony zatažené. Sesula se na podlahu a usedavě plakala, dokud ji sousedka nepřišla vyvést ven.

···

Viděla to před očima, jakoby se to stalo dnes. ,,Zradila si mě,“ obvinila zářící obličej před sebou, ,,slíbila si mi, že se se mnou rozloučíš, když už budeš pevně vědět, že odcházíš… a ty si neudělala nic.“ ,,Musíš mě pochopit,“ snažila se o vysvětlení máma. ,,Ale ty nevíš, co to je, žít po zbytek života s tou obrovskou dírou v srdci. Ještě jsem cítila na polštáři vůni tvých vlasů, ale ty si tam nebyla. Tenkrát si pro mě umřela, ale vrátila ses… po pár letech. A dodnes jsem nenašla sílu na tebe zapomenout a vymazat tvoji přítomnost z mého života. Strašíš mě ve snech, kvůli tobě nejsem ani schopná přijmout lásku jiných lidí. Už nechci zažít zklamání…“
Přesně tohle jí pálilo na jazyku už tolik let… oddechla si.
,,Je mi to líto… já se s tebou chtěla rozloučit, ale nebyla jsem na to dost silná. Jsem taky jenom člověk. Byla jsi sluncem mého života a já si snad ani nedokázala připustit, že tě ztratím navždy. Ale mýlila jsem se. Láska je věčná. Ta nemůže pominout jednou pitomou klinickou smrtí. A odpuštění… to je to, co tě oprostí od bolesti. V mém srdci budeš navždy. Najdi ve svém lásku, ta se nevytvoří sama. Ty celá jsi jedna pulzující láska, jenom tomu dej prostor se vyjádřit. A potom pochopíš.“
Jak domluvila, ještě se naposled usmála a potom pomaloučku se začaly její rysy ztrácet a prach se opět akumuloval do jednoho uceleného víru. A padal dolů, vítr ho po cestě hladil, až skončil v náručí moře. A tak propadl věčnosti.

···

Nikdo si nevšiml sluníčka, co se pomalu počalo vznášet nad naším krásným světem. Vítalo Eskymáky na severním pólu i poustevníky v africké poušti. Zavdalo příčinu neuchopitelné radosti.
Marianne seděla na čerstvé trávě v tureckém sedu. Nechala slunce líbat její obličej. Po tváři jí stekla poslední slza odpuštění a nakonec i tu pohltila země.
V dálce svolával pastýř ovečky na pastvu…