Kapitola třetí: PROHLÍDKA HRADU

Odešla jsem do svých komnat přemýšlet. Samozřejmě jsem usnula a nevymyslela nic. Probudila jsem se ráno a zjistila, že za pár minut začíná první prohlídka. Tu vyfasoval ten nový průvodce, co na nás nevěří. Nuže, asi se půjdu podívat. A protože nemusím přemýšlet, co na sebe, vypravila jsem se na nádvoří, kde prohlídka začíná, rovnou.
Mnoho lidí se tam nesešlo. Taky první prohlídka je v půl desáté a to je asi na všechny v létě příliš brzy. Procházela jsem se mezi těmi lidmi a prohlížela si je.
Dvě důchodkyně s batůžky na zádech a fotoaparáty na krku.
„Nechcete si mě vyfotit, paní“, zapózovola jsem u kašny, ale jak se dalo čekat, nikdo mě neslyšel.
A pak tam byla ještě skupinka mladých lidí. Zřejmě studenti. Dvě dívky a kluk. Ten se tvářil, že ho tam dotáhly násilím. Chudáčku, co ti to provedly? Kroužila jsem kolem něj. Líbil se mi. Žádný foťák, žádný batůžek, jen smutně zasněný pohled a nepřítomná duše. Jéje, pro takové mám slabost. Zkusila jsem mu fouknout do vlasů, jenže se nic nepohlo. Tohle neumím. Povzdechnu si a přejedu mu ukazovákem od spánku k bradě. Podíval se na mě a usmál se. Celá paf jsem odstoupila o několik kroků, až jsem se zastavila o kašnu, div jsem do ní nepřepadla. Pořád se na mě díval. Kdyby mu jedna z těch kamarádek nezamávala rukou před očima, asi by ze mne zrak nespustil.
„Haló“, evidentně se jeho výpadkem bavila. „Je někdo doma, nebo jsi přítomen pouze fyzicky?“ Pak se obě zasmály, když se po nich nechápavě podíval.
„Co…co?“ Rozhlížel se, ale už mě určitě neviděl.
„Póď, skupina už je v trapu“, pravila ta vyšší. Jen kývla hlavou a oba ji následovali.
„Usmíval ses jak měsíček“, slyším ještě tu menší.

„Viděls? Viděl mě“, syčím na Petra, který se vedle mne najednou octl.
„No a?“
Tak strohá odpověď mě donutí se na něj podívat. Stojí, opírá se o kašnu a zírá. Ano, zírá za skupinkou turistů. Za někým konkrétně. Pokusím se sledovat jeho pohled. Zdá se, že jeho objektem se stala ta menší zrzka. Zatahám ho za rukáv, abych jej přivedla do přítomnosti.
„Co takhle zkusit štěstí?“, ptám se. Napůl z legrace, protože, kdyby mu to vyšlo, dost možná bych tu zůstala strašit sama… A to se mi nechce.
Obvykle mi odpovídá, co bys tu beze mě dělala. Tak čekám, že to zas vysloví, jenže on nic. Stále za ní kouká a kouká a kouká. Teda, to je mi prekérní situace. Postoupím si za něj a pošťouchnu ho.
„Čeho se bojíš“, popichuju. „Když mě viděl ten kluk, třeba tě uvidí ta holka a třeba…“ Nedořeknu. Vydal se za ní.
Co? Nemůžu uvěřit. Tak on mě tady klidně po tom všem nechá a půjde si štěstí zkusit sám? Zničehožnic mi vhrknou slzy do očí, když vidím, jak za ní jde. Nesmím žárlit. Já ani nežárlím, jen je mi trochu smutno… Za všemi se rozeběhnu, aby mi neutekli. Chci vědět, co se bude dál dít.
Průvodce to trochu fláká a skupinu hradem téměř vláčí. Po schodech nahoru, stařenky pěkně funí, asi netušily, že na prohlídku mají mít kondičku. Na věži jim rozhozením rukou ukázal dominanty kraje a šup zase zpět dolů. Holky se sotva stačily rozkoukat a už klušou za skupinou. Kluk tam zůstal, stojí u cimbuří a kouká dolů.
„Hej, Petře! Tak deš“, ozve se netrpělivě od schodiště. Kluk povzdechne, no je kouzelnej, a jde. Odevzdaně jak na porážku. Taky Petr, to je náhoda. Přistihla jsem se, jak se pitomoučce usmívám. Celá roztančená si jdu za skupinou. O pár kroků za mnou teď zaostává ten dosud můj Petr. Vypadá nějak omámený. Zastavím se a nechávám ho, aby mě předešel.
„Běž, běž“, popoháním ho poklepáním do zad.
Místnostmi hradu téměř probíháme. Vpravo vidíte, vlevo vidíte, pak přezout do klouzavek a opatrně. Opatrně! No vždyť to říkám. Jedna ze slečen, ne zrzka, druhá, se málem natáhla, když musela stíhat rychlost prohlídky v těch klouzavých pantoflích. Vybrala to na poslední chvíli. A dokonce se ani nechytla nábytku v sále. Tady se průvodce na chvíli zastavil a skupina hlasitě až sípavě oddechovala.
„A zde“, začal, načež ukázal na velké lože. „Je postel, k níž se váže legenda tohoto hradu, legenda o popravených milencích.“ V publiku zašumí a já protáčím panenky. Tak tady to rozhodně nebylo. Tenhle pelech byl rozvrzaný už v době, kdy my jsme byli naživu, nehledě na to, že nás v posteli vůbec nepřistihli, to je vážně jen legenda. Ale i tak se to povídá o jiném pokoji. Ten jsme už minuli. A tam nás, chlapečku, nepřistihli, ale zavřeli. No, bylo nám to dlouhý, tak jsme jaksi… Krátili jsme si dlouhou chvíli. Můžu já za to, že v té době byl ten můj poněkud rozvernější? Toulám se ve vzpomínkách a průvodcův nudný výklad už vůbec neposlouchám.
„…benátské zrcadlo…“, oči se mi k němu samy stočí, načež zůstanu zas poněkud přimrazená. Ten kluk se na mě skrz zrcadlo dívá znovu. Prosím? On na mě mrknul? Ano, mrknul. Jsem trochu v rozpacích a schovám se za Petra, který zrovna vešel. Kde se toulal? Vždyť jsem ho přece pouštěla před sebe a on se zas ztratí… Opatrně zpoza něj vykouknu a podle lehce zmateného studentova pohledu usuzuji, že mne již nevidí.
„Co blbneš“, ptá se mě Petr duch. Nechápe, proč se schovávám před člověkem.
„Mě vidí“, zcela nelogicky šeptám.
„Proč šeptáš“, směje se mi. „Říkáš, že tě vidí, ne že tě slyší.“
„No to nevim“, vyslovím obezřetně polohlasem a skulinkou pod rukávem svého dočasného ochránce zjišťuju, jaká je situace. Ale nic. Dočasný ochránce mě opouští. Následuje totiž skupinu, která se znovu vydala na rychlý pochod po zbylých místnostech.
Průvodce drze vynechal nejméně tři a skončil dole v kuchyni.
„…kde se s vámi už také rozloučím. Děkuji vám za pozornost a doufám, že náš hrad opět někdy navštívíte“.
Konec. Turisté se rozcházejí a já vidím, jak se ten živý Petr neochotně loudá za svými společnicemi. V tu chvíli musím uskočit, jinak by mnou proběhl, a to vážně není příjemná zkušenost, rozlícený průvodce.
„Ty vole“, cedí skrze zuby, spěchajíc směrem k WC. „Já se snad pose…“ Rozesmálo mě to, ale neobešlo se to bez následků. Díky mému smíchu pukla jedna kuchyňská obkládačka.