Vánoční příběh

Už je to tu zas. Stejný průběh jako před rokem, jako před dvěma. Sedím sám v křesle svého bytu, který nepoznal ženskou ruku. Blíží se pátá hodina. Čas, kdy malé děti již nervózně pobíhají po pokojích a nedočkavě si z povzdálí prohlížejí dárky pod stromečky. Čas, kdy jejich matky připravují štědrovečerní večeři a jejich otcové blaženě užívají klidu. Čas, kdy se pocit mého osamění, posílený vědomím všeho toho štěstí kolem, neúnavně dere na povrch.

Stejně jako před rokem, i rok před ním, beru ze skříně láhev drahého koňaku a skleničku. „Veselé Vánoce,“ přeji si cynicky a nalévám si první z mnoha.

Přes den je to vždy snazší. Nevstanu dřív jak k poledni, připravím oběd, uklidím byt, uvařím si čaj, pustím televizi, zapálím vonnou svíčku. Cokoli, jen nezůstat sám se sebou. Je nutné zaplnit to prázdno, mít všechny smysly zaměstnané, odpoutat se od soustředění.

Jak se však večer přibližuje a za okny se stmívá, všechny tyto snahy ztrácejí na účinnosti, stávají se jen kulisou obklopující lidské tělo bez jakékoli naléhavosti či významu. Tělesné náhrady štěstí již nedokážou přebít potřebu lásky a porozumění. Pocit neštěstí a osamění získává pomalu navrch a nelze jej už dále ignorovat.

Je půl šesté a za okny tma. Nalévám si druhou sklenku a vstávám, abych se šel převléct. Dávám si na čas, není kam spěchat, kamarádi si beze mě poradí. Kamarádi! Banda zkrachovalých existencí, která den co den usedá u výčepu v hospůdce jen pár kroků od svých domovů. Banda, co ani Štědrý večer nestráví jinak. Banda, co nazývá další sobě podobné „kamarády“ a nad půllitrem doufá v rozřešení svých problémů. Nic než falešná útěcha, avšak útěcha, které rád uvěřím.

Oblékám kabát, zamykám dveře, temný byt nechávám v zádech.

Již přiopilý otvírám známé dveře známého pajzlu. Jen jak vstoupím, skupinka u stolu v rohu mě se smíchem a gesty volá k sobě. Odpovídám v podobném stylu. Každý úsměv, každé slovo, každé poplácání po zádech má v sobě příměs něčeho nepravého, umělého. Je to hra, kterou všichni hrajeme, klam, který mlčky přehlížíme.

***

Uběhla hodina, dvě, možná víc. Nevím přesně. Smích a zábava pomalu mizí. Netrvá dlouho a není o čem mluvit. Alkohol již na mě odpracoval svůj díl a náhle mám potřebu se někomu svěřit. Říkám, že kdybych tenkrát, před dvěma lety, zachoval se jinak, nemusel bych teď tu s nimi vysedávat.

Na to Karel stojí a hřmí: „Jestli ti nejsme dost dobrý, můžeš klidně vypadnout!“
Náhle ve mně vzkypí hněv a bez rozmyslu odpovídám: „Tohle nemám zapotřebí!“ Z kapsy na stůl házím zmuchlanou bankovku a poroučím se.

Venku je zima. Kabát přitáhnu si blíže ke krku. Kam teď, když za svým útočištěm zavřel jsem si bránu? Domů? Pomalu se bojím toho pomyšlení, a tak nechám nohy, ať mě nesou, kam uznají samy za vhodné.

Potácím se ulicemi sám a bezcílně. Všude plno barev, ozdob a vánoční nálady. Zamilované páry v těsném obětí něco si šuškají na lavičkách. Veselé rodiny s dětmi vracejí se domů kdoví odkud. A já nemohu myslet na nic jiného, než jaké mají štěstí, že právě jim to bylo přáno. Tiše závidím. Raději všechny stáhnul bych s sebou. Když ne já, tak ani oni ne.

Rázem se svět točí a já padám k zemi. Cítím bolest v pravém koleni, jak tvrdě narazilo na beton. Nezvedám se, jen proklínám svou nekonečnou smůlu. Tvář bořím do dlaní a brečím. Pláču tiše, ale dlouho.

„Co se to se mnou stalo?“

V tom jako by vše dostalo jiné barvy. Uvědomění přichází z nenadání. Přestávám fňukat. Rukávem si utřu nos. Mám pocit, jak bych po dva roky kráčel ve snu a až teď se probudil. Není to štěstí, ani smůla, co přivedlo mě až na pokraj. To já. Já jsem to byl. Mé výmluvy, můj strach, moje zbabělost! Ale není ještě pozdě. Lze to změnit, napravit.

Sbírám se a kulhavým krokem se vracím zpět - s vidinou cesty, kterou bude třeba vykonat.