Kapitola první: MÁM VZTEK

„Jé, já bych chtěla být strašidlo…“, slyším jak vykřikuje malá holka, když opouští hrad po prohlídce. Zase jedna nadšená. No to je fajn, aspoň někdo. Stojím na hradbách a dívám se za ní na nádvoří.
„Pojď dolů, nebo tě zase rozfouká vítr“, zaslechnu za sebou.
„Mně se nechce“, já na to. Silné ruce mne stáhnou dolů z hradby.
„Nech toho“, povídá mi. „Už jsme sehranej tým, tak to nekaž“, usměje se na mě. Mně moc do smíchu není, vidí to na mně. Najednou se na chvilinku zamračí.
„To nemůžeš dávat trochu pozor“, zabodne mi prst do ramene, tedy tam, kde bych rameno mít měla, nic tam není.
„Aha, no jo, vítr“, povídám odevzdaně. Stává se mi to, když nemám náladu a fouká. Rozfoukává mě to po kraji jako chomáčky vaty. A já to ani necítím. Po čase zase nabydu původní formu, ale teď budu asi několik dní bez ramene, no co nadělám. Pokrčím tím druhým, co mi zbylo a chci jít dovnitř. Samozřejmě, zastavil mě.
„Co se děje“, ptá se.
„Nic“, skoro odseknu. Jen na mě kouká a drží mě kolem pasu. „Nic se neděje, právě, že už se tak dlouho vůbec, vůbec nic neděje“, mračím se na něj. A přitom on za nic nemůže. To mě naštve ještě víc.
„I ty nerozumná“, chlácholí, čímž mě přivádí málem k nepříčetnosti, neuvědomuje si to.
„Važ si toho“, poučuje. „Nikdo nás nezaříkává, nechávají nás na pokoji a můžeme si v rámci možností dělat, co chceme“.
„Tomu říkáš“, začínám hysterčit a musím se mu vyvléct. „Tomu říkáš dělat, co chceme? Co chceme?? To nemyslíš vážně?! Okamžitě mi vrať tu ledvinu!!“ To už vysloveně ječím, čímž v informacích praskne okenní tabulka. Je mi to jedno. Kouká na mě poněkud nešťastně a podává mi mou ledvinu, která mu nedopatřením zůstala v ruce, když jsem se mu vykroutila.
„Ale…“, zkusí něco říct, jenže mě to nezajímá. Ukládám ledvinu na místo a celá vzteklá odcházím. Cestou jsem se podívala na čínskou vázu a ta se rozlítla na střepy. Jo, mám vztek. A když mám vztek, tak to lítá!
Nasupeně dojdu do knihovny a posadím se do křesla. Ledvina mě tlačí, když se podívám proč, zjišťuju, že jsem si ji dala obráceně, tak to napravím, už je to lepší.
„Aaaghrr!“, zavrčim a zatnu ruku do čalounění křesla. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Bylo by sice zajímavý sledovat explozivní výlet knih z polic, jak by pod nimi odpálil granát, ale já se naopak snažím uklidnit.
Slyším kroky. To, že je slyším, znamená, že sem jde člověk. Toho svýho vnímám jinak, slyšet není. Zaujalo mě to, a zároveň cítím, že jsem se přece jen už trošku uklidnila. Otevřu oči a zkusmo se podívám na knihu, která je na pultíku. Nic, ani se nehla. Důkaz toho, že jsem klidná. Relativně klidná.
Vstoupil do místnosti. Je to jeden z průvodců. Vypadá, že toho má dneska dost. Je po prohlídkách, už má volno.
„Tak co, mladej, už máte volno?“ To se ptá náš knihovník. Je to takový dobře vypadající pán kolem šedesátky. Vysloveně se sem hodí a já ho většinou přehlídnu, protože bývá zasut za některým z regálů. Pohybuje se tiše jako myška. Překvapilo mě, že tu je. Jak vidím, nejsem sama. Průvodcem to taky poněkud škublo, když byl osloven.
„Tedy, pane knihovníku, vy se pohybujete jako duch“, zasměje se trochu nejistě. „Lekl jsem se.“
„Ale, ale“, na to knihovník s potutelným úsměvem. „Od toho jsou tu jiní.“
„Hm“, protáhne průvodce obličej. „Já na strašidla nevěřím.“ Cože? Jsem zas ve střehu. Vstanu a jdu se k nim podívat blíž. Knihovník se probírá nějakou starou bichlí, je na ní nános prachu a spousta krásných ilustrací uvnitř. Jednou si ji prohlídnu, ale teď potřebuju, aby mi tady ten mladej zopakoval, že neexistuju. Pro jistotu si upravím šál tak, aby mi zakrýval tu mezeru, co mi zbyla místo ramene.