Padlý Anděl

Padlý anděl

Nikdy jsem si neuvědomoval svou vinnu tak, jako teď. Asi je to proto, že Isabel už je po smrti. Až teď si uvědomuji, co pro mě vlastně znamenala a jak moc jsem jí někdy ubližoval svým chováním. Ale chyby si lidé uvědomují zásadně až když je moc pozdě. A já si jí uvědomil až když jsem stál na jejím pohřbu mezi její rodinou, mezi jejími přáteli a ptal jsem se sám sebe, jestli jsem někdy byl takovým přítelem, jako ostatní kolem mě.
Pár dní na to mi přišla taková obálka. Bylo to od ní – jen málo kdo umí rozesílat dopisy i po smrti – říkal jsem si. Ale byl to její poslední vzkaz pro mě. Nebudu přesně líčit, co v něm bylo. Ale to, co tam napsala, mě dohání k tomu, co chystám.
Nebyli tam ani výčitky za to, jak jsem s ní vyběhl, nic mi nevyčítala. A nevím jak to udělala, protože se její smrt uvádí jako nehoda. Psala mi o tom, jak to vlastně všechno brala ona, jak se jí stýskalo, když jsme se spolu nebavili, jak se mě snažila rozesmát, když jsem byl smutný, že odejde do ciziny (kdybych si měl tipnout, tak by to byla asi Francie, protože k té měla vždycky blízko) a taky, že jí budu chybět.
Bylo tam toho mnohem víc a já se stále cítím jako blbec, protože jí nemůžu odepsat.

Jako bych ji měl pořád před očima. Měla krásné dlouhé hnědé vlasy. Vždycky, když jsem s ní šel někam ven, byli zvlněné, ale na nějaké lepší akce si je vždycky žehlila. Mě to bylo nějak jedno. Pořád jsem jí říkal, že jí to sluší a často jsem to ani nevnímal – protože jí to prostě slušelo. Vzpomínám si na její kouzelně zelené oči, na její výrazný, krásný úsměv a téměř dokonalou postavu.
Nechci popisovat její povahu, protože tajně doufám, že jí poznáte během toho, co vám tu budu vyprávět.

Na začátku tohohle léta jsme byli spolu venku. Smáli jsme se naši přiblblým pubertálním vtipům a vzájemně řešili svoje problémy. Já jsem měl zrovna Gábinu. Abych pravdu řekl, nevím, co se mi na ní mohlo tenkrát líbit. Ano, byla hezká, ale možná by nebyla tak hezká, kdyby na sebe denně pečlivě nenapatlala kilo make-upu a bůh ví, čeho všeho ještě. V podstatě se dá říct, že Gábina byla celkem hodná holka, když měla příležitost ke vztahu, vždycky ji vzala – a to i přes to, že už někoho měla.
Isabel tohle viděla, já to viděl … až na vlastní oči.
„ Víš, měli byste se snažit vzájemně a klapalo by to, ale když ona nechce tak se nedá nic dělat.“
„ Já vím, to je dobrý. V tomhle mi asi moc neporadíš. Ty nejsi jako ona.“
„ Doufám, že ani nebudu.“řekla mi a zasmála se. Já se taky začal smát ale ne proto, že by mi to připadalo nějak extrémně vtipné, ale spíš proto, že jsem si nedokázal představit tu Isabel, která seděla vedle mě a tak trochu si zakládala na tom, že se chová jako kluk. Pobavila mě myšlenka, že by někdy měla ječet před zrcadlem, proto, že se jí na obličeji objevil pupínek. Přeci jen se chovala trochu dospěle na 18 „parchanta“ jak se občas nazývala.
„ A u tebe a Honzy všechno v pohodě?“
„ Já nevím, asi ne. Mám pocit, jako by někoho ještě měl. Chová se divně. Poslední dobou se spolu ani moc nebavíme.“ Nikdy jsem neskrýval, že nemám rád jejího tehdejšího přítele. Byl to ten typ člověka, který po čase kouření marihuany přešel k tvrdším drogám. Isabel o tom věděla, ale asi to svým způsobem popírala. A já se bál, aby jí do toho nezavlekl taky.
„ Nemá to z těch jeho koníčků?“zeptal jsem se opatrně. Byla na tohle háklivá, ale nikdy jsme se kvůli tomu nepoštěkali.
„ Ne, řekla jsem mu jasně, že se s ním budu bavit jen když bude schopném bavit se on se mnou. A on to kupodivu dodržuje, ale nedivila bych se, kdyby si na těch jeho akcích našel nějakou fetku, co by v tom jela s ním. Teď už mu nestojím za blbou pusu.“
„Ale tak nevíš, co se děje.“
„ Ne, to máš pravdu. To nevím. Teď se spíš snažím vyřešit mámu.“
„ Co se děje s mámou? Mě připadala v pohodě, když jsem u vás byl.“
„ Jo, to byla. Ale ona je vždycky před návštěvama v pohodě. A pak po nocích bulí kvůli Markovi. Někdy je na mě hnusná jen proto, aby se pobavila. Minule se mě ptala, jestli už nemám AIDS, že by se prej ani nedivila, kdybych to od toho svýho miláčka chytla.“
„ Bel, tohle je máma. Já nevím, jak moc tohle myslela vážně, ale ber to tak, že ty máš kluka a ona je sama. Prostě ti závidí.“
„Jo, je to možný.“řekla, chvíli se zamyslela „Jen nechápu proč nezávidí Chuckovi Norrisovi – ten má taky kluků kolik chce.“ No jasně, její oblíbený Chuck Norris. Jednou jsme se spolu koukali na nějaký film, kde hrál. Musela si před tím přečíst aspoň dvě knihy s vtipama o něm, protože takhle jsem se nikdy nepobavil.
Pak jsme se začali smát a já na chvíli zapomněl, že nějaká Gábina vůbec existuje. Ale jen na chvilku.
Když jsem se s ní bavil za měsíc, tak už Honzu neměla. Opustila ho, protože jí prý nutil fetovat. Odmítla a on jí odkopnul. Ale vypadala pořád stejně silně. Jako by kolem sebe měla barikády, které se jen tak nezbourají. Ale cítil jsem, že je jí to líto. Přece jen s ním chodila skoro osm měsíců a to je dost dlouhá doba na to, aby jste si uvědomili, co pro vás ten druhý znamená.
Já byl stále zaslepený do Gábiny. Když si to tak uvědomím, tak pro mě ani nikdo jiný neexistoval. Všude byla jen ona – Gábina, Gábina, Gábina, pak hodně dlouho nic a pak teprve byla má sebeúcta a hned pod ní byla Isabel.
Nevím, jestli měla Isabel podobný žebříček, ale podle toho, co mi napsala, bych řekl, že jsem byl hodně vysoko a vzhledem k tomu, že ona neměla téměř žádnou sebeúctu, tak tam byli i snad všichni, které znala. Možná, že v tu dobu byla vysoko i její máma, ale ta postupně spadávala.
„ A co máma? Už je to lepší?“zeptal jsem se jí, když jsme byli u ní. Jako pozadí nám hráli Evanescence.
„ Horší. Začala brát nějaký prášky na deprese, ale neřekla bych, že moc fungujou. Pořád kolem sebe nesmyslně kope jako kdybych jí něco provedla. Na bráchu je hodná. Jako by byl něco víc, když si jen jednou za měsíc přijede domů na návštěvu. Ale já jí musím snášet pořád.“
„Na to se vykašli. To jí přejde.“
„Bojím se, že ne. Poslední dobou je to spíš horší. Pořád se hádáme kvůli kravinám.“
„Aha. To je mi líto. A u táty v pohodě?“zeptal jsem se, abych jí přivedl na jiné myšlenky. Pořádně jsem nevěděl, jak jí s tím mám pomoct. Moje rodiče se nikdy přede mnou nehádali a byli pořád spolu.
„ Jo, táta je skvělej.“usmála se. Jejího tátu jsem poznal minulý rok, když jsem byl u nich na návštěvě. Měla pravdu. Byl skvělej a ona byla vždycky svým způsobem „tátova holčička“. Viděl jsem to na něm před rokem i na jejím pohřbu. Jenže poprvé se mě asi trochu bál – bál se asi abych jí neublížil. Až včera jsem si uvědomil, že se bál zcela oprávněně.
Večer jsme šli do hospody, aby sme zapili její svobodu, ale mě bylo jasné, že se spíš zapíjí žal nebo lepší časy.
Já jsem v té době ještě moc nepil. Ještě jsem nemusel bojovat o Gábinu tak jako jsem bojoval potom. Byli jsme tam ještě s několika mými spolužáky ze základky. Isabel pila celkem solidně. Taky toho hodně vydržela, ale neměla potřebu se opíjet. Ani teď se neopila. Ale řekla mi pod vlivem „vyprávěcí nálady“ o tom, co všechno musela podstoupit kvůli Honzovi. Nebylo toho málo. Říkala, že jednou zkusila koks, párkrát jí přinutil vykouřit Marihuanu a to není z daleka všechno. Jenomže já si z toho večera moc nepamatoval, ale myslím, že to byla ona, kdo mě dostal až domů.
Myslím, že jsme se ten večer skvěle bavili a taky si myslím, že jsme si toho hodně řekli. Najednou jsme o sobě věděli všechno. Doufám, že sem jí řekl, že jí mám strašně moc rád, ale alkohol mi tak trochu zkalil myšlení tak si tím nejsem moc jistý.
„ Tak já už půjdu.“řekla rozhodně v půl jedné ráno.
„ Proč chceš jít?“zeptal se jí Jára, kterému se očividně líbila.
„ Dneska musím jít na koně. Ještě ráno.“
„ Ser na koně, stejně se hodí tak akorát do salámu.“řekl jsem jí. Nevím, kolik jsem toho vypil, ale myslím, že tohle bylo poprvé, co jsem se pořádně opil. Taky je tohle snad jediné, co si z té noci pamatuji. Vím, že se tomu kluci smáli. Jen jí ztuhnul úsměv. Nevím, co mi řekla, ale bylo to něco, co mě dostalo z hospody a šel jsem s ní. Nebo spíš ona se mnou, protože mě dovedla až domů.
Předpokládám, nevím, jak moc jsem jí zranil, když jsem plácl něco takovýho. Ale teď je mi to líto Isabel, věř mi prosím. Několikrát jsem jí viděl jezdit. Někdy na závodech, někdy jen tak na louce za městem, když jsem se na ní přišel podívat. Vypadala jako by byla ve svém živlu.
Jezdila na kobyle – myslím, že se jmenovala Isolda – byla celá černá a měla lesklou srst a dlouhou hřívu. To byl možná asi úplně jediný tvor, kterému se mohla Isabel vyzpovídat i ze všemi jejími názory. Tvor, který jí naslouchal a ona naslouchala jemu. Když jsem je pozoroval, viděl jejich přátelské pouto – jestli se to tak dá nazvat. V každém případě hodně jsem o Isoldě slyšel.
Druhý den jsem se jí snažil dovolat, ale Isabel mi to zvedla až k večeru. Měla takový unavený hlas a působila smutně.
„ Bel, chci se ti omluvit za ten včerejšek. Nevím, co jsem říkal.“
„ To je v pohodě. Moc si pil.“řekla mi na to. Asi jsem si nepředstavoval takovou reakci, ale na druhou stranu měla pravdu.
O týden později začali prázdniny a všechno se pomalu, ale jistě začalo bořit.
Když jsme si pak vyšli zase ven a povídali jsme si, vypadala Isabel tak nějak smutná a nemluvná. Nevěděl jsem, jestli se jí mám zeptat jestli se něco děje, protože už jsem na Gábině vypozoroval, že když má „své dny“ nebývá moc příjemná, ale na Isabel jsem si toho všiml poprvé.
„ Děje se něco? Jsi tak nějak zamlklá.“
„ Ne, všechno při starým.“odpověděla mi s úsměvem.
„ A nejsi zamilovaná?“
„ Jo, platonicky do Chucka Norrise.“řekla mi a začala se smát.
„ A co někdo, kdo ti to oplatí?“
„ Nikdo takovej neexistuje.“řekla úplně vážně. Trochu mě to zaskočilo, ale asi nechtěla abych to věděl. Tak jsem se nestaral. Kdyby to bylo něco, co by mi chtěla říct, už by to udělala. Teď jí to opětuji já, ale už je pozdě.
„ Já myslím, že se určitě někdo najde. Ten pravej se určitě jednou ukáže.“snažil jsem se jí ukonejšit.
„ Jo, zrovna teď sedí v New Yourku v nějaký podělaný kavárně a láme si hlavu s tím, jak by mi mohl říct, že mě miluje.“ Znělo to velmi ironicky a velmi, velmi hnusně. A já v tu chvíli tak trochu litoval, že jsem s ní vůbec někam šel.
„ Bel, tohle neříkej. Si strašně hezká, hodná a milá holka, proč by tě nikdo nechtěl?“
„ Už jsem ti někdy něco uvařila? Nebo máš snad pocit, že umím vařit a uklízet? Já nejsem hodná, já jsem naivní vzdala jsem se svojí hrdosti pro nějakýho prince na bílém koni, který už dávno vymřeli.“
„ Dokud se jich nevzdáš, tak nevymřou.“
„ Víš, jak moc si teď po tom, co jsem zjistila, co je to vlastně život, přála být zase malým parchantem?“ otočila se na mě s úsměvem na rtech. Po tvářích jí stékali dvě velké slzy. Vzal jsem si kapesník a otřel jí je. Pak jsem jí no … tak trochu rozcuchal. Usmála se a ucukla.
„ Myslím, že pořád budeš svým způsobem malej parchant.“řekl jsem jí. Zasmála se. Asi ne proto, že by to bylo vtipný, ale spíš proto, že snažila přijít na lepší myšlenky, což jí občas dost nešlo a byli dny, kdy mi lezla na nervy s tím jejím věčným pesimismem.
Byli jsme spolu venku dlouho. Možná tak do jedenácti a pak jsem jí vyprovodil domů. Neřekli jsme si, kdy se chceme zase vidět a možná, že mě ani vidět nechtěla, protože jsem zase básnil o tom, jaká je Gábina úžasná a nebyl čas řešit její problémy, kterých taky nebylo zrovna málo a hlavně narůstali.
Asi až po třech týdnech jsem se dozvěděl, že její matka začíná pít a že jí občas ošklivě zmlátí. Taky jí chtěli prodat Isoldu a jediný kluk, o kterého v té době stála si našel holku.
Po těch třech týdnech, jsem se jí celý den pokoušel dovolat, protože jsem si uvědomil, jak dlouho jsem jí neviděl a jak mi chybí a taky – ostatně jako vždy – jsem se jí potřeboval s něčím svěřit.
Volal jsem jí průběžně celý den. Vzala mi to až večer. Její hlas zněl nějak smutně a když jsem se jí zeptal, jestli se něco neděje, rozbrečela se a řekla mi, že mi to řekne až zítra.
„ Tak co se stalo?“zeptal jsem se opatrně.
Nic mi neřekla, jen si vyhrnula rukáv, kde měla obrovskou modřinu. Chvíli jsem na to nevěřícně koukal.
„ Jak se ti to stalo?“
„ To mi udělala máma pod vlivem nějaký pálenky nebo co to bylo.“řekla tiše.
„ Proč si to necháš líbit?“
„ Já vím, že je to možná těžký pochopit, ale ona má pořád větší sílu než já a já jí mlátit nechci.“
Přikývnul jsem. „ To ti udělala před tím, než jsem ti volal?“
„ Ne, až potom. Včera jsem se loučila s Isoldou.“
„ Cože? Jak loučila? Co se stalo?“
„ Majitel našel kupce. Dneska si jí odvezou někam na Moravu a já už jí neuvidím.“
„ A na čem budeš jezdit?“
„ Tam je víc koní. Myslím, že teď na mě zbyde asi Fénix. Zítra ho budu jezdit na louce u lesa, tak se můžeš přijít podívat, jestli budeš mít čas.“
„ Já přijdu jestli nebudu zrovna s Gábinou.“
„ Aha.“řekla mi smutně a tiše. Neopovažovala se říct něco víc. Asi nebyla ani tak naštvaná jako spíš zklamaná.
Bavili jsme se dál a já jí řekl, jak jsem našel u Gábiny v mobilu zprávy od jiného kluka. Abych pravdu řekl, nebyli to zprávy tipu: „Ahoj, jak se máš?“ bylo v tom něco víc. Možná trochu zamilovanosti a taky hodně radosti z toho, že jí píše někdo jiný, než já. A tak jsem začal bojoval, i když jsem to měl vlastně už předem prohraný. Isabel mi řekla, že se tím nemám moc zabývat a možná začít trochu bojovat. Taky mi řekla, že není dobrý, když se jí koukám na zprávy do mobilu, protože to značí, že jí nevěřím.
Pak jsme se podívali na nějaký film a já jsem potom odešel domů. Měl jsem v hlavě tu její modřinu a taky její mámu. Štvalo mě, že se takhle trápí. Ale přece jenom jsem asi víc přemýšlel o Gábině.
Druhý den, kdy jsem Isabel říkal, že se na ní možná přijdu podívat, jsem strávil bojem o Gábinu. Byli jsme spolu u nás, na obědě, na večeři, venku a neustále jí pípal mobil. Snažil jsem se dělat jako že mě to nezajímá, ale nakonec jsem se jí přede jenom zeptal, kdo jí to pořád píše. Řekla mi, že to je kamarádka a mě bylo jasný o kterou kamarádku se jedná.
To mě přivedlo do týdenní zoufalosti, kterou jsem celkem pečlivě skrýval mezi stěnami svého pokoje. Až po týdnu jsem napsal Isabel, jestli by se nechtěla zase vidět. Napsala mi to, co psala vždycky, napsala mi, že mě ráda uvidí a jestli se na ní nechci podívat, že dostala na starosti nového koně.
Další den jsem přijel autem k lesu a od tamtu jsem šel pěšky na místo, kde běžně jezdí. Proháněla se tam na urostlém hnědákovi, který si mě hned všiml.
„ Kdo to je?“zeptal jsem se a ukázal jsem na koně.
„ Tohle? To je Chuligán.“smála se. Mě došlo až po chvíli, že Chuligán je jméno a ne nadávka.
Stoupnul jsem si doprostřed toho kruhu, který jezdila a sledoval jí. Po chvíli naklusala a pak se kolem mě proháněli ve cvalu. Vlasy jí vlály a ona se usmívala, protože jsem se na ní konečně přišel podívat.
Večer ještě přišla k nám. Vyprávěl jsem jí o Gábině a říkal jsem jí, že tohle jde všechno pomalu ale jistě do háje a že se s ní asi za chvíli rozejdu. A v tom jsem měl pravdu.
Za dva dni, co jsem viděl Isabel, mě napadlo, že bych se mohl jít podívat na Gábinu. Řekl jsem si, že jí překvapím a koupil jsem jí kytku. Otevřela mi její sestra a dovedla mě k ní do pokoje se slovy: „ Ale ona už tam asi někoho má.“ Neptal jsem se koho, i když jsem se trochu bál.
Když jsem vešel k ní do pokoje, ležel na ní nějaký kluk a líbali se. Asi je nevyrušilo ani to, že jsem otevřel dveře, protože se na mě nikdo neotočil a oni pokračovali dál. Chvíli jsem tam jen tak stál a zkoušel jsem, jestli si mě všimnou. Nevšiml si mě nikdo. Byl jsem naštvaný, zoufalý, smutný a bůh ví, co všechno ještě. Ačkoliv jsem měl velkou chuť tomu klukovi rozbít hubu, neudělal jsem to. Zjistil jsem, že ta Gábina, která byla celou dobu na nejvyšších místech mého žebříčku, spadla až na to poslední. Jen jsem se otočil a bouchnul dveřmi. Za sebou jsem uslyšel Gábinu jak na mě křičí: „ Jdi do háje ségra!“ a pak už jsem šel rovnou domů. Nechodil jsem jíst, skoro jsem ani nespal a jediné, na co jsem se zmohl bylo napsat Gábině, že o tom všem vím a že je mezi námi konec.
Nepředstírala, že by jí to nějak vadilo a ani mě by to nevadilo, kdybych jí po dvou týdnech nepotkal s tím klukem, když jsem šel s Isabel z hospody a byl jsem „v náladě“. Byla to divná nálada, protože jsem se ohledně Isabel choval hezky – teda aspoň doufám – ale jakmile jsem zahlédl Gábinu, začal jsem nadávat nejdřív jí a pak i tomu klukovi, co s ní šel. Abych to shrnul – porval jsem se. Docela hodně a docela ošklivě. To mě teď mrzí asi nejvíc, protože vím, že jí to asi udělalo radost a mě tak akorát depresi.
Isabel se mě od toho kluka snažila odtrhnout. Slyšel jsem, jak na mě křičí, že už to stačí a cítil jsem jak se mě snaží chytit a odtáhnout. Nakonec vyhrál ten silnější a já se ocitl na studeném chodníku s rozseknutou pusou a zakrváceným nosem. Vedle mě stála Isabel, hladila mě po tváři a vzlykala.
„ Co je? Udělal ti něco?“
Zakroutila hlavou. „ Není ti nic?“zeptala se. A podala mi ruku, abych mohl vstát.
Doprovodila mě až domů.
„ Mrzí mě, co se stalo.“řekla mi, když jsme stáli u dveří.
„ Mě už vlastně ani tolik ne. Zjistil jsem, jaká je a taky jakej jsem byl vůl, když jsem se rozhodl jí věřit.“
„ Podle mě si nikdy nebyl vůl. Jen si byl zaslepenej. To je normální. Já jsem taky taková když se zamiluju.“
„ Jo, takovej je asi každej. Ani nevíš, jak toho teď lituju.“
„ Asi jako já toho, že jsem chodila s Honzou?“
„ Možná ještě víc.“usmál jsem se. Objala mě a začala mě hladit po vlasech.
Najednou ani nevím jak se to stalo, jsme se začali líbat. Hladili jsme se a já jsem jí pak zavlekl dovnitř. A …
Ano, vyspal jsem se s mým osobním andělem a celou dobu jsem přitom uvažoval o tom, jak se mám vrátit ke Gábině. Ani mě nenapadlo uvažovat o tom, co kdybych začal mít něco s Isabel. Teď je mi to líto, protože kdybych se měl rozhodnout teď, tak bych si jí u sebe nechal a klidně bych si jí i vzal, kdyby chtěla. Neudělal jsem ani jedno.
Ráno jsem se vzbudil s hlavou plnou Gábiny a jejího nového kluka. Vedle mě ležela úplně nahá Isabel. Uvědomil jsem si, do čeho jsem jí to vlastně zatáhl. Ale spíš jsem byl na ní naštvaný, protože ona tohle chtěla – teda aspoň jsem si to myslel, i když zrovna tohle jsem chtěl já.
Oblékl jsem se a odešel jsem pryč. Znepokojoval mě pohled na spící Isabel jako kdybych se měl koukat na něco odstrašujícího. Začal jsem jí ze všeho obviňovat: ona mohla za to, že mě opustila Gábina, protože ona neměla ráda Gábinu a Gábina si myslela, že je to proto, že s ní něco mám. Gábina si našla jiného kluka, protože jasně viděla, že dávám přednost Isabel. A Isabel mi ukazovala na chyby Gábiny, protože chtěla, abych se s ní rozešel, protože chtěla přesně tohle.
Tak si vlastně říkám, že jsem strašnej hajzl, kterej – jak říkají holky – uvažuje jen tím jedním. V tu chvíli jsem asi byl. A byl jsem strašným hajzlem ještě hodně dlouho.
Odešel jsem venčit psa, místo toho, abych se třeba kochal tím, jak krásně spí, jako to dělá většina lidí, když se vzbudí dřív než jejich polovička. Když jsem se vrátil, zrovna se oblékala.
Usmála se na mě, a zamířila ke mně. Asi mi chtěla dát pusu ale já uhnul.
„ Musíme si promluvit.“řekl jsem jí chladně. Úsměv na tváři jí zvadl, jen přikývla.
Počkal jsem, až se oblékne a pak jsem spustil.
„ Víš, to, co jsme udělali včera byla možná chyba. A je mi líto, že jsem to dopustil. Já-“ konečně jsem se jí podíval do očí, ze kterých jí pomalu ale jistě začaly stékat slzy. „ Mrzí mě, že se to stalo a vím, že je to asi spíš moje chyba. Vím, že mi to asi budeš vyčítat. Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli bysme to mohli smazat.“vydechl jsem a teprve až teď jsem začal přemýšlet o tom, co jsem všechno řekl. Asi jako každý kluk, tak i já jsem vzal vinu na sebe.
„ Jo, můžeme to smazat. Všechno se dá smazat.“řekla zklamaně a další slza padla na koberec.
„ Bel, poslouchej, já tě nechtěl nijak zklamat nebo ti ublížit. Mrzí mě, že jsem to udělal, a kdybych to mohl vzít zpátky tak to udělám, ale teď se musím vyrovnat s Gábinou a na tohle nějak zapomenout.“
„ Otevři oči, Míšo, Gábina tě už opustila a už se taky nevrátí. Zůstala jsem tady já a pár dalších přátel. Jestli chceš, aby to, co se stalo včera byla chyba, tak to chyba asi bude. Jestli ne, tak já tady zůstanu dokud to bude možný. Jenom mi prosím tě neříkej, že tě to mrzí, protože včera tě nic nemrzelo. Já ti nic nevyčítám, jen říkám, že tady budu dál, jestli budeš chtít. Ačkoliv mě to bude mrzet.“ řekla mi a utírala slzy. Byl jsem naštvaný, protože ona byla první, kdo mi řekl pravdu. Krutou a tvrdou, ale pravdu. Nebála se toho.
„ Třeba se ještě vrátí, to nikdo neví.“
„ Správně. Třeba. Ale třeba už bude moc pozdě.“ řekla mi naštvaně a odešla. Neptal jsem se jí kam jde, ale bylo mi jasný, že jde domů. I kdyby ne, tak v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Uvědomoval jsem si, že to, co dělám je špatně, ale neuvědomoval jsem si, co tím můžu způsobit.
Od té doby, jsem se s Isabel nebavil. Občas jsem o ní slýchával od našich společných přátel, ale to bylo všechno. Ani jsem se o to nějak nesnažil. Postupem času mi začala umírat naděje na návrat Gábiny a já jsem častěji a častěji slyšel Belinina slova. Ona měla pravdu – tak jako vždycky. Je to smutný, ale Isabel mi začala chybět až na začátku listopadu. Od toho, co jsem se s ní vyspal, jsem s nikým nic neměl a začala mě tížit samota víc, než kdy před tím.
Začal jsem přemýšlet, jestli by byla ještě ochotná stát při mně po tom, co jsem jí začal tak hnusně ignorovat. A tak mě napadlo, že bych jí mohl dát vědět.
Napsal jsem jí omluvnou zprávu, že mě všechno mrzí a že jsem byl kretén – což je docela pravda, ale svým způsobem bylo tohle ode mě ještě hnusnější – a jestli se nechce někdy sejít, že pochopím, když chtít nebude.
Odepsala mi, že je ráda, že jsem se ozval a že se určitě sejdeme. Nedala mi žádné datum, napsala mi jenom: „Až budeš mít chuť mě vidět.“ Asi týden od doby, co mi to napsala jsem tu „chuť“ dostal. Věděl jsem, v kolik hodin chodí jezdit na koni a věděl jsem i kam. Takže jsem si prostě vzal auto a dojel jsem na místo, kam jsem vždycky parkoval, když jsem se na ní jel dívat. Tentokrát jsem ale nechal zaplý motor a o auto jsem se jen tak opřel. Chvíli jsem vyhlížel jestli se někde neobjeví.
Za necelých deset minut jsem slyšel dusot kopyt. Isabel vyjížděla z jedné z lesních cest. Nikdo už jí moc nepoužíval, ale ona tam tudy jezdila, protože na konci byl poražený strom. Ne moc velký, ale dělal překážku, kterou mohla přeskočit. Koně už se toho nebáli, už byli zvyklý.
Jenomže mě ani troch nenapadlo, že by se ten kůň mohl splašit, když uvidí mě. Byl jsem za rohem – což bylo celkem nečekané, jak pro koně tak i pro Isabel. Slyšel jsem jak už se blíží a nemohl jsem se dočkat, až jí znovu uvidím.
Už jsem viděl, jak se kůň natahuje přes překážku a skáče. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se na mě neotočil. Pak si přestal všímat svých nohou a skočil tak, že Isabel málem vylítla ze sedla. Doskočil v pořádku. Už se chystal na další cvalový krok, ale v tom blátě mu to ujelo. Spadl kůň – ne, on nespadl, on se převrátil a ve vzduchu dopadl na záda, kde stále ještě byla Isabel. Kohoutkem jí zlomil vaz. Nevím, jestli mě stihla postřehnout nebo jestli vnímala koně, ale jsem si jistý, že pokud na to dojde, tohle mi bude vyčítat určitě.
Kůň už vstával. Jemu se nic nestalo a běžel nespoutaně dál. Isabel tam zůstala ležet. Nedýchala. Měla otevřené oči a já …
Já jsem jí tam nechal. Chvíli jsem sledoval, jak její kouzlo vyhasíná a pak jsem odjel. Nikdo nepřišel na to, že jsem tam byl, nikdo mi to nebude vyčítat. Protože já jsem tam teoreticky ani nebyl. Na úmrtní listině bylo napsáno „nehoda“. A mě pár dní po tom, co se to stalo přišlo parte.
Asi jsem nebyl jediný, kdo věděl, kde Isabel jezdí a všem muselo být jasné, že když se Chuligán vrátil z vyjížďky sám a značně zablácený, muselo se něco stát. A tak jí našly.

Doufám, že zemřela šťastná. Už jenom proto, že zemřela při tom, co dělala ráda. Většina lidí odejde ze světa, když leží v nemocnici nebo někde na lůžku a nebo v bezvědomí. Ona měla aspoň trochu času na svojí poslední myšlenku. Taky bych chtěl takhle zemřít, ale teď vím, že se to nestane.
Ona je, myslím, až moc dobrým důvodem pro mnou sebevraždu. Já jsem při ní stál, já jsem jí využil, já jsem jí zradil a já jsem jí zabil. Já jsem VRAH. Nesu plnou vinu za to, co se jí stalo a mám v plánu se potrestat sám.
Věřím, že skutečně byla anděl a možná, že tam nahoře provedla něco špatného, protože jinak by jí neseslali dolů a nechali si jí nahoře. Nevěřím v boha, ale jestli existuje, chci věřit tomu, že se nad ní smiloval a vzal si jí zpátky na zem, protože pro hodné lidi je na světě sakra málo místa. Já nejsem hodný člověk ani náhodou, ale přesto doufám, že se s ní uvidím… tam, na druhý straně. Nemusí to být zrovna nahoře. Třeba mě půjde navštívit někam dolů až se budu smažit.
Chybíš mi Isabel, strašně mi chybíš. Jen doufám, že si na mě nezapomněla, protože já si to všechno pamatuju až moc dobře. A chci tě zpátky, přísahám, že bych se nechoval jako idiot, přísahám, že bych se kvůli tobě změnil, jen abych mohl být s tebou. Vzdal bych se všeho, jen aby ses přestala takhle cítit. Vzdal bych se všeho jen aby si mohla být zase tady, jen abych se necítil tolik sám. Teď se cítím nechutně sám a nechutně zle.
Odcházím a doufám, že tohle někdo najde, aby si to přečetl, aby věděl, proč jsem to udělal, aby mě někdo pochopil.
Třeba se s ní ještě uvidím. Jestli ne, tak to bude spravedlivý trest. Miluju tě Isabel, mrzí mě, že jsem to nezjistil dřív.

Trápím se pro tebe
Netrápím se pro tebe
Nic nemůže zničit skutečnou lásku
A i když můžu ztratit svou cestu
všechny pěšiny vedou rovnou k tobě

Toužím být jako ty
Ležet chladná v zemi jako ty
Evanescence

Poznámka autora: Tuhle povídku bych chtěla věnovat všem přátelům, které mám – a je jedno jak dlouho se známe. A je jedno jak často se spolu vídáme. Začlenila jsem do ní náš ( i můj) humor – ačkoliv vím, že to moc vtipné nebylo, ale to je jedno, začlenila jsem do ní snad vás všechny. Některé možná chtěně a některé nechtěně. Jen si to neberte osobně pokud jsem vás nějak urazila.
Tímto děkuji všem, co při mně stojí, že tu jsou a ještě neodešly, protože vím, že já už bych se možná sebrala a nechala toho.