Kapitola čtvrtá: V PARKU

Celá rozveselená jsem se přesunula do parku. Byl slunný den. Procházím se mezi stromy a záhony a co nevidím. Ten můj se tam prochází taky a zdá se, že někoho sleduje. Aha, ti tři ještě neodešli. Sedí si na lavičce. Posadím se pod strom a opřu se o kmen. Schválně, co bude…
Jsem dost blízko na to, abych je slyšela.
„Poslyš“, povídá zrzka. „Kam jsi to pořád koukal?“
„No jo“, na to ta druhá se smíchem. „To by mě taky docela zajímalo“, zatahá ho za rukáv trička. „Vypadals, jako bys viděl ducha“, načež propukne v nezřízené veselí.
Kluk tam sedí na opěrce lavičky, nohy na sedátku. Vidět ho takhle správce parku, tak ho žene. Má skloněnou hlavu a nejspíš mu není moc do řeči.
„Viď“, souhlasí zrzka s kamarádkou. „Byl jak u vidění“, div, že se neválí smíchy po cestě. Obě se smějí, přičemž tamten Petr sotva pozdvihne koutky. A pak zvedne trochu hlavu a naše oči se znovu střetnou… Přimknu se ke stromu, chtěla bych být jeho součástí a zmizet. Jenže to nejde a tak se chtě nechtě vpíjím do těch zvláštních očí živého člověka.
„Zase tě vidí“, ozve se tak těsně vedle mě, že se příšerně leknu. Úplně jsem zapomněla, že tam je taky.
„Ty!“
„Copak“, on na to. Je pěkně v podřepu vedle mě a kdovíjak dlouho se kochá tím, jak zírám.
„Jen si užívej, holka, jen si užívej“, povídá mi s úsměškem. Zase si ze mě dělá srandu! To snad ne.
„A co ty? Nepůjdeš za ní? Máš teď přeci skvělou příležitost.“ Vracím mu smeč. Trochu znejistěl a zavrtal svůj zrak do prachu u mých nohou.
„Jdi“, strčím do něj, až se musí podepřít rukou, aby neupadl. „Máš šanci, jdi!“ Vstal. Sleduju ho, oční kontakt s klukem na lavičce jsem už ztratila, protože si ho tam ty holky neustále dobírají.
Můj přítel dlouholetý se přesunul ke skupince mladých lidí. Stojí tam jak u pomníku a očividně neví, jak pokračovat.
„Tak na ní něco zkus!“ Hlasitě šeptám od stromu. Musím se držet, abych se nesmála. Je tak rozpačitý. Přistoupil k zrzce a sklonil se k ní. Nezareagovala. Nic. Narovnal se, aby se na mě podíval. Má obličej velmi protažený zklamáním.
„Nevzdávej to!“, spíš to aritkuluju bez zvuku, než abych na něj hulákala. Naznačuju, aby se jí dotkl. Nepochopil a kouká na mě úplně bezradně.
„Dotkni se jí!“
Co? Říká jeho zmatený výraz.
„Dotkni… Do – tkni – se – jí!“ Slabikuju
Cože? Ještě nechápavější výraz. Obracím oči v sloup. Je to možný, aby tak nechápal?
„No“, zkouším to znovu a přejedu si rukou po tváři. „Dotkni se jí!“ Pořád šeptám. Nic.
„Dotkni se jí, pitomče!“ Zařvu, protože už to nemůžu vydržet. Pleskne se rukou do čela. Kývne, že pochopil. Konečně.
Velmi opatrně zvedá svou tlapu a pokládá jí dívce na tvář. Ta sebou škubne a ošije se.
„Brr“, povídá. „Lído, co to bylo?“ Ptá se kamarádky.
„Co je ti?“ Zděsí se Lída. „Holka, ty jsi strašně zbledla.“
„No to bylo… divný“, zase zrzka. „Já vám měla pocit, jako by na mě někdo sáhnul.“
„Neblbni“, povídá jí rozrušeně ta druhá. „Ještě začnem věřit, že tu straší…“ Ale už se balí, bere si batoh a že půjde. Mezitím si mě znovu našly oči zasněného studenta.
Jasně vidím, jak jeho rty říkají: „Přijdu zítra, buď tu prosím“, ale to už ho ty holky táhnou pryč. Tedy, lépe řečeno, všechny táhne pryč Lída. Zrzka, zdá se, se také skontaktovala očima s mým Petrem. Je ještě vůbec můj…? Jestli ano, tak dlouho už nebude… Odcházejí. Na místě u lavičky zůstal stát jen ten můj, co už dlouho mým nebude.
„Tak co, půjdem“, ptám se.
Jen přikývnul, neschopen zřejmě slova. Podivnej den. A to bylo teprve dopoledne.