Kapitola pátá: NA VĚŽI

Kapitola pátá: NA VĚŽI

Po zbytek dne, až do večera, s ním nebyla řeč. Nejspíš se mi zamiloval, anebo doufá, že se konečně osvobodí… Jeho rozesmátá tvář se zasmušila. Chodil po chodbách jako tělo bez duše, ač se to na něj nehodí. Je jen duše a to duše dávno bez těla… Tak jak ho vystihnout? Jako duše bez duše? Prostě se tam jen ploužil a dokonce jsem ho slyšela, že vdychá. Ten milovník, ten děvkař, ten co nenechal jednu sukni na pokoji se teď plouží v zajetí lásky nebo možná touhy po svobodě. Ten, co si ze svého údělu prokletce nikdy nic nedělal. Ten, co se smál všemu a všude. Tenhle Petr se tu teď plouží chodbami a potkávám ho sedět na schodech s hlavou v dlaních. Přes noc šel dokonce na hradby a vyl! Byl určitě slyšet široko daleko. Nemohla jsem spát, když takhle vyváděl.
Ti, co na hradě přespávají, to jest knihovník, kastelán a ten mladý, nový průvodce, z toho byli také celí diví. Jak to vím?
Chtěla jsem jít svého rozrušeného přítele přesvědčit, aby toho nechal, že na to nemám náladu, tak jsem za ním vyrazila na cimbuří. Cestou jsem míjela pokoje výše zmíněných. A zrovna v ten okamžik, když jsem tam procházela, se otevřely dveře od pokoje průvodce. Zděšeně se rozhlížel po chodbě sem a tam.
No vidíš, říkala jsem si, nevěřil jsi a teď to tu máš… Ale žádnou radost jsem z toho neměla. Zůstala jsem stát a dívala se, co bude dělat. Vyšel z pokoje, přešel pár kroků a zaklepal na dveře knihovníka. Ten mu vmžiku otevřel. Také měl oči strachy větší než hlavu, jak jsem si všimla.
„Pane knihovníku, nevíte…nevíte, co to je?“
„Já…“, polkl knihovník a také se rozhlížel chodbou. „No, myslím, že…“, lekl se, protože Petr na hradbách znovu děsivě zaskučel. Oba se podívali po směru zvuku.
Do toho se otevřely další dveře, kastelán.
„Slyšíte to také? Pánové, já netuším…“, znovu skřek.
Nechala jsem je tam debatovat a vydala se na věž, kde jsem tušila přítomnost jednoho nanejvýš nešťastného ducha.
Za chvíli jsem tam došla. Opavdu tam byl. Až na věži. Musela jsem kvůli němu vyšplhat všechny ty schody. Zrovna své zoufalství vyřvával obloze.
„Nech toho a pojď už spát“, oznámila jsem mu co nejklidněji, opírajíc se o kliku dveří. Ani si mě nevšiml. Znovu zavyl tak, že by se za to vlkodlak stydět nemusel. Drásalo to a bylo to tak opravdový. Bylo mi ho líto. Přešla jsem až k němu a poklepala mu na lopatku. Byla bych mu poklepala na rameno, ale je proti mně beznadějně vysoký.
„Tak už toho nech, ano“, zaprosila jsem. Zaregistroval mě a otočil se. Jen jsem pozdvihla obočí a pohnula hlavou k východu z věže. Odpovědí mi bylo zavrtění hlavy. Vlasy mu spadly do očí. Odhrnul si je. Jednou rukou se opřel o zeď a zadíval se do dálky. Zatahala jsem ho za rukáv a znovu své gesto opakovala. Svěsil hlavu a pomalu s ní zavrtěl. Už mě ta němohra přestávala bavit.
„Pojď“, povídám tiše. „Myslím, že jsi právě průvodce přesvědčil o naší existenci“, zkusila jsem to s humorem. Neuspěla jsem. O tu zeď se teď opřel i druhou rukou, složil si je pod bradu a položil se o ně. Civí do kraje. V očích má něco, co tam dřív neměl. Smutek. Stoupnu si k němu. K prohlubni v hladové zdi věže, takže vidím taky do dálky, tak jako on. Mlčíme. Je bezvětří. Aspoň, že přestal výt. Jenže, co teď s ním tady mám dělat? Na věži. Otočím se a opřu se o kameny zády. Slyším, jak vzdychá.
„Půjdeme…“, pokusím se znovu promluvit. Najednou z ničehožnic mě obejme a celou mě schová v náručí. Náhle mi dojde, že brečí. Padá na kolena a já s ním; jaksi mě nepustil, takže co mi zbývá jiného. Jsme tam na zemi. Nevím, co mám říct, nebo udělat, jsem bezradná. Chová se zvláštně, nikdy takový nebyl… Odtahuje se ode mne a schovává obličej v dlaních. Doslova vzlyká. Vztáhnu k němu ruku, ale odtáhne se ještě víc. Pokrčím rameny a chystám se k odchodu, zjevně nemá cenu, abych tu s ním byla.
Chytne mě za šaty a vzhlédne ke mně.
„Co mám dělat?“
„To se ptáš? Jít za tou dívkou, dovolit jí, aby se do tebe zamilovala a pak jí vyznat lásku, opravdovou lásku a budeš volný“, opakuju monotónně formuli pro vysvobození.
„Jak poznám opravdovou lásku?“ Ptá se tak zoufale a přesto mě to zabolelo, že se tak ptá, tudíž to, co kdy cítil ke mně žádná opravdová láska nebyla. Nadechnu se, pocit zaplaším a usměju se na něj.
„Já myslím, že až to přijde“, říkám mu, „poznáš to sám… A pak“, naznačím pohyb jako bych mávala křídly a podívám se k nebi. „A pak frrr, dušičko, rovnou do ráje“, do očí mi vhrknou slzy, ale on se na mě už nedívá, tudíž je můžu nenápadně setřít.
„A teď už pojď spát, ty…“, zašklebím se na něj. „Milovníku!“ Strčím do něj. Mělo to úspěch, opět se usmál.