Berlue 1765

Sluha ve fialové livreji otevřel dveře do hostinského pokoje. Chevalet a Gaspard stáli u roztopeného krbu a zahřívali si zkřehlé ruce.
„Jeho milost hrabě de Clamvert,“ ohlásil sluha a oba muži se ohlédli. Hrabě de Clamvert byl starší silný muž s napudrovanou parukou.
„Vítám vás na našem panství. Doufám, že se vám tu bude líbit, messieurs,“ řekl přívětivě.
„Děkujeme, vaše milosti.“
Clamvert si všiml zbraně položené na stole.
„To je puška slečny Désirée. Říkala, že ji ztratila.“
„Našli jsme ji na poli, zachránila nás před vlky,“ řekl Gaspard bezmála pyšně.
„Ano, je to skvělá puška, patřila hraběti, střílí kdykoliv. Říkáte vlci? Těch potvor jsou tu plné lesy, ale střílet se nesmí. To by bylo zle.“
„Vaše milosti, v dopise, který jste mi poslal, jste mluvil o jisté podezřelé věci,“ řekl náhle Chevalet.
„To je pravda,“ souhlasil Clamvert. „Proto chci také s vámi mluvit beze svědků. Jako dlouholetý lékař jsem si nemohl nevšimnout... jistých věcí.“
„Jaké to jsou věci?“
Clamvert na okamžik zaváhal.
„Bylo by dobré, kdyby jste se podívali na tělo hraběte.“
. . .

Vyšli na nádvoří. Obloha se opět kabonila, jak bylo v Berlue zvykem.
Na nádvoří vedlo ze zámku dvojí schodiště. Po jednom z nich rychle sbíhala mladá dívka v černých šatech. Obrátila se na trojici mužů.
„Á, naše návštěva,“ řekla vesele.
Clamvert jí věnoval něco mezi šklebem a úsměvem a zastavil se.
„Drahá,“ řekl obřadně. „Dovolte, abych vám představil Jacquese a Gasparda Chevaletovi, detektivy.“
Obrátil se na muže.
„Komtesa Désirée de Marangis. Mladá krev starého rodu.“
Désirée se ušklíbla.
„Ještě, že to není naopak.“
„Musíme vám poděkovat, mademoiselle. Vaše puška nám zachránila životy.“ Chevalet se sklonil a políbil její ruku se třpytivými nehty.
„To neděkujte mně, ale přesce u sedla. Zdá se, že někam pospícháte, pánové.“
„Ano, máme tu nějakou práci.“ řekl Clamvert netrpělivě.
„Tedy vás nemůžu zdržovat.“ Désirée se lehce uklonila, otočila se na podpatku a zmizela v zahradě.


. . .


Chevalet s Gaspardem sestupovali po schodech dolů za Clamvertem, nesoucím pochodeň.
„Někdy se vyplatí mít pořádně mrazivé sklepení,“ prohodil ironicky.
Chevalet přitakal, Gaspard ho neposlouchal, měl neodbytný pocit, že se na něj při odchodu komtesa Désirée usmála, krátce, ale přece.
Proč jsem se neusmál taky?
Zabýval se tou myšlenkou natolik, že narazil do otce, který se před ním zastavil.
„Dávej pozor!“
Ze sklepení šel mráz po zádech, na stěnách visely špinavé rampouchy a páchla tam hniloba.
Na kamenném soklu uprostřed studené sklepní místnosti leželo mrtvé hraběcí tělo, roztrhané vlky k nepoznání. Trojice se seskupila kolem soklu.
Clamvert natáhl ruku a nadzvedl mrtvole hlavu.
„Vidíte, pane,“ ukazoval Chevaletovi, jelikož Gaspard zůstal v uctivé vzdálenosti.
„Na hlavě, i kdekoliv jinde na těle pana hraběte, jsou patrné rány po úderu tupým předmětem. Žádný vlk, i kdyby byl rozzuřený sebevíc, by nemohl takové rány způsobit.“
„Chcete říct, že ho někdo umlátil?“
„Jsem o tom přesvědčen.“
„Tedy tu máme vraždu.“
Mohlo mě to napadnout dřív, řekl si Chevalet v duchu.
„Je to delikátní záležitost, ví o tom jen nejužší kruh rodiny. Nechtěl bych, aby se o tom vědělo, přece jen, vražda hraběte...“
„Já vás chápu, milosti. Budu se snažit pracovat diskrétně.“
Chevalet se podíval na obličej hraběte a snažil se poznat, jak asi hrabě vypadal zaživa. Nedařilo se mu to.
„Jaká je vůbec doba smrti?“
„To je těžké zjistit přesně, od smrti uběhl už skoro měsíc a tělo je v hrozném stavu. Ale soudě podle toho, že ho nalezli ráno, smrt logicky nastala někdy během noci.“
„Předpokládám, že majetek zdědí hraběnka a potomci.“
„Ano, podle zákona většina patří manželce a dětem. Děti jsou dvě, mademoiselle Désirée a mladý hrabě Jean-Gaston. No, vlastně už pouze hrabě, když je tenhle mrtvý.“
Chevalet se naklonil a do nosu ho praštil puch hnijícího masa a silný alkoholový výpar.
„Ano,“ přikývl opět Clamvert. „Pan hrabě byl ve chvíli své smrti ožralý jako prase. Nemohl se bránit. Ale má to jednu výhodu, tělo se rozkládá pomaleji.“
„To je tedy výhoda,“ ozval se najednou Gaspard. V obličeji byl zelený jako lesní jezero, rychle se otočil a běžel nahoru po strmých schodech, až dospěl na nádvoří, kde se spěšně vyzvracel za roh.

. . .

Gaspard stál opřený o kamennou zeď, ruku položenou na břiše a zhluboka dýchal.
„Je vám nevolno, pane Chevalete?“
Vedle něj stál hezký mladík. Měl na sobě předepsané smuteční šaty, ale paruku neměl, stejně tak i rukavice a nákrčník. Usmíval se.
„Zdá se, že jste právě navštívil mého ctěného otce.“
Gaspard potlačil nový nával žaludečních šťáv.
„Ano, bohužel.“
Mladík se zasmál.
„Papá už trochu smrdí, ale zaživa to nebylo lepší.“
Ze sklepení vylezl hrabě de Clamvert a za ním Chevalet.
„Á, Jean-Gastone, dobře, že jste tady. Tohle je detektiv Chevalet, jeho syna, jak vidím, znáte. Přijeli objasnit okolnosti smrti vašeho otce.
„Já vím, sestra mi to říkala.“
„Milosti,“ řekl Chevalet. „Jelikož byl hrabě zavražděn, budu muset vyslechnout vás a vaši rodinu. Služebnictvo samozřejmě také.“
„S tím souhlasím, vyslýchejte, jak je vám libo. Ovšem nemyslím, že by někdo z našich lidí ...“
„To si, pokud dovolíte, rozhodnu sám.“
„Proč bych vám to nedovolil, nemáme co skrývat, i když si to vy možná nemyslí-te.“ Kousavý tón se nedal přeslechnout.
Chevalet, jak měl ve zvyku, si opřel ruce v bok.
Gaspard si otřel rty kapesníkem.
„Nevadilo by vám, milosti, kdybychom jako prvního vyslechli vás?“ zeptal se rychle.
„Ano, samozřejmě,“ Jean-Gaston se opět usmál, jakoby během chvíle všechno zapomněl.
„Pojďte, pánové, prosím se mnou.“