Kapitola šestá: BEZ ROZLOUČENÍ

Ráno byl můj vyjící přítel poněkud nervózní.
„Děje se něco“, ptám se.
„Co když to děvče už nepřijde?“
„Ale přijde.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Prostě jsem. Vím jistě, že přijde“, uklidňuju ho. A určitě nepřijde sama. Dopoledne strávil jako v mrákotách, ale už to bylo o hodně lepší než včera. Já si zašla ke kastelánovi, protože bylo skoro celým hradem cítit, že si k obědu vařil česnečku a tu já přímo zbožňuju. A on se diví, jak je možné, že mu mizí z hrnce. Nemusím jíst, jsem duch, ale můžu, když chci a má to výhodu, nekazí to figuru. Pochutnávala jsem si na horké polévce a zároveň zevlovala u okna v kastelánově kuchyni. To okno vedlo na nádvoří. A co nevidím. Mladík a slečna. Nejdřív přišla ona, její zrzavé vlasy nešly přehlédnout. Procházela se jen tak po nádvoří a rozlížela se. Jako by nic.
No já vím, na koho tu čekáš, usmívala jsem se, usrkávajíc polévku, však on si za tebou přijde, pokyvovala jsem si spokojeně hlavou.
Když v tom na nádvoří přichází další známá postava. Student. Obhlíží si kašnu. Je krásně a slunce se odráží v krůpějích vody. Obchází kašnu, rozlíží se. No, polévka nepolévka, asi bych tam měla jít, aby se mě dočkal. Ještě jednou kouknu z okna. Vidím, že si všiml děvčete, ale ona si ho nevšimla. Schoval se jí za vrata a pak jsem ho ještě zahlédla odcházet do parku. A za ním.
Lžíci jsem vyhodila do vzduchu zrovna v momentě, kdy kastelán přicházel zkontrolovat, jestli je už polévka hotová. Lekl se. Nechala jsem ho zírat na létající lžíci a spěchala do parku.

Seděl na téže lavičce jako včera. A seděl tam stejným způsobem. Ani nevím proč, ale sedla jsem si také stejně jako včera. K tomu kmeni. A stalo se. Jeho tvář se rozzářila, když se naše oči setkaly. Usmíval se. Vstala jsem a šla k němu. Bylo na něm vidět, že ho to překvapilo, ale nevyděsilo, spíš potěšilo. Vylezla jsem si k němu na lavičku a on mě vzal za ruku. Možná čekal, že se rozplynu, protože na něm bylo vidět ještě větší překvapení a potěšení, když mou ruku opravdu nahmátl. Díval se mi do očí. Tak hluboko, až jsem měla skoro závrať. Takhle se na mě ten dřívější Petr nikdy nepodíval. Ani když… Prostě nikdy. Usmívali jsme se na sebe a seděli tiše jako myšky.
„Víš…“, začal náhle nesměle povídat mladík vedle mě. Věkový rozdíl činil několikero století. „Víš“, opakoval. „Já, asi jsem se zamiloval. Do tebe. Nevím, jak je to možné, jak se to stalo, proč se to stalo…“, odmlčel se a znovu jsme se na sebe usmáli. Už už jsem chtěla říct, že já taky a čekala, jak ta moje dušička vzlétne do nebes, ale uvědomila jsem si, že tohle není ta opravdová láska. Jen mě těšilo, že o mě projevil zájem. Toužila jsem po novém kontaktu. Ale láska to nebyla. Znovu jsem se usmála a stiskla mu ruku.
„Chápej“, začal znova. „Já, nebyl jsem teď moc šťastný“, pomlka. „Spíš vůbec, víš? A teď vidím, mohl bych zase být… Možná. S tebou.“
Ale já jsem duch a ty jsi člověk, napadlo mě a asi jsem trochu posmutněla.
„Nemohl?“ Oči se mu rozšířily a bylo v nich vidět svět tříštící se na kousky. Rychle jsem se usmála, abych ho povzbudila. Začala jsem slézat z lavičky.
„Už jdeš“, ptal se smutně. U něj to byl takový jiný, až příjemný smutek, ne to černé zoufalství, co včera v noci na věži ze sebe dostával můj bývalý přítel.
Pokrčila jsem rameny a usmála se, ještě jsem kývla hlavou. Zamával mi, já zamávala jemu a vydala jsem se zpět na nádvoří.
Tam jsem potkala slzící dívku. Byla strašlivě ubrčená a ve mně hrklo. Ne. Takhle? Bez rozloučení? Rozhlížela jsem se kolem. Je tu ještě? Pak jsem si všimla, že dívka má v rukou holubičí pírko a hrklo ve mně ještě víc. Skousla jsem si spodní ret. To ne. Prosím, ne, to znamená… to znamená, že je pryč. Bylo mi do breku, jako té zrzce. Ale přemáhala jsem se a doufala, že na mne odněkud starý, dobrý kamarád Petr zamává. Nic. Všude bylo ticho, jen tam tiše zurčela fontánka na nádvoří. Někde vrzly dveře. Přicházel průvodce.
„Slečno“, zahalekal. „Tady je dnes zavřeno, neprovádíme, je pondělí.“
Dívka pokývla hlavou, vysmrkala se do kapesníku, uložila si pírko do kapsy a smutně, ba přímo jako hromádka neštěstí se sunula pryč. Rozeběhla jsem se do našich komnat. Nic. Nidke nikdo. Probíhala jsem všemi zákoutími hradu a všechno se ve mně svíralo rostoucím zjištěním, že je to tak, že už ho víckrát neuvidím. Tak teď budu sama. Zastavila jsem se před knihovnou. Vešla jsem dovnitř a uviděla schůdky. Na nich nedávno seděl. Svezla jsem se bezmocně na kolena a rozbrečela se naplno.
„Nechals mě tu!“ Skučela jsem, ale mě nikdo neslyšel. „Teď tu zůstanu sama, kdovíjak dlouho!“ Svíjela jsem se na parketách a nechápala, proč tam musím být sama. „Ani ses nerozloučil!“ To mi asi přišlo líto nejvíc. A znovu jsem se víc rozeštkala.
Pak jsem se naštvala a vstala. Začala jsem řádit! Tady toho budou ještě litovat, že tu mají teď jenom mě! Přejela jsem pohledem police s knihami a ty z nich jedna za drohou vystřelily, jako splašení zajíci. Pak jsem začala ječet. Stála jsem uprostřed místnosti a ječela tím nejvyšším tónem, jaký jsem byla schopná vyloudit. Postupně praskaly okenní tabulky, žárovky, vázičky a to už se sbíhali lidé. Padla jsem opět vyčerpaně na kolena. Přicházeli a zděšeně zírali na tu spoušť. Pomalu jsem se vydrápala na nohy a odešla do své komnaty. Svalila jsem se na postel a zcela vysílená usnula. Ač bylo teprve odpoledne. Tak krásný to mohl být den…