Kapitola sedmá: NOVÝ ZAČÁTEK

Kapitola šestá: NOVÝ ZAČÁTEK

Pár dní jsem se ploužila hradem. Ani ven jsem nechodila. Jednou nebo dvakrát jsem zahlédla z okna studenta Petra potulovat se po parku. Asi po týdnu jsem šla do toho parku za ním. Usmál se, když mě uviděl a pak hned zvážněl, když poznal, jak se tvářím.
„Stalo se ti něco“, ptal se účastně.
Uhnula jsem pohledem a pohladila ho po ruce.
„Škoda, že nemůžeš mluvit“, pravil smutně.
Můžu, chtělo se mi říct, můžu, ale ty bys mě neslyšel. Jen jsem se na něj podívala. Vypadal taky nějak přepadle. Zase jsme se na sebe usmáli. Bylo to slabé. Znova jsem ho pohladila. Už půjdu, co tu dělám…

Večer jsem si šla zase lehnout brzo, ale usnout jsem nemohla. Myslela jsem na nic a na všechno. Myšlenky se mi motaly jedna přes druhou a nedávaly smysl. Převalovala jsem se v posteli. Nakonec jsem to se spánkem vzdala a vstala. Šla jsem ven. Procházela jsem se nádvořím, až jsem se vydala do parku. I v noci byl krásný.
„Ahoj“, ozvalo se za mnou trochu nesměle.
„Ahoj“, automaticky jsem odpověděla ještě dřív než jsem se otočila.
„Teď tě vidím, i když si nekoukáme zrovna do očí“, pravil mladík Petr se zvláštním úsměvem. „A dokonce tě slyším“, dokončil s ještě větším nadšením a už se ke mně hrnul.
„To není možný“, pravila jsem.
„Ale je“, řekl se širokým úsměvem.
„Jenže to znamená…“, došlo mi sotva tak napůl. „To znemená, že jsi…“
„Mrtvý!“ Zajásal, že jsem to rozlouskla. „Od teď tu budu s tebou.“ Přimkl se ke mně a vzal mě za ruku, kterou mi políbil.
„Co?“, nechápala jsem. „Ale co se stalo, proč…“, nemohla jsem to pojmout a jen na něj zírala.
„No, víš“, dal se do vysvětlování a vedl mě k naší lavičce, kde jsme se usadili. „Víš, nedávno Aneta přišla celá ubrečená a my z ní nemohli dostat, co se jí stalo. Pak jsem to z ní nakonec vypáčil. Že prý zachránila jednoho ducha od prokletí“, vypráví mi příběh, který je mi důvěrně znám. „Řekla mu, že se do něj zamilovala a on jí s dvornou poklonou složil komplimenty a pak jí řekl, že ji také miluje a že ho zachránila. Tak jí políbil a děkoval a přitom se prý rozplynul. Nakonec se po něm sneslo k zemi jen holubičí pírko. A to mi ukázala“, kýve na mě hlavou a culí se od ucha k uchu.
Taky pokývnu hlavou. On pokračuje.
„No a mě došlo, že to byl tvůj přítel“, zase se rozzářil. „To podle té legendy!“ Je celý rozjásaný a já se díky tomu taky úsměvu neubráním, jen se obávám, že ta má verze úsměvu má do inteligentního trochu daleko. Ale jak tenhle kluk teď…? Nedávalo mi to smysl.
„Ale proč jsi teď…“, nedořekla jsem. Položil mi ukazovák na pusu a pokračoval.
„Jsem ti tu říkal, že jsem nebyl moc šťastný, viď?“ Přikývnu, že si to pamatuju. „No a že bych mohl být šťastný s tebou…?“ Dívá se, jestli to stále chápu. Opatrně kývnu. Seskočí z lavičky a rozpřáhne ruce ve velkolepém gestu.
„Tak jsem skočil z okna! Vypálí na mě. „Ze čtvrtýho patra!“
Zase ke mně přiskočí a přivine mě k sobě.
„No, takže teď už budeme spolu a šťastný, oba!“
„Aha“, sice to tak úplně nechápu, ale poddávám se jeho zvláštně nabytému a přesto velmi zřetelnému štěstí.

Došlo mi to, znamená to, že nezůstanu sama.

Po čase jsem se do něj asi zamilovala…no, nejsem si zcela jista, ale možná…snad. Ještě uvidíme…

A rameno? Jéje! To už mám dávno v pořádku.
*
*
*
KONEC
*