Vzpomínka....

Stála na mostě, nad hučící řeknou a přemýšlela. O něm, o nich a o všem … Zklamal jí, bolelo to a ona pořád jen trpěla. Podívala se na lavičku na protější straně mostu a vzpomněla si na to odpoledne, nádherné odpoledne, kdy tam seděla v jeho náručí a cítila se šťastná a v bezpečí. Tuhle vzpomínku jí, ale opět vzal závan ledového větru, který ji mrazil po tváři. A aniž by si to uvědomila, začaly po její bělostné líci stékat slzy jako perly, které smáčely už tak mokrou šálu, protože po celou dobu, co zde stála, na ní padaly krásně bíle vločky sněhu, které jí chladily na tváři. Není se co divit, byla zima, venku mrzlo a ona právě šla ze školy, jako vždy sama a s přemýšlivým výrazem. Vždy se nezapomněla na mostě zastavit a podívat dolu na tekoucí řeku, která tak klidně hučela, že jí tenhle zvuk vždycky přivedl na vzpomínky a myšlenky na které už dávno zapomínala. Třeba zrovna na onen říjnový den, kdy byla šťastná. Najednou jí v kapse zapípala sms, trhla sebou, protože jí ten zvuk vyrušil z jejího bloumání vzpomínkami. Zpráva byla prázdná, což ji nijak neznepokojovalo, protože to se občas stává každému, a tak mobil zpátky uložila a zase se zahleděla do dáli, kde řeka zahýbala a už tam nemohla dohlédnout. Vítr se na chvíli utišil a, tak uslyšela praskání ledu a ucítila vůni zimy. Znáte takové to chladivé nic, co se vám prožene pod nosem, ale přesto ho cítíte. Začala se cítit osamělá, i přestože věděla, že kolem sebe má lidi, kteří jí mají ráda, ale kteří na ní poslední dobu nějak často zapomínají. Že by začínala být neviditelná? Z toho pocitu jí zamrazilo v zádech, nikdy nebyla středem pozornosti, ale samotu neměla ráda a ráda byla ve společnosti lidí, kde se cítila dobře. Bohužel v poslední době si přišla sama a přehlížená. Jen tady na mostě, který se jí zdál být blízky, jí bylo v posledních dnech nejlíp, věděla to, protože jí to každý den nutilo tady zastavit. A taky milovala vodu, ne proto jen že byla vodní znamení, ale také proto, že voda je její živel a fascinovala jí, její síla a zároveň něžnost s jakou lemovala břehy. A pokaždé když viděla sklánějící vrby nad tou řeknou představovala si že to jsou víly, které mají dlouhé vlasy a ty se dotýkají hladiny té neklidné a přitom tak fascinující řeky. Z jejího unášení fantazií jí vytrhl nějaký šramot. Obrátila se a najednou na lavičce seděl on a usmíval se na ní. Protřela si uslzené oči. A nevěřila jim, vždyť on už ji zavrhl. Rozbušilo se jí srdíčko, nesměle se usmála a rozeběhla se. Ale na mostě se stalo něco, co nečekala, ze zatáčky vyjelo auto. Pak už jen ucítila tupou bolest a auto jí odhodilo stranou. Oči se jí pomalu zavíraly a ona ho naposled uviděla. Nebyl to on, jen jí ho připomínal, uviděla taky jí, tu šťastnou, na kterou se usmíval. A ona tady ležela a věděla, že brzo přijde konec, pokud nedojede záchranka včas. Když tu ležela, stekla jí z oka poslední slzička, která patřila jen jemu, ne z lítosti, ale z lásky. Protože poslední slova co slyšely z jejich úst před tím, než sanitka odvezla to bezvládné tělo do nemocnice, předtím než omdlela ze své slabosti, byla slova Miluji tě…