Příběh jednoho skejtu

Každý má svůj osud. Někdo je tu proto, aby vychoval děti, jiný zas, aby sloužil jako klika u dveří. No a já, já jsem se zrodila proto, abych byla deska.

Jednoho dne jsem si poklidně ležela ve skateshopu a vyprávěla si s ostatními skejty, když tu se otevřely dveře. Vešel takový pohledný, černovlasý chlapec a prý, že chce nějakou desku. “A co třeba tady ta Antihero, nechtěl bys jí? Dobrej materiál vydrží,“ povídal prodavač a ukázal na mě. V tu chvíli mě přepadl pocit štěstí, věděla jsem z vyprávění od ostatních desek, jaké to je, když s vámi někdo skejtuje a nepředstavitelně jsem se na to těšila. Jakmile zaplatil, jeli jsme s Ondrou(tak se jmenoval) rovnou na Stalin. “Nejlepší místo na skejt v Český republice,“ řikaly ostatní desky, “lepší nenajdeš, možná ani v Evropě ne“.
Byla jsem zvědavá. A byli jsme tam. Na tom posvátném místě skateboardingu, na Stalinu. Viděla jsem vše. Viděla jsem tucty mramorových laviček, samé zídky, zábradlí, schody…spoustu schodů, viděla jsem padající listí, co hrálo všemi barvami a dokonale podbarvovalo atmosféru podzimu a podzimního skejtbordingu. Bylo to úžasné.
Mé kanadské dřevo vrzalo vzrušením. Ondřej si se mnou sedl a začal na mě montovat své staré treky a kola. Mé nové součásti. Od té chvíle jsem byla SKEJT se vším všudy. Roztočil na mě kola. Bylo to zvláštní. Jako když dostanete nové ruce nebo nějaký nový orgán, přesně tak jsem se cítila. Ondra si nandal sluchátka a jelo se! Dopadla jsem na beton, jeho nohy po mně sklouzly. Cítila jsem každý jeho pohyb. Odrážel se. Vítr prostupoval mými šrouby a matkami a já to všechno cítila. Kola se točila a mým dřevem prostupoval adrenalin. Blížili jsme se k třem schodům. Najednou mě jeho nohy vytáhly do vzduchu. Letěli jsme. Nohy sebou švihly a já se protočila o 360 stupňů. Dopad. Ondra to nepochybně dost uměl. Bylo vidět, že nejsem jeho první. Blížili jsme se k zábradlí. Výskok. Ladně jsem se sklouzla a opět jsem byla na kolečkách. Neuvěřitelné. Jako bych ten pocit už odjakživa znala. Už jsem věděla, co je to skateboarding a těšilo mě, že jsem jeho součástí. A tak jsme jezdili a jezdili, dokud jsme já i Ondra nebyli unavení a poté jsme se odebrali domů.

Není důležité to, co jste, ale to, co děláte. Protože pokud děláte to, co je váš účel, to, pro co jste byli stvořeni, má váš život smysl. Každý život má smysl. I život neživého předmětu, jakým jsem například já.