Zmrzlé vánoce

Právě jsme se chystali jíst štědrovečerní večeři. Všechny děti se nadšeně usadili na svá místa. Kuchařky nám s úsměvem nesly na stůl bohatou večeři. Položili jí přede mě a já se najednou ocitla doma. Seděla jsem u vyzdobeného stolu s celou rodinou. Přede mnou byl plný talíř salátu s kaprem. Celým domem se linula vůně vánoc. Pravých vánoc. Milovala jsem tu vůni. Máma s tátou se na mě usmáli a začali jíst. Jen, co jsem vzala do pusy první sousto překvapila mě jeho odporná chuť. Objevila jsem se totiž zpátky v přeplněné jídelně plné nedočkavých dětí.
Pohlédla jsem na svůj talíř, kde leže spálený řízek a salát plný tučné majonézy. Vzdychla jsem si a dojedla jídlo do posledního drobečku. Přeci jenom jsem měla obrovský hlad. Poté všichni dostali jablko, které jsme museli rozkrojit, abychom zjistili, jestli budeme příští rok zdravý nebo ne. Rozkrojila jsem ho a místo nádherné hvězdičky tam byl obrovský kříž. Potom už jsem jen čekala, až zazvoní zvoneček. Když zazvonil, všichni děti z domova začali křičet radostí a rozběhli se do společenské místnosti, kde byl stromeček. Když jsem otevřela dveře do společenské místnosti, objevila jsem se v našem obýváku.
Uprostřed svítil luxusně ozdobený stromeček a pod ním celá kupa dárků. Mamka s taťkou mě gestem vyzvali, abych si je šla rozbalit. Vzala jsem první dárek, na kterém bylo mé jméno. Začala ho rozbalovat, ale náhle mě vyrušilo radostné vískání. Zvedla jsem hlavu nahoru a seděla mezi třiceti dětmi, které horlivě trhly papíry ze svých dárků. Vzdychla jsem a otevřela ten svůj. Byl to přívěšek na můj stříbrný řetízek, který jsem dostala minulé vánoce od mámy. Nechtěla jsem ho špinit nějakou levnou cetkou ve tvaru lebky. Nenosila jsem černou kvůli tomu, že bych celý půl rok držela smutek, ale byl to můj postoj ke všem ostatním. Vlastně to byl postoj úplně ke všemu. Přívěšek jsem strčila do kapsy a nenápadně se vytratila ze společenské místnosti. Jak jsem se postupně vzdalovala, slyšela jsem dětský smích i povídání stále tišeji. Došla jsem až k hlavním dveřím. Všude kolem mě bylo ticho jen vítr občas bouchal do dveří. Otevřela jsem dveře a nechala se ovinout ledovým vzduchem. Vyšla jsem na silnici a rozhlédla se. Napravo jsem uviděla náš dům. Rozběhla jsem, se jak nejrychleji jsem mohla. Silný mráz mě, ale zpomaloval. Když jsem doběhla k našemu domu, uviděla jsem opráskaný barák plný bezdomovců. Byl to jen výplod mé fantazie, který se ozývá už celý večer. Nechtělo se mi vracet někam, kam nepatřím. Opřela jsem o strom, který stál uprostřed zahrady. Zavřela jsem oči a pomalu cítila, jak do mě prostupuje zima. Po chvíli jsem už nic necítila, jen své myšlenky a vzpomínky. Točili se jen kolem mých rodičů, kteří před půl rokem zemřeli v autonehodě. Chtěla jsem něco říct, ale mrazem jsem nedokázala ani pohnout pusou. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí, až jsem spadla do nekonečné tmy jménem smrt.