ZVLÁŠTNÍ CIZINEC

Stalo se…nestalo, v dávných dobách.

V celkem opuštěné hospodě se nad ránem objevil nový host. Vysoký, štíhlý, mladý. Přijel na koni, kterého nechal venku podomkovi na starost. Vstoupil do místnosti a rozhlédl se. Vracel se z dlouhé cesty.
Usedl poněkud unaveně na lavici pod oknem, aby měl celý lokál pořádně na očích. Nechtěl riskovat, že je tu někdo z té druhé strany. Mít dýku v krku bylo to poslendní, co si přál. Ale hospůdka se zdála prázdná.
Přicupitala hostinská. Bylo komické ji pozorovat, spíš se kutálela než šla. Její poprsí se vyklenulo nad hostem jako střecha, když se ho tázala, co si dá.
„Víno, kuře“, oznámil jí.
Hostinská trochu protáhla obličej: „To je vše“, ptala se překvapeně.
Jen se na ni usmál a pokývl hlavou. Odešla.
„To jste si na místní poměry opravdu moc neobjednal“, ozvalo se z temného kouta. Seděl tam muž. Byl opřený o zeď, v šeru. Jen oči se občas zaleskly při dopadu světla z dohořívající svíčky na stole před ním.
Svíčka byla na každém stole a všechny si blikaly a čadily, jak se blížilo ráno a s ním jejich konec.
Tito dva muži byli k sobě bokem, tudíž nově příchozí usoudil, že mu akutní nebezpečí od cizince nehrozí. Podíval se do kouta, aby si souseda lépe prohlédl. Ovšem vzhledem k tomu, že cizinci zrovna v tu chvíli svíce na stole zhasla, moc toho ve tmě nerozeznal.
„Neobjednal“, pravil nenuceně. „Na víc nemám“, dodal a připravil svůj skromný obnos pro hostinskou.

Venku svítalo a do místnosti se začalo vkrádat světlo.
Hostinská přinesla objednávku a postavila jídlo i pití na stůl. Nacvičeným pohybem shrábla mince. Podle jejího pohledu, věnovanému kuřeti se zdálo, že je to obnos skoro až nedostačující. Nechala to však být.
Procházela kolem druhého muže, ale vůbec si jej nevšímala. Ten se v rohu pohnul, opřel loket o stůl a podepřel si hlavu. Díval se na mladého spokojeného strávníka. Strávník si pohledu všiml, přestal jíst, upil vína a pohled s dodatečným otazníkem v očích opětoval. Reakce však nepřišla. Pomalu položil sklenici na stůl a na zvědavce se zadíval poněkud přísněji.
„Nemám rád, když na mne někdo jen tak civí“, prohodil do ticha.
Muž v rohu, jemuž byla tato poznámka adresována se jen pousmál a nic neříkal.
„Buď mi okamžitě vysvětlíte, proč si mne tak prohlížíte, nebo si to půjdeme vyřídit ven a jinak“, vyjel mladík trochu ostřeji.
„Račte mi odpustit“, pravil podivín, měníce polohu a opírajíce se nyní pohodlně o zeď. „Jen jste mě zaujal“, dodal snad na omluvu. „Já tu čekám, tak si krátím dlouhou chvíli…“, řekl ještě, načež sepjal prsty na klíně a vypadalo to, že se chystá usnout.
Mladý muž zavrtěl nechápavě hlavou a jal se opět věnovat stravě. Chvíli jedl a pil. Avšak v jednom okamžiku jeho oči opět zbloudily k postavě v rohu. A co se nestalo než, že se jejich zrak znovu střetl.
„A začínám toho mít dost!“ Mladý muž se rozčílil tak, až praštil pěstí do stolu. Vzbudil tím pozornost hostinské, která se po něm ohlédla. Také se rozhlédla zvědavě po hospodě, co toho křiklouna přinutilo se takto bouřlivě projevovat. Pak se znovu vrátila do kuchyně.
„Já na vašem místě bych se tak nezlobil“, pravil tiše s úsměvem ten prazvláštní host. „Jsou tu jisté okolnosti…“.
„O čem to-?“ Vrzly dveře. Do hospody se nahrnuli dva hromotluci. Dle halasnosti a chování se dalo usuzovat na žoldáky. Mladý muž u jídla se jakoby zmenšil, skrčil a snažil se být velmi nenápadný. Jisté insignie na jeho oblečení jej mohou poměrně snadno prozradit, tak proč na sebe zbytečně upoutávat pozornost. Ten druhý v rohu si založil ruce na prsou a celkem spokojeně celou situaci pozoroval.
Noví hosté se chvíli dohadovali mezi sebou a pak s hostinskou, co si dají nebo nedají a pak si šli sednout. Bohužel, dost blízko mladíkovi.
„Hej“, zahartusil holohlavý. „Nikolasi, zapomněl jsem tý bábě říct, aby mi k tomu dala celej pecen, ne jen pár krajíců“.
„No, tak jí to řekneš potom“, odpověděl ležérně Nikolas, který i přes svou mohutnost vypadal na zastánce dvorských mravů. Oba se z nepochopitelných důvodů začali smát.
Mladý host krčící se nad svou porcí ohlodaných kostí se neubránil tomu, aby se na ty dva podíval. Smáli se přímo hurónsky ač tu nebyl důvod, proč by se tak měli smát. Mladík pohlédl úkosem na cizince v rohu. Ten mu pokývl a on se také pousmál.
„Hele, mladej“, houkl na něj v tu chvíli plešoun. „Co je ti k smíchu?“
„Snad my?“ Zeptal se hrozivě Nikolas.
„Ne, vy ne, vlastně nic“, snažil se situaci narychlo urovnat tázaný. Kouknul rychle do rohu na cizince, ten mu pohled opětoval, ale z výrazu jeho tváře se toho mnoho momentálně vyčíst nedalo.
„Kam to čučíš, ty kuře jedno?!“ Halekal zase holohlavec.
Mladý muž zrudnul, taková urážka!
„No no, mladík se bude ještě čepýřit“, rozesmál se zase muž s mravnějším chováním, které se již zdálo být poněkud hrubší.
„Tak kam jsi to zíral, holobrádku?“, rýpnul si znovu první hromotluk.
„Počkej, počkej, Robe, podívej se tady“, a než se mladý muž stihl vzpamatovat, byl držen za rukáv, který si oba náruživě prohlíželi.
„Ale, ale, ale…“, začal opět Nikolas.
„Hmm, hm“, přidal se Rob. „Takže tohle kuře“, jeho nepříjemně ostrý pohled se zabodl do očí mladíka. „není jaksi z tohoto kraje“, dodal s šeredným úsměškem.
Nikolas si pohladil bradku. „Tak se mi zdá, že vezmeme zajatce, co říkáš?“ Otočil se na společníka. Rob se s tím nepáral a vytáhl mladíka od stolu. Táhli ho ven. Ještě se stačil otočit na cizince, zda-li by se nedočkal pomoci. Muž v rohu vše pozoroval. Vstal a vydal se za trojicí ven z hospody. Tam nastalo pozdvižení.
„Koně!“ Zařval Rob. Nikdo nereagoval a tak se pro ně vydal sám ke stájím.
„Kam mě chcete odvést?!“, vykřikl konečně mladý muž svíraný silnými pěstmi Nikolase, jenž se ho pokoušel svázat. Mladík se však dost bránil a tak to šlo velmi těžko. „Co chcete?!“
Rob se rozesmál, když přicházel s koňmi.
„On snad spadl na hlavu!“, řval smíchy, přicházejíc. Kráčel od stájí a vést tři koně, svého, Nikolasova a mladíkova, mu činilo potíže. Zdržoval se a nemohl parťákovi pomoci mladíka zpacifikovat. Ten se uvolnil a dal se na útěk. Nejdříve chtěl zkusit štěstí a vzít si koně zpět, ale to byla chyba. Pochopil, že přes holohlavého žoldáka se nedostane, tak změnil směr a vystartoval na polní cestu. Ještě si všiml, že ten prapodivný cizinec je tam stále, ale vůbec se do ničeho neplete, od něj se tedy pomoci nedočká. Tak pryč, proboha, pryč.
Chtějí mě vzít do zajetí. Tedy chtěli, honilo se mu splašeně hlavou, když zdrhám, spíš mě budou chtít zabít. Běžel, co mu síly stačily, ale to už za sebou slyšel koňská kopyta. Docházel mu dech a nohy mu na cestě vázly. Bylo mu jasné, že koním neuteče. Všude kolem jen širý obzor, ani keř natož les… Nic. Jen ta cesta odnikud nikam. Běžel a zvuk koní se přibližoval čím dál rychleji. Už měl pocit, že slyší i jejich dech.
Jeden z jezdců se přehnal kolem něj dopředu. Tam koně obrátil a vracel se poklusem zpět. Druhý naopak zpomalil za ním.
Vzdal to. Byli blíž a blíž.
Najednou v něm zablikala jiskřička naděje a on se sebral a vyběhl do pole mezi obilné klasy. Tam se však běželo mnohem hůře. Jezdci se vydali za ním. Nespěchali. Věděli dobře, že už nemůže. Ještě ke všemu slunce začalo pálit na podzimní den až nečekaně ostře. Zakopl. Vyrovnal a pokusil se běžet dál, jenže se už spíš vysíleně ploužil.
Pokusil se ze sebe vykřesat ještě něco sil. Zatnul zuby a opravdu na chvíli zrychlil. Zakopl znovu.
Tentokrát upadl. Jak se zvedal, slunce mu zaclonil nějaký velký stín. Zvedl hlavu. V uších slyšel akorát puls svého srdce, takže přeslechl, jak už jsou jezdci blízko.
To byl jeden z nich. Zvlněnými vlasy prosvítalo slunce a dávalo mu tak absurdní svatozář. Nikolas si zběha se zájmem šelmy detailně prohlížel. Usmíval se. Nebyl to hezký úsměv. Mladík učinil několik kroků vzad. Šel už velmi vrávoravě, protože byl opravdu vysílený. Málem upadl znovu, ale do něčeho zády narazil. Do něčeho, co mu zabránilo octnout se na zemi. Byl to zadek koně. Koně, na němž seděl Rob, jemuž se na slunci pleš neleskla jen proto, že na ní měl naražený klobouk. Mladý muž se odlepil od koně a s očima vpitýma do zraku klidného Nikolase couval směrem k cestě.
Rob popohnal koně, čímž se dostal na cestu před mladíkem. Sesedl. Nikdo nic neříkal. Když se mladý, během vysílený voják dostal na cestu a pod jeho nohama se tak razantně zněnil terén, podlomily se mu nohy a on se octl na kolenou v prachu. Byl zády k slunci a v dálce před sebou uviděl přicházet nějakou postavu.
Mezitím přijel z pole i Nikolas. Také sesedl. Pevná ruka zvedla mladíka ze země.
„Tak ty nechceš do zajetí…“ zašeptal mu jeden z nich do ucha. Jan s nohama roztřesenýma a hlavou skloněnou vůbec nic neřekl.
„Dobře, splní se ti to“, prohodil Nikolas a vytáhl něco od pasu. Jan se nedíval, co to je. Tušil… Rob mu pevně držel ruce za zády a znemožňoval mu jakýkoliv pohyb. Janovy oči se zadívaly na přicházející postavu. Poznal cizince z hostince, usmál se. V ten moment ucítil prudkou bolest někde v břiše, která mu rychle zaplavila celé tělo. Zkroutil se, když z něj Nikolas dýku vytáhl a sténavě vydechl, když ji do něj vrazil znovu. Svezl se na zem. Nikolas dýku otřel o jeho rukáv v místech, kde měl vyšity insignie legie, ke které náležel. Bylo to jasné znamení toho, kdo si s ním vyřídil účty.
Slunce pálilo. Žoldáci vsedli na koně a zmizeli. Mladíkova hlava se svezla ke straně.

„Půjdeme“, stál tam ten cizinec a s chápajícím úsměvem podával mladému, zkrvavenému muži ruku.
„Kdo jste“, zeptal se nechápavě Jan poté, co bez nejmenší bolesti lehce vstal. Cizí muž neurčitého věku, s klidnýma šedýma očima a černými vlasy se znovu pousmál a vzal ho kolem ramen, aby se neotáčel
„Vysvětlím ti to cestou.“
Odcházeli společně. Jan se přece jen cestou za chvíli otočil a to právě v momentě, kdy si jeho tělo uprostřed cesty vybrala k odpolední svačince první straka.

„To nic“, poklepal mu na rameno průvodce a šli dál…