možná kapitola druhá

Snad jediné moje štěstí je, že existují mrtvé dny jako je ten dnešní. Po pravdě soustředit se, byť jen deset minut, na něco konkrétního ve mě vyvolává nepřekonatelný odpor a zároveň šílenou bolest hlavy a to na migrény extra netrpím. Možná to nebude jen kocovina, možná to bude nějaký druh plíživé morááální kocoviny.

S Romanem sice nic nebylo a téměř počestně jsme se nad ránem rozešli, ale připadám si, jako bych si to rozdala s celým barem. Kus hadru postopadesátédeváté vymáchaný.

Kam se podělo všechno to mé dávné mladické nadšení, ta energie? Ježiš, mluvím jak invalida…(a ještě volám Ježíše!). Máma měla pravdu, tedy né že bych se stěhovala, ale chce to změnu. Změna je nová, změna je dobrá, změna je potřebná!

Šéf kouká trochu vyděšeně, že bych mluvila nahlas? Při myšlence na mámu se mi vybaví naše včerejší přestřelka, která kupodivu skončila pozvánkou na nedělní oběd, teď mi ale na tom jejím: "Přijď včas, budeme mít návštěvu", něco nesedí. Pevně doufám, že se jedná o souseda, advokáta v důchodu, kterému vloni zemřela žena, a kterého si má matka, coby důležitého intelektuála hýčká občasnými pozvánkami na nedělní žvanec.

Dohazovačské pokusy mých rodičů totiž skončily vesměs fiaskem, nebo trapnostmi typu ...(počkat, co by se tak hodilo? ááá už vím) namlouvací scénky z Mrazíka..."koho jste potkali, co Vám to nalhali, má matka jenom jednu dceru má a to jsem já!" Po jejich třetím pokusu zhruba před rokem jsem nabyla dojmu, že to snad definitivně vzdali.

*

V poledne píše Linda, je jí prý hrozně, ale má novinku, kterou mi hodlá sdělit u kafe. Že by něco včera opomněla a nebo nechtěla profláknout před Petrou? Domlouváme se na šestou před místní Kafárnou (původně to býval Mléčný bar, který nový majitel poměrně vkusně zrekonstruoval a dnes kromě děcek na dort láká i zamilované párky a zhrzelé milenky na našlehané kapučíno nebo tříbarevné laté).

Odpoledne ubíhá vcelku beze změn. Pár čumilů, jedna paní s reklamací, o kterou se vstřícně a hbitě postaral šéf a místní úča ze základky s manželem se přišli objednat na vypracování předběžného projektu. Ona je tak kolem čtyřicítky a on vypadá o malinko mladší (ale známe chlapy a jak říká Věra Chytilová – pořád hezouni a pak najednou skápnou...). Polovina školy už se sázela, že češtinářka zůstane "starou pannou", když se najednou objevila s protáhlým přísně diskrétním chlapíkem, coby zasnoubená, budoucí paní Pluhařová. Ve škole rázem nabyla na vážnosti a to jak před žáky, tak zřejmě i před celým učitelským sborem. Děti Pluhařovi zatím nemají, ale s jejich schopností utajování bych se nedivila, kdyby za nedlouho vedli syna nebo dceru k zápisu.

*

Před čtvrtou hodinou pro změnu píše Petra. Její sestra, která se věnuje různým druhům aerobního cvičení a zřejmě by se tím chtěla v budoucnu tak nějak živit, pořádá zájezd do Egypta a vypadly jí dvě účastnice. Půjde o zájezd s nepovinným cvičením, které se ale samozřejmě připlácí. Ve skutečnosti jde o pár závislaček, které když se neodrovnají za celý den na kole, musí aspoň dvě hodiny tvrdě posilovat, plavat nebo se přinejmenším prohánět s míčem po pláži. S pravidelným cvičením osobně problém nemám, ale všeho moc škodí.

Byla jsem nicméně ujištěna, že nic se nemá přehánět. Navíc ubytování je v luxusním hotelu se stravováním "All inclusive", což volně přeloženo mělo zřejmě znamenat, že pokud to nebude nezbytně nutné, tak se z baru nehnem.

Včera se Petra o ničem nezmínila jen proto, že zájezd může nabídnout jen jedné z nás.

Vybrala si MĚ.

Prý jsem "akčnější" a Linda "je poslední dobou nějaká líná a tajnůstkářská". Nepochybuji o tom, že kdybych řekla ne, stane se lenoch a nekomunikativní nevrlec ze mě a to jen proto, aby tu báječnou slevu na poslední chvíli udala.

Ale když tak nad tím přemýšlím, je to taky svým způsobem změna. Vyčistím si hlavu, možná i zpevním tělo a navíc uteču tomu nepovedenému letošnímu létu, které už beztak končí.

Dohaduji zběžně podrobnosti a konzultuju termín se šéfem. Zdá se, že v letošní "byznys sezóně" mě týden postrádat nebude, takže píšu Petře souhlasný mail. Ode dneška za dvanáct dní je ze mě nezávislá akční aerobní turistka.

*

Mám už druhé kafe, ale spíš mne porazí, než postaví na nohy, šéf se ustrnul a řekl, ať to zabalím dřív.

Jedu domu, dám si sprchu a ...málem bych zapomněla na Lindu a Kafárnu! No nic, sprcha rozhodně neublíží a snad to stihnu s minimálním zpožděním. Sedám do auta a uháním směr centrum, bohužel tradičně kroužím kolem náměstí s marnou snahou zaparkovat. Naproti zahrádce plné lidí mě vytroubil nervózní důchodce v oktávii za to, že jsem podle jeho osobního cítění asi včas neoznačila směr své jízdy. Dědek! Ale před Kafárnou nikdo nestojí, takže zvolním tempo.

Linda už nervózně posedá u stolku u okna.

"Máš zpoždění, takže jsem si už objednala."

"Promiň, musela jsem ještě něco zařídit v práci" (malá lež, která neublíží, říkám si)

"Tak co ta novinka? Promiňte, jednu silnou černou kávu a minerálku, děkuji." Propána, ty servírky jsou čím dál mladší a vyzívavější.

Linda se začíná potutelně usmívat, nadechne se, ale nic neříká. Vzpomenu si na paní učitelku Pluhařovou a pak hned na Petru. Mimochodem mám trochu problém s tím, jak Lindě říct, že jsme jí nechali "ve štychu", že "ostrouhala", že už za necelých čtrnáct dní nastoupím s její druhou "nejlepší" kamarádkou do letadla a frnknu tisíce kilometrů daleko, abych noc co noc pařila po barech s názvy jako CasaBlanca apod.

"Budu se stěhovat", ozve se najednou.

Slyším to, vidím, jak se Lindě najednou rozpohybují rty jako o závod a vodopády slov na mě chrlí v nepravidelných intervalech, ale nerozumím, nerozumííím.

Nechápu, jak mě to mohlo tak zasáhnout, vždyť to ani není moje nejlepší kamarádka! Co si budeme nalhávat, jsme jen bývalé spolužačky, které si občas společně vyrazí. Samozřejmě jí to přeju. Ale zároveň...závidím?

Linda si našla známost přes internet, podala inzerát, obešla pár schůzek, nakonec jí ale zaujal svými zprávami a dopisy kuchař Ota, momentálně mimo město, mimo republiku, mimo pevninu. Český kuchař Ota odjel před rokem za prací do Irského Dublinu a kromě irských dívek se mu tam živobytí náramně zamlouvá. A teď se mu zalíbila i Linda a tak přijel na dovolenou do Čech, aby jí obhlídnul a zjistil svoje šance. Ty se následně ukázaly jako vysoké, načeš okouzlen její bezprostředností a podprsenkou velikosti E, jí požádal, aby za ním přijela. Práce se prý vždycky najde, a pokud ne, dokáže je uživit sám.

Úplná idyla! Samozřejmě nikde není psáno, že jim to vyjde, ale jinak to připomíná románky z červené knihovny. Linda je rozrušená a nadšená jak puberťačka. Jak by taky ne! Smaragdový ostrov plný bodrých námořníků, zpěvu, srdceryvné historie, whisky a golfu. Jednoznačně elitní lokalita a i kdyby ne, pořád je tu ještě Ota.

Ten její láskyplný náboj mi proniká až do morku kostí. Trochu se oklepu a na rukách mi vyskakuje husí kůže.

"Je ti zima?" zpozorní Linda. "Jinde než u okna nebylo místo." Nestačím se ani nadechnout k odpovědi a už dál švitoří o nepopíratelných kvalitách svého novodobého ostrovana.

Proč s tím ale přišla za mnou? Sdělená starost, poloviční starost, sdílená radost, dvojnásobná radost? No jak pro koho.

Aby mi dala patřičně najevo, že s ní, coby svobodnou nezadanou a věčně hledající třicátnicí už nemám počítat? Že jsem v tom sama? Že mě nechala ve štychu, že jsem ostrouhala?

Z Kafárny odcházím v mírném transu. Neměla bych pořídit internet domů? Jsem zaostalá, že dennodenně nesurfuju, netelefonuju přes Skype a nemám založený profil minimálně na Facebooku? Je tradiční seznamování na ústupu? Může člověk najít lásku v baru? Napříště se budu muset lépe podívat, jestli neleží třeba pod stolem, odložená, pomuchlaná. Láska.

*

Druhý den ráno budík nezvoní. Je víkend a máme zavřeno. Přesto se budím za minutu sedm. Hlavu mám jak balón a to jsem nic nepila. Žaluziemi v okně prosvítají paprsky možná posledního letního slunce. Přetáhnu peřinu přes hlavu a toužím se probudit za milion let do ideální světa s absolutní rovnováhou co se počtu nezadaných mužů a žen týče. Do světa, kde by měl každý svoji ideální polovičku prostě přidělenou, stejně tak i čas a místo kde jí v daném životě zaručeně potká.

Zhruba po půl hodině zoufání odhalím kromě svých černých myšlenek světu i své tělo a zamířím do kuchyně. Zelený čaj a ovocný koláč od mámy vylepší vyhlídky dnešního dne. Přece mě čeká dovolená! Na malou chvíli se mi objeví ono pověstné slunce v duši. Takže vyrazím do města a porozhlédnu se alespoň po jakémsi funkčním aerobním úboru. Nakupování mě zachrání. Budu alespoň v centru "dění". Uprostřed davu duše osamělá.

Cítím, jak se mi po chvíli přemítání o počasí v Egyptě vlévá optimismus do žil. Ještě stále v pyžamu bloumám po bytě s hrnkem čaje, tu zaleju zvadlou kytku, tu ze zvyku obrátím kalendář. Motto následujícího týdne zní: " Optimismus může být i výraz krajního zoufalství".

Napůl rezignovaně se zasměju. Roztáhnu žaluzie. Oslepená šátrám ve včerejší poště. Vytahuji noviny. Usadím se do křesla a listuji.

V kulturní příloze mě mimo jiné osloví i článek známého spisovatele. Titulek hlásá: "Napište román!" Tématem je: Svobodná bezdětná třiatřicetiletá prodavačka z malého města se posmutněle smiřuje s faktem, že nalézt lásku jí není souzeno.

Co je tohle k čertu za den?

Nebo vlastně: "Co je tohle k čertu za život?"