Zkažená.

Jeho paže a já. Hruď, která ještě stále dýchala. Byl jako každý jiný a přesto moji vyjímkou. Ještě stále žil a já se ani trochu necítila po dnešní noci špatně. Měla bych snad? Po každé je to stejné, po každé se na mě stejně dívají, se stejným chtíčem a zájmem objevit to tajemství, které před nimi ukrývám. Jsem něco jako skála, kterou nelze rozbít. Jestli mě to baví? Co myslíte? Po té se na chvíli odmyslí a ze stolku vedle postele sebere krabičku cigaret, sáhne po jedné z nich a směle si ji zapálí. Nikdy mě to nebavilo, ale je to část mého života. Daň za to, že neumím být oddaná stejně, jako člověk. Můžu mít na každém prstu chlapa. Můžu předstírat, že dokáži milovat. Co naplat, když pokaždé skončí v mé posteli s tváří tak bezkrevnou, jak jen mi to umožní. Jen jednou jsem milovala, ale nebyl mi souzen. A po druhé se bojím, to raději zemřu hlady, než abych abych se přizpůsobila lidem. Opět si potáhne. Cigaretový dým zaplavý její krásnou pleť a tiše se dobývá k muži, jehož paže má ovinuté kolem svého, bledého těla. Protože já člověk nikdy nebyla, nejsem a nebudu a ty to víš... Nakloní se k němu a opatrně muže políbí na jeho hruď. Stejně jako to ví ti předešlí. Pán Bůch jim žehnej... Až na věky, tak se to říká, ne? Možná jsem bezcitná a možná jen zoufalá. Vždycky to budu já a krev, která mi špiní ruce, včetně mých rtů plných jedu, která tě líbala, když jsi mě objímal a věřil mi. Opět jsem zklamala a vážně se necítím jako kurva. Nějak přece přežít musim...