Půjdu dál

Zkus ho vyrvat ven jako kus bezcenného kamene. Smíš jím mrštit bezcitně o zeď, vždyť pro Tebe nic neznamená. Dokonce i můžeš do něj vrýt bolest a šrámy na desítky let dopředu.
Třeba podlehne pod Tvým drtivým sevřením, ale já se pokusím přežít… Vždyť bojovat se musí a prohry se v dnešní době už nenosí.
Pokoušíš, co v smrtelné agónii ještě vydrží, snad vědomě či v plném andělském nevědomí? Z Tvé tváře nejsem schopna nic kloudného vyčíst. Proč jenom?
Proč ubližuješ, i když vidíš, že to ostatní trápí. Ale pak jen nevinně mlčíš a tváříš se, že se nic nestalo, i když se stalo mnohé. Nedíváš se, jsi slepý nebo to jen proste s okázalostí hodnou Tebe ignoruješ?
Ale pamatuj….
Můžeš mě pokořit, možná to bude bolet, ale já půjdu dál s hrdě vztyčenou hlavou, i kdyby mě to mělo stát všechny mé síly a úsilí, které jsem schopna vynaložit…

Nebo je vše jen ubohým snem mé fantazie?