Vteřina osudu

Poloprázdná, dlouhá dálnice. Rychlost. Vysoká rychlost....slunce....

Náhlé skřípání brzd. Auto dostává prudký smyk. Zmatek, křik, skřípot brzd, rachot ničícího se plechu. Lidé vyskakovali z aut a zmateně pobíhali kolem. Vbíhali do protějšího směru. Jedno auto vyletělo a přelětlo svodidla jako nic. Protisměr se okamžitě se skřípotem brzd zastavil. Potom už jen zněl všude praskající a krčící se plech. Poslední disk udělal slušivou piruetu a pak skončil ležet na dálnici. Nastalo ticho, takové to ticho po bouři. Po velké, silné a ničivé bouři. Vše se zastavilo. Jen zděšené pohledy a ticho.

O dvě hodiny později....

zátarasy, žlutočerná dlouhá páska, plno blikajících majáčků a světélek policejních aut. Byl to takový řízený zmatek se svými pravidly. Zastavím svoje služební auto a s kufříkem v ruce jdu k místu neplánovaného šrotiště. Nějaký policista mi nadzvedl policejní pásku a dal mi instrukce. Koukla jsem se kolem. Na vteřinu jsem nedýchala. Jen jsem koukala na tu spoušť. Položil mi otázku, jenže já jsem neposlouchala. Byla jsem šokována co se během pár minut může stát.
„Vy jste od zajišťování stop, že?“ zeptal se trpělivě znovu. Cukla jsem sebou, a hbytě jsem kývla hlavou, že ano. Šel se mnou k jednomu na šrot zničenému autu. Řekl co mám dělat a odešel.
Pustila jsme se do práce. Otevřela jsem kufřík a jednotlivá místa jsem označila plastovými čísílky. Poté jsem čísílka nafotila dle kriminalistických kritérií. Zajistila jsem některé úlomky a taktéž nafotila. Trvalo to asi 30 minut. Byla jsem už s prací hotová, ale stále jsem se nepřestávala dívat kolem. Zrovna nějaká dvojice mužů nesla šedou plastovou rakev. Lidé stáli za páskou a nevěřícně koukali na to vše. Problesklo mi hlavou: stojí to za to? Stojí rychlá jízda za tohle všechno? Jsme tu, a najednou stačí pát vteřin a ztratíme svůj život nadobro. V mých představách probíhala situace před dvěmi hodinami, chtěla jsem alespoň tušit, jak se to všechno odehrávalo.
S fotografiemi z nehody a vším co k moji práci patří jsem šla kufřík vrátit do svého auta. Poté jsem se opět vrátila k tomu místu. Místu, kde našel někdo i smrt. Zamrazilo mě. Viděla jsem jednotlivé policisty jak pokládají různé otázky svědkům. Svědkům, kteří viděli to, co by nikdo z nás asi nikdy vidět nechtěl.
Co je to život? Je to něco půjčeného? Je to něco, s čím můžeme zacházet jak chceme? Nebo je to co nám Bůh daroval a je jen na nás jak s tím naložíme? Ať už je to co je to, je to něco o co můžeme během vteřiny osudu přijít. Rychlé a náhle....
je na nás, jak se na silnicích budeme chovat, je jen na nás, jak se svým životem naložíme. Moje myšlenky se předbíhaly v hlavě jako blesk a stejnou rychlostí dávaly prostor další myšlence.
Říkala jsem si, není nutné být všude první, tady jde hlavně o bezpečí na silnicích. Nezabijeme jenom sebe, ale většinou i ostatní. A proč? Jenom kvůli toho, že si neuvědomujeme následky? Nebo jsme tak nezodpovědní? Jak k nám, tak i k další Dálnice není náš ortel smrti! Pokud máme svůj život rádi, jezděme jako lidi a ne jako blázní, kteří nedokážou dát nohu z plynu. Rychlá jízda je super, já ji přímo miluji! Ale musíme uvažovat dopředu....defenzivní jízda není jen nějakých hloupých 10 pravidel...je to mnohdy záchrana řidičů. A každý den máme možnost se rozhodnout!
Jsem kriminalistický technik, a i když jsem viděla spoustu věcí a ještě jich plno uvidím, už nechci vidět takové následky našeho sešlápnutého plynu až k podlaze...
Mé myšlenky konečně ubraly na akcelerátoru...
Nadzvedla jsem policejní pásku a šla ke svému autu. Ještě naposled jsem se otočila za sebe. Zítra na dálnici začně nový den...nová možnost. Nová možnost se rozhodnout...