Když vzpomínky přicházejí

Když vzpomínky přicházejí....



Seděl v autobuse. Čekala jej dlouhá cesta. Autobus jel výletovým tempem, ale nijak mu to nevadilo. Byla noc. Autobus zastavil na zastávce, nabral další tři cestující, kteří si sedli úplně dozadu. Nechápal proč, bylo tady tolik místa. Autobus byl téměř poloprázdný. V noci přece jen už tolik lidí nejezdí, on však musel.
Seděl blízko předního vchodu busu, v druhé sedačce na levé straně u okna. Díval se z něj na mihající se bílé čáry, které na pár sekund osvítila světla autobusu. Pohledem zamířil na osvětlené město, tím městem byl Kolín. Tak nádherně osvícená katedrála, a známý most Günther Ventur ho uchvátil. Bylo to pro něj známé místo, tolikrát navštěvované, přesto pokaždé co to viděl byl jako kdyby to místo, ten pohled, to nádhrné noční panorama Kolína viděl poprvé.
Autobus zastavil. Divil se, nebyli na žádné zastavce, tak proč? Dál to neřešil, a po pravdě řečeno, nevadilo mu to. Koukal se na osvícený Kolín, mihající se auta. Dlouze se zadíval. Najednou jako by viděl něco, co tam nepatří, něco, co je divné, něco, co upoutalo jeho pozornost. Jako by viděl, někoho, kdo mu moc chybí, někoho, koho měl moc rád, někoho, koho moc dobře znal. Viděl známou postavu. Tom Kranich, šeptnul. Díval se na to místo, a zasnil se.


„Tome!!“ houkl na svého kolegu Semir, který už do něj pěknou minutu něco hustil.
„C-Co?“ téměř spící kolega se konečně probudil, kdyby však BMW nevlastnilo střechu, leknutím by z něj asi vyletěl.
„ Tome, co je? Vidíš tám toho?“ a ukázal prstem na řítící se Lexus. Jel nejmíň 150 km/h a ohrožoval běžný pohyb na dálnici ostatních aut, tím jak myškoval, zběsile troubil, a blikal světly.
„ Hm, asi nestihl rande“ uchichtl se Tom, vytahujíc modrý majáček, který svižně položil na kapotu služebního vozu.
„ Tak to má smůlu, ale já to tak nenechám, co se stane, když ho ještě trošku zpozdíme?? Už tak jede pozdě“ pobaveně se zeptal Semir a mrknul na svého rozesmátého kolegu.
„ Noták, šlápni na to, nebo ho nikdy nechytnem!“ houknul tentokrát Tom na Semira, chystaje se zařadit větší rychlost.
„Nojo,nojo“ ucedil Semir. Prudce zrychlil. Tom tahal z pod sedačky plácačku, ale nějak se mu pod sedadlem zašprajcla a nešla ven. Tom ji všelijak páčil, ale plácačka si zkrátka umanula, že nepujde a nepujde. Ucedil nadávku. Semir se toho s uchichtnutím okamžitě chytil.
„ Copak, plácačka vzdoruje?“
„ Kruci, no ták polez!“ vrčel Tom, který už vypadal celkem navztekaně.
„ Hm, asi tě nemá ráda“ chechtal se škodolibě Semir, který se na něj střídavě koukal, a s úsměvem sledoval jeho boj s paličatou plácačkou. Tom najednou zarval, a plácačka téměř proletěla předním sklem. Ozvalo se třísknutí, Semir leknutím poskočil.
„ Proboha Tome, co vyvádíš, proč mi ničíš auto?“
„ Uf, konečně!“ s velkým oddechnutím sebral plácačku z přístrojové desky. Semir však prudce otočil volantem, jelikož předjížděl pomalejší auta, ve snaze dohonit Lexus, který mu pořád úspěšně unikal a Tomova plácačka sjela z přístrojové desky a skončila na gumovém koberečku.
Semir to však koutkem oka vše viděl a uchichtl se.
„ Ta plácačka tě vážně nemá ráda“
„ Ale má, to by jen kolega Gerkhan musel jezdit normálně“ rozčiloval se modrooký komisař.
„ A nejedu?? Se ho snažím chytit“ a zuřivě ukázal prstem na Lexus před sebou, který měli už skoro na dosah.
Semir začal blikat, rukou ukazovat na krajnici. Tom se snažil o to samé.
Semir zrychlil aby mohli být vedle něj. Tom toho využil a těžce vylovenou plácačkou ukazoval stop.
Lexus to však nechtěl brát na vědomí, a řidič v něm si neodpustil ukázat prostředníček.
To komisaře dopálilo. Tom už chmátl po vysílačce, a už tam drmolil naučené formulky.
Semir jej předjel a tím donutil Lexus zastavit. Komisaři se vyřítili z auta, a spěchali za utíkajícím řidičem Lexusu. Tom jedenkrát výhružně vystřelil do vzduchu a Semir křičel na řidiče ať zastaví, že to nemá cenu.
Řidič utíkal do blízkého lesíku, kde se schoval za tlustý kmen stromu a doufal, že bude mít ještě šanci utéct.
Semir s Tomem se vřítili do lesíku.
„ Sakra, kde je?“zeptal se udýchaný Semir.
„ Nemůže být daleko, rozdělíme se“ šeptl Tom dostatečně potichu, tak aby to řidič neslyšel,a mohli ho takle lépe dostat.
Určil Semirovi směr, a vydal se opačným.
Semir šel opatrně aby větvičky pod ním co nejmíň praskali.
Tom se také snažil o co největší diskrétnost. Koukal se opatrně za každý strom, když však nikdo na něj nevyskočil, šel omrknout další.
Semir se zastavil a zkoušel, zda něco neuslyší. Úsilí se vyplatilo! Uslyšel tichý šelest za stromem, který byl přesně před ním. Opatrně sek němu blížil. Našlapoval tiše jako kočka. Byl čím dál tím víc blíž. Najednou na něj řidič vyskočil a poněkud překvapený Semir skončil na zemi. Řidič cosi na policistu ječel, a snažil se ho praštit. Semir však nahmatal tlustou větev, kterou v zápětí řidiče praštil. Ten se svalil na zem a začal skuhrat. Semir se hbitě zvedl a už nasazoval překvapenému řidiči pouta.
„ Mám ho, Tome, tady, pojď sem!“ křiknul Semir. Tom to slyšela okamžitě se za ním rozběhl.
Semir postavil řidiče na nohy. Tom se jej okamžitě chopil a vedl ho k autu.
Když se vyhrabali na kraj dálnice, čekala už tam volaná policejní posila. Dvojice policistů se ujala neposlušnému a sprostě nadávajícího řidiče. Odjeli.
Semir s Tomem, jelikož už měli asi přes půl hodiny po službě, se také odebrali směrem ke svému BMW.
„ Hm,...a co ty a rande?“ začal pošťuchovat Semir Toma, který právě nasedal do auta.
„ Co, s tebou?“ nechápal Tom. Semir si sednul do auta. Semir obrátil oči v sloup a řekl:
„ Ale nééé, myslím s nějakou dámou“ mrknul na Toma.
„ A ty si nějakej zvědavej!“ uchicht se Tom.
„ No, co, jen se svěř kolegovi“ popichoval ho stále s pobaveným úšklebkem Semir.
„ Víš co, kolego, raději jeď!“ uchichtl se Tom s notnou dávkou ironie, který svůj záměr ještě zdůraznil ukazujícím prstem dopředu, na dálnici.
Semir se rozesmál a rozjeli se směrem ke svým domovům.


Z jeho snění jej vytrhl škubající se autobus, který se právě opět pomalu rozjížděl. Oět se snažil zadívat se dlouze na to místo. Stále jako by jej tam viděl. Nechtěl tomu věřit. Otočil hlavu jinam.
Opět hlavou opatrně pootáčel k oknu, a zrakme na to místo. Pořád tam byl. Autobus začal pomalu zrychlovat. Dlouze zavřel oči. Co to má znamenat, pomyslel si. Otevřel oči. Podíval se dozadu, nebyl tam. Nedalo mu to a zopakoval pohled, nebyl tam.
Unaveně, zmateně zamžikal očima. Nevěděl co si myslet, už mám z toho všeho halucinace, pomyslel si.
„Co mi to děláš, parťáku?“ šeptl zoufale kolega.


Konec


Doufám, že se vám dílko líbilo, a že nelitujete času do něj vložený.
Budu ráda za každý komentářek, každou kritiku. Very Happy

Saša Smile