Leden 43

V mrazivém lednu roku 1943 jsem poznal na bojišti u ruského města Moskvy jednoho vojáka. Byl jsem tehdy poručíkem wehrmachtu a vedl jsem útok na centrum tohoto města. Bitva to byla veliká. Ruští vojáci místo ústupu tlačili naše řady zpět. Nás bylo třikráte více než jich, ale přesto jsem obdivoval jejich odvahu. Našim vojákům stačilo malé zranění a schovávali se na marodkách. Ale oni byli jiní. Byli to dravci. Jako noční sovy. Nelítostně lítali mezi námi a neustále nás doháněli k ústupu. I když jenom o pár metrů či ulic, ale pro ně to byla zvláštní radost. Vidět cizího vojáka jak utíká a odhazuje kulomet. Jejich statečnost se být za svoji zem byla skvostná. Styděl jsem se za tu svoji. Styděl jsem se za vůdce a za všechen lid, který jsem tenkráte vedl, kterému jsem velel.
Ráno 8. ledna 1943 bylo mrazivé. V noci nám zmrzla skoro všechna nafta, tím pádem jsme nemohli použít tanky ani obrněná vozidla. Nikdo na to peklo nebyl připraven. Jen píšťalka byla slyšet a pak hrozný řev a střelba. Rusáci začali svůj největší protiútok k obraně svého města. Rozkaz byl jasný. Zastavit je za každou cenu a neustupovat. Kdo ustoupí bude na místě zastřelen. Viděl jsem mnoho mladých chlapců jak s brekem utíkali zpět do bezpečí větší masy. Nedoběhli. Kapitáni je nemilosrdně stříleli. Ruský útok byl zcela vyčerpávající. Trval přes pět hodin a my jsme měli co dělat abychom ubránili svoje místo. Viděl jsem spousty hrdinů, někteří přežili, jiní to štěstí neměli. Jen jediného si pamatuji. Jmenoval s Martin Bohmen, jak mi prozradil v předvečer nejkrvavější bitvy v dějinách Německého národa. Byl to dvacetiletý, snědý chlapec, který měl oči lva. V nich se dalo číst jako v knize. Bylo v nich vidět spoustu nenávisti, spoustu síly a spoustu pomsty. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděl, že se narodil na Ukrajině v nějaké malé vesničce. A když přišli Rusové, zabili jeho otce i dva bratry. Sestru a matku znásilnili a poté zastřelili. Jen jeho ušetřili. Byl ještě dítě a slitoval se nad ním jeden ruský soudruh. Jak s oblibou nazýval bolševiky. Vyrůstal proto u babičky, která žila v Československu. A odtud se dostal až do armády Německé. Když se dozvěděl, že se bude útočit na Rusko, neváhal a přihlásil se do první linie. Chtěl se pomstít. Chtěl zabíjet.
Útok přišel zcela rychle a zcela nečekaně. Kryli jsme se za rohy domů, stříleli z oken a bránili svoje místa. Ne všichni jsme byli tak stateční jako vojín o kterém tu vyprávím. Stál sám za jedním kusem spadlého domu a střílel. Nechával dojít Ruské vojáky až skoro k sobě a pak je nemilosrdně střílel. V jednom nestřeženém okamžiku dokonce postoupil o pár metrů vpřed. Zatímco ostatní vojáci ustupovali vzad. Byl se jako lev. Věděl proč. On jediný z nás měl důvod zabíjet. On jediný věděl proč takto činní. Dokázal udržet svoji lajnu a za ní nikoho nepustit. Svým hrdinstvím ukázal mnohým vojákům cestu a i my ostatní jsem pomalu začali postupovat vpřed. Ne vzad. Pamatuji si na jeho hlas jak říkal, že musíme obejít tuto ulici a vpadneme hlavnímu údernému Ruskému útoku do zad. My měli své rozkazy. Bránit svá místa a v žádném případě se nevzdalovat, ale on neuposlechl. Řekl, že klidně půjde sám. A to také udělal. Cestu si začal prostřelovat mezi pár Ruskými vojáky aby se dostal k rohu domu na kterém bylo spoustu obrázků. Řekl jsem si jaká škoda ničit tak krásné město. Pár Německých vojáků ho následovalo. Byl pro ně jako bůh. A já nedokázal pochopit proč. Vždyť pro mě to byl blázen. Žádný hrdina ani žádný bůh. Obyčejný blázen, který se mstí za smrt svých blízkých.
Na pár chvil se mi podíval do očí než zmizel za nejbližším možným úkrytem. Byl jsem zahanben. Sloužil jsem již v první světové válce. Viděl spousty krve, bláznů i hrdinů. Ale zahanben jsem byl až zde. Daleko od své vlasti, své rodiny, svého vůdce. Uprostřed tvrdé přírody. Uprostřed tvrdých Ruských vojáků. V jeho pohledu byla síla. Bylo jí tam hodně. Viděl jsme tam také spousty odhodlání. A viděl jsem také spousty smrti.
Jeho velikost byla v jeho síle a jeho odhodlání. Neposlouchal rozkazy naše, neposlouchal ničí rozkazy. Jen ty své.Byl to člověk, který se rodí jednou za sto let. To pochopil jsem ale bohužel až později. Jeho velikost čněla uprostřed ostatních vojáků a převyšovala je. I Ruští vojáci si uvědomili, co mají před sebou za velkého nepřítele. Báli se ho více než tisíce vojáků pomalu postupujících směrem k nim. Viděli v něm člověka, který je příklad pro každého dobrého vojáka. Viděl jsem jak dokonce odhazují zbraně a vzdávají se mu. Bylo to neskutečné. Ale byla to pravda. Jeden Německý voják dokázal to, co nedokázala celá četa.
Martin byl připraven zemřít. Viděl jsem to na něm. Viděl jsem to v jeho ústech, která se nikdy nesmála. Jeho neoholená brada plná jizev mu dodávala velikost a obrovské charisma. Takové jaké voják potřebuje. Obočí srostlé nad jeho očima bylo částečně opálené od bolesti kterou prožil.Byl připraven položit život. Ne za vlast, ale za svůj cíl. Za svoji pomstu. Z ní to sobecky, ale v době, ve které jsem žil to bylo hrdinství.
Když největší boje skončili a my obsadili střed města, díval jsem se po něm. Hledal jsem ho a přál si aby byl živý. Hledal jsem ho po celém bojišti. Převracel jsem mrtvé a obával se nejhoršího, když dostal jsem tu smutnou zprávu. Martin se byl udatně v první lajně. Zůstal tam pomalu sám. Ruských vojáků bylo mnoho a jeho šance se zmenšovala. On to jistě věděl, ale neustoupil ani o metr zpět. Naopak postupoval statečně vpřed. A to se mu stalo osudné. Ruští vojáci ho obklíčili a on neměl žádnou možnost. Nutili ho kleknout na kolena. Dokonce mu kvůli tomu prostřelili nohy. Ale on stál v bolesti a díval se na nebe. Volal svoji matku a otce a své sourozence. Čekali ho a on věděl, že za pár chvil bude s nimi. A nemýlil se. Salva z pušek bylo to poslední co slyšel. Padl bezvládně k zemi. A s ním padl i největší člověk, kterého jsem kdy potkal. Člověk co věděl pro co žije a pro co musí zemřít. Člověk statečný, ale zbytečně mladý.