pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...2

Kapitola druhá

Malý a ustrašený Libomski

Poskočením ručičky budíku na půl sedmou, začne celým bytem pronikat nepříjemný pípavý zvuk. Za pár okamžiků je probuzen jeden z manželů. Vypnutím budíku odstartuje denní stereotyp. Po vytažení rolet celý byt prozáří ostré ranní slunce, zářící na velké městské sídliště, město, kraj, zemi. Oba dva vstanou současně. S myšlenkami na brzké prázdniny překonávají nepříjemný ranní kolotoč. Je moc dobré, jestliže člověk vstává s vidinou něčeho pěkného co ho ten den čeká. Když jsou v „plném lesku“,horký čaj a káva se chladí za oknem, je čas aby vstal i jejich nejmenší.
„Tak já ho jdu vzbudit“ formálně pronese máma a jde do dětského pokoje.
„Jo, jo, ale….no víš jak?“ s jemným hlasem jí připomíná manžel něco, co je pro ní již bohužel samozřejmostí. Vůbec nechápe proč jí to připomíná. Mlčky to přejde.
Manželka smutně pokyne hlavou. Začne opatrně otvírat dveře do temného dětského pokoje. Těžké tmavé závěsy nepropustí ani paprsek. V pokoji je chladivý, osvěžující vzduch.
„Pavlíku vstávej“ jemně povídá máma. Kleká k němu a jemně pohladí spící dítě po vlasech.
„Jo, jo, jo, co je. Co?“ poleká se hned s probuzením prvňáček. V očích má vidět strach.
„No, no, nic. Musíš vstávat, víš?“ utěšuje ho. Opět jí je z toho těžko u srdce. Jako téměř každé ráno. Potom jde zpět do jídelny. Manžel se jí zase nedočkavě ptá jak to dopadlo.
„No jak, zase měl ten vyděšený výraz. To je nemožný. Snad není den abych ho probudila aniž by se vylekal“ povídá plačky, sedíc naproti manželovi a popíjejíc kávu. Manžel vstane, obejde stůl. Pohladí ji. Chce ji utišit. I on by z toho nejraději plakal.
„Víš co? Zavoláme tomu doktorovi, tomu psychologovi. Jak nám o něm říkala doktorka. Ano? Ten mu určitě nějak pomůže. A nám také“. Ona jen smutně pokyne hlavou. Pak oba chvíli sedí u stolu a popijí kávu. Jejich pohledy jdou stranou. Nehledí na sebe. Jako by chtěl být každý na chvíli sám. Jen se svými myšlenkami. Po chvíli máma odchází zkontrolovat Pavlíka.
Za stále trvajícího vyjukání, které je prokládáno častými úleky, třeba když venku zatroubí auto, cinkne tramvaj, zazvoní telefon či zvonek a podobně, prožívá Pavlík den za dnem. Rodiče doufají ve zlepšení. Bohužel zatím neví odkud by mohlo přijít. Snad ten doktor? Ve škole to snáší kluk celkem dobře. Jeho učitelka je s tím obeznámena. Spolužáci jsou ještě malí. Nehrozí tedy, aby na něj třeba ze srandy bafly. Jenom zvonek na konci hodiny mu nedělá moc dobře. Učitelka chce proto děti na zvonění upozorňovat, avšak ne vždy to pomůže. Večer, když už kluk spí, musejí rodiče domluvit plán ohledně zítřejší návštěvy u lékaře. Domluva proběhne rychle a stručně.
„Takže ty přijedeš ve tři. My již budeme připravený. Jenom zazvoníš a my půjdeme“ shrnula matka ke konci porady jejich zítřejší program odchodu. Ale potom ještě vyrušila manžela, jenž už byl v pyžamu a zrovna uléhal. Volá za ním do ložnice.
„A když jsi mu telefonoval, neříkal Ti něco předběžného?“
„Né, to přeci ani nemohl. Vždyť ho vůbec neviděl“ odbyl ji unavený manžel, který jen proto musel přijít z ložnice. Ráno a dopoledne druhého dne bylo jiné jen tím, že slunce svítilo o dost méně, zakrývajíc ho četné mraky a na kalendáři vysel jiný datum.
Vše probíhalo jak si naplánovali. Kolem šestnácté hodiny přišli do čekárny. Šli k soukromému doktorovi s ordinací ve svém baráku. Milé prostředí v nich navozovalo pocit klidu a nadějí. V čekárně ztratili jen pár minut, což bylo z hlediska nervozity samozřejmě dobře. Otevřeli se dveře. Sestra je vřele uvedla do ordinace. Vybídla je aby si odložili a poprosila o základní údaje malého pacienta. Posléze zaklepala na krásné čalouněné dveře, čímž je uvedla k samému panu doktorovi. Jakmile je spatřil, okamžitě vstal a s velkou vstřícností je přivítal. Nabídnul místo k sezení, i něco k pití. Usedli na pohodlné židle. Pití odmítli. Na to neměli v dané situaci ani pomyšlení. Doktor byl již na první pohled takový seriozní a chápající. Měli příjemný pocit. Jako by tu byl doktor jen pro ně a oni pro doktora. Ne jako ve velkých nemocnicích, kde pacienti „jezdí jak na běžícím pásu“. Tušili dobrou spolupráci a byli přesvědčeni, že jim pomůže jak bude moci. Mezitím, co si Pavel prohlížel modely aut a letadel vystavené na policích okolo kanceláře a nejevil vůbec žádný zájem o to proč tu jsou, začal doktor pomalu svou práci. Kluka zaujal dvojplošník z první světové války.
Pan doktor odložil tužku, soustředěně se v křesle vzpřímil, položil lokty na stůl a začal mírným hlasem promlouvat k oběma rodičům. Pavlík stále nemohl odtrhnou oči od modelů. Ty modely byly opravdu moc pěkné.
„Tak tedy vy jste mi již včera po telefonu nastínil problém vašeho synka. Já jsem po telefonu nemohl bohužel nikterak valně pomoci. Po našem hovoru jsem si našel několik knih o tomto problému. Abych byl dostatečně v obraze, řekl bych.“
„To je to tak závažné?“ nesměle projeví máma své obavy.
„Ne, to ne. Buďte klidná. Spíš neobvyklé“.
Oba dva mlčky naslouchali dalšímu výkladu. Vlastně je teď ani nenapadala žádná otázka.
Doktor měl problematiku pečlivě nastudovanou. To se jim líbilo. Pokračoval dál.
„Je to taková určitá psychická porucha. Jak jistě tušíte. Ta občas propuká u dětí právě ve věku vašeho Pavlíka. Důvod proč vzniká není přesně znám. Je několik tezí. Ale já si myslím, že nejpravděpodobnější je tato. Dítě v tomto věku sbírá obrovské množství informací a podmětů. Škola, s ní první velké povinnosti a podobně. Právě z toho má dítě podvědomě strach. Možná má pocit, jako by na něj celý svět útočil. Některé děti v těchto případech začnou oponovat velkou agresivitou. Jiné tomu propadají. Důležité je to, že tato, jak tomu říkat?, nepříjemnost, ve většině případů náhle odchází. Pravděpodobně dochází u dítěte k „otrkání“ a je po problému. Já s tím bohužel momentálně nemůžu nic dělat. Snad hipnozu, tu bych však vzhledem k věku dítěte rozhodně nedoporučoval. Prášky na to také žádné nejsou. Napíši vám nějaké prášky na uklidnění, kdyby něco. Ale nedávejte mu je moc často. Budou prázdniny. To je úplně ideální. Mohli by jste třeba odjet na chatu, jestli máte. Ve známém a v klidném prostředí dojde zcela jistě k významnému zlepšení“
„Ano, ano, to my jsme si také říkali, že by to mohlo pomoci“ přitakává potěšeně máma, zatím co táta mlčky pohledem kontroluje co dělá jejich synek. Ten je stále u modýlků.
„Ovšem měli by jste dávat pozor, aby se nějak prudce nelekl. Hodně prudce. To by pak mohlo dojít k velkým komplikacím. Mohla by ho postihnout, když to řeknu jednoduše, taková dětská mrtvička. To by bylo zlé, moc zlé“.
To oba dva dost vystrašilo. Zůstali na doktora pár vteřin jen mlčky koukat.
„Cože, dětská mrtvička? To slyším prvně“ poprvé zasáhl otec do debaty.
„Ale to je extrém. To jsem zašel do krajnosti. To by na něj musel bafnout třeba hodně ošklivý ufon. To buďte klidní“ uklidňuje je doktor s úsměvem na tváři. Raději odchází od tématu a přechází na jiné téma. Rodiče to pochopitelně chytlo. Stále chtějí záruku, že to Pavlíkovi nehrozí. Doktor je tedy o tom stále trpělivě ujišťuje. Po tomto závažném upozornění převzal iniciativu na svoji stranu otec, zatímco matka jen sedí, pozorujíc Pavlíka, který stále ještě obdivuje ty modýlky.
„A co bychom měli dělat, kdyby náhodou, nedej Bože, něco takového přeci jenom nastalo?“ Tato otázka doktora překvapivě poněkud zaskočila, ačkoli by měl být připraven i na ní. Nenapadne ho tedy nic víc, než říci aby se ho v tom případě snažili přivést hodně rychle k vědomí a potom aby volali sanitku. Po překonání toho nejhoršího, až ho pustí z nemocnice, by měli poté co nejdříve přijet k němu. K tomu hned vytáhne ze stolku jednu z mnoha navštívenek a podá ji, odpovědí uklidněnému, otci.
Obě strany vypadají býti spokojené. Náhle zazvoní na stolku doktora telefon. Jakmile zazvonil, Pavel upustil leknutím modýlek dvojplošníka s kterým si zrovna hrál. Ten se pádem na zem rozbil na kousky. S hysterickým, až panickým pláčem Pavlík utíká přes místnost přímo k mámě do klína. Křečovitě ji začne objímat. Celý se chvěje. Na čele, z pod jeho blonďatých vlásků, mu vytryskl ledový pot. Jeho hnědé oči jsou utopeny v slzách. Rodiče z toho nejsou nikterak zaskočeni. Jsou zvyklí. Překvapený doktor ani nezvedl úplně sluchátko. Chvilku udiveně koukal. Až poté se zeptal kdo to volá. S omluvou v zápětí pokládá sluchátko. Prý zavolá později. Odsunul od sebe telefon co nejdál. Na to co právě viděl, neměl slov. Nevěděl co a jestli vůbec má něco říkat.
„Tak to je Bohužel docela normální“ vyvedl doktora z nepříjemné chvilky suchým konstatováním otec. Doktor si opřel lokty o desku stolu. Nevěřícně pozoruje dítě, které je ještě trochu roztřesené, spočívajíc u mámy v náruči.
„A to, vždycky takhle je?“ kostrbatě zjišťuje, aniž by spustil z Pavlíka oči. Máma jen kývne hlavou. Ještě chvíli houpá malého na klíně. Jeho pohoda se mu rychle vrací. Doktorovi to připadá jako nějaká duševní křeč, řečeno nadneseně.
„Já vám napíši, pro něj, nějaké silnější prášky na uklidnění“ chce podat pomocnou ruku.
Pohled stočí na otce. Rodiče váhají.
„No, víte, když to šlo tak dlouho bez nich, tak my to přes ty prázdniny už vydržíme. Potom by jsme případně nějaké zkusili“ s prosbou odmítá otec.
„Jistě, jistě, ono není dobré cpát do dětí takové prášky, není li to životně nutné“ chápavě přitakává doktor, ještě trošku zaskočen z toho, co mu Pavlík právě „předvedl“.
Pomalu přišel čas k odchodu. Krom jiného omlouvají i rozbití modýlku. Doktor odmítá přijmout nějakou tu pozornost. Vyprovázející doktor se ještě, již téměř jako starý přítel, zeptá kampak že pojedou. Snad ze zvědavosti, nebo aby vyplnil mezeru v hovoru.
„To již máme naplánované. Manželka sice chtěla jet k jejím rodičům na venkov, její rodiče tam mají malý statek, ale její táta koupil, jako dárek, pro její maminku zájezd k moři. Náhodou v tom samém termínu. No a tak jedeme na naší chatu k řece, na jih.“
„No jo, k moři. Nevím co to otce vůbec napadlo. Ale udělal s tím mámě moc velkou radost“ skáče jim do hovoru maminka, jenž pomáhá Pavlovi s oblékáním. I ona měla z tátova dárku velkou radost. Už kvůli mamce.
„No tam to bude pro něj ideální, tam je to krásné.“přitakává doktor otci.
Jejich rozhovor skončil jak spatřili, že máma s Pavlíkem jsou již oblečeni. Táta na sebe hodil rychle bundu. Srdečně se rozloučili. I Pavlík s doktorem. Kluk již byl v pohodě a nebylo na něm nic poznat. Za několik okamžiků byla ordinace prázdná. Poslední sluneční paprsky propichovaly šero v prázdné místnosti. Den pomalu končil.
Rodinka netrpělivě očekává konec školního roku a začátek oněch naděje plných prázdnin. Těch pár dní, které zbývaly, proběhlo celkem bez problémů. Jen jedna noc mohla přinést problémy. Tu noc oba rodiče probudila bouřka. Jakmile jen procitli a slyšeli hromy, které doprovázely blesky, jenž jak stroboskopy prozařovaly místnost, uvědomili si co může přijít. S každým hromem mohl začít Pavlík vyvádět. Byl však asi moc unavený a třeba měl i nějaký hezký sen. Tuto bouřku celou bez problémů prospal. Rodiče usnuli až poté co bouřka přešla. Máma ho byla několikrát zkontrolovat. Kdyby neměl tak malou postel, vlezla by si k němu. Nechtěla se k němu však mačkat, aby ho náhodou nevzbudila. Ani ráno mu o bouřce neřekli. Kdyby měl pocit, že něco zaslechl, nezapírali by, neboť lež má krátké nohy. Avšak znali také přísloví jenž končí slovy „mlčeti zlato“.
Nadešel dlouho očekávaný den. Ráno Pavla odvezli oba dva až do školy. Stejně jako na ostatních školách i zde byla sváteční a veselá atmosféra. Naparáděné děti s pestrobarevnými květinami pro paní učitelky, nastrojené paní učitelky, třídy slavnostně vyzdobené a pyšní i dojatí rodiče zároveň. Pavlíkovi rodiče již měli několika týdenní dovolenou. Po krátké době čekání zase vidí Pavlíka. Jejich drobek k nim běží s úsměvem, přičemž vesele mával svým prvním vysvědčením. Na něm byla jedna velká jednička. Ze všeho kolem měl velkou radost. Pro jeho rodiče, stejně jako pro mnoho dalších rodičů, to také byla krásná chvíle. Byla to událost která dlouho, dlouho zůstává v mysli rodičů a dětí. Často na celý život. Při cestě domů zastavili ještě v obchodě. Dílem nakoupit na prázdniny, ale také i proto aby svému synkovi koupily nějakou tu odměnu za pěkné vysvědčení. Přitom sluníčko krásně svítilo, vál mírný teplý vánek, nebe zcela vymetené. Skvělý den. Vypadalo to, že to musí vydržet na pořád. Už žádná zima ani déšť, či jiná plískanice. Byl to ten den, kdy to vypadá, jako by sníh a mráz byl něco neuvěřitelného. Jako v poledne nevěříte v černočernou tmavou a chladnou noc.
Oba dva vypadali být zcela v pohodě. Téměř to tak i bylo. Uvnitř si však museli stále klást otázky. Jak to dopadne? Vyjde to? Pomůže mu to? A co když ne? V klidu a v pohodě se vypravili. Vyjeli směr chata, kde stráví příštích několik dní. Asi tak čtrnáct.
Nikam nespěchali, tak je cestou napadlo, stavit se někde na oběd. Vybrali si restauraci, která je při jejich cestě. Je zastrčena kousek v lese. Na její existenci upozorňuje jen poutač, který stojí u silnice. Sjeli ze silnice. Pomalu jedou po upravené lesní cestě k restauraci. Máma má sklopenou hlavou a něco hledá ve schránce dveří. Náhle Pavel, který pozoruje cestu před nimi, vykřikl pobaveně.
„Jé hele kočička.“
„Kočička, a jakápak byla?“ je zvědavá, dozadu otáčející se máma.
„Černá, černá jako uhlí.“
Mámu ta barva trochu zarazila. Pomalu si sedne opět do normální polohy v sedadle. Obrátila svůj zrak na manžela, který sledoval cestu před sebou.
„Opravdu byla černá? Celá černá?“
Né že by byla pověrčivá, ale nemá takové věci ráda. Například v pátek třináctého má chování zcela normální. Je však raději, když je již čtrnáctého. Táta na její otázku jen s trochu pohrdavým úsměvem kývl hlavou. Nato neodpověděla. Obrátila zrak před sebe a oddychla si.
Restauraci vybrali moc dobře. Moc jim chutnalo. Na nějakou černou kočku již nikdo ani nevzpomněl. Vždyť takových je. V restauraci pobyli téměř hodinu.
Odpoledne dorazili na svoji chatu. Když dorazili, nejprve prošli zahradu, aby viděli co a jak jim tu roste. Potom museli věci z auta odnést do chatky a tam je vypakovat, otevřít okenice a zapnout elektřinu i vodu. Prostě základní úkony k pobytu. Zhruba po dvou hodinách byli zabydleni. Napadlo je, že by mohli zajít do blízkého lesíka, jestli nerostou houby. Našli houby a po hodině byli zase doma. Cestou nikoho známého nepotkali. Jen si pokynuli, tak formálně na dálku, s několika starousedlíky, kteří pilně před domky zvelebovali své zahrádky. Cestou zastavili i u obecní nástěnky, kde je místo pro nějaký ten inzerát, program kina, jízdní řád nebo parte. Domů došli až téměř za úplné tmy. Od řeky, do celého ztichlého kraje, pronikal křik žluvy. Někdo říká, že její křik věští něčí smrt, nebo jinou velkou tragédii. O tom máma také slyšela, ale nějak byla zaneprázdněna jinou činností, než aby o tom přemýšlela. Mamka s Pavlíkem zamířili do tepla chatky, neboť od řeky přes zahrady začal velmi mírně vanou studený vzduch. Otec, který chtěl donést ještě nějaké dříví, šel do kůlničky na konci zahrady. Má naložené dva vrchovaté koše a pomalu odchází.
Náhle zastavuje. Měl pocit jako by ho někdo volal. Obrátí hlavu tím směrem z kterého to volání přicházelo. Spatří svého starého známého souseda. Doufal v koutku duše, že by tu mohl být. Je to starý dobrý známý, je s ním sranda a vždy si pěkně popovídají. Položí dříví a chvátá k plotu, kde začnou vřelý hovor.
„No nazdar! Málem bych se Tě i lekl“
„Ale no tak, to snad ne?“ s úsměvem kroutí hlavou soused a pokračuje.
„To už jsme se dlouho neviděli, co?“
„No jo, je to tak. Ale teď jsme tu asi na dva týdny. To si pokecáme pořádně, popijeme a tak…jsem rád, že jsi tu“
„To je smůla. My zítra ráno už odjíždíme. Kolega v práci je nemocný a proto mi dali jen týden dovolené. Musím zas do pracovního procesu. Teď zase budete rekreanti vy“ zlehčuje soused situaci, ačkoli i jeho náhle mrzí, že musí pryč.
Společně zalitují nad tím jak to vyšlo a rozhovor ubíhá vesele dál. Probírají ty známá témata. Jako například, jak se kdo má, kdo co dělá, sport a počasí. Témata probírají „telegraficky“ a proto jejich hovor netrvá tak dlouho, jak by někdo mohl předpokládat. Tyto témata by v hospodě zabrala nejméně celý večer. Jejich rozhovor skončil. Každý pomalu odchází svým směrem. Avšak soused ještě vyhrkne. Na něco si vzpomněl, co mu přišlo dost důležité.
„Jo, to bych Ti málem zapomněl říct“
Oba dva zase přispěchají ke plotu, aby na sebe nemuseli moc křičet.
„Nedávno, budou to tak tři tejdny, tu byla v řece hledací akce“.
„Hledali tu sudy, ne?“ s úsměvem mu skočí to věty táta. Soused na to nijak nereaguje, tento vtípek mu připadl nevhodný, jenom zakroutil hlavou. Pokračuje dál.
„Mysleli, že se tu utopil člověk. Takovej ten opilec. Koubik. Jak jezdil v létě na lodi do kempu na pívo. Víš kdo, ne?“
„Vim, myslim že vim. A našli ho ?“ teď již s vážným obličejem naslouchá dál. Zajímá ho to.
Soused jen zakroutí hlavou a s odpovědí začíná od jinud.
„Jeho matka na něj zase čekala. Říkal, že prý jede do kiosku do kempu. Ten však byl ještě zavřený. Koupil si tam prý flašku a odešel směrem k řece. Od té chvíle ho zatím nikdo neviděl. Za pár dní to jeho ubrečená máti oznámila policii.“
„Za pár dní? Proč tak pozdě?“.
„To víš, stará ženská. Myslela si, že opět někde usnul. Asi proto. Přijeli sem policajti s potápěči, protože ještě našli jeho loďku. Hledali dlouho. No ale jak víš, voda je tu kalná, k tomu ty proudy. Prostě nenašli nic. Takže on buď někam odešel, což by mě moc nepřekvapilo, nebo se tu hold někde ještě koupe.“
Co mu soused řekl, tátovi na pohodě nepřidalo. Doufal ve verzi s odchodem.
„Vždyť ale prý rozkřikoval, že odtud vypadne. Já myslim, že se toulá někde po okolí a za pár dní ho tu zase máme. Uvidíš že jo!“
„No nevim, nevim. Je to už přeci jenom dost dlouho. Ale na druhou stranu prej má ještě někde sestru s kterou vychází dobře. Třeba je tam. Těžko říct“ uvažuje bez závěru soused.
Tím skončil jejich celý rozhovor. Ještě jednou se rozloučili, popřáli si pěknou dovolenou a klidnou práci. Poté šel každý po svém. Tátu z poslední zprávy celkem zamrazilo, koho by ne, ale nějak do hloubky nad tím dále nepřemýšlel. Nepřipadalo mu ani vhodné říkat to manželce. Proč vlastně? Akorát by jí tím možná znepříjemnil další dny.
Když přišel z venku, akorát šel Pavlík spát. Máma ho šla uspat. On zůstal sám v jídelně, která je spojena i s malou kuchyňkou. Připravil si něco malého k večeři. Zasedl za stůl. Ukrajoval sýr. K němu zakusoval jeho oblíbený dalamánek. Přitom jako by relaxoval. Pohledem projížděl po místnosti. Součastně s tím také uvažoval co by bylo nutné na chatce udělat a kolik toho nakonec udělá, jaké asi bude počasí a jakpak to asi dopadne s jeho synem. Z přemítání ho vyrušilo vrznutí dveří. Manželka uspala Pavlíka. Jde k tátovi. Překvapilo ho, že neusnula s ním, ale nic neřekl. Byl rád.
„Dáme si trochu vína?“ zeptala se za stolem stále sedícího táty, čile a velice mile máma. Čekala kladnou odpověď. Ani nepočkala co odpoví a rovnou pro to víno zašla do spíže.
„Jistě, rád si dám. Dnes je k tomu výborná příležitost. Začíná nám dovolená“ odpověděl po krátké chvilce. Rychle a ochotně zašel do vedlejší místnosti, aby přinesl jejich krásné, broušené skleničky. Oba si sedli těsně vedle sebe. V láskyplné atmosféře pomalu popíjeli. Mluvili o spoustě věcech. Probrali i to, co nového říkal jejich soused. O tom hledaném, ji však neřekl. Právě v této chvíli mu to přišlo velice nevhodné. Nechtěl tím kazit krásnou pohodu jejich prvního večera. Byl si jistý, že by ji to rozrušilo. V této blahé atmosféře měli pocit, že když jim to takto pěkně začíná, budou to krásné prázdniny s úspěšným koncem. Vypili necelou flašku a rozhodli se jít si lehnout do pěkně voňavé, venkovským čerstvým vzduchem nasáté peřinky. Peřiny nadýchané, v útulném pokoji. Plamínek svíčky klidně plápolá. Nějak nemůžou ale ani nechtějí usnout. Pavlík by si zasloužil sestřičku, nebo bratříčka.
Utíká den za dnem. Vše probíhá v klidu, dle jejich představ. Teplé počasí, sluníčko svítí, voda v řece je příjemně teplá. Téměř každé odpoledne tráví u řeky, stejně jako většina místních. Plaváním, potápěním, vodními hrami a opalováním se na matračkách si tu zpříjemňují horké dny, děti, dospělí i ti nejstarší.
Podnikají také výlety do nedalekého města. Jednoho dne, bylo to asi ve středu, navštívili hrad, jenž tvoří dominantu tohoto města. Hrad navštívili po hodně dlouhé době. S Pavlíkem zde ještě nebyli. A copak tu Pavlíka zaujalo nejvíce? V tamním hradním příkopě mají dva statné medvědy. Ti právě ten den byli dost čilí. Vydržel by se na ně dívat snad celý den. Není divu. V životě pořádné zvíře živé neviděl a teď tu pod ním běhají dva huňáči. Rodiče neustále sledují Pavlíkovo chování. Nabývají stále větší pocit, že Pavlíkův neduh mizí. Ve městě strávili takřka celý den. Dnes přijedou z výletu pozdě. Napadlo je tedy, aby si dnes k večeři udělali brambory na loupačku. Jen tak. S máslem, se solí a s mlékem. Ty mají všichni rádi. Koupili na poslední chvíli něco nových brambor. Po zastávce v cukrárně vyrazili na cestu k domovu. V cukrárně, kde to moc sladce vonělo, odolali a dali si pouze kávu. Aby i Pavlík odolal je vůbec nenapadlo, naopak, vždyť proto šli do cukrárny. Kluka nemuseli dvakrát pobízet. Dával si do nosu. Snědl větrník, rakvičku se šlehačkou a laskonku.
„Ať jsme tlustý na tři prsty“ povzbudil synka otec. S uspokojením ho pozorovali. Spokojeně na ně juknul a ládoval do sebe zbytek rakvičky. Cestou k autu šli městem, které pomalu polevovalo od každodenního ruchu. Již tu nebyl takový ruch a shon, jako když přijeli. Procházeli zrovna kolem kostela, když tu náhle začala odbíjet osmnáctá hodina. V okamžiku prvních úderů v rodičích hrklo. To co následovalo poté je šokovalo. Ale hlavně utvrdilo v pocitu, že Pavlíkův problém odchází. Když zvony začaly opravdu hlasitě odbíjet, Pavlík, který šel v ten moment asi dva metry před rodiči a v puse měl lízátko, jen pomalu natočil hlavu ve směru zvonů. Pohledem přejel věžní hodiny a pokračoval dál. Tato jeho reakce rodiče tak zarazila, až zastavili. Synek je hned začal pobízet aby šli, neboť ho již moc bolí nožičky, neboli jak s oblibou říká pérka. Celá rodinka, táta středně vysoký, hnědovlasý, hnědooký a máma, téměř stejně vysoká, špinavá blondýnka s hnědýma očima i malý Pavlík, pomalu nasedají do jejich auta. Díky té krátké události tam pod kostelem, v nich vnitřní napětí ochablo, ba přímo téměř zcela zmizelo. Byla to pro ně moc, moc potěšující chvíle.
Ihned po jejich návratu na chalupu, začali s přípravou večeře. Udělali si domácí pohodlí. Stále museli napomínat Pavlíka, který ač se naládoval v cukrárně, měl zase hlad. Neustále něco bral z ledničky. Konečně máma přinesla na stůl hrnec brambor z kterých ještě stoupal kouř. Na stole bylo připravené mléko, sůl i máslo. Pro každého tu byl také nůž od příboru. Všichni s chutí začali jíst. Každý si nandal na kolik měl hlad. Je pravda, že hlad je nejlepší kuchař. Pavlík si nandal tolik, až ho máma musela napomenout aby neblbnul, vždyť tolik sníst nemůže. Poslechl ji. Ještě chtěl sůl. Sůl je přeci potřebná. Rozhlédl se po stole, aby našel slánku. Byla na opačném konci stolu. Sjel ze židle, stál a přes celý stůl natahoval svoje tělíčko pro tu slánku. Při vší snaze, nedosáhl.
„Já ti jí podám, počkej ať ji nevysypeš“ začne mu pomáhat mamka. Podává mu tu slánku do jeho malé ručičky, jenž je od brambor a másla velice kluzká. Slánka mu klouže z ruky a padá přímo do mísy s bramborami, které byly nachystané k večeři.
„No to snad né! To jí nemůžeš držet pořádně! Podívej se na to! To snad není pravda“ zvyšuje hlas opravdu naštvaný táta. Až ho to samotného překvapilo, jak vylítl. Za chvíli ho to trochu mrzelo. Když on ale měl na ty brambory opravdu moc velkou chuť. A teď tohle.
„Ježiš marjá, vždyť se snad tak hrozně neděje. Klid prosím tě!“ reaguje na otcův výpad máma. Naštvaná z jeho reakce a dílem otrávená tím, že Pavel rozsypal zrovna sůl, vstane od stolu jdouc přesypat brambory do jiné mísy. Tato mísa je plná soli. Také trochu ošplouchne brambory vodou. Pavel zůstal sedět provinile na židli. Neví jestli má začít brečet, nebo ne. Nic neříká, jen chudák kouká a čeká co bude dál. Nakonec tedy dojídají brambory omyté vodou. Sůl i trochu vzteku, jednoho na druhého, jim skřípe mezi zuby. Hustá atmosféra však moc dlouho netrvá. Na to se mají moc rádi. Za nedlouho je téměř vše jak bylo před tou nepříjemností. Stín tu však zbyl. Pavel to asi neznal, ale rodičům začalo v hlavě běhat to pořekadlo o rozsypané soli. Kdo rozsype sůl má několik let neštěstí. Nebyli pověrčiví, což bylo vidět když jim přeběhla ta černá kočka přes cestu do restaurace, ale to pořekadlo o soli zná asi každý. Byli by o moc raději, kdyby Pavlík rozsypal třeba pepř, či rozlil mléko.
Večer strávili hraním karet a kostek, což u nich není nic neobvyklého. Hrají často, hrají rádi. Jsou taková „hráčská“ rodina. Také doma ve městě často po večerech hrají. Pavel šel spát kolem třiadvacáté, asi kolem půlnoci ho následovali i rodiče. Ještě v rádiu náhodně zaslechli předpověď počasí. Meteorologové v ní předpovídali déšť a poměrně chladno. Na další dny pak postupné oteplování a slunečné počasí. Předpověď jim nikterak nevadila. Jednak si mysleli, že bude stejně jinak, jak to tak bývá, hlavní ale pro ně byla jejich dovolená. Nad tím vším jim však vévodil ten blahý pocit Pavlíkova zlepšení. To bylo pro ně hlavním cílem dovolené. Ostatně koupání i sluníčka si již celkem užili v minulých dnech. Předtím, nežli opravdu odešli spát, vykoukli na chvíli z okna. Uvěřili té předpovědi, když hvězdy, které ještě před hodinou zářily, nebylo pro samé mraky již vidět a cítili také větší chlad, než v jiné večery. Měsíček měl kolem sebe mlhavý kroužek.
Další ráno máma vstávala jako první. Nemusela ani vstát z postele a věděla. Prší. Tlukot kapek na parapety ztichlého obydlí, vybízel k delšímu setrvání v teploučkých peřinkách. Neodolá. Otočí se na druhý bok, aby zkusila ještě usnout, když má takovou šanci. Usnout však již nějak nemůže. Po nějaké době, když stále nemůže zabrat, ji to přestává bavit. Tedy raději vstane. Zapálí v kamnech oheň a pak připraví všem pěknou snídani. Její první kroky před tím ale míří k oknu. Chce se podívat jak vypadá obloha. Jestli mraky nejsou protrhané. Uvidí však zataženou oblohu těžkými šedivými mraky a do ponurého mlžného oparu, který z části vytvářejí pářící se lesy, ponořenou celou krajinu.
„No fajn, aspoň porostou houby“ zkonstatuje si máma polohlasně pro sebe. Zanedlouho je snídaně připravená. Čaj, kafíčko, párečky, chleba, máslo, džem, paštika a dvě vajíčka na hniličko, čekají na svoje strávníky. Nenechají je čekat dlouho.
Ten den zůstalo počasí v podstatě stejné. Mraky sice trochu ustoupily, nic méně téměř celý den lehce mrholilo. Tím pádem celý den jenom tak proflákali doma. Venku byl jen třikrát táta jdoucí pro dříví. Máma byla venku jednou, když šla pro křížovky, které byly v autě uvnitř kapsáře u spolujezdce. Měli je v něm hodně dlouho. Dnes konečně přišli vhod. Večer, neboť celý den v podstatě nic nedělali, šli všichni spát opravdu dost pozdě. Bylo to k jedné hodině. I Pavlík takto dlouho vydržel. Nikdo nebyl naštvaný z toho, jak dnešní den proběhl, nic méně na zítřek si již přejí trochu toho sluníčka.
Druhého dne ráno sice nepršelo, jenomže těžké šedivé mraky, které byly kolem dokola, věštily opětovně déšť. Po snídani začali vymýšlet náplň dnešního dne. Tátu napadlo, že by mohl jít na ryby. Kluk začal žadonit, aby ho vzal sebou. On sám ,tedy Pavlík, prut ani povolenku samozřejmě nemá, ale baví ho ta atmosféra lovu. Většinou také hlídá jeden prut tátovi. Táta bez okolků svolí. Jako odpolední program si vymyslí procházku do lesa. Možná bude k večeři smaženice. Začínají s přípravami na ryby. Jsou téměř na odchodu. Jenomže tu vidí, jak venku opět hustě prší. Pokořeně se zatváří jeden na druhého. Asi čtvrt hodiny sedí v kuchyni za stolem, v rybářském a s věcmi na ryby připravenými před nimi, čekajíc jestli déšť neustane. Jít v takovém počasí na ryby je jisto jistě možné, dokonce prý za deště nejvíce berou, ale táta je takový sváteční rybář. V takovém dešti, ještě k tomu s Pavlíkem, nemá vůbec na lov náladu. Ani ho k tomu nikdo nenutí. Mraků ještě přibývá, déšť nabírá na hustotě. Plány spolu s nadějí na pěkný den padají jako ten domeček s karet. Znova se začnou převlékat. Teď do domácího. Pavlík s převlékáním nepospíchá. Jedním očkem neustále pokukuje ven, jestli náhodou nepřestalo pršet. Nepřestává. Všichni tři sedí opětovně za stolem, dohadujíc další, náhradní, plán dnešního dne. Moc dlouhou dobu jim to nezabere. Táta si naplánuje jízdu na nákup do sousední vesnice, mámu láká něco smýčit. Pavel jí bude pomáhat. S toho není vůbec nadšený, ale co může dělat?
Táta odjel na nákup. Máma chvíli chodí po bytě, hledajíc co bude uklízet. Nakonec si zvolí poličku se skleničkama. Všechny je umyje a vyleští. Pak vymění záclony. Potom se dá do zrcadla, které je v chodbě. Visí zde dlouho, moc dlouho. Vůbec si nevzpomíná kdy a jestli vůbec, ho naposledy čistila. Připravila kýbl s vodou, nějaký ten saponát, leštidlo a pár hadrů. Opatrně ho sejmula. Překvapí ji jak je těžké. Na zdi po něm zbyl špinavý obrys. Mezi tím si Pavel u stolu něco maluje. Asi staré letadlo, dvojplošník. Máma mu řekla, že ho momentálně nepotřebuje. Jakmile si však všiml mámina počínání, nechal malování malováním a šel jí „asistovat“. Jak už to malé, zvědavé děti dělají. Nikterak ji však nepomáhal, spíše jen překážel. Nejprve setřela prach, pak umyla rám a jako poslední krok následovalo pečlivé vyleštění zrcadlové plochy.
Táta z nákupu přijel zrovna když chtěla dát zrcadlo zpět na své místo. Položila ho ještě na zem. Kluk jí pomohl odnést kýbl s hadry. Pak šli naproti tátovi. Pomohli mu s nákupem, jenž byl ve třech taškách, ačkoli prý jel jen pro „pár“věcí. S vyložením nákupu si musel pospíšit, hodně pospíšit, neboť déšť nikterak nepolevoval. Ačkoli se snažil, byl potom dost mokrý. Když odnesli nákup do kuchyně, táta si převlékl vlhké oblečení za suché a teplé. Mezi tím máma s Pavlíkem prohlíželi a uklízeli vše co koupil. Brala věci z tašek. Dávala je Pavlíkovi. Říkala mu kam je má dávat. On běhal a běhal. Za pár minut to měli vypakované.
Jakmile převlečený táta vyšel z pokoje, vybídli ho aby šel zhodnotit co dělali oni. Uviděl v koutě na zemi umyté zrcadlo. Jeho reakcí byli zaskočeni.
„Vy jste to zrcadlo myli?“ utvrzuje se s obavami. Jeho reakce mámě zkazila náladu. Proto musela přijít otázka „co se ti nezdá?“.
„Ty si nepamatuješ co jsem Ti o něm povídal? Jak ho jednou sundal děda a odpoledne spadnul ze štaflí. Pak ho někdy sundala babička, která si týž večer málem uřízla prst“. Máma s Pavlíkem na tátu nevěřícně zírali.
„Ne, to jsi nám tedy určitě nikdy neříkal. To bych si pamatovala.“ Chvíli tam mlčky stojí a koukají na zrcalo.
„A to se opravdu stalo?“ pokračuje překvapená máma.
Táta to dál nevydrží. Pobaveně řekne, že vede jedna nula. Hned potom, snad trochu na usmířenou, pochválí co udělali, jak krásně ho vyčistili. Napálení to vezmou s humorem, máma ho loktem dloubne pod žebra, načež ocení podání a věrohodnost jeho divadélka.
Z nich tří nejsilnější a nejšikovnější člen, tedy táta, začne s věšením zrcadla. Uchopí ho opatrně do obou rukou za železný, masivní rám s okrasnými emblémy, díky kterému je tak těžké. Mihne mu hlavou, že má pěkně silnou ženu, když to zrcadlo sama sundala. Oni ho sledují jak mu to jde. Jsou připraveni kdykoliv a jakkoliv pomoci. Chvilka soustředěného ticha. Táta úspěšně zavěšuje zrcadlo na příslušnou skobu. Všichni tři od něj odstoupí, jako by to bylo něco super senzačního. Z dálky „znalecky“ hodnotí jak je pěkné. Padne také myšlenka, přemístit zrcadlo do kuchyně, či druhého pokoje, aby tu tak nezaniklo. Táta je proti. Máma neví. Pavlík by ho dal do kuchyně. Je rozhodnuto. Zůstane na místě.
„Mami, hele není to zrcadlo trochu nakloněný do leva?“ vznese námitku nejmenší.
„No jo, ty máš ale oči. Jako sokol“ ocení máma jeho postřeh po krátkém zkonzultování s tátou. Táta tedy přistoupí k zrcadlu bokem a vybídne je, aby mu říkali jak asi má být. Jen na něj lehce položil dlaň, neposunul ho ani o kousek, zrcadlo se zhouplo na druhou stranu a vypadlo ze skoby. Rohem spadlo podél zdi na zem. Táta rychle, reflexně ucukl. Následoval velký až ohlušující rachot skla, jenž se tříštilo na malé kousíčky. Za pár vteřin bylo po všem. I po zrcadle. Tři nechápající a ohromené osůbky mlčky stojí. Před nimi u zdi je jen hromada skla a zničený, rozlomený rám.
„Co si dělal, prosim Tě?“ vyhrkne ostře máma, nečekajíc žádnou odpověď.
„Co bych dělal? Nic. Já ho asi rozbil schválně, ne?“ stejně ostře kontruje táta.
Poté je chvíli ticho. Emoce chladnou a ustupují.
„Že sme se na to nevykašlali a nenechali jak to bylo. Takové pěkný zrcadlo to bylo“vytýká celé rodině táta. Máma ani nemůže mluvit. Lítost jí tlačí slzy do očí. Odchází pro kýbl na odpadky a lopatku. Musejí také dávat pozor na malinkaté střepy.
„ To byla šlupka. Ani ten rám nevydržel. Ten už také můžeme vyhodit“ bilancuje táta před Pavlíkem. Ten jenom stojí, nic neříká a dává si pozor, aby jim teď nikterak nepřekážel. Jak tak uklízejí, začne máma povídat. Má velmi smutný hlas.
„To je už pěkně k vsteku, tady to!“
Táta přestane házet střepy do kýble, aby lépe slyšel.
„Co je k vsteku? To zrcadlo? Já vim, je ho škoda. Moc je mi ho líto. Bylo moc pěkný a patřilo sem. No ale když nic horšího. Ještě že se nikomu nic nestalo“
„Já vim, máš pravdu. Jenže sem si ještě vzpomněla na tu černou kočku, na tu sůl i na žluvu“.
„Ježiš Marjá, snad nejsi pověrčivá prosim Tě!“ odvětí ostře, záhy však obrátí.
„Já vim, nějak se to sešlo, ale to je jen náhoda. To si tak nesmíš brát“.
Jejich hovor končí s poslední lopatkou plnou střepů. Mají uklizeno.
Smutek ze ztráty zrcadla, které ještě před pár okamžiky obdivovali a teď jim na něj málem ani koš na odpadky nestačí, je usídlen ve všech třech. Kdykoli budou procházet kolem místa kde mnoho let vyselo, něco je bude nutit juknout na prázdný, špinavý obtisk jenž jim tu po něm zůstal. Přitom je vždy s neutuchající bolestí píchne u srdce.
V běhu událostí úplně přestali sledovat počasí. Když poté vykoukli z okna tak již nepršelo. Podle mraků mohli odhadovat, že déšť dá na delší dobu pokoj. Mraky byli sice ještě dost šedivý, byly však nakupeny jen na jedné straně oblohy a velmi pomalu odcházely. Dokonce, ačkoliv bylo dosti pozdní odpoledne, oblohu začaly protínat rudé paprsky zapadajícího slunce. Po pošmourném počasí zbylo jen málo. Díky zrcadlu málem zapomněli i na svačinu. Kávičku nemohli vynechat. Pavlík donesl pár sušenek. Během svačiny vůbec o zrcadle nemluvili. Jako by nikdy žádné zrcadlo nebylo. Povídali o příjemnějších věcech. Atmosféra byla dobrá, alespoň tak vypadala. Pavlík má dobrou náladu. Po krátké pozdní svačince vyběhli všichni tři ven. Táta připravil otop na noc i na ráno. Tři kýble dřeva a kýbl třísek by měly stačit. Máma bere ze zahrádky pár surovin na přípravu večeře. Při dolování zeleniny se jí mokrá hlína lepí na boty, na ruce i na motyčku. Když vyjde ze zahrádky, má na nohách dvě bakule bahna. Kluk se jí směje. Předtím pobíhal po zahrádce mezi stromy, na jejichž koruny dopadaly poslední paprsky slunce. Kapky deště, které zůstaly na listech, ztrácely sílu a spadávaly na zem k ostatním. Několik zbývajících oblak pomalu mizí za obzorem. Je bez větří, celkem chladno a naprostý klid. Od úst jim jde pára. Začíná jim být i trochu zima. Tato krátká vycházka jim stačí. Jdou opět do chatky. Na nebi vycházejí hvězdy, které několik dnů odpočívaly. Dnes budou svítit celou noc. Jejich dovolená bude za pár dní končit a tak doufají, že začne být opět krásně. Po návratu pojede kluk k babičce, která je v těchto dnech u moře s dědou. U ní pobude až do samého závěru prázdnin.
Druhý den je oproti předešlým dnům naprosto nesrovnatelný. Jejich přání bylo vyplněno. Od rána svítí naplno sluníčko. Nebe je vymetené. Mají otevřená všechna okna, aby vzduch vlivem horka byl vůbec dýchatelný. Včera v tuhle dobu by nikdo nevěřil, že dnes může být tak krásné počasí. Ale je to tak a je to paráda. Naplánují si jít po obědě k řece a strávit u ní celý den. Táta s Pavlíkem ještě před obědem vytáhli ze sklepa duši od traktoru, aby na vodě byla ještě větší sranda. Kluk plánuje jak z ní bude skákat, nebo jí bude mít jako „základnu“ při potápění. Jelikož je opravdu velmi horko, máma udělala jen lehký oběd, který brzy zhltli. Po krátkém odpočinku zamířili k řece. Všechny ty věci, matrace, duši, pití, sušenky, deku, krémy a jiné maličkosti, sotva pobrali. Cestou na ně začal zpoza plotu ostře a nečekaně štěkat pes. Kluk zastavil, jak by to udělala většina lidí, kouknul na něj a bez nějakých problémů zvesela pokračoval dál. Pro rodiče to bylo nejhezčí štěkání na světě. U řeky bylo hodně lidí. Starousedlíci, chataři i lidé z širokého okolí. Všichni užívali letních radovánek. Někdy je moderní opalování na matračce, samozřejmě na vodě. Někdy je v kurzu plavání, či jízda na lodičkách. U vody bylo možno vidět samozřejmě všechny „odvětví. Dnes tu bylo také hodně lidí, ačkoliv tu nemají šanci cokoliv vidět a tudíž nevím proč vlastně, asi to je dnes moderní, s potápěčskými brýlemi, šnorchlem a ploutvemi. Šnorchlovali a potápěli se jako v moři. Pavlík k nim patřil také. Padal z duše do vody po zádech jako opravdický potápěč, doufajíc v nalezení starého vraku s obrovským pokladem. Na takové potápěče ale číhají také nejrůznější a nejhrůznější podmořské potvory. Žádný poklad však nenašel. Jen měl pocit, jako by v těch mořských hlubinách viděl velkou želvu, či malého delfína. Ten na něj nečekal a uplaval v dál. Potápění rychle unaví a v řece i omrzí. Po krátkém odpočinku na dece pak již jen plaval, nebo blbnul s duší. Až do pozdního odpoledne si všichni užívali krásně teplé vody a plnými doušky lokali pohodu krásného letního dne.
Druhý den byl jen o málo horký a jasný než předchozí. Do odjezdu jim zbývá celá sobota a část neděle. Sobota probíhá podobně jako pátek. Měli opět v úmyslu jít po obědě k řece. Táta něco dělal venku. Když kolem jejich chatky procházeli nějací lidé, zaslechl něco o studené vodě. Hned mu došlo o čem mluvili. Aby se zbytečně netěšili na koupání, zašel k řece zjistit jaká je voda. Když přicházel k řece, ucítil jak od vody jde chlad. Viděl, že je asi o tři metry větší než včera. Voda nebyla, jako včera lehce do zelena, ale měla černý nádech. Bóje pro lodě byly nakloněné a silný proud za nimi vytvářel víry. Hned mu to bylo jasné. Na přehradě pustili vodu. To je tak, když máte přehradu za humny. K vodě ani nedošel. Otočil se a šel zase domů. Ten den bylo u řeky asi jen pět lidí.
Celý den strávili na zahradě. Tam chytali sluneční paprsky a vychutnávali si zbytek dovolené. Klukovi musel stačit na cachtání pouze malý dětský bazének. Lepší něco než osmistupňová voda. Během toho dne v klidu naplánovali v kolik hodin a kudy zítra pojedou. Také rozhodli opéci si dnes kuřátko. Hezky na ohýnku. Po opět pozdní svačině, šla máma připravit kuře. Táta měl na starosti oheň. Máma kuře nasolila, nakořenila a napíchla na grilovací tyč s klikou. Pak začali kuře točit nad spokojeně plápolajícím ohněm. Všichni tři se v točení několikrát vystřídali. Nikoho to moc nebavilo. Ale stálo to za to. Za dvě hodiny si na kuřátku neobyčejně pochutnali. Spokojený večer pro ně skončil pár minut po půlnoci. Pavel s nimi vydržel u ohýnku až do konce. Všichni tři byli spokojeni, rodiče ještě o stupeň víc.
Nastal poslední den jejich dovolené. Už od rána začali postupně pakovat. Chtěli to mít co nejdříve za sebou, neboť balit je opravdu nebavilo. Druhý důvod byl ten, aby mohli ještě před odjezdem jít v klidu na procházku. Předodjezdová procházka je jejich, po dlouhou dobu, zažitý zvyk. Pakovalo se jim nečekaně dobře. Počasí již opět nebylo moc hezké. Ani sluníčko, ani déšť. Takové „žádné“. V pokojích věci ze skříní dávali do tašek. Tašky shromažďovali na verandě. Z verandy je táta nosil k autu a pěchoval je do kufru. Zvládli to na jedničku. Jako vždy. Skončili ještě před obědem. Pakovali s těžkým srdcem, ztěžklým z konce dovolené, avšak s blahým pocitem dobrého konce. Pavlovi odjezd nikterak nevadil, ba naopak. Byl rád, neb zase uvidí dědu s babičkou. Určitě mu z dovolené i něco přivezli. Po obědě, který byl hoden neděle a odpočinku jenž k němu neodmyslitelně patří, ještě překontrolovali zda mají opravdu vše zapakováno. Aby tu něco důležitého nenechali. Hlavně klíče a doklady. Přišel čas na procházku. Tuto jejich tradici málem překazilo počasí. Šedé mraky již neudržely tíhu vody. Chvilku před jejich procházkou začalo krápat.
„No výborně! Aspoň pojedeme dřív a budeme brzy doma“ škodolibě prohodil táta k Pavlovi, který se na tu procházku těšil. On jen smutně pohlédne z okna. Jeho tvář nabírá úsměv.
„Tatí, už můžeme jít. Hele neprší! Tak jdeme?“ začne kluk zvesela pobízet rodiče.
Celá rodinka svorně vychází z vrátek. Neví ještě kam půjdou. Nechají to na klukovi. Ať si sám vybere. Jim je to zcela jedno. Táta pověří Pavla, aby to rozhodl.
„Tak kam nás vezmeš? Zajdem do lesa na houby, jako první den? Nebo půjdeme do vedlejší vísky? Nebo se mrknem k řece? Co?“ dává táta vlídným hlasem Pavlíkovi možnosti.
On sám by byl pro možnost první. Houby určitě rostou. Byla by smaženice.
„Jé, půjdeme k řece a šáhneme si jaká je voda! Jo?“ bez dlouhého váhání padne Pavlíkův ortel. Oba dva kouknou na mámu, jestli je také pro. Ta jen s úsměvem dodá: „ne aby tě napadlo se koupat, víš že za chvíli pojedeme?“. To už asi ani neslyšel. Vyběhl před nimi obvyklou cestou k řece. Jsou u řeky. Voda oproti minulým dnům výrazně klesla. Jdou volným krokem proti původnímu proudu, kluk kolem nich rozjařeně pobíhá.
Koukají, jak oproti včerejšku opravdu o hodně klesla voda. Asi tak o pět metrů. Není to sice nějak extra neobvyklé, avšak moc často to k vidění také není. Celý břeh lemuje množství kamenů a pařezů trčících z bahna, jenž jsou po většinu času ztraceny pod hladinou přehrady. Pavel si běží sáhnout jaká je voda. Asi bude teplá. Ale proč ho to vlastně zajímá? Za chvíli stejně odjíždějí. Bohužel v těchto místech je břeh hodně bahnitý. Jeho malé gumáky víc a víc zapadají do hnědočerného mokrého mazu. Včas to vzdá. Utíká hledat jiné místo. Rodiče si jen tak v lehké obuvi pomalu vykračují za klukem. Jdou jen tam kde je sucho. Pavlík běhá kolem nich a stále hledá to příhodné místo. Rodiče vedou nějaký nevážný rozhovor. Přitom jak povídají, stále musejí hlídat a napomínat Pavlíka aby nelezl do bahna. Došli k velkému množství mohutných kamenů. Jsou tu rozprostřeny na velké ploše. Leží na břehu, trčí z bahna a je možno po nich dojít až do vody. Ještě asi tři metry od břehu vyčnívají nad hladinu. Je to prý zbytek nějakého tarasu k bývalému mlýnu. To je příhodné místo.
„Pavle, tady si můžeš pohodlně sáhnout, ale pozor prosim tě ať tam nespadneš“ dostává kluk povolení od táty. Máma jen tak kouká. Nemá žádné námitky. Máma najednou uslyší kvákání. Kousíček od její boty je schoulená do vlhké trávy nevelká ,ale o to krásnější sytě zelená žába. Bylo štěstí že zastavili. Asi by jí chudinku zašlápli. Prohlížejí si jí a moc se jim líbí. Pavel si o kámen pečlivě otřel podrážky od bahna, aby mu to náhodou někde nepodklouzlo. Jde na to. Stoupne na první kámen, na druhý, třetí, čtvrtý a jak po dlážděném chodníčku zejícím nad bezednou propastí postupuje velmi, velmi opatrně dál a dál. Kam až to bude možné.
Kameny jsou již suché. Poskakování po nich není proto tak riskantní. Pavlík postupuje dál. Je asi tři metry od břehu. Najednou ho do nosu „praští“ nepříjemný, až nechutný zápach. Chce dojít až kam to bude možné a proto i přes tu nelibou „vůni“pokračuje dál. Udělal další dva skoky. Zápach je ještě intenzivnější. Co to smrdí ho začne zajímat víc, než jaká je voda. Do konce cesty zbývají ještě tři kameny. Začne bádavě koukat kolem dokola. Vidí jen nějakou větev. Jinak nic podezřelého. Stále mu to vrtá hlavou. Je rozhodnut pokračovat dál. Letmo koukne na jaký kámen teď skočí. Je to dost velký kámen. Tento skok nepotřebuje vetší soustředění. Odrazí se oběma nohama. Jakmile doskočil, zapadl do toho až téměř po kolena. V mžiku má holiny plné vody. Ihned mu prolétlo hlavou, že to asi nebyl kámen. Co to je nemá ani čas přemýšlet. Neudržel rovnováhu a padá do vody. Voda je dost studená. Srdce mu tluče jako o život. Dech zrychluje. Dýchá odporně zapáchající vzduch, ve kterém lítá množství much vylétajících z toho na co skočil. Sedí popás ve vodě. Začíná mu být zle, asi bude zvracet. Pach je opravdu nesnesitelný. Kousíček od něj vyplavalo na hladinu něco kulatého a malého, jako míč. Pak na hladinu vyplavala nějaká malá kláda. V zápětí nedaleko od ní druhá. Kluk zděšeně jen kulí oči. Nemůže ani křičet. Strachem a zimou křečovitě drkotá zuby. Hladina je zčeřená. Vlnky táhnou po hladině dál a dál. Rodiče na břehu zachránili žabičku před jistým zašlápnutím. Kluk pomalu vychází z šoku. Chce vstát a pádit pryč. Jednu nohu má ale pod tím. Vytahuje jí. Tím to obrátí na sebe a nadzvedne z vody. Chumáč vlasů s trávou a bahnem, poloobnažená hnědočerná lebka na které byli nalepeni vodní plži, z které po díře od oka vypadává několik červů. Druhé oko bylo zahalené bílím povlakem. Rty byly odpadlé, nebo je něco sežralo. Jako by se ta lebka na něj smála a jedním okem na něj kamarádsky mrkla. Z pusy vypadla žába, která ihned přeskočila na kámen. Spodní čelist vypadne z pantu a žblunkne do vody. Klukovi zpomaluje dech. Obrací oči v sloup, zaklání hlavu a upadá do bezvědomí. Lehá po zádech do vody. Rodiče to vidí.
„Pavle! Pavle! Co je? Co se ti stalo?“ křičí táta. Oba dva k  němu zděšeně běží. Přímo vodou. Jsou po kolena ve vodě a bahně. Táta ho vytahuje z vody na břeh. Ve stresu na něj křičí, usilovně ho chce probrat. „Pavlíku, no co je! Slyšíš mě? Prober se!“
Máma nemůže nic. Je s toho naprosto zděšená. Nemůže mluvit. Nemůže brečet. Celá se chvěje. Kluk leží na břehu. Z jedné strany máma, z druhé táta. Jsou celí promáčení a ob bláta. Křečovitě až panicky přivádějí své dítě k vědomí. Neúspěšně. Tu věc, která ho tak vyděsila nemají čas, ani myšlenky nikterak zkoumat. Teď jde jen o jedno. Snaha o jeho probrání neutuchá. Zkoušejí různé způsoby. Křičí na něj, třesou s ním.Zkoušejí i proflakování po obličeji. Co dál? Chvíli přemýšlejí. Kluk náhle, sám od sebe, otvírá oči. Nic neříká. Má mrtvý pohled. Ani nemrká. Lehce se třese a zajíká.
„Pavlíčku? Slyšíš mě? Co říkáš? Mluv, prosím tě, prosím!“ žadoní máma. Přitom mu úplně „visí“na rtech a doufá, že něco řekne pořádně. Otevřel oči, to je dobré znamení. Táta jde po počátečním šoku okouknou co to tam je. Jde klidně vodou. Beztak je mokrý. Musí si ucpat nos a dát kapesník před ústa. Ve vodě vidí na něčem oblečenou kostičkovanou košili s dlouhým rukávem. Rozeznává i cáry něčeho, co asi byli kalhoty. Blíž to zkoumat nechce. Mráz mu jezdí po zádech jak po dálnici a žaludek dělá neskutečné divy. Utíká na břeh.
„Co si viděl? Co je tam?“ vyhrkne na něj zděšená máma.
„To je asi von, ten jak ho hledali“ odpoví jí hodně stručně. Zapomněl, že ona o tom nic neví.
„Kdo, koho hledali?“ dál naléhá nechápající máma.
„To teď není důležitý. Já ti to pak řeknu! Pojď honem, musíme ject!“.Táta vezme do náruče Pavlíka, který jen prázdně civí. Vůbec nekomunikuje. Je jak mrtvola co ještě žije. Máma kolem obíhá. Chce nějak pomoci svému dítěti. Neví však jak. Vše probíhá rychle s nádechem paniky. Jsou doma. Máma jim otvírá a zavírá dveře a dělá místo na posteli, kam ho táta v zápětí pokládá. Jde o čas.
Musejí se převléknout do suchého a čistého. Máma převléká bezvládného Pavla. Táta běžel rychle k sousedům. Dlouze zazvoní. Na to téměř ihned vyleze chlápek středních let v montérkách, držící v ruce chleba se salámem.
„No dobrej den. Copak potřebujete? Stalo se vám něco“ při pohledu na promáčeného a zabláceného otce mění soused ton hlasu z nadřazeného na starostlivý.
„Našli jsme ho! Toho jak ho hledali“.
Muž ve dveřích zcela zvážněl a pomalu jde směrem k tátovi, aby lépe slyšel.
„Koubnika? Kde, kde jste ho našli?“
„Na konci pláže. Tam jak je ten bývalý taras.“
„Tak tam. Hm. To je hrozný. Já zavolám policajtům“.
„A co je Vám? Jste v pohodě?“
„Musíme rychle odjet k doktorovi. On ho našel kluk a teď je z toho celej špatnej“
„Kluk ho našel? To je blbý. To se vůbec nedivim“ soucitně kvituje soused.
Táta u něj nechal adresu a telefonní číslo domů i do práce, to kdyby ho sháněli policajti. Byl si jist, že na něj budou mít nějaké otázky. Pak hned přispěchal domů.
„Tak co, jak mu je? Je to lepší?“
Máma jen zakroutí hlavou a pláč jí mlží oči. Táta na to nic neřekne. Běží převléknout. V mžiku je hotov. Odnese kluka do auta. Máma si sedne vedle něj. Stále na něj mluví a občas ho lehce poplácá po tváři. Jenomže snaha je marná. Stále byl bledý jako stěna ,s očima pořád hledícími v jeden směr a bez jediného slůvka. Táta běžel ještě do chatky. Přejel očima zdali to mají všechno. S myšlenkou, kdy asi tu budou zase všichni v pořádku a veselí jako byli ještě před hodinou, zabouchl dveře, otočil petlici a zavřel okenice. Odjeli z dovolené.
Jeli rovnou k doktorovi, ikdyž byla neděle. Jeho rada i nabídka k neodkladné návštěvě v případě komplikací byla bohužel na místě. Pozdě si táta uvědomil, že měl zavolat doktorovi od toho souseda. Zavolání doktorovi považoval za nutnost. Nechtěl ho někde shánět, nebo od něčeho vyrušovat. Po cestě určitě bude nějaká telefonní budka. Jedním okem sledoval provoz a koukal, zda neuvidí budku. Druhým okem sledoval zpětným zrcátkem dění vzadu. Při každém kouknutí do něj v něm potkával zoufalý a tázavý pohled matky. Vždy raději stočil zrak jinam. Nevěděl jak by jí mohl uklidnit. Sám byl zoufalý. Prudce brzdí. Spatřil budku. Řekne kam jde a kvapně vystoupí z auta. Nejprve volá k doktorovi domů. Telefon bere jeho manželka. Říká mu, že prý je v ordinaci. Prý si musí vyřídit nějaké resty. Z odpovědi je překvapen a potěšen zároveň. Obratem volá do ordinace. Řekl své jméno, omluvil se že tak v neděli ruší a ihned pověděl důvod. Doktor si na ně dobře vzpomněl. Odmítl jeho omluvy a velmi ochotně s hlasem, který připadal tátovi dost překvapený, pokračoval dál.
„Přijeďte tedy s ním ihned ke mně do ordinace. Já mu dám nějaké prášky na uklidnění a uvidíte, bude to dobré“
„Na uklidnění? Ale pane doktore on je úplně mimo. Je až moc klidnej“ oponuje mu nevrle táta. Tím doktora zaskočí. Neví přesně co mu na to říci.
„Já vím, já to myslel jinak. Vnitřně na uklidnění“ blábolá a odbíhá od toho.
„A kde jste? Za jak dlouho tu budete? Víte kudy?“ klade otázky doktor, na něž mu táta okamžitě odpovídá. Zavěšuje telefon a pokračují dál v cestě.
Mezi tím na místo nálezu již přijeli policisté a s nimi dokonce hned i celý černý elegantní vůz s malým lesklým křížkem na střeše. Dění u řeky uvedlo v pohotovost téměř celou vesničku. Zpráva o nalezení Koubnika letěla okolím. Pánové v rouškách pomocí háků vytáhli nebožáka na břeh. Měl asi někde zaseklou ruku, neboť jak zabrali a nebylo to nijak silně, celou mu ji u ramene utrhli. Tu poté přiložili k celému tělu, do nevzhledné, šedivé, umělohmotné, asi převozní rakve. Začalo trochu pršet, tudíž nikdo nechtěl další dění nikterak protahovat. Bylo jasné kdo to je a co se stalo. Předešlé domněnky byly potvrzeny, což zcela jistě stvrdí brzká pitva. Policisty samozřejmě zajímalo kdo ho našel. To jim řekl onen soused v montérkách. Vše jim pověděl a předal kontakty. Bylo to pro ně neobvyklé, avšak chápali to. Dění u řeky pomalu končilo. Za pár minut tu zase bude klid a mír. Přestává i pršet a nebem začínají prosvítat sluneční paprsky. V pondělí bude asi hezký a horký den. Ale i kdyby zítra bylo pětatřicet a voda měla dvacet stupňů, ten klid tu zůstane určitě i zítra.
U domu jeho matky, na konci vesnice, zastavil policejní vůz. Šli jí oznámit, pro každého rodiče, tu nejhorší věc. Z auta vystoupili oba dva. V jejich kůži by teď asi nikdo být nechtěl. Oni sami jsou již těmito zprávami otupěni. Mají připravenou starou dobrou univerzální oznamovací formuli. Na reakce jsou zvyklí. Bylo to však těžké zvykání. Třikrát zazvonili na zvonek u vrátek. Přes dvorek sledovali zda někdo vyjde z domu. Dům, zahrádka ani plot nebyly nikterak udržovány. Klasický venkovský domek se špičatou střechou měl v oknech špinavé záclony, zašlá omítka na několika místech opadávala a komín držel na střeše snad jen silou vůle. Na dvorku byla přerostlá tráva. Měla snad čtvrt metru. V jeho rohu stál starý, zrezivělý vrak nějakého vysloužilého auta. Stromky a záhony si dělaly co chtěly. Stará zrezivělá drátěnka ještě nějakou dobu bude připomínat plot. Nikdo neotvírá. Policisté pomalu odcházejí, když tu zarachotil klíč v zámku. Ve dveřích stojí stará, prošedivělá, ustrašená paní, jenž vypadá jako stará hodná čarodějnice.
„Ano prosím, copak chcete?“ s ustrašeným hlasem optá se jich paní, která šouravým krokem míří k vrátkům. Ti jsi otázkou ověřují zda je to opravdu ta a ta.
„Ano ano. Jsem to já. Už jste mi našli toho tuláka? Děkuji vám moc a moc. Já vám posledně při tom hledání opravdu nemohla víc pomoci, já z toho byla úplně špatná. Já bych to bez něj nevydržela. On je jediný koho mám. Sice pije, ale každý má něco. Že? A kde je? Ježišmarjá neprovedl něco? Že on něco vykradl? No jo, měl hlad chudáček. A kdy ho budu moci vidět?“ předběhla je stará paní která jejich příchodem neuvěřitelně ožila a kterou v jejím monologu nedokázali přerušit. Když ona sama domluvila, viděla jak jsou policisté z její reakce zaskočeni. Bylo chvíli ticho. Čekala co jí řeknou a oni hledali příhodná slova. Svým proslovem jim celou oznamovací formuli zcela rozmetala. Začínala mít špatný pocit. Nevěděla co si má myslet. Do chvíle mlčení zastavil za jejich autem, dost prudce, onen černý automobil s křížkem na střeše. Všichni tři na něj překvapeně pohlédli. Policisté mysleli, že už dávno odjel. Staré mámy udivený pohled sjel na ty dva muže. Ukazováčkem ukázala na to auto co právě přijelo a chtěla jim položit tu osudovou otázku.
„Panebože to snad né. Tak tedy on je, on je, mrt... mrt….?“nedořekla to. Přímo mezi nimi obrátila oči k nebi, křečovitě dala ruku k srdci, zasípala a v mžiku se „vývrtkou“ skácela k zemi. Chviličku oba dva stáli jak opaření. V zápětí popadli duchapřítomnost.
„Paní halo! Slyšíte mě? No tak paní!“ oslovuje jí jeden z nich. Bez šance. Podávají jí náležitou první pomoc. Umělé dýchání a masáž srdce. Nemohou vůbec nahmatat tep. Bití srdce ustalo. Jeden stále oživuje paní, druhý odbíhá do jejich auta volat pomocí vysílačky sanitku. Přibíhají i dva muži z černého vozu v elegantních černých oblecích. Všichni se jí snaží oživit. Ani po deseti minutách není slyšet srdce. Sanitka není nutná. Vezmou jí hned.
Do tiché ústranní uličky mezi vysokými baráky vjede velkou rychlostí auto. Tím naruší posvátný nedělní klid. Ten posádka v autě dlouho, dlouho mít nebude. Doktor je již nervózně očekává. Každou chvíli pohlédne přes záclonu do ztichlé ulice. Přemýšlí jak bude postupovat, co jim řekne, jak je bude uklidňovat, jak na tom budou rodiče. Zrovna když po několikáté pohlédl z okna, viděl jak nějaké auto prudce zastavilo u chodníku. S dítětem v náručí muž přebíhá silnici a vbíhá k nim do domu. Za nimi hned běží i žena. To jsou oni. Dřív než čekal slyší prudké klepání na dveře. Nestačí říci ani dále a má je v ordinaci.
„Dobrý den! Doktore, doktore dělejte s ním něco! Je úplně mimo, na nic nereaguje. Jen zírá! Prosím, prosím! Pomozte mu!“ začíná histerčit máma. Táta pokládá Pavlíka na lůžko a přitom uklidňuje ženu. Kluk leží na lůžku. Táta objímá rozrušenou manželku a přitom kouká jak doktor připravuje nějakou injekci. Ani doktor není v této situaci nějak jistý.
„Jakpak dlouho je v tomhle stavu?“
„Asi kolem třech hodin“
Otcova odpověď doktora nepotěšila, snad i zděsila. Nevěřícně svraštil čelo. „Tak dlouho?“. Jde ještě do skříně a upravuje náplň v injekci.
„Copak je? To je nějaký hodně špatný?“ vyzvídá na doktorovi dál táta, když viděl že si doktor dává větší dávku do injekce. Doktor neodpoví. Jen soustředěně a ustaraně zakroutí hlavou, přicházejíc znovu k ležícímu klukovi.
„Ale probere se že ano?!“ začíná být víc a víc napjatý otec, majíc stále manželku v obětí. I on má blízko ke zhroucení, stejně jako máma, ale musí to vydržet. Máma jako by ožila. Vysmekne se mu z obětí a kouká s tátou na doktora i Pavlíka. . Doktor jde s připravenou injekcí v ruce k bezvládně ležícímu klukovi s otevřenýma očima. Slyší jeho sípání. Soustředěně zdvihá bezvládnou ručičku. Píchá do ní plnou dávku „čehosi“. Injekce projede Pavlíkovi lehce pod kůži, tak jak má. Doktor si s ulehčením vydechne. Avšak ví, že není nic vyhráno. Opět jde k rodičům. Ti ani nedutají. Vezmou si židle a usedají k Pavlíkovi.
„Teď musíme chvíli počkat. Je ve stavu jakého si bezvědomí. Obávám se, že to bude ta dětská mozková mrtvice. Do deseti minut snad bude reagovat.“. Oba dva mu věří, ale i tak tu padne návrh odvést ho do nemocnice. Doktora to nijak nepohoršilo. Ví že jim jde o dítě.
„Paní, to by nepomohlo. Pro tento případ tu mám léky jako mají v nemocnici a možná i lepší. Je neděle. Na pohotovosti by vám řekli to co já. Navíc, nelekněte se, ale šlo o minuty.
„A co mu vlastně je? A co když se do těch deseti minut neprobere?“ táta položil dvě otázky, s kterými doktor počítal, ale nechtěl aby přišly.
„Víte, patrně vlivem nějaké křeče, jenž byla následkem asi určitě toho šoku, došlo k svraštění tepny, nebo žilky, která přivádí okysličenou krev do mozku. Tím patrně došlo k tomuto omdlení. Mozek, jak víte, potřebuje okysličenou krev. Jinak by došlo k jeho nevratnému poškození“ navozuje jim situaci doktor, sledujíc ručičku hodin.
Chvilku je ticho. Kluk leží bez hnutí. Táta položí otázku, která tu krouží ve vzduchu. Je děsivá. Na parapet okna ordinace začnou bouchat kapky prudkého deště.
„Co budeme dělat, když se za těch deset minut neprobere?“
Doktor s odpovědí nepospíchá. Pohledem přejede oba rodiče. Vypadají klidněji. Váhá zda jim říci pravdu. Koukne na čas. Uběhly čtyři minuty. To už? Pomyslí si. Je rozhodnut říci pravdu.
„To by bylo hrozný, ale nemalujme čerta na zeď. Musel by být odvezen do nemocnice a tam čekat až přijde k vědomí. Přitom by nikdo nevěděl kdy a zda vůbec přijde k sobě. Bylo by jasné, že došlo z nějakého důvodu k přerušení přívodu okysličené krve do mozku. Asi by to bylo hodně zlé. Po procitnutí by to už nebyl on, nýbrž jen nevnímající a nekomunikující chudák. Ne, ta injekce určitě zabere.“ . . Po jeho výkladu nemá chuť nikdo nic říkat. Čas začíná ubíhat rychleji a rychleji. Uběhlo sedm minut. Stále nic. Matka si pro sebe vzpomíná na krásné, společně strávené dny. Jak ještě předvčírem byli všichni šťastní a veselí. A doufá. Nic víc dělat nemůže. Uběhlo devět minut. Pavlík stále nehybně leží, zírajíc do bílého stropu. Uběhlo již dvanáct tichých minut. Mají strach tomu věřit. Chtějí čekat dál. Nechtějí opouštět naději. Pláč jim pomalu kalí zrak. Doktor neví co má v této situaci dělat. Má svíravý pocit na hrdle. Do ticha zazní mámy zoufalá prosba s pláčem v hlase: „ Prosím Tě prober se mi! To nám nesmíš udělat! Slyšíš mě? Prober se! Prosím!“
Nikdo jí ale neodpoví. Prosba vyšla do ztracena. U postele s malým klukem sedí trojice zoufalých lidí. Ještě stále čekají a sledují hodiny na zdi. I Pavlíka. Klučina stále vůbec nezareagoval. Snad za chvíli. Snad zítra. Na hodinách uplynulo sedmnáct minut.