Ležák

Sípavý dech měřil délku celé místnosti.Těžké nádechy a ještě těžší výdechy se odráželi od stěn jako proražený fotbalový míč, který svou plandavou formou vždy vydá podivný dunivý zvuk. Návratnost nerytmických úderů napovídala, že místnost není příliš prostorná. Zcela jistě měřila maximálně deset na deset metrů možná i víc, ale naprostá tma zabraňovala muži těžce oddechujícímu se vůbec zajímat o to zdali je jeho tušení správné. Jistě věděl jen že místnost je nevelká. Dále zcela jistě věděl, že ho dost nepříjemně pálí svázané ruce a chladná podlaha naopak nepříjemně chladí jeho tvář. Tyto protichůdné pocity mu pobyt v neznámé místnosti ještě víc znepříjemňovali. Provaz omotaný kolem končetin mu znemožňoval jakýkoli cílený pohyb. Vlastně se tam převaloval jako housenka čekající na zakuklení. Svíjel se v komické poloze a chvílemi si připadal sám sobě směšný ve svém nesmyslném počínání, jenže pud sebezáchovy byl silnější, tak i když jeho počínání bylo velice žalostné až patetické, přesto neúnavně pracoval na svém vysvobození se z pout. Jednou za čas se s jistou námahou prohnul tak až zvedl celou svou pravou tvář z podlahy a hýbal s volnou hlavou v prostoru, tím ovšem opět utáhl pevné provazy a dělal své uvěznění víc a víc bolestnější. Hlava mu vyčerpaně klesla na zem. Pootevřenými ústy uvolňoval vzduch z plic, který se touto cestou mísil se slinami, ztuhlou krví vytékající z ran na vnitřní straně tváří, aby posléze tato přírodní kaše lidského odpadu, připomínající hlen hokejisty, jenž byl stržen levým obráncem , mohla vylétnou skrz zuby ven na studenou podlahu kde ihned začala ztrácet svou počáteční teplotu. Naše komická postavička, která ve své zoufalé situaci začala vydávat zoufalejší vzlyky podobající se spíš zbídačenému psovi nežli lidské bytosti, se bezmocně válela, fňukala, kroutila a vlasy vytírala směs hlenů a krve na podlaze. Počínala by si tak snad do té doby dokud by nezdechla buď hlady, žízní nebo ještě spíš svou vlastní zoufalostí, ubohostí a celoživotní pocitem lůzra, ale od jeho klidného rozímání jej vytrhla palčivá bolest očí projíždějící bulvami od cvaknutí, které zaznělo v prostoru. Dech se srdcem se vydali společně na dostih a uháněli jako nadopovaný koně stejným sajrajtem bok po boku. Když se Ležák pokoušel otevřít oči a přivyknout si tak na světlo jejich palčivost ho opět donutila rychle zase zavřít záklopky. Kroky se rozléhali po místnosti. Jen vteřinku mu stačilo, aby pochopil že tyto kroky nepatří jemu, on přeci ležel. Logicky, celkem chladně na danou situaci, usoudil , že zde není sám. Toto zjištění bylo pro něj tak znepokojující že sebou trhl a snažil se vyprosti ještě s větší urputností ze znehybnění. Kňučel a škemral Boha každým byť sebemenším pohybem těla. Ostrá bolest podbřišku doprovázená výkřikem toto snažení rázně ukončila. Oči se automaticky otevřeli a již jim bylo jedno jestli slzení je zapříčiněno ostrým světlem, nebo spíš špičkou těžké boty, která se pomalu zdalovala od podbřišku a odcházela z dohledu Ležákova směrem za jeho záda. Další výdech byl spojen s odeznívající bolestí. Úleva která přicházela se slábnoucím šokem, byla ta tam když jej neznámá ruka začala hladit láskyplně po vlasech a cizí hlas tichým a klidným tonem u ležákova ucha vydával „Pšššššš“ . Vzpomněl si na dětství jak ho takhle uklidňovala maminka když si udělal nějaké bebíčko. Maminčina ruka ale nechytla nikdy jeho vlasy, které tak láskyplně hladila, a nepokoušela se otisknout jeho obličej do modrých, odporně modrých, dlaždic, které mu připomínali trapné chvíle na kurzu plavání ve druhé třídě. Pokus zvěčnit jeho podobu do pevné podlahy zcela jistě nemohl skončit úspěchem, pokud se jako úspěch nebere rozseklé čelo, ret a ukrutná bolest hlavy jako po nejtěžším flámu v životě vynásobený týdenním pobytem tchýně, sic žádnou neměl ale slyšel že je to strašný. Náraz do nejtvrdější podlahy , kterou zatím měl tu čest okusit způsobil lehké zapomnění na to kde se vlastně Ležák nachází, ale druhý silnější odraz jej vrátil opět na dlaždice, které se z nechutně modré barvy začali přebarvovat na krvavě rudou, která je mimochodem hitem dnešního léta. „ Milý, mladý příteli…“ pronesl hlas za jeho zády „… rád bych tě přivítal. Jistě se ptáš co zde děláš. Na tuto otázku neodpovím, ale na jinou jistě ano. Snad uspokojím tvůj hlad po odpovědi, když řeknu ano zbývá ti pouze několik minut života. Nestrávíš je, to mi věř, v důstojnosti, jak sis jistě po celý život myslel a představoval. Poslední minuty prožiješ v ukrutných bolestech a ponížení. Tento jackpot si užívej aspoň stejně tak jak si ho budu při vyplácení užívat já“. Smích. Dlouhý zákeřný smích. Dupnutí do zad a křupnutí pár žeber byl soundtrack této dramatické chvíle. Hudba k filmu se dělá těžko, ale je jeho neodmyslitelnou součástí. Je dobře tedy když život i v našem případě smrt člověka doprovází nějaká hudba. Hudba je koření. Hudba je lék. Hudba je odpověď. Je jedno pokud je to klavír, kytara nebo jen praskot vlastních kostí a mlaskání kapek krve o podlahu. Každý zvuk melodický či nemelodický skrývá ve své podstatě poetičnost. Hudba je zkrátka důležitá. I náš Mučitel to jistě věděl. Užíval si své postavení, svou moc pořád znovu a znovu. Dával do toho i kus sebe jako každý umělec. Svou nohu, kterou na tento obřad obdaroval těžkou botou, hýčkal každou ránou do válejícího se předmětu. Předmět se zalykal vlastní krví a on, Mučitel, s předmětem soucítil. Cítil každou jeho bolest ne jako bolest ale jako absolutní slast, jenž si ordinoval jako dávku drogy v nejčistší formě. Rochnil se v záplavě rudých skvrn na bílém oblečení, jako prase v žitě. Rochnil se v zoufalém křiku znějící, ale jen pro něj, jako nejkrásnější boží chór. Byl vzorným divákem a nechal si uniknout ani jedinou notu, by byl to neodpustitelný hřích. Proto někdy akord, rány, opakoval, aby si stále víc připomínal jeho krásu. Když Ležák byl náležitě zpracován a noha Mučitele jevila známky únavy, upustil od své činnosti. „Tak to bychom měli“ poodstoupil, vyndal si balíček cigaret „ dáte si jednu?“ pronesl tak udýchaně ale lehce jako by nabízel cigaretu starému, dobrému příteli. Starý přítel vyprskl trochu krve, nechápavě se podíval okem, kterým ještě viděl, na muže stojícího již před ním. Zakroutil slabě hlavou na znamení že ne. „Nekuřák!“ vykřikl muž pobaveně a zandal krabičku zpět do kapsy. Posadil se pomalu na zem před Ležáka, hrajíc si s nezapálenou cigaretou. „Děláte dobře. Kouření je zabiják. Věděl jste že každá cigareta vám zkrátí život o minutu? Ne?! Nadarmo se neříká že je to hřebíček do rakve. Tedy, abychom se nějak hnuli z místa. Mlátit vás mě už nějak nebaví. Všiml jste si. A navíc jsem se již unavil.“ Položil cigaretu na ještě modrou dlaždičku na které byli jen dvě nebo tři malé kapky rudé barvy. Vedle ní pak položil jednu kůlku, bubínkovou pistoly a zapalovač. Vše vyrovnal podle velikosti a pak se zahleděl do oteklého kusu masa co připomínalo obličej. „ musím jít domů a nakrmit kočku. Tak jako tak zemřete. To jste již pochopil. Ale dám vám šanci. Pokud správně odpovíte tato kulka spočine v mé hlavě a ne ve vaší. Vy zde stejně zemřete, protože vás nikdo nenajde včas, ale bude vás hřát to, že zde nebude ležet váš syn, kterého jsem si již také vyhlídl. Ta otázka zní „proč?“. Máte na to čas než dokouřím cigaretu.“ Dodal klidně a uchopil cigaretu ze země a zapálil si jí zapalovačem, který ihned vrátil na své místo vedle pistole. Uchopil nábojnici. Zandal jí do zbraně a nastavil ji do hlavně. Klidně pobafaval z cigarety. Hrál si s pistolí. Sledoval svůj cíl. Ten se pro změnu válel na zemi s tím rozdílem, že jeho mysl se točila jako kolečko pro křečky na raketový pohon. Nedokázal pochopit co se děje. Co se po něm chce. Nechápal nic. Chtěl jen odpovědět správně. Musí! Jinak…. Bože to ne jinak zde bude i jeho syn! Sledoval jak kouř pozvolna stoupá ke stropu a hořící bílá tyčinka se krátí a s ní i jeho čas. Když bílé barvy na tyčince bylo zanedbatelně, čas se navršil. Mučitel zbytek uhasil v kaluži krve. S úsměvem se podíval na Ležáka „ Odpověď zní?“. Ležák se odhodlal konečně ze sebe vypustit něco víc než vzlyky… nadechl se, jako poslední muž, a sípavě řekl „Proč?….“ chtěl pokračovat ale Mučitel se zasmál. „ Špatně, příteli.“ Vrazil mu hlaveň do otevřených, překvapených úst a tím zabránil dalším slovům, které by se řinuly jako řeka. Tak to prostě dopadá, když si dva lidé nerozumí. Vzorový případ. Ležák vytřeštil oči… Zaslechl cvaknutí… Střela projela Ležovou lebkou a přidala JEHO mozek mezi celou škálu podobných skvrn na stěně.
KONEC