Navždy...?

Prochází se. Míří směrem ke starému útesu, kam vždy chodívala s ním. Nevšímá si prudkého větru, před kterým by se jindy schovala, a který teď cuchá její dlouhé černé vlasy. Není jí zima. Necítí nic, jen ostrou, bodavou bolest u srdce, kterou způsobil on. On, od kterého čekala tak moc. Možná to byla ta chyba. Víří v ní tolik pocitů. Láska? Ano. Nenávist? Zloba? Lítost? Nicota... Prázdno... Tak moc jej milovala. Copak to byly jen výmysly, ta slova, co jí psal? Riskovala hodně, když si myslela že s ním bude vše v pořádku. Snažila se, aby vyhověla všem jeho požadavkům. Byla zamilovaná, nechtěla jej ztratit. Nevěřila jeho pověsti u ostatních. Nevěřila nikomu, kdo o něm řekl něco, co by mohl udělat, nebo co udělal. Věří tomu až teď. Nechtěla si dopustit, že jej opravdu ztratila, že ji opustil, zradil.
Dochází k útesu. Hledí dolů. Vzpomíná na ty chvíle, kdy zde spolu byli. Tady jí taky lhal? Jak moc ji miluje... Netušila, že je to zrádce. Další, který si chtěl něco dokázat. Proč? Proč to všechno dělal? Jenom aby se mohl dívat, jak trpí? Nebo ji měl rád? Tak proč ji takhle zradil...? Proč... to slovo slyší neustále, jako ozvěnu. Slzy jí pomalu stékají po tvářích a spojují se s dalšími kapkami, které tečou z jejích smutných, zoufalých očí, volajících o pomoc. Zamyslela se. Nebylo to tak, jak si představovala. Nebylo to jako ve filmu. Ani to nečekala. Nečekala ale ani to, že jejich láska dopadne takhle. Jeho láska byla asi stejná, jako vyhaslý plamínek její naděje. Naděje, že by se mohl vrátit. Přijít k ní, chytit ji za ruku, podívat se do jejích uplakaných očí a říct "miluji tě". A nestává se náhodou právě tohle jen ve filmech? Ano. A ona už to věděla. Naposled se podívala kolem sebe. Známé místo a krásná příroda v ní vyvolaly ještě větší příval myšlenek, vzpomínek a slz. Naposled zavře oči a vybaví se jí zamilovaná dvojice mladých lidí. Naposled řekne to, co vždy chtěla slyšet od něj. "Miluji tě"....s těmito slovy padá dolů s útesu...pryč... pryč od té osoby, která ji svými činy donutila udělat právě tohle...