Jediný okamžik

Mohu Tě obejmout?
Čekala na tu větu. Dokouřila a vrhla se do jeho dlaní.
Šeptal o ní.

Složil jí hlavu na rameno, ona objala jeho hruď a spojila ruce nad jeho pevný pas. Vnímala jeho hlas.
Stáli tak dlouho, až noc se slitovala a probudila je svým mrazivým dechem.

Mysleli oba na to samé.
Vzhlédli a jejich rty se konečně setkaly. V jediné chvíli se splnily dávné sny.

*Stále mají tu chuť kdesi pod jazykem. Stále jim nedochází, co se té noci stalo. Jediný polibek po létech čekání probudil vše, co do té doby spalo.*

Zapotácela se, její nohy ztratily jistotu.
On, pozorný, jí nabídl oporu.
Ona, omámena, se zády opřela o zeď.

Propadli se do hloubi času. Vrátili se o dvě léta zpět.
Jeho zmrzlé prsty, a její zmrzlé tváře. Nemohli se nabažit.

Nedošlo jim, jak nebezpečné a zlé je nechat se unášet vírem minulého. Protože teď není tehdy. Protože spadli někam, kam padat není radno.

Plakala. Slíbal jí slzy, osušil spánky a více se neptal.

*

Podělili se o poslední cigaretu a poslední dotek rtů a rozešli se na opačné strany.
Odcházeli, oba s kamenem na srdci, který doufali shodit.

Po pár krocích se oba, jako na povel, beze slova a bez přemýšlení, v tu samou chvíli, ohlédli.
Tím ohlédnutím ztratili poslední naději. Sami sebe. Tím ohlédnutím potvrdili, co nemělo být. Tím ohlédnutím zavřeli nad sebou víko.

Pohřbeni zaživa ve své minulosti.