pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...4

Kapitola čtvrtá

Signerův pocit létání

Velká okna propouštějí do místnosti poslední paprsky zapadajícího slunce. Ty dosahují až na jeho stůl. Mezi jeho rukama vytvářejí tmavá místa, což mu hodně znepříjemňuje psaní.
„Sestro, prosím Vás. Mohla by jste zatáhnout ty žaluzie?“
„Jistě pane doktore“
Okamžitě přerušila svoji práci a šla vyplnit doktorovu prosbu. Ostré, narudlé paprsky byly pravděpodobně nepříjemné i jí. Její okamžitá reakce ho lehce překvapila. Málokdy všeho okamžitě nechá a jde vyplnit jeho přání. Pracují spolu již nějaký ten pátek a proto oba dost dobře vědí, co si k tomu druhému mohou dovolit. Ona ví, že někdy může jeho přání chvilku posečkat a on ví, že jí může téměř kdykoliv pozvat po práci na skleničku.
Odhrnuje záclony, pomalu zatahuje žaluzie. Pak se koukne na dvě kytky v květináči, které jsou u okna. Lehce je pohladí po jejich dužnatých listech. V místnosti zavládne velké šero. Doktor si rychle zapne lampičku na stolku. Sestra ještě stojí u okna. Dvěma prsty rozevírá žaluzie a kouká ven. Najednou mu připadne nějaká smutná i divná. Nejprve rychle a bez řečí zatáhne žaluzie aby sem nemohly poslední paprsky slunce a pak je mezírkou sleduje. To mu nesedí. Chce jí nějak povzbudit, odlákat jí od její počínající melancholické nálady.
„Jak to dopadlo s tím panem Swojkou?“
„Jo jo, dobře. Bez problémů“ odpoví mu strojově, sledujíc dál poslední paprsky.
Teď neví jak na ní. Jak jí rozveselit. Zkusí jí „rozpovídat“.
Doktor sedí opřen v křesle, v prstech si převaluje propisku a cíleně na ní míří další otázky.
„A kampak jste ho uložila?“
„No na naši novou patnáctku, kam jinam?“
Doktor se mírně pousměje: „Já vím, na patnáctku. To měl být takový vtip. Promiň“.
„A uvěřil těm práškům?“
„Ale pane doktore, Vám přeci uvěří téměř každý, téměř cokoliv.“ s těmito slovy se čile odvrátí od okna. Náhle jako by ožila. Jako by tmavě zlaté paprsky umírajícího slunce byly zdrojem jejího nečekaného smutku, nebo chmur, či co to bylo. Rychle přejde místnost. Míří k vypínačům. Za pár vteřin je v ordinaci bílé, zářivkové světlo. Sedne si na lůžko proti stolu. Přehodí nohu přes nohu a zapře se v ramenouch. Její modré oči si ho pěkně měří, její ústa se na něj hezky smějí.
Je překvapený. Tohle ještě nikdy neudělala. Svádí ho. Jenže si nevybrala to pravé místo ani čas. Je mu jasné co krásného by se teď mohlo stát, ale to právě teď a tady rozhodně nechce. Brání se.
„Co že jste tak najednou ožila?“
„Jen tak, slunce už zapadlo, tak mě něco napadlo“
„Ale ale, vy jste snad básnířka?“ pokouší se zachovat úsměv, ačkoliv vůbec nechápe o co jí jde. Vlastně ví o co jí jde, ale neví proč. Vlastně ví proč, ale neví proč se ho tak usilovně snaží dostat. Hned, teď a tady. Jako nějakého malého, ubohého zajíčka.
„Já nejsem básnířka, ovšem ráda bych si nějakou poslechla. Řekni mi zas něco hezkého. Vždyť ty umíš tak sladce vyprávět. Šeptej mi zase něco hezkého...“.
Její porušení dohody ho zklamalo a jednak je zaražený další její větou. V místnsti zavládne na několik vteřin naprosté ticho. Oba si hledí přes půlku místnosti do očí. Nejprve se jeho vyčítavý a udivený pohled křižuje s jejím, svádivým. Pak začne cítit, jak její pohled začíná strácet sílu. Najednou sklopí oči až k zemi. Rychle si zapne rozepnutý knoflíček u krku.
„Promiňte pane doktore“ špitne tenkým hláskem. Vstane a vrací se k otevřené skříni.
On za ní překvapeně hledí. Vůbec neví co si má myslet.
„Nechceš si o něčem popovídat?“optá se jí mile.
„Ne pane doktore. Teď ne. Prosím“ odpoví skroušeně.
„Tak Vám ještě jednou děkuji za toho pana Swojku“.
„Není zač. Jsem ráda, že se mu ulevilo“ napůl s pláčem i úsměvem se odvrátí od skříně. Hledá nějaké ubrousky. Po chvíli je najde a vypotřebuje naráz téměř celé balení. Zbydou dva, nebo tři. Maximálně čtyři. Zavře skříň, otočí se směrem na doktora.
„Promiňte, vůbec nevím co to bylo. To se mi ještě nikdy nestalo“
„Já vím, já vím. Každý má občas těžkou chvilku. To se může stát každýmu“ odvětí jí mile. Přitom na ní láskyplně mrkne. Ona mu jeho mrknutí oplatí lehkým úsměvem. Oba cítí, že ten skrat je za nima. Pak oba pokračují ve své práci. Ona vezme připravené prášky a zároveň s počínajím tlouknutím hodin je odchází rozdat pacientům.
Pokračuje se psaním. Do svého deníku, v mohutných kožených deskách, si píše poznámky i postřehy o svých pacientech. Začne psát o tom malém klukovi. Přivezli ho sem v úplném tranzu. Je rád, že může psát zrovna o dítěti dobré zprávy. Píše zhruba to, že kluk po krátké hospitalizaci jeví známky obrovského zlepšení. Má chuť k jídlu, netrpí žádným steskem po rodičích, je čilý a když s ním mluví, vidí jak má „jiskru“ v oku. To je vše. Jeho poznámky nejsou moc dlouhé. Pak se ještě zamyslí nad tím co napsal, jako by pro kontrou. Je hozhodnut pustit kluka do tří dnů domu. Na řadu přichází pan Swojka. Také u něj může psát jen dobré zprávy. Pán uvěřil placebu a přijmul jeho léčbu. Při hovoru je klidný, jakož i uvolněný. Nemá žádné noční můry, spí celou noc. Leží s klukem na pokoji patnáct. Vycházejí spolu bezproblémově. Také k němu si napíše že půjde do tří dnů domu. Začne psát o svém nejnovějším pacientovi. Napíše jméno Signer. Propiska je připravená k dalšímu psaní, však oči mu bezradně křižují po papíře. Několik minut váhá. Neví co psát. Neví o něm téměř nic jistého. Snad jen základní data jenž mu předala Policie. Napíše alespoň to. Při psaní data narození ho překvapí fakt, že oný pán je téměř stejně starý jako on. Jejich datum narození se liší o tři dny. Toto napsal k jeho jménu: Muž byl nalezen pod stromem na okraji parku. Park se nachází jen přes ulici od jeho místa bydliště. Když ho našli působyl značně zmateně. Tvrdil, že prý sem dolétl. Opilý nebyl, ani pod vlivem drog. Okno jeho bytu bylo rozbité, na stole byla připravená snídaně. Asi poslední. Bydlí v přízemí. Zřejmě to byl pokus o sebevraždu. Předepsal jsem mu uklidňující prášky. Propuštění v nedohlednu.
Pak si ještě letmo zkontroluje co napsal, aby tam něměl nějakou trapnou pravopisnou chybu, poté pomalu zavře diář. Ten okamžitě vloží do horní zásuvky. Potom se pohodlně uvelebí v křesle. V prstech si převaluje propisku. Pohledem přejíždí bezcílně po ordinaci. V hlavě mu uvízla myšlenka na posledního pacienta. Sebevraha tu neměl hodně dlouho.
Přemítá o několika věcech. Jak se vlastně chovat k sebevrahovi? O čem má s ním začít povídat? Avšak najednou tyto myšlenky zastíní jiné. Proč se chtěl zabít skokem z prvního patra? Proč si nezvolil nějaký jiný způsob, zaručenější? A jakto že dopadl tak daleko od okna? A co měl asi k snídani? Začíná být zvědavý co mu na to řekne. Tok jeho myšlenek přeruší příchod sestry.
Její příchod je celkem energický. Hned pokládá tác s prázdnými kelímky od léků na stůl. Otvírá skříňku a vše pěkně ukládá na své místo. Když doktor vidí jak se svižně pohybuje po místnosti, je rád, neb se chová naprosto normálně. Její mrštnost po ordinaci se mu vždy tak líbila.
„Sestří, tak jak to šlo. Vše bez problémů?“ .V jeho otázce je cítit maličký ostych.
„Ano, ano. Šlo to dobře. Pavlík mi ukázal jaké namaloval auto a pan Swojka se ptal co bude dnes k večeři“ odpovídá mu normálně, rovnajíc něco ve skřínce.
„A co ten nový? Pan.......“ jeho jméno mu vypadlo z hlavy.
Sestra, když slyší pomlku v jeho hlase, odvrátí svůj pohled od útrob skříňky na doktora. Její pohled není moc vlídný. Je v něm trochu nemilého překvapení i trochu víčitek.
„Myslíte asi pana Signera, že?“
Její pohled doktora opět pořádně znejistí. Takový pohled vůbec nezná. Proto jen tiše špitne, ano. Ale to už ona zase se zájmem a se vší pečlivostí, rovná cosi v té skřínce.
Během uklízení mu odpovídá: „Ten klidně spí. Vypadá spokojeně. Snad to nic vážného nebude“ její pohled míří dál do útrob skříně. Řekla to hlasem velice milým, snad až mateřským. On ji na to jen tiše pokyne hlavou. Nic neříká. Jen mlčky sleduje koncert jejího krásného těla.
Čekal jen krátkou, stručnou odpověď. Když se na ní vynadíval, chystal se něco hledat ve spodním šuplíku, však sestra pokračuje dál. Zbystří, pozorně ji naslouchá.
„Když jsem s ním mluvila než usnul, myslím pana Signera, vypadal jako by z něj všechno spadlo. Dokonce se na mě i několikrát usmál. Ale byl to takový milý, srdečný úsměv. Ne ten psychopatický který tu někdy vídáme. Jako by byl šťastný, šťastný že to přežil a že tu může ještě několik dní být. Ne. Já nevěřím tomu, že chtěl spáchat sebevraždu. Mohlo se mu stát cokoliv, ale sebevražda to nebyla“. Následuje chvilka ticha, ve které doktor zpracovává v hlavě myšlenky sestřiny „přednášky“. Sice si spolu často o pacientech povídají, ale takovou „přednášku“ ještě nedostal. Tento den je překvapen asi po stopadesáté. A sestra ještě pokračuje. „Dokonce měl i hlad. Ptal se, jestli by nemohl dostat něco malého. Chudák. Jediné co dostal byl malý prášek na spaní. Ale to pro něj bylo momentálně to nejlepší. Na pořádném jídle si pochutná zítra. Budou švestkové knedlíky“.
„Švestkové knedlíky?“ vybuchl udivením doktor.
Pražádné odpovědi se ale nedočkal. Jako kdyby k sestře ani nedolétla.
Sestra zamyká skříňku, pak bere konývku na vodu. Začne zalévat těch několik květin, které jim zdobí tu jejich ordinaci. On se rychle skloní nad psací stůl a žačne dělat že něco důležitého píše. Sem tam nenápadně pozvedne zrak, aby viděl, zda na něj zase něco nezkouší. Ta však zalévá květiny, občas odtrhne uschlý list. Naprosto ho ignoruje.
Najednou ho napadne udělat si poznámku do svého diáře. Samozřejmě o panu Signerovi. Napíše jak působyl na sestru a že po krátkém pobytu u nich už měl zájem o jídlo. To se opravdu moc často nestává. Dále přidá poznámku o klidném spánku. Nezapomene ani napsat název podávaných léků. Odsune od sebe papír s nesmyslnými čmáranicemi a vyjme deník ze zásuvky. Rychle to napíše. Poté deník okamžitě uklízí. Sleduje, zda sestra něco nezahlédla. Vypadá to, že ne. Je rád. Přeci jen nemusí vidět všechno. Dozalévala kytky. Rychle od ní odvrátí zrak. Začne něco hledat ve stole. Položila konývku na své místo a pohlédne na doktora. Mile, ochotně, však vlažně s nádechem odměřenosti se optala doktora copak hledá a jestli může nějak pomoci. Ten popadne papíry co mu příjdou pod ruku a položí je před sebe na stůl.
„Ne, děkuju. Jste hodná. Už to mám“odpoví klidně, doufajíc že to tím odbyl. Odbyl.
Sestra udělala pár kroků k jeho stolu. Pohlédne na ní. Přímo do obličeje. Jejich pohledy se na několik vteřin střetly. Co střetly. Naprosto se do sebe zamotaly, nebo spíše splynuly v jeden proud pocitů klidu, lásky i jistoty. To mu nebylo cizí. Rázem z něj všechen dnešní divný pocit spadl. Byl pryč. Na jejich tvářích byl vidět malý úsměv. Malý, však o to víc srdečnější. A to bylo všechno.
Odvrátila od něj pohled. Ten hodila na jejich hezké, nástěnné hodiny.
„Jé. Tolik hodin. To už bych měla jít pomalu domů. Můžu?“
Její hlas zní klidně, však opravdu dosti překvapeně. Doktor pohlédne na své hodinky. I on překvapením nadzvedne lehce obočí, ale víc to znát nedá.
„Jistě. Jistě. Běžte. Já se tu ještě chvilku zdržím. Pak půjdu také.“
Ona zamíří ke dveřím a ještě mezi dveřmi řekne „nashledanou“. Přitom se na něj vůbec nepodívala, ani na jeho „nashledanou“ nečekala. Rychle zavřela a byla pryč. Jeho polohlasná odpověď narazila už jen na tvrdou plochu zavřených, masivních, dřevěných, dubových, hnědě nalakovaných dveří.
Chvilku nehybně sedí. Jeho pohled spočívá na zavřených dveřích. Přemítá si v hlavě co se to dnes večer vlastně stalo. Čím víc o tom přemýšlí, začne se víc a víc utvrzovat v tom, že to nic nebylo. Jen možná nějaké „skvrny na slunci“. Nebo ho vážně chtěla svést? Tady a teď? Tato myšlenka mu vyloudí na obličeji lišácký úsměv člověka, jenž je nad věcí. Pak klesne do svého pohodlného křesla. Najednou ho napadne, že by se mohla ještě teď vrátit. Když už se dnes chovala tak neobvykle, tak by ho to vůbec nepřekvapilo. Ale ani nikterak nepotěšilo. Nemá na to tady náladu a cítí se dost unaveně. A to není jen výmluva jeho, před sebou samým. Víc neváhá.
Těžkopádně vstane z křesla. Jde raději zamknout dveře. Zamyká co možná nejopatrněji. Pakliže se vrátí, je rozhodnut dělat Johna Lennona, tedy mrtvého brouka. Prostě bude sticha. Neotevře! Tedy, pakliže ho nějakým zázrakem nepřemluví. Zhasíná zářivky. Na stole mu zůstala svítit jen lampička. Znova usedá do svého křesla. Zaklání hlavu, zavírá oči, ruce má položené na širokých opěrkách. Nohy natažené, opřené jen o paty. Dýchá pomalu a z hluboka. V hlavě ho netíží žádná myšlenka. Má v ní jen klid, ticho a tmu. V této poloze zůstal několik minut. Potřeboval se alespoň na malou chvíli odpoutat od všech okolních myšlenek i pocitů. Ačkoliv takto relaxoval jen krátkou chvíli, cítí jak se k němu navrací jeho síla spolu s pocitem, že všechno co dělá má nějaký smysl. Jak znova „ožívá“ dostává strašnou chuť na doutník. Na tváři se mu objeví slastný úsměv. Neváhá. Přisune se k šuplíkům po právé straně stolku. Otevírá druhý od spodu. Šuplík vytahuje velmi opatrně. Nejprve vidí nějaké papírové desky s papíry. Táhne dál. Už se pomalu začíná bát, aby mu celý šuplík nevypadl, když tu je konečně vidí. Ústa se pousmějí, v očích je vidět radost. Čtyři krásné doutníky zabalené v úhledné hnědé krabičce se zlatými písmenky, z nichž největší jsou H, tři A,V, N a S. Pátý doutník už chybí. Vedle této krabičky leží ještě krabička syrek a malinký, kulatý, skleněný popelníček. Takový akorát do dlaně. S láskou to všechno opatrně vyndá. Položí je na plochu stolu. Přitom mu dost vadí ty desky, které před chvílí vyndal pro svoji „záchranu“. Rychle je vezme, hodí ležérně do otevřeného šuplete, které okamžitě raději zavře. Zasune se s křeslem za stůl, jako by chtěl psát nějaký nejdůležitější dokument. Začne vybalovat jeden doutník z krabičky. Dělá pomalé pohyby, trochu to vypadá jako nějaký obřad, na který se moc těšil a teď si ho do sytosti užívá. Kolem začíná být cítit vůně doutníků. Tu ocení i nejeden nekuřák. Třeba pan Swojka. Opatrně odsekne špičku doutníku, pomalu si jím podjede pod nosem. Natáhne do sebe tu libou vůni. Znalecky lehce pokyne hlavou. Poté doutníček opatrně položí na stůl. Kouká na obrázek na krabičce sirek. Moc se mu líbí. Také by chtěl jednou mít takovouto starou, klasickou, roubenou chaloupku na mírné, sytě zelené stráni, pod úpatím mohutných hor.
Vezme krabičku, několikrát s ní pomalu zatřese těsně u pravého ucha. Sirek je tam dost. Vteřiny s minutami vesele utíkají. Náhle vše urychlí. Vyndá sirku, škrtne, natáhne si a za pár vteřin slastně vyfoukne. Opřen lokty o stůl, sleduje jak se kouř motá kolem lampičky a pak pomalu stoupá výš, do černočerné tmy. Po pár minutách mění svou polohu opět na tu „relaxační“, jako měl před tím. Jen nohy nemá na zemi. Pěkně si je uvelebil na kraji stolu. Je mu krásně.
Hledí tupě do tmy zhasnutého pokoje, občas také na žhavé sluníčko malé lampičky, kolem které se prohánějí oblaka mlhy. Všude ticho, klid a mír. Tak jak to mají lidi rádi. Doutníku už moc nezbývá. Na chodbě uslyší nějaké hlasy. Přes dveře toho moc nepozná. Proto nastraží svůj bystrý sluch a pootočí hlavu ke dveřím. V případě nějaké hádky, či většího konfliktu, je připraven zasáhnout. Hlasy však ustávají. Po nějaké chvilce je opět naprosté ticho. Doutník dohořel. Opatrně ho zadusí v malém popelníčku, který měl po celou dobu položený na pravém opěradle. Cítí se báječně. Odpočatý, zrelaxovaný a ještě ke všemu má po pracovní době. Ale dobrý doktor prý po pracovní době nemá nikdy. A on je, celkem dobrý doktor. Vstává z křesla. Jde rozsvítit zářivky. U stropu se ještě drží doutníkový opar. Zhasl lampičku, která byla chudinka už celá rozžhavená a chystá se otevřít okno. Někdo klepe na dveře. Krve by se v něm člověk v ten moment nedořezal. Obrátí se, dělá několik nesmělých kroků ke dveřím. Klepání se opakuje.
„Ježiš to né, ona se snad opravdu vrátila?“ pronese polohlasně svoji, momentálně, nejhorší obavu. Stojí pár metrů před dveřmi. Je jako skamenělý sloup. Vůbec neví co má dělat.
„Mám dělat, že tu nejsem? Ale vždyť se tu svítí.“
„Mám ji přes dveře říct, že nechci a ať jde pryč? To je trapné“
„Mám jí otevřít? No jo, ale slíbil jsem si, že to tady nikdy dělat nebudu“
Jak přemýtá co dělat, alespoň trochu mu uleví klíče v zámku. Znova slyší ťukání.
„Pane doktore, jste tam?“
Slyší nějaký mužský hlas. Ze srdce mu padá obrovitý kámen, nebo spíš celá skála.
„Ano, ano! Moment prosím, hned odemknu!“
Ještě jednou si zhluboka oddechne. Pak odemkne a pomalu otvírá dveře. Dveře se mají vždy otvírat pomalu a obezřetně. Nikdy pořádně nevíte kdo za nimi stojí. Zvlášť zde, v ústavu.
Za dveřmi stojí nějaký pán. Díky modrému županu ve kterém je zahalen a bosím nohám v pantoflích, které ho musí určitě zábst, mu hned dojde, že to je nějaký pacient a že potřebuje určitě nějakou pomoc, nebo si chce jen popovídat, aby se mu ulevilo.
„Dobrý večer pane doktore. Mohu s Vámi mluvit? Neruším?“
K jeho uším se nese tichý, leč naprosto srozumytelný hlas s nádechem přiměřenné úcty i pokory.
Před ním stojí pán asi v jeho letech. Zhruba stejný jeho výšky. Má husté, hnědé vlasy. Jako on. Jeho oči jsou modré. Jako jeho. Jeho tvář je hladká a určitě nedávno oholená. Stejně jako jeho.
„Dobrý večer. Ne ne, nerušíte. Copak potřebujete?“
„Já se jmenuji Signer. Přivezli mě k vám dnes ráno. Našli mě u nás v parku pod ...“ Doktor mu mile skočí do řeči :„ano ano, já vím. Jsem Váš ošetřující doktor. Trefil jste ty správné dveře. Pojďte prosím dál. Nebojte se“.
„Ne, ne. Netrefil.Potkal jsem tu na chodbě sestru a té jsem se zeptal. Víte pane doktore, já bych od Vás potřeboval malou pomoc. Vlastně lépe řečeno, já bych Vám chtěl něco povědět“.
Povídá trochu nesměle a stále uhýbá pohledem do stran. Se vstupem váhá.
„Chcete si popovídat o vašem problému? To by jste udělal jen a jen dobře. Moc by se vám ulevilo“
Doktorův milý ton hlasu dodá muži odvahu. Přestane jezdit pohledem mimo, poprvé si pohlédnou do očí. Souhlasně kývne hlavou. Pozve ho znova dál. Nabídne mu místo v pohodlném, hnědém křesle. Doktor v nitru duše zalituje, že tu zase bude muset být o něco déle, však k pacientovi se chová velice mile. Ještě než se oba uvelebí do svých křesel, optá se doktor, zda li mu není zima od nohou. Tuto otázku pán vůbec nečekal. Na moment ho to zarazí a pak odpoví, že trochu ano. Doktor se na něj lehce usměje a pomyslí si „proč jsi mě nepřekvapil? už tu fakt asi pracuju moc dlouho“.
„Tak já zítra řeknu sestřičce ať vám něco sežene“.
Když už oba pohodlně sedí, pán v křesle a doktor za svým stolem, je u stropu ještě doutníkový opar. Po celé místnosti je cítit nasládlou vůni doutníku. Ještě ke všemu to všechno zapoměl na stole. Krabičku doutníků, sirky i popelník. Doktor prožívá trapnou chvilku. Panu Signerovi nepatrně „cuká koutek“, ale dělá že nic nevidí, ani nic necítí. Atmosféra se uvolňuje.
Doktor se hořkokysele usměje a řekne něco o pěkném trapasu.
„Jestli chcete, tak si klidně zapalte. Pak to tu pořádně vyvětrám“ prolomí hráz mlčení doktor.
„Ne, děkuji. Já nekouřím od svých devatenácti let. Ale ten doutník mi voní hrozně moc. Škoda, že nedělají takové stromečky do auta. To bych si hned koupil celou krabici“.
Na tvářích se jim objevuje smích. V tom se pán trošku zakucká. Rychle vyndavá kapesník a dává si ho před ústa. Jak zakašle, trochu sykne bolestí a chytne se za rameno.
„Co je Vám? Bolí Vás někde?“
„Ale, mám naražený rameno i bok“ odpověď zní otráveně.
Doktor zvědavě natahuje krk. Pán si odhalí rameno. Na něm je obrovitánská modřina.
„Ježiš marja, to je obrovská modřina. Takovou jsem snad ještě neviděl. Ošetřili vám to?“
Souhlasně přitakává, přitom si ho zase opatrně zahaluje.
„Takovou mám i na boku. Ale to bych se musel svléknout....“
„Ne, to je dobrý. Zůstaňte klidně sedět.“
Do řeči se mu dere smích. Však panu Signerovi ne.
Atmosféra je nadále přátelská, avšak smích již vyprchal. Doktor nalije ze skleněného džbánku vodu do dvou připravených skleniček. Signer vstane, aby si vzal jednu skleničku. Se skleničkou v ruce usedá zpět do křesla. Moc neupije, spíš si jen tak smočí rty. Doktor na něj mlčky pohlédne. Zdá se, jako by pán hledal jak začít. Nervózní ruce si pohrávají se skleničkou, oči hledají slova. Po chvíli ruce odloží skleničku na široké opěradlo křesla, zhluboka oddechne a jeho zrak začal mít nádech soustředěnnosti. Spevnil tělo a srdce mu začalo tlouci určitě o něco rychleji.
„Vy určitě už dobře víte, že prý jsem chtěl spáchat sebevraždu“ promlouvá klidným hlasem, nečekajíc na doktorovu odpověď. Nedává mu vůbec čas. Pokračuje dál.
„Ale to není pravda! Já jim říkal co se stalo. Ale oni jen říkali: Ano pane Signer, to víte že ano pane Signer. Uklidněte se pane Signer. My vám věříme že jste letěl. Přitom mi vůbec nevěřili a ihned mě šoupli k vám. Vždyť je to nesmysl, nesmysl! Všechno to bylo jak jsem jim povídal!“
„Klid pane Signere, uklidněte se. Všechno mi pěkně povíte a uvidíte, bude Vám lépe“ doktorova vlídná slova účinkovala jako vlahá voda na počínající ohňivé peklo vsteku. Signer se uklidní.
„Začalo to v noc z pondělí na úterý. Moc často se v noci nebudím, ale tu noc jsem se vzbudil. Ležel jsem hlavou ke zdi. Na zdi přede mnou byl pruh světla z lampy před domem. Ta lampa mě štve, vždy pořádně zatahuju, ale ten večer jsem to nějak vodflák.Votáčím se na druhý bok a přitom lehce nadzdvihnu hlavu. Najednou ve dveřích do vedlejšího pokoje někoho zahlédnu. Zbystřím. Zaměřuji se na tvář. Byl to můj bratranec Řehoř. Stál na prahu dveří. Nehnutě, nic neříkal, jen na mě zíral, taky. Ale tak hnusně, tak chladně. Jako nějaká mrtvola. Měl na sobě takové flanelové pižamo. Hnědé s černými kostičkami. Ikdyž byla v těch místech co stál uplná tma, jeho postava z té tmy úplně vyzařovala. Jako by měl v sobě nějakou žárovku, ale hodně, hodně tlumenou. Zas takové světlo to nebylo. Ale nohy od kolen níž jsem neviděl. Odvrátil jsem od něj pohled na lampičku. Rozsvítím ji a vracím pohled zas na něj. Jenže byl pryč.Chvíli jsem ležel na boku opřený o loket. Civím po místnosti a v hlavě mám úplně prázdno. Žádné myšlenky, asi jsem byl trochu v tranzu, či co. A to bylo všechno. Ráno jsem se vzbudil se strašně přeleženou rukou a lampička na stolku porád ještě svítila. Pak byl normální den. Ráno jsem si jen pomyslil, že to byl jen nějaký hodně přihlouplý sen. No a co? Tak se mi zdálo o Řehořovi. Řehoř žije, je v pohodě, tak to jeho duch bejt určitě nemoch. Že ne?“
Pán z nejistým hlasem čeká doktorovo přitakání. Toho se však nedočká.
„Pokračujte prosím, pokračujte“.
Signer je tím trochu zaražen, ale bez námitek vyhoví doktorovému vlídnému naléhání.
„Tak přes den jsem to vypustil, jenže jak přicházel večer, tak jsem na tu příhodu zase začal myslet. Vlastně jsem měl v hlavě tři hlavní myšlenky. Jak se to mohlo stát? Jestli opravdu žije? A jak jsme se vlastně už dlouho neviděli? Bude to asi tak pět let. Nedělám to moc často, vlastně to nedělám nikdy, avšak ten večer jsem si dal jednoho paňáčka. Aby se mi lépe spalo. Usnul jsem kolem jedenácté. Ani tuhle noc jsem neprospal celou. Procitl jsem a chvíli v leže koukám do naprosté tmy. Tentokrát byly závěsy zataženy pořádně. Nikde nikdo, ale na to jsem v tu chvíli vlastně ani nepomyslel. Zajímalo mě kolik je hodin. Chvíli štrachám až nahmatávám svoje hodinky. Beru je, rozsvicím displej. Malé, modré světýlko mi prozrazuje že bude teprve jedna hodina. To je skvělé, pomyslím si, to mám ještě spoustu času. Opatrně vracím hodinky na stolek. Vidím ho jen matně. Chystám se zachumlat zase do peřin, ale je tu zas. Okamžitě si na posteli sednu, ale nevím co jako dál. Tentokrát ale stojí jinde. Je blíž. Stojí uprostřed pokoje. Zase Řehoř. Zase v pižamu a zase jako by podsvícen. Ani mě nenapadne nějak zmatkovat, jsem podivně klidný. Hledíme na sebe. Až na jeho studený a nepřítomný pohled vypadá normálně. Když ale sjedu očima na jeho nohy, nevidím je. Koukám pořádně, možná jsou ve tmě. Ne, nohy neměl. Poprvně jsem na něj promluvil. Co tu děláš? Kde máš nohy? Copak ty nemáš nohy? Nic lepšího ze mně v tu chvíli nevypadlo. Neodpověděl. Stál od mé postele tak dva metry, civěli jsme na sebe, on neměl nohy, já se ho ptal proč a on mi ani neodpověděl. Najednou mě to nějak naštvalo. Ani nevím proč. Možná jsem to měl za nějaký blbý fór. Prudce jsem se od něho odvrátil a snažil se v té tmě co nejrychleji najít vypínač na lampičce. Když jsem jí rozsvítil, byl zase pryč. Cítil jsem se trochu vstekle, i zklamaně. Víc vstekle. Tak vstekle, jak jen jste vsteklej, když vás někdo probudí uprostřed noci s absolutně zbytečného důvodu. Strach jsem neměl vůbec. Zhasnu světlo, obrátím se ke zdi a spím až do rána“.
Pan Signer se napije s chutí vody. Jeho obočí se svraští.
„Co to je za vodu?“ vyhrkne a vystřelí z křesla. Však v zápětí se zase uklidňuje.
Doktor se také napije. Nechápe.
„Co je s ní? Mě se zdá v pořádku. Normální, čistá voda z vodovodu“
„Ne, nic, promiňte. Je v pořádku. Jen jsem myslel, že máte tu samou, jako my na pokoji“
„Jako vy na pokoji? Co je s vodou na pokoji? Je nějaká špatná?“
„To né. Sestra jí přinesla dnes. Ale ta voda je moc, moc dobrá. Než jsem šel k Vám, vypil jsem asi tři skleničky. Vaše voda je normální, ale ta naše...hmm to je dobrota“
„Neměl by jste tolik pít. To se Vám asi zdá, možná je jen nějak víc, nebo míň odleželá“
„Asi pane doktore, asi to bude tak“
Usměje se na doktora, doktor na něj. Oba dopijí vodu ve svých skleničkách a nalijou si znova. Signer se zase spokojeně usazuje do křesla.
Doktor na Signera vystřelí otázku: „Teď se Vás musím zeptat na jednu věc“
„Že by Vás zajímalo kdo je ten Řehoř?“
Doktor se usměje, spokojeně se opře a čeká na jeho odpověď. Bez problému jí dostane.
„No, Řehoř byl, tedy je, můj bratranec“
Proběhlo pár rozpačitých vteřin ticha. Tuhle odpověď doktor tedy rozhodně nečekal.
Signer tuší další otázku a tak raději začne opět s povídáním.
„Další den byl zase úplně normální. Bylo ráno, opadla mlha, vyšlo sluníčko, byl oběd, odpoledne, svačina, pak jsem si dal kafe. Bez mléka. To mlíko úplně bere tomu kafi chuť. Taky si zásadně nedávám ke kafi žádný dortíčky. Když dortíček, tak s čajem. Jo a neslazeným. A po kafi......“
„Prosim Vás, pane Signere. Neodbočujte“
Signer se polekaně koukne na na doktora, který na něj mírně zvýšil hlas a začal zase dál poslušně vypravovat to co má. Jako ten malý školáček ve škole před paní učitelkou.
„Vlastně jsem byl celý den takový podrážděný, naštvaný. Co se stalo v noci mi přišlo jako pěkná blbost. Štvalo mě všechno a všichni. Jenže vůbec jsem nevěděl co mě vlastně štve. To se mi nikdy nestalo. A jak přicházel večer, moje nálada se začala měnit. Měl jsem takové „melancholické“ myšlenky. Pak mě dokonce napadlo zavolat Řehořovi. Věděl jsem, že před třemi dny byl ještě určitě živý. Jenže v tu chvíli jsem si říkal, že za tři dny se může stát cokoliv. Celkem dlouho mi trvalo vymyslit si důvod. Bylo jasné, že se bude ptát proč mu po pěti letech jen tak volám. Nakonec jsem mu volal s nabídkou, že by jsme mohli jít spolu na pivo. Ve skutečnosti jsem však chtěl, aby jí z nějakého důvodu odmítl. My dva spolu na pivu nikdy nebyli, ikdyž šance byla mnohokrát a tak jsem si byl jist, že odmítne. Našel jsem ale číslo jen na telefon k nim domů. Vzala to teta. Že prý Řehoř není doma. A co prý potřebuju? Řekl jsem že nic, že jsem se s ním jen chtěl po dlouhé době zase vidět. Pak jsme se oba ujistili, že je na obouch stranách vše v pořádku a zavěsili.
Přišel večer. Povečeřel jsem a kolem desáte usnul v křesle u televize. Spal jsem v něm asi tři hodiny. Probudil jsem se celý rozlámaný, sotva viděl na oči, no hrozný. Udělal jsem to nejnutnější, abych sebou mohl v klidu seknout do své postele. Vše pozhasínal, i zuby si ještě vyčistil. Zachumlal jsem se do postele, zhasnul lampičku. Mezerou v závěsech do pokoje zase pronikalo světlo z té mizerné lampy. Ještě jsem zvládnul obrátit se ke zdi a v mžiku tvrdě usnul.
Spal jsem celou noc. Proubudily mě až první paprsky vycházejícího sluníčka. Tou mezerou v závěsech mi svítily přesně do obličeje. Ležel jsem na boku, opřený o loket a koukal jsem po místnosti. Ty ostré paprsky začaly pomalu slábnout. Za chvíli úplně zmizely. Celý byt proto o hodně poteměl. Při pohledu do vedlejšího pokoje se zdálo, že tam je tma ještě jako v noci. Chvíli jsem se do té tmy zadíval. Najednou z ní vyšel. Zase on. Zase Řehoř. Nejprve se zastavil na prahu dveří. Vypadal úplně stejně jako ty předešlé noce. Zase jsme na sebe chvíli civěli. Pak se pohnul. Začal směřovat do středu pokoje. V pohybu jsem ho ještě neviděl. Čelist mi spadla dolů. Stále měl ten svůj mrazivý, nepřítomný pohled. Ruce připažené a co bylo vidět část nohou, ty měl porád u sebe. Vlastně se ani nehnul, jen tak celý pomalu plul vzduchem. Když jsem se trochu oklepal, chtěl jsem mu něco říct. Nenapadalo mě co. Nějakou chvilku jsem na něj zíral a hledal slova. Nakonec jsem se ho zeptal co tu dělá. Vůbec nereagova. Několikrát jsem to zopakoval a lehce zvyšoval hlas. Ale nic.
Stále jsem ležel na boku, opřený o loket. Náhle se dal zase do pohybu. Začal směřovat k mé postely. To jsem nečekal. Zachvátil mě strach. Hrudník se mi začal svírat a srdce měl málem až v krku. Byl od mé postele tak metr. Začal jsem cítit závan chladu. Pomalu začal směřovat očima na mně.
Najednou od něj začala přicházet nějaká slova. Říkal: „Dnes poletíš, dnes poletíš, dnes je řada na tobě, dnes poletíš“.Ten hlas zněl normálně, ale nebyl to jeho. Pohlédl jsem mu do obličeje. Najednou neměl oči. Místo očí měl jen černé díry z kterých mu tekly tenké pramínky krve. Chtěl jsem začít řvát. Ale jen jsem sípal. Sáhnul jsem pro polštářek za mnou a hodil ho po něm. Ten jím jen prolétl a cosi někde rozbil. Už stál přímo u mé postele. Ale to už jsem nějak ležel, zatlačený jím až ke zdi. Koukal na mně z výšky, asi jak maminka kouká na své usínající robátko a z těch dír mi do obličeje kapala krev. Měl ji tak strašně ledovou. Kapala víc a víc. Najednou jsem pocítil, jak se můj dech uklidňuje, ale pro krev v očích jsem už vůbec neviděl. Rychle jsem si přehrnul peřinu přes hlavu a čekal co bude dál. Chvíli jsem koukal do tmy a můj dech horkem těšknul a těšknul“.
Pan Signer přestal vyprávět. Několikrát si zhluboka oddychl. Na čele mu vyrážejí malé krůpěje potu. Upije ze skleničky trochu vody. Chvíli nehnutě sedí. Jeho pohled zdá se být doktorovi o něco smutnější. Nebo spíše stydlivější? Pozoruje Signera aniž by mu cokoliv říkal. Ví, teď by nebylo správné ho pobízet k dalšímu povídání. Už jen pro jeho dobro však doufá, že bude pokračovat dál. Teď se rozhodně nesmí stáhnout do sebe. Musí to dopovědět celé. Signer pokračuje dál.
„Tak jsem pod tou peřinou zůstal. Čekal jsem nějaké rány, nebo že jí ze mě nějak strhne a pak rozseká na kousíčky, ale nic se nedělo. Pod tou peřinou se mi dýchalo hůř a hůř. Pomalu jsem se začal dusit, ale neodvažoval jsem se odkrýt. Pomyslel jsem si, že se raději udusím. Pomalu se mi klížily oči a ruka, jenž držela deku slábla. Oči se mi zavřely, ruka klesla. Ještě jsem ucítil jak mi peřina dosedá na obličej. Už jsem si ani neuvědomoval, jestli ještě žiju, nebo ne. Pak byl konec.“
„Konec? Takto to končí? To asi ještě ne“ mírně naléhá doktor.
Pan Signer se na něj podívá. Začne si mnout přitom třemi prsty bradu a na tváři má ostýchavý úsměv. Jako by měl vyprávět ty nejchoulostivější věci kamarádům v hospodě. Jasně se stydí.
„Tak jó, já vám to tedy povím celé. Nevím jak je to možné, ale z té tmy mě najednou vytrhl budík. Začal mi drnčet u hlavy, postaven na noční stolek. Nedrnčel dlouho. Ani jsem ho netíp. Jen jsem dál ležel se zavřenýma očima. Měl jsem plnou hlavu toho co se mi před chvílí stalo. Asi teprve až nyní přicházel dost zpožděně ten pořádný šok. Nebyl jsem schopen žádného pohybu jak jsem se bál. Úzkostí se mi chvěly ruce i nohy. Zuby mi drkotaly. Vůbec nevím jak jsem tam takhle dlouho ležel. Lehce, ale opravdu jen lehce jsem začal cítit, jak šok opadává. Už jsem se téměř neklepal. Najednou jsem uslyšel nějaký zvuk. Snažil jsem se ho rozpoznat. Připadalo mi to jako zvuk projíždějícího auta. Ten zvu se ještě pak několikrát opakova. Rychle po sobě. Potom bylo chvíli ticho. Najednou, jako bych slyšel zvuk přelétajícího letadla. Začal jsem pomalu otvírat oči. Stále v leže. V zamlžených očích jsem začal rozeznávat obrysy mého pokoje a moje těžké závěsy. Rozkoukával jsem se a bez hnutí, jen očima, projížděl pomalu po místnosti. Vypadala normálně. Nadzdvihnul jsem hlavu a koukal na koberec. Nebyla na něm ani stopa po krvy. Pak jsem se na posteli posadil a zbrkle jsem se začal prohlížet. Na polštáři, na dece ani na prostěradle nebyla žádná krev. Nikde nic. Strašně jsem si oddechl. Chvilku jsem seděl na kraji postele a vydechoval ten šok. Byl jsem hrozně rád, že to byl jen hloupý sen. A co obličej? Nemám nějakou krev na obličeji? Rychle jsem běžel do koupelny. Těch pár vteřin, během kterých se měl můj obraz objevit v zrcadle, bylo nekonečných. Když jsem se v něm spatřil, ulevilo se mi. Krom hnědovlasého, rozcuchaného chasníka s obličejem bez jakékoliv známky po krvy, jsem nic jiného neviděl. Dlaní jsem si uhladil rozcuchanné vlasy a vrátil se do pokoje. Chvilku jsem ještě seděl na posteli a přemýtal o tom snu. Jak tak sedím, přemýšlím a bloudím přitom pohledem po pokoji, vidím že ze stolku stojícího v rohu pokoje je spadlá váza i krajkovaná dečka. Zbystřím a postavím se. Udělám k němu pár kroků. Za tím stolkem, v rohu, pod záclony, je můj malý polštářek.
To mě tedy zase celkem dost vykolejilo. Chvíli jsem zůstal stát na místě a snažil si namlouvat, že to tedy byl asi pěkně živý sen. Ale moc mi to nešlo. Pomalu jsem se zase vrátil na postel a byl dost zaraženej. Ještě ke všemu mě začaly hrozně zábst nohy. Z toho jak jsem zase o tom přemejšlel mě vyrušilo tůtání mého záložního budíku. To víte, žiju sám, většinou spím sám a vstávám sám, tak musím mít dva budíky. Nesnáším když zaspím. Takže přišel čas jít do práce. Napadlo mě sice, že bych mohl dnes zůstat doma, ale nějak špatně jsem se necítil a za druhé jsem si myslel, že se ten sen tam venku krásně rozptýlí. Jako ty předchozí“.
Signer si udělal zase pauzu. Doktor si protáhl záda a nenápadně se podíval na hodinky. Mile překvapen, lehce nadzdvihl obočí. Měl za to, že už je víc hodin. O hodně víc. Pomyslel si, že Signer může ještě v klidu dál pokračovat. Byl přesvědčen, že už stejně bude za chvíli konec. Pak mu dá návod jak s tím dál žít a oba si spokojeně půjdou po svém. Signer ale nepoměrně méně.
„Takže jsem tedy vstal a začal se normálně připravovat do práce.“ pokračuje Signer dál „ Záchod, koupelna, kafe. Chvilku mi také zabrala příprava snídaně. Ne, nesnídám jen kafe, na snídani si potrpím. Jak jsem pobíhal po bytě, najednou se mi zatočila hlava. To se mi stává bohužel docela často. Beru na to prášky. Točila se mi chvíli, jen pár vteřin a pak to přešlo. No. No a pak jsem šel předsíní a přicházel do kuchyně. Už z chodby byla vidět hrana stolu, na které byl talíř. Na něm namazaný chleba s máslem. Vedle stál hrnek kafe. Měl jsem velkej hlad i chuť. To si pamatuju naprosto přesně. Přicházím ke stolu. Najednou se mi zatočila hlava zase. Ale tak hodně! Tak hodně se mi ještě nikdy netočila. Bylo to hnusný. Zůstal jsem stát, ale musel jsem se přidržet rohu stolu. Začalo se mi dokonce chtít i zvracet. Všechno se kolem mě strašně rychle točilo. Jako bych byl někde na super rychlým řetízkáči“.
Doktor se ve svém křesle napřímil a začal zaujatě poslouchat.
„Už jsem to nemohl vydržet. Ruce se mi začaly podlamovat. Pomalu jsem klesnul na desku stolu. Ležel jsem břichem na stole a hleděl na věci před sebou. Naráz bylo po všem. Chvíli jsem zůstal ležet. Ujišťoval jsem se, že je to pryč. Bylo. Pomalu jsem se zase postavil. Bylo to dobrý, ale pro jistotu jsem se i tak raději přidržoval rohu stolu. Můj pohled pobíhal kolem. Koukal jsem se i ven. Přes záclony jsem se zakoukal na lehce se pohupující listí na stromě, stojícím na kraji protějšího parku. Začal jsem si připadat nějak divně, jako bych byl lehký jako pírko. Z ničeho nic se mi začalo zdát, jako by se mi začaly vznášet nohy. Vlastně jen chodidla. Jako by mě nějaká síla táhla za chodidla ke stropu. Kouknul jsem se pod sebe. Nohy tam nebyly. Obrátil jsem se za sebe. Chodidla už byly asi dvacet centimetrů nad zemí. Chtěl jsem se zadržet stolu, jenže než jsem se vzpamatoval, už jsem na něj nedosáhl. Začal jsem se vznášet celý, po zádech , ke stropu. Byl jsem naprosto, naprosto...“ Signer chvíli nemohl najít to správné slovo „Zaskočen. Netrvalo to dlouho a byl jsem celý u stropu. Vlastně jsem se ho ani nedotýkal. Hlavu jsem všemožně natáčel, abych viděl za mě. Očima jsem rejdil po místnosti a rukama i nahoma dělal různé pohyby. Asi jako když plavu. Avša stále jsem zůstával na jednom místě. Ani jsem nekřičel. Nějak mě to ani nenapadlo. To asi nebylo normání. Měl jsem asi řvát o pomoc. Řvát jako když mě na nože berou. Bylo to něco neuvěřitelného, asi jsem si to chtěl užít. Nevím. Nechápu to. Moje mysl byla asi nějaká zatemělá, či co. A to nemyslím jen tu chvíli. Myslím nejméně ty dva dny před tím.
Začalo mě zajímat co jako bude dál. Začal jsem se pomalu posunovat. Moje pohyby na to neměly žádný vliv. Začal jsem se dotýkat nohama zdi proti oknu. Jenže ten tlak sílil. Jako by mě nějaká síla chtěla tou zdí protlačit. Kolena se mi začala pod tím tlakem podlamovat. Snažil jsem se nějak s toho dostat. Vší silou jsem se zapřel. Bylo mi jasné, že to může moc, moc špatně skončit. Veškerou sílu jsem dal do kolen aby se napřímila. Něco povolilo. Jako by veškerá síla co mě do teďka tlačila do zdi najednou povolila. Moje nohy mě naráz vymrštily jako nějaké pružiny. Prolítl jsem přes kuchyň, rozbil okno a prolítl jím ven. Přelítl ulici a nakonec narazil do kmenu stromu. Kdyby tam ten strom nestál a byl kousek vedle, normálně bych přistál v parku na trávu. Jako letadlo. Stalo se to tak strašně rychle...vůbec jsem nevěděl která bije. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, byli u mě nějací lidé a začali mně pomáhat. No a já jim koktal pravdu. Jenže oni si mysleli, že jsem se zbláznil, nebo že jsem chtěl spáchat sebevraždu. Tak mě přivezli k vám“.
Dopovídal, sklopil oči k naleštěné podlaze a čekal co mu na to doktor poví. Pod práškama nebyl, v hlavě to měl také v pořádku, alespoň co si on sám myslel, proto nečekal, že by doktor padl na kolena a začal ho obdivovat za to, že ulítl několik metrů. Bylo mu jasné, že podobných příběhů slyšel mnoho a mnoho. Bylo mu jasné, že i podobných „géniů“viděl nespočet. Jenomže tu cítil jeden velký rozdíl. Jemu se to skutečně stalo.
Doktor dál seděl a nic neříkal. Měl vážnou tvář. Několikrát pohledem přejel pana Signera. Asi si v hlavě připravoval nějaký proslov. Signer prudce zvednul oči od podlahy a namířil je do očí doktorových. Doktorovi to přišlo, jako by jeho pohled už chtěl něco slyšet. On však nebyl na žádnou odpověď, která by dávala Signerovi nějaké řešení, vůbec připraven.
„No, no, Váše povídání bylo velice zajímávé. Opravdu“
Signer mu hleděl dál do očí. Doktor v jeho očích cítil zklamání, tohle slyšet nechtěl.
„A jakou rychlostí jste letěl?“
Ani tato otázka nebyla zvolena dobře. Signer od něj odvrátil otráveně oči a dopil vodu ve skleničce.
Odpověděl mu jen jedním slovem. Nevím. Doktor v ten večer zatím nebyl ve formě. Signer začal mít strach, aby se doktor nezvedl, neřekl mu že to bude v pořádku a neposlal ho s přáním dobré noci zase spát. To nechtěl. Začal pokládat otázky doktorovi tedy on, doufaje že se „chytí“.
„Já vím pane doktore, je to bláznivý příběh, ale věříte mi?“
Doktor se pomalu dostává do formy. Situace, kdy sám pacient klade otázky, není pro něj nijak nová.
„Ano, věřím“
V očích Signerových doktor zahlédl malé překvapení.
„Věříte? A to mi věříte jako doktor, nebo jako člověk člověku?“
„Jako doktor“
Signer s nepříjemným úšklebem kývne hlavou.
„No jasně. Věříte mi to jako doktor svému bláznivému pacošovi. Že jo?“
Doktor teď tuší, že nesmí ustoupit. Ikdyž Signer zvyšuje hlas. Teď zase zvýší hlas doktor.
„Jako doktor i jako člověk bych Vám ještě věřil, že jste kohosi viděl. Avšak nezlobte se na mě, nemůžu Vám věřit to vaše vznášení a následné proletění oknem. To prostě nemůžu!“
Je ticho. Upřeně kouká na Signera, který najednou vypadá dost zkroušeně. Jako spráskaný pes. Cítí jak ho má pod kontrolou. Promlouvá k němu zase vlídným hlasem.
„Podívejte, sice se známe jen chvíli, ale už jak jste mluvil, jak vypadáte i jak se chováte, tak bych řekl že tu jste jen s chřipkou a rozhodně bych neřekl, že patříte k nám. Tak prosím pochopte, že když mi tady povídáte jak jste letěl, tak vám to prostě nevěřím. Jako doktor svému pacientovi bych vám to věřil zcela jistě, ale vy by jste neměl být můj pacient. Nechtějte to.“
Doktor byl zvědav na Signerovu reakci. Ta na sebe nechala asi minutu čeat.
„Já vím pane doktore, já vím. Já to nebudu nikde rozkřikovat. Já bych jen chtěl, aby jste mi uvěřil třeba jen vy. Jen vy a nikdo jiný. Já už to dál nikomu říkat nebudu“.
Do očí mu vběhly slzy, v hlase je cítit zoufalství. Doktor chvíli počkal než ho to přejede a během té doby se rozhodl dát Signerovy jednu ze zásadnějších otázek. Z jeho reakce měl trochu strach.
„Pane Signere, mohu mít jednu, pro vás, nepříjemnou otázku?“
Signer na něj zvědavě pohlédne a souhlasně kývne hlavou.
„Ale prosím Vás, zůstaňte v klidu. Já tuto otázku musím položit“
Signer chápavě pokynul hlavou, bystře poslouchá.
„Byl to pokus o sebevraždu? Chtěl jste se zabít?“
Po vyřčení této otázky Signer zklamaně zakloní hlavu a polohlasně řekne „ach jo“. Obě dvě strany už neví jak na sebe. Ačkoliv by si chtěli porozumět a uvěřit si. Nejde to. Oba dva zase chvíli mlčí. Po chvíli dostal doktor nápad. Na tváři mu vyběhl slabý úsměv, jeho vlastní myšlenka se mu líbila.
„Tak víte co, zkuste mě přesvědčit o vašem letu nějakým důkazem, nějakým faktem“
Signer na něj mlčky kouknul. Neměl žádné nechápající otázky. Také jemu přišel nápad docela dobrý. Napadla ho sice ironická poznámka, že si měl vzít foťák a pořizovat s ním letecké snímky své vlastní kuchyně, ale nechtěl být na doktrora zbytečně nepříjemný.
Signer nabere dech a směle chce dát první důkaz. Ale zarazí se. Zdá se mu slabý. Dá jiný.
„No určitě bude třeba špinavej strop, nebo moje oblečení. Určitě tam mám šmouhy od stropu. Strop mám bílej, stěny do oranžova.....“.pomalu klesá s hlasem. Kysele se usměje na doktora. Ten na něj kouká. Také on má ve tváři lehký úsměv. Je to však úsměv vítěze. Vítěze, který zdolal nějaký problém. Nebral to jako své vítězství nad tím ubohým pánem, ale bylo to vítězství nad problémem, jenž tíží právě toho pána sedícího před ním. Dál o tomto důkazu nepadlo ani slovo. Pro obě strany je špinavé oblečení hodně slabý argument.
Signer zvážní. Vystřelí další důkaz.
„Určitě byli zkontrolovat můj byt. Museli tam najít tedy tu mou snídani. Proč bych snídal kdybych se chtěl opravdu zabít? To je přeci blbost, ne?“
Ani tento důkaz nebyl ten „pravý“.Doktorova tvář zvážněla.
„Ano, byli tam. O Vaší snídani nic nevím. Ale ikdyby tam na stole byla, tak snídaně přeci nedokazuje Váš let. To musíte pochopit“
Signer souhlasně pokývl hlavou. Pátral v hlavě dál.
„No a jak se tam dostali? Bylo zamčeno a klíče jsem měl v zámku.“
Doktorova tvář byla vážná.
„Narychlo museli vyrazit dveře. O klíčích nevím bohužel vůbec nic“
„Je to tak. Ty klíče byly v zámku. Opravdu byly....“
„Dál prosím, dejte mi další důkaz“
„To rozbité okno. Je složeno ze čtyř obdelníků. Ty horní dva musejí být rozbité“
Na okno doktor nemá argument.
„Jak bylo rozbyté okno? O tom nic nevím“.
Signer se jen spokojeně usměje. Konečně dal doktorovi pořádný argument.
„To okno bude rozbité ve své horní polovině. Uvidíte“.
Signer předkládá doktorovi další důkaz. „Našli mě u stromu, na kraji parku, který je přes silnici. Jak jsem se tam měl dostat? Vždyť je to nejméně sedm metrů.“
Doktor ustane s mírným pohupováním ve svém oblíbeném křesle.
„Mohl jste vyskočit a doběhnout tam“
Signer se výtězoslavně usměje.
„A jak bych pak zavřel to okno? To okno nebylo otevřené. Opravdu“
Doktor vypadá dosti zaraženě. S rezignací v hlase mu odpoví.
„Dobrá, já se tedy na to okno zeptám ještě policajtů“.
„No a co moje stopy? Ikdybych s toho okna vyskočil, musel bych dopadnout do záhonů. Našli se tam něaké stopy, nebo zválené kytky? Nenašli, že?“
Doktor mlčky sedí. O tom také nic neví. Jistota, s jakou mu Signer předkládá tyto „důkazy“ ho překvapuje. Sílu jeho argumentů si však nechce připustit. Věří, že policie to vše vysvětlí.
Po malé odmlce Signer přichází s dalším argumentem.
„Můžete říci, že jsem ty záhony s toho okna přeskočil. To bych ale musel skočit takových pět metrů. Myslíte, že jsem přeběhl celý byt, pak se bravůrně vymotal přes kuchyň, odrazil se a skočil? To je taky nemožné.“ Signer mírným hlasem dokončil výčet svých důkazů.
Opřel se zpět do křesla. Byl spokojený a cítil v sobě velkou úlevu. Ani ho nenapadlo „oslavovat vítězství“ nad doktorem, tak to rozhodně nebral. Chtěl jen aby mu konečně uvěřil. Nechtěl aby ho měl za blázna. Viděl jak doktorovi došly všechny argumenty.
Doktror seděl mlčky ve svém křesle. Chtěl říci něco proti jeho argumentům, ale neměl co. Nevěděl jestli to tam někdo prozkoumával, nevěděl jak bylo rozbité okno, nevěděl vlastně nic. Rozhodl se toto kolo vzdát, ale je rozhodnutý ještě se optat policie.Nepřestávala mu však vrtat hlavou ta Signerova jistota. Jako by to opravdu prožil. Tuto myšlenku si však stále a rozhodně odmítal.
Usmál se mile na Signera a uznale pokýval hlavou.
„Na Vaše poslední argumenty nemám co říci. Věřím Vám. Opravdu“
Signerovy vbíhaly do očí slzy a na tvář šťastný, přešťastný úsměv.
„Díky pane doktore. Bude to naše tajemství. Jen naše“
Vstal a bez většího zdržování odešel z místnosti.
Doktor zůstal sedět dál a věděl, že si musí dát ještě jeden doutník.



Kapitola čtvrtá

Signerův pocit létání

Velká okna propouštějí do místnosti poslední paprsky zapadajícího slunce. Ty dosahují až na jeho stůl. Mezi jeho rukama vytvářejí tmavá místa, což mu hodně znepříjemňuje psaní.
„Sestro, prosím Vás. Mohla by jste zatáhnout ty žaluzie?“
„Jistě pane doktore“
Okamžitě přerušila svoji práci a šla vyplnit doktorovu prosbu. Ostré, narudlé paprsky byly pravděpodobně nepříjemné i jí. Její okamžitá reakce ho lehce překvapila. Málokdy všeho okamžitě nechá a jde vyplnit jeho přání. Pracují spolu již nějaký ten pátek a proto oba dost dobře vědí, co si k tomu druhému mohou dovolit. Ona ví, že někdy může jeho přání chvilku posečkat a on ví, že jí může téměř kdykoliv pozvat po práci na skleničku.
Odhrnuje záclony, pomalu zatahuje žaluzie. Pak se koukne na dvě kytky v květináči, které jsou u okna. Lehce je pohladí po jejich dužnatých listech. V místnosti zavládne velké šero. Doktor si rychle zapne lampičku na stolku. Sestra ještě stojí u okna. Dvěma prsty rozevírá žaluzie a kouká ven. Najednou mu připadne nějaká smutná i divná. Nejprve rychle a bez řečí zatáhne žaluzie aby sem nemohly poslední paprsky slunce a pak je mezírkou sleduje. To mu nesedí. Chce jí nějak povzbudit, odlákat jí od její počínající melancholické nálady.
„Jak to dopadlo s tím panem Swojkou?“
„Jo jo, dobře. Bez problémů“ odpoví mu strojově, sledujíc dál poslední paprsky.
Teď neví jak na ní. Jak jí rozveselit. Zkusí jí „rozpovídat“.
Doktor sedí opřen v křesle, v prstech si převaluje propisku a cíleně na ní míří další otázky.
„A kampak jste ho uložila?“
„No na naši novou patnáctku, kam jinam?“
Doktor se mírně pousměje: „Já vím, na patnáctku. To měl být takový vtip. Promiň“.
„A uvěřil těm práškům?“
„Ale pane doktore, Vám přeci uvěří téměř každý, téměř cokoliv.“ s těmito slovy se čile odvrátí od okna. Náhle jako by ožila. Jako by tmavě zlaté paprsky umírajícího slunce byly zdrojem jejího nečekaného smutku, nebo chmur, či co to bylo. Rychle přejde místnost. Míří k vypínačům. Za pár vteřin je v ordinaci bílé, zářivkové světlo. Sedne si na lůžko proti stolu. Přehodí nohu přes nohu a zapře se v ramenouch. Její modré oči si ho pěkně měří, její ústa se na něj hezky smějí.
Je překvapený. Tohle ještě nikdy neudělala. Svádí ho. Jenže si nevybrala to pravé místo ani čas. Je mu jasné co krásného by se teď mohlo stát, ale to právě teď a tady rozhodně nechce. Brání se.
„Co že jste tak najednou ožila?“
„Jen tak, slunce už zapadlo, tak mě něco napadlo“
„Ale ale, vy jste snad básnířka?“ pokouší se zachovat úsměv, ačkoliv vůbec nechápe o co jí jde. Vlastně ví o co jí jde, ale neví proč. Vlastně ví proč, ale neví proč se ho tak usilovně snaží dostat. Hned, teď a tady. Jako nějakého malého, ubohého zajíčka.
„Já nejsem básnířka, ovšem ráda bych si nějakou poslechla. Řekni mi zas něco hezkého. Vždyť ty umíš tak sladce vyprávět. Šeptej mi zase něco hezkého...“.
Její porušení dohody ho zklamalo a jednak je zaražený další její větou. V místnsti zavládne na několik vteřin naprosté ticho. Oba si hledí přes půlku místnosti do očí. Nejprve se jeho vyčítavý a udivený pohled křižuje s jejím, svádivým. Pak začne cítit, jak její pohled začíná strácet sílu. Najednou sklopí oči až k zemi. Rychle si zapne rozepnutý knoflíček u krku.
„Promiňte pane doktore“ špitne tenkým hláskem. Vstane a vrací se k otevřené skříni.
On za ní překvapeně hledí. Vůbec neví co si má myslet.
„Nechceš si o něčem popovídat?“optá se jí mile.
„Ne pane doktore. Teď ne. Prosím“ odpoví skroušeně.
„Tak Vám ještě jednou děkuji za toho pana Swojku“.
„Není zač. Jsem ráda, že se mu ulevilo“ napůl s pláčem i úsměvem se odvrátí od skříně. Hledá nějaké ubrousky. Po chvíli je najde a vypotřebuje naráz téměř celé balení. Zbydou dva, nebo tři. Maximálně čtyři. Zavře skříň, otočí se směrem na doktora.
„Promiňte, vůbec nevím co to bylo. To se mi ještě nikdy nestalo“
„Já vím, já vím. Každý má občas těžkou chvilku. To se může stát každýmu“ odvětí jí mile. Přitom na ní láskyplně mrkne. Ona mu jeho mrknutí oplatí lehkým úsměvem. Oba cítí, že ten skrat je za nima. Pak oba pokračují ve své práci. Ona vezme připravené prášky a zároveň s počínajím tlouknutím hodin je odchází rozdat pacientům.
Pokračuje se psaním. Do svého deníku, v mohutných kožených deskách, si píše poznámky i postřehy o svých pacientech. Začne psát o tom malém klukovi. Přivezli ho sem v úplném tranzu. Je rád, že může psát zrovna o dítěti dobré zprávy. Píše zhruba to, že kluk po krátké hospitalizaci jeví známky obrovského zlepšení. Má chuť k jídlu, netrpí žádným steskem po rodičích, je čilý a když s ním mluví, vidí jak má „jiskru“ v oku. To je vše. Jeho poznámky nejsou moc dlouhé. Pak se ještě zamyslí nad tím co napsal, jako by pro kontrou. Je hozhodnut pustit kluka do tří dnů domu. Na řadu přichází pan Swojka. Také u něj může psát jen dobré zprávy. Pán uvěřil placebu a přijmul jeho léčbu. Při hovoru je klidný, jakož i uvolněný. Nemá žádné noční můry, spí celou noc. Leží s klukem na pokoji patnáct. Vycházejí spolu bezproblémově. Také k němu si napíše že půjde do tří dnů domu. Začne psát o svém nejnovějším pacientovi. Napíše jméno Signer. Propiska je připravená k dalšímu psaní, však oči mu bezradně křižují po papíře. Několik minut váhá. Neví co psát. Neví o něm téměř nic jistého. Snad jen základní data jenž mu předala Policie. Napíše alespoň to. Při psaní data narození ho překvapí fakt, že oný pán je téměř stejně starý jako on. Jejich datum narození se liší o tři dny. Toto napsal k jeho jménu: Muž byl nalezen pod stromem na okraji parku. Park se nachází jen přes ulici od jeho místa bydliště. Když ho našli působyl značně zmateně. Tvrdil, že prý sem dolétl. Opilý nebyl, ani pod vlivem drog. Okno jeho bytu bylo rozbité, na stole byla připravená snídaně. Asi poslední. Bydlí v přízemí. Zřejmě to byl pokus o sebevraždu. Předepsal jsem mu uklidňující prášky. Propuštění v nedohlednu.
Pak si ještě letmo zkontroluje co napsal, aby tam něměl nějakou trapnou pravopisnou chybu, poté pomalu zavře diář. Ten okamžitě vloží do horní zásuvky. Potom se pohodlně uvelebí v křesle. V prstech si převaluje propisku. Pohledem přejíždí bezcílně po ordinaci. V hlavě mu uvízla myšlenka na posledního pacienta. Sebevraha tu neměl hodně dlouho.
Přemítá o několika věcech. Jak se vlastně chovat k sebevrahovi? O čem má s ním začít povídat? Avšak najednou tyto myšlenky zastíní jiné. Proč se chtěl zabít skokem z prvního patra? Proč si nezvolil nějaký jiný způsob, zaručenější? A jakto že dopadl tak daleko od okna? A co měl asi k snídani? Začíná být zvědavý co mu na to řekne. Tok jeho myšlenek přeruší příchod sestry.
Její příchod je celkem energický. Hned pokládá tác s prázdnými kelímky od léků na stůl. Otvírá skříňku a vše pěkně ukládá na své místo. Když doktor vidí jak se svižně pohybuje po místnosti, je rád, neb se chová naprosto normálně. Její mrštnost po ordinaci se mu vždy tak líbila.
„Sestří, tak jak to šlo. Vše bez problémů?“ .V jeho otázce je cítit maličký ostych.
„Ano, ano. Šlo to dobře. Pavlík mi ukázal jaké namaloval auto a pan Swojka se ptal co bude dnes k večeři“ odpovídá mu normálně, rovnajíc něco ve skřínce.
„A co ten nový? Pan.......“ jeho jméno mu vypadlo z hlavy.
Sestra, když slyší pomlku v jeho hlase, odvrátí svůj pohled od útrob skříňky na doktora. Její pohled není moc vlídný. Je v něm trochu nemilého překvapení i trochu víčitek.
„Myslíte asi pana Signera, že?“
Její pohled doktora opět pořádně znejistí. Takový pohled vůbec nezná. Proto jen tiše špitne, ano. Ale to už ona zase se zájmem a se vší pečlivostí, rovná cosi v té skřínce.
Během uklízení mu odpovídá: „Ten klidně spí. Vypadá spokojeně. Snad to nic vážného nebude“ její pohled míří dál do útrob skříně. Řekla to hlasem velice milým, snad až mateřským. On ji na to jen tiše pokyne hlavou. Nic neříká. Jen mlčky sleduje koncert jejího krásného těla.
Čekal jen krátkou, stručnou odpověď. Když se na ní vynadíval, chystal se něco hledat ve spodním šuplíku, však sestra pokračuje dál. Zbystří, pozorně ji naslouchá.
„Když jsem s ním mluvila než usnul, myslím pana Signera, vypadal jako by z něj všechno spadlo. Dokonce se na mě i několikrát usmál. Ale byl to takový milý, srdečný úsměv. Ne ten psychopatický který tu někdy vídáme. Jako by byl šťastný, šťastný že to přežil a že tu může ještě několik dní být. Ne. Já nevěřím tomu, že chtěl spáchat sebevraždu. Mohlo se mu stát cokoliv, ale sebevražda to nebyla“. Následuje chvilka ticha, ve které doktor zpracovává v hlavě myšlenky sestřiny „přednášky“. Sice si spolu často o pacientech povídají, ale takovou „přednášku“ ještě nedostal. Tento den je překvapen asi po stopadesáté. A sestra ještě pokračuje. „Dokonce měl i hlad. Ptal se, jestli by nemohl dostat něco malého. Chudák. Jediné co dostal byl malý prášek na spaní. Ale to pro něj bylo momentálně to nejlepší. Na pořádném jídle si pochutná zítra. Budou švestkové knedlíky“.
„Švestkové knedlíky?“ vybuchl udivením doktor.
Pražádné odpovědi se ale nedočkal. Jako kdyby k sestře ani nedolétla.
Sestra zamyká skříňku, pak bere konývku na vodu. Začne zalévat těch několik květin, které jim zdobí tu jejich ordinaci. On se rychle skloní nad psací stůl a žačne dělat že něco důležitého píše. Sem tam nenápadně pozvedne zrak, aby viděl, zda na něj zase něco nezkouší. Ta však zalévá květiny, občas odtrhne uschlý list. Naprosto ho ignoruje.
Najednou ho napadne udělat si poznámku do svého diáře. Samozřejmě o panu Signerovi. Napíše jak působyl na sestru a že po krátkém pobytu u nich už měl zájem o jídlo. To se opravdu moc často nestává. Dále přidá poznámku o klidném spánku. Nezapomene ani napsat název podávaných léků. Odsune od sebe papír s nesmyslnými čmáranicemi a vyjme deník ze zásuvky. Rychle to napíše. Poté deník okamžitě uklízí. Sleduje, zda sestra něco nezahlédla. Vypadá to, že ne. Je rád. Přeci jen nemusí vidět všechno. Dozalévala kytky. Rychle od ní odvrátí zrak. Začne něco hledat ve stole. Položila konývku na své místo a pohlédne na doktora. Mile, ochotně, však vlažně s nádechem odměřenosti se optala doktora copak hledá a jestli může nějak pomoci. Ten popadne papíry co mu příjdou pod ruku a položí je před sebe na stůl.
„Ne, děkuju. Jste hodná. Už to mám“odpoví klidně, doufajíc že to tím odbyl. Odbyl.
Sestra udělala pár kroků k jeho stolu. Pohlédne na ní. Přímo do obličeje. Jejich pohledy se na několik vteřin střetly. Co střetly. Naprosto se do sebe zamotaly, nebo spíše splynuly v jeden proud pocitů klidu, lásky i jistoty. To mu nebylo cizí. Rázem z něj všechen dnešní divný pocit spadl. Byl pryč. Na jejich tvářích byl vidět malý úsměv. Malý, však o to víc srdečnější. A to bylo všechno.
Odvrátila od něj pohled. Ten hodila na jejich hezké, nástěnné hodiny.
„Jé. Tolik hodin. To už bych měla jít pomalu domů. Můžu?“
Její hlas zní klidně, však opravdu dosti překvapeně. Doktor pohlédne na své hodinky. I on překvapením nadzvedne lehce obočí, ale víc to znát nedá.
„Jistě. Jistě. Běžte. Já se tu ještě chvilku zdržím. Pak půjdu také.“
Ona zamíří ke dveřím a ještě mezi dveřmi řekne „nashledanou“. Přitom se na něj vůbec nepodívala, ani na jeho „nashledanou“ nečekala. Rychle zavřela a byla pryč. Jeho polohlasná odpověď narazila už jen na tvrdou plochu zavřených, masivních, dřevěných, dubových, hnědě nalakovaných dveří.
Chvilku nehybně sedí. Jeho pohled spočívá na zavřených dveřích. Přemítá si v hlavě co se to dnes večer vlastně stalo. Čím víc o tom přemýšlí, začne se víc a víc utvrzovat v tom, že to nic nebylo. Jen možná nějaké „skvrny na slunci“. Nebo ho vážně chtěla svést? Tady a teď? Tato myšlenka mu vyloudí na obličeji lišácký úsměv člověka, jenž je nad věcí. Pak klesne do svého pohodlného křesla. Najednou ho napadne, že by se mohla ještě teď vrátit. Když už se dnes chovala tak neobvykle, tak by ho to vůbec nepřekvapilo. Ale ani nikterak nepotěšilo. Nemá na to tady náladu a cítí se dost unaveně. A to není jen výmluva jeho, před sebou samým. Víc neváhá.
Těžkopádně vstane z křesla. Jde raději zamknout dveře. Zamyká co možná nejopatrněji. Pakliže se vrátí, je rozhodnut dělat Johna Lennona, tedy mrtvého brouka. Prostě bude sticha. Neotevře! Tedy, pakliže ho nějakým zázrakem nepřemluví. Zhasíná zářivky. Na stole mu zůstala svítit jen lampička. Znova usedá do svého křesla. Zaklání hlavu, zavírá oči, ruce má položené na širokých opěrkách. Nohy natažené, opřené jen o paty. Dýchá pomalu a z hluboka. V hlavě ho netíží žádná myšlenka. Má v ní jen klid, ticho a tmu. V této poloze zůstal několik minut. Potřeboval se alespoň na malou chvíli odpoutat od všech okolních myšlenek i pocitů. Ačkoliv takto relaxoval jen krátkou chvíli, cítí jak se k němu navrací jeho síla spolu s pocitem, že všechno co dělá má nějaký smysl. Jak znova „ožívá“ dostává strašnou chuť na doutník. Na tváři se mu objeví slastný úsměv. Neváhá. Přisune se k šuplíkům po právé straně stolku. Otevírá druhý od spodu. Šuplík vytahuje velmi opatrně. Nejprve vidí nějaké papírové desky s papíry. Táhne dál. Už se pomalu začíná bát, aby mu celý šuplík nevypadl, když tu je konečně vidí. Ústa se pousmějí, v očích je vidět radost. Čtyři krásné doutníky zabalené v úhledné hnědé krabičce se zlatými písmenky, z nichž největší jsou H, tři A,V, N a S. Pátý doutník už chybí. Vedle této krabičky leží ještě krabička syrek a malinký, kulatý, skleněný popelníček. Takový akorát do dlaně. S láskou to všechno opatrně vyndá. Položí je na plochu stolu. Přitom mu dost vadí ty desky, které před chvílí vyndal pro svoji „záchranu“. Rychle je vezme, hodí ležérně do otevřeného šuplete, které okamžitě raději zavře. Zasune se s křeslem za stůl, jako by chtěl psát nějaký nejdůležitější dokument. Začne vybalovat jeden doutník z krabičky. Dělá pomalé pohyby, trochu to vypadá jako nějaký obřad, na který se moc těšil a teď si ho do sytosti užívá. Kolem začíná být cítit vůně doutníků. Tu ocení i nejeden nekuřák. Třeba pan Swojka. Opatrně odsekne špičku doutníku, pomalu si jím podjede pod nosem. Natáhne do sebe tu libou vůni. Znalecky lehce pokyne hlavou. Poté doutníček opatrně položí na stůl. Kouká na obrázek na krabičce sirek. Moc se mu líbí. Také by chtěl jednou mít takovouto starou, klasickou, roubenou chaloupku na mírné, sytě zelené stráni, pod úpatím mohutných hor.
Vezme krabičku, několikrát s ní pomalu zatřese těsně u pravého ucha. Sirek je tam dost. Vteřiny s minutami vesele utíkají. Náhle vše urychlí. Vyndá sirku, škrtne, natáhne si a za pár vteřin slastně vyfoukne. Opřen lokty o stůl, sleduje jak se kouř motá kolem lampičky a pak pomalu stoupá výš, do černočerné tmy. Po pár minutách mění svou polohu opět na tu „relaxační“, jako měl před tím. Jen nohy nemá na zemi. Pěkně si je uvelebil na kraji stolu. Je mu krásně.
Hledí tupě do tmy zhasnutého pokoje, občas také na žhavé sluníčko malé lampičky, kolem které se prohánějí oblaka mlhy. Všude ticho, klid a mír. Tak jak to mají lidi rádi. Doutníku už moc nezbývá. Na chodbě uslyší nějaké hlasy. Přes dveře toho moc nepozná. Proto nastraží svůj bystrý sluch a pootočí hlavu ke dveřím. V případě nějaké hádky, či většího konfliktu, je připraven zasáhnout. Hlasy však ustávají. Po nějaké chvilce je opět naprosté ticho. Doutník dohořel. Opatrně ho zadusí v malém popelníčku, který měl po celou dobu položený na pravém opěradle. Cítí se báječně. Odpočatý, zrelaxovaný a ještě ke všemu má po pracovní době. Ale dobrý doktor prý po pracovní době nemá nikdy. A on je, celkem dobrý doktor. Vstává z křesla. Jde rozsvítit zářivky. U stropu se ještě drží doutníkový opar. Zhasl lampičku, která byla chudinka už celá rozžhavená a chystá se otevřít okno. Někdo klepe na dveře. Krve by se v něm člověk v ten moment nedořezal. Obrátí se, dělá několik nesmělých kroků ke dveřím. Klepání se opakuje.
„Ježiš to né, ona se snad opravdu vrátila?“ pronese polohlasně svoji, momentálně, nejhorší obavu. Stojí pár metrů před dveřmi. Je jako skamenělý sloup. Vůbec neví co má dělat.
„Mám dělat, že tu nejsem? Ale vždyť se tu svítí.“
„Mám ji přes dveře říct, že nechci a ať jde pryč? To je trapné“
„Mám jí otevřít? No jo, ale slíbil jsem si, že to tady nikdy dělat nebudu“
Jak přemýtá co dělat, alespoň trochu mu uleví klíče v zámku. Znova slyší ťukání.
„Pane doktore, jste tam?“
Slyší nějaký mužský hlas. Ze srdce mu padá obrovitý kámen, nebo spíš celá skála.
„Ano, ano! Moment prosím, hned odemknu!“
Ještě jednou si zhluboka oddechne. Pak odemkne a pomalu otvírá dveře. Dveře se mají vždy otvírat pomalu a obezřetně. Nikdy pořádně nevíte kdo za nimi stojí. Zvlášť zde, v ústavu.
Za dveřmi stojí nějaký pán. Díky modrému županu ve kterém je zahalen a bosím nohám v pantoflích, které ho musí určitě zábst, mu hned dojde, že to je nějaký pacient a že potřebuje určitě nějakou pomoc, nebo si chce jen popovídat, aby se mu ulevilo.
„Dobrý večer pane doktore. Mohu s Vámi mluvit? Neruším?“
K jeho uším se nese tichý, leč naprosto srozumytelný hlas s nádechem přiměřenné úcty i pokory.
Před ním stojí pán asi v jeho letech. Zhruba stejný jeho výšky. Má husté, hnědé vlasy. Jako on. Jeho oči jsou modré. Jako jeho. Jeho tvář je hladká a určitě nedávno oholená. Stejně jako jeho.
„Dobrý večer. Ne ne, nerušíte. Copak potřebujete?“
„Já se jmenuji Signer. Přivezli mě k vám dnes ráno. Našli mě u nás v parku pod ...“ Doktor mu mile skočí do řeči :„ano ano, já vím. Jsem Váš ošetřující doktor. Trefil jste ty správné dveře. Pojďte prosím dál. Nebojte se“.
„Ne, ne. Netrefil.Potkal jsem tu na chodbě sestru a té jsem se zeptal. Víte pane doktore, já bych od Vás potřeboval malou pomoc. Vlastně lépe řečeno, já bych Vám chtěl něco povědět“.
Povídá trochu nesměle a stále uhýbá pohledem do stran. Se vstupem váhá.
„Chcete si popovídat o vašem problému? To by jste udělal jen a jen dobře. Moc by se vám ulevilo“
Doktorův milý ton hlasu dodá muži odvahu. Přestane jezdit pohledem mimo, poprvé si pohlédnou do očí. Souhlasně kývne hlavou. Pozve ho znova dál. Nabídne mu místo v pohodlném, hnědém křesle. Doktor v nitru duše zalituje, že tu zase bude muset být o něco déle, však k pacientovi se chová velice mile. Ještě než se oba uvelebí do svých křesel, optá se doktor, zda li mu není zima od nohou. Tuto otázku pán vůbec nečekal. Na moment ho to zarazí a pak odpoví, že trochu ano. Doktor se na něj lehce usměje a pomyslí si „proč jsi mě nepřekvapil? už tu fakt asi pracuju moc dlouho“.
„Tak já zítra řeknu sestřičce ať vám něco sežene“.
Když už oba pohodlně sedí, pán v křesle a doktor za svým stolem, je u stropu ještě doutníkový opar. Po celé místnosti je cítit nasládlou vůni doutníku. Ještě ke všemu to všechno zapoměl na stole. Krabičku doutníků, sirky i popelník. Doktor prožívá trapnou chvilku. Panu Signerovi nepatrně „cuká koutek“, ale dělá že nic nevidí, ani nic necítí. Atmosféra se uvolňuje.
Doktor se hořkokysele usměje a řekne něco o pěkném trapasu.
„Jestli chcete, tak si klidně zapalte. Pak to tu pořádně vyvětrám“ prolomí hráz mlčení doktor.
„Ne, děkuji. Já nekouřím od svých devatenácti let. Ale ten doutník mi voní hrozně moc. Škoda, že nedělají takové stromečky do auta. To bych si hned koupil celou krabici“.
Na tvářích se jim objevuje smích. V tom se pán trošku zakucká. Rychle vyndavá kapesník a dává si ho před ústa. Jak zakašle, trochu sykne bolestí a chytne se za rameno.
„Co je Vám? Bolí Vás někde?“
„Ale, mám naražený rameno i bok“ odpověď zní otráveně.
Doktor zvědavě natahuje krk. Pán si odhalí rameno. Na něm je obrovitánská modřina.
„Ježiš marja, to je obrovská modřina. Takovou jsem snad ještě neviděl. Ošetřili vám to?“
Souhlasně přitakává, přitom si ho zase opatrně zahaluje.
„Takovou mám i na boku. Ale to bych se musel svléknout....“
„Ne, to je dobrý. Zůstaňte klidně sedět.“
Do řeči se mu dere smích. Však panu Signerovi ne.
Atmosféra je nadále přátelská, avšak smích již vyprchal. Doktor nalije ze skleněného džbánku vodu do dvou připravených skleniček. Signer vstane, aby si vzal jednu skleničku. Se skleničkou v ruce usedá zpět do křesla. Moc neupije, spíš si jen tak smočí rty. Doktor na něj mlčky pohlédne. Zdá se, jako by pán hledal jak začít. Nervózní ruce si pohrávají se skleničkou, oči hledají slova. Po chvíli ruce odloží skleničku na široké opěradlo křesla, zhluboka oddechne a jeho zrak začal mít nádech soustředěnnosti. Spevnil tělo a srdce mu začalo tlouci určitě o něco rychleji.
„Vy určitě už dobře víte, že prý jsem chtěl spáchat sebevraždu“ promlouvá klidným hlasem, nečekajíc na doktorovu odpověď. Nedává mu vůbec čas. Pokračuje dál.
„Ale to není pravda! Já jim říkal co se stalo. Ale oni jen říkali: Ano pane Signer, to víte že ano pane Signer. Uklidněte se pane Signer. My vám věříme že jste letěl. Přitom mi vůbec nevěřili a ihned mě šoupli k vám. Vždyť je to nesmysl, nesmysl! Všechno to bylo jak jsem jim povídal!“
„Klid pane Signere, uklidněte se. Všechno mi pěkně povíte a uvidíte, bude Vám lépe“ doktorova vlídná slova účinkovala jako vlahá voda na počínající ohňivé peklo vsteku. Signer se uklidní.
„Začalo to v noc z pondělí na úterý. Moc často se v noci nebudím, ale tu noc jsem se vzbudil. Ležel jsem hlavou ke zdi. Na zdi přede mnou byl pruh světla z lampy před domem. Ta lampa mě štve, vždy pořádně zatahuju, ale ten večer jsem to nějak vodflák.Votáčím se na druhý bok a přitom lehce nadzdvihnu hlavu. Najednou ve dveřích do vedlejšího pokoje někoho zahlédnu. Zbystřím. Zaměřuji se na tvář. Byl to můj bratranec Řehoř. Stál na prahu dveří. Nehnutě, nic neříkal, jen na mě zíral, taky. Ale tak hnusně, tak chladně. Jako nějaká mrtvola. Měl na sobě takové flanelové pižamo. Hnědé s černými kostičkami. Ikdyž byla v těch místech co stál uplná tma, jeho postava z té tmy úplně vyzařovala. Jako by měl v sobě nějakou žárovku, ale hodně, hodně tlumenou. Zas takové světlo to nebylo. Ale nohy od kolen níž jsem neviděl. Odvrátil jsem od něj pohled na lampičku. Rozsvítím ji a vracím pohled zas na něj. Jenže byl pryč.Chvíli jsem ležel na boku opřený o loket. Civím po místnosti a v hlavě mám úplně prázdno. Žádné myšlenky, asi jsem byl trochu v tranzu, či co. A to bylo všechno. Ráno jsem se vzbudil se strašně přeleženou rukou a lampička na stolku porád ještě svítila. Pak byl normální den. Ráno jsem si jen pomyslil, že to byl jen nějaký hodně přihlouplý sen. No a co? Tak se mi zdálo o Řehořovi. Řehoř žije, je v pohodě, tak to jeho duch bejt určitě nemoch. Že ne?“
Pán z nejistým hlasem čeká doktorovo přitakání. Toho se však nedočká.
„Pokračujte prosím, pokračujte“.
Signer je tím trochu zaražen, ale bez námitek vyhoví doktorovému vlídnému naléhání.
„Tak přes den jsem to vypustil, jenže jak přicházel večer, tak jsem na tu příhodu zase začal myslet. Vlastně jsem měl v hlavě tři hlavní myšlenky. Jak se to mohlo stát? Jestli opravdu žije? A jak jsme se vlastně už dlouho neviděli? Bude to asi tak pět let. Nedělám to moc často, vlastně to nedělám nikdy, avšak ten večer jsem si dal jednoho paňáčka. Aby se mi lépe spalo. Usnul jsem kolem jedenácté. Ani tuhle noc jsem neprospal celou. Procitl jsem a chvíli v leže koukám do naprosté tmy. Tentokrát byly závěsy zataženy pořádně. Nikde nikdo, ale na to jsem v tu chvíli vlastně ani nepomyslel. Zajímalo mě kolik je hodin. Chvíli štrachám až nahmatávám svoje hodinky. Beru je, rozsvicím displej. Malé, modré světýlko mi prozrazuje že bude teprve jedna hodina. To je skvělé, pomyslím si, to mám ještě spoustu času. Opatrně vracím hodinky na stolek. Vidím ho jen matně. Chystám se zachumlat zase do peřin, ale je tu zas. Okamžitě si na posteli sednu, ale nevím co jako dál. Tentokrát ale stojí jinde. Je blíž. Stojí uprostřed pokoje. Zase Řehoř. Zase v pižamu a zase jako by podsvícen. Ani mě nenapadne nějak zmatkovat, jsem podivně klidný. Hledíme na sebe. Až na jeho studený a nepřítomný pohled vypadá normálně. Když ale sjedu očima na jeho nohy, nevidím je. Koukám pořádně, možná jsou ve tmě. Ne, nohy neměl. Poprvně jsem na něj promluvil. Co tu děláš? Kde máš nohy? Copak ty nemáš nohy? Nic lepšího ze mně v tu chvíli nevypadlo. Neodpověděl. Stál od mé postele tak dva metry, civěli jsme na sebe, on neměl nohy, já se ho ptal proč a on mi ani neodpověděl. Najednou mě to nějak naštvalo. Ani nevím proč. Možná jsem to měl za nějaký blbý fór. Prudce jsem se od něho odvrátil a snažil se v té tmě co nejrychleji najít vypínač na lampičce. Když jsem jí rozsvítil, byl zase pryč. Cítil jsem se trochu vstekle, i zklamaně. Víc vstekle. Tak vstekle, jak jen jste vsteklej, když vás někdo probudí uprostřed noci s absolutně zbytečného důvodu. Strach jsem neměl vůbec. Zhasnu světlo, obrátím se ke zdi a spím až do rána“.
Pan Signer se napije s chutí vody. Jeho obočí se svraští.
„Co to je za vodu?“ vyhrkne a vystřelí z křesla. Však v zápětí se zase uklidňuje.
Doktor se také napije. Nechápe.
„Co je s ní? Mě se zdá v pořádku. Normální, čistá voda z vodovodu“
„Ne, nic, promiňte. Je v pořádku. Jen jsem myslel, že máte tu samou, jako my na pokoji“
„Jako vy na pokoji? Co je s vodou na pokoji? Je nějaká špatná?“
„To né. Sestra jí přinesla dnes. Ale ta voda je moc, moc dobrá. Než jsem šel k Vám, vypil jsem asi tři skleničky. Vaše voda je normální, ale ta naše...hmm to je dobrota“
„Neměl by jste tolik pít. To se Vám asi zdá, možná je jen nějak víc, nebo míň odleželá“
„Asi pane doktore, asi to bude tak“
Usměje se na doktora, doktor na něj. Oba dopijí vodu ve svých skleničkách a nalijou si znova. Signer se zase spokojeně usazuje do křesla.
Doktor na Signera vystřelí otázku: „Teď se Vás musím zeptat na jednu věc“
„Že by Vás zajímalo kdo je ten Řehoř?“
Doktor se usměje, spokojeně se opře a čeká na jeho odpověď. Bez problému jí dostane.
„No, Řehoř byl, tedy je, můj bratranec“
Proběhlo pár rozpačitých vteřin ticha. Tuhle odpověď doktor tedy rozhodně nečekal.
Signer tuší další otázku a tak raději začne opět s povídáním.
„Další den byl zase úplně normální. Bylo ráno, opadla mlha, vyšlo sluníčko, byl oběd, odpoledne, svačina, pak jsem si dal kafe. Bez mléka. To mlíko úplně bere tomu kafi chuť. Taky si zásadně nedávám ke kafi žádný dortíčky. Když dortíček, tak s čajem. Jo a neslazeným. A po kafi......“
„Prosim Vás, pane Signere. Neodbočujte“
Signer se polekaně koukne na na doktora, který na něj mírně zvýšil hlas a začal zase dál poslušně vypravovat to co má. Jako ten malý školáček ve škole před paní učitelkou.
„Vlastně jsem byl celý den takový podrážděný, naštvaný. Co se stalo v noci mi přišlo jako pěkná blbost. Štvalo mě všechno a všichni. Jenže vůbec jsem nevěděl co mě vlastně štve. To se mi nikdy nestalo. A jak přicházel večer, moje nálada se začala měnit. Měl jsem takové „melancholické“ myšlenky. Pak mě dokonce napadlo zavolat Řehořovi. Věděl jsem, že před třemi dny byl ještě určitě živý. Jenže v tu chvíli jsem si říkal, že za tři dny se může stát cokoliv. Celkem dlouho mi trvalo vymyslit si důvod. Bylo jasné, že se bude ptát proč mu po pěti letech jen tak volám. Nakonec jsem mu volal s nabídkou, že by jsme mohli jít spolu na pivo. Ve skutečnosti jsem však chtěl, aby jí z nějakého důvodu odmítl. My dva spolu na pivu nikdy nebyli, ikdyž šance byla mnohokrát a tak jsem si byl jist, že odmítne. Našel jsem ale číslo jen na telefon k nim domů. Vzala to teta. Že prý Řehoř není doma. A co prý potřebuju? Řekl jsem že nic, že jsem se s ním jen chtěl po dlouhé době zase vidět. Pak jsme se oba ujistili, že je na obouch stranách vše v pořádku a zavěsili.
Přišel večer. Povečeřel jsem a kolem desáte usnul v křesle u televize. Spal jsem v něm asi tři hodiny. Probudil jsem se celý rozlámaný, sotva viděl na oči, no hrozný. Udělal jsem to nejnutnější, abych sebou mohl v klidu seknout do své postele. Vše pozhasínal, i zuby si ještě vyčistil. Zachumlal jsem se do postele, zhasnul lampičku. Mezerou v závěsech do pokoje zase pronikalo světlo z té mizerné lampy. Ještě jsem zvládnul obrátit se ke zdi a v mžiku tvrdě usnul.
Spal jsem celou noc. Proubudily mě až první paprsky vycházejícího sluníčka. Tou mezerou v závěsech mi svítily přesně do obličeje. Ležel jsem na boku, opřený o loket a koukal jsem po místnosti. Ty ostré paprsky začaly pomalu slábnout. Za chvíli úplně zmizely. Celý byt proto o hodně poteměl. Při pohledu do vedlejšího pokoje se zdálo, že tam je tma ještě jako v noci. Chvíli jsem se do té tmy zadíval. Najednou z ní vyšel. Zase on. Zase Řehoř. Nejprve se zastavil na prahu dveří. Vypadal úplně stejně jako ty předešlé noce. Zase jsme na sebe chvíli civěli. Pak se pohnul. Začal směřovat do středu pokoje. V pohybu jsem ho ještě neviděl. Čelist mi spadla dolů. Stále měl ten svůj mrazivý, nepřítomný pohled. Ruce připažené a co bylo vidět část nohou, ty měl porád u sebe. Vlastně se ani nehnul, jen tak celý pomalu plul vzduchem. Když jsem se trochu oklepal, chtěl jsem mu něco říct. Nenapadalo mě co. Nějakou chvilku jsem na něj zíral a hledal slova. Nakonec jsem se ho zeptal co tu dělá. Vůbec nereagova. Několikrát jsem to zopakoval a lehce zvyšoval hlas. Ale nic.
Stále jsem ležel na boku, opřený o loket. Náhle se dal zase do pohybu. Začal směřovat k mé postely. To jsem nečekal. Zachvátil mě strach. Hrudník se mi začal svírat a srdce měl málem až v krku. Byl od mé postele tak metr. Začal jsem cítit závan chladu. Pomalu začal směřovat očima na mně.
Najednou od něj začala přicházet nějaká slova. Říkal: „Dnes poletíš, dnes poletíš, dnes je řada na tobě, dnes poletíš“.Ten hlas zněl normálně, ale nebyl to jeho. Pohlédl jsem mu do obličeje. Najednou neměl oči. Místo očí měl jen černé díry z kterých mu tekly tenké pramínky krve. Chtěl jsem začít řvát. Ale jen jsem sípal. Sáhnul jsem pro polštářek za mnou a hodil ho po něm. Ten jím jen prolétl a cosi někde rozbil. Už stál přímo u mé postele. Ale to už jsem nějak ležel, zatlačený jím až ke zdi. Koukal na mně z výšky, asi jak maminka kouká na své usínající robátko a z těch dír mi do obličeje kapala krev. Měl ji tak strašně ledovou. Kapala víc a víc. Najednou jsem pocítil, jak se můj dech uklidňuje, ale pro krev v očích jsem už vůbec neviděl. Rychle jsem si přehrnul peřinu přes hlavu a čekal co bude dál. Chvíli jsem koukal do tmy a můj dech horkem těšknul a těšknul“.
Pan Signer přestal vyprávět. Několikrát si zhluboka oddychl. Na čele mu vyrážejí malé krůpěje potu. Upije ze skleničky trochu vody. Chvíli nehnutě sedí. Jeho pohled zdá se být doktorovi o něco smutnější. Nebo spíše stydlivější? Pozoruje Signera aniž by mu cokoliv říkal. Ví, teď by nebylo správné ho pobízet k dalšímu povídání. Už jen pro jeho dobro však doufá, že bude pokračovat dál. Teď se rozhodně nesmí stáhnout do sebe. Musí to dopovědět celé. Signer pokračuje dál.
„Tak jsem pod tou peřinou zůstal. Čekal jsem nějaké rány, nebo že jí ze mě nějak strhne a pak rozseká na kousíčky, ale nic se nedělo. Pod tou peřinou se mi dýchalo hůř a hůř. Pomalu jsem se začal dusit, ale neodvažoval jsem se odkrýt. Pomyslel jsem si, že se raději udusím. Pomalu se mi klížily oči a ruka, jenž držela deku slábla. Oči se mi zavřely, ruka klesla. Ještě jsem ucítil jak mi peřina dosedá na obličej. Už jsem si ani neuvědomoval, jestli ještě žiju, nebo ne. Pak byl konec.“
„Konec? Takto to končí? To asi ještě ne“ mírně naléhá doktor.
Pan Signer se na něj podívá. Začne si mnout přitom třemi prsty bradu a na tváři má ostýchavý úsměv. Jako by měl vyprávět ty nejchoulostivější věci kamarádům v hospodě. Jasně se stydí.
„Tak jó, já vám to tedy povím celé. Nevím jak je to možné, ale z té tmy mě najednou vytrhl budík. Začal mi drnčet u hlavy, postaven na noční stolek. Nedrnčel dlouho. Ani jsem ho netíp. Jen jsem dál ležel se zavřenýma očima. Měl jsem plnou hlavu toho co se mi před chvílí stalo. Asi teprve až nyní přicházel dost zpožděně ten pořádný šok. Nebyl jsem schopen žádného pohybu jak jsem se bál. Úzkostí se mi chvěly ruce i nohy. Zuby mi drkotaly. Vůbec nevím jak jsem tam takhle dlouho ležel. Lehce, ale opravdu jen lehce jsem začal cítit, jak šok opadává. Už jsem se téměř neklepal. Najednou jsem uslyšel nějaký zvuk. Snažil jsem se ho rozpoznat. Připadalo mi to jako zvuk projíždějícího auta. Ten zvu se ještě pak několikrát opakova. Rychle po sobě. Potom bylo chvíli ticho. Najednou, jako bych slyšel zvuk přelétajícího letadla. Začal jsem pomalu otvírat oči. Stále v leže. V zamlžených očích jsem začal rozeznávat obrysy mého pokoje a moje těžké závěsy. Rozkoukával jsem se a bez hnutí, jen očima, projížděl pomalu po místnosti. Vypadala normálně. Nadzdvihnul jsem hlavu a koukal na koberec. Nebyla na něm ani stopa po krvy. Pak jsem se na posteli posadil a zbrkle jsem se začal prohlížet. Na polštáři, na dece ani na prostěradle nebyla žádná krev. Nikde nic. Strašně jsem si oddechl. Chvilku jsem seděl na kraji postele a vydechoval ten šok. Byl jsem hrozně rád, že to byl jen hloupý sen. A co obličej? Nemám nějakou krev na obličeji? Rychle jsem běžel do koupelny. Těch pár vteřin, během kterých se měl můj obraz objevit v zrcadle, bylo nekonečných. Když jsem se v něm spatřil, ulevilo se mi. Krom hnědovlasého, rozcuchaného chasníka s obličejem bez jakékoliv známky po krvy, jsem nic jiného neviděl. Dlaní jsem si uhladil rozcuchanné vlasy a vrátil se do pokoje. Chvilku jsem ještě seděl na posteli a přemýtal o tom snu. Jak tak sedím, přemýšlím a bloudím přitom pohledem po pokoji, vidím že ze stolku stojícího v rohu pokoje je spadlá váza i krajkovaná dečka. Zbystřím a postavím se. Udělám k němu pár kroků. Za tím stolkem, v rohu, pod záclony, je můj malý polštářek.
To mě tedy zase celkem dost vykolejilo. Chvíli jsem zůstal stát na místě a snažil si namlouvat, že to tedy byl asi pěkně živý sen. Ale moc mi to nešlo. Pomalu jsem se zase vrátil na postel a byl dost zaraženej. Ještě ke všemu mě začaly hrozně zábst nohy. Z toho jak jsem zase o tom přemejšlel mě vyrušilo tůtání mého záložního budíku. To víte, žiju sám, většinou spím sám a vstávám sám, tak musím mít dva budíky. Nesnáším když zaspím. Takže přišel čas jít do práce. Napadlo mě sice, že bych mohl dnes zůstat doma, ale nějak špatně jsem se necítil a za druhé jsem si myslel, že se ten sen tam venku krásně rozptýlí. Jako ty předchozí“.
Signer si udělal zase pauzu. Doktor si protáhl záda a nenápadně se podíval na hodinky. Mile překvapen, lehce nadzdvihl obočí. Měl za to, že už je víc hodin. O hodně víc. Pomyslel si, že Signer může ještě v klidu dál pokračovat. Byl přesvědčen, že už stejně bude za chvíli konec. Pak mu dá návod jak s tím dál žít a oba si spokojeně půjdou po svém. Signer ale nepoměrně méně.
„Takže jsem tedy vstal a začal se normálně připravovat do práce.“ pokračuje Signer dál „ Záchod, koupelna, kafe. Chvilku mi také zabrala příprava snídaně. Ne, nesnídám jen kafe, na snídani si potrpím. Jak jsem pobíhal po bytě, najednou se mi zatočila hlava. To se mi stává bohužel docela často. Beru na to prášky. Točila se mi chvíli, jen pár vteřin a pak to přešlo. No. No a pak jsem šel předsíní a přicházel do kuchyně. Už z chodby byla vidět hrana stolu, na které byl talíř. Na něm namazaný chleba s máslem. Vedle stál hrnek kafe. Měl jsem velkej hlad i chuť. To si pamatuju naprosto přesně. Přicházím ke stolu. Najednou se mi zatočila hlava zase. Ale tak hodně! Tak hodně se mi ještě nikdy netočila. Bylo to hnusný. Zůstal jsem stát, ale musel jsem se přidržet rohu stolu. Začalo se mi dokonce chtít i zvracet. Všechno se kolem mě strašně rychle točilo. Jako bych byl někde na super rychlým řetízkáči“.
Doktor se ve svém křesle napřímil a začal zaujatě poslouchat.
„Už jsem to nemohl vydržet. Ruce se mi začaly podlamovat. Pomalu jsem klesnul na desku stolu. Ležel jsem břichem na stole a hleděl na věci před sebou. Naráz bylo po všem. Chvíli jsem zůstal ležet. Ujišťoval jsem se, že je to pryč. Bylo. Pomalu jsem se zase postavil. Bylo to dobrý, ale pro jistotu jsem se i tak raději přidržoval rohu stolu. Můj pohled pobíhal kolem. Koukal jsem se i ven. Přes záclony jsem se zakoukal na lehce se pohupující listí na stromě, stojícím na kraji protějšího parku. Začal jsem si připadat nějak divně, jako bych byl lehký jako pírko. Z ničeho nic se mi začalo zdát, jako by se mi začaly vznášet nohy. Vlastně jen chodidla. Jako by mě nějaká síla táhla za chodidla ke stropu. Kouknul jsem se pod sebe. Nohy tam nebyly. Obrátil jsem se za sebe. Chodidla už byly asi dvacet centimetrů nad zemí. Chtěl jsem se zadržet stolu, jenže než jsem se vzpamatoval, už jsem na něj nedosáhl. Začal jsem se vznášet celý, po zádech , ke stropu. Byl jsem naprosto, naprosto...“ Signer chvíli nemohl najít to správné slovo „Zaskočen. Netrvalo to dlouho a byl jsem celý u stropu. Vlastně jsem se ho ani nedotýkal. Hlavu jsem všemožně natáčel, abych viděl za mě. Očima jsem rejdil po místnosti a rukama i nahoma dělal různé pohyby. Asi jako když plavu. Avša stále jsem zůstával na jednom místě. Ani jsem nekřičel. Nějak mě to ani nenapadlo. To asi nebylo normání. Měl jsem asi řvát o pomoc. Řvát jako když mě na nože berou. Bylo to něco neuvěřitelného, asi jsem si to chtěl užít. Nevím. Nechápu to. Moje mysl byla asi nějaká zatemělá, či co. A to nemyslím jen tu chvíli. Myslím nejméně ty dva dny před tím.
Začalo mě zajímat co jako bude dál. Začal jsem se pomalu posunovat. Moje pohyby na to neměly žádný vliv. Začal jsem se dotýkat nohama zdi proti oknu. Jenže ten tlak sílil. Jako by mě nějaká síla chtěla tou zdí protlačit. Kolena se mi začala pod tím tlakem podlamovat. Snažil jsem se nějak s toho dostat. Vší silou jsem se zapřel. Bylo mi jasné, že to může moc, moc špatně skončit. Veškerou sílu jsem dal do kolen aby se napřímila. Něco povolilo. Jako by veškerá síla co mě do teďka tlačila do zdi najednou povolila. Moje nohy mě naráz vymrštily jako nějaké pružiny. Prolítl jsem přes kuchyň, rozbil okno a prolítl jím ven. Přelítl ulici a nakonec narazil do kmenu stromu. Kdyby tam ten strom nestál a byl kousek vedle, normálně bych přistál v parku na trávu. Jako letadlo. Stalo se to tak strašně rychle...vůbec jsem nevěděl která bije. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, byli u mě nějací lidé a začali mně pomáhat. No a já jim koktal pravdu. Jenže oni si mysleli, že jsem se zbláznil, nebo že jsem chtěl spáchat sebevraždu. Tak mě přivezli k vám“.
Dopovídal, sklopil oči k naleštěné podlaze a čekal co mu na to doktor poví. Pod práškama nebyl, v hlavě to měl také v pořádku, alespoň co si on sám myslel, proto nečekal, že by doktor padl na kolena a začal ho obdivovat za to, že ulítl několik metrů. Bylo mu jasné, že podobných příběhů slyšel mnoho a mnoho. Bylo mu jasné, že i podobných „géniů“viděl nespočet. Jenomže tu cítil jeden velký rozdíl. Jemu se to skutečně stalo.
Doktor dál seděl a nic neříkal. Měl vážnou tvář. Několikrát pohledem přejel pana Signera. Asi si v hlavě připravoval nějaký proslov. Signer prudce zvednul oči od podlahy a namířil je do očí doktorových. Doktorovi to přišlo, jako by jeho pohled už chtěl něco slyšet. On však nebyl na žádnou odpověď, která by dávala Signerovi nějaké řešení, vůbec připraven.
„No, no, Váše povídání bylo velice zajímávé. Opravdu“
Signer mu hleděl dál do očí. Doktor v jeho očích cítil zklamání, tohle slyšet nechtěl.
„A jakou rychlostí jste letěl?“
Ani tato otázka nebyla zvolena dobře. Signer od něj odvrátil otráveně oči a dopil vodu ve skleničce.
Odpověděl mu jen jedním slovem. Nevím. Doktor v ten večer zatím nebyl ve formě. Signer začal mít strach, aby se doktor nezvedl, neřekl mu že to bude v pořádku a neposlal ho s přáním dobré noci zase spát. To nechtěl. Začal pokládat otázky doktorovi tedy on, doufaje že se „chytí“.
„Já vím pane doktore, je to bláznivý příběh, ale věříte mi?“
Doktor se pomalu dostává do formy. Situace, kdy sám pacient klade otázky, není pro něj nijak nová.
„Ano, věřím“
V očích Signerových doktor zahlédl malé překvapení.
„Věříte? A to mi věříte jako doktor, nebo jako člověk člověku?“
„Jako doktor“
Signer s nepříjemným úšklebem kývne hlavou.
„No jasně. Věříte mi to jako doktor svému bláznivému pacošovi. Že jo?“
Doktor teď tuší, že nesmí ustoupit. Ikdyž Signer zvyšuje hlas. Teď zase zvýší hlas doktor.
„Jako doktor i jako člověk bych Vám ještě věřil, že jste kohosi viděl. Avšak nezlobte se na mě, nemůžu Vám věřit to vaše vznášení a následné proletění oknem. To prostě nemůžu!“
Je ticho. Upřeně kouká na Signera, který najednou vypadá dost zkroušeně. Jako spráskaný pes. Cítí jak ho má pod kontrolou. Promlouvá k němu zase vlídným hlasem.
„Podívejte, sice se známe jen chvíli, ale už jak jste mluvil, jak vypadáte i jak se chováte, tak bych řekl že tu jste jen s chřipkou a rozhodně bych neřekl, že patříte k nám. Tak prosím pochopte, že když mi tady povídáte jak jste letěl, tak vám to prostě nevěřím. Jako doktor svému pacientovi bych vám to věřil zcela jistě, ale vy by jste neměl být můj pacient. Nechtějte to.“
Doktor byl zvědav na Signerovu reakci. Ta na sebe nechala asi minutu čeat.
„Já vím pane doktore, já vím. Já to nebudu nikde rozkřikovat. Já bych jen chtěl, aby jste mi uvěřil třeba jen vy. Jen vy a nikdo jiný. Já už to dál nikomu říkat nebudu“.
Do očí mu vběhly slzy, v hlase je cítit zoufalství. Doktor chvíli počkal než ho to přejede a během té doby se rozhodl dát Signerovy jednu ze zásadnějších otázek. Z jeho reakce měl trochu strach.
„Pane Signere, mohu mít jednu, pro vás, nepříjemnou otázku?“
Signer na něj zvědavě pohlédne a souhlasně kývne hlavou.
„Ale prosím Vás, zůstaňte v klidu. Já tuto otázku musím položit“
Signer chápavě pokynul hlavou, bystře poslouchá.
„Byl to pokus o sebevraždu? Chtěl jste se zabít?“
Po vyřčení této otázky Signer zklamaně zakloní hlavu a polohlasně řekne „ach jo“. Obě dvě strany už neví jak na sebe. Ačkoliv by si chtěli porozumět a uvěřit si. Nejde to. Oba dva zase chvíli mlčí. Po chvíli dostal doktor nápad. Na tváři mu vyběhl slabý úsměv, jeho vlastní myšlenka se mu líbila.
„Tak víte co, zkuste mě přesvědčit o vašem letu nějakým důkazem, nějakým faktem“
Signer na něj mlčky kouknul. Neměl žádné nechápající otázky. Také jemu přišel nápad docela dobrý. Napadla ho sice ironická poznámka, že si měl vzít foťák a pořizovat s ním letecké snímky své vlastní kuchyně, ale nechtěl být na doktrora zbytečně nepříjemný.
Signer nabere dech a směle chce dát první důkaz. Ale zarazí se. Zdá se mu slabý. Dá jiný.
„No určitě bude třeba špinavej strop, nebo moje oblečení. Určitě tam mám šmouhy od stropu. Strop mám bílej, stěny do oranžova.....“.pomalu klesá s hlasem. Kysele se usměje na doktora. Ten na něj kouká. Také on má ve tváři lehký úsměv. Je to však úsměv vítěze. Vítěze, který zdolal nějaký problém. Nebral to jako své vítězství nad tím ubohým pánem, ale bylo to vítězství nad problémem, jenž tíží právě toho pána sedícího před ním. Dál o tomto důkazu nepadlo ani slovo. Pro obě strany je špinavé oblečení hodně slabý argument.
Signer zvážní. Vystřelí další důkaz.
„Určitě byli zkontrolovat můj byt. Museli tam najít tedy tu mou snídani. Proč bych snídal kdybych se chtěl opravdu zabít? To je přeci blbost, ne?“
Ani tento důkaz nebyl ten „pravý“.Doktorova tvář zvážněla.
„Ano, byli tam. O Vaší snídani nic nevím. Ale ikdyby tam na stole byla, tak snídaně přeci nedokazuje Váš let. To musíte pochopit“
Signer souhlasně pokývl hlavou. Pátral v hlavě dál.
„No a jak se tam dostali? Bylo zamčeno a klíče jsem měl v zámku.“
Doktorova tvář byla vážná.
„Narychlo museli vyrazit dveře. O klíčích nevím bohužel vůbec nic“
„Je to tak. Ty klíče byly v zámku. Opravdu byly....“
„Dál prosím, dejte mi další důkaz“
„To rozbité okno. Je složeno ze čtyř obdelníků. Ty horní dva musejí být rozbité“
Na okno doktor nemá argument.
„Jak bylo rozbyté okno? O tom nic nevím“.
Signer se jen spokojeně usměje. Konečně dal doktorovi pořádný argument.
„To okno bude rozbité ve své horní polovině. Uvidíte“.
Signer předkládá doktorovi další důkaz. „Našli mě u stromu, na kraji parku, který je přes silnici. Jak jsem se tam měl dostat? Vždyť je to nejméně sedm metrů.“
Doktor ustane s mírným pohupováním ve svém oblíbeném křesle.
„Mohl jste vyskočit a doběhnout tam“
Signer se výtězoslavně usměje.
„A jak bych pak zavřel to okno? To okno nebylo otevřené. Opravdu“
Doktor vypadá dosti zaraženě. S rezignací v hlase mu odpoví.
„Dobrá, já se tedy na to okno zeptám ještě policajtů“.
„No a co moje stopy? Ikdybych s toho okna vyskočil, musel bych dopadnout do záhonů. Našli se tam něaké stopy, nebo zválené kytky? Nenašli, že?“
Doktor mlčky sedí. O tom také nic neví. Jistota, s jakou mu Signer předkládá tyto „důkazy“ ho překvapuje. Sílu jeho argumentů si však nechce připustit. Věří, že policie to vše vysvětlí.
Po malé odmlce Signer přichází s dalším argumentem.
„Můžete říci, že jsem ty záhony s toho okna přeskočil. To bych ale musel skočit takových pět metrů. Myslíte, že jsem přeběhl celý byt, pak se bravůrně vymotal přes kuchyň, odrazil se a skočil? To je taky nemožné.“ Signer mírným hlasem dokončil výčet svých důkazů.
Opřel se zpět do křesla. Byl spokojený a cítil v sobě velkou úlevu. Ani ho nenapadlo „oslavovat vítězství“ nad doktorem, tak to rozhodně nebral. Chtěl jen aby mu konečně uvěřil. Nechtěl aby ho měl za blázna. Viděl jak doktorovi došly všechny argumenty.
Doktror seděl mlčky ve svém křesle. Chtěl říci něco proti jeho argumentům, ale neměl co. Nevěděl jestli to tam někdo prozkoumával, nevěděl jak bylo rozbité okno, nevěděl vlastně nic. Rozhodl se toto kolo vzdát, ale je rozhodnutý ještě se optat policie.Nepřestávala mu však vrtat hlavou ta Signerova jistota. Jako by to opravdu prožil. Tuto myšlenku si však stále a rozhodně odmítal.
Usmál se mile na Signera a uznale pokýval hlavou.
„Na Vaše poslední argumenty nemám co říci. Věřím Vám. Opravdu“
Signerovy vbíhaly do očí slzy a na tvář šťastný, přešťastný úsměv.
„Díky pane doktore. Bude to naše tajemství. Jen naše“
Vstal a bez většího zdržování odešel z místnosti.
Doktor zůstal sedět dál a věděl, že si musí dát ještě jeden doutník.



Kapitola čtvrtá

Signerův pocit létání

Velká okna propouštějí do místnosti poslední paprsky zapadajícího slunce. Ty dosahují až na jeho stůl. Mezi jeho rukama vytvářejí tmavá místa, což mu hodně znepříjemňuje psaní.
„Sestro, prosím Vás. Mohla by jste zatáhnout ty žaluzie?“
„Jistě pane doktore“
Okamžitě přerušila svoji práci a šla vyplnit doktorovu prosbu. Ostré, narudlé paprsky byly pravděpodobně nepříjemné i jí. Její okamžitá reakce ho lehce překvapila. Málokdy všeho okamžitě nechá a jde vyplnit jeho přání. Pracují spolu již nějaký ten pátek a proto oba dost dobře vědí, co si k tomu druhému mohou dovolit. Ona ví, že někdy může jeho přání chvilku posečkat a on ví, že jí může téměř kdykoliv pozvat po práci na skleničku.
Odhrnuje záclony, pomalu zatahuje žaluzie. Pak se koukne na dvě kytky v květináči, které jsou u okna. Lehce je pohladí po jejich dužnatých listech. V místnosti zavládne velké šero. Doktor si rychle zapne lampičku na stolku. Sestra ještě stojí u okna. Dvěma prsty rozevírá žaluzie a kouká ven. Najednou mu připadne nějaká smutná i divná. Nejprve rychle a bez řečí zatáhne žaluzie aby sem nemohly poslední paprsky slunce a pak je mezírkou sleduje. To mu nesedí. Chce jí nějak povzbudit, odlákat jí od její počínající melancholické nálady.
„Jak to dopadlo s tím panem Swojkou?“
„Jo jo, dobře. Bez problémů“ odpoví mu strojově, sledujíc dál poslední paprsky.
Teď neví jak na ní. Jak jí rozveselit. Zkusí jí „rozpovídat“.
Doktor sedí opřen v křesle, v prstech si převaluje propisku a cíleně na ní míří další otázky.
„A kampak jste ho uložila?“
„No na naši novou patnáctku, kam jinam?“
Doktor se mírně pousměje: „Já vím, na patnáctku. To měl být takový vtip. Promiň“.
„A uvěřil těm práškům?“
„Ale pane doktore, Vám přeci uvěří téměř každý, téměř cokoliv.“ s těmito slovy se čile odvrátí od okna. Náhle jako by ožila. Jako by tmavě zlaté paprsky umírajícího slunce byly zdrojem jejího nečekaného smutku, nebo chmur, či co to bylo. Rychle přejde místnost. Míří k vypínačům. Za pár vteřin je v ordinaci bílé, zářivkové světlo. Sedne si na lůžko proti stolu. Přehodí nohu přes nohu a zapře se v ramenouch. Její modré oči si ho pěkně měří, její ústa se na něj hezky smějí.
Je překvapený. Tohle ještě nikdy neudělala. Svádí ho. Jenže si nevybrala to pravé místo ani čas. Je mu jasné co krásného by se teď mohlo stát, ale to právě teď a tady rozhodně nechce. Brání se.
„Co že jste tak najednou ožila?“
„Jen tak, slunce už zapadlo, tak mě něco napadlo“
„Ale ale, vy jste snad básnířka?“ pokouší se zachovat úsměv, ačkoliv vůbec nechápe o co jí jde. Vlastně ví o co jí jde, ale neví proč. Vlastně ví proč, ale neví proč se ho tak usilovně snaží dostat. Hned, teď a tady. Jako nějakého malého, ubohého zajíčka.
„Já nejsem básnířka, ovšem ráda bych si nějakou poslechla. Řekni mi zas něco hezkého. Vždyť ty umíš tak sladce vyprávět. Šeptej mi zase něco hezkého...“.
Její porušení dohody ho zklamalo a jednak je zaražený další její větou. V místnsti zavládne na několik vteřin naprosté ticho. Oba si hledí přes půlku místnosti do očí. Nejprve se jeho vyčítavý a udivený pohled křižuje s jejím, svádivým. Pak začne cítit, jak její pohled začíná strácet sílu. Najednou sklopí oči až k zemi. Rychle si zapne rozepnutý knoflíček u krku.
„Promiňte pane doktore“ špitne tenkým hláskem. Vstane a vrací se k otevřené skříni.
On za ní překvapeně hledí. Vůbec neví co si má myslet.
„Nechceš si o něčem popovídat?“optá se jí mile.
„Ne pane doktore. Teď ne. Prosím“ odpoví skroušeně.
„Tak Vám ještě jednou děkuji za toho pana Swojku“.
„Není zač. Jsem ráda, že se mu ulevilo“ napůl s pláčem i úsměvem se odvrátí od skříně. Hledá nějaké ubrousky. Po chvíli je najde a vypotřebuje naráz téměř celé balení. Zbydou dva, nebo tři. Maximálně čtyři. Zavře skříň, otočí se směrem na doktora.
„Promiňte, vůbec nevím co to bylo. To se mi ještě nikdy nestalo“
„Já vím, já vím. Každý má občas těžkou chvilku. To se může stát každýmu“ odvětí jí mile. Přitom na ní láskyplně mrkne. Ona mu jeho mrknutí oplatí lehkým úsměvem. Oba cítí, že ten skrat je za nima. Pak oba pokračují ve své práci. Ona vezme připravené prášky a zároveň s počínajím tlouknutím hodin je odchází rozdat pacientům.
Pokračuje se psaním. Do svého deníku, v mohutných kožených deskách, si píše poznámky i postřehy o svých pacientech. Začne psát o tom malém klukovi. Přivezli ho sem v úplném tranzu. Je rád, že může psát zrovna o dítěti dobré zprávy. Píše zhruba to, že kluk po krátké hospitalizaci jeví známky obrovského zlepšení. Má chuť k jídlu, netrpí žádným steskem po rodičích, je čilý a když s ním mluví, vidí jak má „jiskru“ v oku. To je vše. Jeho poznámky nejsou moc dlouhé. Pak se ještě zamyslí nad tím co napsal, jako by pro kontrou. Je hozhodnut pustit kluka do tří dnů domu. Na řadu přichází pan Swojka. Také u něj může psát jen dobré zprávy. Pán uvěřil placebu a přijmul jeho léčbu. Při hovoru je klidný, jakož i uvolněný. Nemá žádné noční můry, spí celou noc. Leží s klukem na pokoji patnáct. Vycházejí spolu bezproblémově. Také k němu si napíše že půjde do tří dnů domu. Začne psát o svém nejnovějším pacientovi. Napíše jméno Signer. Propiska je připravená k dalšímu psaní, však oči mu bezradně křižují po papíře. Několik minut váhá. Neví co psát. Neví o něm téměř nic jistého. Snad jen základní data jenž mu předala Policie. Napíše alespoň to. Při psaní data narození ho překvapí fakt, že oný pán je téměř stejně starý jako on. Jejich datum narození se liší o tři dny. Toto napsal k jeho jménu: Muž byl nalezen pod stromem na okraji parku. Park se nachází jen přes ulici od jeho místa bydliště. Když ho našli působyl značně zmateně. Tvrdil, že prý sem dolétl. Opilý nebyl, ani pod vlivem drog. Okno jeho bytu bylo rozbité, na stole byla připravená snídaně. Asi poslední. Bydlí v přízemí. Zřejmě to byl pokus o sebevraždu. Předepsal jsem mu uklidňující prášky. Propuštění v nedohlednu.
Pak si ještě letmo zkontroluje co napsal, aby tam něměl nějakou trapnou pravopisnou chybu, poté pomalu zavře diář. Ten okamžitě vloží do horní zásuvky. Potom se pohodlně uvelebí v křesle. V prstech si převaluje propisku. Pohledem přejíždí bezcílně po ordinaci. V hlavě mu uvízla myšlenka na posledního pacienta. Sebevraha tu neměl hodně dlouho.
Přemítá o několika věcech. Jak se vlastně chovat k sebevrahovi? O čem má s ním začít povídat? Avšak najednou tyto myšlenky zastíní jiné. Proč se chtěl zabít skokem z prvního patra? Proč si nezvolil nějaký jiný způsob, zaručenější? A jakto že dopadl tak daleko od okna? A co měl asi k snídani? Začíná být zvědavý co mu na to řekne. Tok jeho myšlenek přeruší příchod sestry.
Její příchod je celkem energický. Hned pokládá tác s prázdnými kelímky od léků na stůl. Otvírá skříňku a vše pěkně ukládá na své místo. Když doktor vidí jak se svižně pohybuje po místnosti, je rád, neb se chová naprosto normálně. Její mrštnost po ordinaci se mu vždy tak líbila.
„Sestří, tak jak to šlo. Vše bez problémů?“ .V jeho otázce je cítit maličký ostych.
„Ano, ano. Šlo to dobře. Pavlík mi ukázal jaké namaloval auto a pan Swojka se ptal co bude dnes k večeři“ odpovídá mu normálně, rovnajíc něco ve skřínce.
„A co ten nový? Pan.......“ jeho jméno mu vypadlo z hlavy.
Sestra, když slyší pomlku v jeho hlase, odvrátí svůj pohled od útrob skříňky na doktora. Její pohled není moc vlídný. Je v něm trochu nemilého překvapení i trochu víčitek.
„Myslíte asi pana Signera, že?“
Její pohled doktora opět pořádně znejistí. Takový pohled vůbec nezná. Proto jen tiše špitne, ano. Ale to už ona zase se zájmem a se vší pečlivostí, rovná cosi v té skřínce.
Během uklízení mu odpovídá: „Ten klidně spí. Vypadá spokojeně. Snad to nic vážného nebude“ její pohled míří dál do útrob skříně. Řekla to hlasem velice milým, snad až mateřským. On ji na to jen tiše pokyne hlavou. Nic neříká. Jen mlčky sleduje koncert jejího krásného těla.
Čekal jen krátkou, stručnou odpověď. Když se na ní vynadíval, chystal se něco hledat ve spodním šuplíku, však sestra pokračuje dál. Zbystří, pozorně ji naslouchá.
„Když jsem s ním mluvila než usnul, myslím pana Signera, vypadal jako by z něj všechno spadlo. Dokonce se na mě i několikrát usmál. Ale byl to takový milý, srdečný úsměv. Ne ten psychopatický který tu někdy vídáme. Jako by byl šťastný, šťastný že to přežil a že tu může ještě několik dní být. Ne. Já nevěřím tomu, že chtěl spáchat sebevraždu. Mohlo se mu stát cokoliv, ale sebevražda to nebyla“. Následuje chvilka ticha, ve které doktor zpracovává v hlavě myšlenky sestřiny „přednášky“. Sice si spolu často o pacientech povídají, ale takovou „přednášku“ ještě nedostal. Tento den je překvapen asi po stopadesáté. A sestra ještě pokračuje. „Dokonce měl i hlad. Ptal se, jestli by nemohl dostat něco malého. Chudák. Jediné co dostal byl malý prášek na spaní. Ale to pro něj bylo momentálně to nejlepší. Na pořádném jídle si pochutná zítra. Budou švestkové knedlíky“.
„Švestkové knedlíky?“ vybuchl udivením doktor.
Pražádné odpovědi se ale nedočkal. Jako kdyby k sestře ani nedolétla.
Sestra zamyká skříňku, pak bere konývku na vodu. Začne zalévat těch několik květin, které jim zdobí tu jejich ordinaci. On se rychle skloní nad psací stůl a žačne dělat že něco důležitého píše. Sem tam nenápadně pozvedne zrak, aby viděl, zda na něj zase něco nezkouší. Ta však zalévá květiny, občas odtrhne uschlý list. Naprosto ho ignoruje.
Najednou ho napadne udělat si poznámku do svého diáře. Samozřejmě o panu Signerovi. Napíše jak působyl na sestru a že po krátkém pobytu u nich už měl zájem o jídlo. To se opravdu moc často nestává. Dále přidá poznámku o klidném spánku. Nezapomene ani napsat název podávaných léků. Odsune od sebe papír s nesmyslnými čmáranicemi a vyjme deník ze zásuvky. Rychle to napíše. Poté deník okamžitě uklízí. Sleduje, zda sestra něco nezahlédla. Vypadá to, že ne. Je rád. Přeci jen nemusí vidět všechno. Dozalévala kytky. Rychle od ní odvrátí zrak. Začne něco hledat ve stole. Položila konývku na své místo a pohlédne na doktora. Mile, ochotně, však vlažně s nádechem odměřenosti se optala doktora copak hledá a jestli může nějak pomoci. Ten popadne papíry co mu příjdou pod ruku a položí je před sebe na stůl.
„Ne, děkuju. Jste hodná. Už to mám“odpoví klidně, doufajíc že to tím odbyl. Odbyl.
Sestra udělala pár kroků k jeho stolu. Pohlédne na ní. Přímo do obličeje. Jejich pohledy se na několik vteřin střetly. Co střetly. Naprosto se do sebe zamotaly, nebo spíše splynuly v jeden proud pocitů klidu, lásky i jistoty. To mu nebylo cizí. Rázem z něj všechen dnešní divný pocit spadl. Byl pryč. Na jejich tvářích byl vidět malý úsměv. Malý, však o to víc srdečnější. A to bylo všechno.
Odvrátila od něj pohled. Ten hodila na jejich hezké, nástěnné hodiny.
„Jé. Tolik hodin. To už bych měla jít pomalu domů. Můžu?“
Její hlas zní klidně, však opravdu dosti překvapeně. Doktor pohlédne na své hodinky. I on překvapením nadzvedne lehce obočí, ale víc to znát nedá.
„Jistě. Jistě. Běžte. Já se tu ještě chvilku zdržím. Pak půjdu také.“
Ona zamíří ke dveřím a ještě mezi dveřmi řekne „nashledanou“. Přitom se na něj vůbec nepodívala, ani na jeho „nashledanou“ nečekala. Rychle zavřela a byla pryč. Jeho polohlasná odpověď narazila už jen na tvrdou plochu zavřených, masivních, dřevěných, dubových, hnědě nalakovaných dveří.
Chvilku nehybně sedí. Jeho pohled spočívá na zavřených dveřích. Přemítá si v hlavě co se to dnes večer vlastně stalo. Čím víc o tom přemýšlí, začne se víc a víc utvrzovat v tom, že to nic nebylo. Jen možná nějaké „skvrny na slunci“. Nebo ho vážně chtěla svést? Tady a teď? Tato myšlenka mu vyloudí na obličeji lišácký úsměv člověka, jenž je nad věcí. Pak klesne do svého pohodlného křesla. Najednou ho napadne, že by se mohla ještě teď vrátit. Když už se dnes chovala tak neobvykle, tak by ho to vůbec nepřekvapilo. Ale ani nikterak nepotěšilo. Nemá na to tady náladu a cítí se dost unaveně. A to není jen výmluva jeho, před sebou samým. Víc neváhá.
Těžkopádně vstane z křesla. Jde raději zamknout dveře. Zamyká co možná nejopatrněji. Pakliže se vrátí, je rozhodnut dělat Johna Lennona, tedy mrtvého brouka. Prostě bude sticha. Neotevře! Tedy, pakliže ho nějakým zázrakem nepřemluví. Zhasíná zářivky. Na stole mu zůstala svítit jen lampička. Znova usedá do svého křesla. Zaklání hlavu, zavírá oči, ruce má položené na širokých opěrkách. Nohy natažené, opřené jen o paty. Dýchá pomalu a z hluboka. V hlavě ho netíží žádná myšlenka. Má v ní jen klid, ticho a tmu. V této poloze zůstal několik minut. Potřeboval se alespoň na malou chvíli odpoutat od všech okolních myšlenek i pocitů. Ačkoliv takto relaxoval jen krátkou chvíli, cítí jak se k němu navrací jeho síla spolu s pocitem, že všechno co dělá má nějaký smysl. Jak znova „ožívá“ dostává strašnou chuť na doutník. Na tváři se mu objeví slastný úsměv. Neváhá. Přisune se k šuplíkům po právé straně stolku. Otevírá druhý od spodu. Šuplík vytahuje velmi opatrně. Nejprve vidí nějaké papírové desky s papíry. Táhne dál. Už se pomalu začíná bát, aby mu celý šuplík nevypadl, když tu je konečně vidí. Ústa se pousmějí, v očích je vidět radost. Čtyři krásné doutníky zabalené v úhledné hnědé krabičce se zlatými písmenky, z nichž největší jsou H, tři A,V, N a S. Pátý doutník už chybí. Vedle této krabičky leží ještě krabička syrek a malinký, kulatý, skleněný popelníček. Takový akorát do dlaně. S láskou to všechno opatrně vyndá. Položí je na plochu stolu. Přitom mu dost vadí ty desky, které před chvílí vyndal pro svoji „záchranu“. Rychle je vezme, hodí ležérně do otevřeného šuplete, které okamžitě raději zavře. Zasune se s křeslem za stůl, jako by chtěl psát nějaký nejdůležitější dokument. Začne vybalovat jeden doutník z krabičky. Dělá pomalé pohyby, trochu to vypadá jako nějaký obřad, na který se moc těšil a teď si ho do sytosti užívá. Kolem začíná být cítit vůně doutníků. Tu ocení i nejeden nekuřák. Třeba pan Swojka. Opatrně odsekne špičku doutníku, pomalu si jím podjede pod nosem. Natáhne do sebe tu libou vůni. Znalecky lehce pokyne hlavou. Poté doutníček opatrně položí na stůl. Kouká na obrázek na krabičce sirek. Moc se mu líbí. Také by chtěl jednou mít takovouto starou, klasickou, roubenou chaloupku na mírné, sytě zelené stráni, pod úpatím mohutných hor.
Vezme krabičku, několikrát s ní pomalu zatřese těsně u pravého ucha. Sirek je tam dost. Vteřiny s minutami vesele utíkají. Náhle vše urychlí. Vyndá sirku, škrtne, natáhne si a za pár vteřin slastně vyfoukne. Opřen lokty o stůl, sleduje jak se kouř motá kolem lampičky a pak pomalu stoupá výš, do černočerné tmy. Po pár minutách mění svou polohu opět na tu „relaxační“, jako měl před tím. Jen nohy nemá na zemi. Pěkně si je uvelebil na kraji stolu. Je mu krásně.
Hledí tupě do tmy zhasnutého pokoje, občas také na žhavé sluníčko malé lampičky, kolem které se prohánějí oblaka mlhy. Všude ticho, klid a mír. Tak jak to mají lidi rádi. Doutníku už moc nezbývá. Na chodbě uslyší nějaké hlasy. Přes dveře toho moc nepozná. Proto nastraží svůj bystrý sluch a pootočí hlavu ke dveřím. V případě nějaké hádky, či většího konfliktu, je připraven zasáhnout. Hlasy však ustávají. Po nějaké chvilce je opět naprosté ticho. Doutník dohořel. Opatrně ho zadusí v malém popelníčku, který měl po celou dobu položený na pravém opěradle. Cítí se báječně. Odpočatý, zrelaxovaný a ještě ke všemu má po pracovní době. Ale dobrý doktor prý po pracovní době nemá nikdy. A on je, celkem dobrý doktor. Vstává z křesla. Jde rozsvítit zářivky. U stropu se ještě drží doutníkový opar. Zhasl lampičku, která byla chudinka už celá rozžhavená a chystá se otevřít okno. Někdo klepe na dveře. Krve by se v něm člověk v ten moment nedořezal. Obrátí se, dělá několik nesmělých kroků ke dveřím. Klepání se opakuje.
„Ježiš to né, ona se snad opravdu vrátila?“ pronese polohlasně svoji, momentálně, nejhorší obavu. Stojí pár metrů před dveřmi. Je jako skamenělý sloup. Vůbec neví co má dělat.
„Mám dělat, že tu nejsem? Ale vždyť se tu svítí.“
„Mám ji přes dveře říct, že nechci a ať jde pryč? To je trapné“
„Mám jí otevřít? No jo, ale slíbil jsem si, že to tady nikdy dělat nebudu“
Jak přemýtá co dělat, alespoň trochu mu uleví klíče v zámku. Znova slyší ťukání.
„Pane doktore, jste tam?“
Slyší nějaký mužský hlas. Ze srdce mu padá obrovitý kámen, nebo spíš celá skála.
„Ano, ano! Moment prosím, hned odemknu!“
Ještě jednou si zhluboka oddechne. Pak odemkne a pomalu otvírá dveře. Dveře se mají vždy otvírat pomalu a obezřetně. Nikdy pořádně nevíte kdo za nimi stojí. Zvlášť zde, v ústavu.
Za dveřmi stojí nějaký pán. Díky modrému županu ve kterém je zahalen a bosím nohám v pantoflích, které ho musí určitě zábst, mu hned dojde, že to je nějaký pacient a že potřebuje určitě nějakou pomoc, nebo si chce jen popovídat, aby se mu ulevilo.
„Dobrý večer pane doktore. Mohu s Vámi mluvit? Neruším?“
K jeho uším se nese tichý, leč naprosto srozumytelný hlas s nádechem přiměřenné úcty i pokory.
Před ním stojí pán asi v jeho letech. Zhruba stejný jeho výšky. Má husté, hnědé vlasy. Jako on. Jeho oči jsou modré. Jako jeho. Jeho tvář je hladká a určitě nedávno oholená. Stejně jako jeho.
„Dobrý večer. Ne ne, nerušíte. Copak potřebujete?“
„Já se jmenuji Signer. Přivezli mě k vám dnes ráno. Našli mě u nás v parku pod ...“ Doktor mu mile skočí do řeči :„ano ano, já vím. Jsem Váš ošetřující doktor. Trefil jste ty správné dveře. Pojďte prosím dál. Nebojte se“.
„Ne, ne. Netrefil.Potkal jsem tu na chodbě sestru a té jsem se zeptal. Víte pane doktore, já bych od Vás potřeboval malou pomoc. Vlastně lépe řečeno, já bych Vám chtěl něco povědět“.
Povídá trochu nesměle a stále uhýbá pohledem do stran. Se vstupem váhá.
„Chcete si popovídat o vašem problému? To by jste udělal jen a jen dobře. Moc by se vám ulevilo“
Doktorův milý ton hlasu dodá muži odvahu. Přestane jezdit pohledem mimo, poprvé si pohlédnou do očí. Souhlasně kývne hlavou. Pozve ho znova dál. Nabídne mu místo v pohodlném, hnědém křesle. Doktor v nitru duše zalituje, že tu zase bude muset být o něco déle, však k pacientovi se chová velice mile. Ještě než se oba uvelebí do svých křesel, optá se doktor, zda li mu není zima od nohou. Tuto otázku pán vůbec nečekal. Na moment ho to zarazí a pak odpoví, že trochu ano. Doktor se na něj lehce usměje a pomyslí si „proč jsi mě nepřekvapil? už tu fakt asi pracuju moc dlouho“.
„Tak já zítra řeknu sestřičce ať vám něco sežene“.
Když už oba pohodlně sedí, pán v křesle a doktor za svým stolem, je u stropu ještě doutníkový opar. Po celé místnosti je cítit nasládlou vůni doutníku. Ještě ke všemu to všechno zapoměl na stole. Krabičku doutníků, sirky i popelník. Doktor prožívá trapnou chvilku. Panu Signerovi nepatrně „cuká koutek“, ale dělá že nic nevidí, ani nic necítí. Atmosféra se uvolňuje.
Doktor se hořkokysele usměje a řekne něco o pěkném trapasu.
„Jestli chcete, tak si klidně zapalte. Pak to tu pořádně vyvětrám“ prolomí hráz mlčení doktor.
„Ne, děkuji. Já nekouřím od svých devatenácti let. Ale ten doutník mi voní hrozně moc. Škoda, že nedělají takové stromečky do auta. To bych si hned koupil celou krabici“.
Na tvářích se jim objevuje smích. V tom se pán trošku zakucká. Rychle vyndavá kapesník a dává si ho před ústa. Jak zakašle, trochu sykne bolestí a chytne se za rameno.
„Co je Vám? Bolí Vás někde?“
„Ale, mám naražený rameno i bok“ odpověď zní otráveně.
Doktor zvědavě natahuje krk. Pán si odhalí rameno. Na něm je obrovitánská modřina.
„Ježiš marja, to je obrovská modřina. Takovou jsem snad ještě neviděl. Ošetřili vám to?“
Souhlasně přitakává, přitom si ho zase opatrně zahaluje.
„Takovou mám i na boku. Ale to bych se musel svléknout....“
„Ne, to je dobrý. Zůstaňte klidně sedět.“
Do řeči se mu dere smích. Však panu Signerovi ne.
Atmosféra je nadále přátelská, avšak smích již vyprchal. Doktor nalije ze skleněného džbánku vodu do dvou připravených skleniček. Signer vstane, aby si vzal jednu skleničku. Se skleničkou v ruce usedá zpět do křesla. Moc neupije, spíš si jen tak smočí rty. Doktor na něj mlčky pohlédne. Zdá se, jako by pán hledal jak začít. Nervózní ruce si pohrávají se skleničkou, oči hledají slova. Po chvíli ruce odloží skleničku na široké opěradlo křesla, zhluboka oddechne a jeho zrak začal mít nádech soustředěnnosti. Spevnil tělo a srdce mu začalo tlouci určitě o něco rychleji.
„Vy určitě už dobře víte, že prý jsem chtěl spáchat sebevraždu“ promlouvá klidným hlasem, nečekajíc na doktorovu odpověď. Nedává mu vůbec čas. Pokračuje dál.
„Ale to není pravda! Já jim říkal co se stalo. Ale oni jen říkali: Ano pane Signer, to víte že ano pane Signer. Uklidněte se pane Signer. My vám věříme že jste letěl. Přitom mi vůbec nevěřili a ihned mě šoupli k vám. Vždyť je to nesmysl, nesmysl! Všechno to bylo jak jsem jim povídal!“
„Klid pane Signere, uklidněte se. Všechno mi pěkně povíte a uvidíte, bude Vám lépe“ doktorova vlídná slova účinkovala jako vlahá voda na počínající ohňivé peklo vsteku. Signer se uklidní.
„Začalo to v noc z pondělí na úterý. Moc často se v noci nebudím, ale tu noc jsem se vzbudil. Ležel jsem hlavou ke zdi. Na zdi přede mnou byl pruh světla z lampy před domem. Ta lampa mě štve, vždy pořádně zatahuju, ale ten večer jsem to nějak vodflák.Votáčím se na druhý bok a přitom lehce nadzdvihnu hlavu. Najednou ve dveřích do vedlejšího pokoje někoho zahlédnu. Zbystřím. Zaměřuji se na tvář. Byl to můj bratranec Řehoř. Stál na prahu dveří. Nehnutě, nic neříkal, jen na mě zíral, taky. Ale tak hnusně, tak chladně. Jako nějaká mrtvola. Měl na sobě takové flanelové pižamo. Hnědé s černými kostičkami. Ikdyž byla v těch místech co stál uplná tma, jeho postava z té tmy úplně vyzařovala. Jako by měl v sobě nějakou žárovku, ale hodně, hodně tlumenou. Zas takové světlo to nebylo. Ale nohy od kolen níž jsem neviděl. Odvrátil jsem od něj pohled na lampičku. Rozsvítím ji a vracím pohled zas na něj. Jenže byl pryč.Chvíli jsem ležel na boku opřený o loket. Civím po místnosti a v hlavě mám úplně prázdno. Žádné myšlenky, asi jsem byl trochu v tranzu, či co. A to bylo všechno. Ráno jsem se vzbudil se strašně přeleženou rukou a lampička na stolku porád ještě svítila. Pak byl normální den. Ráno jsem si jen pomyslil, že to byl jen nějaký hodně přihlouplý sen. No a co? Tak se mi zdálo o Řehořovi. Řehoř žije, je v pohodě, tak to jeho duch bejt určitě nemoch. Že ne?“
Pán z nejistým hlasem čeká doktorovo přitakání. Toho se však nedočká.
„Pokračujte prosím, pokračujte“.
Signer je tím trochu zaražen, ale bez námitek vyhoví doktorovému vlídnému naléhání.
„Tak přes den jsem to vypustil, jenže jak přicházel večer, tak jsem na tu příhodu zase začal myslet. Vlastně jsem měl v hlavě tři hlavní myšlenky. Jak se to mohlo stát? Jestli opravdu žije? A jak jsme se vlastně už dlouho neviděli? Bude to asi tak pět let. Nedělám to moc často, vlastně to nedělám nikdy, avšak ten večer jsem si dal jednoho paňáčka. Aby se mi lépe spalo. Usnul jsem kolem jedenácté. Ani tuhle noc jsem neprospal celou. Procitl jsem a chvíli v leže koukám do naprosté tmy. Tentokrát byly závěsy zataženy pořádně. Nikde nikdo, ale na to jsem v tu chvíli vlastně ani nepomyslel. Zajímalo mě kolik je hodin. Chvíli štrachám až nahmatávám svoje hodinky. Beru je, rozsvicím displej. Malé, modré světýlko mi prozrazuje že bude teprve jedna hodina. To je skvělé, pomyslím si, to mám ještě spoustu času. Opatrně vracím hodinky na stolek. Vidím ho jen matně. Chystám se zachumlat zase do peřin, ale je tu zas. Okamžitě si na posteli sednu, ale nevím co jako dál. Tentokrát ale stojí jinde. Je blíž. Stojí uprostřed pokoje. Zase Řehoř. Zase v pižamu a zase jako by podsvícen. Ani mě nenapadne nějak zmatkovat, jsem podivně klidný. Hledíme na sebe. Až na jeho studený a nepřítomný pohled vypadá normálně. Když ale sjedu očima na jeho nohy, nevidím je. Koukám pořádně, možná jsou ve tmě. Ne, nohy neměl. Poprvně jsem na něj promluvil. Co tu děláš? Kde máš nohy? Copak ty nemáš nohy? Nic lepšího ze mně v tu chvíli nevypadlo. Neodpověděl. Stál od mé postele tak dva metry, civěli jsme na sebe, on neměl nohy, já se ho ptal proč a on mi ani neodpověděl. Najednou mě to nějak naštvalo. Ani nevím proč. Možná jsem to měl za nějaký blbý fór. Prudce jsem se od něho odvrátil a snažil se v té tmě co nejrychleji najít vypínač na lampičce. Když jsem jí rozsvítil, byl zase pryč. Cítil jsem se trochu vstekle, i zklamaně. Víc vstekle. Tak vstekle, jak jen jste vsteklej, když vás někdo probudí uprostřed noci s absolutně zbytečného důvodu. Strach jsem neměl vůbec. Zhasnu světlo, obrátím se ke zdi a spím až do rána“.
Pan Signer se napije s chutí vody. Jeho obočí se svraští.
„Co to je za vodu?“ vyhrkne a vystřelí z křesla. Však v zápětí se zase uklidňuje.
Doktor se také napije. Nechápe.
„Co je s ní? Mě se zdá v pořádku. Normální, čistá voda z vodovodu“
„Ne, nic, promiňte. Je v pořádku. Jen jsem myslel, že máte tu samou, jako my na pokoji“
„Jako vy na pokoji? Co je s vodou na pokoji? Je nějaká špatná?“
„To né. Sestra jí přinesla dnes. Ale ta voda je moc, moc dobrá. Než jsem šel k Vám, vypil jsem asi tři skleničky. Vaše voda je normální, ale ta naše...hmm to je dobrota“
„Neměl by jste tolik pít. To se Vám asi zdá, možná je jen nějak víc, nebo míň odleželá“
„Asi pane doktore, asi to bude tak“
Usměje se na doktora, doktor na něj. Oba dopijí vodu ve svých skleničkách a nalijou si znova. Signer se zase spokojeně usazuje do křesla.
Doktor na Signera vystřelí otázku: „Teď se Vás musím zeptat na jednu věc“
„Že by Vás zajímalo kdo je ten Řehoř?“
Doktor se usměje, spokojeně se opře a čeká na jeho odpověď. Bez problému jí dostane.
„No, Řehoř byl, tedy je, můj bratranec“
Proběhlo pár rozpačitých vteřin ticha. Tuhle odpověď doktor tedy rozhodně nečekal.
Signer tuší další otázku a tak raději začne opět s povídáním.
„Další den byl zase úplně normální. Bylo ráno, opadla mlha, vyšlo sluníčko, byl oběd, odpoledne, svačina, pak jsem si dal kafe. Bez mléka. To mlíko úplně bere tomu kafi chuť. Taky si zásadně nedávám ke kafi žádný dortíčky. Když dortíček, tak s čajem. Jo a neslazeným. A po kafi......“
„Prosim Vás, pane Signere. Neodbočujte“
Signer se polekaně koukne na na doktora, který na něj mírně zvýšil hlas a začal zase dál poslušně vypravovat to co má. Jako ten malý školáček ve škole před paní učitelkou.
„Vlastně jsem byl celý den takový podrážděný, naštvaný. Co se stalo v noci mi přišlo jako pěkná blbost. Štvalo mě všechno a všichni. Jenže vůbec jsem nevěděl co mě vlastně štve. To se mi nikdy nestalo. A jak přicházel večer, moje nálada se začala měnit. Měl jsem takové „melancholické“ myšlenky. Pak mě dokonce napadlo zavolat Řehořovi. Věděl jsem, že před třemi dny byl ještě určitě živý. Jenže v tu chvíli jsem si říkal, že za tři dny se může stát cokoliv. Celkem dlouho mi trvalo vymyslit si důvod. Bylo jasné, že se bude ptát proč mu po pěti letech jen tak volám. Nakonec jsem mu volal s nabídkou, že by jsme mohli jít spolu na pivo. Ve skutečnosti jsem však chtěl, aby jí z nějakého důvodu odmítl. My dva spolu na pivu nikdy nebyli, ikdyž šance byla mnohokrát a tak jsem si byl jist, že odmítne. Našel jsem ale číslo jen na telefon k nim domů. Vzala to teta. Že prý Řehoř není doma. A co prý potřebuju? Řekl jsem že nic, že jsem se s ním jen chtěl po dlouhé době zase vidět. Pak jsme se oba ujistili, že je na obouch stranách vše v pořádku a zavěsili.
Přišel večer. Povečeřel jsem a kolem desáte usnul v křesle u televize. Spal jsem v něm asi tři hodiny. Probudil jsem se celý rozlámaný, sotva viděl na oči, no hrozný. Udělal jsem to nejnutnější, abych sebou mohl v klidu seknout do své postele. Vše pozhasínal, i zuby si ještě vyčistil. Zachumlal jsem se do postele, zhasnul lampičku. Mezerou v závěsech do pokoje zase pronikalo světlo z té mizerné lampy. Ještě jsem zvládnul obrátit se ke zdi a v mžiku tvrdě usnul.
Spal jsem celou noc. Proubudily mě až první paprsky vycházejícího sluníčka. Tou mezerou v závěsech mi svítily přesně do obličeje. Ležel jsem na boku, opřený o loket a koukal jsem po místnosti. Ty ostré paprsky začaly pomalu slábnout. Za chvíli úplně zmizely. Celý byt proto o hodně poteměl. Při pohledu do vedlejšího pokoje se zdálo, že tam je tma ještě jako v noci. Chvíli jsem se do té tmy zadíval. Najednou z ní vyšel. Zase on. Zase Řehoř. Nejprve se zastavil na prahu dveří. Vypadal úplně stejně jako ty předešlé noce. Zase jsme na sebe chvíli civěli. Pak se pohnul. Začal směřovat do středu pokoje. V pohybu jsem ho ještě neviděl. Čelist mi spadla dolů. Stále měl ten svůj mrazivý, nepřítomný pohled. Ruce připažené a co bylo vidět část nohou, ty měl porád u sebe. Vlastně se ani nehnul, jen tak celý pomalu plul vzduchem. Když jsem se trochu oklepal, chtěl jsem mu něco říct. Nenapadalo mě co. Nějakou chvilku jsem na něj zíral a hledal slova. Nakonec jsem se ho zeptal co tu dělá. Vůbec nereagova. Několikrát jsem to zopakoval a lehce zvyšoval hlas. Ale nic.
Stále jsem ležel na boku, opřený o loket. Náhle se dal zase do pohybu. Začal směřovat k mé postely. To jsem nečekal. Zachvátil mě strach. Hrudník se mi začal svírat a srdce měl málem až v krku. Byl od mé postele tak metr. Začal jsem cítit závan chladu. Pomalu začal směřovat očima na mně.
Najednou od něj začala přicházet nějaká slova. Říkal: „Dnes poletíš, dnes poletíš, dnes je řada na tobě, dnes poletíš“.Ten hlas zněl normálně, ale nebyl to jeho. Pohlédl jsem mu do obličeje. Najednou neměl oči. Místo očí měl jen černé díry z kterých mu tekly tenké pramínky krve. Chtěl jsem začít řvát. Ale jen jsem sípal. Sáhnul jsem pro polštářek za mnou a hodil ho po něm. Ten jím jen prolétl a cosi někde rozbil. Už stál přímo u mé postele. Ale to už jsem nějak ležel, zatlačený jím až ke zdi. Koukal na mně z výšky, asi jak maminka kouká na své usínající robátko a z těch dír mi do obličeje kapala krev. Měl ji tak strašně ledovou. Kapala víc a víc. Najednou jsem pocítil, jak se můj dech uklidňuje, ale pro krev v očích jsem už vůbec neviděl. Rychle jsem si přehrnul peřinu přes hlavu a čekal co bude dál. Chvíli jsem koukal do tmy a můj dech horkem těšknul a těšknul“.
Pan Signer přestal vyprávět. Několikrát si zhluboka oddychl. Na čele mu vyrážejí malé krůpěje potu. Upije ze skleničky trochu vody. Chvíli nehnutě sedí. Jeho pohled zdá se být doktorovi o něco smutnější. Nebo spíše stydlivější? Pozoruje Signera aniž by mu cokoliv říkal. Ví, teď by nebylo správné ho pobízet k dalšímu povídání. Už jen pro jeho dobro však doufá, že bude pokračovat dál. Teď se rozhodně nesmí stáhnout do sebe. Musí to dopovědět celé. Signer pokračuje dál.
„Tak jsem pod tou peřinou zůstal. Čekal jsem nějaké rány, nebo že jí ze mě nějak strhne a pak rozseká na kousíčky, ale nic se nedělo. Pod tou peřinou se mi dýchalo hůř a hůř. Pomalu jsem se začal dusit, ale neodvažoval jsem se odkrýt. Pomyslel jsem si, že se raději udusím. Pomalu se mi klížily oči a ruka, jenž držela deku slábla. Oči se mi zavřely, ruka klesla. Ještě jsem ucítil jak mi peřina dosedá na obličej. Už jsem si ani neuvědomoval, jestli ještě žiju, nebo ne. Pak byl konec.“
„Konec? Takto to končí? To asi ještě ne“ mírně naléhá doktor.
Pan Signer se na něj podívá. Začne si mnout přitom třemi prsty bradu a na tváři má ostýchavý úsměv. Jako by měl vyprávět ty nejchoulostivější věci kamarádům v hospodě. Jasně se stydí.
„Tak jó, já vám to tedy povím celé. Nevím jak je to možné, ale z té tmy mě najednou vytrhl budík. Začal mi drnčet u hlavy, postaven na noční stolek. Nedrnčel dlouho. Ani jsem ho netíp. Jen jsem dál ležel se zavřenýma očima. Měl jsem plnou hlavu toho co se mi před chvílí stalo. Asi teprve až nyní přicházel dost zpožděně ten pořádný šok. Nebyl jsem schopen žádného pohybu jak jsem se bál. Úzkostí se mi chvěly ruce i nohy. Zuby mi drkotaly. Vůbec nevím jak jsem tam takhle dlouho ležel. Lehce, ale opravdu jen lehce jsem začal cítit, jak šok opadává. Už jsem se téměř neklepal. Najednou jsem uslyšel nějaký zvuk. Snažil jsem se ho rozpoznat. Připadalo mi to jako zvuk projíždějícího auta. Ten zvu se ještě pak několikrát opakova. Rychle po sobě. Potom bylo chvíli ticho. Najednou, jako bych slyšel zvuk přelétajícího letadla. Začal jsem pomalu otvírat oči. Stále v leže. V zamlžených očích jsem začal rozeznávat obrysy mého pokoje a moje těžké závěsy. Rozkoukával jsem se a bez hnutí, jen očima, projížděl pomalu po místnosti. Vypadala normálně. Nadzdvihnul jsem hlavu a koukal na koberec. Nebyla na něm ani stopa po krvy. Pak jsem se na posteli posadil a zbrkle jsem se začal prohlížet. Na polštáři, na dece ani na prostěradle nebyla žádná krev. Nikde nic. Strašně jsem si oddechl. Chvilku jsem seděl na kraji postele a vydechoval ten šok. Byl jsem hrozně rád, že to byl jen hloupý sen. A co obličej? Nemám nějakou krev na obličeji? Rychle jsem běžel do koupelny. Těch pár vteřin, během kterých se měl můj obraz objevit v zrcadle, bylo nekonečných. Když jsem se v něm spatřil, ulevilo se mi. Krom hnědovlasého, rozcuchaného chasníka s obličejem bez jakékoliv známky po krvy, jsem nic jiného neviděl. Dlaní jsem si uhladil rozcuchanné vlasy a vrátil se do pokoje. Chvilku jsem ještě seděl na posteli a přemýtal o tom snu. Jak tak sedím, přemýšlím a bloudím přitom pohledem po pokoji, vidím že ze stolku stojícího v rohu pokoje je spadlá váza i krajkovaná dečka. Zbystřím a postavím se. Udělám k němu pár kroků. Za tím stolkem, v rohu, pod záclony, je můj malý polštářek.
To mě tedy zase celkem dost vykolejilo. Chvíli jsem zůstal stát na místě a snažil si namlouvat, že to tedy byl asi pěkně živý sen. Ale moc mi to nešlo. Pomalu jsem se zase vrátil na postel a byl dost zaraženej. Ještě ke všemu mě začaly hrozně zábst nohy. Z toho jak jsem zase o tom přemejšlel mě vyrušilo tůtání mého záložního budíku. To víte, žiju sám, většinou spím sám a vstávám sám, tak musím mít dva budíky. Nesnáším když zaspím. Takže přišel čas jít do práce. Napadlo mě sice, že bych mohl dnes zůstat doma, ale nějak špatně jsem se necítil a za druhé jsem si myslel, že se ten sen tam venku krásně rozptýlí. Jako ty předchozí“.
Signer si udělal zase pauzu. Doktor si protáhl záda a nenápadně se podíval na hodinky. Mile překvapen, lehce nadzdvihl obočí. Měl za to, že už je víc hodin. O hodně víc. Pomyslel si, že Signer může ještě v klidu dál pokračovat. Byl přesvědčen, že už stejně bude za chvíli konec. Pak mu dá návod jak s tím dál žít a oba si spokojeně půjdou po svém. Signer ale nepoměrně méně.
„Takže jsem tedy vstal a začal se normálně připravovat do práce.“ pokračuje Signer dál „ Záchod, koupelna, kafe. Chvilku mi také zabrala příprava snídaně. Ne, nesnídám jen kafe, na snídani si potrpím. Jak jsem pobíhal po bytě, najednou se mi zatočila hlava. To se mi stává bohužel docela často. Beru na to prášky. Točila se mi chvíli, jen pár vteřin a pak to přešlo. No. No a pak jsem šel předsíní a přicházel do kuchyně. Už z chodby byla vidět hrana stolu, na které byl talíř. Na něm namazaný chleba s máslem. Vedle stál hrnek kafe. Měl jsem velkej hlad i chuť. To si pamatuju naprosto přesně. Přicházím ke stolu. Najednou se mi zatočila hlava zase. Ale tak hodně! Tak hodně se mi ještě nikdy netočila. Bylo to hnusný. Zůstal jsem stát, ale musel jsem se přidržet rohu stolu. Začalo se mi dokonce chtít i zvracet. Všechno se kolem mě strašně rychle točilo. Jako bych byl někde na super rychlým řetízkáči“.
Doktor se ve svém křesle napřímil a začal zaujatě poslouchat.
„Už jsem to nemohl vydržet. Ruce se mi začaly podlamovat. Pomalu jsem klesnul na desku stolu. Ležel jsem břichem na stole a hleděl na věci před sebou. Naráz bylo po všem. Chvíli jsem zůstal ležet. Ujišťoval jsem se, že je to pryč. Bylo. Pomalu jsem se zase postavil. Bylo to dobrý, ale pro jistotu jsem se i tak raději přidržoval rohu stolu. Můj pohled pobíhal kolem. Koukal jsem se i ven. Přes záclony jsem se zakoukal na lehce se pohupující listí na stromě, stojícím na kraji protějšího parku. Začal jsem si připadat nějak divně, jako bych byl lehký jako pírko. Z ničeho nic se mi začalo zdát, jako by se mi začaly vznášet nohy. Vlastně jen chodidla. Jako by mě nějaká síla táhla za chodidla ke stropu. Kouknul jsem se pod sebe. Nohy tam nebyly. Obrátil jsem se za sebe. Chodidla už byly asi dvacet centimetrů nad zemí. Chtěl jsem se zadržet stolu, jenže než jsem se vzpamatoval, už jsem na něj nedosáhl. Začal jsem se vznášet celý, po zádech , ke stropu. Byl jsem naprosto, naprosto...“ Signer chvíli nemohl najít to správné slovo „Zaskočen. Netrvalo to dlouho a byl jsem celý u stropu. Vlastně jsem se ho ani nedotýkal. Hlavu jsem všemožně natáčel, abych viděl za mě. Očima jsem rejdil po místnosti a rukama i nahoma dělal různé pohyby. Asi jako když plavu. Avša stále jsem zůstával na jednom místě. Ani jsem nekřičel. Nějak mě to ani nenapadlo. To asi nebylo normání. Měl jsem asi řvát o pomoc. Řvát jako když mě na nože berou. Bylo to něco neuvěřitelného, asi jsem si to chtěl užít. Nevím. Nechápu to. Moje mysl byla asi nějaká zatemělá, či co. A to nemyslím jen tu chvíli. Myslím nejméně ty dva dny před tím.
Začalo mě zajímat co jako bude dál. Začal jsem se pomalu posunovat. Moje pohyby na to neměly žádný vliv. Začal jsem se dotýkat nohama zdi proti oknu. Jenže ten tlak sílil. Jako by mě nějaká síla chtěla tou zdí protlačit. Kolena se mi začala pod tím tlakem podlamovat. Snažil jsem se nějak s toho dostat. Vší silou jsem se zapřel. Bylo mi jasné, že to může moc, moc špatně skončit. Veškerou sílu jsem dal do kolen aby se napřímila. Něco povolilo. Jako by veškerá síla co mě do teďka tlačila do zdi najednou povolila. Moje nohy mě naráz vymrštily jako nějaké pružiny. Prolítl jsem přes kuchyň, rozbil okno a prolítl jím ven. Přelítl ulici a nakonec narazil do kmenu stromu. Kdyby tam ten strom nestál a byl kousek vedle, normálně bych přistál v parku na trávu. Jako letadlo. Stalo se to tak strašně rychle...vůbec jsem nevěděl která bije. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, byli u mě nějací lidé a začali mně pomáhat. No a já jim koktal pravdu. Jenže oni si mysleli, že jsem se zbláznil, nebo že jsem chtěl spáchat sebevraždu. Tak mě přivezli k vám“.
Dopovídal, sklopil oči k naleštěné podlaze a čekal co mu na to doktor poví. Pod práškama nebyl, v hlavě to měl také v pořádku, alespoň co si on sám myslel, proto nečekal, že by doktor padl na kolena a začal ho obdivovat za to, že ulítl několik metrů. Bylo mu jasné, že podobných příběhů slyšel mnoho a mnoho. Bylo mu jasné, že i podobných „géniů“viděl nespočet. Jenomže tu cítil jeden velký rozdíl. Jemu se to skutečně stalo.
Doktor dál seděl a nic neříkal. Měl vážnou tvář. Několikrát pohledem přejel pana Signera. Asi si v hlavě připravoval nějaký proslov. Signer prudce zvednul oči od podlahy a namířil je do očí doktorových. Doktorovi to přišlo, jako by jeho pohled už chtěl něco slyšet. On však nebyl na žádnou odpověď, která by dávala Signerovi nějaké řešení, vůbec připraven.
„No, no, Váše povídání bylo velice zajímávé. Opravdu“
Signer mu hleděl dál do očí. Doktor v jeho očích cítil zklamání, tohle slyšet nechtěl.
„A jakou rychlostí jste letěl?“
Ani tato otázka nebyla zvolena dobře. Signer od něj odvrátil otráveně oči a dopil vodu ve skleničce.
Odpověděl mu jen jedním slovem. Nevím. Doktor v ten večer zatím nebyl ve formě. Signer začal mít strach, aby se doktor nezvedl, neřekl mu že to bude v pořádku a neposlal ho s přáním dobré noci zase spát. To nechtěl. Začal pokládat otázky doktorovi tedy on, doufaje že se „chytí“.
„Já vím pane doktore, je to bláznivý příběh, ale věříte mi?“
Doktor se pomalu dostává do formy. Situace, kdy sám pacient klade otázky, není pro něj nijak nová.
„Ano, věřím“
V očích Signerových doktor zahlédl malé překvapení.
„Věříte? A to mi věříte jako doktor, nebo jako člověk člověku?“
„Jako doktor“
Signer s nepříjemným úšklebem kývne hlavou.
„No jasně. Věříte mi to jako doktor svému bláznivému pacošovi. Že jo?“
Doktor teď tuší, že nesmí ustoupit. Ikdyž Signer zvyšuje hlas. Teď zase zvýší hlas doktor.
„Jako doktor i jako člověk bych Vám ještě věřil, že jste kohosi viděl. Avšak nezlobte se na mě, nemůžu Vám věřit to vaše vznášení a následné proletění oknem. To prostě nemůžu!“
Je ticho. Upřeně kouká na Signera, který najednou vypadá dost zkroušeně. Jako spráskaný pes. Cítí jak ho má pod kontrolou. Promlouvá k němu zase vlídným hlasem.
„Podívejte, sice se známe jen chvíli, ale už jak jste mluvil, jak vypadáte i jak se chováte, tak bych řekl že tu jste jen s chřipkou a rozhodně bych neřekl, že patříte k nám. Tak prosím pochopte, že když mi tady povídáte jak jste letěl, tak vám to prostě nevěřím. Jako doktor svému pacientovi bych vám to věřil zcela jistě, ale vy by jste neměl být můj pacient. Nechtějte to.“
Doktor byl zvědav na Signerovu reakci. Ta na sebe nechala asi minutu čeat.
„Já vím pane doktore, já vím. Já to nebudu nikde rozkřikovat. Já bych jen chtěl, aby jste mi uvěřil třeba jen vy. Jen vy a nikdo jiný. Já už to dál nikomu říkat nebudu“.
Do očí mu vběhly slzy, v hlase je cítit zoufalství. Doktor chvíli počkal než ho to přejede a během té doby se rozhodl dát Signerovy jednu ze zásadnějších otázek. Z jeho reakce měl trochu strach.
„Pane Signere, mohu mít jednu, pro vás, nepříjemnou otázku?“
Signer na něj zvědavě pohlédne a souhlasně kývne hlavou.
„Ale prosím Vás, zůstaňte v klidu. Já tuto otázku musím položit“
Signer chápavě pokynul hlavou, bystře poslouchá.
„Byl to pokus o sebevraždu? Chtěl jste se zabít?“
Po vyřčení této otázky Signer zklamaně zakloní hlavu a polohlasně řekne „ach jo“. Obě dvě strany už neví jak na sebe. Ačkoliv by si chtěli porozumět a uvěřit si. Nejde to. Oba dva zase chvíli mlčí. Po chvíli dostal doktor nápad. Na tváři mu vyběhl slabý úsměv, jeho vlastní myšlenka se mu líbila.
„Tak víte co, zkuste mě přesvědčit o vašem letu nějakým důkazem, nějakým faktem“
Signer na něj mlčky kouknul. Neměl žádné nechápající otázky. Také jemu přišel nápad docela dobrý. Napadla ho sice ironická poznámka, že si měl vzít foťák a pořizovat s ním letecké snímky své vlastní kuchyně, ale nechtěl být na doktrora zbytečně nepříjemný.
Signer nabere dech a směle chce dát první důkaz. Ale zarazí se. Zdá se mu slabý. Dá jiný.
„No určitě bude třeba špinavej strop, nebo moje oblečení. Určitě tam mám šmouhy od stropu. Strop mám bílej, stěny do oranžova.....“.pomalu klesá s hlasem. Kysele se usměje na doktora. Ten na něj kouká. Také on má ve tváři lehký úsměv. Je to však úsměv vítěze. Vítěze, který zdolal nějaký problém. Nebral to jako své vítězství nad tím ubohým pánem, ale bylo to vítězství nad problémem, jenž tíží právě toho pána sedícího před ním. Dál o tomto důkazu nepadlo ani slovo. Pro obě strany je špinavé oblečení hodně slabý argument.
Signer zvážní. Vystřelí další důkaz.
„Určitě byli zkontrolovat můj byt. Museli tam najít tedy tu mou snídani. Proč bych snídal kdybych se chtěl opravdu zabít? To je přeci blbost, ne?“
Ani tento důkaz nebyl ten „pravý“.Doktorova tvář zvážněla.
„Ano, byli tam. O Vaší snídani nic nevím. Ale ikdyby tam na stole byla, tak snídaně přeci nedokazuje Váš let. To musíte pochopit“
Signer souhlasně pokývl hlavou. Pátral v hlavě dál.
„No a jak se tam dostali? Bylo zamčeno a klíče jsem měl v zámku.“
Doktorova tvář byla vážná.
„Narychlo museli vyrazit dveře. O klíčích nevím bohužel vůbec nic“
„Je to tak. Ty klíče byly v zámku. Opravdu byly....“
„Dál prosím, dejte mi další důkaz“
„To rozbité okno. Je složeno ze čtyř obdelníků. Ty horní dva musejí být rozbité“
Na okno doktor nemá argument.
„Jak bylo rozbyté okno? O tom nic nevím“.
Signer se jen spokojeně usměje. Konečně dal doktorovi pořádný argument.
„To okno bude rozbité ve své horní polovině. Uvidíte“.
Signer předkládá doktorovi další důkaz. „Našli mě u stromu, na kraji parku, který je přes silnici. Jak jsem se tam měl dostat? Vždyť je to nejméně sedm metrů.“
Doktor ustane s mírným pohupováním ve svém oblíbeném křesle.
„Mohl jste vyskočit a doběhnout tam“
Signer se výtězoslavně usměje.
„A jak bych pak zavřel to okno? To okno nebylo otevřené. Opravdu“
Doktor vypadá dosti zaraženě. S rezignací v hlase mu odpoví.
„Dobrá, já se tedy na to okno zeptám ještě policajtů“.
„No a co moje stopy? Ikdybych s toho okna vyskočil, musel bych dopadnout do záhonů. Našli se tam něaké stopy, nebo zválené kytky? Nenašli, že?“
Doktor mlčky sedí. O tom také nic neví. Jistota, s jakou mu Signer předkládá tyto „důkazy“ ho překvapuje. Sílu jeho argumentů si však nechce připustit. Věří, že policie to vše vysvětlí.
Po malé odmlce Signer přichází s dalším argumentem.
„Můžete říci, že jsem ty záhony s toho okna přeskočil. To bych ale musel skočit takových pět metrů. Myslíte, že jsem přeběhl celý byt, pak se bravůrně vymotal přes kuchyň, odrazil se a skočil? To je taky nemožné.“ Signer mírným hlasem dokončil výčet svých důkazů.
Opřel se zpět do křesla. Byl spokojený a cítil v sobě velkou úlevu. Ani ho nenapadlo „oslavovat vítězství“ nad doktorem, tak to rozhodně nebral. Chtěl jen aby mu konečně uvěřil. Nechtěl aby ho měl za blázna. Viděl jak doktorovi došly všechny argumenty.
Doktror seděl mlčky ve svém křesle. Chtěl říci něco proti jeho argumentům, ale neměl co. Nevěděl jestli to tam někdo prozkoumával, nevěděl jak bylo rozbité okno, nevěděl vlastně nic. Rozhodl se toto kolo vzdát, ale je rozhodnutý ještě se optat policie.Nepřestávala mu však vrtat hlavou ta Signerova jistota. Jako by to opravdu prožil. Tuto myšlenku si však stále a rozhodně odmítal.
Usmál se mile na Signera a uznale pokýval hlavou.
„Na Vaše poslední argumenty nemám co říci. Věřím Vám. Opravdu“
Signerovy vbíhaly do očí slzy a na tvář šťastný, přešťastný úsměv.
„Díky pane doktore. Bude to naše tajemství. Jen naše“
Vstal a bez většího zdržování odešel z místnosti.
Doktor zůstal sedět dál a věděl, že si musí dát ještě jeden doutník.



Kapitola čtvrtá

Signerův pocit létání

Velká okna propouštějí do místnosti poslední paprsky zapadajícího slunce. Ty dosahují až na jeho stůl. Mezi jeho rukama vytvářejí tmavá místa, což mu hodně znepříjemňuje psaní.
„Sestro, prosím Vás. Mohla by jste zatáhnout ty žaluzie?“
„Jistě pane doktore“
Okamžitě přerušila svoji práci a šla vyplnit doktorovu prosbu. Ostré, narudlé paprsky byly pravděpodobně nepříjemné i jí. Její okamžitá reakce ho lehce překvapila. Málokdy všeho okamžitě nechá a jde vyplnit jeho přání. Pracují spolu již nějaký ten pátek a proto oba dost dobře vědí, co si k tomu druhému mohou dovolit. Ona ví, že někdy může jeho přání chvilku posečkat a on ví, že jí může téměř kdykoliv pozvat po práci na skleničku.
Odhrnuje záclony, pomalu zatahuje žaluzie. Pak se koukne na dvě kytky v květináči, které jsou u okna. Lehce je pohladí po jejich dužnatých listech. V místnosti zavládne velké šero. Doktor si rychle zapne lampičku na stolku. Sestra ještě stojí u okna. Dvěma prsty rozevírá žaluzie a kouká ven. Najednou mu připadne nějaká smutná i divná. Nejprve rychle a bez řečí zatáhne žaluzie aby sem nemohly poslední paprsky slunce a pak je mezírkou sleduje. To mu nesedí. Chce jí nějak povzbudit, odlákat jí od její počínající melancholické nálady.
„Jak to dopadlo s tím panem Swojkou?“
„Jo jo, dobře. Bez problémů“ odpoví mu strojově, sledujíc dál poslední paprsky.
Teď neví jak na ní. Jak jí rozveselit. Zkusí jí „rozpovídat“.
Doktor sedí opřen v křesle, v prstech si převaluje propisku a cíleně na ní míří další otázky.
„A kampak jste ho uložila?“
„No na naši novou patnáctku, kam jinam?“
Doktor se mírně pousměje: „Já vím, na patnáctku. To měl být takový vtip. Promiň“.
„A uvěřil těm práškům?“
„Ale pane doktore, Vám přeci uvěří téměř každý, téměř cokoliv.“ s těmito slovy se čile odvrátí od okna. Náhle jako by ožila. Jako by tmavě zlaté paprsky umírajícího slunce byly zdrojem jejího nečekaného smutku, nebo chmur, či co to bylo. Rychle přejde místnost. Míří k vypínačům. Za pár vteřin je v ordinaci bílé, zářivkové světlo. Sedne si na lůžko proti stolu. Přehodí nohu přes nohu a zapře se v ramenouch. Její modré oči si ho pěkně měří, její ústa se na něj hezky smějí.
Je překvapený. Tohle ještě nikdy neudělala. Svádí ho. Jenže si nevybrala to pravé místo ani čas. Je mu jasné co krásného by se teď mohlo stát, ale to právě teď a tady rozhodně nechce. Brání se.
„Co že jste tak najednou ožila?“
„Jen tak, slunce už zapadlo, tak mě něco napadlo“
„Ale ale, vy jste snad básnířka?“ pokouší se zachovat úsměv, ačkoliv vůbec nechápe o co jí jde. Vlastně ví o co jí jde, ale neví proč. Vlastně ví proč, ale neví proč se ho tak usilovně snaží dostat. Hned, teď a tady. Jako nějakého malého, ubohého zajíčka.
„Já nejsem básnířka, ovšem ráda bych si nějakou poslechla. Řekni mi zas něco hezkého. Vždyť ty umíš tak sladce vyprávět. Šeptej mi zase něco hezkého...“.
Její porušení dohody ho zklamalo a jednak je zaražený další její větou. V místnsti zavládne na několik vteřin naprosté ticho. Oba si hledí přes půlku místnosti do očí. Nejprve se jeho vyčítavý a udivený pohled křižuje s jejím, svádivým. Pak začne cítit, jak její pohled začíná strácet sílu. Najednou sklopí oči až k zemi. Rychle si zapne rozepnutý knoflíček u krku.
„Promiňte pane doktore“ špitne tenkým hláskem. Vstane a vrací se k otevřené skříni.
On za ní překvapeně hledí. Vůbec neví co si má myslet.
„Nechceš si o něčem popovídat?“optá se jí mile.
„Ne pane doktore. Teď ne. Prosím“ odpoví skroušeně.
„Tak Vám ještě jednou děkuji za toho pana Swojku“.
„Není zač. Jsem ráda, že se mu ulevilo“ napůl s pláčem i úsměvem se odvrátí od skříně. Hledá nějaké ubrousky. Po chvíli je najde a vypotřebuje naráz téměř celé balení. Zbydou dva, nebo tři. Maximálně čtyři. Zavře skříň, otočí se směrem na doktora.
„Promiňte, vůbec nevím co to bylo. To se mi ještě nikdy nestalo“
„Já vím, já vím. Každý má občas těžkou chvilku. To se může stát každýmu“ odvětí jí mile. Přitom na ní láskyplně mrkne. Ona mu jeho mrknutí oplatí lehkým úsměvem. Oba cítí, že ten skrat je za nima. Pak oba pokračují ve své práci. Ona vezme připravené prášky a zároveň s počínajím tlouknutím hodin je odchází rozdat pacientům.
Pokračuje se psaním. Do svého deníku, v mohutných kožených deskách, si píše poznámky i postřehy o svých pacientech. Začne psát o tom malém klukovi. Přivezli ho sem v úplném tranzu. Je rád, že může psát zrovna o dítěti dobré zprávy. Píše zhruba to, že kluk po krátké hospitalizaci jeví známky obrovského zlepšení. Má chuť k jídlu, netrpí žádným steskem po rodičích, je čilý a když s ním mluví, vidí jak má „jiskru“ v oku. To je vše. Jeho poznámky nejsou moc dlouhé. Pak se ještě zamyslí nad tím co napsal, jako by pro kontrou. Je hozhodnut pustit kluka do tří dnů domu. Na řadu přichází pan Swojka. Také u něj může psát jen dobré zprávy. Pán uvěřil placebu a přijmul jeho léčbu. Při hovoru je klidný, jakož i uvolněný. Nemá žádné noční můry, spí celou noc. Leží s klukem na pokoji patnáct. Vycházejí spolu bezproblémově. Také k němu si napíše že půjde do tří dnů domu. Začne psát o svém nejnovějším pacientovi. Napíše jméno Signer. Propiska je připravená k dalšímu psaní, však oči mu bezradně křižují po papíře. Několik minut váhá. Neví co psát. Neví o něm téměř nic jistého. Snad jen základní data jenž mu předala Policie. Napíše alespoň to. Při psaní data narození ho překvapí fakt, že oný pán je téměř stejně starý jako on. Jejich datum narození se liší o tři dny. Toto napsal k jeho jménu: Muž byl nalezen pod stromem na okraji parku. Park se nachází jen přes ulici od jeho místa bydliště. Když ho našli působyl značně zmateně. Tvrdil, že prý sem dolétl. Opilý nebyl, ani pod vlivem drog. Okno jeho bytu bylo rozbité, na stole byla připravená snídaně. Asi poslední. Bydlí v přízemí. Zřejmě to byl pokus o sebevraždu. Předepsal jsem mu uklidňující prášky. Propuštění v nedohlednu.
Pak si ještě letmo zkontroluje co napsal, aby tam něměl nějakou trapnou pravopisnou chybu, poté pomalu zavře diář. Ten okamžitě vloží do horní zásuvky. Potom se pohodlně uvelebí v křesle. V prstech si převaluje propisku. Pohledem přejíždí bezcílně po ordinaci. V hlavě mu uvízla myšlenka na posledního pacienta. Sebevraha tu neměl hodně dlouho.
Přemítá o několika věcech. Jak se vlastně chovat k sebevrahovi? O čem má s ním začít povídat? Avšak najednou tyto myšlenky zastíní jiné. Proč se chtěl zabít skokem z prvního patra? Proč si nezvolil nějaký jiný způsob, zaručenější? A jakto že dopadl tak daleko od okna? A co měl asi k snídani? Začíná být zvědavý co mu na to řekne. Tok jeho myšlenek přeruší příchod sestry.
Její příchod je celkem energický. Hned pokládá tác s prázdnými kelímky od léků na stůl. Otvírá skříňku a vše pěkně ukládá na své místo. Když doktor vidí jak se svižně pohybuje po místnosti, je rád, neb se chová naprosto normálně. Její mrštnost po ordinaci se mu vždy tak líbila.
„Sestří, tak jak to šlo. Vše bez problémů?“ .V jeho otázce je cítit maličký ostych.
„Ano, ano. Šlo to dobře. Pavlík mi ukázal jaké namaloval auto a pan Swojka se ptal co bude dnes k večeři“ odpovídá mu normálně, rovnajíc něco ve skřínce.
„A co ten nový? Pan.......“ jeho jméno mu vypadlo z hlavy.
Sestra, když slyší pomlku v jeho hlase, odvrátí svůj pohled od útrob skříňky na doktora. Její pohled není moc vlídný. Je v něm trochu nemilého překvapení i trochu víčitek.
„Myslíte asi pana Signera, že?“
Její pohled doktora opět pořádně znejistí. Takový pohled vůbec nezná. Proto jen tiše špitne, ano. Ale to už ona zase se zájmem a se vší pečlivostí, rovná cosi v té skřínce.
Během uklízení mu odpovídá: „Ten klidně spí. Vypadá spokojeně. Snad to nic vážného nebude“ její pohled míří dál do útrob skříně. Řekla to hlasem velice milým, snad až mateřským. On ji na to jen tiše pokyne hlavou. Nic neříká. Jen mlčky sleduje koncert jejího krásného těla.
Čekal jen krátkou, stručnou odpověď. Když se na ní vynadíval, chystal se něco hledat ve spodním šuplíku, však sestra pokračuje dál. Zbystří, pozorně ji naslouchá.
„Když jsem s ním mluvila než usnul, myslím pana Signera, vypadal jako by z něj všechno spadlo. Dokonce se na mě i několikrát usmál. Ale byl to takový milý, srdečný úsměv. Ne ten psychopatický který tu někdy vídáme. Jako by byl šťastný, šťastný že to přežil a že tu může ještě několik dní být. Ne. Já nevěřím tomu, že chtěl spáchat sebevraždu. Mohlo se mu stát cokoliv, ale sebevražda to nebyla“. Následuje chvilka ticha, ve které doktor zpracovává v hlavě myšlenky sestřiny „přednášky“. Sice si spolu často o pacientech povídají, ale takovou „přednášku“ ještě nedostal. Tento den je překvapen asi po stopadesáté. A sestra ještě pokračuje. „Dokonce měl i hlad. Ptal se, jestli by nemohl dostat něco malého. Chudák. Jediné co dostal byl malý prášek na spaní. Ale to pro něj bylo momentálně to nejlepší. Na pořádném jídle si pochutná zítra. Budou švestkové knedlíky“.
„Švestkové knedlíky?“ vybuchl udivením doktor.
Pražádné odpovědi se ale nedočkal. Jako kdyby k sestře ani nedolétla.
Sestra zamyká skříňku, pak bere konývku na vodu. Začne zalévat těch několik květin, které jim zdobí tu jejich ordinaci. On se rychle skloní nad psací stůl a žačne dělat že něco důležitého píše. Sem tam nenápadně pozvedne zrak, aby viděl, zda na něj zase něco nezkouší. Ta však zalévá květiny, občas odtrhne uschlý list. Naprosto ho ignoruje.
Najednou ho napadne udělat si poznámku do svého diáře. Samozřejmě o panu Signerovi. Napíše jak působyl na sestru a že po krátkém pobytu u nich už měl zájem o jídlo. To se opravdu moc často nestává. Dále přidá poznámku o klidném spánku. Nezapomene ani napsat název podávaných léků. Odsune od sebe papír s nesmyslnými čmáranicemi a vyjme deník ze zásuvky. Rychle to napíše. Poté deník okamžitě uklízí. Sleduje, zda sestra něco nezahlédla. Vypadá to, že ne. Je rád. Přeci jen nemusí vidět všechno. Dozalévala kytky. Rychle od ní odvrátí zrak. Začne něco hledat ve stole. Položila konývku na své místo a pohlédne na doktora. Mile, ochotně, však vlažně s nádechem odměřenosti se optala doktora copak hledá a jestli může nějak pomoci. Ten popadne papíry co mu příjdou pod ruku a položí je před sebe na stůl.
„Ne, děkuju. Jste hodná. Už to mám“odpoví klidně, doufajíc že to tím odbyl. Odbyl.
Sestra udělala pár kroků k jeho stolu. Pohlédne na ní. Přímo do obličeje. Jejich pohledy se na několik vteřin střetly. Co střetly. Naprosto se do sebe zamotaly, nebo spíše splynuly v jeden proud pocitů klidu, lásky i jistoty. To mu nebylo cizí. Rázem z něj všechen dnešní divný pocit spadl. Byl pryč. Na jejich tvářích byl vidět malý úsměv. Malý, však o to víc srdečnější. A to bylo všechno.
Odvrátila od něj pohled. Ten hodila na jejich hezké, nástěnné hodiny.
„Jé. Tolik hodin. To už bych měla jít pomalu domů. Můžu?“
Její hlas zní klidně, však opravdu dosti překvapeně. Doktor pohlédne na své hodinky. I on překvapením nadzvedne lehce obočí, ale víc to znát nedá.
„Jistě. Jistě. Běžte. Já se tu ještě chvilku zdržím. Pak půjdu také.“
Ona zamíří ke dveřím a ještě mezi dveřmi řekne „nashledanou“. Přitom se na něj vůbec nepodívala, ani na jeho „nashledanou“ nečekala. Rychle zavřela a byla pryč. Jeho polohlasná odpověď narazila už jen na tvrdou plochu zavřených, masivních, dřevěných, dubových, hnědě nalakovaných dveří.
Chvilku nehybně sedí. Jeho pohled spočívá na zavřených dveřích. Přemítá si v hlavě co se to dnes večer vlastně stalo. Čím víc o tom přemýšlí, začne se víc a víc utvrzovat v tom, že to nic nebylo. Jen možná nějaké „skvrny na slunci“. Nebo ho vážně chtěla svést? Tady a teď? Tato myšlenka mu vyloudí na obličeji lišácký úsměv člověka, jenž je nad věcí. Pak klesne do svého pohodlného křesla. Najednou ho napadne, že by se mohla ještě teď vrátit. Když už se dnes chovala tak neobvykle, tak by ho to vůbec nepřekvapilo. Ale ani nikterak nepotěšilo. Nemá na to tady náladu a cítí se dost unaveně. A to není jen výmluva jeho, před sebou samým. Víc neváhá.
Těžkopádně vstane z křesla. Jde raději zamknout dveře. Zamyká co možná nejopatrněji. Pakliže se vrátí, je rozhodnut dělat Johna Lennona, tedy mrtvého brouka. Prostě bude sticha. Neotevře! Tedy, pakliže ho nějakým zázrakem nepřemluví. Zhasíná zářivky. Na stole mu zůstala svítit jen lampička. Znova usedá do svého křesla. Zaklání hlavu, zavírá oči, ruce má položené na širokých opěrkách. Nohy natažené, opřené jen o paty. Dýchá pomalu a z hluboka. V hlavě ho netíží žádná myšlenka. Má v ní jen klid, ticho a tmu. V této poloze zůstal několik minut. Potřeboval se alespoň na malou chvíli odpoutat od všech okolních myšlenek i pocitů. Ačkoliv takto relaxoval jen krátkou chvíli, cítí jak se k němu navrací jeho síla spolu s pocitem, že všechno co dělá má nějaký smysl. Jak znova „ožívá“ dostává strašnou chuť na doutník. Na tváři se mu objeví slastný úsměv. Neváhá. Přisune se k šuplíkům po právé straně stolku. Otevírá druhý od spodu. Šuplík vytahuje velmi opatrně. Nejprve vidí nějaké papírové desky s papíry. Táhne dál. Už se pomalu začíná bát, aby mu celý šuplík nevypadl, když tu je konečně vidí. Ústa se pousmějí, v očích je vidět radost. Čtyři krásné doutníky zabalené v úhledné hnědé krabičce se zlatými písmenky, z nichž největší jsou H, tři A,V, N a S. Pátý doutník už chybí. Vedle této krabičky leží ještě krabička syrek a malinký, kulatý, skleněný popelníček. Takový akorát do dlaně. S láskou to všechno opatrně vyndá. Položí je na plochu stolu. Přitom mu dost vadí ty desky, které před chvílí vyndal pro svoji „záchranu“. Rychle je vezme, hodí ležérně do otevřeného šuplete, které okamžitě raději zavře. Zasune se s křeslem za stůl, jako by chtěl psát nějaký nejdůležitější dokument. Začne vybalovat jeden doutník z krabičky. Dělá pomalé pohyby, trochu to vypadá jako nějaký obřad, na který se moc těšil a teď si ho do sytosti užívá. Kolem začíná být cítit vůně doutníků. Tu ocení i nejeden nekuřák. Třeba pan Swojka. Opatrně odsekne špičku doutníku, pomalu si jím podjede pod nosem. Natáhne do sebe tu libou vůni. Znalecky lehce pokyne hlavou. Poté doutníček opatrně položí na stůl. Kouká na obrázek na krabičce sirek. Moc se mu líbí. Také by chtěl jednou mít takovouto starou, klasickou, roubenou chaloupku na mírné, sytě zelené stráni, pod úpatím mohutných hor.
Vezme krabičku, několikrát s ní pomalu zatřese těsně u pravého ucha. Sirek je tam dost. Vteřiny s minutami vesele utíkají. Náhle vše urychlí. Vyndá sirku, škrtne, natáhne si a za pár vteřin slastně vyfoukne. Opřen lokty o stůl, sleduje jak se kouř motá kolem lampičky a pak pomalu stoupá výš, do černočerné tmy. Po pár minutách mění svou polohu opět na tu „relaxační“, jako měl před tím. Jen nohy nemá na zemi. Pěkně si je uvelebil na kraji stolu. Je mu krásně.
Hledí tupě do tmy zhasnutého pokoje, občas také na žhavé sluníčko malé lampičky, kolem které se prohánějí oblaka mlhy. Všude ticho, klid a mír. Tak jak to mají lidi rádi. Doutníku už moc nezbývá. Na chodbě uslyší nějaké hlasy. Přes dveře toho moc nepozná. Proto nastraží svůj bystrý sluch a pootočí hlavu ke dveřím. V případě nějaké hádky, či většího konfliktu, je připraven zasáhnout. Hlasy však ustávají. Po nějaké chvilce je opět naprosté ticho. Doutník dohořel. Opatrně ho zadusí v malém popelníčku, který měl po celou dobu položený na pravém opěradle. Cítí se báječně. Odpočatý, zrelaxovaný a ještě ke všemu má po pracovní době. Ale dobrý doktor prý po pracovní době nemá nikdy. A on je, celkem dobrý doktor. Vstává z křesla. Jde rozsvítit zářivky. U stropu se ještě drží doutníkový opar. Zhasl lampičku, která byla chudinka už celá rozžhavená a chystá se otevřít okno. Někdo klepe na dveře. Krve by se v něm člověk v ten moment nedořezal. Obrátí se, dělá několik nesmělých kroků ke dveřím. Klepání se opakuje.
„Ježiš to né, ona se snad opravdu vrátila?“ pronese polohlasně svoji, momentálně, nejhorší obavu. Stojí pár metrů před dveřmi. Je jako skamenělý sloup. Vůbec neví co má dělat.
„Mám dělat, že tu nejsem? Ale vždyť se tu svítí.“
„Mám ji přes dveře říct, že nechci a ať jde pryč? To je trapné“
„Mám jí otevřít? No jo, ale slíbil jsem si, že to tady nikdy dělat nebudu“
Jak přemýtá co dělat, alespoň trochu mu uleví klíče v zámku. Znova slyší ťukání.
„Pane doktore, jste tam?“
Slyší nějaký mužský hlas. Ze srdce mu padá obrovitý kámen, nebo spíš celá skála.
„Ano, ano! Moment prosím, hned odemknu!“
Ještě jednou si zhluboka oddechne. Pak odemkne a pomalu otvírá dveře. Dveře se mají vždy otvírat pomalu a obezřetně. Nikdy pořádně nevíte kdo za nimi stojí. Zvlášť zde, v ústavu.
Za dveřmi stojí nějaký pán. Díky modrému županu ve kterém je zahalen a bosím nohám v pantoflích, které ho musí určitě zábst, mu hned dojde, že to je nějaký pacient a že potřebuje určitě nějakou pomoc, nebo si chce jen popovídat, aby se mu ulevilo.
„Dobrý večer pane doktore. Mohu s Vámi mluvit? Neruším?“
K jeho uším se nese tichý, leč naprosto srozumytelný hlas s nádechem přiměřenné úcty i pokory.
Před ním stojí pán asi v jeho letech. Zhruba stejný jeho výšky. Má husté, hnědé vlasy. Jako on. Jeho oči jsou modré. Jako jeho. Jeho tvář je hladká a určitě nedávno oholená. Stejně jako jeho.
„Dobrý večer. Ne ne, nerušíte. Copak potřebujete?“
„Já se jmenuji Signer. Přivezli mě k vám dnes ráno. Našli mě u nás v parku pod ...“ Doktor mu mile skočí do řeči :„ano ano, já vím. Jsem Váš ošetřující doktor. Trefil jste ty správné dveře. Pojďte prosím dál. Nebojte se“.
„Ne, ne. Netrefil.Potkal jsem tu na chodbě sestru a té jsem se zeptal. Víte pane doktore, já bych od Vás potřeboval malou pomoc. Vlastně lépe řečeno, já bych Vám chtěl něco povědět“.
Povídá trochu nesměle a stále uhýbá pohledem do stran. Se vstupem váhá.
„Chcete si popovídat o vašem problému? To by jste udělal jen a jen dobře. Moc by se vám ulevilo“
Doktorův milý ton hlasu dodá muži odvahu. Přestane jezdit pohledem mimo, poprvé si pohlédnou do očí. Souhlasně kývne hlavou. Pozve ho znova dál. Nabídne mu místo v pohodlném, hnědém křesle. Doktor v nitru duše zalituje, že tu zase bude muset být o něco déle, však k pacientovi se chová velice mile. Ještě než se oba uvelebí do svých křesel, optá se doktor, zda li mu není zima od nohou. Tuto otázku pán vůbec nečekal. Na moment ho to zarazí a pak odpoví, že trochu ano. Doktor se na něj lehce usměje a pomyslí si „proč jsi mě nepřekvapil? už tu fakt asi pracuju moc dlouho“.
„Tak já zítra řeknu sestřičce ať vám něco sežene“.
Když už oba pohodlně sedí, pán v křesle a doktor za svým stolem, je u stropu ještě doutníkový opar. Po celé místnosti je cítit nasládlou vůni doutníku. Ještě ke všemu to všechno zapoměl na stole. Krabičku doutníků, sirky i popelník. Doktor prožívá trapnou chvilku. Panu Signerovi nepatrně „cuká koutek“, ale dělá že nic nevidí, ani nic necítí. Atmosféra se uvolňuje.
Doktor se hořkokysele usměje a řekne něco o pěkném trapasu.
„Jestli chcete, tak si klidně zapalte. Pak to tu pořádně vyvětrám“ prolomí hráz mlčení doktor.
„Ne, děkuji. Já nekouřím od svých devatenácti let. Ale ten doutník mi voní hrozně moc. Škoda, že nedělají takové stromečky do auta. To bych si hned koupil celou krabici“.
Na tvářích se jim objevuje smích. V tom se pán trošku zakucká. Rychle vyndavá kapesník a dává si ho před ústa. Jak zakašle, trochu sykne bolestí a chytne se za rameno.
„Co je Vám? Bolí Vás někde?“
„Ale, mám naražený rameno i bok“ odpověď zní otráveně.
Doktor zvědavě natahuje krk. Pán si odhalí rameno. Na něm je obrovitánská modřina.
„Ježiš marja, to je obrovská modřina. Takovou jsem snad ještě neviděl. Ošetřili vám to?“
Souhlasně přitakává, přitom si ho zase opatrně zahaluje.
„Takovou mám i na boku. Ale to bych se musel svléknout....“
„Ne, to je dobrý. Zůstaňte klidně sedět.“
Do řeči se mu dere smích. Však panu Signerovi ne.
Atmosféra je nadále přátelská, avšak smích již vyprchal. Doktor nalije ze skleněného džbánku vodu do dvou připravených skleniček. Signer vstane, aby si vzal jednu skleničku. Se skleničkou v ruce usedá zpět do křesla. Moc neupije, spíš si jen tak smočí rty. Doktor na něj mlčky pohlédne. Zdá se, jako by pán hledal jak začít. Nervózní ruce si pohrávají se skleničkou, oči hledají slova. Po chvíli ruce odloží skleničku na široké opěradlo křesla, zhluboka oddechne a jeho zrak začal mít nádech soustředěnnosti. Spevnil tělo a srdce mu začalo tlouci určitě o něco rychleji.
„Vy určitě už dobře víte, že prý jsem chtěl spáchat sebevraždu“ promlouvá klidným hlasem, nečekajíc na doktorovu odpověď. Nedává mu vůbec čas. Pokračuje dál.
„Ale to není pravda! Já jim říkal co se stalo. Ale oni jen říkali: Ano pane Signer, to víte že ano pane Signer. Uklidněte se pane Signer. My vám věříme že jste letěl. Přitom mi vůbec nevěřili a ihned mě šoupli k vám. Vždyť je to nesmysl, nesmysl! Všechno to bylo jak jsem jim povídal!“
„Klid pane Signere, uklidněte se. Všechno mi pěkně povíte a uvidíte, bude Vám lépe“ doktorova vlídná slova účinkovala jako vlahá voda na počínající ohňivé peklo vsteku. Signer se uklidní.
„Začalo to v noc z pondělí na úterý. Moc často se v noci nebudím, ale tu noc jsem se vzbudil. Ležel jsem hlavou ke zdi. Na zdi přede mnou byl pruh světla z lampy před domem. Ta lampa mě štve, vždy pořádně zatahuju, ale ten večer jsem to nějak vodflák.Votáčím se na druhý bok a přitom lehce nadzdvihnu hlavu. Najednou ve dveřích do vedlejšího pokoje někoho zahlédnu. Zbystřím. Zaměřuji se na tvář. Byl to můj bratranec Řehoř. Stál na prahu dveří. Nehnutě, nic neříkal, jen na mě zíral, taky. Ale tak hnusně, tak chladně. Jako nějaká mrtvola. Měl na sobě takové flanelové pižamo. Hnědé s černými kostičkami. Ikdyž byla v těch místech co stál uplná tma, jeho postava z té tmy úplně vyzařovala. Jako by měl v sobě nějakou žárovku, ale hodně, hodně tlumenou. Zas takové světlo to nebylo. Ale nohy od kolen níž jsem neviděl. Odvrátil jsem od něj pohled na lampičku. Rozsvítím ji a vracím pohled zas na něj. Jenže byl pryč.Chvíli jsem ležel na boku opřený o loket. Civím po místnosti a v hlavě mám úplně prázdno. Žádné myšlenky, asi jsem byl trochu v tranzu, či co. A to bylo všechno. Ráno jsem se vzbudil se strašně přeleženou rukou a lampička na stolku porád ještě svítila. Pak byl normální den. Ráno jsem si jen pomyslil, že to byl jen nějaký hodně přihlouplý sen. No a co? Tak se mi zdálo o Řehořovi. Řehoř žije, je v pohodě, tak to jeho duch bejt určitě nemoch. Že ne?“
Pán z nejistým hlasem čeká doktorovo přitakání. Toho se však nedočká.
„Pokračujte prosím, pokračujte“.
Signer je tím trochu zaražen, ale bez námitek vyhoví doktorovému vlídnému naléhání.
„Tak přes den jsem to vypustil, jenže jak přicházel večer, tak jsem na tu příhodu zase začal myslet. Vlastně jsem měl v hlavě tři hlavní myšlenky. Jak se to mohlo stát? Jestli opravdu žije? A jak jsme se vlastně už dlouho neviděli? Bude to asi tak pět let. Nedělám to moc často, vlastně to nedělám nikdy, avšak ten večer jsem si dal jednoho paňáčka. Aby se mi lépe spalo. Usnul jsem kolem jedenácté. Ani tuhle noc jsem neprospal celou. Procitl jsem a chvíli v leže koukám do naprosté tmy. Tentokrát byly závěsy zataženy pořádně. Nikde nikdo, ale na to jsem v tu chvíli vlastně ani nepomyslel. Zajímalo mě kolik je hodin. Chvíli štrachám až nahmatávám svoje hodinky. Beru je, rozsvicím displej. Malé, modré světýlko mi prozrazuje že bude teprve jedna hodina. To je skvělé, pomyslím si, to mám ještě spoustu času. Opatrně vracím hodinky na stolek. Vidím ho jen matně. Chystám se zachumlat zase do peřin, ale je tu zas. Okamžitě si na posteli sednu, ale nevím co jako dál. Tentokrát ale stojí jinde. Je blíž. Stojí uprostřed pokoje. Zase Řehoř. Zase v pižamu a zase jako by podsvícen. Ani mě nenapadne nějak zmatkovat, jsem podivně klidný. Hledíme na sebe. Až na jeho studený a nepřítomný pohled vypadá normálně. Když ale sjedu očima na jeho nohy, nevidím je. Koukám pořádně, možná jsou ve tmě. Ne, nohy neměl. Poprvně jsem na něj promluvil. Co tu děláš? Kde máš nohy? Copak ty nemáš nohy? Nic lepšího ze mně v tu chvíli nevypadlo. Neodpověděl. Stál od mé postele tak dva metry, civěli jsme na sebe, on neměl nohy, já se ho ptal proč a on mi ani neodpověděl. Najednou mě to nějak naštvalo. Ani nevím proč. Možná jsem to měl za nějaký blbý fór. Prudce jsem se od něho odvrátil a snažil se v té tmě co nejrychleji najít vypínač na lampičce. Když jsem jí rozsvítil, byl zase pryč. Cítil jsem se trochu vstekle, i zklamaně. Víc vstekle. Tak vstekle, jak jen jste vsteklej, když vás někdo probudí uprostřed noci s absolutně zbytečného důvodu. Strach jsem neměl vůbec. Zhasnu světlo, obrátím se ke zdi a spím až do rána“.
Pan Signer se napije s chutí vody. Jeho obočí se svraští.
„Co to je za vodu?“ vyhrkne a vystřelí z křesla. Však v zápětí se zase uklidňuje.
Doktor se také napije. Nechápe.
„Co je s ní? Mě se zdá v pořádku. Normální, čistá voda z vodovodu“
„Ne, nic, promiňte. Je v pořádku. Jen jsem myslel, že máte tu samou, jako my na pokoji“
„Jako vy na pokoji? Co je s vodou na pokoji? Je nějaká špatná?“
„To né. Sestra jí přinesla dnes. Ale ta voda je moc, moc dobrá. Než jsem šel k Vám, vypil jsem asi tři skleničky. Vaše voda je normální, ale ta naše...hmm to je dobrota“
„Neměl by jste tolik pít. To se Vám asi zdá, možná je jen nějak víc, nebo míň odleželá“
„Asi pane doktore, asi to bude tak“
Usměje se na doktora, doktor na něj. Oba dopijí vodu ve svých skleničkách a nalijou si znova. Signer se zase spokojeně usazuje do křesla.
Doktor na Signera vystřelí otázku: „Teď se Vás musím zeptat na jednu věc“
„Že by Vás zajímalo kdo je ten Řehoř?“
Doktor se usměje, spokojeně se opře a čeká na jeho odpověď. Bez problému jí dostane.
„No, Řehoř byl, tedy je, můj bratranec“
Proběhlo pár rozpačitých vteřin ticha. Tuhle odpověď doktor tedy rozhodně nečekal.
Signer tuší další otázku a tak raději začne opět s povídáním.
„Další den byl zase úplně normální. Bylo ráno, opadla mlha, vyšlo sluníčko, byl oběd, odpoledne, svačina, pak jsem si dal kafe. Bez mléka. To mlíko úplně bere tomu kafi chuť. Taky si zásadně nedávám ke kafi žádný dortíčky. Když dortíček, tak s čajem. Jo a neslazeným. A po kafi......“
„Prosim Vás, pane Signere. Neodbočujte“
Signer se polekaně koukne na na doktora, který na něj mírně zvýšil hlas a začal zase dál poslušně vypravovat to co má. Jako ten malý školáček ve škole před paní učitelkou.
„Vlastně jsem byl celý den takový podrážděný, naštvaný. Co se stalo v noci mi přišlo jako pěkná blbost. Štvalo mě všechno a všichni. Jenže vůbec jsem nevěděl co mě vlastně štve. To se mi nikdy nestalo. A jak přicházel večer, moje nálada se začala měnit. Měl jsem takové „melancholické“ myšlenky. Pak mě dokonce napadlo zavolat Řehořovi. Věděl jsem, že před třemi dny byl ještě určitě živý. Jenže v tu chvíli jsem si říkal, že za tři dny se může stát cokoliv. Celkem dlouho mi trvalo vymyslit si důvod. Bylo jasné, že se bude ptát proč mu po pěti letech jen tak volám. Nakonec jsem mu volal s nabídkou, že by jsme mohli jít spolu na pivo. Ve skutečnosti jsem však chtěl, aby jí z nějakého důvodu odmítl. My dva spolu na pivu nikdy nebyli, ikdyž šance byla mnohokrát a tak jsem si byl jist, že odmítne. Našel jsem ale číslo jen na telefon k nim domů. Vzala to teta. Že prý Řehoř není doma. A co prý potřebuju? Řekl jsem že nic, že jsem se s ním jen chtěl po dlouhé době zase vidět. Pak jsme se oba ujistili, že je na obouch stranách vše v pořádku a zavěsili.
Přišel večer. Povečeřel jsem a kolem desáte usnul v křesle u televize. Spal jsem v něm asi tři hodiny. Probudil jsem se celý rozlámaný, sotva viděl na oči, no hrozný. Udělal jsem to nejnutnější, abych sebou mohl v klidu seknout do své postele. Vše pozhasínal, i zuby si ještě vyčistil. Zachumlal jsem se do postele, zhasnul lampičku. Mezerou v závěsech do pokoje zase pronikalo světlo z té mizerné lampy. Ještě jsem zvládnul obrátit se ke zdi a v mžiku tvrdě usnul.
Spal jsem celou noc. Proubudily mě až první paprsky vycházejícího sluníčka. Tou mezerou v závěsech mi svítily přesně do obličeje. Ležel jsem na boku, opřený o loket a koukal jsem po místnosti. Ty ostré paprsky začaly pomalu slábnout. Za chvíli úplně zmizely. Celý byt proto o hodně poteměl. Při pohledu do vedlejšího pokoje se zdálo, že tam je tma ještě jako v noci. Chvíli jsem se do té tmy zadíval. Najednou z ní vyšel. Zase on. Zase Řehoř. Nejprve se zastavil na prahu dveří. Vypadal úplně stejně jako ty předešlé noce. Zase jsme na sebe chvíli civěli. Pak se pohnul. Začal směřovat do středu pokoje. V pohybu jsem ho ještě neviděl. Čelist mi spadla dolů. Stále měl ten svůj mrazivý, nepřítomný pohled. Ruce připažené a co bylo vidět část nohou, ty měl porád u sebe. Vlastně se ani nehnul, jen tak celý pomalu plul vzduchem. Když jsem se trochu oklepal, chtěl jsem mu něco říct. Nenapadalo mě co. Nějakou chvilku jsem na něj zíral a hledal slova. Nakonec jsem se ho zeptal co tu dělá. Vůbec nereagova. Několikrát jsem to zopakoval a lehce zvyšoval hlas. Ale nic.
Stále jsem ležel na boku, opřený o loket. Náhle se dal zase do pohybu. Začal směřovat k mé postely. To jsem nečekal. Zachvátil mě strach. Hrudník se mi začal svírat a srdce měl málem až v krku. Byl od mé postele tak metr. Začal jsem cítit závan chladu. Pomalu začal směřovat očima na mně.
Najednou od něj začala přicházet nějaká slova. Říkal: „Dnes poletíš, dnes poletíš, dnes je řada na tobě, dnes poletíš“.Ten hlas zněl normálně, ale nebyl to jeho. Pohlédl jsem mu do obličeje. Najednou neměl oči. Místo očí měl jen černé díry z kterých mu tekly tenké pramínky krve. Chtěl jsem začít řvát. Ale jen jsem sípal. Sáhnul jsem pro polštářek za mnou a hodil ho po něm. Ten jím jen prolétl a cosi někde rozbil. Už stál přímo u mé postele. Ale to už jsem nějak ležel, zatlačený jím až ke zdi. Koukal na mně z výšky, asi jak maminka kouká na své usínající robátko a z těch dír mi do obličeje kapala krev. Měl ji tak strašně ledovou. Kapala víc a víc. Najednou jsem pocítil, jak se můj dech uklidňuje, ale pro krev v očích jsem už vůbec neviděl. Rychle jsem si přehrnul peřinu přes hlavu a čekal co bude dál. Chvíli jsem koukal do tmy a můj dech horkem těšknul a těšknul“.
Pan Signer přestal vyprávět. Několikrát si zhluboka oddychl. Na čele mu vyrážejí malé krůpěje potu. Upije ze skleničky trochu vody. Chvíli nehnutě sedí. Jeho pohled zdá se být doktorovi o něco smutnější. Nebo spíše stydlivější? Pozoruje Signera aniž by mu cokoliv říkal. Ví, teď by nebylo správné ho pobízet k dalšímu povídání. Už jen pro jeho dobro však doufá, že bude pokračovat dál. Teď se rozhodně nesmí stáhnout do sebe. Musí to dopovědět celé. Signer pokračuje dál.
„Tak jsem pod tou peřinou zůstal. Čekal jsem nějaké rány, nebo že jí ze mě nějak strhne a pak rozseká na kousíčky, ale nic se nedělo. Pod tou peřinou se mi dýchalo hůř a hůř. Pomalu jsem se začal dusit, ale neodvažoval jsem se odkrýt. Pomyslel jsem si, že se raději udusím. Pomalu se mi klížily oči a ruka, jenž držela deku slábla. Oči se mi zavřely, ruka klesla. Ještě jsem ucítil jak mi peřina dosedá na obličej. Už jsem si ani neuvědomoval, jestli ještě žiju, nebo ne. Pak byl konec.“
„Konec? Takto to končí? To asi ještě ne“ mírně naléhá doktor.
Pan Signer se na něj podívá. Začne si mnout přitom třemi prsty bradu a na tváři má ostýchavý úsměv. Jako by měl vyprávět ty nejchoulostivější věci kamarádům v hospodě. Jasně se stydí.
„Tak jó, já vám to tedy povím celé. Nevím jak je to možné, ale z té tmy mě najednou vytrhl budík. Začal mi drnčet u hlavy, postaven na noční stolek. Nedrnčel dlouho. Ani jsem ho netíp. Jen jsem dál ležel se zavřenýma očima. Měl jsem plnou hlavu toho co se mi před chvílí stalo. Asi teprve až nyní přicházel dost zpožděně ten pořádný šok. Nebyl jsem schopen žádného pohybu jak jsem se bál. Úzkostí se mi chvěly ruce i nohy. Zuby mi drkotaly. Vůbec nevím jak jsem tam takhle dlouho ležel. Lehce, ale opravdu jen lehce jsem začal cítit, jak šok opadává. Už jsem se téměř neklepal. Najednou jsem uslyšel nějaký zvuk. Snažil jsem se ho rozpoznat. Připadalo mi to jako zvuk projíždějícího auta. Ten zvu se ještě pak několikrát opakova. Rychle po sobě. Potom bylo chvíli ticho. Najednou, jako bych slyšel zvuk přelétajícího letadla. Začal jsem pomalu otvírat oči. Stále v leže. V zamlžených očích jsem začal rozeznávat obrysy mého pokoje a moje těžké závěsy. Rozkoukával jsem se a bez hnutí, jen očima, projížděl pomalu po místnosti. Vypadala normálně. Nadzdvihnul jsem hlavu a koukal na koberec. Nebyla na něm ani stopa po krvy. Pak jsem se na posteli posadil a zbrkle jsem se začal prohlížet. Na polštáři, na dece ani na prostěradle nebyla žádná krev. Nikde nic. Strašně jsem si oddechl. Chvilku jsem seděl na kraji postele a vydechoval ten šok. Byl jsem hrozně rád, že to byl jen hloupý sen. A co obličej? Nemám nějakou krev na obličeji? Rychle jsem běžel do koupelny. Těch pár vteřin, během kterých se měl můj obraz objevit v zrcadle, bylo nekonečných. Když jsem se v něm spatřil, ulevilo se mi. Krom hnědovlasého, rozcuchaného chasníka s obličejem bez jakékoliv známky po krvy, jsem nic jiného neviděl. Dlaní jsem si uhladil rozcuchanné vlasy a vrátil se do pokoje. Chvilku jsem ještě seděl na posteli a přemýtal o tom snu. Jak tak sedím, přemýšlím a bloudím přitom pohledem po pokoji, vidím že ze stolku stojícího v rohu pokoje je spadlá váza i krajkovaná dečka. Zbystřím a postavím se. Udělám k němu pár kroků. Za tím stolkem, v rohu, pod záclony, je můj malý polštářek.
To mě tedy zase celkem dost vykolejilo. Chvíli jsem zůstal stát na místě a snažil si namlouvat, že to tedy byl asi pěkně živý sen. Ale moc mi to nešlo. Pomalu jsem se zase vrátil na postel a byl dost zaraženej. Ještě ke všemu mě začaly hrozně zábst nohy. Z toho jak jsem zase o tom přemejšlel mě vyrušilo tůtání mého záložního budíku. To víte, žiju sám, většinou spím sám a vstávám sám, tak musím mít dva budíky. Nesnáším když zaspím. Takže přišel čas jít do práce. Napadlo mě sice, že bych mohl dnes zůstat doma, ale nějak špatně jsem se necítil a za druhé jsem si myslel, že se ten sen tam venku krásně rozptýlí. Jako ty předchozí“.
Signer si udělal zase pauzu. Doktor si protáhl záda a nenápadně se podíval na hodinky. Mile překvapen, lehce nadzdvihl obočí. Měl za to, že už je víc hodin. O hodně víc. Pomyslel si, že Signer může ještě v klidu dál pokračovat. Byl přesvědčen, že už stejně bude za chvíli konec. Pak mu dá návod jak s tím dál žít a oba si spokojeně půjdou po svém. Signer ale nepoměrně méně.
„Takže jsem tedy vstal a začal se normálně připravovat do práce.“ pokračuje Signer dál „ Záchod, koupelna, kafe. Chvilku mi také zabrala příprava snídaně. Ne, nesnídám jen kafe, na snídani si potrpím. Jak jsem pobíhal po bytě, najednou se mi zatočila hlava. To se mi stává bohužel docela často. Beru na to prášky. Točila se mi chvíli, jen pár vteřin a pak to přešlo. No. No a pak jsem šel předsíní a přicházel do kuchyně. Už z chodby byla vidět hrana stolu, na které byl talíř. Na něm namazaný chleba s máslem. Vedle stál hrnek kafe. Měl jsem velkej hlad i chuť. To si pamatuju naprosto přesně. Přicházím ke stolu. Najednou se mi zatočila hlava zase. Ale tak hodně! Tak hodně se mi ještě nikdy netočila. Bylo to hnusný. Zůstal jsem stát, ale musel jsem se přidržet rohu stolu. Začalo se mi dokonce chtít i zvracet. Všechno se kolem mě strašně rychle točilo. Jako bych byl někde na super rychlým řetízkáči“.
Doktor se ve svém křesle napřímil a začal zaujatě poslouchat.
„Už jsem to nemohl vydržet. Ruce se mi začaly podlamovat. Pomalu jsem klesnul na desku stolu. Ležel jsem břichem na stole a hleděl na věci před sebou. Naráz bylo po všem. Chvíli jsem zůstal ležet. Ujišťoval jsem se, že je to pryč. Bylo. Pomalu jsem se zase postavil. Bylo to dobrý, ale pro jistotu jsem se i tak raději přidržoval rohu stolu. Můj pohled pobíhal kolem. Koukal jsem se i ven. Přes záclony jsem se zakoukal na lehce se pohupující listí na stromě, stojícím na kraji protějšího parku. Začal jsem si připadat nějak divně, jako bych byl lehký jako pírko. Z ničeho nic se mi začalo zdát, jako by se mi začaly vznášet nohy. Vlastně jen chodidla. Jako by mě nějaká síla táhla za chodidla ke stropu. Kouknul jsem se pod sebe. Nohy tam nebyly. Obrátil jsem se za sebe. Chodidla už byly asi dvacet centimetrů nad zemí. Chtěl jsem se zadržet stolu, jenže než jsem se vzpamatoval, už jsem na něj nedosáhl. Začal jsem se vznášet celý, po zádech , ke stropu. Byl jsem naprosto, naprosto...“ Signer chvíli nemohl najít to správné slovo „Zaskočen. Netrvalo to dlouho a byl jsem celý u stropu. Vlastně jsem se ho ani nedotýkal. Hlavu jsem všemožně natáčel, abych viděl za mě. Očima jsem rejdil po místnosti a rukama i nahoma dělal různé pohyby. Asi jako když plavu. Avša stále jsem zůstával na jednom místě. Ani jsem nekřičel. Nějak mě to ani nenapadlo. To asi nebylo normání. Měl jsem asi řvát o pomoc. Řvát jako když mě na nože berou. Bylo to něco neuvěřitelného, asi jsem si to chtěl užít. Nevím. Nechápu to. Moje mysl byla asi nějaká zatemělá, či co. A to nemyslím jen tu chvíli. Myslím nejméně ty dva dny před tím.
Začalo mě zajímat co jako bude dál. Začal jsem se pomalu posunovat. Moje pohyby na to neměly žádný vliv. Začal jsem se dotýkat nohama zdi proti oknu. Jenže ten tlak sílil. Jako by mě nějaká síla chtěla tou zdí protlačit. Kolena se mi začala pod tím tlakem podlamovat. Snažil jsem se nějak s toho dostat. Vší silou jsem se zapřel. Bylo mi jasné, že to může moc, moc špatně skončit. Veškerou sílu jsem dal do kolen aby se napřímila. Něco povolilo. Jako by veškerá síla co mě do teďka tlačila do zdi najednou povolila. Moje nohy mě naráz vymrštily jako nějaké pružiny. Prolítl jsem přes kuchyň, rozbil okno a prolítl jím ven. Přelítl ulici a nakonec narazil do kmenu stromu. Kdyby tam ten strom nestál a byl kousek vedle, normálně bych přistál v parku na trávu. Jako letadlo. Stalo se to tak strašně rychle...vůbec jsem nevěděl která bije. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, byli u mě nějací lidé a začali mně pomáhat. No a já jim koktal pravdu. Jenže oni si mysleli, že jsem se zbláznil, nebo že jsem chtěl spáchat sebevraždu. Tak mě přivezli k vám“.
Dopovídal, sklopil oči k naleštěné podlaze a čekal co mu na to doktor poví. Pod práškama nebyl, v hlavě to měl také v pořádku, alespoň co si on sám myslel, proto nečekal, že by doktor padl na kolena a začal ho obdivovat za to, že ulítl několik metrů. Bylo mu jasné, že podobných příběhů slyšel mnoho a mnoho. Bylo mu jasné, že i podobných „géniů“viděl nespočet. Jenomže tu cítil jeden velký rozdíl. Jemu se to skutečně stalo.
Doktor dál seděl a nic neříkal. Měl vážnou tvář. Několikrát pohledem přejel pana Signera. Asi si v hlavě připravoval nějaký proslov. Signer prudce zvednul oči od podlahy a namířil je do očí doktorových. Doktorovi to přišlo, jako by jeho pohled už chtěl něco slyšet. On však nebyl na žádnou odpověď, která by dávala Signerovi nějaké řešení, vůbec připraven.
„No, no, Váše povídání bylo velice zajímávé. Opravdu“
Signer mu hleděl dál do očí. Doktor v jeho očích cítil zklamání, tohle slyšet nechtěl.
„A jakou rychlostí jste letěl?“
Ani tato otázka nebyla zvolena dobře. Signer od něj odvrátil otráveně oči a dopil vodu ve skleničce.
Odpověděl mu jen jedním slovem. Nevím. Doktor v ten večer zatím nebyl ve formě. Signer začal mít strach, aby se doktor nezvedl, neřekl mu že to bude v pořádku a neposlal ho s přáním dobré noci zase spát. To nechtěl. Začal pokládat otázky doktorovi tedy on, doufaje že se „chytí“.
„Já vím pane doktore, je to bláznivý příběh, ale věříte mi?“
Doktor se pomalu dostává do formy. Situace, kdy sám pacient klade otázky, není pro něj nijak nová.
„Ano, věřím“
V očích Signerových doktor zahlédl malé překvapení.
„Věříte? A to mi věříte jako doktor, nebo jako člověk člověku?“
„Jako doktor“
Signer s nepříjemným úšklebem kývne hlavou.
„No jasně. Věříte mi to jako doktor svému bláznivému pacošovi. Že jo?“
Doktor teď tuší, že nesmí ustoupit. Ikdyž Signer zvyšuje hlas. Teď zase zvýší hlas doktor.
„Jako doktor i jako člověk bych Vám ještě věřil, že jste kohosi viděl. Avšak nezlobte se na mě, nemůžu Vám věřit to vaše vznášení a následné proletění oknem. To prostě nemůžu!“
Je ticho. Upřeně kouká na Signera, který najednou vypadá dost zkroušeně. Jako spráskaný pes. Cítí jak ho má pod kontrolou. Promlouvá k němu zase vlídným hlasem.
„Podívejte, sice se známe jen chvíli, ale už jak jste mluvil, jak vypadáte i jak se chováte, tak bych řekl že tu jste jen s chřipkou a rozhodně bych neřekl, že patříte k nám. Tak prosím pochopte, že když mi tady povídáte jak jste letěl, tak vám to prostě nevěřím. Jako doktor svému pacientovi bych vám to věřil zcela jistě, ale vy by jste neměl být můj pacient. Nechtějte to.“
Doktor byl zvědav na Signerovu reakci. Ta na sebe nechala asi minutu čeat.
„Já vím pane doktore, já vím. Já to nebudu nikde rozkřikovat. Já bych jen chtěl, aby jste mi uvěřil třeba jen vy. Jen vy a nikdo jiný. Já už to dál nikomu říkat nebudu“.
Do očí mu vběhly slzy, v hlase je cítit zoufalství. Doktor chvíli počkal než ho to přejede a během té doby se rozhodl dát Signerovy jednu ze zásadnějších otázek. Z jeho reakce měl trochu strach.
„Pane Signere, mohu mít jednu, pro vás, nepříjemnou otázku?“
Signer na něj zvědavě pohlédne a souhlasně kývne hlavou.
„Ale prosím Vás, zůstaňte v klidu. Já tuto otázku musím položit“
Signer chápavě pokynul hlavou, bystře poslouchá.
„Byl to pokus o sebevraždu? Chtěl jste se zabít?“
Po vyřčení této otázky Signer zklamaně zakloní hlavu a polohlasně řekne „ach jo“. Obě dvě strany už neví jak na sebe. Ačkoliv by si chtěli porozumět a uvěřit si. Nejde to. Oba dva zase chvíli mlčí. Po chvíli dostal doktor nápad. Na tváři mu vyběhl slabý úsměv, jeho vlastní myšlenka se mu líbila.
„Tak víte co, zkuste mě přesvědčit o vašem letu nějakým důkazem, nějakým faktem“
Signer na něj mlčky kouknul. Neměl žádné nechápající otázky. Také jemu přišel nápad docela dobrý. Napadla ho sice ironická poznámka, že si měl vzít foťák a pořizovat s ním letecké snímky své vlastní kuchyně, ale nechtěl být na doktrora zbytečně nepříjemný.
Signer nabere dech a směle chce dát první důkaz. Ale zarazí se. Zdá se mu slabý. Dá jiný.
„No určitě bude třeba špinavej strop, nebo moje oblečení. Určitě tam mám šmouhy od stropu. Strop mám bílej, stěny do oranžova.....“.pomalu klesá s hlasem. Kysele se usměje na doktora. Ten na něj kouká. Také on má ve tváři lehký úsměv. Je to však úsměv vítěze. Vítěze, který zdolal nějaký problém. Nebral to jako své vítězství nad tím ubohým pánem, ale bylo to vítězství nad problémem, jenž tíží právě toho pána sedícího před ním. Dál o tomto důkazu nepadlo ani slovo. Pro obě strany je špinavé oblečení hodně slabý argument.
Signer zvážní. Vystřelí další důkaz.
„Určitě byli zkontrolovat můj byt. Museli tam najít tedy tu mou snídani. Proč bych snídal kdybych se chtěl opravdu zabít? To je přeci blbost, ne?“
Ani tento důkaz nebyl ten „pravý“.Doktorova tvář zvážněla.
„Ano, byli tam. O Vaší snídani nic nevím. Ale ikdyby tam na stole byla, tak snídaně přeci nedokazuje Váš let. To musíte pochopit“
Signer souhlasně pokývl hlavou. Pátral v hlavě dál.
„No a jak se tam dostali? Bylo zamčeno a klíče jsem měl v zámku.“
Doktorova tvář byla vážná.
„Narychlo museli vyrazit dveře. O klíčích nevím bohužel vůbec nic“
„Je to tak. Ty klíče byly v zámku. Opravdu byly....“
„Dál prosím, dejte mi další důkaz“
„To rozbité okno. Je složeno ze čtyř obdelníků. Ty horní dva musejí být rozbité“
Na okno doktor nemá argument.
„Jak bylo rozbyté okno? O tom nic nevím“.
Signer se jen spokojeně usměje. Konečně dal doktorovi pořádný argument.
„To okno bude rozbité ve své horní polovině. Uvidíte“.
Signer předkládá doktorovi další důkaz. „Našli mě u stromu, na kraji parku, který je přes silnici. Jak jsem se tam měl dostat? Vždyť je to nejméně sedm metrů.“
Doktor ustane s mírným pohupováním ve svém oblíbeném křesle.
„Mohl jste vyskočit a doběhnout tam“
Signer se výtězoslavně usměje.
„A jak bych pak zavřel to okno? To okno nebylo otevřené. Opravdu“
Doktor vypadá dosti zaraženě. S rezignací v hlase mu odpoví.
„Dobrá, já se tedy na to okno zeptám ještě policajtů“.
„No a co moje stopy? Ikdybych s toho okna vyskočil, musel bych dopadnout do záhonů. Našli se tam něaké stopy, nebo zválené kytky? Nenašli, že?“
Doktor mlčky sedí. O tom také nic neví. Jistota, s jakou mu Signer předkládá tyto „důkazy“ ho překvapuje. Sílu jeho argumentů si však nechce připustit. Věří, že policie to vše vysvětlí.
Po malé odmlce Signer přichází s dalším argumentem.
„Můžete říci, že jsem ty záhony s toho okna přeskočil. To bych ale musel skočit takových pět metrů. Myslíte, že jsem přeběhl celý byt, pak se bravůrně vymotal přes kuchyň, odrazil se a skočil? To je taky nemožné.“ Signer mírným hlasem dokončil výčet svých důkazů.
Opřel se zpět do křesla. Byl spokojený a cítil v sobě velkou úlevu. Ani ho nenapadlo „oslavovat vítězství“ nad doktorem, tak to rozhodně nebral. Chtěl jen aby mu konečně uvěřil. Nechtěl aby ho měl za blázna. Viděl jak doktorovi došly všechny argumenty.
Doktror seděl mlčky ve svém křesle. Chtěl říci něco proti jeho argumentům, ale neměl co. Nevěděl jestli to tam někdo prozkoumával, nevěděl jak bylo rozbité okno, nevěděl vlastně nic. Rozhodl se toto kolo vzdát, ale je rozhodnutý ještě se optat policie.Nepřestávala mu však vrtat hlavou ta Signerova jistota. Jako by to opravdu prožil. Tuto myšlenku si však stále a rozhodně odmítal.
Usmál se mile na Signera a uznale pokýval hlavou.
„Na Vaše poslední argumenty nemám co říci. Věřím Vám. Opravdu“
Signerovy vbíhaly do očí slzy a na tvář šťastný, přešťastný úsměv.
„Díky pane doktore. Bude to naše tajemství. Jen naše“
Vstal a bez většího zdržování odešel z místnosti.
Doktor zůstal sedět dál a věděl, že si musí dát ještě jeden doutník.