Znovu stojím na těch březích

Znovu stojím na těch březích, znovu křičím do tmy, slova roztříštěná leknou za prahem noci, význam jejich odhalí až svítání. Svítání, ta dálka mne láká, hřejivá náruč, jiskra v křemeni, v plochém studeném kamínku, storočné ticho, klid. Nyní ovšem znovu tančím, proč bych tu jinak byl, v sedmém kruhu noci, když ne abych tančil. Světlo dopadá na mou skráň, je to však dvousečná čepel, suchá maska se odlupuje a počestnost mizí v řece s proudem slov. Tartar, ten na mne čeká za černou vodou, bezesný omamný okamžik touhy, zrodil se nový stín. Paní, toč se ve víru slibů se mnou, třeba i falešných, žijeme okamžikem, pro svátost nemusíme ke hvězdám. Stačí tvůj úsměv a k úsměv vykouzlí í pírko, které ač samo bloudí ukazuje cestu nám, cestu po které kráčíme, spolu. Záleží snad na něčem více? Kudy dál, znovu stojím na těch březích, převozník si opéká ve svém srubu tuleňě, na něj nemůžu spoléhat. A ty mi stojíš za sády, cítím tvůj zrychlený dech. Také se bojíš, bereš mne za ruku a dál se snažíme rozpohybovat naše těla. Je chladno, znovu tančíme na těch březích a svědkem je jen rodící se pěna. Vyklouzla jsi mi, nevidím na krok, vždyť zaplatil jsem svým zrakem za tvou lásku. Překročila jsi osmý kruh, rozpínám paže, tápu, studený plochý kámen. Auu, šípkový keř.

Tam, kde nic není, voda pění, zpět je snění, on se mění, srdce kamenní.

Znovu křičím do tmy, volám tvé jméno a jen havrani krákají, posmívají se mi, hlupákovi. Nevyklouzla, pustil jsem ji, pustli jsem ji k vodě. A voda pění. Šplouchlo to, NE, to si jen nalhávám, převozník jistě navrátil tulení hlavu zpět do vln. Slyšel jsem jak zpívala. Byl to tak smutný zpěv. Slzy jí při tom tekly proudem a ty slzy mě vrátily do života, ač nesměl jsem je ochutnat. Bylo to tenkrát u pramene. A já znovu stojím na těch březích, odkázán své medvědí víře. Znovu křičím do tmy. Já věřím tvojí lásce! Ale odpovídá mi jen rodící se pěna a kakofonie vibrací, zřejmě je blízko rybník plný žabstva. Ty jsi ji pustil, ty hlupáku. Mlčte černí ptáci, vás slušní lidé neznají, jednoocí v tmách nevidí. Ploužím se k jezeru, z palce mi tryská krev, ta krev, kterou jsi rozproudila v mých žilách. Klopýtám, poznal jsem už, že nemám boty, to střep rozřízl mi palec. Klopýtám, sem a tam, je to ještě valčík? Až jiné než měsíční světlo dopadne na zrudlou zem a archeolog citů číst bude v mých stopách, bude jistě na pochybách a nakonec prohlásí. Ten muž umíral, umíral a tančil a křičel do tmy, do temných vod. Cítím teplo, duše se mi svírá, má paní, jsi celá promočená a voníš po rodící se pěně. Slz bylo již dost, odtančili jsme od těch pramenů. A já tě pustil, vyklouzla jsi mi. Odpusť a svleč se, vyždímám ti šaty.Voníš krví.Tou krví, kterou jsem rozproudil v tvých žilách. Nakláním se nad klidnou hladinou, tuším pěnu nad místem, kde ždímám tvou nevinnost. Víš, že jsem slepý. Pírko otřelo se mi o tvář, pírko z Tartaru ukazuje mi cestu, černé pírko havrana. Zpátky smělče. Lechtá, držíš ho v dlani. Tulení hlava se blíží, půjčím si její oko. A tobě věnuji druhé. Budeme mít pak stejný pohled na svět, ne jako předtím, v bezhlavém tanci. Smím prosit? Tartar nás stejně nemine, ale máme čas do svítání. A ty by jsi tak ráda spala. Nepustím tě, dnes ne, ať si říkají co chtějí, ať zatemní obzor černé perutě. Jen vyčkej, ještě chvilku a věř mi. Tady máš záruku. Plochý studený kamínek tisknu ti do dlaně, neodmítej, skrývá mou jiskru. Ještě trn. Voníš po krvi lásko. Dost už jsme se koukali, za osmým kruhem oči netřeba, ty to víš, pustil jsem tě. Však nyní pojďme spolu. Znovu stojím na těch březích, znovu křičím do tmy, slova roztříštěná leknou za prahem noci, význam odhalí až svítání.