pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...6

Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.










Kapitola šestá
Pajesův trest

Všude kolem je naprosté ticho. Vzduch je svěží a sluneční paprsky prosvěcují místnost.
„Nenadále mě někdo prudce vystrčí z nějaké hluboké tmy. Bylo to pěkně surové. Udělám několik vrávoravých kroků a padám. Dopadl jsem do mělké louže. Oči mám z toho náhlého světla poněkud oslepené a teď ještě ke všemu plné vody a bláta. Nevidím téměř nic. Jen slyším hurónský smích nějakého davu. Pomalu se začínám zvedat. Najednou mě někdo šlápne na záda a tvrdě znova přirazí k zemi. Zase nic nevidím, jen slyším ten smích, který se ještě zvětšil. Občas zaslechnu i nějaké přání, aby mě zabili, rozčtvrtili, či pověsili ještě víš. Ani nemám čas se bát. Vůbec nevím která bije. Zůstávám ležet v té hnusné kaluži. Nějak se mi ani nechce vstávat. Jen se otočím na záda a rukou si protírám oči. Konečně něco vidím. Mám sice oči plné bláta a vody, a můj zrak je mlhavý, ale to nevadí. Rozeznávám nad sebou šedivé, nevlídné nebe. Kolem sebe vidím nějaké postavy. Všichni se stále velice pěkně baví. Na můj účet. Je to ale krutá radost. Zrak se mi lepší. Všichni ti lidé jsou takoví, takoví odporní. Mají rozcuchané a splihlé vlasy, obličeje nesympatické a špinavé, zbytky zubů šedivé a uhnilé. Huhlají, mluví sprostě a smrdí. Na sobě mají tak strašné hadry, že se to za oblečení snad ani pokládat nedá. A kdyby jste viděli jak jsou ty hadry špinavé, no hrůza. A nohy? Děs! Mluvit o nich by bylo dosti nechutné. Ti bohatší měli chodidla omotané hadrama. Ti chudší ne. Jejich chodidla byly tak strašně odporně špinavá, že si na ně ani plíseň netroufla. Jako by chodili celý život jenom hnojem a splaškama. Pomalu jsem si sednul. Dav dál smrdí kolem mně, křičí a nadávají, ale víc si netroufnou. Aspoň v to doufám. Sedím v té blátivé kaluži a koukám jak vypadám já. O moc lépe než oni na tom bohužel nejsem. Z mých chodidel se mi zvedne žaludek. Včas ho zkrotím. Musím se několikrát z hluboka nadýchnout a už na ně raději nekoukám. Mám nějaké špinavé, plátěné kalhoty. Teď navíc celé mokré a od bláta. Jéžiš marjá, to bláto taky smrdí! Do očí mi začínají padat pramínky mých mokrých vlasů. Do očí mi sice padají dlouhé vlasy, avšak na krk mi táhne. Ještě mám na sobě nějakou blůzu. Z materiálu jako kalhoty a také odporně špinavou a smradlavou. Tady snad smrdí všechno. Ale jak popsat ten smrad? To snad ani nejde. Je to taková směsice. Bláto, splašky a rozkládající se zbytky jídla. Najednou žačne někdo ten dav rázně okřikovat. Všichni kolem mně poslušně zmlkli a udělali uličku.
Napjatě jsem čekal kdo přijde. Srdce mi bouchalo až někde v krku. Začal jsem nějak cítit, že mě dnes nečeká nic dobrého. Za pár okamžiků stojí předemnou ten, kteréhož tato cházka musí poslouchat. Je vysoký snad dva metry a hrozně mohutný. Asi to bude nějaký rytíř. Má na sobě jaký si přehoz bez rukávů. Přehoz je čistý, bílý a na prsou se vyjímá namalovaný erb. Kolem pasu má mohutný opasek, na něm zavěšen váček. Asi se zlaťákama. Na druhé straně má zavěšen mohutný meč. Nohy a ruce mu chrání drátěnný oblek. I rukavice má z toho materiálu. Helmu nemá. Pohlédnu mu do tváře. Jeho tvář mi je celkem sympatická a jeho dlouhé, čisté, kučeravé vlasy upoutají můj další pohed. Konečně někdo čistý! Ti smradlavci v davu kolem mně ani nedutají. Jen tiše a pokorně zírají. Jako by viděli nějakého krále, či co. Na pár vteřin si pohlédneme i do očí. Cítím jak na chvilku zaváhal, jako by si ještě chtěl něco rozmyslet. Však můj pohled do jeho očí se mu asi nelíbil. Prudce ucukl a zařval na mě.
„Tak to si ty? Tak tedy vypadá odporný zrádce, zloděj a vrah? Ani bych neřek, vždyť se tu válíš jak nemocná svině co čeká až pojde! Jak jsi to moh vůbec udělat? Ty! Zrovna Ty!“
Takto na mě v životě nikdo neřval. Nevěřícně čučím a vůbec nevím co říci. Co se to tu sakra děje? A kde to jsem? Vypadá to tu jako někde ve středověku. Nebo to je nějaká skrytá kamera?
„Já, já, nevím. To musí být nějaké nedorozumění. Co jsem jako měl spáchat?“ ptám se rytíře.
Na tuto moji otázku ten poslušný a tichý dav jen zašuměl. Na rytíři bylo vidět jak ho moje otázka rozezlila. V obličeji zbrunátněl, vstekle zaťal zuby a nevěřícným pohledem přejel dav. Jako by nemohl věřit tomu co slyšel. Tato moje otázka v této situaci zněla asi strašně drze. Ale já opravdu nevěděl o co jde. Bál jsem se co bude dál. Stále jsem seděl v té kaluži a bázlivě sledoval co provede. Počítal jsem se vším. Možná mě teď ten dav umlátí. Možná mi usekne hlavu, ani nemrknu. Nějak cítím jak na mě chvíli opovržlivě hledí. Trochu se snad uklidnil.
„Jo tak ty si troufneš řici, že ani nevíš co jsi udělal? Tak si rychle vzpomeň, ať neumíráš s prázdnou hlavou. Aby nám jí pak vítr snad neodnes“.
Pomalu jsem můj pohled zvedl k němu. Chtěl jsem ho začít prosit o slitování. Vidím jak jednou rukou sahá na rukojeť toho meče. Chvíli jí váhavě svírá. Dav ho sleduje a připadá mi, že si to patřičně užívá. Asi je rád středem pozornosti. Pomalu začíná vytahovat meč. Težce polknu a tak nějak se začínám smiřovat s brzkým a špinavým koncem. Stále na něj koukám. V hlavě mám už jen jednu myšlenku. A to tu, aby sekl pokud možno správně a pořádně. Mám hrozný strach. Chvíli drží meč sklopený k zemi. Asi přemýšlí jak nejlépe seknout. Doufám, že ten meč je patřičně naostřen. Někomu prý někdy sekali hlavu mečem dřevěným. Brrr. Zbývá mi jen doufat. Udělá ke mně dva kroky. Zbytek mého života počítám už jen na vteřiny.
„Chceč seknou z této strany?“ optá se ledovým hlasem a přiloží mi chladné ostří na krk.
„Á, meč je ostrý. To je dobře“ pomyslím si s úlevou, ale i přesto jen těžce polknu.
„Nebo raději z druhé strany?“
Prudce meč přendá a trochu víc přitlačí.
„Tady s té strany to bude lepší. To se lépe trefím mezi tvé obratle“.
Tato jeho slova mě trochu uklidnila, neb mi dávala jistotu, že mě nechce moc trápit.
„Nebo by jsme to mohli udělat takto. To by tě taky moc netrápilo“
Pronesl opět chladně další svoji nabídku a přiložil mi meč kolmo nad čelo.
„Takto ne. To by jsi vypadal strašně hnusně. Ty kryso odporná“
Měl pro mě další možnost: „A co by jsi řikal na tohle?“
Meč mi přiloží špičkou k srdci a trochu zatlačí.
„Mám ještě přidat? No jen si řekni. Tolik si toho napovídal a teď ani nepromluvíš?“
Opět těžce polknu a odvážím se k dalším slovům. Slzy zoufalství mi lezou do očí.
„Ale já opravdu nevím co jsem provedl. Já nic neudělal. Já tu ani nikdy nebyl. Kde to vlastně jsem? A co vy všichni jste vlastně zač? Nějaké divadlo nebo co? Nechte mě být! Prosím!“.
Konečně se chci postavit, ale on jeho meč přitlačí a tím mě přinutí zůstat sedět. Moje slova ho nerozčílila, naopak. Začal se smát. Však jeho smích byl hořký a ironický. Za chvíli opět zvážněl.
„Já si můj drahocenný meč tvojí smrdnutou krví zašpinit nenechám. Na něm je krev čestných a udatných nepřátel. Nechci aby na něm utkvěla krev něčeho jako jsi ty“. Pak meč odemne odvrátil a rychle ho zasunul zpět do pochvy. V jeho tváři bylo vidět opovržení. Opovržení nad mou osobou. Ale proč? To jsem neměl ani potuchy. Potom se rychle obrátil a směrem do uličky na někoho mávl.
Dav byl sticha. Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme všichni čekali až přiběhne ten, nebo ti, na které ten rytíř mával. Pohledem jsem přejel dav. Zdálo se mi, jako bych v očích několika přihlížejících cítil nádech soucitu. Moje nervozita tím rázem stoupla. Za chvíli tady byli. Z uličky vyšli dva chlapíci. Byli v černých přiléhávý bundách, nebo co to bylo a v těsných kalhotách. Vypadalo to na nějakou, snad, středověkou módu. Vysoké boty a zelená kápě to podtrhovaly. Když přišli tak bez okolků zamířili ke mně. Nic mi neřekli, surově mě čapli každý z jedné strany pod ramenem a jali se mně někam táhnout. Neřval jsem, ale hlasitě jsem se domáhal jíti sám. Na to asi nebyli zvyklí. Zarazili se a vzájemně na sebe pohlédli. Jako by nevěřícně. Pak mi tedy dovolili vstát, dokonce se i trochu oklepat. Jeden mě za chviličku lehce rýpnul ze zadu pod žebra a vulgárně pobídl abych šel. Na nic jsem nemyslel, na to nebyl čas. Jak mě vedli, tak můj pohed lítal kolem mně. Chtěl jsem zjistit kde to vlastně jsem. Něco zachytit. V davu, který teď jen mlčky příhlížel jak mě vedou, byli samí špinaví a jinak zanebaní lidé. Všude na zemi bláto, ve vzduchu smrad. Kouknul jsem se výš. Šli jsme nějakou ulicí. Po obouch stranách stály baráky. Dvoupatrové a třípatrové, se špinavou a oprýskanou omítkou a s okenicemi. Z několika oken vlál prapor, na kterém byl ten samý erb co měl ten rytíř na hrudi. Alespoň myslím že to byl on. Nebyl čas ho studovat. „Já jsem snad někde ve středověku“ pomyslil jsem si a dál rejdil pohledem kolem. Ale nic víc zajímavého jsem už neviděl. Až za chvíli. Z té uličky ve které kolem nás stály davy ošklivých a smradlavých lidí jsme vyšli na nějaké malé náměstíčko. Přímo proti vyústění ulice stálo jakési pódium. Když jsem na něj kouknul pořádně, bylo mi jasné, že mi běží poslední minutky života. Bylo to sice jako pódium a na levé i na pravé straně byly pro nově příchozí připravené široké schody, jenže na pravé straně na něm stály tři šibenice. Žaludek se mi stáhl, srdce začalo mohutně mlátit, do očí se mi draly slzy a na mysl zmar. Na dvouch šibenicích již vyseli nějací nešťastníci. V mírném vánku, který ofukoval i mé spocené čelo, se lehce pohupovali a otáčeli na všechny strany. Uprostřed pódia stál mohutný špalek. Vedle něho kat, opírající se o svoji mohutnou sekeru. Obličej měl zahalen červenou kápí, ve které měl díry na oči. Od pasu nahoru byl hahý. Byl to pěkný svalovec. Kolem pasu měl mohutný pásek, který možná držel jeho černé, těsné kahoty. Byl otočen naším směrem. Na levé straně pódia bylo snad deset vysokých kůlů. Na špičkách byly naraženy nějaké koule. Asi na pěti ještě chyběly. Po pár krocích k tomu „pódiu“ mi došlo co jsou ty koule zač. Najednou přileťěl nějaký černý pták a na jednu s těch koulí si spokojeně usedl. Měl velký hlad. S velkou chutí jí začal okusovat. Rozhlédl jsem se do daleka. Opravdu, byli jsme na nějakém náměstí. Na pravé straně stál velký kostel, možná chrám. Kolem náměstí měšťanské domy a všude kolem mraky postávajících a zvědavých lidí. Bylo tu sice zase několik špinavců, nebo žebráků, ale víc tu bylo lidí co vypadali jako nějací zámožní šlechtici, nebo měšťáné. Vypadalo to opravdu na nějaký středověk. Ale co tu dělám, tak to jsem neměl ani tušení.
Abych o tom nějak víc přemýšlel, nebo se snažil něco namítat, tak na to jsem opravdu neměl čas. Chtěl jsem se zrovna otočit k těm dvoum co mě sem přivedli, když tu náhle jsem dostal pěknou ránu do zátylku. Vědomí jsem sice neztratil, ale i tak jsem se skácel jak podťatý. A obličejem rovnou do toho odporného bahna. S očima a pusou plnou bahna jsem se snažil postavit zase na nohy. Stojím a snažím se dostat bláto z očí. Vidím špatně a každé mrknutí řeže a pálí, jako čert. Asi metr před sebou registruji schody na to pódium. Na něm dnes večer vystupuje smrt, její věrný pomocník a několik odsouzených kašpárků. I já. Najednou mě zase někdo ze zadu prudce strčí. Ani nemrknu a ležím rozpláclej na těch schodech.
Bolí mě koleno a od hrubě opracovaného dřeva z kterého jsou ty schody mám sedřenou dlaň. Až na krev. Za jiné situace bych se začal litovat a ošetřovat se. Tady pro to však nebyl čas. Těžce se zvedám. Okolní dav to velice pobavilo. Když se však zvedám moc pomalu tak se začínají nudit. Začínají bučet a volat na mě hnusné výrazy. Stojím. Zbývají tři schody. Tu mě někdo ze zadu hrubě popostrčí. Jak to nečekám, vrávoravě přeběhnu ty tři schody a po kolenou dopadám na pódium. Kolena mě pálí a bolí. Ani nemám pořádně čas myslet na bolest. Klečím a okolní dav se zase velice dobře baví. Za mnou po schodech vyběhnou ti dva. Ti dva co mě táhli uličkou až pod schody. Zvednou mě. Jako by zvedali nějaký hnusný pytel. Cítím z nich opovržení, krutost a chlast. Ten nejvíc. Směřují mě ke špalku. Nekladu žádný odpor. Jdu sám. Cítím, že mi stejně nic jiného nezbývá. Pokus o nějaký útěk by byl zcela marný. Výsledek by byl stejný, jen by mě to stálo víc sil. No a těch mi již moc nezbývá. Rozcuchanej, ve špinavých hadrech, promáčený, bos a nejistým krokem pomalu přicházím ke špalku. Kousek od něj se ve slabém vánku stále pohupují ti co to už mají za sebou. Kouknout na jejich tváře nemám odvahu.
Stojím před špalkem. Pohlédnu na něj. Je to čistě jen špalek s kmenu nějakého stromu. Ani nemá pořádně odstraněnou kůru. Jen jeho horní plocha je pečlivě zarovnaná a vyhlazená. Není na něm žádná krev. Jen několik stop po zásekách. To mistr popravčí patrně zkoušel zda li je špalek vhodný a ostří sekery patřičně nabroušené. Kdyby mě hlavička neulétla hned na první utnutí, tak by to pro něj byla velká ostuda. On musí najít místo mezi obratly a pěkně tít. Jednou a pořádně.“
Pán v křesle přestane mluvit. Chvilku má svůj pohled upřený z okna, někam do daleka. Doktor ho chvíli mlčky sleduje. Pak schválně mírně zakašle. Pána to vytrhlo z jeho myšlenek.
„Jé pane doktore promiňte, jen mě něco napadlo“. Pokračuje ihned dál.
„Na tomhle špalku budu první. Před špalkem byla na zemi jaká si rohož. To asi pro to, aby mě v posledních vteřinách žití netlačila kolena. To je od nich moc milé. Z opačné strany byla nějaká káď. Hned mi bylo jasné na co. Nechtěli, aby se pak má hlavička někam zakutálela. Když tak koukám na mojí nejbližší budoucnost, uvědomuji si to mrazivé ticho kolem. Zvednu zrak a koukám do přihlížejícího davu. Pod pódiem smrti stojí přihlížející cházka. Všichni jsou špinaví, neupravení a oditi v hadrech. Nikdo ani nedutá. Všichni koukají jen a jen na mě. Ikdyž jsem odsouzený za něco strašně strašného, ačkoliv vlastně ani nevím za co a již se to asi ani nedovím, z jejich pohledů cítím víc obdiv a úctu než zášť a zlost. Pozvednu zrak a kouknu na pravou stranu. Na kraji náměstí, podélně s měšťanskými domy, stojí jakási tribuna. Má několik stupínků a na jejím samém vrholu je vztyčeno několik vysokých žerdí na kterých se třepotají barevné prapory různých rodů. Zde na té tribuně sedí jen samá honorace. Dámi v krásných šatech s komlikovanými účesy a velkými klobouky. Pánové, někteří v rozličné zbroji oditi, jiní v kasaných a zdobných kabátcích. Na protilehlé straně zřím obraz toho samého. Do hlubokého ticha začne bít zvon z blízkého kostela.
Je to naposledy co slyším zvon. Zaposlouchám se do něj. Ačkoli probíhají poslední vteřiny mého žití, jsem naprosto klidný. Až mě to samotného překvapuje. Najednou necítím žádný strach. Naopak. Jako bych spíše byl zvědavý co bude dál. Jak to asi katovi půjde? Štípne to? Budu ještě pak alespoň chvilku něco vnímat? Je tedy nějaký posmrtný život? Je nebe? A je i peklo?
Najednou mě někdo přitlačí na rameno. A je to tady. Neřekne ani slovo. Sám a ochotně poklekám před špalek. Ani nevím zda li to byl sám kat, nebo jeho pomocník. Je mi to jedno. Někdo mi stáhnul košili z ramen. Už vím proč mi tak táhlo na krk. S dlouhými vlasy by to přeci nešlo! Teď obracím hlavu, abych viděl co se děje vedle mně. Zrovna ke mně přichází mistr. Svojí mohutnou dlaň mi přiloží na tvář a nasměruje na špalek. Vím co se ode mě čeká a poslušně to udělám. Položím hlavičku pravou tváří na špalek. Co by asi dělali, kdybych byl neposlušný? To by se asi jeho pomocníci nadřeli, než by mě správně přidrželi. Na druhou stranu, ono je i v zájmu budoucího popraveného být hodný. Když budu klidný, tak i můj konec bude klidný. Nu a když se budu cukat, tak se mistr třeba pořádně netrefí. To pak moc, moc bolí. To bych nerad. Moje poloha je dost nepohodlná. Do tváře to tlačí a mám v ní určitě i několik třísek. Z dálky to vypadalo tedy opracované mohem, mnohem lépe. No ale nějak to tu chvilku vydržím. Ležím a musím říci, že teď jsem trochu nervózní byl. Každá vteřina byla strašně dlouhá. Jako bych tam byl snad dva dny.
No konečně. Koutkem oka zřím, jak mistr popravčí pozvedá sekeru. Ani nevím proč, ale zavřel jsem raději oči. V posledních vteřinách mého žití strach přišel. Pevně jsem svíral víčka a křečovitě měl stisknuté zuby. Okamžiky černočerného čekání na úder byly strašné. Do těchto nepěkných vteřin mého očekávání jsem uslyšel od někud nějaký hlas. Dost tenký, pisklavý a nesympatický. Že by to byli raraši z temnot, kteří si již pro mě jdou? „já půjdu do pekla?“ pomyslil jsem si a čekal dál. Však žádná rána nepřišla. Najednou slyším kolem sebe nějaký hlahol. Slyším hučící dav pod pódiem i hlasy překvapených pomocníků katovích. Otevřu oči. Nikdo si mně nevšímá. Zvednu hlavu ze špalku a zůstávám klečet před ním. Překvapeně koukám co se děje. Všichni na pódium, kromě těch dvouch co to mají již za sebou, stejně tak i davy přihlížejících pod pódiem, jakož i honorace na tribůnách, stáčejí své pohedy k vyústění ulice na toto náměstí. Lidé natahují krky aby něco viděli, špitají si mezi sebou a všichni vypadají velice udiveně. Začne mi to samozřejmě také zajímat. Vždyť právě mně se to týká nejvíce. Již jsem to mohl mít za sebou. Začínám také natahovat krk a koukám směrem jako všichni, ale přes hradby stojících nemám šanci nic vidět. Vstát se neodvážím, vlastně mně to ani nenapadlo.
Teď by mi možná pokus o útěk vyšel. Jenomže to napadlo i jednoho z katových pomocníků. Ten přistoupil ke mně a vybídl, abych se zvednul. To udělám a spolu s ním sleduji dění u schodů pod pódiem. Vidím jak uličkou vedoucí ke schodům pódia přichází nějaká postava. Celá je zahalena v nějakých tmavých, chundelatých kožešinách. Je mírně nahrbena a opírá se o dlouhou hůl. Jak prochází kolem lidí, každý na něj bázlivě kouká. Lidé po krajích uličky se bojí asi ještě o něco víc. Jako by kolem nich procházel nějaký démon. Na tváři každého, kolem kterého tato postava projde, je vidět strach a zároveň také hluboká, hluboká pokora. Postava se přišourá až těsně pod schody. Zastavila asi metr před prvním schodem. Stojí bez hnutí. Stále se sklopenou hlavou. Jako by čekala až jí někdo osloví. Je strnulé ticho. Tou samou cestou přichází rytíř bez přilbice. Hned ho poznávám. „Bude to patrně nějaký zdejší pán, když má právo odsuzovat lidi a jednat s nejroztodivnějšími návštěvami“ pomyslím si a mlčky koukám dál.
Jak prochází uličkou lidí, dopadají na něj obdivné pohledy poddaných. Jako by jen on měl sílu je zachránit před tou postavou. I na jeho tváři je vidět trochu strachu i hluboká pokora.
Klidným krokem přijde k té postavě. Přistoupí k jejímu boku. Tiše a vlídně jí osloví.
„Co tě přivedlo k tvojí návštěvě tohoto města?“
Postava si dává s odpovědí na čas. Pak tiše odpoví: „Dnešní den“
Její krátká odpověď rytíře zaskočila. Odváží se položit další otázku: „Dnešní den?“
„Ano, dnešní den a jeho poprava“ její tenký a pisklavý hlas se náhle zvýšil. Dlouhou holí ukázala na mě. Lekl jsem se. Pohledy všech najednou směřovaly zase na moji postavu. Jako by chtěli vidět mou reakci. Ta však žádná nebyla. Asi jsem je tím trochu zklamal. Postavička mluvila dál.
„Ty si opavdu myslíš, že Tvůj trest je pro něj dost veký?“
Rytíř je jejími slovy dost překvapený. „Je to ten nejvyšší trest co jsem mohl dát“
Postava je ticho. Stále má sklopenou hlavu. Nic neříká. Rytíř pokračuje dál.
„Dobrá, možná jsem ho mohl dát předtím na mučení a místo useknutí hlavy zvolit vlámání do kola, ale nemohl jsem přejít jeho předešlé činy i to, že jsme byli dřív přáteli“.
Jeho slova mě mile překvapila. O mých hrdinských činech, ani o našem bývalém přátelství jsem neměl ani ponětí. To ale muselo být hodně, hodně dávno.
„To co zavinil, jeho udatné činy i vaše přátelství muselo zakrýti. Nebo jste snad stále ještě přátelé? Jestli ano, tak to řekni lidem. No řekni“
Její útočná řeč rytíře vyleká. „Nejsme již žádní přátelé a je to pro mě zrádce“. To říká schválně dosti nahlas, aby to i široké, přihlížející okolí slyšelo.
„Dobrá, dobrá. Tak tedy pro něj zvol nějaký jiný trest“
„Jiný trest? Mám ho snad odvésti zpět k mučidlům?“
„Ne. To by skončilo jen smrtí a to je pro něj moc málo. Jedna smrt mu nemůže stačit“
Dav zašumí. Rytíř od postavičky polekaně odstoupí.
„Jak, jak to myslíš?“
„Ať zhyne předčasně tolikrát, kolik životů má na svědomí“. Jeho pisklavá a hlasitě vyslovená slova prolétla tichem jako jedovatý, smrtonosný šíp přímo k mému srdci. Nebo někam hluboko do mé duše. Nebo zasáhly ducha v mém těle. Nevím. Pohled davu opět spočívá na mě. Cítil jsem, jak jeho slova něco ve mně zabila. Těžko se mi polykalo. Špatně se mi dýchalo. Srdce zběsile tlouklo. Ruce byly roztřesené a nohy ochabovaly. Dav viděl konečně zase něco zajímavého. Mojí reakcí na jeho slova museli být pobaveni. Pomocníci mě dokonce museli začít podpírati. Však dění pod schody sleduji dál.
Rytíř, jako by zbíral odvahu na další otázku. Odvahu brzy našel. „A proč zrovna Ty, čaroděj z lesa, máš takový zájem na jeho co nejpřísnějším potrestání?“
Neodpoví hned. Nechává si dramatickou chvilku ticha.
„Vím, dlouhou dobu jsme žili jako né moc dobří sousedé. Zdejší lid mě znal, ale neměl mně rád. Já znal lidi a také jsem je neměl rád. Avšak oba jsme se potřebovali. Lidé z města potřebují les a já potřebuji město. Chci zlepšit naše vztahy a proto jsem se přemohl, tedy rozhodl a přišel mezi vás abych vám pomohl ztrestat tohoto zatracence“.
Rytíř si myslí, že má teď navch. Proto volí lehce ironický tón.
„Opravdu? Tak to je od tebe moc hezké. A není v tom náhodou nějaká tvoje pomsta?“
Čaroděj, který stále stojí se sklopenou hlavou neodpovídá. Po chvíli ho rytíř osloví znova.
„Tak co, je v tom tvá msta? Nebo snad tím zamýšlíš ještě něco jiného?“
Čaroděj teď odpovídá zase tiše.
„Máš pravdu, zrovna s ním mám nevyrovnané účty, ale o to mi nejde. Chci dobro pro mně i pro vaše město. Odporný čin si žádá krutý trest. Nebo ne?“
Rytíř sice souhlasně přikývne, ale na jeho tváři je vidět ironický úsměv.
„Máš zcela jistě pravdu, jenomže já Ti stále nějak nevěřím. Raději se kliď od tud zpět do lesa“.
Dav je trochu překvapený ostrostí slov rytířových. On sám si teď také není jistý zda to nepřehnal.
Postavu to však nechalo klidnou. Zase nastalo několika vteřinové ticho. Všichni koukají na nehybně stojícího čaroděje. Pomalu začne zvedat ruku mým směrem. Hlavu má stále sklopenou.
„Slova má vyřčená ať platí. Prosím o pomoc sílu větru, sílu vody, sílu Země, sílu času, sílu tajemných paprsků, sílu ohně, sílu rychlosti a sílu tohoto místa, jakož i sílu ostří sekery katovi. Pomáhejte mi po staletí vykonávat trest nad tímto stvořením, které si nic jiného nezaslouží“.
Jeho tenký, pisklavý leč hlasitý hlas se roznáší po ztichlém prostranství. Tyto další krutá slova mě již nezraňují. Dopadají sice k mé duši se stejnou razancí jako slova předešlá, ale jak mohou ranit něco, co je již mrtvé? Bylo to jako by jste střílel do nakrájeného masa“.
Pán v kožném křesle si otře čelo, na kterém vyrazily pramínky potu. Povstane a vezme si z doktorového stolu sklenici vody. Trochu upije. Sklenici si ponechá u sebe. Svírá jí oběma dlaněmi. Hledí soustředěně do křišťálově čisté vody uvnitř. Pokračuje dál.
„Když vyslovil tato slova, tak na nic nečekal, obrátil se a šouravým krokem odcházel tou samou cestou co přišel. Rytíř mlčky kouká za ním. Sleduje ho tak dlouho, dokud nezmizí z dohledu. Trvá to snad deset minut. Rytíř také občas přejede pohledem okolní dav, jako by ho zajímalo co si o tom ostatní myslí. Nikdo z přihlížející házky si netroufne pozvednout zrak k jejich zdejšímu pánu. Bojí se, aby to nebral jako náznak výčitky. Jak se na tuto scénu koukala honorace, nevím, ta byla odtud dost daleko a patrně sem ani pořádně neviděla. Však Ti co to viděli, tak to budou večer u ohňů vyprávět ještě mnoho a mnoho krát. Belhající se postavička v chlupatých černých kůžích a s vysokou holí konečně zmizela za roh ulice. Teď se pohed nás všech soustředil na rytíře. Ten si to určitě moc dobře uvědomoval. Stál zády k nám co jsme byli na pódium a ještě chvíli koukal na konec uličky. Patrně nad něčím váhal. Napadlo mě, jestli mi nedá milost. A zdálo se mi to docela možné. Vždyť kolik odsouzených je takto vyrušeno?
„Na co čekáte, pokračujte v popravě! Okamžitě!“ zařval a aniž by sem otočil zrak, rázně odešel. Ani jsem neměl čas vidět kam šel. Okamžitě na tato slova mě chytli katovi pomocníci za ramena a vedli znova ke špalku. Ani jsem neřekl švec a moje hlavička zase ležela na tom dřevě. Koutkem oka vidím napřahujícího se kata. Zavřu oči. Nemám ani čas přitisknou pevně víčka a zatít zuby.
Štíplo to docela dost. Pak přišla na chvíli hodně pálivá bolest. Ale naštěstí jen na chvíli. Otevřel jsem oči. Všechno se to kolem mně strašně, strašně točilo. Baráky, šedivé nebe, lidi kolem, špalek. Všechno to lítalo kolem mně. Chvíli to vše bylo na ležato, pak zase na stojato, nebo úplně vzhůru nohama. Do pusy mi od spodu hrozně táhlo. Tyto okamžiky byly jedny z nejhorších v mém životě. Několikrát jsem ještě mrknul, však po chvíli mi víčka neuvěřitělně ztěžkla. Jen s těží jsem dokázal mít stále ještě otevřené oči. Pořád jsem viděl a po jakémsi prvotním šoku mi začalo docházet co se tu děje. Najednou mně překvapí rána do temene hlavy. Kolem sebe vidím stěny ze dřeva. Á, to bude ta káď. A taky samozřejmě byla. Napadlo mě, co asi bude dál a jestli ještě uvidím své tělo. Pár minut od sebe a již se mi po něm stýskalo. Není divu, byli jsme spolu celý život. Bohužel, moje tělo jsem již nikdy nezahlédl, ale on by to stejně asi nebyl moc pěkný pohled. V té kádi jsem nezůstal dlouho. Za chvilku ke kádi přišel katův pomocník. Sklonil se k ní a natáhl ke mně svoje ruce. Chytil mě za vlasy a nevybíravým způsobem vytáhl ven. Bylo to strašně nepříjemné. Celkem dost to bolelo. Tahání za vlasy nesnáším. Držel mě ve své vztyčené ruce a ukazoval přihlížejícímu davu. Moje hlava v jeho rukách pro ně byla zlatým hřebem mého vystoupení. Moc dlouho mě nevystavoval. Další aktéři dnešního vystoupení již netrpělivě čekali. Ukázal mě na pravou stranu, pak do prostředka a nakonec na levou stranu. Odevšat bylo slyšet potlesk a provolávající slova o tom, že mi tento trest po právu patří. Lidé se zdáli spokojeni.
Potom ruku s mojí hlavičkou dal dolu. Hlahol utichl. Pomalu zamířil k těm několika kůlům, které stály po kraji pódia. Jak jsem již řekl, bylo jich tu ještě pár volných. Začínal jsem tušit co mě čeká a vůbec se mi to nelíbilo. Stáli jsme před kůly. Kat si mě převzal od svého pomocníka. Jeho velké dlaně mi svíraly obě tváře. Začal mě obřadně zvedat směrem k špici kůlu. Ta špice byla jen na hrubo otesaná a vypadala dost strašidelně. Zase tu vládlo to napjaté ticho. Začal mě nabodávat. Šlo to dost ztuha. Patrně se trefil zrovna na obratel. Přitlačoval mě víc a víc. Nešlo to. Jeho dlaně v kožených rukavicích se začaly po mých tvářích pomalu smýkat. Odstoupil, jako by si to chtěl z dálky zkontrolovat. Sice jsem na tom kůlu držel, ale dost vratce. Brzy bych asi spadnul. To si uvědomil i mistr. Udělal ke mně několik rázných kroků. Dlaně mi položil na vrch hlavy. Téměř vší silou zatlačil. Tím patrně obratel povolil. Špice kůlu asi prorazila spodek mé hlavičky a pronikla až do mého mozku. Musela do něj udělat velkou díru. V tom jsem okamžitě pocítil strašnou bolest. To se snad ani nedá popsat. Byla to bolest jako při největší migréně, jenže tak sto padesátkrát větší. Čelisti se mi tak silně stiskly až se mi vylomilo několik zubů a zbylé zuby zalézaly do protější dásně. Určitě by mi tekl z úst potok krve. Naštěstí jsem již žádnou neměl. Oči začaly slzet a uši slyšely okolní provolávání radosti a veselí. Přes oči plné slz a přes přivřená víčka jsem toho moc neviděl, ale řekl bych, že veškerá pozornost okolí spočívala jen a pouze zase na mně. Možná trochu i na mistrovi. To byla určitě velká čest, bohužel já momentálně na slávu neměl vůbec myšlenky. Musím říci, že jsem se cítil tedy dost, dost mizerně.
Po nějaké chvíli začala bolest pomalu odcházet a tím uvolňovala i moje myšlenky. Začalo mě zajímat co asi bude dál. Také jsem i lépe viděl, takřka normálně. Byl jsem naražený čelem k davu, takže můj rozhled byl dobrý. Přihlížející dav teď obdivoval nového hrdinu. Já je už nezajímal. Přišlo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Vždyť čím bych je mohl ještě zaujmout? Leda že bych z toho kůlu spadl. Jenomže nějak jsem cítil, že to nepůjde. Zaražený kůl je zaražený kůl. Kouknul jsem na mého následovníka. Zrovna klekal ke špalku a kat, spolu s pomocníky ho vzorově obletovali. Dnes chtěli všechnu svoji práci odvésti co nejlepším způsobem. A to se jim zatím dařilo. Se mnou si mistr ostudu rozhodně neudělal, to tedy ne! Ten co šel po mně byl také nějaký špindíra. Jako já, jako většina okolo. Dění u špalku mě nějak přestalo zajímat. Kouknul jsem na nebe. Bylo šedivé, těžké, nevlídné a určitě v sobě skrývalo déšť. Najednou se k mým uším donesl zvuk sekery, která se zaťala do mohutného špalku. Vzápětí byla slyšet nadšené reakce publika. Nezajímalo mě to. Snažil jsem se nějak podívat do strany. Zajímalo mě kdo je vedle a jak vypadá. Oči jsem natáčel tak moc až mě začala bolet hlava. Marně. Na svého souseda jsem viděl jen koutkem. Rozeznal jsem jen že byl černovasý. Také mě samozřejmě zajímalo, jestli má i on podobné pocity jako já. Bohužel to se mi zjistit nepovedlo. Na druhou stranu jsem viděl lépe. Mnohem lépe. Téměř dokonale. Začal jsem koukat, co se bude dít na kůlu vedle. S hlavičkou toho co šel po mně si počínají zcela stejně jako s tou mojí. Za malý moment jí kat již drží v rukách a chystá se jí umístnit na své „nové“místečko. Hlavička spočívá na kůle a já si jí prohlížím. Né že bych jí nějak studoval, to ne, jen si chci prohlédnout kdo bude můj soused. A musím říci, že jsem měl lepší sousedy. Ten chlápek byl blonďatý. Vlasy měl špinavé až hrůza. Jeho obličej by mi za normálních okolností připadal dost nesympatický, natož teď. Ještě ke všemu ho měl celý nějaký pokřivený, jako by od nějaké křeče. Jedno oko měl tak strašně vykulené, až to vypadalo že mu brzy vypadne. Druhé mu skovávalo opuchlé víčko a tu svoji pusu špulil, až hrůza. Na tvářích měl špinavé, neupravené vousy. „To bude nějakej hroznej grázl“ pomyslil jsem si a dál koukal na jeho obličej, neb mě zajímalo zda li se tu také začne rozhlížet. Nespustil jsem z něj zrak pěkně dlouho, jenomže on nic. Okem nemrk, ani brvou nehnul. „Buďto spí a nebo ho opravdu zabili“ napadlo mě a nějak jsem doufal v tu druhou možnost. Než takového souseda, tak raději žádného.
Když jsem po nějaké době od něj odvrátil pohled, viděl jsem, jak se přihlížející dav pomalu rozchází. Honorace na trybunách se vzájemně loučila a z postraních uliček začaly přijíždět jejich kočáry. U nás na pódiu si mistr balil sekeru a jeho pomocníci otírali špalek. Bylo mi jasné, že je konec představení. Ale nebylo mi jasné, proč tu zůstaly ještě dva volné kůly? Za nedlouho bylo náměstí téměř liduprázdné. Začal na něm probíhat běžný život. Na našem pódiu nebyl nikdo. Tedy kromě nás a větru, který se tu začal prohánět mezi našimi kůly. Pomalu začal přicházet soumrak,
čemuž pomáhalo i zatažené nebe. Začal jsem se celkem nudit. Na kůlech kolem mně bylo naprosté ticho. Nikdo z nich se ani nehnul. Napadlo mě, co dál? Byly jen tři činnosti, které jsem v tuto chvíli, na tomto místě mohl dělat. Přemýšlet, koukat se kolem sebe, nebo zpívat. Usoudil jsem, že na přemýšlení budu mít dost času až přijde černočerná tma. Začal jsem se tedy rozhlížet kolem sebe. Avšak ani to mě nijak moc nezabavilo. Zkuste se dvě, tři hodiny koukat na liduprázdné náměstí. Několikrát jsem pohledem přejel náměstí z jedné strany na druhou a snažil se všimnout něčeho zajímavého, jenomže nic zajímavého jsem neviděl. Najednou jsem z ničeho nic zívl. Ne moc, neb mě v tom bránil zaražený kůl. Víčka se mi začala klížit. Začal jsem se cítit hodně ospalý.
Co když teď usínám naposledy? Co když usnu jako ti kolem mně? Co když se již nikdy neprobudím? Tyto myšlenky mě nutily s tím spánkem bojovat. Ačkoliv moje situace nebyla momentálně nejlepší a moje vyhlídky na budoucnost mohli by se zdáti většině lidí dosti ponuré, skoncovat jsem to ještě nechtěl. Ještě jsem chtěl něco prožít. Vím, asi to byl jen marný boj mého usínající ducha. Moje duše věděla že je konec, ale usnout ještě nechtěla, neb se moc bál pekla. Pekla, které ji bezpochyby čeká za ten ukrutně strašný a ohavný čin. Můj duch věděl co mé tělo spáchalo, ale moje myšlenky v mé hlavě na to raději už dávno zapoměly. Začal jsem víc a víc přemýšlet o sobě, o mém životě, o mých názorech i o přátelích.
Dění kolem ,mě momentálně vůbec nezajímalo. Z ticha liduprázdného náměstí a z mých myšlenek mě vytrhlo zakrákání. Zbystřil jsem zrak i sluch. Krákáni neustávalo, naopak. Přibližovalo se. Bylo slyšet šustot křídel a za pár vteřin na to dosedl na hlavu mého nesympatického souseda mohutný krkavec. Začal jsem ho napjatě sledovat. Bylo mi jasné, že neuvidím nic pěkného. Jeho drápy se hned zamotaly do jeho dlouhých vlasů. To ho asi trochu znervoznělo a tak se na té hlavě začal různě vrtět a poskakovat. Svým mohutným zobákem začal vyškubávat chuchvalce vlasů. Po chvíli se mu na té hlavince sedělo již docela pohodlně. Chvíli seděl takřka nehnutě. Pak si začal prohrabovat své černé peří. Když se dostatečně očistil, prohlížel si okolí. Natáčel hlavou různě kolem sebe a vypadalo to, že ho vše kolem strašně moc zajímá. Jednu chvíli mrknul svým zvědavý očkem i na mě. Naše pohledy se potkaly. Zamrazilo mě a přepadl strach, abych se teď středem jeho zájmu nestal právě já. Naštěstí ne. Když si doprohlédl okolí, dostal hlad“.
Pán přestal vyprávět. Tázavým pohledem kouknul na doktora.
„Já, já nevím, jestli Vám to mám vůbec popisovat jak na něm hodoval. Nerad bych, aby jste si potom o mně myslel, že jsem nějaký sadista, nebo tak něco“.
Doktor na něj koukal a nevěděl co mu na to má říci. Pajes ho chtěl dotlačit k záporné odpovědi.
„Je to vážně nechutné, opravdu. Nejprve mu začne klovat ze zhora do lebky, než zjistí, že i na jeho zobák je až příliš silná. Pak mu začne odtrhávat z čela kousky kůže, jenže ta ho moc nezasytí. Hledá nějaké šťavnatější sousto. Vrhne se mu na ucho. To mu také moc nejede. Vždyť je to vlastně jen taková blána. Z vrchu již na víc nedosáhne. Vzlétne a nějakou chvilku před ním třepotá křídly a hledá příhodné místo. Své pařáty nakonec zahákne za pootevřenou čelist. Je to pro něj hodně nepohodlná pozice. Tak nepohodlná, že si ještě musí vypomáhat i křídly. Jinak by se převrátil. Jenomže jeho hlad musí být obrovský. Začne hodovat. Co hodovat, dostane přímo záchvat žravosti. Trhá mu celý obličej, odzobává kousky nosu a proklovne mu samozřejmě i obě...“
„Dost prosím Vás! To mi opravdu nemusíte všechno tak detailně povídat“ přerušil ho rázně a zároveň mile doktor. Pajes byl tomu rád. S další doktorovou otázkou však nepočítal.
„Nebo jste mi to chtěl odvyprávět podrobně celé? Pomohlo by Vám to? Co myslíte?“
Pajes na něj jen překvapeně koukal a po několika vteřinách jen zakroutil hlavou.
Pan doktor ho tedy vyzval ať klidně a bez obav pokračuje dál.
„Ono toho vlastně už moc nezbývá. Koukal jsem na to strašné divadlo tak šokovaně, že mě ani nenapadlo koukat jinam. A ikdybych se kouknul jinam, určitě by mě zajímalo, jestli to již skončilo. Dobrá, nebudu Vám tedy raději popisovat jak strašně vypadl jeho „rozjeděný talíř“ však vězte, bylo to strašné. Neřekl bych, jak může jeden, jediný pták, tak strašně zohyzdit člověka. Vlastně jeho hlavu. Brrr. No ale raději dál. Když s tím skončil vzlétl a přistál zpět na vršku jeho hlavy. Začal si otírat svůj zašpiněný zobák. Po chvíli s tím byl hotov. Začal opět pokukovat po okolí. Stejně jako poznáte nervozitu na kočce, nebo na psovi, tak i na něm bylo poznat že je nervózní. Pozoroval jsem ho o to víc bedlivěji. Jako by měl před sebou úkol, do kterého se mu vůbec, ale vůbec nechce. Začal víc a víc pokukovat po mně. Snažil jsem se na něj koukat, ale zároveň jsem nechtěl aby se naše pohledy zase střetly. To chvíli vycházelo. Jenže potom se to obrátilo. Pak pokaždé když jsem na něj pomalu jel pohledem, prudce otočil hlavou a oči se střetly. Rychle jsem ucukl. Za chvíli jsem to chtěl zkusit znova. Natáčím k němu oči, ale vidím jak už na mě kouká. Ucuknu zase. Takto se to opakuje asi pětkrát. Po šesté s pohledem již neuhnu. Koukám na něj, on kouká na mě. Začínám mít strach. Bojím se, že mně čeká to samé jako mého souseda.
Najednou zamával křídly a někam strašně rychle odletěl. To moji nervozitu nezahnalo, naopak. Měl jsem nějaké zlé tušení. Říkal jsem si, že má určitě něco za lubem. Očima šermuji kolem sebe. Krkavce nikde nevidím. Začínám doufat v dobrý konec, když tu slyším zašustění křídel. Přiletěl ze zadu, parchant. Než si stačím cokoliv pomyslet, již cítím jak se mu jeho drápy zasekávají do mé hlavy. Bolestí zatnu zuby a čekám co bude dál. Vůbec nic se neděje. Je naprosto v klidu. Pak mě napadne, že vlastně ani nevím jestli to je vůbec zase on. Pakliže to on je, tak by hlad mít nemusel. Vždyť se najedl vedle. Doufám, že to on je.
„Neboj, jsem to já. A hlad již opravdu nemám“.
Tento tichý, skřípavý hlas mě neuvěřitelně vylekal. Začal jsem zběsile lítat očima ze strany na stranu, ze zhora, dolů. Bylo to to jediné co mi zbývalo. Však žádného člověka tady nebylo.
„Já vím, je to pro tebe určitě obrovské překvapení, ale ten hlas co slyšíš je můj. Ty slyšíš můj hlas a já zase umím slyšet tvoje myšlenky“. Pomyslel jsem si, že to je hlas asi opravdu toho krkavce a bral jsem to jako fakt. Potom, co jsem dnes zažil, tak mě nemá již co překvapit.
K mým uším opět přichází hlas krkavce. Zní stejně skřípavě jako před malou chvílí, leč celkem dost ironicky: „Jsem rád, že tu svojí situaci bereš tak klidně. Nebo to jenom hraješ?“
Ale já se opravdu necítil nijak špatně, jen jsem začínal víc a víc pomýšlet na budoucnost.
„Tak ty se tu nijak špatně necítíš? Tak to jsem tedy ještě nezažil. Můžu to pak vyprávět ostatním?“ zaskřípěl zase krkavcův hlas s nádechem ironie a mě napadlo, ať si to povídá komu chce.
„Tak díky! Budu to vyprávět na našich sletech.“
Když jsem slyšel další krkavčí ironická slova, tak mě již jeho společnost začala pomalu otravovat. Pomyslel jsem na to, co mi asi může vůbec chtít.
„Já od tebe nechci nic. Vůbec nic. Já tě mám jen hlídat a dohlížet na tvůj konec. A mám zakázáno tě klovat. Tedy alespoň do té doby, dokud tady pro tebe nevyprší všechny dny. Pak můžu“.
V těchto slovech již ironie znát nebyla. V tu chvíli mi v hlavě běhalo několik myšlenek.
„Moment, moment! Nemůžu ti na všechny tvoje otázky odpovědět najednou. Postupně prosím“
zaznělo skřípavě nad mojí hlavou a já poslechl. Pomyslel jsem tedy na to, kolik mám ještě času.
„No vidíš jak ti to jde. Pěkně postupně. Tak to má být. A kolik máš času? Hrozně málo!“
Tato odpověď mi zněla strašně neurčitě. A jak málo? Rok? Měsíc? Týden? Den?
„Řekl jsem hrozně málo, tak hrozně málo. Kdyby to byl týden, řekl bych týden. Kdyby to byl den, řekl bych den. Pokračuj raději dál, nebo se to všechno již nedozvíš. Nikdy!“ .
Jeho odpověď by kohokoliv jiného v jakékoliv jiné situaci dost vyděsila. Mě spíše popohnala dál.
Pomyslel jsem na to, co on je vlastně zač?
„No konečně nějaká pořádná myšlenka. Já se jmenuji Dotys. Žiju v lese a za tebou mě posílá čaroděj. Určitě jsi slyšel ty jeho hněvu plná slova a také ti určitě neuniklo to co na tebe snesl. Poslal mě za tebou abych ti něco vyřídil“ jeho skřípavý hlas utichl. Jako by mi dával prostor pro otázku.
Ta samozřejmě brzy přišla. Co mě asi může vzkazovat?
„Vzkazuje ti toto. Kdykoliv a kdekoliv uvidíš krkavce který na tebe upřeně zírá, tedy mně prosím, čekej v krátkém čase konec svého žití v oné době. Tvůj konec se musí opakovat tolikrát, kolik lidí máš na svědomí. To je trest, který si po právu zasloužíš“.
Po těchto slovech bylo chvíli ticho. Pak krkavec s vážností ve svém skřípavém hlase pokračoval.
„Když to dořekl, tak nademnou pronesl nějaké zaříkávání a celkem hrubě mě vyhnal ven“.
V krkavcově hlase byly znát obavy.
„ Já mám pocit, že mě ten jeden starej blázen také nějak zaklel. Ale proč? Proč zrovna mně? Vždyť jsem mu tolik let pomáhal. Nosil jsem mu nejrůznější bobule, květy, žáby, dokonce mně párkrát obral i o nějaký ten brk a najednou tohle“ krkavec na chvíli zmlkl.
„No ale když o tom tak přemýšlím, tak ono je opravdu na všem špatném vždy i něco dobrého. Tak například. Patrně asi jen tak nezhynu. Uvidím nové časy. Ochutnám nejrůznější dobroty a uvidím se třeba i s mými pra, pra, ptáčaty.“
Po těchto slovech utichl. Mě v hlavě běhaly stále stejné myšlenky a na ty mi již odpověděl. Na náměstí začala padat tma. A já, ač s hlavou vysoko nad zemí, pociťoval jsem nějak víc a víc, že mě začíná něco tížit. Jako by mé myšlenky, můj rozum, něco táhlo dolů. Dolů na studené kostky opuštěného náměstí. Dolů, do mokré a mazlavé hlíny. Dolů, k mohutné žulové skále, která je tu ukrytá pod metry a metry hlíny po milióny let. Mé myšlenky nezastavovaly. Směřovaly ke stříbrné žíle. Ani u ní však nezastavily. Padaly níž a níž. Prodíraly se nejrůznějšími nerosty a horninami. Nevěděl jsem co se to se mnou děje „Co to je? Co to sakra má znamenat?“
„Ale ale, Ty se ještě divíš? Pravda, jednoho to asi celkem zneklidní, ale na druhou stranu co jiného by jsi čekal? Kam jsi si myslel, že směřuješ? Kde si myslíš, že po tobě již nedočkavě prahnou? Snad né v neby?“ To mi začal říkat opět s nádechem ironie, domluvil však smrtelně vážně.
Z ničeho nic ten hrozný tlak polevil. Pomyslil jsem, že mám třeba ještě šanci.
Krkavec zaskřípal jedno mrazivé slovo. „Nemáš“.
„Ale vždyť mě nestáhli. Pustili mě zase vzhůru“ pomyslil jsem si.
„Protože jsou féroví a vědí co se sluší. Trest náleží nám a tvoje duše je jejich. Přednost má náš trest“
Napadlo mě něco, co mi ještě dávalo naději na záchranu mé duše: „Vždyť odpykaný trest tělo i duši očišťuje. Nemůžu být ztrestán za jeden zločin dvakrát!
„Sakra! Ty se nějak vyznáš. To je zajímavé, jak každý hnusný, smradlavý, odporný, zkažený lotr zná svá práva“. Hlas krkavce zněl naštvaně.
Jeho reakce mě zaskočila. Nechtěl jsem ho rozhněvat. Začal jsem těch myšlenek litovat.
„Dobrá, dobrá nic se nestalo, ale takto již nikdy nemysli“ zazněl smířlivý hlas a počal mi vysvětlovat mojí situaci. A to dosti neradostnou.
„Tam dolu by jsi šel patrně tak, nebo tak. To ten tvůj čin nikterak neovlivnil. Spíš to jen potvrdil a o hodně urychlil. Nebo snad nemáš dost jiných hříchů? To bych se divil. Vždyť tam dolu směřují téměř všichni. A většina z nich o tom nemá ani tušení. Myslej si na nebe, nu a končí dole“.
A jak to ty všechno vůbec víš? Ty jsi nějaký až moc chytrý. To byla další moje myšlenka, na kterou odpověď krkavce přišla velmi rychle. Zněla vychloubačně a dosti vyhýbavě.
„My ptáčkové toho víme strašně moc. Víš kolik toho za život nalítáme? Víš kolik zajímavých věcí vidíme a kolik neuvěřitelných příběhů slyšíme? To by jsi se sakra divil. My prostě všechno víme, všechno známe a všude jsme byli minimálně dvakrát“.
„Mohl by jsi mi tedy říci, co jsem vlastně provedl? Já to opravdu nevím“.
Na tuto myšlenku mi krkavec odpověděl dosti pobaveně.
„Tak ty tu máš hlavinku na kůlu a ani nevíš proč? Hm, tak to musí být pro tebe opravdu nepříjemné. To chápu. By mě zajímalo, proč jsi to zapoměl. No to je jedno. Tak já ti to tedy řeknu“.
Dopověděl a čekal na nějakou moji myšlenku. Snad na souhlas. Nic však nepřicházelo. Znervózněl.
„Haló, no co je? Slyšíš mě?“
Chvíli tiše čekal. Absolutně bez pohybu. Jako by se soustředil na zachycení nějaké mojí myšlenky.
Žádná moje myšlenka se však již nedostavila. V hlavě jsem měl prázdno. Mé myšlení zalévaly nejrůznější barvy. Černá, modrá, zelená, hnědá, žlutá, červená...no prostě snad všechny co existují.
Barvy v mé mysli již krkavec čísti nedovedl. Byl barvoslepý. Před očima jsem viděl rozmazané barvy a nad nimi zářící hvězdu. Dole, pod hvězdou a barvami, byl nějaký černý flek.
Mé myšlení se rozplývalo nad pestrobarevnou paletou všech barev. Od někud z dálky bylo slyšet něčí skřípavý hlas. „ Tak to je již vážně po tobě? Těším se na naše další setkání. Zatím čáů“.
Pajes v křesle dokončil své vyprávění. Zhluboka si oddechl a pohlédl na doktora. Copak tomu asi bude říkat? Doktor lehce pokyvuje hlavou a ve svém křesle se zasouvá zpět za stůl. Položí ruce na stůl a začne si tisknout dlaně. Jeho pohyby jsou velmi pomalé. Jako by tak chtěl získat trochu času, ve kterém si rozmyslí další svůj postup. Je to stará a účinná finta. A pomohla i zde.
Pajes z něj neodtrhne oči a jeho nervozita neuvěřitelně rychle stoupá. Dál to již nevydrží.
„Tak co na to říkáte pane doktore?“
Doktor s odpovědí ještě několik vteřin posečká, potom dosti rozpačitě odpoví.
„No, bylo to zajímavé. Velice zajímavé. Vyprávěl jste to dosti poutavě.“
V křesle sedící pán poslouchá jeho slova. Jejich fádností a otřepaností je dosti zklamán.
„Děkuji,Vašeho ocenění si moc vážím, ale...“ větu nedořekl, neb přilétla nečekaná otázka.
„Kolikrát se vám to již zdálo?“
Pajes je zaskočen: „Asi, asi desetkrát. Možná dvanáctkrát. Jo. Určitě dvanáctkrát“.
Doktor vypaluje další přímou otázku: „Víte za co vás potrestali?“
Pán jen zakroutí hlavou a překvapeně kouká na doktora.
„Viděl jste teď někdy nějakého krkavce?“
I na tuto otázku Pajes jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktor lehce přikývne, jako by si sám něco potvrzoval. Směřuje k němu další otázku.
„A vy by jste rozeznal od sebe krkavce a vránu?“
„No, já přesně nevím. Jeden z nich je větší a má jiný zobák.“
„Ale kdo? Já se vám přiznám, že já bych krkavce a vránu od sebe bezpečně nerozeznal“.
Následuje několik vteřin ticha. Pak doktorův vlídný hlas pokračuje dál.
„Vy se bojíte toho, že vám někdo věští brzký konec, ale ani nevíte kdo. Jestli vrána, nebo krkavec. Jestli je to vrána, tak jste mohl zůstat klidný až do podzimu.“
„Pane doktore, vy to zlehčujete. Já vím co jsem viděl a co mi hrozí“.
Doktorův vlídný hlas přešel v poněkud odměřený.
„Opravdu? A co jste tedy viděl? Vždyť ani nevíte jestli k vám mluvil krkavec nebo vrána.
Nevíte ani co jste měl provést. Dobrá, možná jste viděl svoji popravu, ale to se stává. Lidé mívají nejroztodivnější sny. Někdy srandovní, někdy strašidelné“.
Pajes smutně pohlédne na doktora. „Vy mi, vy mi nevěříte?“
„Ale ano, věřím, jistě že věřím, jen Vás chci uklidnit“.
Pán souhlasně přikývne a jeho pohled padá k zemi. Vypadá dosti zklamaně.
Dohnat ho do zoufalství doktor rozhodně nechtěl. Pokouší se to napravit. Volí měkčí tón.
„Vy si tedy myslíte, že jste pronásledován nějakou dávnou kledbou?“.
Pán souhlasně přikývne. Doktror doufal, že mu řekne víc. Pokouší se ho rozpovídat.
„To si myslíte jenom díky tomuto snu?“
Hráz mlčení byla konečně prolomena. Pán Pajes prudce zvedl zrak a směle začal oponovat.
„To není sen. To je vidění jednoho z mých konců. Bylo jich už moc a ještě jich několik bude. Pak si mě vezme peklo a já budu na věky věků zatracen!.“
Doktor překvapeně nadzdvihne obočí a pár vteřin mu trvá, než položí další otázku.
„Dobrá, tak vy jste teď viděl svůj konec na popravišti. Viděl jste ještě nějaký jiný váš konec?“
„Takto jasně ne. Občas se mi tu a tam něco zdálo, ale vždy jen jednou. Jednou to byl sen z války, asi z první. To mě zastřelili. Pak to byl sen, v němž mě někdo propíchl šavlí. A ještě se mi zdálo, jak jsem spadl z nějaké lodě do vody. Nikdy jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost, až teď. Jako by mě něco nutilo na to stále myslet“. Dokončil tiše větu a čekal co na to doktor. Ten zase chvíli přemýšlel. Hledal cestu jak mu to vyvrátit. Rozhodně nechtěl chudáka pana Pajese nechat samotného se svými černými a konec hlásajícími myšlenkami.
„Takže vy si myslíte, že jste na světě již poněkolikáté? Ano?“
Pajes přitaká a v očích má náznak radosti. Je rád. Doktor totiž říká to co si on myslí.
„Dobrá. A pokaždé, když se znova dostanete na Svět, tak vás dostihne ten trest a ten Vás zahubí?“
„Ano ano, přesně tak to je“. Na tváři pana Pajese je vidět úsměv, který další doktorova otázka poněkud schladí. A to celkem dost.
„No ale pakliže se vždy po vašem konci vracíte znova na Svět, tak to by se sem museli přeci vracet i ostatní. Ne? Nebo si myslíte, že se celé dění Světa točí jen kolem vás a vašeho trestu?“
Pajesův úsměv sice zmizel, ale odpověď na tuto otázku našel. Vlastně jí už dávno měl.
„To mě samozřejmě také napadlo. Nedalo mi to ani moc přemýšlení a mám na to několik verzí. Bohužel ještě nevím, která je ta správná. První je tato. Každý máme v sobě svůj vesmír, tedy i svůj svět. Nu a v našem světě a v našem vesmíru je možné všecho. Ale tato verze se mi zdá poněkud, poněkud blbá“ řekne další doměnku „ Nebo bych po svém konci opravdu směřoval do pekla nebo do nebe, ale díky tomu trestu mě sem pořád a pořád vracejí a budou mě sem vracet tak dlouho, dokud si to všechno neodpykám. To je druhá verze. Třetí verze je tato. Po svém konci se ihned vyskytnu zase v jiné době. Tam mě zase dostihne krkavec s trestem a já pokračuji zase dál. Peklo, nebo nebe přijde až po ukončení trestu. Je to vlastně varianta druhá, jen poněkud převrácená.“ Pajes ukončil svůj výklad. Pohodlně se opřel v koženém křesle. Doktor na něj mlčky koukal a s velkou námahou vstřebával jeho fantasmagorické myšlenky.
„A na to jste přišel sám?“
Pajes přitaká a v jeho očích je vidět radost z doktorova ocenění. Ironii nějak nepochopil.
„Jak se vám sedí v tom křesle? Je pohodlné, že?“.
Pana Pajese tato doktorova otázka hrozně překvapila. Zatvářil se nechápavě.
„Ano, ano. Pohodlné. Velice pohodlné. Je z takové jemné kůže. Moc příjemná na dotyk“
„Máme i velice pohodlné postele. Měkoučké matrace a jemné povlečení“
Pajes začal tušit kam doktor míří. Zamračil se, ale zůstal klidný.
„Vy si mě tu chcete nechat? Vy mě máte za blázna? Nevěříte mi a myslíte si, že mně hrabe?!“
Doktor se snaží urovnat situaci. Povídá Pajesovi, že ho nemá za blázna. Že prý by si u nich mohl jen několik dní odpočinout. Trochu by si popovídali a věci by se zdáli určitě o hodně lepší. Ty slova byly průhledná jak voda v horském jezeře, jako vyleštěné okno. Pajes měl několik vteřin na rozmyšlenou. Má se naštvat a bez rozloučení vypadnout z této zpropadené ordinace? Nebo to má přijmout? Trochu si poležet, pořádně se prospat, zobnout si nějakých prášků, mít ještě pohovor s doktorem a být označen za jeho pacienta. Kdo ví, třeba se to opravdu zlepší.
„No na zítra náhodou nic nemám. Na pozítří také ne. A na popozítří také ne. Tak já bych tedy ty vaše postele vyzkoušel. Když jinak nedáte.“ dořekl to s lehkým úsměvem. Byl rád. Konečně se ho někdo ujme. Své bláznivé řeči a hypotézy si plně uvědomoval. Cítil, že se z něj pomalu stává blázen. A to zatím nechtěl. Doktor na něj vlídně pohlédl. V Pajesových očích mohl cítit vděk a úlevu. Prudce se otevřely dveře. Vešla sestra, která byla na obchůzce pacientů, vlastně klientů.
Pohledem přejela dění v ordinaci. Aby jí náhodou něco neuniklo. Když viděla doktora ještě stále mluvit s panem Pajesem, velmi potichu otevřela skříň s léky a začala v ní něco urovnávat.
Po pár vteřinách oba muži vstali. Podali si ruce a doktor pro povzbuzení poklepal Pajese po rameni. Odebírali se pomalu ke dveřím. Pan Pajes si začal brát své věci a doktor požádal sestru o službičku. Ta jen špitla „moment“ a kvapně dokončila svoji práci ve skříni. To jí zabralo jen malou chvilku. Zavřela skříň, rázně se obrátila a své krásné oči namířila na svého doktora. Bylo to, jako by hodný, věrný a poslušný pes čekal s nadšením na další rozkazy od páníčka kterého miluje. Z jejích očích doktor tu oddanost, touhu a hlavně lásku cítit musel. A také cítil!
„Prosím pane doktore, copak si přejete?“
Na doktorově tváři je vidět slabý úsměv. „Sestro prosím, pan Pajes u nás bude přes noc. Postarejte se laskavě o jeho noclech“.
Sestře doktorův slabý úsměv neunikne. Moc jí potěší a její srce zaplesá.
„Jistě pane doktore, beze všeho. Ráda“.
Dopoví a se zbytkem úsměvu na rtech si od paty k hlavě přejede pana Pajese.
Ten mezi nimi stojí jako dřevo a rozpačitě sleduje lítání úsměvů z jedné strany na druhou. Nastává trapná chvilka, kdy tu je pacient, tedy klient, navíc. Všichni tři si to uvědomí a bravůrně to přeskočí.
„No tak my raději půjdeme. Prosím“ prolomí tuto chvilku sestra a otvírá dveře.
Pan Pajes kolem ní projde na potemnělou chodbu. Sestra jde ihned za ním. Zavírá za sebou dveře. Doktor je z prostředku místnosti sleduje. Když sestra zavírá , pošle doktorovi ještě jeden svůj sladký, přesladký úsměv. Doktor ho zachytí, však odpovědět již nestačí. Dveře jsou zavřené.
Sám pro sebe se usměje. Její úsměv ho hřeje u srdce jako oheň v krutém mrazu. Zůstane stát chvíli uprostřed místnosti a vychutnává tu krásnou chuť lásky. Jeho srdce by si nejraději užívalo lásky až do konce věků, však rozum mu velí do práce a plnit povinnosti. Poslechne rozum.
Zasedne opět za svůj psací stůl. Koukne na hodinky. Bude již pozdní odpoledne, nebo brzký večer. Natáhne ruku k jednomu ze třech šuplíků a vytáhne z něj svůj poznámkový blok. V oddělení písmena Pé nalistuje čistý list a nadepíše nové jméno. Pajes. Chvíli zadumaným pohledem jezdí po ordinaci a přitom si urovnává svoje myšlenky a názory na tohoto pána.
Začne psát. Napíše jeho iniciály a datum kdy přišel. V pasní pokračuje dál: „Když přišel, vypadal dosti vystrašeně. Povídal mi příběh o svém podivném konci. Vyprávění bylo souvislé a podrobné. Velmi podrobné. Ještě k tomu trpí představou, že ho stíhá nějaký dávný trest. Jeho chování bylo jinak v normálu.“ k tomu ještě připíše název předepsaných prášků a svůj další plánovaný postup. Ten zní: „ještě s ním několikrát pohovořím a pár dní si ho tady nechám. Ať si pořádně odpočine. Myslím, že to dosti potřebuje. To by mu mělo pomoci. Podle mě to žádný velký blázen není a pár dní v klidu ho vrátí zase zpět do normálního a klidného života“.
Tím je pan Pajes vyřízen. Otočí několik listů do předu. Tam je písmenko S. Nalistuje pana Signera. Jeho první myšlenka v souvislosti s tímto jménem padla na Policii. Chtěl si u nich ověřit pár faktů, ale nějak mu na to nevyšel čas. To ho trochu štve. Na druhou stranu, když o tom pánovi víc přemýšlí, nabývá dojmu, že o něm může psát jen a jen pozitivní věci. Jeho chování je normální, spí a jí také v pořádku a jak se mohl včera přesvědčit, během jejich několikátého povídání o fotbalu, rozum má také střízlivý. O tom se přesvědčil, když došla jejich řeč na šance Sparty a Slávie ve světovém poháru. A to má již třetí den vysazené prášky. Patrně půjde po zítří domů. Policii z toho vynechá. Obrátí pár listů. Nalistuje jméno Swojka. Ještě dva, nebo tři dny a na tohoto klienta by úplně zapoměl. Nad tím se pousměje a přitom ho napadne, že je to dobré znamení. Pro osvěžení paměti si o něm přečte své předešlé poznámky. Když je dočte, připíše nejnovější. „Jeho problémy ustoupily. Chování má bezproblémové. Léky vysazeny. Při pohovoru na mě působyl zcela normálně. Zdál se mi svěží a odpočatý“. Ačkoliv jeho poslední dvě věty byly vymyšlené, byl rozhodnut Swojku zítra propustit. Na řadu přišel pan Ronecki. Obrátil několik listů zpět a hned začal psát. O tomto pánovi přemýšlet nemusel. Byl si jist, že pan Ronecki jen padl za „obět“ jiného případu. A ten případ, nebo li pacient, nebo li klient, ten ho asi hodně brzy navštíví. A z toho tedy vůbec žádnou radost neměl. Tuto nepříjemnou myšlenku raději rychle opustil. K Roneckimu připisuje: „ Půjde zítra domů“. To měl za hotovou věc. Zavřel zápisník a uklidil ho zpět do stolku.. Pohodlně se usadil ve svém milovaném křesle. Nohy dal na stůl. „Po zítří půjde domů pan Swojka a možná i Signer. Ronecki zítra“ pomyslil si a najednou ho zalil pocit velmi dobře vykonané práce. Cítil, jak mu do duše vstupuje skvělá nálada, kterou podpírá příjemný pocit. Pomohl několika lidem se zvízelné životní situace. A to se cení!
Jak si tak lebedí v křesílku dostane chuť na doutníček. Do této krásné chvilky by se velice hodil. Ale tělo má líné. Nechce sundavat nohy ze stolu a pracně se natahovat až do toho, tak strašně moc, vzdáleného šuplíku. A tak si s myšlenkou na doutník jen pohrává a v hlavě si snaží vybavit tu jeho nebesky nádhernou vůni. Je to pro něj neuvěřitelně příjemná relaxace. Do svého klidu padá víc a víc. Všecnho dění jde tichými kroky kolem něj. Svět vedle něj, ten za okny, pro něj momentálně neexistuje. Vesmír nad ním je jen hluboká temnota. Země a její hlína pod ním je jen něco, co ho drží na povrchu všeho dění. Vesmír i Země mají svá tajemství. Zatím co vesmír může své tajnosti ukrývat v nekončně mnoho miliardách a miliardách miliónů kilometrů, Země na to má v porovnání s ním jen několik metrů. A jde jí to moc dobře. Jen kousek pod našima nohama Země ukrývá mnoho a mnoho pokladů, i střípků z minulosti ve kterých jsou vtisknuty osudy předků. Doktor, který si pohodlně sní ve svém křesílku, nemá ani tušení, že pár metrů pod ním Země ukrývá osudové místo několika nešťastníků. Z tohoto místa zbývá jen málo. Jsou tu jen poslední strouchnivělé zbytky hrubě opracovaných prken a kůlů z dubového, smrkového i borovicového dřeva. Mezi nimi tu jsou ještě zrezivělé hřeby a kramle. Je tu i několik kostek, které tvořily dlažbu původního náměstí. Za dalších „pár let“vše nadobro zmizí. Pomine spolu s tím i ta strašně negativní energie pramenící z nedozírného utrpení středověkých provinilců? To nikdo neví. Avšak, neříká se, že všechno někdy zkončí? Do ordinace doléhá tlukot zvonu z nedalekého kostela. Odbijí celou.
Doktor je tím vytržen ze svého snění. Rychle si uvědomí kolik je hodin a kvapně se vypravuje na cestu domů. Za několik minut vychází z budovy na potemnělou ulici. Koukne kolem sebe a zhluboka nasaje vzduch ulice, který tu osvěžuje stromořadí vzrostlých dubů a lip. Jeho dobrá nálada ho neopustila. Klidnou chůzí vyráží za svojí milovanou. Nad hlavou mu tiše šustí listí, kterým pohupuje mírný vánek. Ač je ulice liduprázdná, tak ho z jedné větve někdo pozoruje. Je malý, černý, má dvě nohy a křídla, černočerné oči a špičatý zobák ve kterém svírá kulatý, vlašský oříšek. Ty on moc rád. Mnoho lidí by ho mělo za vránu.