Rutinní výjezd

Rutinní výjezd


Prach.
Postupně šel rozpoznávat části domu. Bylo v něm pár stop po kůlkách, které v omítce zanechaly ničivé stopy.
Praskot dřeva.
Nějaká budka se právě zřítila. Zrnka prachu se rozvířila kolem. Ozval se skřípot brzd policejních aut. Modravé majáčky na kapotách tvořily lehce zmatenou atmosféru.
Ozval se zvuk svištící kůlky.
Policie střelbu opětovala. Po chvilce zásahová jednotka, chráněna od hlavy až k patě, obklíčila celý dům. Rozvířeným prachem prosvítalo světlo modrých majáčků.
Dveře se rozletěly. Neočekávaly však tak prudký náraz, a po pár vteřinách na to, se rozpadly.
Cvičení a uniformovaní členové zásahovou se vřítili do dveří za doprovodu efektních dýmovnic. Všude nastal křik, zmatek. Všude byl cítit ostrý štiplavý dým.
Z prachu se postupně vyjevovaly tři postavy. Ukázalo se ,že to jsou dva policisté a mezi nimi byl značně naštvaný a rozzuřený muž, který kolem sebe neustále cosi pokřikoval. Ani na chvíli se nezdálo, že muž chtěl uposlechnout rozkazů policistů.
Nějaký policista jej posadila do auta a odjel.

…….

Kolem domu byly nataženy žlutočerné pásky. Uvnitř byl hotový mumraj. Všude pobíhali policisté, někteří s notýsky v ruce a vyslýchali svědky, jiní zase hlídali, aby se přes pásku nedostali zvědavci, rozprostření všude okolo.
„Veliteli, jsou tu lidé ze zajišťovačky!“ houkl do toho mumraje nějaký policista.
„ Tek se o ně postarejte!“ ozvalo se na oplátku nevrlým tónem.

……

S několika mými kolegy jsme vstoupila do domu – místa činu. Všude se to teďka hemžilo všelijakými kufříky, všech možným rozměrů, všude byly specialisté….
Zastavila jsme se několik metrů od téměř vyskleného okna.
Vytasila jsem protokol a zapsala vše potřebné. S velkým boomem jsem jej zase zavřela.
I kufřík mi tu nechyběl. Sice si umanul, že se dnes neotevře, ale úsilí se vyplatilo. Chyběly jen famfáry!
Práce mi šla o ruky.
Byla jsem tak zabraná do svého celoživotního snu, že jsem si ani nevšimla, že nade mnou , nejspíše už delší dobu, někdo stojí.
Trhal jsem sebou.
Co ten tu dělá? – problesklo mi hlavou.
Chtěla jsem se zeptat: Co chcete? Nepovoleným je zde vstup zakázán! Ale rychle z toho sešlo. D této situace, která se teďka naskytla, se to opravdu moc nehodilo

……..

Přelud?
Vidiny?
Zkratování mozku?
Vymazán hardware?
Ne!
Skutečnost! Holá a krutá skutečnost…

Chladná kovová hlaveň se mi dívala přímo do očí.
Pohlédnout výše jsem se však neodvážila. Odvahy mám opravdu dost, ale teď? Strachy jsem snad ani nedýchala.
Proletělo mi hlavou rychlostí jako blesk: Kdo má právo Ti vzít život? To nevím. Ale co vím s naprostou jistotou je: Ještě nechci zemřít. Ne teď! Ne takhle!
Ne takhle, bez možnosti obrany, bez možnosti dokázat, že mě jen tak někdo nedostane. A už vůbec nechci přijít o své přátele, svoji práci, o které jsem vždycky snila.
Jedině vytrvalost mě sem dostala, jedině ona mi pomohla překonat osud typu: Ty na to nemáš. O co se to vlastně snažíš? Nikdy se tam nedostaneš, protože jsi „jiná“…
Nemáš šanci, vzdej to!
Ne!!
Taková nejsem, nikdy nic nevzdávám bez boje, až do úplného vyčerpání. Čím více mi budete říkat: Na to nemáš! Tím více se budu snažit dokázat Vám opak.
Tohle jsem si životně vybojovala, mám o to teďka přijít? Mám své přátele, rodinu, mám o to vše přijít?
Moje zmatené myšlenky prolétávaly hlavou jako nekontrolované blesky! Mezitím uběhlo asi 10s, ale mě to připadalo, jako celá věčnost.
Vteřiny ztrácely svůj význam.

„Co ode mě chceš?“ hlas se mi chvěl, i když jsem se snažila mluvit co nejjistěji.
Koukla jsem kolem sebe. Byl tam jen můj holý život a on. Teď to byl on, kdo rozhodoval o každé mé vteřině navíc.
Tenhle pocit nejistoty mi vůbec nebyl příjemný.
O svém životě si má každý rozhodovat sám! Skutečnost?

Mlčel.
Ani nevím, proč mi nechtěl odpovědět na moji, již po druhé, položenou otázku.
„ Kdo si?“ zeptal se místo toho.
Tohle má bát odpověď? Rozčilovala jsem se uvnitř svého já.
Každá otázka má svojí odpověď. Každá odpověď rodí další otázku.
„To bych ráda věděla já o Tobě?“ zadrmolila jsem.
Nedalo mi to, raději odpovím: „Jsem kriminalistický technik, pracuji tady. Jsem…“ hlas se mi zaseknul, nemohla jsem to dopovědět, ani nevím proč…prostě to najednou nešlo..

Spíše jsme mu chtěla odpovědět: „Jsem kriminalistický technika uklízím po tobě ten neskutečnej bordel!“ Jenže pud sebezáchovy mi tohle nedovolil ani vyslovit!

„ Dej dolů tu pistoli, nechci tě nijak ohrozit.“ řekla jsem co nejdůvěryhodněji, ale přesto tam zněla nekompromisnost a ráznost.
„ Jak se jmenuješ?“ snažila jsem se o navázání důvěrnějšího kontaktu.

Pistole stále spočívala v poloze, která by mi jedinou ranou mohla vzít život. Okamžitě!
Až teď mi docházelo, jak se z rutinní akce, může stát nerovnocenný boj o život!

„Tobias“ odpověděl po delší odmlce. Jeho hlas nezněl nijak provokativně, nijak hrozivě, spíše nešťastně.
„Co se stalo? Chci ti pomoct?“ z jeho hlasu jsem cítila křivdu, nespravedlnost. Chtěla jsem, aby o tom mluvil, aby ve mně cítil oporu. I když jsem to byla právě já, na kterou ta pistole nepřestávala mířit.
Snažila jsem se mu pomalu podívat do očí. Sebemenší ostrý pohyb by mohl vyvolat pocit ohrožení a mohlo by dojít ke zbrklé reakci – velmi nebezpečné, pro tuto situaci.
„Před chvílí mi sebrali bráchu“. Jeho výraz mluvil za vše.
Problesklo mi hlavou, že ten muž vůbec netuší, co se tu před pár hodina,i odehrálo, a proč….
O činnosti svého bratra nejspíše, neměl ani tucha.
Bral to jako zradu od nás všech.
„Váš brat byl zločinec, zavraždil dva lidi, nejspíše své komplice. Obchodoval s kradenými auty.“ snažila jsem se mu to říct co nejopatrněji. Ani nevíte, jak je těžké, někomu sdělit takovouhle zprávu….
Nastala naprosto očekávaná reakce.
Rozlítil se! .Ani jsem se mu nedivila.
Naprosto jsem chápala jeho pocity, chovala bych se stejně.

Zařval na mě : „ To není pravda, co to říkáš?“
Rozčileně mi máchal pistolí u hlavy. Každou vteřinou jsem myslela, že vystřelí.
Já ještě nechci umřít!
Tak silně mi tohle prolétlo hlavou, až jsem si nebyla jistá, jestli to zakřičelo mé podvědomí, nebo já.
„ Je mi to líto“ ucukla jsem pohledem. Uvnitř mě se však pralo svědomí: Je to vaše povinnost, co jiného jste měli dělat?
Jako by se rázem otočily jeho myšlenkové pochody. Postupně se zklidnil.
„Nechci skončit jako můj bratr“ téměř prosil. Jakoby myslel, že já mám tu moc to vyřešit, mezitím co řešení bylo na něm. Na jeho rozhodnutí! Každý si o pokračování svého života rozhoduje sám.
Tato věta mě překvapila. Zároveň mi vnukla novou naději, že tento mladý muž má život, ještě celý před sebou.

„Tak mi dejte tu pistoli,prosím“ řekla jsem mu klidně a vztáhla jsem pomalu ruku. Nepřestávala jsem s ním udržovat oční kontakt.
Z očí jde vyčíst mnoho….
V očích měl smutný klid. Takový, co můžou mít jen zklamaní lidé…
„ Prosím, chci vám pomoct“ pomalu jsem se usmála.
„Teď odsuď odejdeme a oznámím jim, že jste bratr právě zatčeného Štefana. Něco s váni sepíšou, a pak vás nechají odejít,ano?“
Užuž mi chtěl dát zbraň, chtěl se vysvobodit od této složité životní situace. Šlo vidět, že chce podat pomocnou ruku….potřeboval ji.
Najednou se sem vřítilo několik policistů.

……………

Když jeden z mužů zákona viděl, že mi nějaký muž drží u hlavy pistoli, neváhal a vystřelil.

Všechno se odehrálo tak rychle.
Ne!!!!!!!!!!
Nestřílejte!!!!!!!
Bylo to jediné, na co jsem se v tom zmatku zmohla. Nikdo mě však neslyšel….
První policista Tobiase netrefil. Druhý už však ano. Na můj výkřik nikdo nereagoval.
Trefil jej do ramene. Jak to s ním prudce trhlo, spustil kohoutek své zbraně a já ucítila ostrou bolest na hrudi.
„ Podvedla´s mě!“ zasyčel na mě Tobias.
„Ne! Takhle to….“ Nedořekla jsem to. Padl třetí výstřel. Muž naproti mně, se zřítil k zemi. Mrtvý….
Takhle napravit život………je to správně? Mělo tak skončit? Já jsem to takhle nechtěla…ale osud si pohrál…krutě a nemilosrdně…mohl mu dát šanci…..
Zatočil se semnou svět. Cítila jsem jak klesám k zemi. Celkem slušná trefa, na to, že mi před chvíli mířil na hlavu…
Ztrácela jsem vědomí…
„ Takhle jsem to nechtěla, já se sn-až-ila“ v tom zmatku mě však nikdo neslyšel.

………

Někdo se nad mnou sklonil. Tuhle tvář jsem poznala. Moc dobře.
Byl to Semir. Můj nejlepší a dlouholetý kamarád. Byl jako můj starší brácha. Hodně jsme toho zažili, a té legrace!
„ Všechno bude dobrý, neboj, sanitka už je už na cestě.“ skláněl se nad mnou a držel mě v náručí.

Ležela jsem v jeho klíně a cítila se v bezpečí.

„Já to takhle nechtěla, byl nešťastný, ten klik potřeboval pomoct!“ zadrmolila jsem.
Krvavá skrvna se stále zvětšovala.

Semir, jako by mě nevnímal,řekl: „Jen klid, jsem u tebe“
Copak on mě vůbec nechápe, rozčílila jsem se: „Semire, já nechtěla aby to takhle skončilo, proč jste to udělali? Nijak mi nechtěl ublížit, potřeboval pomoc, byl nešťastný…“ na jednu stranu jsem chápala důvod jejich počínání, na druhou jsem však byla naštvaná, tohle jsem nedala, tohle jsem pokazila a prohrála…

Teď jsem nebyla opravdu přesvědčená, jestli chci pokračovat ve svém životě…nedokázala jsem pomoct, má to ještě smysl?

„Já vím, já vím…“ konejšil mě. Když jsem nebyla zcela při vědomí, viděla jsem, jak mě pomalu pokládají na pojízdné lehátko.
Semir mě nepřestávala držet za ruku.

„A to jsme jen dělala svoji běžnou práci!“ zasmála jsem se, ještě trošku to šlo. Úsměv se objevil i na jeho tváři.
Zavřela se za mnou sanitka. Tohle bylo však poslední co jsem nejspíše měla vidět.
Naštěstí jsem tušila co v brzkých vteřinách nastane a tak jsem se ještě bleskově koukla na Semira. Měl ten svůj nádherný ustaraný pohled. Uklidnilo mě to…

A pak….už jen tma, stále větší a větší tma, všude kolme mě…

Nic.
Jen tma. Nekonečná tma…

Bude z ní úniku?


- Nikdo nemá právo na Tvůj život, z¨tak jako Ty, nemáš právo na ten cizí -
- Sasadydzej -