Film

Najednou se rozsvítila světla. Staré zaprášené zářivky rozmístěné po stěnách těsně pod stropem matně osvětlily celý prostor. Stěny byly betonové. Ten, kdo tuhle místnost stavěl, si asi s estetikou velké starosti nedělal. Nevzhledně upravený povrch byl jako pěst na oko. V některých rozích se nedala přehlédnout počínající plíseň. Podlaha se mírně svažovala dolů směrem k čelní stěně. Ale zeď zůstávala holá, stejně jako všechny ostatní. Dole pod ní ležely dva reproduktory, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Byly sestaveny téměř z ničeho. Snad z nějakého šrotu. Ze zpotvořených zvukových beden trčely různobarevné dráty, které byly v opravdu nevyhovujícím stavu. Téměř na polovině z nich chyběla izolace. Dráty vedly kousek od židlí, které vyplňovali zbytek místnosti. Židle stály v řadách. Nahoru ke vchodu se dalo napočítat asi deset řad. Byly dřevěné s kovovou kostrou. Mnoho jich už nemělo opěradla. Hodně z nich mělo polámané nohy nebo prasklé sedátko. Navzdory všemu prachu však sedadla nezůstala zaprášená. Dokazovalo to, že tu někdo byl nebo že tuto místnost někdo pravidelně navštěvuje.
Nesnesitelný pach byl promísený v celé místnosti. Nelibá vůně zatuchliny pohltila všechen čerstvý vzduch. Tímto zkaženým ovzduším se neslo ticho. Ticho tak tajemné a hrůzostrašné, že když zabzučela problikávající zářivka, vyvolal tento zvuk maximální pocit zděšení. Jenže zářivka definitivně zhasla. Následující klid překvapivě přerušilo otočení klíče v zámku u vchodových dveří. Dveře byly kovové s mřížkovaným okýnkem. Do dveří se někdo ztěžka opřel. Zaznělo zaskřípání.
Vykoukla mladá žena. Její mládí se však dalo zpozorovat až na druhý pohled. Vlasy měla neudržované, někde pocuchané do chuchvalců. Jejich barva vypadala našedivěle, i když nešlo poznat, jestli jde pouze o prach a nečistoty. Její tvrdá kůže vyhlížela jako pokožka stařeny. Na místech, které nezacláněla špína, měla pleť bílou. Tak bílou, že by se dalo pochybovat, jestli na ni někdy zazářilo slunce. Fialové kruhy pod očima dokazovaly únavu, vyčerpanost a beznaděj. Na vyhublé postavě vyselo oblečení. Bylo sešito z mnoha druhů nesourodých látek. Na mnoha místech se objevovaly díry a někde i skvrny od krve.
I přes svůj zubožený stav se žena pousmála a kývnula hlavou nazpět do otevřených dveří. Do sálu začala vstupovat řada dětí. Chovaly se nesmírně ukázněně. Nikdo ani nepromluvil. Nakračovaly lehounce. Jejich vzhled se podobal vzhledu oné ženy. Vypadaly bledě, špatně chodily a těžce se jim oddychovalo. Jeden chlapec v horečce musel být podpírán svými kamarády. Bez jediného slova kráčela řada dál, dokud se nezačaly usazovat. Trvalo to poměrně dlouho. Každý se snažil být opatrný. Postrčení do židle s železnýma nohama by vyvolalo příliš velký hluk. I tak se během chvilky všichni usadili a napjatě čekali. Žena, co stála u vchodových dveří, se podruhé usmála a odešla pryč. Pomalu za sebou zaklapla dveře. Děti se otočily. Nebyly zděšené. Věděly kam jde. Znovu uslyšely její kroky. Někde za přední stěnou kráčela po schodech. Přes malé okýnko v betonu teď znovu zahlédli její tvář. To ale netrvalo dlouho. Světla zhasla. Chvíli se nic nedělo. Potom vyběhl z díry ve zdi malý proužek světla. Na tvářích dětí se objevil úsměv. Bílá zeď se proměnila ve filmové plátno. Promítání začalo. Dokonce i v reproduktorech to zašumělo a vypadalo to, že budou fungovat. Před těmi mladými diváky začal běžet film. Nezáživný dokument o přírodě. Nikomu nevadilo, že byl docela nekvalitní, navíc ještě puštěný od půlky. Stejně tak nikomu nevadilo, že téměř neslyšeli slabounký zvuk. Každý hltal obraz, oči vykulené z důlků. Když zajiskřily dráty a vypadnul hlas, nikdo si toho nevšimnul. Jen v přední řadě si někdo odsednul, protože mu vadil smrad spáleniny vyvolaný zkratem.
Už potřetí shlíželi tento útržek z filmu, který tu jako jediný měli. Zdálo by se to neuvěřitelné, ale jejich tváře stále pohlcoval ten fascinující výraz. Jejich bezstarostnost náhle vyrušil slabý otřes. Každý věděl, co se děje. Mají po zábavě. Promítací proužek světla zmizel. Děti už vstávaly. Žena otevřela dveře. Ve výrazu obličeje byla ještě víc starostlivější a vyděšenější než před tím. Ukázala rukou tak, aby se všichni zastavili a poslouchali ji. Pak začala šepotem mluvit.
„Teď se v poklidu vrátíme do velkého krytu. Zdá se, že nad námi znovu propukla válka. Máme však ještě čas. Výstřely nebyly blízko…“
Ženu přerušil další otřes. Tentokrát velmi mohutný. Některé děti se zhroutili na podlahu, jiné si kryli hlavy. Tohle nečekala. Myslela, že bitva je daleko. Teď už nedbala na ticho. V rámusu boje je stejně nikdo neuslyší, takže je nemůžou odhalit. Pomáhala vstát těm, co leželi na zemi. Do náručí vzala malou holčičku, která začala plakat. Rychle hnala všechny před sebou. Jen chlapec s horečkou a jeho kamarádi ostatním nestíhali. Ti tři zůstali na okamžik stát. Vydýchávali se. Když k nim doběhla žena s holčičkou v náručí, nemocí zmožený kluk se jí ostýchavě zeptal.
„Opravdu byl svět takový? Tak krásný jako v tom filmu?“
Žena se rozplakala.
„Ano, bylo to tu krásný, ale to už nikdy nebude. Mysleli jsme si, že jsme jako lidi něco víc, ale teď se jenom vraždíme a ničíme všechno kolem sebe.“
Pak se odmlčela. Chtěla ještě něco říct, ale nebyla si jistá. Nakonec dodala v naprosté beznaději a s bolestným chrapotem v řeči:
„Všichni tu zemřeme…“
Její řeč přerušil výbuch – naposled. Na zemi pod betonovou sutí zůstalo ležet pět bezvládných těl. Tentokrát už malá holčička nezaplakala…