Bosý, šťastný, svobodný

Jarní den
Na jaře to tu bylo nejhezčí, protože potok byl plný sil a krásně čistý. Proud se valil po kamenech obrostlých jakýmisi řasami, které byly na dotek kluzké. Kdyby na ně člověk stoupl v botách, určitě by uklouzl. Ale chlapec tu běhal naboso.
Sluníčko pražilo do svěží trávy na mezích. Ty se táhly široko daleko a tvořily stálý prvek krajiny; mírně se vlnící, svažující. S jabloněmi nebo hromádky hlíny od krtků. Ten kluk opustil potoční vodu, která nebyla zahřátá – stromy některá místa zcela zakryly – a studila do bosých chodidel, a vrhl se do lučního království.
Běžel. Vnímal každé píchnutí trávy do paty, každé švitoření ptáčka, šustění listoví. Nasával tu krásnou vůni přírody. Vůni jara. Byla to vůně nepopsatelná, ne tak sladká a horká jako ta letní. Byla trošku cítit po hlíně, trochu po listí i po mracích, které se linuly po modré obloze.
Na kopečku zastavil. Toto bylo teprve jeho království! Pořád bos, seběhl do údolí, přelezl ohradu a zamlaskal. Přišel k němu kůň. Očichal ho, ale pak si hleděl jarní trávy. Ani zbytek stáda si nevšímala toho, kdo je vyrušil. Chlapec nelenil, vyskočil na hřbet jednoho bělouše. Dlouho ho nikdo nehřebelcoval, jeho srst pozbyla bělosti a byla zablácená. Ale hřála a zvíře vonělo. Jinak než jarem; bylo cítit tou zvířecí láskou a něhou, teplem, sílou, věrností a oddaností zároveň.
Koni se to pranic nelíbilo. Ještě nebyl pod sedlem, byl to mladý hřebeček. Rozběhl se i s nákladem na hřbetě, vymetl několik nevyschlých kalužin bláta a brzo klučinu shodil. Válel se v trávě, smál se sám sobě a usmíval se, protože byl krásný den.
Pak to zkoušel znovu, tentokrát u starších koní, které jeho strýc používal k vožení mléka do horských krajin. Ti nevnímali, že jim člověk sedí na hřbetě, a pásli se dál.
„Co tady děláš?“ zahřměl hlas strýce. Chlapec seskočil z krásného ryzého valacha a dělal, že nic. „Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš sedat na koně jen tak? Kluku nezvedená, uč se jezdit s vozíkem vysoko do hor, uč Bellinu hlídat a neběhej tu po pastvinách!“
Bylo to jako lít vodu do děravého ale pěkného hrnce. Kluk to byl urostlý, to se muselo nechat, a mnoha děvčatům ze vsi se líbil, ale jeho život se strýcem každou odradil. Kterou by bavilo ho lovit po pastvinách, v potoce, v lese? Nikdy nebyl k zastižení, mockrát přespával ve stáji a nikomu o tom neřekl. Rád cítil vůni koňských těl a teplo a rád si ustlal u nich na slámě.
A učit jejich vořecha hlídat? Ani nápad.
„Strýčku, dovol mi osedlat si nějakého koně, klidně i staršího, mladšího, velkého, malého, čistého nebo špinavého; jakéhokoliv. Mají mě rádi a já je taky…“
Hlas na první pohled mužský, pevný, sebejistý a dospělý teď změkl. I když to byl chlapec z údolí, částečně vychovaný v horách. Ozval se v něm hlas dítěte, malého kloučka, který žadonil a prosil bytost vyšší. I když vypadal drze, uměl hodit „psí pohled“, jak se říká. Strýc byl neoblomný.
„Až dovezeš v pořádku první várku mlíka do hor, budu uvažovat o tom, že tě pustím s Claries na vyjížďku na nějakém starém, chromém koni…“
„To bys mu neudělal,“ vyprskl chlapec.
„Komu, tomu mlíku?“ – strýc se snažil tvářit ostře a tvrdě, ale jeho synovec ho opět rozesmál.
„Ále.“
Sebral ze země kamínek a mrštil jím do dálky. Pak si uvědomil, co jeho strýc řekl.
„S Claries?“ povytáhl obočí a přemýšlel. Jako kdyby se rozhodoval mezi běloušem a vraníkem. Ta dívka byla prostořeká, něco jako on, a nevěděl, co si o tom má myslet. .Vždycky, když mu uštědřila jednu ze svých poznámek, povytáhl špičku jazyka a soustředil se, dokud nepřišel na to, co tím myslela? Neměla lokny jako ostatní děvčata a nenosila volánkové šaty. Kdyby mu to nebylo trapné, řekl by, že se mu docela líbí, ale ve své dětské nevědomosti nevěděl, co si o tom má myslet. Je lepší vraník nebo bělouš? Bělouš nebo vraník?
„Hej, nebudeš tu stát až do soudného dne?“ Strýc ho popostrčil mozolovitou, hrubou dlaní vpřed. Měl ohromnou sílu, ale nikdy ho neuhodil. Od smrti chlapcových rodičů jej vychovával nejdříve v horách – s láskou a důsledností. Pak se kvůli práci přestěhovali sem, za vesnici, do údolí. Ale práce nebyla tak dobrá, jak strýc očekával. – Stále vozil mléko ve vozíčcích pro horské a odříznuté obyvatele. Jeho koně byli na úzkých a příkrých svazích jistí. Přesto strýc upřednostňoval chov oslů a koní se chtěl zbavovat.
„Strejdo?“ Takhle ho chlapec oslovoval pouze zřídkakdy. „Nemůžeme si pár koní nechat? Nebo všechny?“
„Rezolutně odmítám. Osel je zvíře na chov nenáročné, vděčné a moudré. Tam, kde se kůň vzepjal, že se mu cesta nelíbí, tam osel pokračoval dál. Tam, kde se kůň bál a selhal, tam si osel šel dál tím svým kolébavým krokem. Chlapče, koně jsou krásní. Já vím. Mám je rád. A na oslích můžeš taky jezdit!“
Kluk svraštil čelo při představě, jak se po louce prohání po špinavém, divnou srstí obrostlém zvířeti s dlouhýma ušima. Pak bác!, osel se umíněně zastaví a on bude zajícům, liškám, stromům i mrakům jenom pro smích.
Pokračovali k jejich skromnému příbytku. Dnes byl na oběd sýr. Opékali ho na otevřeném ohni a jeli s chlebem. Byla to pochoutka.
„Odpoledne musím dovézt k těm nejosamělejším lidem do hor pár litrů mlíka. Vezmu si mulu, cesty tam jsou příkřejší než běžně. Ty tady počkáš a nevzdálíš se ani o krok!“
Po obědě strýc vyrazil. Zapřáhl mulu, výsledek románu mezi oslem a kobylou a s drkotavým vozíkem vyrazil vpřed. Chlapec si sedl na dřevěnou lavici před dům a pozoroval svého strýce, jak se z něj stává malá tečka a mizí v dálce.
Když zmizel za úbočím prvního strmějšího svahu, rozběhl se. Dveře nechal dokořán. Běžet!, velelo mu cosi. Stále bos, doběhl ke koním. Byl zadýchaný, ale vyšvihl se na hřbet jedné klisničky. Měl ji nejradši. Unášela ho napříč pastvinou. Ač si myslel, že je svobodný a jeho možnosti jsou neomezené, od svobody je dělil plot.
Pobídl ji. Neměla sedlo, uzdu, nic. Mohl ji řídit pomocí nohou a hlasu. Vyrazil ze sebe krátký výkřik. Ona ho znala. Cválala až k ohradě, vyskočila, její ladné tělo letělo vzduchem a na druhé straně dopadlo na zem. Běžela dál. Konečně byli svobodní. Dřív, než strýc dojede s mulou a s vozíkem zpět, budou doma oni. Budou mít malé tajemství. Tajemství koně a chlapce.