Schrödingerova kočka v kočárku

Sedím na posteli, která svým vzezřením poukazuje na fakt, že je již dlouho používaná. Matrace, které dříve pérovaly se teď spíš chovají jako kus stavebního materiálu. Rozhlížím se po pokoji a hledám nějaký záchytný bod, jenž by mi trochu pomohl srovnat myšlenky do latě. Na hodinách se jako obvykle zasekly ručičky, aby mi tenhle pocit nulového rozpoložení ještě zpříjemnily. Nakonec, proč by si nedaly trochu odpočinku.
Přes nohy mi přeběhl potkan. Nechávám ho celý den pobíhat venku a do klece se podívá jen tehdy, když si vzpomenu, že ji pořád ještě vlastním. Je to skvělý společník. Přijde si pro podrbání na namodralé bříško, přijde i když vycítí, že mám náladu ty ručičky na hodinách utrhat a vyhodit z okna, aby si zpřelámaly ten jejich časový vaz. Hlavně, že má pohyb. Je to opravdu skvělý společník.
Přes nohy mi přeběhl potkan a zase zmizel.
Sedím na posteli, odhadem měřím velikost rámu okna a ticho začalo prozpěvovat tu svojí. Tenhle song s absencí rytmu a tónů nemám rád. Začínám nahlas vydechovat. Song se příjemně rozplývá a mizí.
Přes nohy mi přeběhl můj potkan a zmizel pod postel. Máš klec, napadlo mě. Po několika hodinách marného čekání na zvrat se zvedám ze své zkoprnělé pozice a skláním se pod postel. Parťák nikde. Skláním se ještě o něco blíž k zemi a tma zpod postele mě polyká jako bledé antibiotikum. Vzadu, tam kde je postel přiražena k opadané zdi, vidím kočku. Sotva dýchá. Opatrně ji vytahuji. Poznávám v ní svého druhého přítele. Mikeš, nepochybně. Samou arogancí sledováním znuděných hodinových ručiček jsem na něj úplně zapomněl. Přemýšlím. Myšlenky mi v hlavě explodují, tříští se o lebeční kosti a tělo se chvěje pod návalem nečekanosti. Jak dlouho jsem mu nedal najíst? Sotva ta pohublá kostřička s dlouhými chlupy dýchá…

Otvírám dveře z pokoje s opadanými zdmi a jednou postelí. V místnosti se na gauči povaluje obtloustlý domácí z předešlého bytu. Nemám čas na nucenou konverzaci. Musím do ochodu. Nakoupit tolik kočičího jídla co poberu. Beru pomyslnou gumu a prostými tahy ho vymazávám z přítomnosti. Nefunguje to.
„Co práce, mladej?“ Pod tíhou nadbytečných kilogramů se sotva nadechuje. Absurdní.
„Stále nic.“ Nervózně postávám před zapnutou televizí, jako při výslechu. Rychle rostoucí zelené plazivky se omotávají kolem nohou masivního stolu.
„V Adronu prý došlo k dalšímu zjevení.“ Nemám čas ani na další Panny Marie.
„Tak to vám to zase uteklo.“ Nečekám na odpověď, vybíhám z dalších dveří a nechávám tak za svým zorným polem obtloustlého chlapíka, který mě nesnáší a který v mém novém bytě nemá co pohledávat.

Na ulici pršelo. Kalné kapky sebou destruktivně plácaly o koruny nízkých stromů, o vypletené deštníky chodců. Lidi se zase zbláznili. Tančili na ulicích jako skupinky novodobých víl, nabírali do úst vodu sebranou z chodníků a z rozhlasu se linul protivný hlas starosty.
„Tak to tady máme, vážení. Dočkali jsme.“
Vyhýbám se zfanatizovaným lidem a vbíhám do obchodu, který byl vystaven na rohu ulice. Hladovou chodbou se prodírám přes další masu lidí s fotoaparáty a jazykovými průvodci. Zatuchlá jeskyní chodba se na samém konci rozšířila do několika uliček s regály ve tmě. Takticky vbíhám do první a hledám krmivo pro domácí zvířata. Zhuštěná mlha objímá kamenné stěny a cuchá pavoukům obří pavučiny. Mrukot nakupujících je nesnesitelný, ačkoliv se drží při navlhlé hliněné zemi. Tma. Zrakem využívám každého záblesku ze zrcadlovek, abych našel ten zatracený regál. Nic. Probíhám další a další. Všude jen drogérie a opadané vánoční stromky, jejichž cena závratně stoupá. Rozrážím dva pány ve slunečních brýlích a ptám se, zda neví o konzervách pro kočky. Usmívají se. Mám chuť jim něco říct. Mám chuť jim říct, že mi doma hladoví společník a potřebuji mu dát jíst. Muži zmizeli a místo nich se objevily jen dva poutače na letní dovolenou. Utíkám ven z obchodu a nechávám tam provlhlý jícen chodby se zdmi udušenými mechovým kobercem.

Před obchodem si beru přistavěný kočárek zašlé modré barvy a kontroluji, zda můj kočičí společník stále dýchá. Nevzdal to. Tlačím kočárek do kopce a všímám si, že déšť přestal. Lidé smutně pochodovali se sklopenými hlavami v rukou držíce opadané růže.

Spěchám. Mám pocit, že ručičky mých hodin se s jistotou rozběhly o mnoho rychleji, než měly naprogramováno.

Před veterinární klinikou vyndávám svého pohublého přítele z kočárku a pospíchám do čekárny. Snažím se ho držet jemně, nechci už mu víc ublížit Slabě mňoukne. Ten zvuk mi vrazil do ušních bubínků malé klínky. Snažím se uklidnit.

V čekárně, vymalované křiklavou červenou, je spousta lidí. Usmívají se a vzájemně konverzují o svých problémech. Zakryl jsem kocoura bundou, uvnitř bylo chladno. Po každém mém kroku se na skleněné podlaze vytvořil pavouk. Jednotlivá praskání skla byla zapisována na digitální tabuli připomínající tabuli odjezdů na vlakových nádražích. Neváhám, nemám moc času.
„Mohli by jste mě pustit, je to akutní.“ Kontroluji stav mého společníka. Bojuje.
„Mladej pane, to může říct každej.“ Žena ve středních letech, oblečená v kostkované zástěře se na mě usmála. Mám chuť ji něco říct. Mám chuť ji říct, že je arogantní potvora a že mám na těle přitisknutou chlupatou bytost, která okamžitě potřebuje pomoc. Mlčím a čekám. Přemýšlím. Nad vším.

Dveře do ordinace se otevřely. Vbíhám tam jako první. Nestíhám se ani rozkoukat po místnosti. Dívám se tupě před sebe, na zašpiněné boty lékaře.
„Musíte mi pomoct, mám tu kocoura. Musíte ho zachránit.“
„Mikeše?“ Udivil mě, nepamatuji si, že jsme kdy předtím viděli. Jeho ostré rysy obličeje bych si určitě pamatoval.
„Ano, to je on.“ Rozepínám bundu a tichým hlasem se ho naposledy snažím uklidnit.
„Ale vždyť toho má vaše matka. Chodí s ním pravidelně na očkování. Rozepínám bundu, kde nic není a spokojeně jsem si oddechnul. Zapínám bundu a odcházím zpět domů ke svému společníkovi, potkanovi.

Hodiny na zdi se určitě zase zastavily.