V předvečer Štědrého dne

Proč nemůže sněžit?
Byla už dávno tma, když jsem kráčel vylidněnou ulicí. Nikde nebyla ani noha, až na ty mé. Zvuk dopadajících kroků na pevnou zem se nesl ozvěnou dál. Jakoby ohlašoval, že ne každý v tuhle dobu leží zachumlaný v peřinách, ale že se najdou i tací, kteří oči zavřené nemají.
Proč jsem musel zrovna já vstávat uprostřed noci a spěšně se oblékat jen kvůli tomu, abych mohl jít vstříc své starší sestřičce. Proč vůbec chodila toho večera ven? To byla samozřejmě jen řečnická otázka, protože já moc dobře věděl, co nebo spíše kdo ji k tomu přiměl. Její mizerný přítel, který by si zasloužil za to, jak se k mé sestře chová, menší úpravu fasády.
V jednu chvíli jsem o tom dokonce i přemýšlel, ale nikdy jsem nedostal dostatečný impuls k tomu, abych s ním ztrácel čas a abych si zbytečně ničil klouby na rukou. Alespoň do tohohle večera. Když jsem celý rozespalý zvedl telefon a ozvala se má sestra, která zjevně plakala, vařila se ve mně krev. Sevřel jsem pěst, až se mi nehty zaryly do kůže, když jsem slyšel, co ji ten pitomec provedl. A když po mě chtěla, abych pro ni přišel k nádraží, tak jsem souhlasil. Co jsem taky jiného měl dělat?
Měl jsem ji tam nechat? Ne, to by nešlo. S rozhodnutími, které sestra udělala sice nesouhlasím, ale to neznamená, že se na ni vykašlu, když mě nejvíc potřebuje.
Ten zvuk. To škrábání. Rozskočí se mi z toho hlava.
Takže jsem nakonec skončil tím, že jsem si to namířil přímo přes půlku města k vlakovému nádraží. Navíc v té zimě. To bylo taky jediné, podle čeho se dalo poznat, že jsou Vánoce. Den před štědrým večerem byla jenom neúnosná kosa, ale sníh žádný. Pomalu jsem si na to začal zvykat, když jsem několik posledních let nezažil skutečné bílé vánoce.
Co je s tím počasím sakra špatně? To nemůže spadnou alespoň pár chladivých sněhových vloček? Ani kapánek? Ne, nejspíš prostě nemůže. Musí si to schovat až po vánocích, tedy v době, kdy už to nemá tu správnou symboliku.
Zrovna kolem projelo auto. Jediné, co jsem toho večera viděl v pohybu. Každý normální člověk totiž spal. Až na mě.
Z toho škrábavého zvuku mě začíná bolet hlava. Přestaň! Přestaň!
Přidal jsem do kroku, protože vlak s mou sestrou měl za půl hodiny přijet a já ji nechtěl nechat na nádraží samotnou. Navíc v takovém stavu. Ale já jí vymlouval, aby chodila na tu oslavu. Beztak tam nikoho neznala a kamarádi jejího přítele jsou stejní potomci, jako on sám. Jenomže vymluvit si to nenechala. Postavila si hlavu jako vždycky a jako vždycky to dopadlo špatně. Člověk by si říkal, že má víc rozumu než já, když je o pár let starší.Ale to by se šeredně spletl.
Po pár dalších minutách jsem konečně mohl provolávat slávu. Nádraží už totiž bylo na dohled. Stačilo jen přejít přes silnici a pak urazit jen pár dalších metrů.
Pohlédl jsem na temné nebe a modlil se, aby konečně začal padat sníh. Bez něj si totiž vánoce v tom pravém slova smyslu neumím představit. Možná jsem jako malé d….

To škrábání se stupňuje, jako by se to rozhodlo proškrábat si cestu ven z mé hlavy. Ale počkat, to přeci vůbec není škrábání….
Zprvu jsem necítil nic. Pak mne zasáhla vlna bolesti a bezmoci zároveň. Z úst mi vytekla krev. Tak teplá a tmavá. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Jen tak jsem ležel s doširoka otevřenýma očima a zíral na nebe.
Do toho obrazu mi vlezl nějaký muž. „Jsi v pořádku, chlapče? Slyšíš mě?“ říkal mi.
Odpověděl jsem mu, že mi nic není, ale odněkud se ozvalo jen bezmocné zachrčení. Chtěl jsem se podívat, odkud to jde, ale nemohl jsem pohnout hlavou. Stále jsem jen zíral nahoru. Muž mi zmizel z očí, ale slyšel jsem, že tam stále je. S někým mluvil, naléhavým tónem.
Ten zvuk se pořád zesiluje. Škráby, škráby, škráb. Ne, už jsem říkal, že to není škrábání. Je to spíš, jako nějaké bubnování. Bum bum. Bum bum. Stále se to zrychluje.
Zničehonic jsem na obličeji ucítil něco chladného a studivého. A za chvíli znovu a znovu a znovu. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Konečně sněží. Budou ty správné bílé vánoce.
A zvuk ustal stejně rychle, jako se objevil.