pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...7

Kapitola sedmá

Nevítaný pan Robak

Bylo poklidné, středeční, prosluněnné dopoledne. Doktor, sestra, jakož i celá nemocnice měli běžný pracovní den. Nic převratného se nestalo. Žádný zázrak, ani žádná tragédie. Doktor i sestra si dělali své povinnosti a své city k sobě si nechávali na večer. Občas sice na sebe očkem mrkli, ale to bylo všechno. Nezasvěcený pacient by rozhodně nic nepoznal. Doktor dodělal, pro někoho tak strašně důležitou, úřednickou práci. Sedíc v křesle si protáhl záda a natáhl se do spodního šuplíku pro svůj pracovní deníček. Chtěl do něj zapsat dění z předešlého dne. Mohlo by to vypadat, jako že má jen tři, čtyři pacienty, ale do deníčku si zapisuje pouze ty zajímavé.
Běžné pokusy o sebevraždu z nešťastné lásky, nebo z důvodu ztráty zaměstnání, či ze stráty úcty k sobě sama, tak to ho moc nezajímalo. A co pacienti s nejrůznějšími depresemi? Tak depresí za svoji praxi poznal už tolik, až se mu pomalu začíná zdát, že co člověk, to jiný druh deprese. Za jeho mladých let se toto slovo tolik nepoužívalo. Samozřejmě, i tehdy byli lidé zkroušení a zralí na skok, ale nikdo o sobě nikde nevykřikoval „mám depresi !“. Jo jo, věci by se měli pojmenovávat pravdivě. Dříve, když dítě ve škole zlobilo, tak to byl pro ostatní lump a sígr. Dnes se mu říká hyperaktivní. Dříve, když byl někdo líný, tak byl lenoch. Dnes na sto procent trpí únavovým syndromem, nebo je společensky nepřizpůsobivý. V obouch případech by se pacientovi pomoci dalo, avšak mohlo by to mít neblahý dopad na jeho psyché, a tak se o něm raději prohlásí, že se musí počkat až ho to přejde. A ono ho to opravdu obvykle přejde. Většinou kolem dvanáctého, v čase výplat. Dříve kdyby se dva kluci vedli za ručičku, tak se z toho celá vesnice posměje smíchy. Dnes jsou registrováni. Dříve když se člověk vzbudil se špatnou náladou, tak to rozchodil honěním plánu a budováním pětiletky. Děti většinou vstávaly brzy a tak na nějakou špatnou náladu neměly ani pomyšlení. Když náhodou děti přeci jenom nějaký splín po ránu měly, tak ho rozehnala raní družina. Dnes né. Dnes si člověk ihned vezme prášek a šupky dupky k psychoušovi. Samozřejmě že se všemi svými pacienty soucítil a snažil se jim pomoci, byl to přeci poměrně dobrý doktor, ale do jeho deníčku se takovéto případy nedostaly. To by měl za rok takové deníčky alespoň tři. Možná i čtyři. Pět ne, takovou kapacitu jeho ordinace zase neměla. Když k němu přišel člověk v psyché tísni a řekl mu hned co ho tak strašně tíží, tak pro něj přestal být, nadneseně řečeno, zajímavý. Jeho bavilo odhalovat, zkoumat a hledat kořeny lidských těžkostí. Za svoji několikaletou praxi měl již v deníčku zapsané případy úsměvné, dalo by se říci až komediální, avšak našlo by se mezi nimi i pár jiných. Takových, na které nerad myslí. Takových, při kterých mu při pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Takže jeho deníček je vlastně jeho zběratelský počin. V posledních pár dnech ho asi dvakrát napadlo, že frekvence kuriózních případů se nějak zvýšila. Tato myšlenka mu však jen proběhla hlavou a již ho nijak více nezatěžovala. Když začínal psát, byl vyrušen nějakou pracovní povinností. Rychle ho zaklapl, zastrčil do šuplíku a odběhl za prací.
Na deníček měl pak čas až pozdě odpoledne. Venku prokoukávalo sluníčko mezi mraky. Jeho paprsky se ještě snažily prosvítit den, avšak bylo již pozdě. Už neměly žádnou sílu. Snad zítra. Teď nastoupí Měsíc. Teď bude on svítit na celou spící zemi. Snad se nic nestane. Snad se těm, co si to zaslouží, bude spát krásně. Snad se těm, co si to také zaslouží, bude spát špatně. Snad Ti, co spát nesmí, neusnou. Snad doktor bude mít klidný a spokojený spánek. On si to rozhodně zaslouží. Vždyť díky jemu má teď mnoho a mnoho lidí krásné sny. Ale zatím na spánek ještě čas není, večer teprve přichází a noc ještě nenastala. Doktor, sedíc v křesle, si důkladně protáhl záda. Po celém dni si připadá poněkud zdřevnatělý. Tělo ho sice trošku bolí, ale duše je celkem spokojená. Zase pomohl několika lidem, zase to nebyl promarněný den. Ti, kterým dnes pomohl, do deníčku nepříjdou. Byly to samé „nezajímavé“ případy. Sedí u stolu nad svým zavřeným deníčkem. Jednou rukou si podpírá bradu. V druhé ruce drží propisku, jeho prsty si s ní pohrávají. Kouká na desky deníčku. V hlavě si formuluje svoje myšlenky, které za pár chvil napíše. Na jeho obličeji bez úsměvu, dalo by se říci že byl až zasmušilý, bylo přeci jenom znát, že v hlavě nemá žádné chmurné myšlenky, ale naopak. To prozrazovaly oči. Ty prozrazovaly jeho spokojenost jakož i sladký pocit z užitečnosti pro ostatní lidi. Měly pravdu. Nelhaly. Bylo to tak.
Začal listovat v deníčku a hledat příslušná písmena. Nejprve našel pana Swojku. U toho mohl udělat hvězdičku. To znamenalo propuštěn. Když udělal hvezdičku, tak si ještě přečetl ty své poznámky. Jen tak. Snad byl jen zvědavý na svůj sloh. O panu Swojkovi toho věděl až dost. Pak pokračoval dál. Na řadu přišel Ronecki. Na jeho stránce již hvězdička byla. A to den stará. Také o něm si přelouskal své poznámky. Jak si tak čte, tak si začíná uvědomovat, jak se mu v hlavě mísí pocit radosti s podivným smutkem. Odvrátí své myšlenky od řádků v deníčku a snaží se soustředit na ten svůj podivný splín. Pozvedne svůj pohled, zadívá se kamsi do nekonečné dálky.
„Mě se po nich stýská. Byli to moc fajn lidé. Krásně se mi s nima pracovalo. Byli tak krásně tajemní. A teď jsou pryč. Ať příjdou zase! Nebo ať příjdou jiní. Prosím!“
Tyto myšlenky mu několik minut létají hlavou, ale pak jsou zahnané touhou nezkazit si splínem tento krásný večer. To se mu podaří. Přestane na to myslet a dál listuje v deníčku. Nalistoval si pana Signera.
„Ten šel domu dneska dopoledne. Byl to dobrej chlapík. Ať má hodně štěstí“ pomyslí si a dolu, na spodní, pravou část stránky namaluje malou, mnoha paprskovou hvězdičku. Ať mu svítí.
Dopsal. Odložil propisku a spokojeně se opřel do křesla. Najednou si vzpoměl na jednoho ze svých nejmladších pacientů. Do hlavy se mu draly myšlenky na malého kluka. Na toho, co se všeho moc lekal a pak ve finále ještě chudák malý našel hrozného utopence. Vzpomínal na něj. Vybavoval si, jak ho rodiče přivezli v úplném tranzu. Nevnímal, jen měl vykulené oči a sípal. Naštěsti se z toho za pár dní velice dobře dostal.
„Ono pár dní v naprostém klidu, přátelské okolí a ty správné prášky udělají divy“ pomyslil si a na tvář mu nabíhal srdečný úsměv. Byl rád. Za sebe, za kluka i za rodiče.
Prudce ho píchlo u srdce. Až sebou cuknul. Myslel že má infarkt, nebo něco takového. Čekal další bolest. Ta ale nepřicházela. Zažíval velice podivné chvilky. Počáteční bodnutí u srdce, jako by se měnilo. Jako by se změnilo v mráz, který mu teď běhá v těle. Vběhne do žaludku a celý ho sevře. Chce se mu zvracet. Rychle si dá ruku před pusu a kouká po nějakém kýbli. Za několik vteřin se mu ale již zvracet nechce. Usedne zpět do křesla. Najednou ucítí na zádech strašlivý chlad i tíživý pocit. Jako by měl na zádech obrovskou kostku ledu. Celý se v křesle skloní a pomalu jde k zemi. Rázem je i tento pocit pryč. Pomalu se vzpamatovává, když tu mu na jeho rukáv ukápne kapička potu. Jeho potu. Sáhne si na čelo. Rukou ho otře. Je spocen, jako by právě uběhl tři maratony v padesáti stupňovém horku. Vůbec neví co si má myslet.
„Patrně nějaká chřipka“ napadne ho a začne v šupleti hledat nějaký prášek. Najednou šuple vstekle zasune zpět, až se v něm polovina věcí přehází. Prudce se svalí zpět do křesla až to v křesle zapraská. Má vstekle zatnuté zuby, čelo svraštěné, v očích mrazivou nenávist a zlobu.
„Nic si brát nebudu! Ať chcípnu! Stejně to nemá cenu! Vyseru se na všechno a na všechny! Doprdele škoda že tu nemám nějakej samopal, já bych je teď vyléčil všechny ty...“
Již to nedopověděl. Najednou se zarazil. Pár okamžiků byl sám ze sebe naprosto zmatený.
Snažil si nějak vysvětlit co se mu to právě stalo. Zadumaně a nehnutě sedí. Snaží se na něco přijít.Začíná cítit jak mu srdce svírá smutek. Smutek, jaký člověk má, když ztrácí někoho kdo nebyl jeho srdci lhostejný. V hlavě se mu vybavují veselé oči. Potom celý veselý a rozesmátý obličej. Pak celý veselý a rozesmátý ten malý kluk. Pavlík. Vidí jak kolem něj vesele pobíhá. S milým úsměvem mu ten kluk děkuje. Pak od něj odbíhá k nějaké stromové aleji a po několika vteřinách ho překrývá hustá bílá mlha, která se náhle vynořila z okolních rozsáhlých luk. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale najednou je jeho vidina pryč. Oklepe se. Vstane z křesla, prochází se po místnosti.
Chce ten zážitek nějak rozchodit. Přemýtá nad tím co to bylo. Zároveň z hlavy nedokáže pustit tu myšlenku na toho malého kluka. Nechce si to připustit, ale má o něj strach. To se mu nikdy nestalo. Je sám ze sebe stále zmaten. Chce si to nějak sám pro sebe zdůvodnit.
„To bude asi tím, že jsem už dost unavený. Měl bych už jít pomalu domu“ pomyslí si a přistoupí ke svému stolu aby ho před svým odchodem kapánek uklidil. Přitom se snaží myšlenky na toho malého kluka zakrýt jinými myšlenkami. Krásnějšími. Začne myslet na svoji drahou, milovanou, zlatou, líbeznou a zbožňovanou „sestřičku“. To zabírá. Čím víc na ní myslí, tím se víc těší domu. Domů za ní. Stolek má poklizený. Přistoupí ke skříni a začne se převlékat.
Na stole mu začne zvonit telefon. Zrovna má zapletené ruce v rukávech pláště. Rychle se je snaží vymotat. Přitom procedí přes přivřené ústa několik slov, jukne vstekle na hodiny. Konečně se z toho pláště vymotal. Několika mohutnými přískoky přiskočil k tomu drnčícímu aparátu.
„Ano prosím, psychiatrie“ vyhrkne do sluchátka a snaží se krotit svou dýchavičnost.
Čeká kdo mu co z druhé strany odpoví. Ale tam je ticho.
„Tak haló, je tam někdo? Kdo volá? Haló!“
Volí hlas hlasitý, však vlídný. Začíná mu být jasné, že to bude patrně nějaký jeho klient. Minulý, současný, nebo budoucí. Se sluchátkem u ucha si sedne do křesla, neb začíná tušit, že tento telefonát pár minut rozhodně zabere. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Ale dech slyšet je.
„Tak haló! Prosím Vás, copak vám je? Mluvte. Nebojte se.“
Napjatě poslouchá. Doufá že už konečně ze sluchátka uslyší nějaký hlas. Začíná být nervózní. Pohledem nervózně jezdí po ordinaci, v hlavě se mu honí myšlenky na další postup. Nejvíc se bojí, aby volající najednou nezavěsil. To by patrně znamenalo konec. Konec volajícího.
Náhle se jeho nervózní pohled zastaví. Jeho myšlenky na další scénář jsou zbytečné. Strach o volajícího je pasé. Naopak. Když uslyší z druhé strany první slova, dostavuje se jaké si zklamání. Volá ten, na koho již čekal a na koho se tedy rozhodně netěší.
„Jo to jste vy? No dobrý večer.“
Na to mu volající také popřeje dobrého večera a omluví se, že volá takto pozdě.
„To nic, to je v pořádku. Tak copak se děje pane Robaku?“
Odpoví mu že nic.
„Nic se neděje? Tak pročpak mi voláte?“
„To vy přece víte moc dobře.“ zazní z druhé strany. Doktor překvapeně pozdvihne obočí.
„Prosím? Já to vím moc dobře?“
„Ale pane doktore....vy víte moc dobře že vám budu volat a nemáte z toho rozhodně žádnou radost. Je mi trochu líto, že mě nerad uvidíte.“.Ten hlas zněl smutně a upřímně.
Tyto slova, která měla naprostou pravdu, doktora pěkně překvapily. Teď se v něm mísily dva pocity. Pocit překvapení až údivu, spolu s pocitem trapnosti i selhání z jeho odhalení. Jediné co mohl dělat, bylo zapírat . Jenomže nějak nenacházel ta vhodná slova. Na čele mu začaly rašit krůpěje potu.
„To né, tak to není. Rád vás uvidím“
Volající se taktně „nechal přesvědčit“. Poté požádal o návštěvu. A to co možná nejdříve.
„Co nejdříve? A co tedy zítra v sedmnáct hodin? Hodilo by se vám to?“
Z druhé strany mu přichází souhlas.
„Tak tedy dobrá. Zítra v sedmnáct hodin se na vás budu těšit“.
„I já pane doktore. A děkuji za vaši ochotu. Užijte si s vaší láskou krásný večer. Dobrou“.
Volající svojí poslední větou doktora znova překvapil ale na nic nečekal, rychle zavěsil.
Doktor zůstal ještě chvíli sedět, svírajíc sluchátko pevně v ruce, kousek od hlavy.
Ještě před hodinkou měl krásný den. Teď byl vykolejený hned dvakrát. Za stolem zůstal sedět asi deset minut. Během té doby proběhla v jeho hlavě zásadní bitva. Bitva mezi špatnou a dobrou náladou. Když by vyhrála špatná nálada, tak by po celý zbytek dne o tom všem velice usilovně přemýšlel. Přitom by doufal, že na něco příjde. Nepřišel by však na nic. Na vůbec nic. Jeho špatnou náladu by odnesla i jeho láska. Buď by se jí nevěnoval, nebo by se z nějakého hloupého důvodu pohádali. Dnes však vyhrála dobrá. Pár vteřin trvá, než se jeho myšlení „přeprogramuje“ na náladu dobrou. Pak cítí, jak se to rozšiřuje jeho celým tělem. Je to asi nějaký dobrý vir.
Rázně vstane z křesla a postaví se ke svému stolu. Jako nějaký generál.
„Tak tu svoji malou slabost jsem pěkně překonal a z toho, že se Robak náhodou trefil nebudu dělat žádnou vědu. Nejsem vědec!“ řekl polohlasně sám pro sebe a rychle se začal chystat k odchodu.
Za pár minut se dveře v ordinaci zabouchly, všechna světla zhasla a klíč v zámku zarachotil.
Druhý den ráno vše probíhalo jako obvykle. Doktor posnídal své milované koblihy a přitom si přečetl své oblíbené noviny. Ještě přitom usrkával lahodnou černou kávu a občas na sebe se setrou srdečně mrkli. Oba měli dobrou náladu a ještě se zalíbením vzpomínali na včerejší večer. Venku slunce vesele svítilo a na obloze byl jen jeden jediný bílý, malý, mráček. Jak říkám, den probíhal naprosto normálně. To znamená, že po snídani doktor udělal kolečko po svých pacientech kteří byli ležáci a pak ho v jeho ordinaci navštívilo několik jeho pacientů docházkových, nebo li ambušů. A tak čas vesele ubíhal. Ani se nenadál a bylo několik minut po poledni. Skočil si na oběd. Po krátké přestávce ještě vyřídil několik ambušů objednaných na odpoledne. Něco po šestnácté odešel dnes již předposlední člověk. Když se za ním zabouchly dveře, tak doktor zůstal sedět za svým stolem. Svůj nepřítomný pohled směřoval oknem ven a přitom si sumíroval dnešní den. Dnes to byly zatím jen samé, pro něj, nezajímavé případy. Nic extrovního. Avšak tušil, že se to brzy změní. Jenomže když věděl kdo ho ještě čeká, tak z toho moc dobrý pocit neměl. Dneska by se bez zapeklitého případu klidně obešel. No co se dá dělat. Malý, býlí, bezvýznamný mráček narostl. Už to byl velký, šedivý oblak, pokrývající téměř celou oblohu. Sluneční paprsky neměly šanci.
Ačkoliv včera v tuhle dobu dopadaly na zem ordinace ještě poslední sluneční paprsky, dnes již bylo nutno rozsvítit všech osm párů bílých zářivek. Šedivý oblak těžkl a těžkl. Zvedl se vítr, který smetl všechen prach ulice. Trochu se i ochladilo, ve vzduchu byl víc a víc cítit déšť. Doktor odvrátil svůj pohled od okna. Zajímalo ho kolik je hodin. Bylo již téměř pět. Když pak znova vrátil svůj pohled na okno, uviděl už po něm stékat kapky deště, které na sklo vrhá zesilující vítr. Déšť nabírá na intenzitě. Je slyšet jak mohutný déšť bouchá na parapet. Otevřou se dveře a vejde sestra. Zalamentuje nad počasím a jde si po svých věcech. Začne zase něco rovnat v jedné z jejich skříní. Na její zalamentování doktor jen smutně pokývne hlavou. Dál sleduje dění venku.
V bouchání deště na parapet málem zanikne ťukání na dveře. To zaslechne jen sestra.
„Neklepal někdo?“ zeptá se nahlas, když předtím bleskově odložila věci a zbystřila.
Její otázka vytrhne doktora z rozjímání.
„To už bude asi on“ pronesl doktor s mohutným povzdechem. Koukne přitom na hodinky.
Sestra doktora probodla podivným pohledem. V něm se míchala víčitka, nevěřícnost i solidarita.
„Robak? Jéžiš marijá, to snad ne“.
Jen to dořekla, tak bylo slyšet další zaťukání. O poznání mohutnější.
„No jó, už jdu. Moment.“ zavolala a kvapně odkládala věci do skříně.
Za pár vteřin již otvírala dveře. V otevřených dveřích stál pan Robak se složeným, černým, pánským deštníkem z kterého mu ještě kapala voda. A to tak že celkem dost.
Jakmile sestra otevřela dveře, tak se oči doktora a pana Roba vzájemně střetly. Jako by jejich pohledy čekaly v místech, kde věděly že se potkají. Doktor měl ve zvyku, tak jako mnoho jiných lidí, udělat si úsudek na člověka již po několika sekundách. Robak byl tak nějak normálně vysoký. Byl hubený, až vyzáblý. Měl na sobě kostkovanou, flanelovou košili a hnědé manžestráky. Obutý byl v nějakých normálních sportovních botech. Do teď by to šlo. Ale. Někdo má obličej kulatý, někdo hranatý. Robakův obličej byl špičatý. Tak špičatý, že to na Robakovy muselo zaujmout snad každého. Když k tomu ještě přidám dozadu česané, nafoukané, blonďaté vlasy, dodám zapadlé, malé, modrá očíčka a to vše podtrhnu velkými, sytými rty a celkově bledým obličejem, tak můžu konstatovat, že Robak tedy rozhodně žádný sympaťák nebyl. A takový první dojem si o něm udělal i doktor. Když Robak pozdravil, tak doktora ten večer překvapil poprvé. Jeho hlas se k němu vůbec nehodil. Zněl sympaticky. Takový hlas by člověk přiřadil k největšímu lamači dámských i dívčích srdcí a srdíček. Mluvil dostatečně hlasitě, zřetelně a ostře vyslovoval, avšak barva a tón jeho hlasu hladily naslouchajícího po duši.
Sesta z toho byla také překvapena. Na několik vteřin se neovládla a zůstala na Robaka jen zírat.
Oba dva jako by díky jeho hlasu v jejich duších roztáli. Jejich prvotní ostych byl pryč.
Robak vešel s dokapávajícím deštníkem do ordinace. Lítostivě se kouknul na kápance za sebou.
„Já se moc omluvám jak jsem vám tu nakapal. Taková potopa. Nezlobte se prosím.“
Sestra s nehraným úsměvem na rtech opáčila, že se nic nestalo a okamžitě se jala s hadrem bojovat proti té potopě. Za několik okamžiků vyhrála. Pak pokračovala dál ve své práci.
Robak si odložil deštník na věšák a pověsil přes něj i svoji zvlhlou flanelovou košili. Pod ní měl červené tryčko se zelenými rukávy. Za pár okamžiků se Robak již uvelebuje v hnědém, návštěvnickém, křesle. Doktor se také pohodlně usadí ve svém a kouká na Robaka.
„Tak ještě jednou dobrý večer pane Robaku“ povídá doktor vlídným hlasem.
Na to Robak přestane jezdit pohledem po ordinaci, přestane si mnout nervozně ruce a podívá se na doktora. „Dobrý, dobrý večer“. Robakův hlas, jakož i celý Robak jsou nervózní.
„Nechcete se napít? Nebo nechcete čaj, či kafe?“
Robak jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktorovi připadá nějaký zadumaný. Nebo snad zaražený.
Doktor má v úmyslu probořit co nejdříve bariéru ostychu, možná i nedůvěry.
„Jsem moc rád, že Vás poznávám.“
Robak jen pokyne hlavou. Jeho pohled zamířil k oknu. Venku přestalo pršet. Doktora, když vidí kam Robak kouká, napadne jiné téma.
„To byl ale hrozný slejvák, že?“
Na tyto slova Robak reaguje. Až překvapivě razantně. Koukne na doktora a trošku se usmívá.
„Ano, byla to velká průtrž. Ale já věděl, věděl že přijde“.
Na jeho slova doktor překvapeně nadzdvihne obočí.
„Opravdu? Vy jste věděl že přijde taková průtrž? A jakpak jste se to dozvěděl?“ doktor byl rád, že se jejich debata takto pěkně rozjíždí. Byl hrozně zvědavý co mu na to Robak odpoví. Čekal že mu řekne, že to viděl někde ve snu, či že měl nějaké vidiny, či jiné tajemné vnuknutí.
Robak poznal jak to doktora zajímá. Trochu se pousmál a zdálo se, že si to vychutnává.
„Ano, věděl jsem že přijde přeháňka. Sice né tak velká, ale byl jsem si jist že něco přijde. Říkali to včera večer v předpovědi počasí“ řekl to klidně a doktorovi se zdálo, že Robak musí svůj smích dovedně skrývat. Pěkně mu naletěl. Doktor se raději začne smát.
„Ahá, tak oni to říkali v předpovědi....a já v tom viděl hned něco tajemného“.
Robak mlčky sleduje smějícího se doktora. Na jeho tváři je také vidět slabý úsměv. Smích na obouch tvářích začne pomalu mizet. Doktor rychle razí další cestu jejich rozhovoru. K tomu ještě přemýšlí, proč si z něj Robak udělal takovouto srandu. Že by mu chtěl ukázat kdo má tady navrch? Kdo na koho nemá a kdo si s kým bude hrát? Většina rozhovorů které v této ordinaci doktor vedl byla srděčných, vřelých, upřímných a snažila se přinésti nějaký užitek. Dotkor se začínal obávat, že tento rozhovor k nim patřit nebude. Robak si s ním patrně bude chtít jen hrát a vodit ho za nos. To si však líbit nenechá. A tak se mezi nimi pomalu schylovalo k bitvě.
Doktor mu chce dát ještě jednu šanci. Ještě se chce ujistit o tom, čeho se obává. Jak asi odpoví?
Zeptá se ho zcela vážně, bez známek úsměvu „Věříte i jiným předpovědím?“
Jejich pohledy se opět střetly. Jako by Robak takovou „zákeřnou“ otázku nečekal. Bylo mu jasné, kam tím doktor míří. A dost možná tušil i to co doktor. Tedy že se mezi nima schyluje k boji.
Robak se ironicky pousmál a opřel se v křesle. Ruce si položil na madla. Zhluboka se nadechl.
„Víte, pane doktore, já vím co by jste chtěl slyšet. Ale já Vám odpovím jinak. Kdybych Vám řekl co chcete slyšet, tak by jsme si třeba ani pořádně nepopovídali. Tak bádejte, bádejte. Vždyť Vás to přeci tak baví, ne? Ano, věřím i na jiné předpovědi. Třeba na předpověd vývoje cen ropy, na předpověď jak dopadnou naši fotbalisti na mitrovství, nebo i na předpověď kolik bude v zimě sněhu. A co Vy? Vy věříte také na nějaké předpovědi?“
Hlas Robaka byl nadále moc příjemný, ale slova co říkal se doktorovi vůbec nelíbila. Za prvé. Bylo jisté, že spolu budou bojovat. A hlavně...jak mohl vědět o jeho zálibě v bádání? Toho se chytil.
„Myslíte si, že rád bádám? Proč si to myslíte?“
Robak vypadal, jako by si připadal, že to poněkud přehnal. A bylo to znát i na jeho hlase.
„No, já jsem si myslel, že rád poznáváte nové a zapeklité případy. Vždyť třeba doktor co operuje se také musí dál a dál vyvijet. Také neoperuje celý život jen slepá střeva. Tak jsem to myslel.“
Doktor mlčky pokýve hlavou. Koukne ven, kde znovu, po krátké přestávce, začalo pršet.
Robak kouká na doktora, čeká další otázku. Dvě, tři minuty se nic neděje. Doktor jako by zamrzl.
„Nechcete se mně ještě náhodou na něco zeptat?“ optá se přezíravě Robak.
Doktor vrátí svůj pohled na muže v křesle. Souhlasně přikývne.
Robak ho trochu provokativně pobídne: „No tak se ptejte. Nebojte se! Ani nevíte jak strašně rád Vám odpovím! No prosím pane doktore!“
Na tváři doktora je vidět lehké, ironické, pousmání.
„Strašně rád mi odpovíte? Tak dobrá.“
Doktor se pohodlně opře ve svém křesle, v ruce si pohrává s tužkou a pohledem propichuje Robaka.
„Tak mě by tedy moc zajímalo, co Vás ke mně vlastně přivádí? Copak Vás trápí?“
V jejich rozhovoru, v jejich bitvě, má každou chvíli na vrch někdo jiný. Teď je na koni zase doktor.
Robak sedí dál pohodlně opřen v křesle s rukama na opěrách. Jeho tvář strašně zvážněla.
„Já se musím někomu vypovídat. V kostele by mi s tím nepomohli. Možná by mě i vyhodili. Ale i já mám svědomí. To mě trápí víc a víc. A za druhé.... Dějí se mi věci, které by se normálnímu člověku dít vůbec, ale vůbec neměli“ domluvil a smutně koukal na pána v bílém tryčku i kalhotách.
Doktor cítil a věřil, že tyto slova myslel Robak vážně. Začalo mu ho být trošičku líto.
„A copak Vám tíží svědomí?“
Robak se v křesle napřímil. Sklopil zrak k zemi a vypadal hrozně smutně.
„Moc mě mrzí, co jsem prováděl panu Roneckimu. Mrzí mě, že kvůli mně skončil u vás. Mrzí mě, že musel strávit noc na pokoji číslo patnáct. Moc mě to všechno mrzí, vážně!“
„Ale to vás již mrzet nemusí. Vše už je v pořádku. Pan Ronecki je v pohodě a doma!“.
Robak pozvedne oči. Doktor v nich vidí slzy. Na smutné tváři se objevuje lehký úsměv.
„Opravdu? Pan Ronecki je doma? Takže tu nebyl přes noc? To jsem rád“.
Tyto otázky doktor přeskočí. Přitom upřeně kouká na Robaka. Ten čeká, co mu řekne.
„Dostal jsem přeci od vás dopis ve kterém to všechno vysvětlujete. Víte o tom že jste mi ho poslal, nebo si to ani neuvědomujete? Neznáte nějakého Kasíka?“
Robaka tato slova očividně překvapila. Na své předešlé otázky úplně zapoměl.
„Já jsem vám poslal nějaký dopis?“
Doktor pokývne hlavou. Sklonil se k jednomu z šuplíků. Za chviličku vstane a dopis dá Robakovi.
Ten ho s nervózně třesoucími rukama rychle rozbaluje. Okamžitě začíná číst.
Nebyl dlouhý a tak ho má za pár vteřin přečtený. Znova ho složí do obálky.Vypadá, jako by se mu trošku ulevilo. Jako by spadl malý kamínek z jeho těžkého srdce.
„Tak se mi zdá, že to se mnou začíná být horší a horší. Vůbec si nevybavuji že bych vám tento dopis posílal. Ale písmo je moje, to je bez debat. A Kasíka taky znám, je to, tedy byl to můj pes. Ale najednou, z ničeho nic, začal být nemocný. Tak jsem ho musel dát rychle utrati....“.
Větu nedokončil. Jako by mu došlo něco strašně nepříjemného. Těžce polknul.
„Já ho, já ho asi utatit nedal.“
Smutně a bezradně koukal na doktora. Do očí se mu hrnuly slzy. Doktor nevěděl co říci.
„Ale no tak pane Robaku....uklidněte se, všechno bude zase v pořádku“.
Robak sklopil hlavu. Nesouhlasně s ní kroutí. Jeho hlas zní zoufale a tiše.
„Bojím se, že už nic nebude jako dřív. Možná bohužel, možná naštěstí. Je to se mnou horší a horší. Když jsem posílal vzkazy panu Roneckimu, tak jsem o sobě nevěděl vždycky jenom chvilku. Jako by mě něco nachvilku ovládlo, dalo instrukce, nechalo mě to provést a pak zase pustilo. Ale teď je to častější a častější. Pane doktore, prosím! Pomocte mi“.
Doktor zůstal chvilku zticha. V hlavě zpracovával slova pana Robaka. Začínalo mu být jasné o co tady jde. Napadlo ho, že když Robak přišel, tak přišel ten druhý. Suverén co všechno ví a lamač ženských srdcí. Teď tu před ním sedí ten první. Ten co by nezlomil srdce ani staré důchodkyni, ten co nic neví a je ze sebe celý zmatený. Sedí tu zkroušený v křesle a pozoruje ho jak nějakou modlu, doufajíc, že mu doktor dá nějaké rozřešení. Doktorovi je robakova zkroušenost dost nepříjemná. Nějak se přitom nemůže soustředit. Zkouší to nějak přerušit. Nějak ho rozptýlit.
„Nechcete sklenici vody?“
Robak nadšeně přitakává, jako by mu právě sklenice vody měla zachránit jeho ponurý život.
Doktor vstane. Vyndá z police flašku vody. Nalije jí do sklenky. Přitom stále cítí v zádech Robakův usilovný pohled. Pro kontrolu se ohlédne. Nemýlil se. Jejich pohledy se opět střetly. Pomalu jde k němu se sklenicí, čisté, bublinkaté vody. Opatrně, aby neubryndnul, mu ji podává.
Robak k ní natahuje ruku. Upocenou a trochu se třesoucí. Najednou ji však dává ryche zpět.
Doktor na něj jukne. V Robakových očí vidí jaký si záblesk šibalství.
„Ale né! To je voda s bublinkama? Tak tu nemůžu. Po takové vodě strašně krkám. A nerad bych, aby jste si o mně myslel, že jsem dobytek. Stačí, že jsem tu za magora,že?“.
Jeho ironický až přezíravý tón hlasu doktora zarazí. Tak rychlou změnou je překvapený. Je mu jasné, že teď před ním sedí zase Robak druhý. Ten suverén.
„A chcete tedy vodu z kohoutku? Nebo mám sehnat nějaký džus?“. Doktorův hlas tou jeho rychlou změnou poněkud znejistěl. To by se mu však rozhodně stávat nemělo. On sám si to uvědomuje a za toto malé selhání se na sebe trošku zlobí. Přitom doufá, že to Robak nepozná.
Robak se pohodlně svalí do křesla až opěradlo trošku zavrzá. Přitom si zhluboka oddechne a ještě přitom odpoví: „Á tak to nechte. Já už ani nevím že jsem měl žízeň“.
Doktor usedl zpět na své místo. Hraje překvapeného.
„Ale vždyť jsem se vás ptal a vy jste přitakával“
Robaka suveréna tato otázka rozhodně nezarazí. Přezíravým hlasem ihned kontruje.
„Ale to jsme si patrně jen nějak nerozuměli. To nevadí“.
Doktor na něj zkoumavě kouká, přitom souhlasně pokyvuje hlavou. Nic neříká.
„No a co budeme dělat teď. Budem si snad o něčem povídat?“ vizvídá Robak.
Doktor rychle přemýšlí jak dál. Má zvolit „úhybnou“ otázku, nebo přímou? Zvolí první.
„A nemáte třeba hlad? Nedal by jste si něco k jídlu?“
Suveréní Robak se až teatrálně ironicky podivuje.
„Ale ale...vy mě tu nějak hostíte. Nejprve pití, teď zase jídlo. Já už vlastně ani nevím, jestli jsem u doktora, nebo v restauraci. Hlad ani žízeň opravdu nemám a tak asi raději půjdu jinam“.
Robak se začne těžkopádně zvedat z křesla.
„Počkejte prosím Vás! Já už Vám nic nabízet nebudu. Samozřejme že jste u doktora. Posaďte se a v klidu mi povezte co jste mi chtěl říci“.
Doktor sleduje Robaka. Doufá v úspěšnost svých slov. Podařilo se. Ten na něj koukne a zase usedá zpět do křesla. Z jeho pohledu doktor mohl číst: „ha, to jsi se lekl že opravdu odejdu! Co?“.
Usedne však jen na kraj křesla. Jako by zase chtě za chvilku odejít. Nahne se k doktorovi. Jako domluvá otec synovi, jako domlouvá učitelka žáčkovi, tak promluval Robak k doktorovi.
„Pane doktore, já jsem Vám chtěl jen říci, aby jste si se mnou nedělal těžkou hlavu. Jsem prostě jaký jsem. Řešte si ty vaše zapeklité případy a vychutnávejte si ještě ten klidný život. Já teď vstanu. Vezmu si svojí košili a deštník a pomalu odejdu. Vy tu budete sedět, ani se nehnete. Zavřu za sebou a vy už mě necháte na pokoji. Je Vám to jasné? Uděláte co jsem vám řekl?“
Jeho hlas zněl neuvěřitelně. Jeho hlas by teď ukonejšil i šáleného medvěda. Určitě by ukonejšil i sestru. Ta tu však není. Patrně pobíhá někde po nemocnici. Hlas se nese tichou ordinací.
Doktor s otevřenou pusou zírá na Robaka a jen nepatrně pokyvuje hlavou. Na Robakově tváři je vidět úsměv. Ne moc velký, zato velmi, velmi ironický, nebo povíšenecký. Vstane. Dělá přesně to co říkal. Ani přitom nesleduje co dělá doktor. Síle svých slov věří. A tak to má být. Cestou ke dveřím ještě pohlédne oknem ven. Je už téměř úplná tma a tak venku vidí již jen zářící světlýlka z dalekých domů a ze vzdálených lamp. Ještě koukne na nástěné hodiny. Pak tiše zavírá dveře.
Dveře se tiše zaklaply. V ordinaci nastalo naprosté ticho. Doktor zůstává sedět za stolkem a civí do prázdna. Sedí tam bez mrknutí, téměř i bez dechu. Teprve až po několika vteřinách mrkne. Pak zas a zas. Začíná mrkat normální frekvencí. Zhluboka se nadechne. Jako by dýchal jen napůl a přitom se maličko dusil. Pomalu přichází k sobě. Opře si lokty o stůl a hlava mu spadne do dlaní. Dlaněmi si mne obličej a připadá si tak nějak praštěně. Jako by včerejší večer pořádně přebral, jako by čučel celý den z deseti centimetrů na velkou televizi, jako by venku stoupnul, nebo klesnul tlak. A jak pomalu zase začíná ožívat, tak víc a víc přemýšlí nad tím, co se mu to vlastně stalo. Co to jako mělo být? V hlavě se mu začíná točit jedna doměnka. „To snad není pravda, on mě ten Robak snad zhybnotizoval. No určitě. Co jiného by to bylo?“.
Do ticha ordinace se ozve zaklepání. Doktor zbystří a koukne na dveře. Jako by je chtěl prokouknout a spatřit kdo že je to za nima. Pár vteřin na ně upřeně hledí, uši napnuté. Klepání je slyšet znova. Doktor dál sedí za stolem. Jeho zvědavost stoupá. Vlastně sám ani nechápe, proč nevstane a nejde otevřít. Je to přeci tak snadné. Patrně to bude ještě následek té lekce, kterou dostal od toho namyšleného a suveréního lamače ženských srdcí. Od toho zlého Robaka.
„Ano, vstupte prosím. Myslím, že je odemčeno“ zvolá přes celou ordinaci a upřeně sleduje dveře.
Vůbec nic se však neděje. Čeká, dveře se ani nehnou. Po chvíli klepání zazní znova.
„No tak vstupte! Je odemčeno!“. Znova zavolá přes celou ordinaci, teď však o poznání hruběji.
Na jeho zavolání nikdo nereaguje. Vstekle se odsune od stolu a s jadrným slovem na rtech prudce vyráží ke dveřím. Prudce zmáčkne kliku a ještě prudčeji za ni trhne až mu závan od dveří pohne pěšinkou. Na rtech má připraveny slova, která si klepající za rámeček rozhodně nedá.
Když spatří toho kdo klepal, tak se zarazí. Cítí jak zněj ten vstek padá a přitom si sám před sebou připadá trapně. Je mu trápná ta jeho reakce. Je mu trapné, že ho vytočilo zaklepání na dveře. Přijde mu hloupé i to, jak si neuvědomil, že by to na něj mohl klepat někdo v nouzy. Těžce polkne a v hlavě hledá nějaká vhodná slova. Najednou je vlídný. Mluvit však začne Robak. Jeho řeč je trhaná a kostrbatá. „Já jsem, já jsem nechtěl, odejít. Moc se omluvám jestli, jestli jsem řekl něco urážlivého. Neudělal jsem něco ošklivého? Prosím. Mohu jít znova k vám?“ .Robakova slova znějí ztrápeně a on sám se tváří provinile. Jako školáček co utekl z hodiny matematiky když nemohl sečíst dva zlomky. Doktor se na něj soucitně pousměje a rozevře naplno dveře. To jako znamení aby šel dál. Doktorovy to je všechno jasné. Tedy alespoň si to myslí. Teď tu před ním stojí zase Robak druhý. Robak se pomalu sune zpět do ordinace. Jako by se styděl. Jako by se vracel na místo, kde spáchal něco strašného, nebo kde zažil obrovský trapas. Když prochází kolem něj, tak mu doktor položí ruku na rameno. Oba dva to chápají jako povzbuzení. Robak pozvedne svůj proviněný pohled a oči se mu nepatrně rozjasní. Jejich pohledy se střetly. Doktor se na něj vlídně usměje. Stojí proti sobě uprostřed ordinace. Na venkovní parapet opět začal bubnovat déšť.
„To je v pořádku. Vůbec nic se nestalo“ uklidňuje Robaka doktor.
Na Robakově tváři je vidět hořko sladký úsměv.
„Vy jste neodešel. Vy tu teď stojíte předemnou a povídáte si se mnou. To odešel on!“.
Robak na doktora mlčky kouká a doktor z jeho obličeje cítí, že to co mu říká, chápe.
„Vy se ho chcete zbavit. On je vaše skryté, temné, druhé já.“ Doktor udělá pauzu, to aby to Robak lépe vstřebal a také mu tím dává prostor pro případnou reakci. On však nic neříká. Jen stojí a lehce pokyvuje hlavou. Zdá se, že to opravdu chápe. Po chvilce doktor pokračuje dál.
„Takové skryté, temné druhé já máme všichni. To je normální. Jenomže u většiny lidí nikdy nevyjde na povrch. Většina lidí ho dokáže skrývat hluboko v sobě“.
Doktor zase udělal pauzu. Sleduje co na to Robak. Ten se tváří stále téměř stejně, jen se doktorovi zdá, že má na rtech nějakou otázku. Hned se na ní, s vlídností v hlase, zeptá.
„Chcete se na něco zeptat? Prosím, ptejte se.“
Robak se zatváří dosti rozpačitě, rukou si otře nos a potom tu otázku přeci jen vyklopí.
„Ano, ano, tomu bych rozumněl, rozdvojená osobnost, to je docela známá věc, ale jakto, že když „on“ dával tomu panu Roneckimu ty vzkazy tak mu to všechno vycházelo?“
Doktor se chápavě, ale i trochu ironicky pousmál. Rukou si podrbal břicho a rychle formoval nějakou schopnou odpověď. Popravdě odpovědět nemohl, neb to něvěděl ani on sám.
„To víte, člověk o sobě ví tak strašně málo... Něco víme o svojí psychice, dost toho víme o tělu, ale o tom, kdo to všechno řídí, tak o něm nevíme téměř nic“.Dokončuje svoji myšlenku týdne a přitom si s lišáckým úsměvem na rtech ukazováčkem klepe na prostředek čela.
Robakovi se jeho myšlenka líbí. Na tváři má pobavený úsměv a vřele přikyvuje.
Atmosféra v ordinaci se trochu uvolnila. Toho chtěl doktor docílit. Ve snaze proniknout do Robaka, pochopit jeho duši i myšlení a získat si jeho důvěru, pokračuje směle dál.
„Víte, kdybych věděl jak je to možné, tak už to přednáším někde na věhlasné univerzitě a pobírám za to tučné honoráře a rozhodně bych nezůstával v téhle díř... v téhle nemocnici“.
Robak z jeho myšlenky vypadá překvapeně. Trochu snad i zklamaně.
„Vás to už tady nebaví? Vás již nebaví pomáhat lidem? Víte kolika lidem jste pomohl? Kolik lidí do Vás vkládá svoji poslední naději v normální život? V normální život bez úzkosti, bez fóbií a bez různých halucinací? I pro mně jste jedna z posledních cest. Po vás mi zbývá ještě jedna. Poslední, definitivní, bolestivá a...a studená. Ale na tu mám ještě čas. Tedy, alespoň doufám.“.
Po těchto smutných, robakových slovech se doktor na několik vteřin naprosto zarazil. Jako by ho jeho slova celého zmrazila. Začal se za svá slova, sám před sebou, ale i před ním, dost stydět.
„Promiňte jestli se vás to nějak dotklo. Já to tak nemyslel. To byla jen taková sranda, taková hloupá nadsázka. Vím, moc dobře vím, že jsem pro mnoho lidí poslední záchrana. Přiznávám, někdy na mě přijde slabá chvilka, kdy si říkám, jestli to má všechno vůbec smysl. Ale když si vzpomenu na ty lidi, na tu jejich naději, tak vím, že musím pokračovat dál. Ti lidé co mi věří mi dávají sílu abych jim mohl pomáhat. Rozumíte mi? Víte jak to myslím?“
S vážným výrazem v obličeji kouká, co na to Robak. Ten se vlídně usmívá. Z výrazu jeho očí doktor pochopí jak moc mu Robak teď rozumí. Do ordinace vejde sestra. V ruce drží síťovou tašku. V ní několik zkažených pomerančů. Oba dva se podívají kdo že to vešel. Sestra je přejede pohledem. Pomeranče ihned hází do koše. Pak si jde dál ve svých povinnostech. Mezi dvěma muži nastane několik vteřin rozpačitého ticha. To rázným a vlídným hlasem přeruší až pan doktor.
„Pojďte, posadíme se a ještě si trochu popovídáme. Nechcete?“
Na tuto nabídku se Robak zatváří dosti nelibě a jen tak tak si stihne dát ruku před ústa aby skryl své mohutné zívání. Pak následuje ještě jedno a ještě jedno. Doktor ho nechává vklidu vyzívat. Očekává jeho zápornou odpověď. Čekal dobře.
„Ne pane doktore, nezlobte se, ale jsem najednou nějak strašně ospalý. Nenecháme to na zítra?“
Doktor přikývne. Z Robakových ospalých očí pozná, že to nehraje. Pravděpodobně.
„Prosím Vás pane doktore, nemohl bych přes noc zůstat u vás? Prosím“. Tyto zkroušená slova slyší doktor moc rád, tak trochu mu ulehčily práci. On sám totiž měl v úmyslu přemluvit ho aby tu zůstal. Moc rád ho tu bude mít pěkně pod dozorem.
„Ale to víte že tu můžete zůstat. To není žádný problém. Pěkně si odpočinete, já Vám napíšu něco na uklidnění a na klidný spánek, pěkně se vyspíte a ráno si o tom všem v klidu popovídáme. Co vy na to? Souhlasíte?“ doktorův tón hasu byl velice, velice milý, až „otcovský“.
Robak vypadal opravdu dosti ospale, ale také velice spokojeně. Souhlasně přikývl.
Doktor se spokojeně usmál, jako někdo, komu přesně vychází jeho plán. Kouknul na sestru, která zrovna v dřepu rovnala cosi ve spodních poličkách jejich skříně. Byl na ní moc pěkný pohled. Doktor se na ní zadíval a přerušilo ho až další robakovo zívání. Pak jí prosebně oslovil.
„Sestří, prosím Vás, postarala by jste se o pana Robaka? Zůstane tu přes noc.“
Sestra si stoupne a se slovy ochotného souhlasu přistoupí k Robakovy. Vzájemně na sebe juknou a za pár vteřin již Robak se setřičkou i se slovy díků opouštějí doktorovu ordinaci.
Když se za oběma zaklapnou dveře, nastává v místnosti opět ticho, které svými pravidelnými kmity ruší jen kyvadlo hodin. Doktor zůstává stát v prostředku ordinace. V hlavě mu ještě dobíhají myšlenky na rozhovor s Robakem. Zároveň začíná přemýšlet i o tom, co bude dělat teď. Patrně půjde domů napřed. Bude se těšit až přijde i jeho láska. Jeho sestřička. Jeho pomocníček v ordinaci, jeho krásný anděl v životě. Připraví krásnou večeři. Pak za svitu několika vysokých svíček spolu stráví krásný večer plný lásky a pohody. Je rozhodnut. Ještě ho napadne zkontrolovat zda má zavřené všechny zásuvky u svého stolu. Zasedne za stůl. Na stole spatří jakýsi dokument. Letmo přejede text. Ihned usoudí, že patří do spodní zásuvky.
Při zavírání té zásuvky uslyší jakýsi šramot. V ohnuté poloze zůstane nehybně několik vteřin. Snaží se identifikovat co to je a odkud to přichází. „Vypadá to že to jde z venku, jako od okna, jako by něco škrábalo na parapet. Že by byl na parapetu zase nějaký holub?“ takové jsou doktorovi myšlenky a musí se říci, že myšlenky poměrně přesné. Pomalu se zvedá. Pomalu, aby to nevyplašil. Co nejopatrněji jde po malých krůčkách k oknu.
Koukne na okno. Venku je však ale už tma. Vidí jen černo a zářící světýlka z domů a lamp. Povstane a velice, velice opatrně jde k oknu. Již z dálky kouká na venkovní parapet.
Když spatří toho, kdo dělá ty zvuky, tak ho to celkem dost překvapí. Takového návštěvníka by tu tedy rozhodně nečekal. Možná tak v zimě a to by byla ještě i tak velká náhoda. Oni jsou vrány dost bázlivé. Po parapetu se z jedné strany na druhou prochází velký černý pták. Doktor ho nějakou chvíli téměř nehnutě pozoruje. Pták se stále svižně prochází sem a tam.
„Jak se vlastně pozná vrána od havrana nebo krkavce? Není to spíše havran než vrána? On to bude asi nakonec krkavec. Já mám ale hrozné mezery ve vzdělání, to bych tedy vědět měl“. Tyto tři myšlenky mu momentálně zaměstnávají hlavičku. Doktor stojí nehnutě a stále sleduje toho ptáka. Havran, nebo vrána, či krkavec se najednou zastavil. Stáli k sobě čelem. Pták začal natáčet hlavičku a jeho černočerná očíčka si začala prohlížet pána stojícího za sklem. Pán za sklem stále stál nehnutě.
„Tak toho teda neznám. To také není on. To je ten chlápek co jsem ho viděl na ulici. Ach jo! Tak musím zkusit další okno. Já ho snad tentokrát nenajdu. Téda! To bych měl průser“ takové byly myšlenky krkavce o kterých pán za sklem neměl určitě ani potuchy. Nebo ano?
Nebo si vzpoměl na pana Pajese? Krkavec měl jasno. Musí hledat dál. Zatřepetal křídly a byl pryč.
Doktor byl z toho co viděl dosti překvapený. Občas se sice stane, že na parapet usedne unavený holub, ale aby se mu po parapetu procházel krkavec a pak si ho ještě k tomu prohlížel, tak to se mu stalo opravdu prvně. Odcházel od okna. Šel ke skříni ve které má pečlivě pověšené své cilvilní šaty. Otevřel ji a zarazil se. Jako by ho něco zcela a náhle totálně zmrazilo. Jako by ho někdo praštil tyčí přes hlavu a úplně ho omráčil. Jako by byl na elektriku a někdo mu vytáhl zásuvku ze zdi. A nebo vyndal baterky. Myšlenka která ho takto vykolejila byla myšlenka na pana Pajese. V hlavě se mu vybavil jeho příběh. Příběh, ve kterém dotyčného Pajese sťali a ve kterém jakýsi černý pták zvěstuje Pajesovi jeho blízký konec. Doktor zaklapne skříň a rychle usedá do svého křesla za stolem. Vytahuje svůj deníček ze zásuvky stolu a kvapně v něm začíná listovat. Hledá samozřejmě písmeno Pé. Pé, jako Pajes. Chce se přesvědčit, jestli se neplete. Je v příběhu pana Pajese opravdu oný tajemný, černý pták? Je si jistý že ano. Začíná číst. Čte rychle. Čte tak rychle až přeskakuje nějaká písmenka. Po chvilce již snad ani nečte. Jen jede očima po řádcích a hledá slova havran, vrána, krkavec. Měl pravdu. Oné slovo po chvíli opravdu, bohužel našel. Na jednu stranu byl rád, jeho paměť je dobrá, velice dobrá. Na druhou stranu ho začala tížit myšenka jak s tímto faktem naložit. „ Mám nad tím jen mávnout rukou a považovat to za obyčejnou náhodu, která to mimochodem určitě byla, nebo si mám začít myslet že to byl opravdu onen černý pták hledající pana Pajese? No tedy prohlížel si mě dost dlouho. Možná to byl opravdu on“ to byly myšlenky které se doktorovi stále honily hlavičkou. Chtěl je zahnat pryč, považovat to celé za náhodu a jeho momentální doměnky za nesmysl, avšak jeho unavený mozeček z celodení práce, se těchto „bláznivých“ myšlenek nějak stále nemohl zbavit. Nemohl, nebo nechtěl.
Seděl dál za stolem. V hlavě se mu praly dva názory, dva pohledy na věc, dva řístupy k životu. V prvním pohledu na svět mohl věřit na tajemno, být pověrčivý a za vším hledat nějaký vyšší smysl. V druhém pohledu mohl brát tajemno jen jako souhru mnoha událostí, lidem tak strašně blízkých. Vždyť mnoho tajemností má jednoduché řešení. A pověrčivost? Ta by podle něj mohla patřit kamsi do historie. Do dávných časů, kdy například černá kočka přes cestu donutila jít většinu lidí jinou cestou. A hledat nějaký vyšší smysl? To v druhém pohledu na svět také nemá místo. Vlastně je to i bezpečnější. Jeden by si z toho konečného poznání smyslu bytí mohl zkazit třeba i celý den. Náhle rychle vstal. Byl rozhodnut. Kvapně otevřel skříň a začal v ní něco hledat. Tam by měla být ukrytá, někde mezi jeho civilním oblečením a ochráněná před ošklivým okolním světem jakož i před ostrým dením světlem a bílým světlem zářivek, baculatá flaška tak krásně zlatavého nápoje. Nemýlil se. Byla tam. Vyndal ji na světlo.S lehkým úsměvem na rtech si jí chvíli prohlížel. Zlatavý vlnící se nápoj, ve kterém tancovaly paprsky světla a překrásná pestrobarevná etiketa, doháněly jeho chuťové buňky k šílenství. Ječely, hvízdaly, skandovaly různá hesla, mávaly vlajkami a transparenty. Konečně otevřel láhev a své hrdlo prolil několika mohutnými loky. Cítil jak ho to uvnitř hřeje. Co hřeje? Přímo spaluje. Bylo to tak strašně krásně nepříjemné! Prostě pocit, který umí udělat jen opravdová a kvalitní pálenka. A tak pro dnešní večer spláchnul svůj pohled na svět, ve kterém hraje prim jen tajemno a duchovno. Dnes večer vyhrál na plné čáře druhý pohled.
Uběhlo asi třináct hodin. Doktor znova vchází do své ordinace. Spolu s ním přichází i sestra. Oba mají skvělou náladu. Oba měli krásný večer. Oba mají lásku. Oba se mají rádi.Oba se milují. Teď by se dalo psát o tom jaký měli krásný večer a co všechno dělali, avšak to sem bohužel nějak nepatří. Tak jako nepatří, alespoň co si doktor myslel, jejich láska do jeho ordinace. Snad časem. Venku to vypadá na krásný den. Když doktor v bílém plášti dosedne za svůj stůl chystaje se vyřídit před ranní kávičkou několik lejster, je slyšet zaklepání na dveře. Se setrou na sebe překvapeně juknou. Kdo to asi může být? Oba očekávají nějaký problém. Naznačí jí gestem aby otevřela. Za dveřmi stojí v bleděmodrém nemocničním županu pan Robak. V doktorovi hrkne. Jeho dobrá nálada uletěla jako pírko v průvanu. Byl si jist že ho čeká nějaká nepříjemnost. Civěl na Robaka. Sestra ho uvedla dál a kvapně za ním zavřela dveře. Vypadal klidně, mile i spokojeně.
Proběhlo několik otřepaných frází, během kterých Robak usedá do pohodlného křesla.
„Tak pane Robak. Copak vás trápí?“
„Nic pane doktore. Je mi dobře. A proto jsem vlastně přišel. Nemohl bych jít už domů? Já úplně zapoměl na mého Alíka. On je tam doma chudák sám a já se bojím aby se tam netrápil, nebo aby neštěkal na celý dům. Můžu jít domů? Prosím. Nebo tam dojdu a zase se vrátím. Klidně se mnou někoho pošlete jestli nevěříte že bych se vrátil. To mi nevadí.“
Jeho dlouhý proslov i zmínka o psovi doktora poněkud překvapila.
„Vy máte psa? Psa Alíka? Já myslel, že jste psa měl a toho jste musel dát...a ten vám....no prostě že už psa nemáte“ zakoktal se, neb nemohl najít to vhodné slovo.
Robak vrhl na doktora překvapený pohled. Jako by nechápal kde tuto zprávu vzal.
„Né, to se nějak pletete. Já mám Alíka již dlouho a doufám, že tu se mnou ještě dlouho bude. Kdepak Alík, to je můj miláček. Moje zlatíčko. Bez něj bych byl úplně sám. Věříte mi?“ Robakův srdečný úsměv se s koncem věty z jeho tváře vytrácel. Doktora napadlo že žije asi úplně sám, ale zeptat se ho na to nechtěl. Bál se, aby ho nerozesmutnil ještě víc.
„Ale pane Robaku já vám věřím. A doufám, že vy věříte mně“.
Robak souhlasně přikývl. Jejich oči se střetly a doktor si začínal být jist. Robaka pustí. Jeho pocit o Robakově dobrém stavu sice sílil víc a víc, až ho to samotného překvapovalo, ale několik „prověřovacích“ otázek si odpustit prostě nemohl.
„Dobrá, já vás tedy pustím. Napíši vám nějaké prášky. Budete je brát?“
„Ano, jistě. Proč bych je neměl brát? Je to přeci pro mé dobro. Já nechci aby ve mně ještě někdy zvítězilo to druhé mé já. To kruté, nafoukané a chladné. Ne! To rozhodně nechci! Moc, strašně moc vám děkuji, že jste mi takto pomohl. Díky!“
Doktor se pousmál. Robakova slova díků ho příjemně hřála. To zlepší náladu každému.
„Ale to nic. Nemáte zač. Rádo se stalo. A prosím vás, jak že se jmenuje ten váš pejsek?“
Robak s odpovědí nezaváhal ani vteřinku. Přitom mu jeho oči začaly zase vesele zářit.
„No Alík. Alík se jmenuje to moje chlupaťoučké sluníčko“.
Doktor přitakává, tváří se spokojeně. Přitom však váhá. Váhá, zda li se má optat i na nedávnou, nepěknou minulost. Zajímalo by ho, co mu teď a tady řekne o těch vzkazech které dával tomu chudákovi Roneckému. Ale má obavy. Obavy, aby to Robakovi nějak neuškodilo. No jo, ale kdyby mu tato otázka uškodila, tak by to znamenalo, že ještě tak úplně fit není. Ono by to ani nebylo žádné velké překvapení, je tu přeci jen jeden den. Je pro. Opatrně pokládá finálovou otázku.
„A copak si myslíte o těch vzkazech co dostával ten pan Ronecki. Jakto že ty vzkazy tak vycházely? Myslíte si, že to byla všechno jen náhoda? Nebo to bylo nějaké kouzlo?“
Teď s vážnou tváří čekal co mu na to řekne. Robak zvážněl. Možná si uvědomoval, že teď jde o jeho propuštění a hledal tu správnou odpověď. Správnou odpověď, která ho pustí ven. Odpověď kterou od něj doktor očekává. Na druhou stranu možná opravdu přemýšlel o tom jak se to mohlo stát. Jak to mohlo všechno vyjít. Kdo ví? Snad jen Robak. Ale který? První? Druhý? Nebo oba? „Víte pane doktore, tak to nevím. To zůstane tajemstvím toho druhého. A můžu říct, že mě to vůbec, ale ani trošku nezajímá. Ať si to klidně nechá. Já už chci mít od něj klid“.
Jeho hlas byl klidný a slova taková, jaké chtěl doktor slyšet. Doktor vstal. S úsměvem na rtech podává Robakovy ruku. Je čas na loučení. Proběhne několik loučících vět a frází. Mezi tím přijde sestra, která je ihned doktorem požádána o „vyprovodění“ Robaka zpět do normálního světa. Zaklaply se za nimi dveře. Doktor si pohodlně hodil nohy na stůl. Z Robakova odchodu má radost.
Spokojeně si dal ruce za hlavu a dostal hroznou chuť na své doutníčky, které odpočívají v jedné ze zásuvek jeho stolu. Přitom ještě jeho pohled letí přes okno kamsi do daleka, do slunečného a příjemně teplého dne. Na jeho stole začal zvonit telefon. Otráveně se na něj podívá. Pak se po něm ze své polohy těžkopádně natahuje. To mu volal jeho kolega z vedlejšího oddělení. O nic nešlo, jen nějaká pracovní prkotina. Mezi tím přišla sestra. Hodila na „svého“ doktora kontrolní pohled. Kdyby se flákal tak by ho vzpužila. Sebrala ze skříňky tácek s prášky a šla je roznést. Pak přišly pro doktora první pracovní povinnosti. Pacienti, spolu s nejrůznějším papírováním. Jeho nezřízená chuť na doutníček byla tatam. Kromě propuštění pana Robaka to byl pro doktůrka běžný, šedivý, nudný pracovní den, který zkrášlovalo jen překrásné sluneční počasí. Jeho milá sestra ne. Ta se chovala jako chladná, stará panna. Nebo jako profesionálka která ví, že láska na pracoviště nepatří. Nebo jako někdo, kdo ví, že jeho láska udělala obrovskou chybu. Ta chyba ho v jejích očích srazila. Ona by Robaka nepustila. Ani omylem! Je fakt, že průběh tohoto dne doktora trochu zklamal. Odchod Robaka, krásně svítící sluníčko a prožitá noc nasvědčovaly příchod krásného a velmi příjemného dne. Jenomže ten se změnil jen v šedivý, slunečný, obyčejný čtvrtek. Přicházel konec jeho šichty. Nastával čas jít bydlet. Sestřička tu má ještě nějakou práci. Chtěl jí nějak rozehřát a tak jí nabídl svoji pomoc. Byla dnes celý den taková divná, taková nevrlá. Taková, jaké bývají holky obyčejně jednou za měsíc. Na jeho nabídku pomoci se na něj usmála. Byl to zvláštní úsměv. Byl milý, láskyplný ale i odmítající a ironický. Že prý to bez něj bude mít mnohem dřív hotové. Ať jde raději napřed. Tuto odpověď, po pravdě řečeno, slyšel docela rád. Ve skutečnosti jí pomáhat vůbec nechtěl. Pomoc jí nabídl jen proto, aby vypadal jako kavalír.
Vyšel z nemocnice. Byl krásný podvečer. Tak krásný podvečer, jaký jen podvečer ve městě může být. Vyhřáté ulice od slunečních paprsků sálaly teplo. Vysoké domy vrhaly obrovské stíny. Listy stromů v ulicích nevydaly sebemenší pohyb. Vzduch se ani nehnul. Zamířil do nedalekého parku. Mezi domy zářily oranžové paprsky zapadajícího slunce. Konečně stál na kraji té zelené oázy uprostřed velkoměsta. Kouknul na tu krásu. Sytě zelená tráva po které poskakují černočerní kosáci a kolíbají se husy a kachny. Dlouhé, visící větve starých vrb. Jezírko s několika blatouchy, od kterého se za jasné a hvězd plné noci, do širokého okolí nese žabí kvákání. Přes tuto oázu se klikatí asfaltová cestička podél které stojí po obou stranách příhodné lavičky. Přes den beznadějně obsazené, teď prázdné. Jen na jedné nědo sedí. Sedí schouleně a hlavu ukrývá ve svých dlaních. Doktor si nad tou nádherou a pohodou spokojeně oddechne, ačkoliv z toho člověka na té lavičce nemá rozhodně žádnou radost. Naštěstí sedí na lavičce u začátku parku. Je tu ještě dost jiných. Volných a daleko od něj. Ještě jednou zhluboka nabere ten svěží vzduch do plic a lehkým krokem vyrazí vpřed. Kdo by to řekl, že nevelký park uprostřed města může jednoho unaveného člověka tak osvěžit. Jako když někdo přijde ze zakouřeného města do krásného lesa na úpatí hor těsně po dešti. Kdy z větví stomů padají opožděné kapky deště, mezi kmeny stromů opět začínají pobíhat paprsky slunce které opět vychází na azurově modrou oblohu, všude je cítit vůně čerstvé mokré trávy, nad lesem se vznáší mohutné oblaky páry a všude je cítit vůně kluboucích se hub.
Po pár krocích je u toho schouleného pána. Trochu s ostychem na něj pohlédne. Má ho za nějakého bezdomovce který jen trochu víc něčeho přebral. Krabicového vína, nebo ironu. Jeho první pohled na něj trval tak jednu, dvě vteřiny. Hned věděl že se mýlil. Zůstal stát a koukal na něj. Oblečení měl čisté, kolem něj žádné krabice od vína ani flašky od ironu nebyly, injekční stříkačku také neviděl a vzduch okolo něj také ničím nesmrděl. Vzduch byl čistý, vlahý, jako všude kolem. Zůstal u té osoby stát. Koukal na něj a jakož doktor i každý slušný člověk, cítil potřebu neznámého oslivt, aby zjistil, zda li nepotřebuje jeho pomoc. Mírně a vlídně ho oslovil.
„Pane, není vám něco? Je vám dobře?“
Pán nereagoval. Hlavu měl dál schoulenou do dlaní. Doktorovi se zdálo jako by slyšel i pláč.
Udělá k němu ještě jeden krok, nahne se nad ním, znova ho osloví. Teď o poznání hlasitěji.
„Tak haló pane copak je vám. Není vám špatně?“
Pán zvedne hlavu z dlaní. Pohlédne na doktora. Jeho oči jsou přimhouřené, zalité slzami. Tvář skřivená žalem i beznadějí. Dál zůstává sedět schrben a zkroušen.V tu chvíli by se jeden v doktora krve vůbec nedořezal. Zůstal stát opařený jako čerstvě zabitá slípka.
„Pane Robaku copak tu děláte? Co je vám?“
Robakova hlava znova padla do dlaní. Tak zoufale jako by právě prohrál všechno. Lásku, peníze, možná i celý svůj podivný život. Od úst tváře, která nešťastně spočívala v upocených dlaních, nesla se směrem k doktorovi slova. Nelichotivá, nemilá, mrazivá.
„Vy pane doktore, vy se ještě ptáte?“. Ten hlas zněl naštvaně, nešťastně a vyčítavě.
Doktor od něj opatrně poodstoupil. Nebyl si jist jaká bude další Robakova reakce. Vsadil by poslední halíř, že teď tu před ním sedí ten Robak druhý. Zlý, nesympatický a nevítaný. Vyhrál by.
Robak pomalu zvedl hlavu. Pak napřímil záda a během několika vteřin seděl na lavičce normálně.
Doktor dál stál opodál. Stále ho bedlivě sledoval, připraven na jakoukoliv jeho reakci. Robak si kapesníkem utřel nos. Krajem rukávu oči a tvář od slz. Pohledem plným výčitek i s troškou opovržení a zdánlivé nadřazenosti kouknul na doktora. Ruku položil na opěradlo lavičky, nohu dal přes nohu. Snažil se vypadat frajérsky, drsně a hlavně nezlomeně.
„Á, pan doktor už jde z práce. Dobrý večer, pane doktore“.
„Dobrý večer. Nestalo se vám něco?“ pronesl nesměle doktor, stojící dál opodál jako žáček ve škole na stupínku před zlým a obávaným učitelem, před kterým neměl šanci uspět. Robak neodpověděl.
Jen jeho pohled na doktora byl ještě horší. Doktor z něj začal cítit vstek spolu s nenávistí.
Robakovi oči začaly opět zalévat slzy. Však jejich pohled dál nenávistně propichoval doktora. Obočí měl křečovitě svraštěné a zuby tak silně stisknuté až se mu celá tvář třásla.
„Proč jste měl nechal u vás přes noc?“procedil vstekle přes stisknuté zuby.
Doktor by teď čekal téměř cokoliv, že ho teď a tady zastřelí, že ho začne honit chtíc ho zmlátit či rovnou zabít, ale tuto otázku nečekal. S překvapeným výrazem ve tváři odpověděl.
„Myslel jsem že to bude pro vás to nejlepší. Navíc jste proti tomu vůbec nic neměl“.
Robak se kysele pousmál a rezignovaně odvrátil pohled od doktora.
„To sem já nebyl! To byl ten druhej. Ten hodňoučky pitomej idiot co vo ničem nic neví“. Vstek v Robakovi začal zase kvapně růst. Doktor měl na něj další otázku. Tu řekl vlídně ale i rázně.
„Pane Robaku máte doma pejska?“
Robak nechápavě koukul na doktora, ale jeho vstek byl v očích dál.
„Co to sem pletete? Já doma žádnýho čokla nemám. Měl jsem, ale toho jsem sežral. Nebo ho přejeli? Já nevim. Co to je za blbou votázku? Nemáte ňákou lepší?“
Robak byl vsteklý dál, však doktor s ním začal hrát poměrně vyrovnanou hru.
„Ňejakou lepší otázku? A jakou? Pomozte mi?“
„Cože? Já mám pomáhat vám? Vy! Vy jste mě měl pomoct, dokud byl čas!“ Robak dál sedí na lavičce jako frajer. Doktor stojí jako žáček opodál.
„Proč je pozdě?“
Na tato slova Robak prudce, plný vsteku, vstal a udělal malý krok k doktorovi. Ten ucukl.
Pak na doktora zařval otázku, na kterou byla jen jedna, stručná odpověď.
„Spal jsem na pokoji patnáct, nebo ne?“
Doktor několik vteřin překvapeně hleděl do jeho očí. Pak tiše odpověděl.
„Ano, přes noc byl pan Robak na pokoji číslo patnáct. Byl tam pan Robak, který má doma pejska“.
Stáli tam od sebe asi metr vzdáleni. Doktorova odpověď Robaka trochu zchladila.
„Co to zase plácáte za nesmysli? Jakej Robak s pejskem? Já jsem Robak a žádnýho čokla nemám“.
Doktor se zase snažil Robaka uklidnit.
„Já vím, já vím. To bude dobré. Nechcete jít se mnou? Prosím“.
Věta, která měla Robaka uklidnit měla překvapivě opačný efekt. Slova o tom, že to bude dobré, jako by Robaka naprosto dorazila. Jako by ho někdo střelil z blízka proradně do hlavy. Nejprve na jeho tváři naběhl zase náznak vsteku, ale na víc patrně něměl sil. Jeho tvář povolila vstekem zaťaté svaly. Z očí mu začaly téci potoky slz. Koukal kamsi za doktora, kamsi do ztracena, kde myslel že již brzy bude. Měl pocit ztacené duše. Robakův pohled byl chladný, nepřítomný. Ramena mu povolila, záda nahrbil a jen s námahou udělal krok k lavičce. Dosedl na ní, hlava mu opět bezmocně, tak strašně zkroušeně, padla do dlaní. Doktor to udiveně sledoval. Od Robaka mu teď nic nehrozí. Toho si byl jist. Usedl vedle něj. Robak měl dál hlavu v dlaních. Byl slyšet jeho pláč.
Doktor dlouho hledal vhodná slova. Pak na něj vlídně a tiše promluvil.
„Pane Robaku slyšíte mě?“ Dlouho bylo ticho. Potom bylo slyšet slabým hlasem: „ano“.
Ten samý, tichý, slabý a zkroušený hlas posílá od Robaka pro doktora otázku. Ta ho celkem vyvede z míry a ještě dlouho mu bude znít v uších. Podivnější otázku snad ještě nedostal.
„Vy oravdu nevíte co se děje v pokoji patnáct? Že Ti co tam jen jednu noc přespí brzy zemřou?“
Robak má dál ukrytou ruku v dlaních. Doktor sedí vedle s pusou dokořán.
„Cože? Co to povídáte? Proč by měli....proč by se každému kdo tam přespí mělo něco stát?“.
Doktor je z toho dosti rozhozený. Samozřejmě že tomu nechce věřit. Spíš začíná nabývat podezření, jestli to není jen Robakova hra. Kdo by tomu také věřil, že má v nemocnici smrtonosný pokoj?
Robak zvedl hlavu a posadil se normálně. Na doktora však vůbec nepohlédl. Koukal nepřítomně před sebe. Dýchal pomalu a ztěžka, z očí mu tekly slzy. Chladným hlasem dal doktorovi podivnou otázku: „Pane doktore vy nevěříte na sílu místa? Někdy z toho místa vyzařuje dobro, někdy zlo.“
Na tuto otázku se doktor zatvářil pěkně kysele. Teď na podobné otázky neměl náladu. Chtěl nějak pomoci Robakovi. Rozhodně si nemyslel, že by zodpovězení této divné otázky Robakovi nějak pomohlo. Měl ji za naprosto zbytečnou. Na zbytečnosti teď nebyl čas. Chtěl jí nějak přeskočit. Někdo jiný by možná takovou chybu neudělal. Robakova otázka nebyla zbytečná.
„Pane Robaku, já jsem doktor. Nejsem žádný vědec, šarlatán či kouzeník.“ pronesl tichým hlasem k dál zaraženě sedícímu Robakovi. Ten na jeho odpověď jen pokývl hlavou. Z očí mu dál tekly slzy.
„Když na takovou sílu nevěříte, tak děláte velkou chybu. Takové síly tady jsou. Pokud narazíme na tu dobrou, tak máme štestí. Jestli na tu zlou, tak smůlu....“ větu nedokončil. Jako by se dál pokračovat bál. Doktor mu dává pár chvil času, třeba větu dokončí bez pobízení. Nestalo se tak.
„Proč jste to nedořekl? Nebojte se, pokračujte“. Doktorův vlídný hlas mu přeci jen odvahu dodá.
„...a když se někdo připlete do pole tak zlé síle jako čiší ze země v pokoji patnáct, tak..tak to s ním nemůže dobře skončit. Skončí to s ním špatně, brzy a rychle.“. Robak smutným a tichým hlasem domluvil, nehnul ani brvou, na doktora vůbec nepohlédl. Jeho smutný pohled směřuje stále někam do daleké, nejdelší, dálky.
Na lavičce nastává hluboké hrobové ticho. Doktor je zahleděn do zelené trávy, po níž se spokojeně kolíbá kačer následován věrně svojí kachnou, hledaje v hlavě vhodná slova. Tichou chvilku přerušuje hlas Robaka. Hlas jako by nepřítomný, smutný a zastřený nějakým tajemstvím.
„To místo sprovodilo ze světa už hodně lidí. A Bohužel zase jich pár sprovodí. Víte kde bylo v dřívějších dobách městské popraviště?“ Doktor si myslel že už ho nic překvapit nemůže. Tohle ho však překvapilo. Udiveně pohlédl na Robakovu kamenou tvář. Mlčky zakroutil hlavou a čekal na odpověď.
„Ten pán co se mu ve spánku vybavuje vlastní konec, tak ten byl zrovna jedním z mnoha, kterého popravili na místě právě pokoje patnáct. Zrovna tam! Tam bylo od pradávna popraviště. Tam za strašných muk zemřelo mnoho a mnoho vinných ale hlavně i nevinných. To místo nemá slitování. Klidně za ním běžte a ať vám to poví ještě jednou. Ať vám pořádně popíše okolí. Ať řekne jaké domy viděl z kůlu. A vy jen tiše naslouchejte“.
Ačkoliv Robakův hlas zněl tajemně, až strašidelně, doktor našel odvahu vzdorovat. Tomu co mu teď tady na lavičce povídá „nějaký pomatenec“ přeci nemohl a hlavně nechtěl věřit.
„Aha. Takže na místě, kde je náš pokoj patnáct, bylo v dávné době popraviště? A teď z toho místa vyzařuje zlá, snad až smrtonasná energie? A každý kdo se tam vyspí, tak brzy zemře?“
Robak konečně pohlédne na doktora. Oči má plné slz a smutku.
„Říkáte to pane doktore ironicky až moc. To by jste si mohl odpustit. Chápu že mi nevěříte a máte mně za blázna, ale ten pokoj bude zkáza pro mnoho lidí. Měl jste tam nechat to skladiště které tam bylo snad od prvopočátku otevření nemocnice. Nikdy jste neměl dopustit, aby tam byli lidé“.
Doktor jen těžce polkne. Jejich pohledy se na pár dlouhých vteřin střetly. Najednou doktorovi přejel mráz po zádech. Jeho pohled prudce ucukl. Robak odvrátil tvář. Smutně koukal na zem před sebe.
„Pane Robaku, jste nemocný a já vám chci pomoci. Pojďte, vrátíme se zase do nemocnice“. Vlídným hlasem dává nabídku, o které ví, že bude odmítnuta. Chvíli je zase ticho. Robak sedí rovně jak pravítko. Doktor mlčky pozoruje profil jeho tváře. Hlídá její jakýkoliv pohyb. Tu vidí jak se mu chvěje tvář. Má zase pevně stisknuté zuby. Po čele mu začínají stékat krůpěje potu. Tepny a žíly na krku zmohutněly. Dýchá zhluboka a těžce, jako by se uklidňoval. Doktor zpozorněl. Spolu s tím také strašně znejistí. Už si tím, že mu od Robaka žádné nebezpečí nehrozí, vůbec jistý nebyl.
Připadá si, jako by byl na úpatí sopky která každým okamžikem skáziplně bouchne.
Rychle vstane. Poodstoupí pár kroků. Je zvědavý co bude. Robak sedí dál. Pomalu natáčí hlavu ke stojícímu doktorovi. Několi okamžiků pohledem plným vsteku na něj jen kouká. Pak bouchne.
„ Já že jsem nemocnej? Nejsem nemocnej! Já jsem jen vodsouzenej k smrti....někym tak hloupim a tupim jako ste vy!!! Doktůrku. Si myslíte že ste nejlepší, ale nejste.Víte jen to co ste vičet z knížek. A já sem pro vás jen idiot, blázen nebo jak vy řikáte...nemocný“.
Zhluboka se zase nadechne a s opoznáním klidnějším hlasem pokračuje.
„Počkejte pár dní. Z toho co se stane budete možná nemocný vy. A to v nejlepšim. Když se do týdne nic nestane tak slibuju že příjdu a nechám se od vás léčit. Klidně i rozkuchat když mi to pomůže.“.
Budete mě pak ještě chtít léčit?“ optá se ironicky, opařeně stojícího doktora. Ten jen přikývne.
Na Robakově tváři je vidět zlý, odměřený a vítězný úsměv. Má radost, pokořil doktora.
„Jo a že mě nenecháte hledat policajtama jako nějakého uprchlého blázna? Že ne? Máme přeci dohodu, ne? A dohody by se měly plnit. Že?“. Dopověděl. Několik vteřin se z hloubky duše kochal pohledem na poraženého doktora. Doktor na slova o dohodě jen mlčky přikyvuje.
Když byl syt toho pohledu, otočil se a pomalu odcházel pryč. Doktor jen mlčky sleduje jak Robak pomalým a klidným krokem odchází. Z nějakého důvodu nebyl schopen žádného pohybu, ani slova. Až po několika minutách, kdy byl Robak již dávno pryč, udělal doktor pár těžkopádných kroků a dosedl na lavičku. Připadal si jako stoletý, nemocný, zlomený stařec. Civěl někam před sebe. V hlavě měl prázdno. Čas ubíhal dál. Za lavičkou na které seděl, stál mohutný strom. Lípa. Na jedné z jejich větví sedí pták. Mohutný, černý krkavec. Odpočíval tu. Byl unaven ze své práce, ze svého poslání. Však věří, ví, že i tentokrát svůj úklo splní. Kdo hledá najde. Zamává křídly, odlétá hledat dál. Moc oken již nezbývá. S ubíhajícími minutami doktor zase ožívá. Svoji prohru si sice plně uvědomuje, však na druhou stranu, hlavu si z ní nedělá. Robak je v jeho očích totální pomatenec a blázen, kterému již nikdo pomoci nedokáže. Policií ho hledat určitě nedá. Čím bude Robak dál od jeho ordinace, tím lépe. Moc dobře si uvědomuje, že takto by žádný doktor myslet neměl, ale co má dělat? Robaka prostě neměl rád.








Kapitola sedmá

Nevítaný pan Robak

Bylo poklidné, středeční, prosluněnné dopoledne. Doktor, sestra, jakož i celá nemocnice měli běžný pracovní den. Nic převratného se nestalo. Žádný zázrak, ani žádná tragédie. Doktor i sestra si dělali své povinnosti a své city k sobě si nechávali na večer. Občas sice na sebe očkem mrkli, ale to bylo všechno. Nezasvěcený pacient by rozhodně nic nepoznal. Doktor dodělal, pro někoho tak strašně důležitou, úřednickou práci. Sedíc v křesle si protáhl záda a natáhl se do spodního šuplíku pro svůj pracovní deníček. Chtěl do něj zapsat dění z předešlého dne. Mohlo by to vypadat, jako že má jen tři, čtyři pacienty, ale do deníčku si zapisuje pouze ty zajímavé.
Běžné pokusy o sebevraždu z nešťastné lásky, nebo z důvodu ztráty zaměstnání, či ze stráty úcty k sobě sama, tak to ho moc nezajímalo. A co pacienti s nejrůznějšími depresemi? Tak depresí za svoji praxi poznal už tolik, až se mu pomalu začíná zdát, že co člověk, to jiný druh deprese. Za jeho mladých let se toto slovo tolik nepoužívalo. Samozřejmě, i tehdy byli lidé zkroušení a zralí na skok, ale nikdo o sobě nikde nevykřikoval „mám depresi !“. Jo jo, věci by se měli pojmenovávat pravdivě. Dříve, když dítě ve škole zlobilo, tak to byl pro ostatní lump a sígr. Dnes se mu říká hyperaktivní. Dříve, když byl někdo líný, tak byl lenoch. Dnes na sto procent trpí únavovým syndromem, nebo je společensky nepřizpůsobivý. V obouch případech by se pacientovi pomoci dalo, avšak mohlo by to mít neblahý dopad na jeho psyché, a tak se o něm raději prohlásí, že se musí počkat až ho to přejde. A ono ho to opravdu obvykle přejde. Většinou kolem dvanáctého, v čase výplat. Dříve kdyby se dva kluci vedli za ručičku, tak se z toho celá vesnice posměje smíchy. Dnes jsou registrováni. Dříve když se člověk vzbudil se špatnou náladou, tak to rozchodil honěním plánu a budováním pětiletky. Děti většinou vstávaly brzy a tak na nějakou špatnou náladu neměly ani pomyšlení. Když náhodou děti přeci jenom nějaký splín po ránu měly, tak ho rozehnala raní družina. Dnes né. Dnes si člověk ihned vezme prášek a šupky dupky k psychoušovi. Samozřejmě že se všemi svými pacienty soucítil a snažil se jim pomoci, byl to přeci poměrně dobrý doktor, ale do jeho deníčku se takovéto případy nedostaly. To by měl za rok takové deníčky alespoň tři. Možná i čtyři. Pět ne, takovou kapacitu jeho ordinace zase neměla. Když k němu přišel člověk v psyché tísni a řekl mu hned co ho tak strašně tíží, tak pro něj přestal být, nadneseně řečeno, zajímavý. Jeho bavilo odhalovat, zkoumat a hledat kořeny lidských těžkostí. Za svoji několikaletou praxi měl již v deníčku zapsané případy úsměvné, dalo by se říci až komediální, avšak našlo by se mezi nimi i pár jiných. Takových, na které nerad myslí. Takových, při kterých mu při pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Takže jeho deníček je vlastně jeho zběratelský počin. V posledních pár dnech ho asi dvakrát napadlo, že frekvence kuriózních případů se nějak zvýšila. Tato myšlenka mu však jen proběhla hlavou a již ho nijak více nezatěžovala. Když začínal psát, byl vyrušen nějakou pracovní povinností. Rychle ho zaklapl, zastrčil do šuplíku a odběhl za prací.
Na deníček měl pak čas až pozdě odpoledne. Venku prokoukávalo sluníčko mezi mraky. Jeho paprsky se ještě snažily prosvítit den, avšak bylo již pozdě. Už neměly žádnou sílu. Snad zítra. Teď nastoupí Měsíc. Teď bude on svítit na celou spící zemi. Snad se nic nestane. Snad se těm, co si to zaslouží, bude spát krásně. Snad se těm, co si to také zaslouží, bude spát špatně. Snad Ti, co spát nesmí, neusnou. Snad doktor bude mít klidný a spokojený spánek. On si to rozhodně zaslouží. Vždyť díky jemu má teď mnoho a mnoho lidí krásné sny. Ale zatím na spánek ještě čas není, večer teprve přichází a noc ještě nenastala. Doktor, sedíc v křesle, si důkladně protáhl záda. Po celém dni si připadá poněkud zdřevnatělý. Tělo ho sice trošku bolí, ale duše je celkem spokojená. Zase pomohl několika lidem, zase to nebyl promarněný den. Ti, kterým dnes pomohl, do deníčku nepříjdou. Byly to samé „nezajímavé“ případy. Sedí u stolu nad svým zavřeným deníčkem. Jednou rukou si podpírá bradu. V druhé ruce drží propisku, jeho prsty si s ní pohrávají. Kouká na desky deníčku. V hlavě si formuluje svoje myšlenky, které za pár chvil napíše. Na jeho obličeji bez úsměvu, dalo by se říci že byl až zasmušilý, bylo přeci jenom znát, že v hlavě nemá žádné chmurné myšlenky, ale naopak. To prozrazovaly oči. Ty prozrazovaly jeho spokojenost jakož i sladký pocit z užitečnosti pro ostatní lidi. Měly pravdu. Nelhaly. Bylo to tak.
Začal listovat v deníčku a hledat příslušná písmena. Nejprve našel pana Swojku. U toho mohl udělat hvězdičku. To znamenalo propuštěn. Když udělal hvezdičku, tak si ještě přečetl ty své poznámky. Jen tak. Snad byl jen zvědavý na svůj sloh. O panu Swojkovi toho věděl až dost. Pak pokračoval dál. Na řadu přišel Ronecki. Na jeho stránce již hvězdička byla. A to den stará. Také o něm si přelouskal své poznámky. Jak si tak čte, tak si začíná uvědomovat, jak se mu v hlavě mísí pocit radosti s podivným smutkem. Odvrátí své myšlenky od řádků v deníčku a snaží se soustředit na ten svůj podivný splín. Pozvedne svůj pohled, zadívá se kamsi do nekonečné dálky.
„Mě se po nich stýská. Byli to moc fajn lidé. Krásně se mi s nima pracovalo. Byli tak krásně tajemní. A teď jsou pryč. Ať příjdou zase! Nebo ať příjdou jiní. Prosím!“
Tyto myšlenky mu několik minut létají hlavou, ale pak jsou zahnané touhou nezkazit si splínem tento krásný večer. To se mu podaří. Přestane na to myslet a dál listuje v deníčku. Nalistoval si pana Signera.
„Ten šel domu dneska dopoledne. Byl to dobrej chlapík. Ať má hodně štěstí“ pomyslí si a dolu, na spodní, pravou část stránky namaluje malou, mnoha paprskovou hvězdičku. Ať mu svítí.
Dopsal. Odložil propisku a spokojeně se opřel do křesla. Najednou si vzpoměl na jednoho ze svých nejmladších pacientů. Do hlavy se mu draly myšlenky na malého kluka. Na toho, co se všeho moc lekal a pak ve finále ještě chudák malý našel hrozného utopence. Vzpomínal na něj. Vybavoval si, jak ho rodiče přivezli v úplném tranzu. Nevnímal, jen měl vykulené oči a sípal. Naštěsti se z toho za pár dní velice dobře dostal.
„Ono pár dní v naprostém klidu, přátelské okolí a ty správné prášky udělají divy“ pomyslil si a na tvář mu nabíhal srdečný úsměv. Byl rád. Za sebe, za kluka i za rodiče.
Prudce ho píchlo u srdce. Až sebou cuknul. Myslel že má infarkt, nebo něco takového. Čekal další bolest. Ta ale nepřicházela. Zažíval velice podivné chvilky. Počáteční bodnutí u srdce, jako by se měnilo. Jako by se změnilo v mráz, který mu teď běhá v těle. Vběhne do žaludku a celý ho sevře. Chce se mu zvracet. Rychle si dá ruku před pusu a kouká po nějakém kýbli. Za několik vteřin se mu ale již zvracet nechce. Usedne zpět do křesla. Najednou ucítí na zádech strašlivý chlad i tíživý pocit. Jako by měl na zádech obrovskou kostku ledu. Celý se v křesle skloní a pomalu jde k zemi. Rázem je i tento pocit pryč. Pomalu se vzpamatovává, když tu mu na jeho rukáv ukápne kapička potu. Jeho potu. Sáhne si na čelo. Rukou ho otře. Je spocen, jako by právě uběhl tři maratony v padesáti stupňovém horku. Vůbec neví co si má myslet.
„Patrně nějaká chřipka“ napadne ho a začne v šupleti hledat nějaký prášek. Najednou šuple vstekle zasune zpět, až se v něm polovina věcí přehází. Prudce se svalí zpět do křesla až to v křesle zapraská. Má vstekle zatnuté zuby, čelo svraštěné, v očích mrazivou nenávist a zlobu.
„Nic si brát nebudu! Ať chcípnu! Stejně to nemá cenu! Vyseru se na všechno a na všechny! Doprdele škoda že tu nemám nějakej samopal, já bych je teď vyléčil všechny ty...“
Již to nedopověděl. Najednou se zarazil. Pár okamžiků byl sám ze sebe naprosto zmatený.
Snažil si nějak vysvětlit co se mu to právě stalo. Zadumaně a nehnutě sedí. Snaží se na něco přijít.Začíná cítit jak mu srdce svírá smutek. Smutek, jaký člověk má, když ztrácí někoho kdo nebyl jeho srdci lhostejný. V hlavě se mu vybavují veselé oči. Potom celý veselý a rozesmátý obličej. Pak celý veselý a rozesmátý ten malý kluk. Pavlík. Vidí jak kolem něj vesele pobíhá. S milým úsměvem mu ten kluk děkuje. Pak od něj odbíhá k nějaké stromové aleji a po několika vteřinách ho překrývá hustá bílá mlha, která se náhle vynořila z okolních rozsáhlých luk. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale najednou je jeho vidina pryč. Oklepe se. Vstane z křesla, prochází se po místnosti.
Chce ten zážitek nějak rozchodit. Přemýtá nad tím co to bylo. Zároveň z hlavy nedokáže pustit tu myšlenku na toho malého kluka. Nechce si to připustit, ale má o něj strach. To se mu nikdy nestalo. Je sám ze sebe stále zmaten. Chce si to nějak sám pro sebe zdůvodnit.
„To bude asi tím, že jsem už dost unavený. Měl bych už jít pomalu domu“ pomyslí si a přistoupí ke svému stolu aby ho před svým odchodem kapánek uklidil. Přitom se snaží myšlenky na toho malého kluka zakrýt jinými myšlenkami. Krásnějšími. Začne myslet na svoji drahou, milovanou, zlatou, líbeznou a zbožňovanou „sestřičku“. To zabírá. Čím víc na ní myslí, tím se víc těší domu. Domů za ní. Stolek má poklizený. Přistoupí ke skříni a začne se převlékat.
Na stole mu začne zvonit telefon. Zrovna má zapletené ruce v rukávech pláště. Rychle se je snaží vymotat. Přitom procedí přes přivřené ústa několik slov, jukne vstekle na hodiny. Konečně se z toho pláště vymotal. Několika mohutnými přískoky přiskočil k tomu drnčícímu aparátu.
„Ano prosím, psychiatrie“ vyhrkne do sluchátka a snaží se krotit svou dýchavičnost.
Čeká kdo mu co z druhé strany odpoví. Ale tam je ticho.
„Tak haló, je tam někdo? Kdo volá? Haló!“
Volí hlas hlasitý, však vlídný. Začíná mu být jasné, že to bude patrně nějaký jeho klient. Minulý, současný, nebo budoucí. Se sluchátkem u ucha si sedne do křesla, neb začíná tušit, že tento telefonát pár minut rozhodně zabere. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Ale dech slyšet je.
„Tak haló! Prosím Vás, copak vám je? Mluvte. Nebojte se.“
Napjatě poslouchá. Doufá že už konečně ze sluchátka uslyší nějaký hlas. Začíná být nervózní. Pohledem nervózně jezdí po ordinaci, v hlavě se mu honí myšlenky na další postup. Nejvíc se bojí, aby volající najednou nezavěsil. To by patrně znamenalo konec. Konec volajícího.
Náhle se jeho nervózní pohled zastaví. Jeho myšlenky na další scénář jsou zbytečné. Strach o volajícího je pasé. Naopak. Když uslyší z druhé strany první slova, dostavuje se jaké si zklamání. Volá ten, na koho již čekal a na koho se tedy rozhodně netěší.
„Jo to jste vy? No dobrý večer.“
Na to mu volající také popřeje dobrého večera a omluví se, že volá takto pozdě.
„To nic, to je v pořádku. Tak copak se děje pane Robaku?“
Odpoví mu že nic.
„Nic se neděje? Tak pročpak mi voláte?“
„To vy přece víte moc dobře.“ zazní z druhé strany. Doktor překvapeně pozdvihne obočí.
„Prosím? Já to vím moc dobře?“
„Ale pane doktore....vy víte moc dobře že vám budu volat a nemáte z toho rozhodně žádnou radost. Je mi trochu líto, že mě nerad uvidíte.“.Ten hlas zněl smutně a upřímně.
Tyto slova, která měla naprostou pravdu, doktora pěkně překvapily. Teď se v něm mísily dva pocity. Pocit překvapení až údivu, spolu s pocitem trapnosti i selhání z jeho odhalení. Jediné co mohl dělat, bylo zapírat . Jenomže nějak nenacházel ta vhodná slova. Na čele mu začaly rašit krůpěje potu.
„To né, tak to není. Rád vás uvidím“
Volající se taktně „nechal přesvědčit“. Poté požádal o návštěvu. A to co možná nejdříve.
„Co nejdříve? A co tedy zítra v sedmnáct hodin? Hodilo by se vám to?“
Z druhé strany mu přichází souhlas.
„Tak tedy dobrá. Zítra v sedmnáct hodin se na vás budu těšit“.
„I já pane doktore. A děkuji za vaši ochotu. Užijte si s vaší láskou krásný večer. Dobrou“.
Volající svojí poslední větou doktora znova překvapil ale na nic nečekal, rychle zavěsil.
Doktor zůstal ještě chvíli sedět, svírajíc sluchátko pevně v ruce, kousek od hlavy.
Ještě před hodinkou měl krásný den. Teď byl vykolejený hned dvakrát. Za stolem zůstal sedět asi deset minut. Během té doby proběhla v jeho hlavě zásadní bitva. Bitva mezi špatnou a dobrou náladou. Když by vyhrála špatná nálada, tak by po celý zbytek dne o tom všem velice usilovně přemýšlel. Přitom by doufal, že na něco příjde. Nepřišel by však na nic. Na vůbec nic. Jeho špatnou náladu by odnesla i jeho láska. Buď by se jí nevěnoval, nebo by se z nějakého hloupého důvodu pohádali. Dnes však vyhrála dobrá. Pár vteřin trvá, než se jeho myšlení „přeprogramuje“ na náladu dobrou. Pak cítí, jak se to rozšiřuje jeho celým tělem. Je to asi nějaký dobrý vir.
Rázně vstane z křesla a postaví se ke svému stolu. Jako nějaký generál.
„Tak tu svoji malou slabost jsem pěkně překonal a z toho, že se Robak náhodou trefil nebudu dělat žádnou vědu. Nejsem vědec!“ řekl polohlasně sám pro sebe a rychle se začal chystat k odchodu.
Za pár minut se dveře v ordinaci zabouchly, všechna světla zhasla a klíč v zámku zarachotil.
Druhý den ráno vše probíhalo jako obvykle. Doktor posnídal své milované koblihy a přitom si přečetl své oblíbené noviny. Ještě přitom usrkával lahodnou černou kávu a občas na sebe se setrou srdečně mrkli. Oba měli dobrou náladu a ještě se zalíbením vzpomínali na včerejší večer. Venku slunce vesele svítilo a na obloze byl jen jeden jediný bílý, malý, mráček. Jak říkám, den probíhal naprosto normálně. To znamená, že po snídani doktor udělal kolečko po svých pacientech kteří byli ležáci a pak ho v jeho ordinaci navštívilo několik jeho pacientů docházkových, nebo li ambušů. A tak čas vesele ubíhal. Ani se nenadál a bylo několik minut po poledni. Skočil si na oběd. Po krátké přestávce ještě vyřídil několik ambušů objednaných na odpoledne. Něco po šestnácté odešel dnes již předposlední člověk. Když se za ním zabouchly dveře, tak doktor zůstal sedět za svým stolem. Svůj nepřítomný pohled směřoval oknem ven a přitom si sumíroval dnešní den. Dnes to byly zatím jen samé, pro něj, nezajímavé případy. Nic extrovního. Avšak tušil, že se to brzy změní. Jenomže když věděl kdo ho ještě čeká, tak z toho moc dobrý pocit neměl. Dneska by se bez zapeklitého případu klidně obešel. No co se dá dělat. Malý, býlí, bezvýznamný mráček narostl. Už to byl velký, šedivý oblak, pokrývající téměř celou oblohu. Sluneční paprsky neměly šanci.
Ačkoliv včera v tuhle dobu dopadaly na zem ordinace ještě poslední sluneční paprsky, dnes již bylo nutno rozsvítit všech osm párů bílých zářivek. Šedivý oblak těžkl a těžkl. Zvedl se vítr, který smetl všechen prach ulice. Trochu se i ochladilo, ve vzduchu byl víc a víc cítit déšť. Doktor odvrátil svůj pohled od okna. Zajímalo ho kolik je hodin. Bylo již téměř pět. Když pak znova vrátil svůj pohled na okno, uviděl už po něm stékat kapky deště, které na sklo vrhá zesilující vítr. Déšť nabírá na intenzitě. Je slyšet jak mohutný déšť bouchá na parapet. Otevřou se dveře a vejde sestra. Zalamentuje nad počasím a jde si po svých věcech. Začne zase něco rovnat v jedné z jejich skříní. Na její zalamentování doktor jen smutně pokývne hlavou. Dál sleduje dění venku.
V bouchání deště na parapet málem zanikne ťukání na dveře. To zaslechne jen sestra.
„Neklepal někdo?“ zeptá se nahlas, když předtím bleskově odložila věci a zbystřila.
Její otázka vytrhne doktora z rozjímání.
„To už bude asi on“ pronesl doktor s mohutným povzdechem. Koukne přitom na hodinky.
Sestra doktora probodla podivným pohledem. V něm se míchala víčitka, nevěřícnost i solidarita.
„Robak? Jéžiš marijá, to snad ne“.
Jen to dořekla, tak bylo slyšet další zaťukání. O poznání mohutnější.
„No jó, už jdu. Moment.“ zavolala a kvapně odkládala věci do skříně.
Za pár vteřin již otvírala dveře. V otevřených dveřích stál pan Robak se složeným, černým, pánským deštníkem z kterého mu ještě kapala voda. A to tak že celkem dost.
Jakmile sestra otevřela dveře, tak se oči doktora a pana Roba vzájemně střetly. Jako by jejich pohledy čekaly v místech, kde věděly že se potkají. Doktor měl ve zvyku, tak jako mnoho jiných lidí, udělat si úsudek na člověka již po několika sekundách. Robak byl tak nějak normálně vysoký. Byl hubený, až vyzáblý. Měl na sobě kostkovanou, flanelovou košili a hnědé manžestráky. Obutý byl v nějakých normálních sportovních botech. Do teď by to šlo. Ale. Někdo má obličej kulatý, někdo hranatý. Robakův obličej byl špičatý. Tak špičatý, že to na Robakovy muselo zaujmout snad každého. Když k tomu ještě přidám dozadu česané, nafoukané, blonďaté vlasy, dodám zapadlé, malé, modrá očíčka a to vše podtrhnu velkými, sytými rty a celkově bledým obličejem, tak můžu konstatovat, že Robak tedy rozhodně žádný sympaťák nebyl. A takový první dojem si o něm udělal i doktor. Když Robak pozdravil, tak doktora ten večer překvapil poprvé. Jeho hlas se k němu vůbec nehodil. Zněl sympaticky. Takový hlas by člověk přiřadil k největšímu lamači dámských i dívčích srdcí a srdíček. Mluvil dostatečně hlasitě, zřetelně a ostře vyslovoval, avšak barva a tón jeho hlasu hladily naslouchajícího po duši.
Sesta z toho byla také překvapena. Na několik vteřin se neovládla a zůstala na Robaka jen zírat.
Oba dva jako by díky jeho hlasu v jejich duších roztáli. Jejich prvotní ostych byl pryč.
Robak vešel s dokapávajícím deštníkem do ordinace. Lítostivě se kouknul na kápance za sebou.
„Já se moc omluvám jak jsem vám tu nakapal. Taková potopa. Nezlobte se prosím.“
Sestra s nehraným úsměvem na rtech opáčila, že se nic nestalo a okamžitě se jala s hadrem bojovat proti té potopě. Za několik okamžiků vyhrála. Pak pokračovala dál ve své práci.
Robak si odložil deštník na věšák a pověsil přes něj i svoji zvlhlou flanelovou košili. Pod ní měl červené tryčko se zelenými rukávy. Za pár okamžiků se Robak již uvelebuje v hnědém, návštěvnickém, křesle. Doktor se také pohodlně usadí ve svém a kouká na Robaka.
„Tak ještě jednou dobrý večer pane Robaku“ povídá doktor vlídným hlasem.
Na to Robak přestane jezdit pohledem po ordinaci, přestane si mnout nervozně ruce a podívá se na doktora. „Dobrý, dobrý večer“. Robakův hlas, jakož i celý Robak jsou nervózní.
„Nechcete se napít? Nebo nechcete čaj, či kafe?“
Robak jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktorovi připadá nějaký zadumaný. Nebo snad zaražený.
Doktor má v úmyslu probořit co nejdříve bariéru ostychu, možná i nedůvěry.
„Jsem moc rád, že Vás poznávám.“
Robak jen pokyne hlavou. Jeho pohled zamířil k oknu. Venku přestalo pršet. Doktora, když vidí kam Robak kouká, napadne jiné téma.
„To byl ale hrozný slejvák, že?“
Na tyto slova Robak reaguje. Až překvapivě razantně. Koukne na doktora a trošku se usmívá.
„Ano, byla to velká průtrž. Ale já věděl, věděl že přijde“.
Na jeho slova doktor překvapeně nadzdvihne obočí.
„Opravdu? Vy jste věděl že přijde taková průtrž? A jakpak jste se to dozvěděl?“ doktor byl rád, že se jejich debata takto pěkně rozjíždí. Byl hrozně zvědavý co mu na to Robak odpoví. Čekal že mu řekne, že to viděl někde ve snu, či že měl nějaké vidiny, či jiné tajemné vnuknutí.
Robak poznal jak to doktora zajímá. Trochu se pousmál a zdálo se, že si to vychutnává.
„Ano, věděl jsem že přijde přeháňka. Sice né tak velká, ale byl jsem si jist že něco přijde. Říkali to včera večer v předpovědi počasí“ řekl to klidně a doktorovi se zdálo, že Robak musí svůj smích dovedně skrývat. Pěkně mu naletěl. Doktor se raději začne smát.
„Ahá, tak oni to říkali v předpovědi....a já v tom viděl hned něco tajemného“.
Robak mlčky sleduje smějícího se doktora. Na jeho tváři je také vidět slabý úsměv. Smích na obouch tvářích začne pomalu mizet. Doktor rychle razí další cestu jejich rozhovoru. K tomu ještě přemýšlí, proč si z něj Robak udělal takovouto srandu. Že by mu chtěl ukázat kdo má tady navrch? Kdo na koho nemá a kdo si s kým bude hrát? Většina rozhovorů které v této ordinaci doktor vedl byla srděčných, vřelých, upřímných a snažila se přinésti nějaký užitek. Dotkor se začínal obávat, že tento rozhovor k nim patřit nebude. Robak si s ním patrně bude chtít jen hrát a vodit ho za nos. To si však líbit nenechá. A tak se mezi nimi pomalu schylovalo k bitvě.
Doktor mu chce dát ještě jednu šanci. Ještě se chce ujistit o tom, čeho se obává. Jak asi odpoví?
Zeptá se ho zcela vážně, bez známek úsměvu „Věříte i jiným předpovědím?“
Jejich pohledy se opět střetly. Jako by Robak takovou „zákeřnou“ otázku nečekal. Bylo mu jasné, kam tím doktor míří. A dost možná tušil i to co doktor. Tedy že se mezi nima schyluje k boji.
Robak se ironicky pousmál a opřel se v křesle. Ruce si položil na madla. Zhluboka se nadechl.
„Víte, pane doktore, já vím co by jste chtěl slyšet. Ale já Vám odpovím jinak. Kdybych Vám řekl co chcete slyšet, tak by jsme si třeba ani pořádně nepopovídali. Tak bádejte, bádejte. Vždyť Vás to přeci tak baví, ne? Ano, věřím i na jiné předpovědi. Třeba na předpověd vývoje cen ropy, na předpověď jak dopadnou naši fotbalisti na mitrovství, nebo i na předpověď kolik bude v zimě sněhu. A co Vy? Vy věříte také na nějaké předpovědi?“
Hlas Robaka byl nadále moc příjemný, ale slova co říkal se doktorovi vůbec nelíbila. Za prvé. Bylo jisté, že spolu budou bojovat. A hlavně...jak mohl vědět o jeho zálibě v bádání? Toho se chytil.
„Myslíte si, že rád bádám? Proč si to myslíte?“
Robak vypadal, jako by si připadal, že to poněkud přehnal. A bylo to znát i na jeho hlase.
„No, já jsem si myslel, že rád poznáváte nové a zapeklité případy. Vždyť třeba doktor co operuje se také musí dál a dál vyvijet. Také neoperuje celý život jen slepá střeva. Tak jsem to myslel.“
Doktor mlčky pokýve hlavou. Koukne ven, kde znovu, po krátké přestávce, začalo pršet.
Robak kouká na doktora, čeká další otázku. Dvě, tři minuty se nic neděje. Doktor jako by zamrzl.
„Nechcete se mně ještě náhodou na něco zeptat?“ optá se přezíravě Robak.
Doktor vrátí svůj pohled na muže v křesle. Souhlasně přikývne.
Robak ho trochu provokativně pobídne: „No tak se ptejte. Nebojte se! Ani nevíte jak strašně rád Vám odpovím! No prosím pane doktore!“
Na tváři doktora je vidět lehké, ironické, pousmání.
„Strašně rád mi odpovíte? Tak dobrá.“
Doktor se pohodlně opře ve svém křesle, v ruce si pohrává s tužkou a pohledem propichuje Robaka.
„Tak mě by tedy moc zajímalo, co Vás ke mně vlastně přivádí? Copak Vás trápí?“
V jejich rozhovoru, v jejich bitvě, má každou chvíli na vrch někdo jiný. Teď je na koni zase doktor.
Robak sedí dál pohodlně opřen v křesle s rukama na opěrách. Jeho tvář strašně zvážněla.
„Já se musím někomu vypovídat. V kostele by mi s tím nepomohli. Možná by mě i vyhodili. Ale i já mám svědomí. To mě trápí víc a víc. A za druhé.... Dějí se mi věci, které by se normálnímu člověku dít vůbec, ale vůbec neměli“ domluvil a smutně koukal na pána v bílém tryčku i kalhotách.
Doktor cítil a věřil, že tyto slova myslel Robak vážně. Začalo mu ho být trošičku líto.
„A copak Vám tíží svědomí?“
Robak se v křesle napřímil. Sklopil zrak k zemi a vypadal hrozně smutně.
„Moc mě mrzí, co jsem prováděl panu Roneckimu. Mrzí mě, že kvůli mně skončil u vás. Mrzí mě, že musel strávit noc na pokoji číslo patnáct. Moc mě to všechno mrzí, vážně!“
„Ale to vás již mrzet nemusí. Vše už je v pořádku. Pan Ronecki je v pohodě a doma!“.
Robak pozvedne oči. Doktor v nich vidí slzy. Na smutné tváři se objevuje lehký úsměv.
„Opravdu? Pan Ronecki je doma? Takže tu nebyl přes noc? To jsem rád“.
Tyto otázky doktor přeskočí. Přitom upřeně kouká na Robaka. Ten čeká, co mu řekne.
„Dostal jsem přeci od vás dopis ve kterém to všechno vysvětlujete. Víte o tom že jste mi ho poslal, nebo si to ani neuvědomujete? Neznáte nějakého Kasíka?“
Robaka tato slova očividně překvapila. Na své předešlé otázky úplně zapoměl.
„Já jsem vám poslal nějaký dopis?“
Doktor pokývne hlavou. Sklonil se k jednomu z šuplíků. Za chviličku vstane a dopis dá Robakovi.
Ten ho s nervózně třesoucími rukama rychle rozbaluje. Okamžitě začíná číst.
Nebyl dlouhý a tak ho má za pár vteřin přečtený. Znova ho složí do obálky.Vypadá, jako by se mu trošku ulevilo. Jako by spadl malý kamínek z jeho těžkého srdce.
„Tak se mi zdá, že to se mnou začíná být horší a horší. Vůbec si nevybavuji že bych vám tento dopis posílal. Ale písmo je moje, to je bez debat. A Kasíka taky znám, je to, tedy byl to můj pes. Ale najednou, z ničeho nic, začal být nemocný. Tak jsem ho musel dát rychle utrati....“.
Větu nedokončil. Jako by mu došlo něco strašně nepříjemného. Těžce polknul.
„Já ho, já ho asi utatit nedal.“
Smutně a bezradně koukal na doktora. Do očí se mu hrnuly slzy. Doktor nevěděl co říci.
„Ale no tak pane Robaku....uklidněte se, všechno bude zase v pořádku“.
Robak sklopil hlavu. Nesouhlasně s ní kroutí. Jeho hlas zní zoufale a tiše.
„Bojím se, že už nic nebude jako dřív. Možná bohužel, možná naštěstí. Je to se mnou horší a horší. Když jsem posílal vzkazy panu Roneckimu, tak jsem o sobě nevěděl vždycky jenom chvilku. Jako by mě něco nachvilku ovládlo, dalo instrukce, nechalo mě to provést a pak zase pustilo. Ale teď je to častější a častější. Pane doktore, prosím! Pomocte mi“.
Doktor zůstal chvilku zticha. V hlavě zpracovával slova pana Robaka. Začínalo mu být jasné o co tady jde. Napadlo ho, že když Robak přišel, tak přišel ten druhý. Suverén co všechno ví a lamač ženských srdcí. Teď tu před ním sedí ten první. Ten co by nezlomil srdce ani staré důchodkyni, ten co nic neví a je ze sebe celý zmatený. Sedí tu zkroušený v křesle a pozoruje ho jak nějakou modlu, doufajíc, že mu doktor dá nějaké rozřešení. Doktorovi je robakova zkroušenost dost nepříjemná. Nějak se přitom nemůže soustředit. Zkouší to nějak přerušit. Nějak ho rozptýlit.
„Nechcete sklenici vody?“
Robak nadšeně přitakává, jako by mu právě sklenice vody měla zachránit jeho ponurý život.
Doktor vstane. Vyndá z police flašku vody. Nalije jí do sklenky. Přitom stále cítí v zádech Robakův usilovný pohled. Pro kontrolu se ohlédne. Nemýlil se. Jejich pohledy se opět střetly. Pomalu jde k němu se sklenicí, čisté, bublinkaté vody. Opatrně, aby neubryndnul, mu ji podává.
Robak k ní natahuje ruku. Upocenou a trochu se třesoucí. Najednou ji však dává ryche zpět.
Doktor na něj jukne. V Robakových očí vidí jaký si záblesk šibalství.
„Ale né! To je voda s bublinkama? Tak tu nemůžu. Po takové vodě strašně krkám. A nerad bych, aby jste si o mně myslel, že jsem dobytek. Stačí, že jsem tu za magora,že?“.
Jeho ironický až přezíravý tón hlasu doktora zarazí. Tak rychlou změnou je překvapený. Je mu jasné, že teď před ním sedí zase Robak druhý. Ten suverén.
„A chcete tedy vodu z kohoutku? Nebo mám sehnat nějaký džus?“. Doktorův hlas tou jeho rychlou změnou poněkud znejistěl. To by se mu však rozhodně stávat nemělo. On sám si to uvědomuje a za toto malé selhání se na sebe trošku zlobí. Přitom doufá, že to Robak nepozná.
Robak se pohodlně svalí do křesla až opěradlo trošku zavrzá. Přitom si zhluboka oddechne a ještě přitom odpoví: „Á tak to nechte. Já už ani nevím že jsem měl žízeň“.
Doktor usedl zpět na své místo. Hraje překvapeného.
„Ale vždyť jsem se vás ptal a vy jste přitakával“
Robaka suveréna tato otázka rozhodně nezarazí. Přezíravým hlasem ihned kontruje.
„Ale to jsme si patrně jen nějak nerozuměli. To nevadí“.
Doktor na něj zkoumavě kouká, přitom souhlasně pokyvuje hlavou. Nic neříká.
„No a co budeme dělat teď. Budem si snad o něčem povídat?“ vizvídá Robak.
Doktor rychle přemýšlí jak dál. Má zvolit „úhybnou“ otázku, nebo přímou? Zvolí první.
„A nemáte třeba hlad? Nedal by jste si něco k jídlu?“
Suveréní Robak se až teatrálně ironicky podivuje.
„Ale ale...vy mě tu nějak hostíte. Nejprve pití, teď zase jídlo. Já už vlastně ani nevím, jestli jsem u doktora, nebo v restauraci. Hlad ani žízeň opravdu nemám a tak asi raději půjdu jinam“.
Robak se začne těžkopádně zvedat z křesla.
„Počkejte prosím Vás! Já už Vám nic nabízet nebudu. Samozřejme že jste u doktora. Posaďte se a v klidu mi povezte co jste mi chtěl říci“.
Doktor sleduje Robaka. Doufá v úspěšnost svých slov. Podařilo se. Ten na něj koukne a zase usedá zpět do křesla. Z jeho pohledu doktor mohl číst: „ha, to jsi se lekl že opravdu odejdu! Co?“.
Usedne však jen na kraj křesla. Jako by zase chtě za chvilku odejít. Nahne se k doktorovi. Jako domluvá otec synovi, jako domlouvá učitelka žáčkovi, tak promluval Robak k doktorovi.
„Pane doktore, já jsem Vám chtěl jen říci, aby jste si se mnou nedělal těžkou hlavu. Jsem prostě jaký jsem. Řešte si ty vaše zapeklité případy a vychutnávejte si ještě ten klidný život. Já teď vstanu. Vezmu si svojí košili a deštník a pomalu odejdu. Vy tu budete sedět, ani se nehnete. Zavřu za sebou a vy už mě necháte na pokoji. Je Vám to jasné? Uděláte co jsem vám řekl?“
Jeho hlas zněl neuvěřitelně. Jeho hlas by teď ukonejšil i šáleného medvěda. Určitě by ukonejšil i sestru. Ta tu však není. Patrně pobíhá někde po nemocnici. Hlas se nese tichou ordinací.
Doktor s otevřenou pusou zírá na Robaka a jen nepatrně pokyvuje hlavou. Na Robakově tváři je vidět úsměv. Ne moc velký, zato velmi, velmi ironický, nebo povíšenecký. Vstane. Dělá přesně to co říkal. Ani přitom nesleduje co dělá doktor. Síle svých slov věří. A tak to má být. Cestou ke dveřím ještě pohlédne oknem ven. Je už téměř úplná tma a tak venku vidí již jen zářící světlýlka z dalekých domů a ze vzdálených lamp. Ještě koukne na nástěné hodiny. Pak tiše zavírá dveře.
Dveře se tiše zaklaply. V ordinaci nastalo naprosté ticho. Doktor zůstává sedět za stolkem a civí do prázdna. Sedí tam bez mrknutí, téměř i bez dechu. Teprve až po několika vteřinách mrkne. Pak zas a zas. Začíná mrkat normální frekvencí. Zhluboka se nadechne. Jako by dýchal jen napůl a přitom se maličko dusil. Pomalu přichází k sobě. Opře si lokty o stůl a hlava mu spadne do dlaní. Dlaněmi si mne obličej a připadá si tak nějak praštěně. Jako by včerejší večer pořádně přebral, jako by čučel celý den z deseti centimetrů na velkou televizi, jako by venku stoupnul, nebo klesnul tlak. A jak pomalu zase začíná ožívat, tak víc a víc přemýšlí nad tím, co se mu to vlastně stalo. Co to jako mělo být? V hlavě se mu začíná točit jedna doměnka. „To snad není pravda, on mě ten Robak snad zhybnotizoval. No určitě. Co jiného by to bylo?“.
Do ticha ordinace se ozve zaklepání. Doktor zbystří a koukne na dveře. Jako by je chtěl prokouknout a spatřit kdo že je to za nima. Pár vteřin na ně upřeně hledí, uši napnuté. Klepání je slyšet znova. Doktor dál sedí za stolem. Jeho zvědavost stoupá. Vlastně sám ani nechápe, proč nevstane a nejde otevřít. Je to přeci tak snadné. Patrně to bude ještě následek té lekce, kterou dostal od toho namyšleného a suveréního lamače ženských srdcí. Od toho zlého Robaka.
„Ano, vstupte prosím. Myslím, že je odemčeno“ zvolá přes celou ordinaci a upřeně sleduje dveře.
Vůbec nic se však neděje. Čeká, dveře se ani nehnou. Po chvíli klepání zazní znova.
„No tak vstupte! Je odemčeno!“. Znova zavolá přes celou ordinaci, teď však o poznání hruběji.
Na jeho zavolání nikdo nereaguje. Vstekle se odsune od stolu a s jadrným slovem na rtech prudce vyráží ke dveřím. Prudce zmáčkne kliku a ještě prudčeji za ni trhne až mu závan od dveří pohne pěšinkou. Na rtech má připraveny slova, která si klepající za rámeček rozhodně nedá.
Když spatří toho kdo klepal, tak se zarazí. Cítí jak zněj ten vstek padá a přitom si sám před sebou připadá trapně. Je mu trápná ta jeho reakce. Je mu trapné, že ho vytočilo zaklepání na dveře. Přijde mu hloupé i to, jak si neuvědomil, že by to na něj mohl klepat někdo v nouzy. Těžce polkne a v hlavě hledá nějaká vhodná slova. Najednou je vlídný. Mluvit však začne Robak. Jeho řeč je trhaná a kostrbatá. „Já jsem, já jsem nechtěl, odejít. Moc se omluvám jestli, jestli jsem řekl něco urážlivého. Neudělal jsem něco ošklivého? Prosím. Mohu jít znova k vám?“ .Robakova slova znějí ztrápeně a on sám se tváří provinile. Jako školáček co utekl z hodiny matematiky když nemohl sečíst dva zlomky. Doktor se na něj soucitně pousměje a rozevře naplno dveře. To jako znamení aby šel dál. Doktorovy to je všechno jasné. Tedy alespoň si to myslí. Teď tu před ním stojí zase Robak druhý. Robak se pomalu sune zpět do ordinace. Jako by se styděl. Jako by se vracel na místo, kde spáchal něco strašného, nebo kde zažil obrovský trapas. Když prochází kolem něj, tak mu doktor položí ruku na rameno. Oba dva to chápají jako povzbuzení. Robak pozvedne svůj proviněný pohled a oči se mu nepatrně rozjasní. Jejich pohledy se střetly. Doktor se na něj vlídně usměje. Stojí proti sobě uprostřed ordinace. Na venkovní parapet opět začal bubnovat déšť.
„To je v pořádku. Vůbec nic se nestalo“ uklidňuje Robaka doktor.
Na Robakově tváři je vidět hořko sladký úsměv.
„Vy jste neodešel. Vy tu teď stojíte předemnou a povídáte si se mnou. To odešel on!“.
Robak na doktora mlčky kouká a doktor z jeho obličeje cítí, že to co mu říká, chápe.
„Vy se ho chcete zbavit. On je vaše skryté, temné, druhé já.“ Doktor udělá pauzu, to aby to Robak lépe vstřebal a také mu tím dává prostor pro případnou reakci. On však nic neříká. Jen stojí a lehce pokyvuje hlavou. Zdá se, že to opravdu chápe. Po chvilce doktor pokračuje dál.
„Takové skryté, temné druhé já máme všichni. To je normální. Jenomže u většiny lidí nikdy nevyjde na povrch. Většina lidí ho dokáže skrývat hluboko v sobě“.
Doktor zase udělal pauzu. Sleduje co na to Robak. Ten se tváří stále téměř stejně, jen se doktorovi zdá, že má na rtech nějakou otázku. Hned se na ní, s vlídností v hlase, zeptá.
„Chcete se na něco zeptat? Prosím, ptejte se.“
Robak se zatváří dosti rozpačitě, rukou si otře nos a potom tu otázku přeci jen vyklopí.
„Ano, ano, tomu bych rozumněl, rozdvojená osobnost, to je docela známá věc, ale jakto, že když „on“ dával tomu panu Roneckimu ty vzkazy tak mu to všechno vycházelo?“
Doktor se chápavě, ale i trochu ironicky pousmál. Rukou si podrbal břicho a rychle formoval nějakou schopnou odpověď. Popravdě odpovědět nemohl, neb to něvěděl ani on sám.
„To víte, člověk o sobě ví tak strašně málo... Něco víme o svojí psychice, dost toho víme o tělu, ale o tom, kdo to všechno řídí, tak o něm nevíme téměř nic“.Dokončuje svoji myšlenku týdne a přitom si s lišáckým úsměvem na rtech ukazováčkem klepe na prostředek čela.
Robakovi se jeho myšlenka líbí. Na tváři má pobavený úsměv a vřele přikyvuje.
Atmosféra v ordinaci se trochu uvolnila. Toho chtěl doktor docílit. Ve snaze proniknout do Robaka, pochopit jeho duši i myšlení a získat si jeho důvěru, pokračuje směle dál.
„Víte, kdybych věděl jak je to možné, tak už to přednáším někde na věhlasné univerzitě a pobírám za to tučné honoráře a rozhodně bych nezůstával v téhle díř... v téhle nemocnici“.
Robak z jeho myšlenky vypadá překvapeně. Trochu snad i zklamaně.
„Vás to už tady nebaví? Vás již nebaví pomáhat lidem? Víte kolika lidem jste pomohl? Kolik lidí do Vás vkládá svoji poslední naději v normální život? V normální život bez úzkosti, bez fóbií a bez různých halucinací? I pro mně jste jedna z posledních cest. Po vás mi zbývá ještě jedna. Poslední, definitivní, bolestivá a...a studená. Ale na tu mám ještě čas. Tedy, alespoň doufám.“.
Po těchto smutných, robakových slovech se doktor na několik vteřin naprosto zarazil. Jako by ho jeho slova celého zmrazila. Začal se za svá slova, sám před sebou, ale i před ním, dost stydět.
„Promiňte jestli se vás to nějak dotklo. Já to tak nemyslel. To byla jen taková sranda, taková hloupá nadsázka. Vím, moc dobře vím, že jsem pro mnoho lidí poslední záchrana. Přiznávám, někdy na mě přijde slabá chvilka, kdy si říkám, jestli to má všechno vůbec smysl. Ale když si vzpomenu na ty lidi, na tu jejich naději, tak vím, že musím pokračovat dál. Ti lidé co mi věří mi dávají sílu abych jim mohl pomáhat. Rozumíte mi? Víte jak to myslím?“
S vážným výrazem v obličeji kouká, co na to Robak. Ten se vlídně usmívá. Z výrazu jeho očí doktor pochopí jak moc mu Robak teď rozumí. Do ordinace vejde sestra. V ruce drží síťovou tašku. V ní několik zkažených pomerančů. Oba dva se podívají kdo že to vešel. Sestra je přejede pohledem. Pomeranče ihned hází do koše. Pak si jde dál ve svých povinnostech. Mezi dvěma muži nastane několik vteřin rozpačitého ticha. To rázným a vlídným hlasem přeruší až pan doktor.
„Pojďte, posadíme se a ještě si trochu popovídáme. Nechcete?“
Na tuto nabídku se Robak zatváří dosti nelibě a jen tak tak si stihne dát ruku před ústa aby skryl své mohutné zívání. Pak následuje ještě jedno a ještě jedno. Doktor ho nechává vklidu vyzívat. Očekává jeho zápornou odpověď. Čekal dobře.
„Ne pane doktore, nezlobte se, ale jsem najednou nějak strašně ospalý. Nenecháme to na zítra?“
Doktor přikývne. Z Robakových ospalých očí pozná, že to nehraje. Pravděpodobně.
„Prosím Vás pane doktore, nemohl bych přes noc zůstat u vás? Prosím“. Tyto zkroušená slova slyší doktor moc rád, tak trochu mu ulehčily práci. On sám totiž měl v úmyslu přemluvit ho aby tu zůstal. Moc rád ho tu bude mít pěkně pod dozorem.
„Ale to víte že tu můžete zůstat. To není žádný problém. Pěkně si odpočinete, já Vám napíšu něco na uklidnění a na klidný spánek, pěkně se vyspíte a ráno si o tom všem v klidu popovídáme. Co vy na to? Souhlasíte?“ doktorův tón hasu byl velice, velice milý, až „otcovský“.
Robak vypadal opravdu dosti ospale, ale také velice spokojeně. Souhlasně přikývl.
Doktor se spokojeně usmál, jako někdo, komu přesně vychází jeho plán. Kouknul na sestru, která zrovna v dřepu rovnala cosi ve spodních poličkách jejich skříně. Byl na ní moc pěkný pohled. Doktor se na ní zadíval a přerušilo ho až další robakovo zívání. Pak jí prosebně oslovil.
„Sestří, prosím Vás, postarala by jste se o pana Robaka? Zůstane tu přes noc.“
Sestra si stoupne a se slovy ochotného souhlasu přistoupí k Robakovy. Vzájemně na sebe juknou a za pár vteřin již Robak se setřičkou i se slovy díků opouštějí doktorovu ordinaci.
Když se za oběma zaklapnou dveře, nastává v místnosti opět ticho, které svými pravidelnými kmity ruší jen kyvadlo hodin. Doktor zůstává stát v prostředku ordinace. V hlavě mu ještě dobíhají myšlenky na rozhovor s Robakem. Zároveň začíná přemýšlet i o tom, co bude dělat teď. Patrně půjde domů napřed. Bude se těšit až přijde i jeho láska. Jeho sestřička. Jeho pomocníček v ordinaci, jeho krásný anděl v životě. Připraví krásnou večeři. Pak za svitu několika vysokých svíček spolu stráví krásný večer plný lásky a pohody. Je rozhodnut. Ještě ho napadne zkontrolovat zda má zavřené všechny zásuvky u svého stolu. Zasedne za stůl. Na stole spatří jakýsi dokument. Letmo přejede text. Ihned usoudí, že patří do spodní zásuvky.
Při zavírání té zásuvky uslyší jakýsi šramot. V ohnuté poloze zůstane nehybně několik vteřin. Snaží se identifikovat co to je a odkud to přichází. „Vypadá to že to jde z venku, jako od okna, jako by něco škrábalo na parapet. Že by byl na parapetu zase nějaký holub?“ takové jsou doktorovi myšlenky a musí se říci, že myšlenky poměrně přesné. Pomalu se zvedá. Pomalu, aby to nevyplašil. Co nejopatrněji jde po malých krůčkách k oknu.
Koukne na okno. Venku je však ale už tma. Vidí jen černo a zářící světýlka z domů a lamp. Povstane a velice, velice opatrně jde k oknu. Již z dálky kouká na venkovní parapet.
Když spatří toho, kdo dělá ty zvuky, tak ho to celkem dost překvapí. Takového návštěvníka by tu tedy rozhodně nečekal. Možná tak v zimě a to by byla ještě i tak velká náhoda. Oni jsou vrány dost bázlivé. Po parapetu se z jedné strany na druhou prochází velký černý pták. Doktor ho nějakou chvíli téměř nehnutě pozoruje. Pták se stále svižně prochází sem a tam.
„Jak se vlastně pozná vrána od havrana nebo krkavce? Není to spíše havran než vrána? On to bude asi nakonec krkavec. Já mám ale hrozné mezery ve vzdělání, to bych tedy vědět měl“. Tyto tři myšlenky mu momentálně zaměstnávají hlavičku. Doktor stojí nehnutě a stále sleduje toho ptáka. Havran, nebo vrána, či krkavec se najednou zastavil. Stáli k sobě čelem. Pták začal natáčet hlavičku a jeho černočerná očíčka si začala prohlížet pána stojícího za sklem. Pán za sklem stále stál nehnutě.
„Tak toho teda neznám. To také není on. To je ten chlápek co jsem ho viděl na ulici. Ach jo! Tak musím zkusit další okno. Já ho snad tentokrát nenajdu. Téda! To bych měl průser“ takové byly myšlenky krkavce o kterých pán za sklem neměl určitě ani potuchy. Nebo ano?
Nebo si vzpoměl na pana Pajese? Krkavec měl jasno. Musí hledat dál. Zatřepetal křídly a byl pryč.
Doktor byl z toho co viděl dosti překvapený. Občas se sice stane, že na parapet usedne unavený holub, ale aby se mu po parapetu procházel krkavec a pak si ho ještě k tomu prohlížel, tak to se mu stalo opravdu prvně. Odcházel od okna. Šel ke skříni ve které má pečlivě pověšené své cilvilní šaty. Otevřel ji a zarazil se. Jako by ho něco zcela a náhle totálně zmrazilo. Jako by ho někdo praštil tyčí přes hlavu a úplně ho omráčil. Jako by byl na elektriku a někdo mu vytáhl zásuvku ze zdi. A nebo vyndal baterky. Myšlenka která ho takto vykolejila byla myšlenka na pana Pajese. V hlavě se mu vybavil jeho příběh. Příběh, ve kterém dotyčného Pajese sťali a ve kterém jakýsi černý pták zvěstuje Pajesovi jeho blízký konec. Doktor zaklapne skříň a rychle usedá do svého křesla za stolem. Vytahuje svůj deníček ze zásuvky stolu a kvapně v něm začíná listovat. Hledá samozřejmě písmeno Pé. Pé, jako Pajes. Chce se přesvědčit, jestli se neplete. Je v příběhu pana Pajese opravdu oný tajemný, černý pták? Je si jistý že ano. Začíná číst. Čte rychle. Čte tak rychle až přeskakuje nějaká písmenka. Po chvilce již snad ani nečte. Jen jede očima po řádcích a hledá slova havran, vrána, krkavec. Měl pravdu. Oné slovo po chvíli opravdu, bohužel našel. Na jednu stranu byl rád, jeho paměť je dobrá, velice dobrá. Na druhou stranu ho začala tížit myšenka jak s tímto faktem naložit. „ Mám nad tím jen mávnout rukou a považovat to za obyčejnou náhodu, která to mimochodem určitě byla, nebo si mám začít myslet že to byl opravdu onen černý pták hledající pana Pajese? No tedy prohlížel si mě dost dlouho. Možná to byl opravdu on“ to byly myšlenky které se doktorovi stále honily hlavičkou. Chtěl je zahnat pryč, považovat to celé za náhodu a jeho momentální doměnky za nesmysl, avšak jeho unavený mozeček z celodení práce, se těchto „bláznivých“ myšlenek nějak stále nemohl zbavit. Nemohl, nebo nechtěl.
Seděl dál za stolem. V hlavě se mu praly dva názory, dva pohledy na věc, dva řístupy k životu. V prvním pohledu na svět mohl věřit na tajemno, být pověrčivý a za vším hledat nějaký vyšší smysl. V druhém pohledu mohl brát tajemno jen jako souhru mnoha událostí, lidem tak strašně blízkých. Vždyť mnoho tajemností má jednoduché řešení. A pověrčivost? Ta by podle něj mohla patřit kamsi do historie. Do dávných časů, kdy například černá kočka přes cestu donutila jít většinu lidí jinou cestou. A hledat nějaký vyšší smysl? To v druhém pohledu na svět také nemá místo. Vlastně je to i bezpečnější. Jeden by si z toho konečného poznání smyslu bytí mohl zkazit třeba i celý den. Náhle rychle vstal. Byl rozhodnut. Kvapně otevřel skříň a začal v ní něco hledat. Tam by měla být ukrytá, někde mezi jeho civilním oblečením a ochráněná před ošklivým okolním světem jakož i před ostrým dením světlem a bílým světlem zářivek, baculatá flaška tak krásně zlatavého nápoje. Nemýlil se. Byla tam. Vyndal ji na světlo.S lehkým úsměvem na rtech si jí chvíli prohlížel. Zlatavý vlnící se nápoj, ve kterém tancovaly paprsky světla a překrásná pestrobarevná etiketa, doháněly jeho chuťové buňky k šílenství. Ječely, hvízdaly, skandovaly různá hesla, mávaly vlajkami a transparenty. Konečně otevřel láhev a své hrdlo prolil několika mohutnými loky. Cítil jak ho to uvnitř hřeje. Co hřeje? Přímo spaluje. Bylo to tak strašně krásně nepříjemné! Prostě pocit, který umí udělat jen opravdová a kvalitní pálenka. A tak pro dnešní večer spláchnul svůj pohled na svět, ve kterém hraje prim jen tajemno a duchovno. Dnes večer vyhrál na plné čáře druhý pohled.
Uběhlo asi třináct hodin. Doktor znova vchází do své ordinace. Spolu s ním přichází i sestra. Oba mají skvělou náladu. Oba měli krásný večer. Oba mají lásku. Oba se mají rádi.Oba se milují. Teď by se dalo psát o tom jaký měli krásný večer a co všechno dělali, avšak to sem bohužel nějak nepatří. Tak jako nepatří, alespoň co si doktor myslel, jejich láska do jeho ordinace. Snad časem. Venku to vypadá na krásný den. Když doktor v bílém plášti dosedne za svůj stůl chystaje se vyřídit před ranní kávičkou několik lejster, je slyšet zaklepání na dveře. Se setrou na sebe překvapeně juknou. Kdo to asi může být? Oba očekávají nějaký problém. Naznačí jí gestem aby otevřela. Za dveřmi stojí v bleděmodrém nemocničním županu pan Robak. V doktorovi hrkne. Jeho dobrá nálada uletěla jako pírko v průvanu. Byl si jist že ho čeká nějaká nepříjemnost. Civěl na Robaka. Sestra ho uvedla dál a kvapně za ním zavřela dveře. Vypadal klidně, mile i spokojeně.
Proběhlo několik otřepaných frází, během kterých Robak usedá do pohodlného křesla.
„Tak pane Robak. Copak vás trápí?“
„Nic pane doktore. Je mi dobře. A proto jsem vlastně přišel. Nemohl bych jít už domů? Já úplně zapoměl na mého Alíka. On je tam doma chudák sám a já se bojím aby se tam netrápil, nebo aby neštěkal na celý dům. Můžu jít domů? Prosím. Nebo tam dojdu a zase se vrátím. Klidně se mnou někoho pošlete jestli nevěříte že bych se vrátil. To mi nevadí.“
Jeho dlouhý proslov i zmínka o psovi doktora poněkud překvapila.
„Vy máte psa? Psa Alíka? Já myslel, že jste psa měl a toho jste musel dát...a ten vám....no prostě že už psa nemáte“ zakoktal se, neb nemohl najít to vhodné slovo.
Robak vrhl na doktora překvapený pohled. Jako by nechápal kde tuto zprávu vzal.
„Né, to se nějak pletete. Já mám Alíka již dlouho a doufám, že tu se mnou ještě dlouho bude. Kdepak Alík, to je můj miláček. Moje zlatíčko. Bez něj bych byl úplně sám. Věříte mi?“ Robakův srdečný úsměv se s koncem věty z jeho tváře vytrácel. Doktora napadlo že žije asi úplně sám, ale zeptat se ho na to nechtěl. Bál se, aby ho nerozesmutnil ještě víc.
„Ale pane Robaku já vám věřím. A doufám, že vy věříte mně“.
Robak souhlasně přikývl. Jejich oči se střetly a doktor si začínal být jist. Robaka pustí. Jeho pocit o Robakově dobrém stavu sice sílil víc a víc, až ho to samotného překvapovalo, ale několik „prověřovacích“ otázek si odpustit prostě nemohl.
„Dobrá, já vás tedy pustím. Napíši vám nějaké prášky. Budete je brát?“
„Ano, jistě. Proč bych je neměl brát? Je to přeci pro mé dobro. Já nechci aby ve mně ještě někdy zvítězilo to druhé mé já. To kruté, nafoukané a chladné. Ne! To rozhodně nechci! Moc, strašně moc vám děkuji, že jste mi takto pomohl. Díky!“
Doktor se pousmál. Robakova slova díků ho příjemně hřála. To zlepší náladu každému.
„Ale to nic. Nemáte zač. Rádo se stalo. A prosím vás, jak že se jmenuje ten váš pejsek?“
Robak s odpovědí nezaváhal ani vteřinku. Přitom mu jeho oči začaly zase vesele zářit.
„No Alík. Alík se jmenuje to moje chlupaťoučké sluníčko“.
Doktor přitakává, tváří se spokojeně. Přitom však váhá. Váhá, zda li se má optat i na nedávnou, nepěknou minulost. Zajímalo by ho, co mu teď a tady řekne o těch vzkazech které dával tomu chudákovi Roneckému. Ale má obavy. Obavy, aby to Robakovi nějak neuškodilo. No jo, ale kdyby mu tato otázka uškodila, tak by to znamenalo, že ještě tak úplně fit není. Ono by to ani nebylo žádné velké překvapení, je tu přeci jen jeden den. Je pro. Opatrně pokládá finálovou otázku.
„A copak si myslíte o těch vzkazech co dostával ten pan Ronecki. Jakto že ty vzkazy tak vycházely? Myslíte si, že to byla všechno jen náhoda? Nebo to bylo nějaké kouzlo?“
Teď s vážnou tváří čekal co mu na to řekne. Robak zvážněl. Možná si uvědomoval, že teď jde o jeho propuštění a hledal tu správnou odpověď. Správnou odpověď, která ho pustí ven. Odpověď kterou od něj doktor očekává. Na druhou stranu možná opravdu přemýšlel o tom jak se to mohlo stát. Jak to mohlo všechno vyjít. Kdo ví? Snad jen Robak. Ale který? První? Druhý? Nebo oba? „Víte pane doktore, tak to nevím. To zůstane tajemstvím toho druhého. A můžu říct, že mě to vůbec, ale ani trošku nezajímá. Ať si to klidně nechá. Já už chci mít od něj klid“.
Jeho hlas byl klidný a slova taková, jaké chtěl doktor slyšet. Doktor vstal. S úsměvem na rtech podává Robakovy ruku. Je čas na loučení. Proběhne několik loučících vět a frází. Mezi tím přijde sestra, která je ihned doktorem požádána o „vyprovodění“ Robaka zpět do normálního světa. Zaklaply se za nimi dveře. Doktor si pohodlně hodil nohy na stůl. Z Robakova odchodu má radost.
Spokojeně si dal ruce za hlavu a dostal hroznou chuť na své doutníčky, které odpočívají v jedné ze zásuvek jeho stolu. Přitom ještě jeho pohled letí přes okno kamsi do daleka, do slunečného a příjemně teplého dne. Na jeho stole začal zvonit telefon. Otráveně se na něj podívá. Pak se po něm ze své polohy těžkopádně natahuje. To mu volal jeho kolega z vedlejšího oddělení. O nic nešlo, jen nějaká pracovní prkotina. Mezi tím přišla sestra. Hodila na „svého“ doktora kontrolní pohled. Kdyby se flákal tak by ho vzpužila. Sebrala ze skříňky tácek s prášky a šla je roznést. Pak přišly pro doktora první pracovní povinnosti. Pacienti, spolu s nejrůznějším papírováním. Jeho nezřízená chuť na doutníček byla tatam. Kromě propuštění pana Robaka to byl pro doktůrka běžný, šedivý, nudný pracovní den, který zkrášlovalo jen překrásné sluneční počasí. Jeho milá sestra ne. Ta se chovala jako chladná, stará panna. Nebo jako profesionálka která ví, že láska na pracoviště nepatří. Nebo jako někdo, kdo ví, že jeho láska udělala obrovskou chybu. Ta chyba ho v jejích očích srazila. Ona by Robaka nepustila. Ani omylem! Je fakt, že průběh tohoto dne doktora trochu zklamal. Odchod Robaka, krásně svítící sluníčko a prožitá noc nasvědčovaly příchod krásného a velmi příjemného dne. Jenomže ten se změnil jen v šedivý, slunečný, obyčejný čtvrtek. Přicházel konec jeho šichty. Nastával čas jít bydlet. Sestřička tu má ještě nějakou práci. Chtěl jí nějak rozehřát a tak jí nabídl svoji pomoc. Byla dnes celý den taková divná, taková nevrlá. Taková, jaké bývají holky obyčejně jednou za měsíc. Na jeho nabídku pomoci se na něj usmála. Byl to zvláštní úsměv. Byl milý, láskyplný ale i odmítající a ironický. Že prý to bez něj bude mít mnohem dřív hotové. Ať jde raději napřed. Tuto odpověď, po pravdě řečeno, slyšel docela rád. Ve skutečnosti jí pomáhat vůbec nechtěl. Pomoc jí nabídl jen proto, aby vypadal jako kavalír.
Vyšel z nemocnice. Byl krásný podvečer. Tak krásný podvečer, jaký jen podvečer ve městě může být. Vyhřáté ulice od slunečních paprsků sálaly teplo. Vysoké domy vrhaly obrovské stíny. Listy stromů v ulicích nevydaly sebemenší pohyb. Vzduch se ani nehnul. Zamířil do nedalekého parku. Mezi domy zářily oranžové paprsky zapadajícího slunce. Konečně stál na kraji té zelené oázy uprostřed velkoměsta. Kouknul na tu krásu. Sytě zelená tráva po které poskakují černočerní kosáci a kolíbají se husy a kachny. Dlouhé, visící větve starých vrb. Jezírko s několika blatouchy, od kterého se za jasné a hvězd plné noci, do širokého okolí nese žabí kvákání. Přes tuto oázu se klikatí asfaltová cestička podél které stojí po obou stranách příhodné lavičky. Přes den beznadějně obsazené, teď prázdné. Jen na jedné nědo sedí. Sedí schouleně a hlavu ukrývá ve svých dlaních. Doktor si nad tou nádherou a pohodou spokojeně oddechne, ačkoliv z toho člověka na té lavičce nemá rozhodně žádnou radost. Naštěstí sedí na lavičce u začátku parku. Je tu ještě dost jiných. Volných a daleko od něj. Ještě jednou zhluboka nabere ten svěží vzduch do plic a lehkým krokem vyrazí vpřed. Kdo by to řekl, že nevelký park uprostřed města může jednoho unaveného člověka tak osvěžit. Jako když někdo přijde ze zakouřeného města do krásného lesa na úpatí hor těsně po dešti. Kdy z větví stomů padají opožděné kapky deště, mezi kmeny stromů opět začínají pobíhat paprsky slunce které opět vychází na azurově modrou oblohu, všude je cítit vůně čerstvé mokré trávy, nad lesem se vznáší mohutné oblaky páry a všude je cítit vůně kluboucích se hub.
Po pár krocích je u toho schouleného pána. Trochu s ostychem na něj pohlédne. Má ho za nějakého bezdomovce který jen trochu víc něčeho přebral. Krabicového vína, nebo ironu. Jeho první pohled na něj trval tak jednu, dvě vteřiny. Hned věděl že se mýlil. Zůstal stát a koukal na něj. Oblečení měl čisté, kolem něj žádné krabice od vína ani flašky od ironu nebyly, injekční stříkačku také neviděl a vzduch okolo něj také ničím nesmrděl. Vzduch byl čistý, vlahý, jako všude kolem. Zůstal u té osoby stát. Koukal na něj a jakož doktor i každý slušný člověk, cítil potřebu neznámého oslivt, aby zjistil, zda li nepotřebuje jeho pomoc. Mírně a vlídně ho oslovil.
„Pane, není vám něco? Je vám dobře?“
Pán nereagoval. Hlavu měl dál schoulenou do dlaní. Doktorovi se zdálo jako by slyšel i pláč.
Udělá k němu ještě jeden krok, nahne se nad ním, znova ho osloví. Teď o poznání hlasitěji.
„Tak haló pane copak je vám. Není vám špatně?“
Pán zvedne hlavu z dlaní. Pohlédne na doktora. Jeho oči jsou přimhouřené, zalité slzami. Tvář skřivená žalem i beznadějí. Dál zůstává sedět schrben a zkroušen.V tu chvíli by se jeden v doktora krve vůbec nedořezal. Zůstal stát opařený jako čerstvě zabitá slípka.
„Pane Robaku copak tu děláte? Co je vám?“
Robakova hlava znova padla do dlaní. Tak zoufale jako by právě prohrál všechno. Lásku, peníze, možná i celý svůj podivný život. Od úst tváře, která nešťastně spočívala v upocených dlaních, nesla se směrem k doktorovi slova. Nelichotivá, nemilá, mrazivá.
„Vy pane doktore, vy se ještě ptáte?“. Ten hlas zněl naštvaně, nešťastně a vyčítavě.
Doktor od něj opatrně poodstoupil. Nebyl si jist jaká bude další Robakova reakce. Vsadil by poslední halíř, že teď tu před ním sedí ten Robak druhý. Zlý, nesympatický a nevítaný. Vyhrál by.
Robak pomalu zvedl hlavu. Pak napřímil záda a během několika vteřin seděl na lavičce normálně.
Doktor dál stál opodál. Stále ho bedlivě sledoval, připraven na jakoukoliv jeho reakci. Robak si kapesníkem utřel nos. Krajem rukávu oči a tvář od slz. Pohledem plným výčitek i s troškou opovržení a zdánlivé nadřazenosti kouknul na doktora. Ruku položil na opěradlo lavičky, nohu dal přes nohu. Snažil se vypadat frajérsky, drsně a hlavně nezlomeně.
„Á, pan doktor už jde z práce. Dobrý večer, pane doktore“.
„Dobrý večer. Nestalo se vám něco?“ pronesl nesměle doktor, stojící dál opodál jako žáček ve škole na stupínku před zlým a obávaným učitelem, před kterým neměl šanci uspět. Robak neodpověděl.
Jen jeho pohled na doktora byl ještě horší. Doktor z něj začal cítit vstek spolu s nenávistí.
Robakovi oči začaly opět zalévat slzy. Však jejich pohled dál nenávistně propichoval doktora. Obočí měl křečovitě svraštěné a zuby tak silně stisknuté až se mu celá tvář třásla.
„Proč jste měl nechal u vás přes noc?“procedil vstekle přes stisknuté zuby.
Doktor by teď čekal téměř cokoliv, že ho teď a tady zastřelí, že ho začne honit chtíc ho zmlátit či rovnou zabít, ale tuto otázku nečekal. S překvapeným výrazem ve tváři odpověděl.
„Myslel jsem že to bude pro vás to nejlepší. Navíc jste proti tomu vůbec nic neměl“.
Robak se kysele pousmál a rezignovaně odvrátil pohled od doktora.
„To sem já nebyl! To byl ten druhej. Ten hodňoučky pitomej idiot co vo ničem nic neví“. Vstek v Robakovi začal zase kvapně růst. Doktor měl na něj další otázku. Tu řekl vlídně ale i rázně.
„Pane Robaku máte doma pejska?“
Robak nechápavě koukul na doktora, ale jeho vstek byl v očích dál.
„Co to sem pletete? Já doma žádnýho čokla nemám. Měl jsem, ale toho jsem sežral. Nebo ho přejeli? Já nevim. Co to je za blbou votázku? Nemáte ňákou lepší?“
Robak byl vsteklý dál, však doktor s ním začal hrát poměrně vyrovnanou hru.
„Ňejakou lepší otázku? A jakou? Pomozte mi?“
„Cože? Já mám pomáhat vám? Vy! Vy jste mě měl pomoct, dokud byl čas!“ Robak dál sedí na lavičce jako frajer. Doktor stojí jako žáček opodál.
„Proč je pozdě?“
Na tato slova Robak prudce, plný vsteku, vstal a udělal malý krok k doktorovi. Ten ucukl.
Pak na doktora zařval otázku, na kterou byla jen jedna, stručná odpověď.
„Spal jsem na pokoji patnáct, nebo ne?“
Doktor několik vteřin překvapeně hleděl do jeho očí. Pak tiše odpověděl.
„Ano, přes noc byl pan Robak na pokoji číslo patnáct. Byl tam pan Robak, který má doma pejska“.
Stáli tam od sebe asi metr vzdáleni. Doktorova odpověď Robaka trochu zchladila.
„Co to zase plácáte za nesmysli? Jakej Robak s pejskem? Já jsem Robak a žádnýho čokla nemám“.
Doktor se zase snažil Robaka uklidnit.
„Já vím, já vím. To bude dobré. Nechcete jít se mnou? Prosím“.
Věta, která měla Robaka uklidnit měla překvapivě opačný efekt. Slova o tom, že to bude dobré, jako by Robaka naprosto dorazila. Jako by ho někdo střelil z blízka proradně do hlavy. Nejprve na jeho tváři naběhl zase náznak vsteku, ale na víc patrně něměl sil. Jeho tvář povolila vstekem zaťaté svaly. Z očí mu začaly téci potoky slz. Koukal kamsi za doktora, kamsi do ztracena, kde myslel že již brzy bude. Měl pocit ztacené duše. Robakův pohled byl chladný, nepřítomný. Ramena mu povolila, záda nahrbil a jen s námahou udělal krok k lavičce. Dosedl na ní, hlava mu opět bezmocně, tak strašně zkroušeně, padla do dlaní. Doktor to udiveně sledoval. Od Robaka mu teď nic nehrozí. Toho si byl jist. Usedl vedle něj. Robak měl dál hlavu v dlaních. Byl slyšet jeho pláč.
Doktor dlouho hledal vhodná slova. Pak na něj vlídně a tiše promluvil.
„Pane Robaku slyšíte mě?“ Dlouho bylo ticho. Potom bylo slyšet slabým hlasem: „ano“.
Ten samý, tichý, slabý a zkroušený hlas posílá od Robaka pro doktora otázku. Ta ho celkem vyvede z míry a ještě dlouho mu bude znít v uších. Podivnější otázku snad ještě nedostal.
„Vy oravdu nevíte co se děje v pokoji patnáct? Že Ti co tam jen jednu noc přespí brzy zemřou?“
Robak má dál ukrytou ruku v dlaních. Doktor sedí vedle s pusou dokořán.
„Cože? Co to povídáte? Proč by měli....proč by se každému kdo tam přespí mělo něco stát?“.
Doktor je z toho dosti rozhozený. Samozřejmě že tomu nechce věřit. Spíš začíná nabývat podezření, jestli to není jen Robakova hra. Kdo by tomu také věřil, že má v nemocnici smrtonosný pokoj?
Robak zvedl hlavu a posadil se normálně. Na doktora však vůbec nepohlédl. Koukal nepřítomně před sebe. Dýchal pomalu a ztěžka, z očí mu tekly slzy. Chladným hlasem dal doktorovi podivnou otázku: „Pane doktore vy nevěříte na sílu místa? Někdy z toho místa vyzařuje dobro, někdy zlo.“
Na tuto otázku se doktor zatvářil pěkně kysele. Teď na podobné otázky neměl náladu. Chtěl nějak pomoci Robakovi. Rozhodně si nemyslel, že by zodpovězení této divné otázky Robakovi nějak pomohlo. Měl ji za naprosto zbytečnou. Na zbytečnosti teď nebyl čas. Chtěl jí nějak přeskočit. Někdo jiný by možná takovou chybu neudělal. Robakova otázka nebyla zbytečná.
„Pane Robaku, já jsem doktor. Nejsem žádný vědec, šarlatán či kouzeník.“ pronesl tichým hlasem k dál zaraženě sedícímu Robakovi. Ten na jeho odpověď jen pokývl hlavou. Z očí mu dál tekly slzy.
„Když na takovou sílu nevěříte, tak děláte velkou chybu. Takové síly tady jsou. Pokud narazíme na tu dobrou, tak máme štestí. Jestli na tu zlou, tak smůlu....“ větu nedokončil. Jako by se dál pokračovat bál. Doktor mu dává pár chvil času, třeba větu dokončí bez pobízení. Nestalo se tak.
„Proč jste to nedořekl? Nebojte se, pokračujte“. Doktorův vlídný hlas mu přeci jen odvahu dodá.
„...a když se někdo připlete do pole tak zlé síle jako čiší ze země v pokoji patnáct, tak..tak to s ním nemůže dobře skončit. Skončí to s ním špatně, brzy a rychle.“. Robak smutným a tichým hlasem domluvil, nehnul ani brvou, na doktora vůbec nepohlédl. Jeho smutný pohled směřuje stále někam do daleké, nejdelší, dálky.
Na lavičce nastává hluboké hrobové ticho. Doktor je zahleděn do zelené trávy, po níž se spokojeně kolíbá kačer následován věrně svojí kachnou, hledaje v hlavě vhodná slova. Tichou chvilku přerušuje hlas Robaka. Hlas jako by nepřítomný, smutný a zastřený nějakým tajemstvím.
„To místo sprovodilo ze světa už hodně lidí. A Bohužel zase jich pár sprovodí. Víte kde bylo v dřívějších dobách městské popraviště?“ Doktor si myslel že už ho nic překvapit nemůže. Tohle ho však překvapilo. Udiveně pohlédl na Robakovu kamenou tvář. Mlčky zakroutil hlavou a čekal na odpověď.
„Ten pán co se mu ve spánku vybavuje vlastní konec, tak ten byl zrovna jedním z mnoha, kterého popravili na místě právě pokoje patnáct. Zrovna tam! Tam bylo od pradávna popraviště. Tam za strašných muk zemřelo mnoho a mnoho vinných ale hlavně i nevinných. To místo nemá slitování. Klidně za ním běžte a ať vám to poví ještě jednou. Ať vám pořádně popíše okolí. Ať řekne jaké domy viděl z kůlu. A vy jen tiše naslouchejte“.
Ačkoliv Robakův hlas zněl tajemně, až strašidelně, doktor našel odvahu vzdorovat. Tomu co mu teď tady na lavičce povídá „nějaký pomatenec“ přeci nemohl a hlavně nechtěl věřit.
„Aha. Takže na místě, kde je náš pokoj patnáct, bylo v dávné době popraviště? A teď z toho místa vyzařuje zlá, snad až smrtonasná energie? A každý kdo se tam vyspí, tak brzy zemře?“
Robak konečně pohlédne na doktora. Oči má plné slz a smutku.
„Říkáte to pane doktore ironicky až moc. To by jste si mohl odpustit. Chápu že mi nevěříte a máte mně za blázna, ale ten pokoj bude zkáza pro mnoho lidí. Měl jste tam nechat to skladiště které tam bylo snad od prvopočátku otevření nemocnice. Nikdy jste neměl dopustit, aby tam byli lidé“.
Doktor jen těžce polkne. Jejich pohledy se na pár dlouhých vteřin střetly. Najednou doktorovi přejel mráz po zádech. Jeho pohled prudce ucukl. Robak odvrátil tvář. Smutně koukal na zem před sebe.
„Pane Robaku, jste nemocný a já vám chci pomoci. Pojďte, vrátíme se zase do nemocnice“. Vlídným hlasem dává nabídku, o které ví, že bude odmítnuta. Chvíli je zase ticho. Robak sedí rovně jak pravítko. Doktor mlčky pozoruje profil jeho tváře. Hlídá její jakýkoliv pohyb. Tu vidí jak se mu chvěje tvář. Má zase pevně stisknuté zuby. Po čele mu začínají stékat krůpěje potu. Tepny a žíly na krku zmohutněly. Dýchá zhluboka a těžce, jako by se uklidňoval. Doktor zpozorněl. Spolu s tím také strašně znejistí. Už si tím, že mu od Robaka žádné nebezpečí nehrozí, vůbec jistý nebyl.
Připadá si, jako by byl na úpatí sopky která každým okamžikem skáziplně bouchne.
Rychle vstane. Poodstoupí pár kroků. Je zvědavý co bude. Robak sedí dál. Pomalu natáčí hlavu ke stojícímu doktorovi. Několi okamžiků pohledem plným vsteku na něj jen kouká. Pak bouchne.
„ Já že jsem nemocnej? Nejsem nemocnej! Já jsem jen vodsouzenej k smrti....někym tak hloupim a tupim jako ste vy!!! Doktůrku. Si myslíte že ste nejlepší, ale nejste.Víte jen to co ste vičet z knížek. A já sem pro vás jen idiot, blázen nebo jak vy řikáte...nemocný“.
Zhluboka se zase nadechne a s opoznáním klidnějším hlasem pokračuje.
„Počkejte pár dní. Z toho co se stane budete možná nemocný vy. A to v nejlepšim. Když se do týdne nic nestane tak slibuju že příjdu a nechám se od vás léčit. Klidně i rozkuchat když mi to pomůže.“.
Budete mě pak ještě chtít léčit?“ optá se ironicky, opařeně stojícího doktora. Ten jen přikývne.
Na Robakově tváři je vidět zlý, odměřený a vítězný úsměv. Má radost, pokořil doktora.
„Jo a že mě nenecháte hledat policajtama jako nějakého uprchlého blázna? Že ne? Máme přeci dohodu, ne? A dohody by se měly plnit. Že?“. Dopověděl. Několik vteřin se z hloubky duše kochal pohledem na poraženého doktora. Doktor na slova o dohodě jen mlčky přikyvuje.
Když byl syt toho pohledu, otočil se a pomalu odcházel pryč. Doktor jen mlčky sleduje jak Robak pomalým a klidným krokem odchází. Z nějakého důvodu nebyl schopen žádného pohybu, ani slova. Až po několika minutách, kdy byl Robak již dávno pryč, udělal doktor pár těžkopádných kroků a dosedl na lavičku. Připadal si jako stoletý, nemocný, zlomený stařec. Civěl někam před sebe. V hlavě měl prázdno. Čas ubíhal dál. Za lavičkou na které seděl, stál mohutný strom. Lípa. Na jedné z jejich větví sedí pták. Mohutný, černý krkavec. Odpočíval tu. Byl unaven ze své práce, ze svého poslání. Však věří, ví, že i tentokrát svůj úklo splní. Kdo hledá najde. Zamává křídly, odlétá hledat dál. Moc oken již nezbývá. S ubíhajícími minutami doktor zase ožívá. Svoji prohru si sice plně uvědomuje, však na druhou stranu, hlavu si z ní nedělá. Robak je v jeho očích totální pomatenec a blázen, kterému již nikdo pomoci nedokáže. Policií ho hledat určitě nedá. Čím bude Robak dál od jeho ordinace, tím lépe. Moc dobře si uvědomuje, že takto by žádný doktor myslet neměl, ale co má dělat? Robaka prostě neměl rád.








Kapitola sedmá

Nevítaný pan Robak

Bylo poklidné, středeční, prosluněnné dopoledne. Doktor, sestra, jakož i celá nemocnice měli běžný pracovní den. Nic převratného se nestalo. Žádný zázrak, ani žádná tragédie. Doktor i sestra si dělali své povinnosti a své city k sobě si nechávali na večer. Občas sice na sebe očkem mrkli, ale to bylo všechno. Nezasvěcený pacient by rozhodně nic nepoznal. Doktor dodělal, pro někoho tak strašně důležitou, úřednickou práci. Sedíc v křesle si protáhl záda a natáhl se do spodního šuplíku pro svůj pracovní deníček. Chtěl do něj zapsat dění z předešlého dne. Mohlo by to vypadat, jako že má jen tři, čtyři pacienty, ale do deníčku si zapisuje pouze ty zajímavé.
Běžné pokusy o sebevraždu z nešťastné lásky, nebo z důvodu ztráty zaměstnání, či ze stráty úcty k sobě sama, tak to ho moc nezajímalo. A co pacienti s nejrůznějšími depresemi? Tak depresí za svoji praxi poznal už tolik, až se mu pomalu začíná zdát, že co člověk, to jiný druh deprese. Za jeho mladých let se toto slovo tolik nepoužívalo. Samozřejmě, i tehdy byli lidé zkroušení a zralí na skok, ale nikdo o sobě nikde nevykřikoval „mám depresi !“. Jo jo, věci by se měli pojmenovávat pravdivě. Dříve, když dítě ve škole zlobilo, tak to byl pro ostatní lump a sígr. Dnes se mu říká hyperaktivní. Dříve, když byl někdo líný, tak byl lenoch. Dnes na sto procent trpí únavovým syndromem, nebo je společensky nepřizpůsobivý. V obouch případech by se pacientovi pomoci dalo, avšak mohlo by to mít neblahý dopad na jeho psyché, a tak se o něm raději prohlásí, že se musí počkat až ho to přejde. A ono ho to opravdu obvykle přejde. Většinou kolem dvanáctého, v čase výplat. Dříve kdyby se dva kluci vedli za ručičku, tak se z toho celá vesnice posměje smíchy. Dnes jsou registrováni. Dříve když se člověk vzbudil se špatnou náladou, tak to rozchodil honěním plánu a budováním pětiletky. Děti většinou vstávaly brzy a tak na nějakou špatnou náladu neměly ani pomyšlení. Když náhodou děti přeci jenom nějaký splín po ránu měly, tak ho rozehnala raní družina. Dnes né. Dnes si člověk ihned vezme prášek a šupky dupky k psychoušovi. Samozřejmě že se všemi svými pacienty soucítil a snažil se jim pomoci, byl to přeci poměrně dobrý doktor, ale do jeho deníčku se takovéto případy nedostaly. To by měl za rok takové deníčky alespoň tři. Možná i čtyři. Pět ne, takovou kapacitu jeho ordinace zase neměla. Když k němu přišel člověk v psyché tísni a řekl mu hned co ho tak strašně tíží, tak pro něj přestal být, nadneseně řečeno, zajímavý. Jeho bavilo odhalovat, zkoumat a hledat kořeny lidských těžkostí. Za svoji několikaletou praxi měl již v deníčku zapsané případy úsměvné, dalo by se říci až komediální, avšak našlo by se mezi nimi i pár jiných. Takových, na které nerad myslí. Takových, při kterých mu při pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Takže jeho deníček je vlastně jeho zběratelský počin. V posledních pár dnech ho asi dvakrát napadlo, že frekvence kuriózních případů se nějak zvýšila. Tato myšlenka mu však jen proběhla hlavou a již ho nijak více nezatěžovala. Když začínal psát, byl vyrušen nějakou pracovní povinností. Rychle ho zaklapl, zastrčil do šuplíku a odběhl za prací.
Na deníček měl pak čas až pozdě odpoledne. Venku prokoukávalo sluníčko mezi mraky. Jeho paprsky se ještě snažily prosvítit den, avšak bylo již pozdě. Už neměly žádnou sílu. Snad zítra. Teď nastoupí Měsíc. Teď bude on svítit na celou spící zemi. Snad se nic nestane. Snad se těm, co si to zaslouží, bude spát krásně. Snad se těm, co si to také zaslouží, bude spát špatně. Snad Ti, co spát nesmí, neusnou. Snad doktor bude mít klidný a spokojený spánek. On si to rozhodně zaslouží. Vždyť díky jemu má teď mnoho a mnoho lidí krásné sny. Ale zatím na spánek ještě čas není, večer teprve přichází a noc ještě nenastala. Doktor, sedíc v křesle, si důkladně protáhl záda. Po celém dni si připadá poněkud zdřevnatělý. Tělo ho sice trošku bolí, ale duše je celkem spokojená. Zase pomohl několika lidem, zase to nebyl promarněný den. Ti, kterým dnes pomohl, do deníčku nepříjdou. Byly to samé „nezajímavé“ případy. Sedí u stolu nad svým zavřeným deníčkem. Jednou rukou si podpírá bradu. V druhé ruce drží propisku, jeho prsty si s ní pohrávají. Kouká na desky deníčku. V hlavě si formuluje svoje myšlenky, které za pár chvil napíše. Na jeho obličeji bez úsměvu, dalo by se říci že byl až zasmušilý, bylo přeci jenom znát, že v hlavě nemá žádné chmurné myšlenky, ale naopak. To prozrazovaly oči. Ty prozrazovaly jeho spokojenost jakož i sladký pocit z užitečnosti pro ostatní lidi. Měly pravdu. Nelhaly. Bylo to tak.
Začal listovat v deníčku a hledat příslušná písmena. Nejprve našel pana Swojku. U toho mohl udělat hvězdičku. To znamenalo propuštěn. Když udělal hvezdičku, tak si ještě přečetl ty své poznámky. Jen tak. Snad byl jen zvědavý na svůj sloh. O panu Swojkovi toho věděl až dost. Pak pokračoval dál. Na řadu přišel Ronecki. Na jeho stránce již hvězdička byla. A to den stará. Také o něm si přelouskal své poznámky. Jak si tak čte, tak si začíná uvědomovat, jak se mu v hlavě mísí pocit radosti s podivným smutkem. Odvrátí své myšlenky od řádků v deníčku a snaží se soustředit na ten svůj podivný splín. Pozvedne svůj pohled, zadívá se kamsi do nekonečné dálky.
„Mě se po nich stýská. Byli to moc fajn lidé. Krásně se mi s nima pracovalo. Byli tak krásně tajemní. A teď jsou pryč. Ať příjdou zase! Nebo ať příjdou jiní. Prosím!“
Tyto myšlenky mu několik minut létají hlavou, ale pak jsou zahnané touhou nezkazit si splínem tento krásný večer. To se mu podaří. Přestane na to myslet a dál listuje v deníčku. Nalistoval si pana Signera.
„Ten šel domu dneska dopoledne. Byl to dobrej chlapík. Ať má hodně štěstí“ pomyslí si a dolu, na spodní, pravou část stránky namaluje malou, mnoha paprskovou hvězdičku. Ať mu svítí.
Dopsal. Odložil propisku a spokojeně se opřel do křesla. Najednou si vzpoměl na jednoho ze svých nejmladších pacientů. Do hlavy se mu draly myšlenky na malého kluka. Na toho, co se všeho moc lekal a pak ve finále ještě chudák malý našel hrozného utopence. Vzpomínal na něj. Vybavoval si, jak ho rodiče přivezli v úplném tranzu. Nevnímal, jen měl vykulené oči a sípal. Naštěsti se z toho za pár dní velice dobře dostal.
„Ono pár dní v naprostém klidu, přátelské okolí a ty správné prášky udělají divy“ pomyslil si a na tvář mu nabíhal srdečný úsměv. Byl rád. Za sebe, za kluka i za rodiče.
Prudce ho píchlo u srdce. Až sebou cuknul. Myslel že má infarkt, nebo něco takového. Čekal další bolest. Ta ale nepřicházela. Zažíval velice podivné chvilky. Počáteční bodnutí u srdce, jako by se měnilo. Jako by se změnilo v mráz, který mu teď běhá v těle. Vběhne do žaludku a celý ho sevře. Chce se mu zvracet. Rychle si dá ruku před pusu a kouká po nějakém kýbli. Za několik vteřin se mu ale již zvracet nechce. Usedne zpět do křesla. Najednou ucítí na zádech strašlivý chlad i tíživý pocit. Jako by měl na zádech obrovskou kostku ledu. Celý se v křesle skloní a pomalu jde k zemi. Rázem je i tento pocit pryč. Pomalu se vzpamatovává, když tu mu na jeho rukáv ukápne kapička potu. Jeho potu. Sáhne si na čelo. Rukou ho otře. Je spocen, jako by právě uběhl tři maratony v padesáti stupňovém horku. Vůbec neví co si má myslet.
„Patrně nějaká chřipka“ napadne ho a začne v šupleti hledat nějaký prášek. Najednou šuple vstekle zasune zpět, až se v něm polovina věcí přehází. Prudce se svalí zpět do křesla až to v křesle zapraská. Má vstekle zatnuté zuby, čelo svraštěné, v očích mrazivou nenávist a zlobu.
„Nic si brát nebudu! Ať chcípnu! Stejně to nemá cenu! Vyseru se na všechno a na všechny! Doprdele škoda že tu nemám nějakej samopal, já bych je teď vyléčil všechny ty...“
Již to nedopověděl. Najednou se zarazil. Pár okamžiků byl sám ze sebe naprosto zmatený.
Snažil si nějak vysvětlit co se mu to právě stalo. Zadumaně a nehnutě sedí. Snaží se na něco přijít.Začíná cítit jak mu srdce svírá smutek. Smutek, jaký člověk má, když ztrácí někoho kdo nebyl jeho srdci lhostejný. V hlavě se mu vybavují veselé oči. Potom celý veselý a rozesmátý obličej. Pak celý veselý a rozesmátý ten malý kluk. Pavlík. Vidí jak kolem něj vesele pobíhá. S milým úsměvem mu ten kluk děkuje. Pak od něj odbíhá k nějaké stromové aleji a po několika vteřinách ho překrývá hustá bílá mlha, která se náhle vynořila z okolních rozsáhlých luk. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale najednou je jeho vidina pryč. Oklepe se. Vstane z křesla, prochází se po místnosti.
Chce ten zážitek nějak rozchodit. Přemýtá nad tím co to bylo. Zároveň z hlavy nedokáže pustit tu myšlenku na toho malého kluka. Nechce si to připustit, ale má o něj strach. To se mu nikdy nestalo. Je sám ze sebe stále zmaten. Chce si to nějak sám pro sebe zdůvodnit.
„To bude asi tím, že jsem už dost unavený. Měl bych už jít pomalu domu“ pomyslí si a přistoupí ke svému stolu aby ho před svým odchodem kapánek uklidil. Přitom se snaží myšlenky na toho malého kluka zakrýt jinými myšlenkami. Krásnějšími. Začne myslet na svoji drahou, milovanou, zlatou, líbeznou a zbožňovanou „sestřičku“. To zabírá. Čím víc na ní myslí, tím se víc těší domu. Domů za ní. Stolek má poklizený. Přistoupí ke skříni a začne se převlékat.
Na stole mu začne zvonit telefon. Zrovna má zapletené ruce v rukávech pláště. Rychle se je snaží vymotat. Přitom procedí přes přivřené ústa několik slov, jukne vstekle na hodiny. Konečně se z toho pláště vymotal. Několika mohutnými přískoky přiskočil k tomu drnčícímu aparátu.
„Ano prosím, psychiatrie“ vyhrkne do sluchátka a snaží se krotit svou dýchavičnost.
Čeká kdo mu co z druhé strany odpoví. Ale tam je ticho.
„Tak haló, je tam někdo? Kdo volá? Haló!“
Volí hlas hlasitý, však vlídný. Začíná mu být jasné, že to bude patrně nějaký jeho klient. Minulý, současný, nebo budoucí. Se sluchátkem u ucha si sedne do křesla, neb začíná tušit, že tento telefonát pár minut rozhodně zabere. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Ale dech slyšet je.
„Tak haló! Prosím Vás, copak vám je? Mluvte. Nebojte se.“
Napjatě poslouchá. Doufá že už konečně ze sluchátka uslyší nějaký hlas. Začíná být nervózní. Pohledem nervózně jezdí po ordinaci, v hlavě se mu honí myšlenky na další postup. Nejvíc se bojí, aby volající najednou nezavěsil. To by patrně znamenalo konec. Konec volajícího.
Náhle se jeho nervózní pohled zastaví. Jeho myšlenky na další scénář jsou zbytečné. Strach o volajícího je pasé. Naopak. Když uslyší z druhé strany první slova, dostavuje se jaké si zklamání. Volá ten, na koho již čekal a na koho se tedy rozhodně netěší.
„Jo to jste vy? No dobrý večer.“
Na to mu volající také popřeje dobrého večera a omluví se, že volá takto pozdě.
„To nic, to je v pořádku. Tak copak se děje pane Robaku?“
Odpoví mu že nic.
„Nic se neděje? Tak pročpak mi voláte?“
„To vy přece víte moc dobře.“ zazní z druhé strany. Doktor překvapeně pozdvihne obočí.
„Prosím? Já to vím moc dobře?“
„Ale pane doktore....vy víte moc dobře že vám budu volat a nemáte z toho rozhodně žádnou radost. Je mi trochu líto, že mě nerad uvidíte.“.Ten hlas zněl smutně a upřímně.
Tyto slova, která měla naprostou pravdu, doktora pěkně překvapily. Teď se v něm mísily dva pocity. Pocit překvapení až údivu, spolu s pocitem trapnosti i selhání z jeho odhalení. Jediné co mohl dělat, bylo zapírat . Jenomže nějak nenacházel ta vhodná slova. Na čele mu začaly rašit krůpěje potu.
„To né, tak to není. Rád vás uvidím“
Volající se taktně „nechal přesvědčit“. Poté požádal o návštěvu. A to co možná nejdříve.
„Co nejdříve? A co tedy zítra v sedmnáct hodin? Hodilo by se vám to?“
Z druhé strany mu přichází souhlas.
„Tak tedy dobrá. Zítra v sedmnáct hodin se na vás budu těšit“.
„I já pane doktore. A děkuji za vaši ochotu. Užijte si s vaší láskou krásný večer. Dobrou“.
Volající svojí poslední větou doktora znova překvapil ale na nic nečekal, rychle zavěsil.
Doktor zůstal ještě chvíli sedět, svírajíc sluchátko pevně v ruce, kousek od hlavy.
Ještě před hodinkou měl krásný den. Teď byl vykolejený hned dvakrát. Za stolem zůstal sedět asi deset minut. Během té doby proběhla v jeho hlavě zásadní bitva. Bitva mezi špatnou a dobrou náladou. Když by vyhrála špatná nálada, tak by po celý zbytek dne o tom všem velice usilovně přemýšlel. Přitom by doufal, že na něco příjde. Nepřišel by však na nic. Na vůbec nic. Jeho špatnou náladu by odnesla i jeho láska. Buď by se jí nevěnoval, nebo by se z nějakého hloupého důvodu pohádali. Dnes však vyhrála dobrá. Pár vteřin trvá, než se jeho myšlení „přeprogramuje“ na náladu dobrou. Pak cítí, jak se to rozšiřuje jeho celým tělem. Je to asi nějaký dobrý vir.
Rázně vstane z křesla a postaví se ke svému stolu. Jako nějaký generál.
„Tak tu svoji malou slabost jsem pěkně překonal a z toho, že se Robak náhodou trefil nebudu dělat žádnou vědu. Nejsem vědec!“ řekl polohlasně sám pro sebe a rychle se začal chystat k odchodu.
Za pár minut se dveře v ordinaci zabouchly, všechna světla zhasla a klíč v zámku zarachotil.
Druhý den ráno vše probíhalo jako obvykle. Doktor posnídal své milované koblihy a přitom si přečetl své oblíbené noviny. Ještě přitom usrkával lahodnou černou kávu a občas na sebe se setrou srdečně mrkli. Oba měli dobrou náladu a ještě se zalíbením vzpomínali na včerejší večer. Venku slunce vesele svítilo a na obloze byl jen jeden jediný bílý, malý, mráček. Jak říkám, den probíhal naprosto normálně. To znamená, že po snídani doktor udělal kolečko po svých pacientech kteří byli ležáci a pak ho v jeho ordinaci navštívilo několik jeho pacientů docházkových, nebo li ambušů. A tak čas vesele ubíhal. Ani se nenadál a bylo několik minut po poledni. Skočil si na oběd. Po krátké přestávce ještě vyřídil několik ambušů objednaných na odpoledne. Něco po šestnácté odešel dnes již předposlední člověk. Když se za ním zabouchly dveře, tak doktor zůstal sedět za svým stolem. Svůj nepřítomný pohled směřoval oknem ven a přitom si sumíroval dnešní den. Dnes to byly zatím jen samé, pro něj, nezajímavé případy. Nic extrovního. Avšak tušil, že se to brzy změní. Jenomže když věděl kdo ho ještě čeká, tak z toho moc dobrý pocit neměl. Dneska by se bez zapeklitého případu klidně obešel. No co se dá dělat. Malý, býlí, bezvýznamný mráček narostl. Už to byl velký, šedivý oblak, pokrývající téměř celou oblohu. Sluneční paprsky neměly šanci.
Ačkoliv včera v tuhle dobu dopadaly na zem ordinace ještě poslední sluneční paprsky, dnes již bylo nutno rozsvítit všech osm párů bílých zářivek. Šedivý oblak těžkl a těžkl. Zvedl se vítr, který smetl všechen prach ulice. Trochu se i ochladilo, ve vzduchu byl víc a víc cítit déšť. Doktor odvrátil svůj pohled od okna. Zajímalo ho kolik je hodin. Bylo již téměř pět. Když pak znova vrátil svůj pohled na okno, uviděl už po něm stékat kapky deště, které na sklo vrhá zesilující vítr. Déšť nabírá na intenzitě. Je slyšet jak mohutný déšť bouchá na parapet. Otevřou se dveře a vejde sestra. Zalamentuje nad počasím a jde si po svých věcech. Začne zase něco rovnat v jedné z jejich skříní. Na její zalamentování doktor jen smutně pokývne hlavou. Dál sleduje dění venku.
V bouchání deště na parapet málem zanikne ťukání na dveře. To zaslechne jen sestra.
„Neklepal někdo?“ zeptá se nahlas, když předtím bleskově odložila věci a zbystřila.
Její otázka vytrhne doktora z rozjímání.
„To už bude asi on“ pronesl doktor s mohutným povzdechem. Koukne přitom na hodinky.
Sestra doktora probodla podivným pohledem. V něm se míchala víčitka, nevěřícnost i solidarita.
„Robak? Jéžiš marijá, to snad ne“.
Jen to dořekla, tak bylo slyšet další zaťukání. O poznání mohutnější.
„No jó, už jdu. Moment.“ zavolala a kvapně odkládala věci do skříně.
Za pár vteřin již otvírala dveře. V otevřených dveřích stál pan Robak se složeným, černým, pánským deštníkem z kterého mu ještě kapala voda. A to tak že celkem dost.
Jakmile sestra otevřela dveře, tak se oči doktora a pana Roba vzájemně střetly. Jako by jejich pohledy čekaly v místech, kde věděly že se potkají. Doktor měl ve zvyku, tak jako mnoho jiných lidí, udělat si úsudek na člověka již po několika sekundách. Robak byl tak nějak normálně vysoký. Byl hubený, až vyzáblý. Měl na sobě kostkovanou, flanelovou košili a hnědé manžestráky. Obutý byl v nějakých normálních sportovních botech. Do teď by to šlo. Ale. Někdo má obličej kulatý, někdo hranatý. Robakův obličej byl špičatý. Tak špičatý, že to na Robakovy muselo zaujmout snad každého. Když k tomu ještě přidám dozadu česané, nafoukané, blonďaté vlasy, dodám zapadlé, malé, modrá očíčka a to vše podtrhnu velkými, sytými rty a celkově bledým obličejem, tak můžu konstatovat, že Robak tedy rozhodně žádný sympaťák nebyl. A takový první dojem si o něm udělal i doktor. Když Robak pozdravil, tak doktora ten večer překvapil poprvé. Jeho hlas se k němu vůbec nehodil. Zněl sympaticky. Takový hlas by člověk přiřadil k největšímu lamači dámských i dívčích srdcí a srdíček. Mluvil dostatečně hlasitě, zřetelně a ostře vyslovoval, avšak barva a tón jeho hlasu hladily naslouchajícího po duši.
Sesta z toho byla také překvapena. Na několik vteřin se neovládla a zůstala na Robaka jen zírat.
Oba dva jako by díky jeho hlasu v jejich duších roztáli. Jejich prvotní ostych byl pryč.
Robak vešel s dokapávajícím deštníkem do ordinace. Lítostivě se kouknul na kápance za sebou.
„Já se moc omluvám jak jsem vám tu nakapal. Taková potopa. Nezlobte se prosím.“
Sestra s nehraným úsměvem na rtech opáčila, že se nic nestalo a okamžitě se jala s hadrem bojovat proti té potopě. Za několik okamžiků vyhrála. Pak pokračovala dál ve své práci.
Robak si odložil deštník na věšák a pověsil přes něj i svoji zvlhlou flanelovou košili. Pod ní měl červené tryčko se zelenými rukávy. Za pár okamžiků se Robak již uvelebuje v hnědém, návštěvnickém, křesle. Doktor se také pohodlně usadí ve svém a kouká na Robaka.
„Tak ještě jednou dobrý večer pane Robaku“ povídá doktor vlídným hlasem.
Na to Robak přestane jezdit pohledem po ordinaci, přestane si mnout nervozně ruce a podívá se na doktora. „Dobrý, dobrý večer“. Robakův hlas, jakož i celý Robak jsou nervózní.
„Nechcete se napít? Nebo nechcete čaj, či kafe?“
Robak jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktorovi připadá nějaký zadumaný. Nebo snad zaražený.
Doktor má v úmyslu probořit co nejdříve bariéru ostychu, možná i nedůvěry.
„Jsem moc rád, že Vás poznávám.“
Robak jen pokyne hlavou. Jeho pohled zamířil k oknu. Venku přestalo pršet. Doktora, když vidí kam Robak kouká, napadne jiné téma.
„To byl ale hrozný slejvák, že?“
Na tyto slova Robak reaguje. Až překvapivě razantně. Koukne na doktora a trošku se usmívá.
„Ano, byla to velká průtrž. Ale já věděl, věděl že přijde“.
Na jeho slova doktor překvapeně nadzdvihne obočí.
„Opravdu? Vy jste věděl že přijde taková průtrž? A jakpak jste se to dozvěděl?“ doktor byl rád, že se jejich debata takto pěkně rozjíždí. Byl hrozně zvědavý co mu na to Robak odpoví. Čekal že mu řekne, že to viděl někde ve snu, či že měl nějaké vidiny, či jiné tajemné vnuknutí.
Robak poznal jak to doktora zajímá. Trochu se pousmál a zdálo se, že si to vychutnává.
„Ano, věděl jsem že přijde přeháňka. Sice né tak velká, ale byl jsem si jist že něco přijde. Říkali to včera večer v předpovědi počasí“ řekl to klidně a doktorovi se zdálo, že Robak musí svůj smích dovedně skrývat. Pěkně mu naletěl. Doktor se raději začne smát.
„Ahá, tak oni to říkali v předpovědi....a já v tom viděl hned něco tajemného“.
Robak mlčky sleduje smějícího se doktora. Na jeho tváři je také vidět slabý úsměv. Smích na obouch tvářích začne pomalu mizet. Doktor rychle razí další cestu jejich rozhovoru. K tomu ještě přemýšlí, proč si z něj Robak udělal takovouto srandu. Že by mu chtěl ukázat kdo má tady navrch? Kdo na koho nemá a kdo si s kým bude hrát? Většina rozhovorů které v této ordinaci doktor vedl byla srděčných, vřelých, upřímných a snažila se přinésti nějaký užitek. Dotkor se začínal obávat, že tento rozhovor k nim patřit nebude. Robak si s ním patrně bude chtít jen hrát a vodit ho za nos. To si však líbit nenechá. A tak se mezi nimi pomalu schylovalo k bitvě.
Doktor mu chce dát ještě jednu šanci. Ještě se chce ujistit o tom, čeho se obává. Jak asi odpoví?
Zeptá se ho zcela vážně, bez známek úsměvu „Věříte i jiným předpovědím?“
Jejich pohledy se opět střetly. Jako by Robak takovou „zákeřnou“ otázku nečekal. Bylo mu jasné, kam tím doktor míří. A dost možná tušil i to co doktor. Tedy že se mezi nima schyluje k boji.
Robak se ironicky pousmál a opřel se v křesle. Ruce si položil na madla. Zhluboka se nadechl.
„Víte, pane doktore, já vím co by jste chtěl slyšet. Ale já Vám odpovím jinak. Kdybych Vám řekl co chcete slyšet, tak by jsme si třeba ani pořádně nepopovídali. Tak bádejte, bádejte. Vždyť Vás to přeci tak baví, ne? Ano, věřím i na jiné předpovědi. Třeba na předpověd vývoje cen ropy, na předpověď jak dopadnou naši fotbalisti na mitrovství, nebo i na předpověď kolik bude v zimě sněhu. A co Vy? Vy věříte také na nějaké předpovědi?“
Hlas Robaka byl nadále moc příjemný, ale slova co říkal se doktorovi vůbec nelíbila. Za prvé. Bylo jisté, že spolu budou bojovat. A hlavně...jak mohl vědět o jeho zálibě v bádání? Toho se chytil.
„Myslíte si, že rád bádám? Proč si to myslíte?“
Robak vypadal, jako by si připadal, že to poněkud přehnal. A bylo to znát i na jeho hlase.
„No, já jsem si myslel, že rád poznáváte nové a zapeklité případy. Vždyť třeba doktor co operuje se také musí dál a dál vyvijet. Také neoperuje celý život jen slepá střeva. Tak jsem to myslel.“
Doktor mlčky pokýve hlavou. Koukne ven, kde znovu, po krátké přestávce, začalo pršet.
Robak kouká na doktora, čeká další otázku. Dvě, tři minuty se nic neděje. Doktor jako by zamrzl.
„Nechcete se mně ještě náhodou na něco zeptat?“ optá se přezíravě Robak.
Doktor vrátí svůj pohled na muže v křesle. Souhlasně přikývne.
Robak ho trochu provokativně pobídne: „No tak se ptejte. Nebojte se! Ani nevíte jak strašně rád Vám odpovím! No prosím pane doktore!“
Na tváři doktora je vidět lehké, ironické, pousmání.
„Strašně rád mi odpovíte? Tak dobrá.“
Doktor se pohodlně opře ve svém křesle, v ruce si pohrává s tužkou a pohledem propichuje Robaka.
„Tak mě by tedy moc zajímalo, co Vás ke mně vlastně přivádí? Copak Vás trápí?“
V jejich rozhovoru, v jejich bitvě, má každou chvíli na vrch někdo jiný. Teď je na koni zase doktor.
Robak sedí dál pohodlně opřen v křesle s rukama na opěrách. Jeho tvář strašně zvážněla.
„Já se musím někomu vypovídat. V kostele by mi s tím nepomohli. Možná by mě i vyhodili. Ale i já mám svědomí. To mě trápí víc a víc. A za druhé.... Dějí se mi věci, které by se normálnímu člověku dít vůbec, ale vůbec neměli“ domluvil a smutně koukal na pána v bílém tryčku i kalhotách.
Doktor cítil a věřil, že tyto slova myslel Robak vážně. Začalo mu ho být trošičku líto.
„A copak Vám tíží svědomí?“
Robak se v křesle napřímil. Sklopil zrak k zemi a vypadal hrozně smutně.
„Moc mě mrzí, co jsem prováděl panu Roneckimu. Mrzí mě, že kvůli mně skončil u vás. Mrzí mě, že musel strávit noc na pokoji číslo patnáct. Moc mě to všechno mrzí, vážně!“
„Ale to vás již mrzet nemusí. Vše už je v pořádku. Pan Ronecki je v pohodě a doma!“.
Robak pozvedne oči. Doktor v nich vidí slzy. Na smutné tváři se objevuje lehký úsměv.
„Opravdu? Pan Ronecki je doma? Takže tu nebyl přes noc? To jsem rád“.
Tyto otázky doktor přeskočí. Přitom upřeně kouká na Robaka. Ten čeká, co mu řekne.
„Dostal jsem přeci od vás dopis ve kterém to všechno vysvětlujete. Víte o tom že jste mi ho poslal, nebo si to ani neuvědomujete? Neznáte nějakého Kasíka?“
Robaka tato slova očividně překvapila. Na své předešlé otázky úplně zapoměl.
„Já jsem vám poslal nějaký dopis?“
Doktor pokývne hlavou. Sklonil se k jednomu z šuplíků. Za chviličku vstane a dopis dá Robakovi.
Ten ho s nervózně třesoucími rukama rychle rozbaluje. Okamžitě začíná číst.
Nebyl dlouhý a tak ho má za pár vteřin přečtený. Znova ho složí do obálky.Vypadá, jako by se mu trošku ulevilo. Jako by spadl malý kamínek z jeho těžkého srdce.
„Tak se mi zdá, že to se mnou začíná být horší a horší. Vůbec si nevybavuji že bych vám tento dopis posílal. Ale písmo je moje, to je bez debat. A Kasíka taky znám, je to, tedy byl to můj pes. Ale najednou, z ničeho nic, začal být nemocný. Tak jsem ho musel dát rychle utrati....“.
Větu nedokončil. Jako by mu došlo něco strašně nepříjemného. Těžce polknul.
„Já ho, já ho asi utatit nedal.“
Smutně a bezradně koukal na doktora. Do očí se mu hrnuly slzy. Doktor nevěděl co říci.
„Ale no tak pane Robaku....uklidněte se, všechno bude zase v pořádku“.
Robak sklopil hlavu. Nesouhlasně s ní kroutí. Jeho hlas zní zoufale a tiše.
„Bojím se, že už nic nebude jako dřív. Možná bohužel, možná naštěstí. Je to se mnou horší a horší. Když jsem posílal vzkazy panu Roneckimu, tak jsem o sobě nevěděl vždycky jenom chvilku. Jako by mě něco nachvilku ovládlo, dalo instrukce, nechalo mě to provést a pak zase pustilo. Ale teď je to častější a častější. Pane doktore, prosím! Pomocte mi“.
Doktor zůstal chvilku zticha. V hlavě zpracovával slova pana Robaka. Začínalo mu být jasné o co tady jde. Napadlo ho, že když Robak přišel, tak přišel ten druhý. Suverén co všechno ví a lamač ženských srdcí. Teď tu před ním sedí ten první. Ten co by nezlomil srdce ani staré důchodkyni, ten co nic neví a je ze sebe celý zmatený. Sedí tu zkroušený v křesle a pozoruje ho jak nějakou modlu, doufajíc, že mu doktor dá nějaké rozřešení. Doktorovi je robakova zkroušenost dost nepříjemná. Nějak se přitom nemůže soustředit. Zkouší to nějak přerušit. Nějak ho rozptýlit.
„Nechcete sklenici vody?“
Robak nadšeně přitakává, jako by mu právě sklenice vody měla zachránit jeho ponurý život.
Doktor vstane. Vyndá z police flašku vody. Nalije jí do sklenky. Přitom stále cítí v zádech Robakův usilovný pohled. Pro kontrolu se ohlédne. Nemýlil se. Jejich pohledy se opět střetly. Pomalu jde k němu se sklenicí, čisté, bublinkaté vody. Opatrně, aby neubryndnul, mu ji podává.
Robak k ní natahuje ruku. Upocenou a trochu se třesoucí. Najednou ji však dává ryche zpět.
Doktor na něj jukne. V Robakových očí vidí jaký si záblesk šibalství.
„Ale né! To je voda s bublinkama? Tak tu nemůžu. Po takové vodě strašně krkám. A nerad bych, aby jste si o mně myslel, že jsem dobytek. Stačí, že jsem tu za magora,že?“.
Jeho ironický až přezíravý tón hlasu doktora zarazí. Tak rychlou změnou je překvapený. Je mu jasné, že teď před ním sedí zase Robak druhý. Ten suverén.
„A chcete tedy vodu z kohoutku? Nebo mám sehnat nějaký džus?“. Doktorův hlas tou jeho rychlou změnou poněkud znejistěl. To by se mu však rozhodně stávat nemělo. On sám si to uvědomuje a za toto malé selhání se na sebe trošku zlobí. Přitom doufá, že to Robak nepozná.
Robak se pohodlně svalí do křesla až opěradlo trošku zavrzá. Přitom si zhluboka oddechne a ještě přitom odpoví: „Á tak to nechte. Já už ani nevím že jsem měl žízeň“.
Doktor usedl zpět na své místo. Hraje překvapeného.
„Ale vždyť jsem se vás ptal a vy jste přitakával“
Robaka suveréna tato otázka rozhodně nezarazí. Přezíravým hlasem ihned kontruje.
„Ale to jsme si patrně jen nějak nerozuměli. To nevadí“.
Doktor na něj zkoumavě kouká, přitom souhlasně pokyvuje hlavou. Nic neříká.
„No a co budeme dělat teď. Budem si snad o něčem povídat?“ vizvídá Robak.
Doktor rychle přemýšlí jak dál. Má zvolit „úhybnou“ otázku, nebo přímou? Zvolí první.
„A nemáte třeba hlad? Nedal by jste si něco k jídlu?“
Suveréní Robak se až teatrálně ironicky podivuje.
„Ale ale...vy mě tu nějak hostíte. Nejprve pití, teď zase jídlo. Já už vlastně ani nevím, jestli jsem u doktora, nebo v restauraci. Hlad ani žízeň opravdu nemám a tak asi raději půjdu jinam“.
Robak se začne těžkopádně zvedat z křesla.
„Počkejte prosím Vás! Já už Vám nic nabízet nebudu. Samozřejme že jste u doktora. Posaďte se a v klidu mi povezte co jste mi chtěl říci“.
Doktor sleduje Robaka. Doufá v úspěšnost svých slov. Podařilo se. Ten na něj koukne a zase usedá zpět do křesla. Z jeho pohledu doktor mohl číst: „ha, to jsi se lekl že opravdu odejdu! Co?“.
Usedne však jen na kraj křesla. Jako by zase chtě za chvilku odejít. Nahne se k doktorovi. Jako domluvá otec synovi, jako domlouvá učitelka žáčkovi, tak promluval Robak k doktorovi.
„Pane doktore, já jsem Vám chtěl jen říci, aby jste si se mnou nedělal těžkou hlavu. Jsem prostě jaký jsem. Řešte si ty vaše zapeklité případy a vychutnávejte si ještě ten klidný život. Já teď vstanu. Vezmu si svojí košili a deštník a pomalu odejdu. Vy tu budete sedět, ani se nehnete. Zavřu za sebou a vy už mě necháte na pokoji. Je Vám to jasné? Uděláte co jsem vám řekl?“
Jeho hlas zněl neuvěřitelně. Jeho hlas by teď ukonejšil i šáleného medvěda. Určitě by ukonejšil i sestru. Ta tu však není. Patrně pobíhá někde po nemocnici. Hlas se nese tichou ordinací.
Doktor s otevřenou pusou zírá na Robaka a jen nepatrně pokyvuje hlavou. Na Robakově tváři je vidět úsměv. Ne moc velký, zato velmi, velmi ironický, nebo povíšenecký. Vstane. Dělá přesně to co říkal. Ani přitom nesleduje co dělá doktor. Síle svých slov věří. A tak to má být. Cestou ke dveřím ještě pohlédne oknem ven. Je už téměř úplná tma a tak venku vidí již jen zářící světlýlka z dalekých domů a ze vzdálených lamp. Ještě koukne na nástěné hodiny. Pak tiše zavírá dveře.
Dveře se tiše zaklaply. V ordinaci nastalo naprosté ticho. Doktor zůstává sedět za stolkem a civí do prázdna. Sedí tam bez mrknutí, téměř i bez dechu. Teprve až po několika vteřinách mrkne. Pak zas a zas. Začíná mrkat normální frekvencí. Zhluboka se nadechne. Jako by dýchal jen napůl a přitom se maličko dusil. Pomalu přichází k sobě. Opře si lokty o stůl a hlava mu spadne do dlaní. Dlaněmi si mne obličej a připadá si tak nějak praštěně. Jako by včerejší večer pořádně přebral, jako by čučel celý den z deseti centimetrů na velkou televizi, jako by venku stoupnul, nebo klesnul tlak. A jak pomalu zase začíná ožívat, tak víc a víc přemýšlí nad tím, co se mu to vlastně stalo. Co to jako mělo být? V hlavě se mu začíná točit jedna doměnka. „To snad není pravda, on mě ten Robak snad zhybnotizoval. No určitě. Co jiného by to bylo?“.
Do ticha ordinace se ozve zaklepání. Doktor zbystří a koukne na dveře. Jako by je chtěl prokouknout a spatřit kdo že je to za nima. Pár vteřin na ně upřeně hledí, uši napnuté. Klepání je slyšet znova. Doktor dál sedí za stolem. Jeho zvědavost stoupá. Vlastně sám ani nechápe, proč nevstane a nejde otevřít. Je to přeci tak snadné. Patrně to bude ještě následek té lekce, kterou dostal od toho namyšleného a suveréního lamače ženských srdcí. Od toho zlého Robaka.
„Ano, vstupte prosím. Myslím, že je odemčeno“ zvolá přes celou ordinaci a upřeně sleduje dveře.
Vůbec nic se však neděje. Čeká, dveře se ani nehnou. Po chvíli klepání zazní znova.
„No tak vstupte! Je odemčeno!“. Znova zavolá přes celou ordinaci, teď však o poznání hruběji.
Na jeho zavolání nikdo nereaguje. Vstekle se odsune od stolu a s jadrným slovem na rtech prudce vyráží ke dveřím. Prudce zmáčkne kliku a ještě prudčeji za ni trhne až mu závan od dveří pohne pěšinkou. Na rtech má připraveny slova, která si klepající za rámeček rozhodně nedá.
Když spatří toho kdo klepal, tak se zarazí. Cítí jak zněj ten vstek padá a přitom si sám před sebou připadá trapně. Je mu trápná ta jeho reakce. Je mu trapné, že ho vytočilo zaklepání na dveře. Přijde mu hloupé i to, jak si neuvědomil, že by to na něj mohl klepat někdo v nouzy. Těžce polkne a v hlavě hledá nějaká vhodná slova. Najednou je vlídný. Mluvit však začne Robak. Jeho řeč je trhaná a kostrbatá. „Já jsem, já jsem nechtěl, odejít. Moc se omluvám jestli, jestli jsem řekl něco urážlivého. Neudělal jsem něco ošklivého? Prosím. Mohu jít znova k vám?“ .Robakova slova znějí ztrápeně a on sám se tváří provinile. Jako školáček co utekl z hodiny matematiky když nemohl sečíst dva zlomky. Doktor se na něj soucitně pousměje a rozevře naplno dveře. To jako znamení aby šel dál. Doktorovy to je všechno jasné. Tedy alespoň si to myslí. Teď tu před ním stojí zase Robak druhý. Robak se pomalu sune zpět do ordinace. Jako by se styděl. Jako by se vracel na místo, kde spáchal něco strašného, nebo kde zažil obrovský trapas. Když prochází kolem něj, tak mu doktor položí ruku na rameno. Oba dva to chápají jako povzbuzení. Robak pozvedne svůj proviněný pohled a oči se mu nepatrně rozjasní. Jejich pohledy se střetly. Doktor se na něj vlídně usměje. Stojí proti sobě uprostřed ordinace. Na venkovní parapet opět začal bubnovat déšť.
„To je v pořádku. Vůbec nic se nestalo“ uklidňuje Robaka doktor.
Na Robakově tváři je vidět hořko sladký úsměv.
„Vy jste neodešel. Vy tu teď stojíte předemnou a povídáte si se mnou. To odešel on!“.
Robak na doktora mlčky kouká a doktor z jeho obličeje cítí, že to co mu říká, chápe.
„Vy se ho chcete zbavit. On je vaše skryté, temné, druhé já.“ Doktor udělá pauzu, to aby to Robak lépe vstřebal a také mu tím dává prostor pro případnou reakci. On však nic neříká. Jen stojí a lehce pokyvuje hlavou. Zdá se, že to opravdu chápe. Po chvilce doktor pokračuje dál.
„Takové skryté, temné druhé já máme všichni. To je normální. Jenomže u většiny lidí nikdy nevyjde na povrch. Většina lidí ho dokáže skrývat hluboko v sobě“.
Doktor zase udělal pauzu. Sleduje co na to Robak. Ten se tváří stále téměř stejně, jen se doktorovi zdá, že má na rtech nějakou otázku. Hned se na ní, s vlídností v hlase, zeptá.
„Chcete se na něco zeptat? Prosím, ptejte se.“
Robak se zatváří dosti rozpačitě, rukou si otře nos a potom tu otázku přeci jen vyklopí.
„Ano, ano, tomu bych rozumněl, rozdvojená osobnost, to je docela známá věc, ale jakto, že když „on“ dával tomu panu Roneckimu ty vzkazy tak mu to všechno vycházelo?“
Doktor se chápavě, ale i trochu ironicky pousmál. Rukou si podrbal břicho a rychle formoval nějakou schopnou odpověď. Popravdě odpovědět nemohl, neb to něvěděl ani on sám.
„To víte, člověk o sobě ví tak strašně málo... Něco víme o svojí psychice, dost toho víme o tělu, ale o tom, kdo to všechno řídí, tak o něm nevíme téměř nic“.Dokončuje svoji myšlenku týdne a přitom si s lišáckým úsměvem na rtech ukazováčkem klepe na prostředek čela.
Robakovi se jeho myšlenka líbí. Na tváři má pobavený úsměv a vřele přikyvuje.
Atmosféra v ordinaci se trochu uvolnila. Toho chtěl doktor docílit. Ve snaze proniknout do Robaka, pochopit jeho duši i myšlení a získat si jeho důvěru, pokračuje směle dál.
„Víte, kdybych věděl jak je to možné, tak už to přednáším někde na věhlasné univerzitě a pobírám za to tučné honoráře a rozhodně bych nezůstával v téhle díř... v téhle nemocnici“.
Robak z jeho myšlenky vypadá překvapeně. Trochu snad i zklamaně.
„Vás to už tady nebaví? Vás již nebaví pomáhat lidem? Víte kolika lidem jste pomohl? Kolik lidí do Vás vkládá svoji poslední naději v normální život? V normální život bez úzkosti, bez fóbií a bez různých halucinací? I pro mně jste jedna z posledních cest. Po vás mi zbývá ještě jedna. Poslední, definitivní, bolestivá a...a studená. Ale na tu mám ještě čas. Tedy, alespoň doufám.“.
Po těchto smutných, robakových slovech se doktor na několik vteřin naprosto zarazil. Jako by ho jeho slova celého zmrazila. Začal se za svá slova, sám před sebou, ale i před ním, dost stydět.
„Promiňte jestli se vás to nějak dotklo. Já to tak nemyslel. To byla jen taková sranda, taková hloupá nadsázka. Vím, moc dobře vím, že jsem pro mnoho lidí poslední záchrana. Přiznávám, někdy na mě přijde slabá chvilka, kdy si říkám, jestli to má všechno vůbec smysl. Ale když si vzpomenu na ty lidi, na tu jejich naději, tak vím, že musím pokračovat dál. Ti lidé co mi věří mi dávají sílu abych jim mohl pomáhat. Rozumíte mi? Víte jak to myslím?“
S vážným výrazem v obličeji kouká, co na to Robak. Ten se vlídně usmívá. Z výrazu jeho očí doktor pochopí jak moc mu Robak teď rozumí. Do ordinace vejde sestra. V ruce drží síťovou tašku. V ní několik zkažených pomerančů. Oba dva se podívají kdo že to vešel. Sestra je přejede pohledem. Pomeranče ihned hází do koše. Pak si jde dál ve svých povinnostech. Mezi dvěma muži nastane několik vteřin rozpačitého ticha. To rázným a vlídným hlasem přeruší až pan doktor.
„Pojďte, posadíme se a ještě si trochu popovídáme. Nechcete?“
Na tuto nabídku se Robak zatváří dosti nelibě a jen tak tak si stihne dát ruku před ústa aby skryl své mohutné zívání. Pak následuje ještě jedno a ještě jedno. Doktor ho nechává vklidu vyzívat. Očekává jeho zápornou odpověď. Čekal dobře.
„Ne pane doktore, nezlobte se, ale jsem najednou nějak strašně ospalý. Nenecháme to na zítra?“
Doktor přikývne. Z Robakových ospalých očí pozná, že to nehraje. Pravděpodobně.
„Prosím Vás pane doktore, nemohl bych přes noc zůstat u vás? Prosím“. Tyto zkroušená slova slyší doktor moc rád, tak trochu mu ulehčily práci. On sám totiž měl v úmyslu přemluvit ho aby tu zůstal. Moc rád ho tu bude mít pěkně pod dozorem.
„Ale to víte že tu můžete zůstat. To není žádný problém. Pěkně si odpočinete, já Vám napíšu něco na uklidnění a na klidný spánek, pěkně se vyspíte a ráno si o tom všem v klidu popovídáme. Co vy na to? Souhlasíte?“ doktorův tón hasu byl velice, velice milý, až „otcovský“.
Robak vypadal opravdu dosti ospale, ale také velice spokojeně. Souhlasně přikývl.
Doktor se spokojeně usmál, jako někdo, komu přesně vychází jeho plán. Kouknul na sestru, která zrovna v dřepu rovnala cosi ve spodních poličkách jejich skříně. Byl na ní moc pěkný pohled. Doktor se na ní zadíval a přerušilo ho až další robakovo zívání. Pak jí prosebně oslovil.
„Sestří, prosím Vás, postarala by jste se o pana Robaka? Zůstane tu přes noc.“
Sestra si stoupne a se slovy ochotného souhlasu přistoupí k Robakovy. Vzájemně na sebe juknou a za pár vteřin již Robak se setřičkou i se slovy díků opouštějí doktorovu ordinaci.
Když se za oběma zaklapnou dveře, nastává v místnosti opět ticho, které svými pravidelnými kmity ruší jen kyvadlo hodin. Doktor zůstává stát v prostředku ordinace. V hlavě mu ještě dobíhají myšlenky na rozhovor s Robakem. Zároveň začíná přemýšlet i o tom, co bude dělat teď. Patrně půjde domů napřed. Bude se těšit až přijde i jeho láska. Jeho sestřička. Jeho pomocníček v ordinaci, jeho krásný anděl v životě. Připraví krásnou večeři. Pak za svitu několika vysokých svíček spolu stráví krásný večer plný lásky a pohody. Je rozhodnut. Ještě ho napadne zkontrolovat zda má zavřené všechny zásuvky u svého stolu. Zasedne za stůl. Na stole spatří jakýsi dokument. Letmo přejede text. Ihned usoudí, že patří do spodní zásuvky.
Při zavírání té zásuvky uslyší jakýsi šramot. V ohnuté poloze zůstane nehybně několik vteřin. Snaží se identifikovat co to je a odkud to přichází. „Vypadá to že to jde z venku, jako od okna, jako by něco škrábalo na parapet. Že by byl na parapetu zase nějaký holub?“ takové jsou doktorovi myšlenky a musí se říci, že myšlenky poměrně přesné. Pomalu se zvedá. Pomalu, aby to nevyplašil. Co nejopatrněji jde po malých krůčkách k oknu.
Koukne na okno. Venku je však ale už tma. Vidí jen černo a zářící světýlka z domů a lamp. Povstane a velice, velice opatrně jde k oknu. Již z dálky kouká na venkovní parapet.
Když spatří toho, kdo dělá ty zvuky, tak ho to celkem dost překvapí. Takového návštěvníka by tu tedy rozhodně nečekal. Možná tak v zimě a to by byla ještě i tak velká náhoda. Oni jsou vrány dost bázlivé. Po parapetu se z jedné strany na druhou prochází velký černý pták. Doktor ho nějakou chvíli téměř nehnutě pozoruje. Pták se stále svižně prochází sem a tam.
„Jak se vlastně pozná vrána od havrana nebo krkavce? Není to spíše havran než vrána? On to bude asi nakonec krkavec. Já mám ale hrozné mezery ve vzdělání, to bych tedy vědět měl“. Tyto tři myšlenky mu momentálně zaměstnávají hlavičku. Doktor stojí nehnutě a stále sleduje toho ptáka. Havran, nebo vrána, či krkavec se najednou zastavil. Stáli k sobě čelem. Pták začal natáčet hlavičku a jeho černočerná očíčka si začala prohlížet pána stojícího za sklem. Pán za sklem stále stál nehnutě.
„Tak toho teda neznám. To také není on. To je ten chlápek co jsem ho viděl na ulici. Ach jo! Tak musím zkusit další okno. Já ho snad tentokrát nenajdu. Téda! To bych měl průser“ takové byly myšlenky krkavce o kterých pán za sklem neměl určitě ani potuchy. Nebo ano?
Nebo si vzpoměl na pana Pajese? Krkavec měl jasno. Musí hledat dál. Zatřepetal křídly a byl pryč.
Doktor byl z toho co viděl dosti překvapený. Občas se sice stane, že na parapet usedne unavený holub, ale aby se mu po parapetu procházel krkavec a pak si ho ještě k tomu prohlížel, tak to se mu stalo opravdu prvně. Odcházel od okna. Šel ke skříni ve které má pečlivě pověšené své cilvilní šaty. Otevřel ji a zarazil se. Jako by ho něco zcela a náhle totálně zmrazilo. Jako by ho někdo praštil tyčí přes hlavu a úplně ho omráčil. Jako by byl na elektriku a někdo mu vytáhl zásuvku ze zdi. A nebo vyndal baterky. Myšlenka která ho takto vykolejila byla myšlenka na pana Pajese. V hlavě se mu vybavil jeho příběh. Příběh, ve kterém dotyčného Pajese sťali a ve kterém jakýsi černý pták zvěstuje Pajesovi jeho blízký konec. Doktor zaklapne skříň a rychle usedá do svého křesla za stolem. Vytahuje svůj deníček ze zásuvky stolu a kvapně v něm začíná listovat. Hledá samozřejmě písmeno Pé. Pé, jako Pajes. Chce se přesvědčit, jestli se neplete. Je v příběhu pana Pajese opravdu oný tajemný, černý pták? Je si jistý že ano. Začíná číst. Čte rychle. Čte tak rychle až přeskakuje nějaká písmenka. Po chvilce již snad ani nečte. Jen jede očima po řádcích a hledá slova havran, vrána, krkavec. Měl pravdu. Oné slovo po chvíli opravdu, bohužel našel. Na jednu stranu byl rád, jeho paměť je dobrá, velice dobrá. Na druhou stranu ho začala tížit myšenka jak s tímto faktem naložit. „ Mám nad tím jen mávnout rukou a považovat to za obyčejnou náhodu, která to mimochodem určitě byla, nebo si mám začít myslet že to byl opravdu onen černý pták hledající pana Pajese? No tedy prohlížel si mě dost dlouho. Možná to byl opravdu on“ to byly myšlenky které se doktorovi stále honily hlavičkou. Chtěl je zahnat pryč, považovat to celé za náhodu a jeho momentální doměnky za nesmysl, avšak jeho unavený mozeček z celodení práce, se těchto „bláznivých“ myšlenek nějak stále nemohl zbavit. Nemohl, nebo nechtěl.
Seděl dál za stolem. V hlavě se mu praly dva názory, dva pohledy na věc, dva řístupy k životu. V prvním pohledu na svět mohl věřit na tajemno, být pověrčivý a za vším hledat nějaký vyšší smysl. V druhém pohledu mohl brát tajemno jen jako souhru mnoha událostí, lidem tak strašně blízkých. Vždyť mnoho tajemností má jednoduché řešení. A pověrčivost? Ta by podle něj mohla patřit kamsi do historie. Do dávných časů, kdy například černá kočka přes cestu donutila jít většinu lidí jinou cestou. A hledat nějaký vyšší smysl? To v druhém pohledu na svět také nemá místo. Vlastně je to i bezpečnější. Jeden by si z toho konečného poznání smyslu bytí mohl zkazit třeba i celý den. Náhle rychle vstal. Byl rozhodnut. Kvapně otevřel skříň a začal v ní něco hledat. Tam by měla být ukrytá, někde mezi jeho civilním oblečením a ochráněná před ošklivým okolním světem jakož i před ostrým dením světlem a bílým světlem zářivek, baculatá flaška tak krásně zlatavého nápoje. Nemýlil se. Byla tam. Vyndal ji na světlo.S lehkým úsměvem na rtech si jí chvíli prohlížel. Zlatavý vlnící se nápoj, ve kterém tancovaly paprsky světla a překrásná pestrobarevná etiketa, doháněly jeho chuťové buňky k šílenství. Ječely, hvízdaly, skandovaly různá hesla, mávaly vlajkami a transparenty. Konečně otevřel láhev a své hrdlo prolil několika mohutnými loky. Cítil jak ho to uvnitř hřeje. Co hřeje? Přímo spaluje. Bylo to tak strašně krásně nepříjemné! Prostě pocit, který umí udělat jen opravdová a kvalitní pálenka. A tak pro dnešní večer spláchnul svůj pohled na svět, ve kterém hraje prim jen tajemno a duchovno. Dnes večer vyhrál na plné čáře druhý pohled.
Uběhlo asi třináct hodin. Doktor znova vchází do své ordinace. Spolu s ním přichází i sestra. Oba mají skvělou náladu. Oba měli krásný večer. Oba mají lásku. Oba se mají rádi.Oba se milují. Teď by se dalo psát o tom jaký měli krásný večer a co všechno dělali, avšak to sem bohužel nějak nepatří. Tak jako nepatří, alespoň co si doktor myslel, jejich láska do jeho ordinace. Snad časem. Venku to vypadá na krásný den. Když doktor v bílém plášti dosedne za svůj stůl chystaje se vyřídit před ranní kávičkou několik lejster, je slyšet zaklepání na dveře. Se setrou na sebe překvapeně juknou. Kdo to asi může být? Oba očekávají nějaký problém. Naznačí jí gestem aby otevřela. Za dveřmi stojí v bleděmodrém nemocničním županu pan Robak. V doktorovi hrkne. Jeho dobrá nálada uletěla jako pírko v průvanu. Byl si jist že ho čeká nějaká nepříjemnost. Civěl na Robaka. Sestra ho uvedla dál a kvapně za ním zavřela dveře. Vypadal klidně, mile i spokojeně.
Proběhlo několik otřepaných frází, během kterých Robak usedá do pohodlného křesla.
„Tak pane Robak. Copak vás trápí?“
„Nic pane doktore. Je mi dobře. A proto jsem vlastně přišel. Nemohl bych jít už domů? Já úplně zapoměl na mého Alíka. On je tam doma chudák sám a já se bojím aby se tam netrápil, nebo aby neštěkal na celý dům. Můžu jít domů? Prosím. Nebo tam dojdu a zase se vrátím. Klidně se mnou někoho pošlete jestli nevěříte že bych se vrátil. To mi nevadí.“
Jeho dlouhý proslov i zmínka o psovi doktora poněkud překvapila.
„Vy máte psa? Psa Alíka? Já myslel, že jste psa měl a toho jste musel dát...a ten vám....no prostě že už psa nemáte“ zakoktal se, neb nemohl najít to vhodné slovo.
Robak vrhl na doktora překvapený pohled. Jako by nechápal kde tuto zprávu vzal.
„Né, to se nějak pletete. Já mám Alíka již dlouho a doufám, že tu se mnou ještě dlouho bude. Kdepak Alík, to je můj miláček. Moje zlatíčko. Bez něj bych byl úplně sám. Věříte mi?“ Robakův srdečný úsměv se s koncem věty z jeho tváře vytrácel. Doktora napadlo že žije asi úplně sám, ale zeptat se ho na to nechtěl. Bál se, aby ho nerozesmutnil ještě víc.
„Ale pane Robaku já vám věřím. A doufám, že vy věříte mně“.
Robak souhlasně přikývl. Jejich oči se střetly a doktor si začínal být jist. Robaka pustí. Jeho pocit o Robakově dobrém stavu sice sílil víc a víc, až ho to samotného překvapovalo, ale několik „prověřovacích“ otázek si odpustit prostě nemohl.
„Dobrá, já vás tedy pustím. Napíši vám nějaké prášky. Budete je brát?“
„Ano, jistě. Proč bych je neměl brát? Je to přeci pro mé dobro. Já nechci aby ve mně ještě někdy zvítězilo to druhé mé já. To kruté, nafoukané a chladné. Ne! To rozhodně nechci! Moc, strašně moc vám děkuji, že jste mi takto pomohl. Díky!“
Doktor se pousmál. Robakova slova díků ho příjemně hřála. To zlepší náladu každému.
„Ale to nic. Nemáte zač. Rádo se stalo. A prosím vás, jak že se jmenuje ten váš pejsek?“
Robak s odpovědí nezaváhal ani vteřinku. Přitom mu jeho oči začaly zase vesele zářit.
„No Alík. Alík se jmenuje to moje chlupaťoučké sluníčko“.
Doktor přitakává, tváří se spokojeně. Přitom však váhá. Váhá, zda li se má optat i na nedávnou, nepěknou minulost. Zajímalo by ho, co mu teď a tady řekne o těch vzkazech které dával tomu chudákovi Roneckému. Ale má obavy. Obavy, aby to Robakovi nějak neuškodilo. No jo, ale kdyby mu tato otázka uškodila, tak by to znamenalo, že ještě tak úplně fit není. Ono by to ani nebylo žádné velké překvapení, je tu přeci jen jeden den. Je pro. Opatrně pokládá finálovou otázku.
„A copak si myslíte o těch vzkazech co dostával ten pan Ronecki. Jakto že ty vzkazy tak vycházely? Myslíte si, že to byla všechno jen náhoda? Nebo to bylo nějaké kouzlo?“
Teď s vážnou tváří čekal co mu na to řekne. Robak zvážněl. Možná si uvědomoval, že teď jde o jeho propuštění a hledal tu správnou odpověď. Správnou odpověď, která ho pustí ven. Odpověď kterou od něj doktor očekává. Na druhou stranu možná opravdu přemýšlel o tom jak se to mohlo stát. Jak to mohlo všechno vyjít. Kdo ví? Snad jen Robak. Ale který? První? Druhý? Nebo oba? „Víte pane doktore, tak to nevím. To zůstane tajemstvím toho druhého. A můžu říct, že mě to vůbec, ale ani trošku nezajímá. Ať si to klidně nechá. Já už chci mít od něj klid“.
Jeho hlas byl klidný a slova taková, jaké chtěl doktor slyšet. Doktor vstal. S úsměvem na rtech podává Robakovy ruku. Je čas na loučení. Proběhne několik loučících vět a frází. Mezi tím přijde sestra, která je ihned doktorem požádána o „vyprovodění“ Robaka zpět do normálního světa. Zaklaply se za nimi dveře. Doktor si pohodlně hodil nohy na stůl. Z Robakova odchodu má radost.
Spokojeně si dal ruce za hlavu a dostal hroznou chuť na své doutníčky, které odpočívají v jedné ze zásuvek jeho stolu. Přitom ještě jeho pohled letí přes okno kamsi do daleka, do slunečného a příjemně teplého dne. Na jeho stole začal zvonit telefon. Otráveně se na něj podívá. Pak se po něm ze své polohy těžkopádně natahuje. To mu volal jeho kolega z vedlejšího oddělení. O nic nešlo, jen nějaká pracovní prkotina. Mezi tím přišla sestra. Hodila na „svého“ doktora kontrolní pohled. Kdyby se flákal tak by ho vzpužila. Sebrala ze skříňky tácek s prášky a šla je roznést. Pak přišly pro doktora první pracovní povinnosti. Pacienti, spolu s nejrůznějším papírováním. Jeho nezřízená chuť na doutníček byla tatam. Kromě propuštění pana Robaka to byl pro doktůrka běžný, šedivý, nudný pracovní den, který zkrášlovalo jen překrásné sluneční počasí. Jeho milá sestra ne. Ta se chovala jako chladná, stará panna. Nebo jako profesionálka která ví, že láska na pracoviště nepatří. Nebo jako někdo, kdo ví, že jeho láska udělala obrovskou chybu. Ta chyba ho v jejích očích srazila. Ona by Robaka nepustila. Ani omylem! Je fakt, že průběh tohoto dne doktora trochu zklamal. Odchod Robaka, krásně svítící sluníčko a prožitá noc nasvědčovaly příchod krásného a velmi příjemného dne. Jenomže ten se změnil jen v šedivý, slunečný, obyčejný čtvrtek. Přicházel konec jeho šichty. Nastával čas jít bydlet. Sestřička tu má ještě nějakou práci. Chtěl jí nějak rozehřát a tak jí nabídl svoji pomoc. Byla dnes celý den taková divná, taková nevrlá. Taková, jaké bývají holky obyčejně jednou za měsíc. Na jeho nabídku pomoci se na něj usmála. Byl to zvláštní úsměv. Byl milý, láskyplný ale i odmítající a ironický. Že prý to bez něj bude mít mnohem dřív hotové. Ať jde raději napřed. Tuto odpověď, po pravdě řečeno, slyšel docela rád. Ve skutečnosti jí pomáhat vůbec nechtěl. Pomoc jí nabídl jen proto, aby vypadal jako kavalír.
Vyšel z nemocnice. Byl krásný podvečer. Tak krásný podvečer, jaký jen podvečer ve městě může být. Vyhřáté ulice od slunečních paprsků sálaly teplo. Vysoké domy vrhaly obrovské stíny. Listy stromů v ulicích nevydaly sebemenší pohyb. Vzduch se ani nehnul. Zamířil do nedalekého parku. Mezi domy zářily oranžové paprsky zapadajícího slunce. Konečně stál na kraji té zelené oázy uprostřed velkoměsta. Kouknul na tu krásu. Sytě zelená tráva po které poskakují černočerní kosáci a kolíbají se husy a kachny. Dlouhé, visící větve starých vrb. Jezírko s několika blatouchy, od kterého se za jasné a hvězd plné noci, do širokého okolí nese žabí kvákání. Přes tuto oázu se klikatí asfaltová cestička podél které stojí po obou stranách příhodné lavičky. Přes den beznadějně obsazené, teď prázdné. Jen na jedné nědo sedí. Sedí schouleně a hlavu ukrývá ve svých dlaních. Doktor si nad tou nádherou a pohodou spokojeně oddechne, ačkoliv z toho člověka na té lavičce nemá rozhodně žádnou radost. Naštěstí sedí na lavičce u začátku parku. Je tu ještě dost jiných. Volných a daleko od něj. Ještě jednou zhluboka nabere ten svěží vzduch do plic a lehkým krokem vyrazí vpřed. Kdo by to řekl, že nevelký park uprostřed města může jednoho unaveného člověka tak osvěžit. Jako když někdo přijde ze zakouřeného města do krásného lesa na úpatí hor těsně po dešti. Kdy z větví stomů padají opožděné kapky deště, mezi kmeny stromů opět začínají pobíhat paprsky slunce které opět vychází na azurově modrou oblohu, všude je cítit vůně čerstvé mokré trávy, nad lesem se vznáší mohutné oblaky páry a všude je cítit vůně kluboucích se hub.
Po pár krocích je u toho schouleného pána. Trochu s ostychem na něj pohlédne. Má ho za nějakého bezdomovce který jen trochu víc něčeho přebral. Krabicového vína, nebo ironu. Jeho první pohled na něj trval tak jednu, dvě vteřiny. Hned věděl že se mýlil. Zůstal stát a koukal na něj. Oblečení měl čisté, kolem něj žádné krabice od vína ani flašky od ironu nebyly, injekční stříkačku také neviděl a vzduch okolo něj také ničím nesmrděl. Vzduch byl čistý, vlahý, jako všude kolem. Zůstal u té osoby stát. Koukal na něj a jakož doktor i každý slušný člověk, cítil potřebu neznámého oslivt, aby zjistil, zda li nepotřebuje jeho pomoc. Mírně a vlídně ho oslovil.
„Pane, není vám něco? Je vám dobře?“
Pán nereagoval. Hlavu měl dál schoulenou do dlaní. Doktorovi se zdálo jako by slyšel i pláč.
Udělá k němu ještě jeden krok, nahne se nad ním, znova ho osloví. Teď o poznání hlasitěji.
„Tak haló pane copak je vám. Není vám špatně?“
Pán zvedne hlavu z dlaní. Pohlédne na doktora. Jeho oči jsou přimhouřené, zalité slzami. Tvář skřivená žalem i beznadějí. Dál zůstává sedět schrben a zkroušen.V tu chvíli by se jeden v doktora krve vůbec nedořezal. Zůstal stát opařený jako čerstvě zabitá slípka.
„Pane Robaku copak tu děláte? Co je vám?“
Robakova hlava znova padla do dlaní. Tak zoufale jako by právě prohrál všechno. Lásku, peníze, možná i celý svůj podivný život. Od úst tváře, která nešťastně spočívala v upocených dlaních, nesla se směrem k doktorovi slova. Nelichotivá, nemilá, mrazivá.
„Vy pane doktore, vy se ještě ptáte?“. Ten hlas zněl naštvaně, nešťastně a vyčítavě.
Doktor od něj opatrně poodstoupil. Nebyl si jist jaká bude další Robakova reakce. Vsadil by poslední halíř, že teď tu před ním sedí ten Robak druhý. Zlý, nesympatický a nevítaný. Vyhrál by.
Robak pomalu zvedl hlavu. Pak napřímil záda a během několika vteřin seděl na lavičce normálně.
Doktor dál stál opodál. Stále ho bedlivě sledoval, připraven na jakoukoliv jeho reakci. Robak si kapesníkem utřel nos. Krajem rukávu oči a tvář od slz. Pohledem plným výčitek i s troškou opovržení a zdánlivé nadřazenosti kouknul na doktora. Ruku položil na opěradlo lavičky, nohu dal přes nohu. Snažil se vypadat frajérsky, drsně a hlavně nezlomeně.
„Á, pan doktor už jde z práce. Dobrý večer, pane doktore“.
„Dobrý večer. Nestalo se vám něco?“ pronesl nesměle doktor, stojící dál opodál jako žáček ve škole na stupínku před zlým a obávaným učitelem, před kterým neměl šanci uspět. Robak neodpověděl.
Jen jeho pohled na doktora byl ještě horší. Doktor z něj začal cítit vstek spolu s nenávistí.
Robakovi oči začaly opět zalévat slzy. Však jejich pohled dál nenávistně propichoval doktora. Obočí měl křečovitě svraštěné a zuby tak silně stisknuté až se mu celá tvář třásla.
„Proč jste měl nechal u vás přes noc?“procedil vstekle přes stisknuté zuby.
Doktor by teď čekal téměř cokoliv, že ho teď a tady zastřelí, že ho začne honit chtíc ho zmlátit či rovnou zabít, ale tuto otázku nečekal. S překvapeným výrazem ve tváři odpověděl.
„Myslel jsem že to bude pro vás to nejlepší. Navíc jste proti tomu vůbec nic neměl“.
Robak se kysele pousmál a rezignovaně odvrátil pohled od doktora.
„To sem já nebyl! To byl ten druhej. Ten hodňoučky pitomej idiot co vo ničem nic neví“. Vstek v Robakovi začal zase kvapně růst. Doktor měl na něj další otázku. Tu řekl vlídně ale i rázně.
„Pane Robaku máte doma pejska?“
Robak nechápavě koukul na doktora, ale jeho vstek byl v očích dál.
„Co to sem pletete? Já doma žádnýho čokla nemám. Měl jsem, ale toho jsem sežral. Nebo ho přejeli? Já nevim. Co to je za blbou votázku? Nemáte ňákou lepší?“
Robak byl vsteklý dál, však doktor s ním začal hrát poměrně vyrovnanou hru.
„Ňejakou lepší otázku? A jakou? Pomozte mi?“
„Cože? Já mám pomáhat vám? Vy! Vy jste mě měl pomoct, dokud byl čas!“ Robak dál sedí na lavičce jako frajer. Doktor stojí jako žáček opodál.
„Proč je pozdě?“
Na tato slova Robak prudce, plný vsteku, vstal a udělal malý krok k doktorovi. Ten ucukl.
Pak na doktora zařval otázku, na kterou byla jen jedna, stručná odpověď.
„Spal jsem na pokoji patnáct, nebo ne?“
Doktor několik vteřin překvapeně hleděl do jeho očí. Pak tiše odpověděl.
„Ano, přes noc byl pan Robak na pokoji číslo patnáct. Byl tam pan Robak, který má doma pejska“.
Stáli tam od sebe asi metr vzdáleni. Doktorova odpověď Robaka trochu zchladila.
„Co to zase plácáte za nesmysli? Jakej Robak s pejskem? Já jsem Robak a žádnýho čokla nemám“.
Doktor se zase snažil Robaka uklidnit.
„Já vím, já vím. To bude dobré. Nechcete jít se mnou? Prosím“.
Věta, která měla Robaka uklidnit měla překvapivě opačný efekt. Slova o tom, že to bude dobré, jako by Robaka naprosto dorazila. Jako by ho někdo střelil z blízka proradně do hlavy. Nejprve na jeho tváři naběhl zase náznak vsteku, ale na víc patrně něměl sil. Jeho tvář povolila vstekem zaťaté svaly. Z očí mu začaly téci potoky slz. Koukal kamsi za doktora, kamsi do ztracena, kde myslel že již brzy bude. Měl pocit ztacené duše. Robakův pohled byl chladný, nepřítomný. Ramena mu povolila, záda nahrbil a jen s námahou udělal krok k lavičce. Dosedl na ní, hlava mu opět bezmocně, tak strašně zkroušeně, padla do dlaní. Doktor to udiveně sledoval. Od Robaka mu teď nic nehrozí. Toho si byl jist. Usedl vedle něj. Robak měl dál hlavu v dlaních. Byl slyšet jeho pláč.
Doktor dlouho hledal vhodná slova. Pak na něj vlídně a tiše promluvil.
„Pane Robaku slyšíte mě?“ Dlouho bylo ticho. Potom bylo slyšet slabým hlasem: „ano“.
Ten samý, tichý, slabý a zkroušený hlas posílá od Robaka pro doktora otázku. Ta ho celkem vyvede z míry a ještě dlouho mu bude znít v uších. Podivnější otázku snad ještě nedostal.
„Vy oravdu nevíte co se děje v pokoji patnáct? Že Ti co tam jen jednu noc přespí brzy zemřou?“
Robak má dál ukrytou ruku v dlaních. Doktor sedí vedle s pusou dokořán.
„Cože? Co to povídáte? Proč by měli....proč by se každému kdo tam přespí mělo něco stát?“.
Doktor je z toho dosti rozhozený. Samozřejmě že tomu nechce věřit. Spíš začíná nabývat podezření, jestli to není jen Robakova hra. Kdo by tomu také věřil, že má v nemocnici smrtonosný pokoj?
Robak zvedl hlavu a posadil se normálně. Na doktora však vůbec nepohlédl. Koukal nepřítomně před sebe. Dýchal pomalu a ztěžka, z očí mu tekly slzy. Chladným hlasem dal doktorovi podivnou otázku: „Pane doktore vy nevěříte na sílu místa? Někdy z toho místa vyzařuje dobro, někdy zlo.“
Na tuto otázku se doktor zatvářil pěkně kysele. Teď na podobné otázky neměl náladu. Chtěl nějak pomoci Robakovi. Rozhodně si nemyslel, že by zodpovězení této divné otázky Robakovi nějak pomohlo. Měl ji za naprosto zbytečnou. Na zbytečnosti teď nebyl čas. Chtěl jí nějak přeskočit. Někdo jiný by možná takovou chybu neudělal. Robakova otázka nebyla zbytečná.
„Pane Robaku, já jsem doktor. Nejsem žádný vědec, šarlatán či kouzeník.“ pronesl tichým hlasem k dál zaraženě sedícímu Robakovi. Ten na jeho odpověď jen pokývl hlavou. Z očí mu dál tekly slzy.
„Když na takovou sílu nevěříte, tak děláte velkou chybu. Takové síly tady jsou. Pokud narazíme na tu dobrou, tak máme štestí. Jestli na tu zlou, tak smůlu....“ větu nedokončil. Jako by se dál pokračovat bál. Doktor mu dává pár chvil času, třeba větu dokončí bez pobízení. Nestalo se tak.
„Proč jste to nedořekl? Nebojte se, pokračujte“. Doktorův vlídný hlas mu přeci jen odvahu dodá.
„...a když se někdo připlete do pole tak zlé síle jako čiší ze země v pokoji patnáct, tak..tak to s ním nemůže dobře skončit. Skončí to s ním špatně, brzy a rychle.“. Robak smutným a tichým hlasem domluvil, nehnul ani brvou, na doktora vůbec nepohlédl. Jeho smutný pohled směřuje stále někam do daleké, nejdelší, dálky.
Na lavičce nastává hluboké hrobové ticho. Doktor je zahleděn do zelené trávy, po níž se spokojeně kolíbá kačer následován věrně svojí kachnou, hledaje v hlavě vhodná slova. Tichou chvilku přerušuje hlas Robaka. Hlas jako by nepřítomný, smutný a zastřený nějakým tajemstvím.
„To místo sprovodilo ze světa už hodně lidí. A Bohužel zase jich pár sprovodí. Víte kde bylo v dřívějších dobách městské popraviště?“ Doktor si myslel že už ho nic překvapit nemůže. Tohle ho však překvapilo. Udiveně pohlédl na Robakovu kamenou tvář. Mlčky zakroutil hlavou a čekal na odpověď.
„Ten pán co se mu ve spánku vybavuje vlastní konec, tak ten byl zrovna jedním z mnoha, kterého popravili na místě právě pokoje patnáct. Zrovna tam! Tam bylo od pradávna popraviště. Tam za strašných muk zemřelo mnoho a mnoho vinných ale hlavně i nevinných. To místo nemá slitování. Klidně za ním běžte a ať vám to poví ještě jednou. Ať vám pořádně popíše okolí. Ať řekne jaké domy viděl z kůlu. A vy jen tiše naslouchejte“.
Ačkoliv Robakův hlas zněl tajemně, až strašidelně, doktor našel odvahu vzdorovat. Tomu co mu teď tady na lavičce povídá „nějaký pomatenec“ přeci nemohl a hlavně nechtěl věřit.
„Aha. Takže na místě, kde je náš pokoj patnáct, bylo v dávné době popraviště? A teď z toho místa vyzařuje zlá, snad až smrtonasná energie? A každý kdo se tam vyspí, tak brzy zemře?“
Robak konečně pohlédne na doktora. Oči má plné slz a smutku.
„Říkáte to pane doktore ironicky až moc. To by jste si mohl odpustit. Chápu že mi nevěříte a máte mně za blázna, ale ten pokoj bude zkáza pro mnoho lidí. Měl jste tam nechat to skladiště které tam bylo snad od prvopočátku otevření nemocnice. Nikdy jste neměl dopustit, aby tam byli lidé“.
Doktor jen těžce polkne. Jejich pohledy se na pár dlouhých vteřin střetly. Najednou doktorovi přejel mráz po zádech. Jeho pohled prudce ucukl. Robak odvrátil tvář. Smutně koukal na zem před sebe.
„Pane Robaku, jste nemocný a já vám chci pomoci. Pojďte, vrátíme se zase do nemocnice“. Vlídným hlasem dává nabídku, o které ví, že bude odmítnuta. Chvíli je zase ticho. Robak sedí rovně jak pravítko. Doktor mlčky pozoruje profil jeho tváře. Hlídá její jakýkoliv pohyb. Tu vidí jak se mu chvěje tvář. Má zase pevně stisknuté zuby. Po čele mu začínají stékat krůpěje potu. Tepny a žíly na krku zmohutněly. Dýchá zhluboka a těžce, jako by se uklidňoval. Doktor zpozorněl. Spolu s tím také strašně znejistí. Už si tím, že mu od Robaka žádné nebezpečí nehrozí, vůbec jistý nebyl.
Připadá si, jako by byl na úpatí sopky která každým okamžikem skáziplně bouchne.
Rychle vstane. Poodstoupí pár kroků. Je zvědavý co bude. Robak sedí dál. Pomalu natáčí hlavu ke stojícímu doktorovi. Několi okamžiků pohledem plným vsteku na něj jen kouká. Pak bouchne.
„ Já že jsem nemocnej? Nejsem nemocnej! Já jsem jen vodsouzenej k smrti....někym tak hloupim a tupim jako ste vy!!! Doktůrku. Si myslíte že ste nejlepší, ale nejste.Víte jen to co ste vičet z knížek. A já sem pro vás jen idiot, blázen nebo jak vy řikáte...nemocný“.
Zhluboka se zase nadechne a s opoznáním klidnějším hlasem pokračuje.
„Počkejte pár dní. Z toho co se stane budete možná nemocný vy. A to v nejlepšim. Když se do týdne nic nestane tak slibuju že příjdu a nechám se od vás léčit. Klidně i rozkuchat když mi to pomůže.“.
Budete mě pak ještě chtít léčit?“ optá se ironicky, opařeně stojícího doktora. Ten jen přikývne.
Na Robakově tváři je vidět zlý, odměřený a vítězný úsměv. Má radost, pokořil doktora.
„Jo a že mě nenecháte hledat policajtama jako nějakého uprchlého blázna? Že ne? Máme přeci dohodu, ne? A dohody by se měly plnit. Že?“. Dopověděl. Několik vteřin se z hloubky duše kochal pohledem na poraženého doktora. Doktor na slova o dohodě jen mlčky přikyvuje.
Když byl syt toho pohledu, otočil se a pomalu odcházel pryč. Doktor jen mlčky sleduje jak Robak pomalým a klidným krokem odchází. Z nějakého důvodu nebyl schopen žádného pohybu, ani slova. Až po několika minutách, kdy byl Robak již dávno pryč, udělal doktor pár těžkopádných kroků a dosedl na lavičku. Připadal si jako stoletý, nemocný, zlomený stařec. Civěl někam před sebe. V hlavě měl prázdno. Čas ubíhal dál. Za lavičkou na které seděl, stál mohutný strom. Lípa. Na jedné z jejich větví sedí pták. Mohutný, černý krkavec. Odpočíval tu. Byl unaven ze své práce, ze svého poslání. Však věří, ví, že i tentokrát svůj úklo splní. Kdo hledá najde. Zamává křídly, odlétá hledat dál. Moc oken již nezbývá. S ubíhajícími minutami doktor zase ožívá. Svoji prohru si sice plně uvědomuje, však na druhou stranu, hlavu si z ní nedělá. Robak je v jeho očích totální pomatenec a blázen, kterému již nikdo pomoci nedokáže. Policií ho hledat určitě nedá. Čím bude Robak dál od jeho ordinace, tím lépe. Moc dobře si uvědomuje, že takto by žádný doktor myslet neměl, ale co má dělat? Robaka prostě neměl rád.








Kapitola sedmá

Nevítaný pan Robak

Bylo poklidné, středeční, prosluněnné dopoledne. Doktor, sestra, jakož i celá nemocnice měli běžný pracovní den. Nic převratného se nestalo. Žádný zázrak, ani žádná tragédie. Doktor i sestra si dělali své povinnosti a své city k sobě si nechávali na večer. Občas sice na sebe očkem mrkli, ale to bylo všechno. Nezasvěcený pacient by rozhodně nic nepoznal. Doktor dodělal, pro někoho tak strašně důležitou, úřednickou práci. Sedíc v křesle si protáhl záda a natáhl se do spodního šuplíku pro svůj pracovní deníček. Chtěl do něj zapsat dění z předešlého dne. Mohlo by to vypadat, jako že má jen tři, čtyři pacienty, ale do deníčku si zapisuje pouze ty zajímavé.
Běžné pokusy o sebevraždu z nešťastné lásky, nebo z důvodu ztráty zaměstnání, či ze stráty úcty k sobě sama, tak to ho moc nezajímalo. A co pacienti s nejrůznějšími depresemi? Tak depresí za svoji praxi poznal už tolik, až se mu pomalu začíná zdát, že co člověk, to jiný druh deprese. Za jeho mladých let se toto slovo tolik nepoužívalo. Samozřejmě, i tehdy byli lidé zkroušení a zralí na skok, ale nikdo o sobě nikde nevykřikoval „mám depresi !“. Jo jo, věci by se měli pojmenovávat pravdivě. Dříve, když dítě ve škole zlobilo, tak to byl pro ostatní lump a sígr. Dnes se mu říká hyperaktivní. Dříve, když byl někdo líný, tak byl lenoch. Dnes na sto procent trpí únavovým syndromem, nebo je společensky nepřizpůsobivý. V obouch případech by se pacientovi pomoci dalo, avšak mohlo by to mít neblahý dopad na jeho psyché, a tak se o něm raději prohlásí, že se musí počkat až ho to přejde. A ono ho to opravdu obvykle přejde. Většinou kolem dvanáctého, v čase výplat. Dříve kdyby se dva kluci vedli za ručičku, tak se z toho celá vesnice posměje smíchy. Dnes jsou registrováni. Dříve když se člověk vzbudil se špatnou náladou, tak to rozchodil honěním plánu a budováním pětiletky. Děti většinou vstávaly brzy a tak na nějakou špatnou náladu neměly ani pomyšlení. Když náhodou děti přeci jenom nějaký splín po ránu měly, tak ho rozehnala raní družina. Dnes né. Dnes si člověk ihned vezme prášek a šupky dupky k psychoušovi. Samozřejmě že se všemi svými pacienty soucítil a snažil se jim pomoci, byl to přeci poměrně dobrý doktor, ale do jeho deníčku se takovéto případy nedostaly. To by měl za rok takové deníčky alespoň tři. Možná i čtyři. Pět ne, takovou kapacitu jeho ordinace zase neměla. Když k němu přišel člověk v psyché tísni a řekl mu hned co ho tak strašně tíží, tak pro něj přestal být, nadneseně řečeno, zajímavý. Jeho bavilo odhalovat, zkoumat a hledat kořeny lidských těžkostí. Za svoji několikaletou praxi měl již v deníčku zapsané případy úsměvné, dalo by se říci až komediální, avšak našlo by se mezi nimi i pár jiných. Takových, na které nerad myslí. Takových, při kterých mu při pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Takže jeho deníček je vlastně jeho zběratelský počin. V posledních pár dnech ho asi dvakrát napadlo, že frekvence kuriózních případů se nějak zvýšila. Tato myšlenka mu však jen proběhla hlavou a již ho nijak více nezatěžovala. Když začínal psát, byl vyrušen nějakou pracovní povinností. Rychle ho zaklapl, zastrčil do šuplíku a odběhl za prací.
Na deníček měl pak čas až pozdě odpoledne. Venku prokoukávalo sluníčko mezi mraky. Jeho paprsky se ještě snažily prosvítit den, avšak bylo již pozdě. Už neměly žádnou sílu. Snad zítra. Teď nastoupí Měsíc. Teď bude on svítit na celou spící zemi. Snad se nic nestane. Snad se těm, co si to zaslouží, bude spát krásně. Snad se těm, co si to také zaslouží, bude spát špatně. Snad Ti, co spát nesmí, neusnou. Snad doktor bude mít klidný a spokojený spánek. On si to rozhodně zaslouží. Vždyť díky jemu má teď mnoho a mnoho lidí krásné sny. Ale zatím na spánek ještě čas není, večer teprve přichází a noc ještě nenastala. Doktor, sedíc v křesle, si důkladně protáhl záda. Po celém dni si připadá poněkud zdřevnatělý. Tělo ho sice trošku bolí, ale duše je celkem spokojená. Zase pomohl několika lidem, zase to nebyl promarněný den. Ti, kterým dnes pomohl, do deníčku nepříjdou. Byly to samé „nezajímavé“ případy. Sedí u stolu nad svým zavřeným deníčkem. Jednou rukou si podpírá bradu. V druhé ruce drží propisku, jeho prsty si s ní pohrávají. Kouká na desky deníčku. V hlavě si formuluje svoje myšlenky, které za pár chvil napíše. Na jeho obličeji bez úsměvu, dalo by se říci že byl až zasmušilý, bylo přeci jenom znát, že v hlavě nemá žádné chmurné myšlenky, ale naopak. To prozrazovaly oči. Ty prozrazovaly jeho spokojenost jakož i sladký pocit z užitečnosti pro ostatní lidi. Měly pravdu. Nelhaly. Bylo to tak.
Začal listovat v deníčku a hledat příslušná písmena. Nejprve našel pana Swojku. U toho mohl udělat hvězdičku. To znamenalo propuštěn. Když udělal hvezdičku, tak si ještě přečetl ty své poznámky. Jen tak. Snad byl jen zvědavý na svůj sloh. O panu Swojkovi toho věděl až dost. Pak pokračoval dál. Na řadu přišel Ronecki. Na jeho stránce již hvězdička byla. A to den stará. Také o něm si přelouskal své poznámky. Jak si tak čte, tak si začíná uvědomovat, jak se mu v hlavě mísí pocit radosti s podivným smutkem. Odvrátí své myšlenky od řádků v deníčku a snaží se soustředit na ten svůj podivný splín. Pozvedne svůj pohled, zadívá se kamsi do nekonečné dálky.
„Mě se po nich stýská. Byli to moc fajn lidé. Krásně se mi s nima pracovalo. Byli tak krásně tajemní. A teď jsou pryč. Ať příjdou zase! Nebo ať příjdou jiní. Prosím!“
Tyto myšlenky mu několik minut létají hlavou, ale pak jsou zahnané touhou nezkazit si splínem tento krásný večer. To se mu podaří. Přestane na to myslet a dál listuje v deníčku. Nalistoval si pana Signera.
„Ten šel domu dneska dopoledne. Byl to dobrej chlapík. Ať má hodně štěstí“ pomyslí si a dolu, na spodní, pravou část stránky namaluje malou, mnoha paprskovou hvězdičku. Ať mu svítí.
Dopsal. Odložil propisku a spokojeně se opřel do křesla. Najednou si vzpoměl na jednoho ze svých nejmladších pacientů. Do hlavy se mu draly myšlenky na malého kluka. Na toho, co se všeho moc lekal a pak ve finále ještě chudák malý našel hrozného utopence. Vzpomínal na něj. Vybavoval si, jak ho rodiče přivezli v úplném tranzu. Nevnímal, jen měl vykulené oči a sípal. Naštěsti se z toho za pár dní velice dobře dostal.
„Ono pár dní v naprostém klidu, přátelské okolí a ty správné prášky udělají divy“ pomyslil si a na tvář mu nabíhal srdečný úsměv. Byl rád. Za sebe, za kluka i za rodiče.
Prudce ho píchlo u srdce. Až sebou cuknul. Myslel že má infarkt, nebo něco takového. Čekal další bolest. Ta ale nepřicházela. Zažíval velice podivné chvilky. Počáteční bodnutí u srdce, jako by se měnilo. Jako by se změnilo v mráz, který mu teď běhá v těle. Vběhne do žaludku a celý ho sevře. Chce se mu zvracet. Rychle si dá ruku před pusu a kouká po nějakém kýbli. Za několik vteřin se mu ale již zvracet nechce. Usedne zpět do křesla. Najednou ucítí na zádech strašlivý chlad i tíživý pocit. Jako by měl na zádech obrovskou kostku ledu. Celý se v křesle skloní a pomalu jde k zemi. Rázem je i tento pocit pryč. Pomalu se vzpamatovává, když tu mu na jeho rukáv ukápne kapička potu. Jeho potu. Sáhne si na čelo. Rukou ho otře. Je spocen, jako by právě uběhl tři maratony v padesáti stupňovém horku. Vůbec neví co si má myslet.
„Patrně nějaká chřipka“ napadne ho a začne v šupleti hledat nějaký prášek. Najednou šuple vstekle zasune zpět, až se v něm polovina věcí přehází. Prudce se svalí zpět do křesla až to v křesle zapraská. Má vstekle zatnuté zuby, čelo svraštěné, v očích mrazivou nenávist a zlobu.
„Nic si brát nebudu! Ať chcípnu! Stejně to nemá cenu! Vyseru se na všechno a na všechny! Doprdele škoda že tu nemám nějakej samopal, já bych je teď vyléčil všechny ty...“
Již to nedopověděl. Najednou se zarazil. Pár okamžiků byl sám ze sebe naprosto zmatený.
Snažil si nějak vysvětlit co se mu to právě stalo. Zadumaně a nehnutě sedí. Snaží se na něco přijít.Začíná cítit jak mu srdce svírá smutek. Smutek, jaký člověk má, když ztrácí někoho kdo nebyl jeho srdci lhostejný. V hlavě se mu vybavují veselé oči. Potom celý veselý a rozesmátý obličej. Pak celý veselý a rozesmátý ten malý kluk. Pavlík. Vidí jak kolem něj vesele pobíhá. S milým úsměvem mu ten kluk děkuje. Pak od něj odbíhá k nějaké stromové aleji a po několika vteřinách ho překrývá hustá bílá mlha, která se náhle vynořila z okolních rozsáhlých luk. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale najednou je jeho vidina pryč. Oklepe se. Vstane z křesla, prochází se po místnosti.
Chce ten zážitek nějak rozchodit. Přemýtá nad tím co to bylo. Zároveň z hlavy nedokáže pustit tu myšlenku na toho malého kluka. Nechce si to připustit, ale má o něj strach. To se mu nikdy nestalo. Je sám ze sebe stále zmaten. Chce si to nějak sám pro sebe zdůvodnit.
„To bude asi tím, že jsem už dost unavený. Měl bych už jít pomalu domu“ pomyslí si a přistoupí ke svému stolu aby ho před svým odchodem kapánek uklidil. Přitom se snaží myšlenky na toho malého kluka zakrýt jinými myšlenkami. Krásnějšími. Začne myslet na svoji drahou, milovanou, zlatou, líbeznou a zbožňovanou „sestřičku“. To zabírá. Čím víc na ní myslí, tím se víc těší domu. Domů za ní. Stolek má poklizený. Přistoupí ke skříni a začne se převlékat.
Na stole mu začne zvonit telefon. Zrovna má zapletené ruce v rukávech pláště. Rychle se je snaží vymotat. Přitom procedí přes přivřené ústa několik slov, jukne vstekle na hodiny. Konečně se z toho pláště vymotal. Několika mohutnými přískoky přiskočil k tomu drnčícímu aparátu.
„Ano prosím, psychiatrie“ vyhrkne do sluchátka a snaží se krotit svou dýchavičnost.
Čeká kdo mu co z druhé strany odpoví. Ale tam je ticho.
„Tak haló, je tam někdo? Kdo volá? Haló!“
Volí hlas hlasitý, však vlídný. Začíná mu být jasné, že to bude patrně nějaký jeho klient. Minulý, současný, nebo budoucí. Se sluchátkem u ucha si sedne do křesla, neb začíná tušit, že tento telefonát pár minut rozhodně zabere. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Ale dech slyšet je.
„Tak haló! Prosím Vás, copak vám je? Mluvte. Nebojte se.“
Napjatě poslouchá. Doufá že už konečně ze sluchátka uslyší nějaký hlas. Začíná být nervózní. Pohledem nervózně jezdí po ordinaci, v hlavě se mu honí myšlenky na další postup. Nejvíc se bojí, aby volající najednou nezavěsil. To by patrně znamenalo konec. Konec volajícího.
Náhle se jeho nervózní pohled zastaví. Jeho myšlenky na další scénář jsou zbytečné. Strach o volajícího je pasé. Naopak. Když uslyší z druhé strany první slova, dostavuje se jaké si zklamání. Volá ten, na koho již čekal a na koho se tedy rozhodně netěší.
„Jo to jste vy? No dobrý večer.“
Na to mu volající také popřeje dobrého večera a omluví se, že volá takto pozdě.
„To nic, to je v pořádku. Tak copak se děje pane Robaku?“
Odpoví mu že nic.
„Nic se neděje? Tak pročpak mi voláte?“
„To vy přece víte moc dobře.“ zazní z druhé strany. Doktor překvapeně pozdvihne obočí.
„Prosím? Já to vím moc dobře?“
„Ale pane doktore....vy víte moc dobře že vám budu volat a nemáte z toho rozhodně žádnou radost. Je mi trochu líto, že mě nerad uvidíte.“.Ten hlas zněl smutně a upřímně.
Tyto slova, která měla naprostou pravdu, doktora pěkně překvapily. Teď se v něm mísily dva pocity. Pocit překvapení až údivu, spolu s pocitem trapnosti i selhání z jeho odhalení. Jediné co mohl dělat, bylo zapírat . Jenomže nějak nenacházel ta vhodná slova. Na čele mu začaly rašit krůpěje potu.
„To né, tak to není. Rád vás uvidím“
Volající se taktně „nechal přesvědčit“. Poté požádal o návštěvu. A to co možná nejdříve.
„Co nejdříve? A co tedy zítra v sedmnáct hodin? Hodilo by se vám to?“
Z druhé strany mu přichází souhlas.
„Tak tedy dobrá. Zítra v sedmnáct hodin se na vás budu těšit“.
„I já pane doktore. A děkuji za vaši ochotu. Užijte si s vaší láskou krásný večer. Dobrou“.
Volající svojí poslední větou doktora znova překvapil ale na nic nečekal, rychle zavěsil.
Doktor zůstal ještě chvíli sedět, svírajíc sluchátko pevně v ruce, kousek od hlavy.
Ještě před hodinkou měl krásný den. Teď byl vykolejený hned dvakrát. Za stolem zůstal sedět asi deset minut. Během té doby proběhla v jeho hlavě zásadní bitva. Bitva mezi špatnou a dobrou náladou. Když by vyhrála špatná nálada, tak by po celý zbytek dne o tom všem velice usilovně přemýšlel. Přitom by doufal, že na něco příjde. Nepřišel by však na nic. Na vůbec nic. Jeho špatnou náladu by odnesla i jeho láska. Buď by se jí nevěnoval, nebo by se z nějakého hloupého důvodu pohádali. Dnes však vyhrála dobrá. Pár vteřin trvá, než se jeho myšlení „přeprogramuje“ na náladu dobrou. Pak cítí, jak se to rozšiřuje jeho celým tělem. Je to asi nějaký dobrý vir.
Rázně vstane z křesla a postaví se ke svému stolu. Jako nějaký generál.
„Tak tu svoji malou slabost jsem pěkně překonal a z toho, že se Robak náhodou trefil nebudu dělat žádnou vědu. Nejsem vědec!“ řekl polohlasně sám pro sebe a rychle se začal chystat k odchodu.
Za pár minut se dveře v ordinaci zabouchly, všechna světla zhasla a klíč v zámku zarachotil.
Druhý den ráno vše probíhalo jako obvykle. Doktor posnídal své milované koblihy a přitom si přečetl své oblíbené noviny. Ještě přitom usrkával lahodnou černou kávu a občas na sebe se setrou srdečně mrkli. Oba měli dobrou náladu a ještě se zalíbením vzpomínali na včerejší večer. Venku slunce vesele svítilo a na obloze byl jen jeden jediný bílý, malý, mráček. Jak říkám, den probíhal naprosto normálně. To znamená, že po snídani doktor udělal kolečko po svých pacientech kteří byli ležáci a pak ho v jeho ordinaci navštívilo několik jeho pacientů docházkových, nebo li ambušů. A tak čas vesele ubíhal. Ani se nenadál a bylo několik minut po poledni. Skočil si na oběd. Po krátké přestávce ještě vyřídil několik ambušů objednaných na odpoledne. Něco po šestnácté odešel dnes již předposlední člověk. Když se za ním zabouchly dveře, tak doktor zůstal sedět za svým stolem. Svůj nepřítomný pohled směřoval oknem ven a přitom si sumíroval dnešní den. Dnes to byly zatím jen samé, pro něj, nezajímavé případy. Nic extrovního. Avšak tušil, že se to brzy změní. Jenomže když věděl kdo ho ještě čeká, tak z toho moc dobrý pocit neměl. Dneska by se bez zapeklitého případu klidně obešel. No co se dá dělat. Malý, býlí, bezvýznamný mráček narostl. Už to byl velký, šedivý oblak, pokrývající téměř celou oblohu. Sluneční paprsky neměly šanci.
Ačkoliv včera v tuhle dobu dopadaly na zem ordinace ještě poslední sluneční paprsky, dnes již bylo nutno rozsvítit všech osm párů bílých zářivek. Šedivý oblak těžkl a těžkl. Zvedl se vítr, který smetl všechen prach ulice. Trochu se i ochladilo, ve vzduchu byl víc a víc cítit déšť. Doktor odvrátil svůj pohled od okna. Zajímalo ho kolik je hodin. Bylo již téměř pět. Když pak znova vrátil svůj pohled na okno, uviděl už po něm stékat kapky deště, které na sklo vrhá zesilující vítr. Déšť nabírá na intenzitě. Je slyšet jak mohutný déšť bouchá na parapet. Otevřou se dveře a vejde sestra. Zalamentuje nad počasím a jde si po svých věcech. Začne zase něco rovnat v jedné z jejich skříní. Na její zalamentování doktor jen smutně pokývne hlavou. Dál sleduje dění venku.
V bouchání deště na parapet málem zanikne ťukání na dveře. To zaslechne jen sestra.
„Neklepal někdo?“ zeptá se nahlas, když předtím bleskově odložila věci a zbystřila.
Její otázka vytrhne doktora z rozjímání.
„To už bude asi on“ pronesl doktor s mohutným povzdechem. Koukne přitom na hodinky.
Sestra doktora probodla podivným pohledem. V něm se míchala víčitka, nevěřícnost i solidarita.
„Robak? Jéžiš marijá, to snad ne“.
Jen to dořekla, tak bylo slyšet další zaťukání. O poznání mohutnější.
„No jó, už jdu. Moment.“ zavolala a kvapně odkládala věci do skříně.
Za pár vteřin již otvírala dveře. V otevřených dveřích stál pan Robak se složeným, černým, pánským deštníkem z kterého mu ještě kapala voda. A to tak že celkem dost.
Jakmile sestra otevřela dveře, tak se oči doktora a pana Roba vzájemně střetly. Jako by jejich pohledy čekaly v místech, kde věděly že se potkají. Doktor měl ve zvyku, tak jako mnoho jiných lidí, udělat si úsudek na člověka již po několika sekundách. Robak byl tak nějak normálně vysoký. Byl hubený, až vyzáblý. Měl na sobě kostkovanou, flanelovou košili a hnědé manžestráky. Obutý byl v nějakých normálních sportovních botech. Do teď by to šlo. Ale. Někdo má obličej kulatý, někdo hranatý. Robakův obličej byl špičatý. Tak špičatý, že to na Robakovy muselo zaujmout snad každého. Když k tomu ještě přidám dozadu česané, nafoukané, blonďaté vlasy, dodám zapadlé, malé, modrá očíčka a to vše podtrhnu velkými, sytými rty a celkově bledým obličejem, tak můžu konstatovat, že Robak tedy rozhodně žádný sympaťák nebyl. A takový první dojem si o něm udělal i doktor. Když Robak pozdravil, tak doktora ten večer překvapil poprvé. Jeho hlas se k němu vůbec nehodil. Zněl sympaticky. Takový hlas by člověk přiřadil k největšímu lamači dámských i dívčích srdcí a srdíček. Mluvil dostatečně hlasitě, zřetelně a ostře vyslovoval, avšak barva a tón jeho hlasu hladily naslouchajícího po duši.
Sesta z toho byla také překvapena. Na několik vteřin se neovládla a zůstala na Robaka jen zírat.
Oba dva jako by díky jeho hlasu v jejich duších roztáli. Jejich prvotní ostych byl pryč.
Robak vešel s dokapávajícím deštníkem do ordinace. Lítostivě se kouknul na kápance za sebou.
„Já se moc omluvám jak jsem vám tu nakapal. Taková potopa. Nezlobte se prosím.“
Sestra s nehraným úsměvem na rtech opáčila, že se nic nestalo a okamžitě se jala s hadrem bojovat proti té potopě. Za několik okamžiků vyhrála. Pak pokračovala dál ve své práci.
Robak si odložil deštník na věšák a pověsil přes něj i svoji zvlhlou flanelovou košili. Pod ní měl červené tryčko se zelenými rukávy. Za pár okamžiků se Robak již uvelebuje v hnědém, návštěvnickém, křesle. Doktor se také pohodlně usadí ve svém a kouká na Robaka.
„Tak ještě jednou dobrý večer pane Robaku“ povídá doktor vlídným hlasem.
Na to Robak přestane jezdit pohledem po ordinaci, přestane si mnout nervozně ruce a podívá se na doktora. „Dobrý, dobrý večer“. Robakův hlas, jakož i celý Robak jsou nervózní.
„Nechcete se napít? Nebo nechcete čaj, či kafe?“
Robak jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktorovi připadá nějaký zadumaný. Nebo snad zaražený.
Doktor má v úmyslu probořit co nejdříve bariéru ostychu, možná i nedůvěry.
„Jsem moc rád, že Vás poznávám.“
Robak jen pokyne hlavou. Jeho pohled zamířil k oknu. Venku přestalo pršet. Doktora, když vidí kam Robak kouká, napadne jiné téma.
„To byl ale hrozný slejvák, že?“
Na tyto slova Robak reaguje. Až překvapivě razantně. Koukne na doktora a trošku se usmívá.
„Ano, byla to velká průtrž. Ale já věděl, věděl že přijde“.
Na jeho slova doktor překvapeně nadzdvihne obočí.
„Opravdu? Vy jste věděl že přijde taková průtrž? A jakpak jste se to dozvěděl?“ doktor byl rád, že se jejich debata takto pěkně rozjíždí. Byl hrozně zvědavý co mu na to Robak odpoví. Čekal že mu řekne, že to viděl někde ve snu, či že měl nějaké vidiny, či jiné tajemné vnuknutí.
Robak poznal jak to doktora zajímá. Trochu se pousmál a zdálo se, že si to vychutnává.
„Ano, věděl jsem že přijde přeháňka. Sice né tak velká, ale byl jsem si jist že něco přijde. Říkali to včera večer v předpovědi počasí“ řekl to klidně a doktorovi se zdálo, že Robak musí svůj smích dovedně skrývat. Pěkně mu naletěl. Doktor se raději začne smát.
„Ahá, tak oni to říkali v předpovědi....a já v tom viděl hned něco tajemného“.
Robak mlčky sleduje smějícího se doktora. Na jeho tváři je také vidět slabý úsměv. Smích na obouch tvářích začne pomalu mizet. Doktor rychle razí další cestu jejich rozhovoru. K tomu ještě přemýšlí, proč si z něj Robak udělal takovouto srandu. Že by mu chtěl ukázat kdo má tady navrch? Kdo na koho nemá a kdo si s kým bude hrát? Většina rozhovorů které v této ordinaci doktor vedl byla srděčných, vřelých, upřímných a snažila se přinésti nějaký užitek. Dotkor se začínal obávat, že tento rozhovor k nim patřit nebude. Robak si s ním patrně bude chtít jen hrát a vodit ho za nos. To si však líbit nenechá. A tak se mezi nimi pomalu schylovalo k bitvě.
Doktor mu chce dát ještě jednu šanci. Ještě se chce ujistit o tom, čeho se obává. Jak asi odpoví?
Zeptá se ho zcela vážně, bez známek úsměvu „Věříte i jiným předpovědím?“
Jejich pohledy se opět střetly. Jako by Robak takovou „zákeřnou“ otázku nečekal. Bylo mu jasné, kam tím doktor míří. A dost možná tušil i to co doktor. Tedy že se mezi nima schyluje k boji.
Robak se ironicky pousmál a opřel se v křesle. Ruce si položil na madla. Zhluboka se nadechl.
„Víte, pane doktore, já vím co by jste chtěl slyšet. Ale já Vám odpovím jinak. Kdybych Vám řekl co chcete slyšet, tak by jsme si třeba ani pořádně nepopovídali. Tak bádejte, bádejte. Vždyť Vás to přeci tak baví, ne? Ano, věřím i na jiné předpovědi. Třeba na předpověd vývoje cen ropy, na předpověď jak dopadnou naši fotbalisti na mitrovství, nebo i na předpověď kolik bude v zimě sněhu. A co Vy? Vy věříte také na nějaké předpovědi?“
Hlas Robaka byl nadále moc příjemný, ale slova co říkal se doktorovi vůbec nelíbila. Za prvé. Bylo jisté, že spolu budou bojovat. A hlavně...jak mohl vědět o jeho zálibě v bádání? Toho se chytil.
„Myslíte si, že rád bádám? Proč si to myslíte?“
Robak vypadal, jako by si připadal, že to poněkud přehnal. A bylo to znát i na jeho hlase.
„No, já jsem si myslel, že rád poznáváte nové a zapeklité případy. Vždyť třeba doktor co operuje se také musí dál a dál vyvijet. Také neoperuje celý život jen slepá střeva. Tak jsem to myslel.“
Doktor mlčky pokýve hlavou. Koukne ven, kde znovu, po krátké přestávce, začalo pršet.
Robak kouká na doktora, čeká další otázku. Dvě, tři minuty se nic neděje. Doktor jako by zamrzl.
„Nechcete se mně ještě náhodou na něco zeptat?“ optá se přezíravě Robak.
Doktor vrátí svůj pohled na muže v křesle. Souhlasně přikývne.
Robak ho trochu provokativně pobídne: „No tak se ptejte. Nebojte se! Ani nevíte jak strašně rád Vám odpovím! No prosím pane doktore!“
Na tváři doktora je vidět lehké, ironické, pousmání.
„Strašně rád mi odpovíte? Tak dobrá.“
Doktor se pohodlně opře ve svém křesle, v ruce si pohrává s tužkou a pohledem propichuje Robaka.
„Tak mě by tedy moc zajímalo, co Vás ke mně vlastně přivádí? Copak Vás trápí?“
V jejich rozhovoru, v jejich bitvě, má každou chvíli na vrch někdo jiný. Teď je na koni zase doktor.
Robak sedí dál pohodlně opřen v křesle s rukama na opěrách. Jeho tvář strašně zvážněla.
„Já se musím někomu vypovídat. V kostele by mi s tím nepomohli. Možná by mě i vyhodili. Ale i já mám svědomí. To mě trápí víc a víc. A za druhé.... Dějí se mi věci, které by se normálnímu člověku dít vůbec, ale vůbec neměli“ domluvil a smutně koukal na pána v bílém tryčku i kalhotách.
Doktor cítil a věřil, že tyto slova myslel Robak vážně. Začalo mu ho být trošičku líto.
„A copak Vám tíží svědomí?“
Robak se v křesle napřímil. Sklopil zrak k zemi a vypadal hrozně smutně.
„Moc mě mrzí, co jsem prováděl panu Roneckimu. Mrzí mě, že kvůli mně skončil u vás. Mrzí mě, že musel strávit noc na pokoji číslo patnáct. Moc mě to všechno mrzí, vážně!“
„Ale to vás již mrzet nemusí. Vše už je v pořádku. Pan Ronecki je v pohodě a doma!“.
Robak pozvedne oči. Doktor v nich vidí slzy. Na smutné tváři se objevuje lehký úsměv.
„Opravdu? Pan Ronecki je doma? Takže tu nebyl přes noc? To jsem rád“.
Tyto otázky doktor přeskočí. Přitom upřeně kouká na Robaka. Ten čeká, co mu řekne.
„Dostal jsem přeci od vás dopis ve kterém to všechno vysvětlujete. Víte o tom že jste mi ho poslal, nebo si to ani neuvědomujete? Neznáte nějakého Kasíka?“
Robaka tato slova očividně překvapila. Na své předešlé otázky úplně zapoměl.
„Já jsem vám poslal nějaký dopis?“
Doktor pokývne hlavou. Sklonil se k jednomu z šuplíků. Za chviličku vstane a dopis dá Robakovi.
Ten ho s nervózně třesoucími rukama rychle rozbaluje. Okamžitě začíná číst.
Nebyl dlouhý a tak ho má za pár vteřin přečtený. Znova ho složí do obálky.Vypadá, jako by se mu trošku ulevilo. Jako by spadl malý kamínek z jeho těžkého srdce.
„Tak se mi zdá, že to se mnou začíná být horší a horší. Vůbec si nevybavuji že bych vám tento dopis posílal. Ale písmo je moje, to je bez debat. A Kasíka taky znám, je to, tedy byl to můj pes. Ale najednou, z ničeho nic, začal být nemocný. Tak jsem ho musel dát rychle utrati....“.
Větu nedokončil. Jako by mu došlo něco strašně nepříjemného. Těžce polknul.
„Já ho, já ho asi utatit nedal.“
Smutně a bezradně koukal na doktora. Do očí se mu hrnuly slzy. Doktor nevěděl co říci.
„Ale no tak pane Robaku....uklidněte se, všechno bude zase v pořádku“.
Robak sklopil hlavu. Nesouhlasně s ní kroutí. Jeho hlas zní zoufale a tiše.
„Bojím se, že už nic nebude jako dřív. Možná bohužel, možná naštěstí. Je to se mnou horší a horší. Když jsem posílal vzkazy panu Roneckimu, tak jsem o sobě nevěděl vždycky jenom chvilku. Jako by mě něco nachvilku ovládlo, dalo instrukce, nechalo mě to provést a pak zase pustilo. Ale teď je to častější a častější. Pane doktore, prosím! Pomocte mi“.
Doktor zůstal chvilku zticha. V hlavě zpracovával slova pana Robaka. Začínalo mu být jasné o co tady jde. Napadlo ho, že když Robak přišel, tak přišel ten druhý. Suverén co všechno ví a lamač ženských srdcí. Teď tu před ním sedí ten první. Ten co by nezlomil srdce ani staré důchodkyni, ten co nic neví a je ze sebe celý zmatený. Sedí tu zkroušený v křesle a pozoruje ho jak nějakou modlu, doufajíc, že mu doktor dá nějaké rozřešení. Doktorovi je robakova zkroušenost dost nepříjemná. Nějak se přitom nemůže soustředit. Zkouší to nějak přerušit. Nějak ho rozptýlit.
„Nechcete sklenici vody?“
Robak nadšeně přitakává, jako by mu právě sklenice vody měla zachránit jeho ponurý život.
Doktor vstane. Vyndá z police flašku vody. Nalije jí do sklenky. Přitom stále cítí v zádech Robakův usilovný pohled. Pro kontrolu se ohlédne. Nemýlil se. Jejich pohledy se opět střetly. Pomalu jde k němu se sklenicí, čisté, bublinkaté vody. Opatrně, aby neubryndnul, mu ji podává.
Robak k ní natahuje ruku. Upocenou a trochu se třesoucí. Najednou ji však dává ryche zpět.
Doktor na něj jukne. V Robakových očí vidí jaký si záblesk šibalství.
„Ale né! To je voda s bublinkama? Tak tu nemůžu. Po takové vodě strašně krkám. A nerad bych, aby jste si o mně myslel, že jsem dobytek. Stačí, že jsem tu za magora,že?“.
Jeho ironický až přezíravý tón hlasu doktora zarazí. Tak rychlou změnou je překvapený. Je mu jasné, že teď před ním sedí zase Robak druhý. Ten suverén.
„A chcete tedy vodu z kohoutku? Nebo mám sehnat nějaký džus?“. Doktorův hlas tou jeho rychlou změnou poněkud znejistěl. To by se mu však rozhodně stávat nemělo. On sám si to uvědomuje a za toto malé selhání se na sebe trošku zlobí. Přitom doufá, že to Robak nepozná.
Robak se pohodlně svalí do křesla až opěradlo trošku zavrzá. Přitom si zhluboka oddechne a ještě přitom odpoví: „Á tak to nechte. Já už ani nevím že jsem měl žízeň“.
Doktor usedl zpět na své místo. Hraje překvapeného.
„Ale vždyť jsem se vás ptal a vy jste přitakával“
Robaka suveréna tato otázka rozhodně nezarazí. Přezíravým hlasem ihned kontruje.
„Ale to jsme si patrně jen nějak nerozuměli. To nevadí“.
Doktor na něj zkoumavě kouká, přitom souhlasně pokyvuje hlavou. Nic neříká.
„No a co budeme dělat teď. Budem si snad o něčem povídat?“ vizvídá Robak.
Doktor rychle přemýšlí jak dál. Má zvolit „úhybnou“ otázku, nebo přímou? Zvolí první.
„A nemáte třeba hlad? Nedal by jste si něco k jídlu?“
Suveréní Robak se až teatrálně ironicky podivuje.
„Ale ale...vy mě tu nějak hostíte. Nejprve pití, teď zase jídlo. Já už vlastně ani nevím, jestli jsem u doktora, nebo v restauraci. Hlad ani žízeň opravdu nemám a tak asi raději půjdu jinam“.
Robak se začne těžkopádně zvedat z křesla.
„Počkejte prosím Vás! Já už Vám nic nabízet nebudu. Samozřejme že jste u doktora. Posaďte se a v klidu mi povezte co jste mi chtěl říci“.
Doktor sleduje Robaka. Doufá v úspěšnost svých slov. Podařilo se. Ten na něj koukne a zase usedá zpět do křesla. Z jeho pohledu doktor mohl číst: „ha, to jsi se lekl že opravdu odejdu! Co?“.
Usedne však jen na kraj křesla. Jako by zase chtě za chvilku odejít. Nahne se k doktorovi. Jako domluvá otec synovi, jako domlouvá učitelka žáčkovi, tak promluval Robak k doktorovi.
„Pane doktore, já jsem Vám chtěl jen říci, aby jste si se mnou nedělal těžkou hlavu. Jsem prostě jaký jsem. Řešte si ty vaše zapeklité případy a vychutnávejte si ještě ten klidný život. Já teď vstanu. Vezmu si svojí košili a deštník a pomalu odejdu. Vy tu budete sedět, ani se nehnete. Zavřu za sebou a vy už mě necháte na pokoji. Je Vám to jasné? Uděláte co jsem vám řekl?“
Jeho hlas zněl neuvěřitelně. Jeho hlas by teď ukonejšil i šáleného medvěda. Určitě by ukonejšil i sestru. Ta tu však není. Patrně pobíhá někde po nemocnici. Hlas se nese tichou ordinací.
Doktor s otevřenou pusou zírá na Robaka a jen nepatrně pokyvuje hlavou. Na Robakově tváři je vidět úsměv. Ne moc velký, zato velmi, velmi ironický, nebo povíšenecký. Vstane. Dělá přesně to co říkal. Ani přitom nesleduje co dělá doktor. Síle svých slov věří. A tak to má být. Cestou ke dveřím ještě pohlédne oknem ven. Je už téměř úplná tma a tak venku vidí již jen zářící světlýlka z dalekých domů a ze vzdálených lamp. Ještě koukne na nástěné hodiny. Pak tiše zavírá dveře.
Dveře se tiše zaklaply. V ordinaci nastalo naprosté ticho. Doktor zůstává sedět za stolkem a civí do prázdna. Sedí tam bez mrknutí, téměř i bez dechu. Teprve až po několika vteřinách mrkne. Pak zas a zas. Začíná mrkat normální frekvencí. Zhluboka se nadechne. Jako by dýchal jen napůl a přitom se maličko dusil. Pomalu přichází k sobě. Opře si lokty o stůl a hlava mu spadne do dlaní. Dlaněmi si mne obličej a připadá si tak nějak praštěně. Jako by včerejší večer pořádně přebral, jako by čučel celý den z deseti centimetrů na velkou televizi, jako by venku stoupnul, nebo klesnul tlak. A jak pomalu zase začíná ožívat, tak víc a víc přemýšlí nad tím, co se mu to vlastně stalo. Co to jako mělo být? V hlavě se mu začíná točit jedna doměnka. „To snad není pravda, on mě ten Robak snad zhybnotizoval. No určitě. Co jiného by to bylo?“.
Do ticha ordinace se ozve zaklepání. Doktor zbystří a koukne na dveře. Jako by je chtěl prokouknout a spatřit kdo že je to za nima. Pár vteřin na ně upřeně hledí, uši napnuté. Klepání je slyšet znova. Doktor dál sedí za stolem. Jeho zvědavost stoupá. Vlastně sám ani nechápe, proč nevstane a nejde otevřít. Je to přeci tak snadné. Patrně to bude ještě následek té lekce, kterou dostal od toho namyšleného a suveréního lamače ženských srdcí. Od toho zlého Robaka.
„Ano, vstupte prosím. Myslím, že je odemčeno“ zvolá přes celou ordinaci a upřeně sleduje dveře.
Vůbec nic se však neděje. Čeká, dveře se ani nehnou. Po chvíli klepání zazní znova.
„No tak vstupte! Je odemčeno!“. Znova zavolá přes celou ordinaci, teď však o poznání hruběji.
Na jeho zavolání nikdo nereaguje. Vstekle se odsune od stolu a s jadrným slovem na rtech prudce vyráží ke dveřím. Prudce zmáčkne kliku a ještě prudčeji za ni trhne až mu závan od dveří pohne pěšinkou. Na rtech má připraveny slova, která si klepající za rámeček rozhodně nedá.
Když spatří toho kdo klepal, tak se zarazí. Cítí jak zněj ten vstek padá a přitom si sám před sebou připadá trapně. Je mu trápná ta jeho reakce. Je mu trapné, že ho vytočilo zaklepání na dveře. Přijde mu hloupé i to, jak si neuvědomil, že by to na něj mohl klepat někdo v nouzy. Těžce polkne a v hlavě hledá nějaká vhodná slova. Najednou je vlídný. Mluvit však začne Robak. Jeho řeč je trhaná a kostrbatá. „Já jsem, já jsem nechtěl, odejít. Moc se omluvám jestli, jestli jsem řekl něco urážlivého. Neudělal jsem něco ošklivého? Prosím. Mohu jít znova k vám?“ .Robakova slova znějí ztrápeně a on sám se tváří provinile. Jako školáček co utekl z hodiny matematiky když nemohl sečíst dva zlomky. Doktor se na něj soucitně pousměje a rozevře naplno dveře. To jako znamení aby šel dál. Doktorovy to je všechno jasné. Tedy alespoň si to myslí. Teď tu před ním stojí zase Robak druhý. Robak se pomalu sune zpět do ordinace. Jako by se styděl. Jako by se vracel na místo, kde spáchal něco strašného, nebo kde zažil obrovský trapas. Když prochází kolem něj, tak mu doktor položí ruku na rameno. Oba dva to chápají jako povzbuzení. Robak pozvedne svůj proviněný pohled a oči se mu nepatrně rozjasní. Jejich pohledy se střetly. Doktor se na něj vlídně usměje. Stojí proti sobě uprostřed ordinace. Na venkovní parapet opět začal bubnovat déšť.
„To je v pořádku. Vůbec nic se nestalo“ uklidňuje Robaka doktor.
Na Robakově tváři je vidět hořko sladký úsměv.
„Vy jste neodešel. Vy tu teď stojíte předemnou a povídáte si se mnou. To odešel on!“.
Robak na doktora mlčky kouká a doktor z jeho obličeje cítí, že to co mu říká, chápe.
„Vy se ho chcete zbavit. On je vaše skryté, temné, druhé já.“ Doktor udělá pauzu, to aby to Robak lépe vstřebal a také mu tím dává prostor pro případnou reakci. On však nic neříká. Jen stojí a lehce pokyvuje hlavou. Zdá se, že to opravdu chápe. Po chvilce doktor pokračuje dál.
„Takové skryté, temné druhé já máme všichni. To je normální. Jenomže u většiny lidí nikdy nevyjde na povrch. Většina lidí ho dokáže skrývat hluboko v sobě“.
Doktor zase udělal pauzu. Sleduje co na to Robak. Ten se tváří stále téměř stejně, jen se doktorovi zdá, že má na rtech nějakou otázku. Hned se na ní, s vlídností v hlase, zeptá.
„Chcete se na něco zeptat? Prosím, ptejte se.“
Robak se zatváří dosti rozpačitě, rukou si otře nos a potom tu otázku přeci jen vyklopí.
„Ano, ano, tomu bych rozumněl, rozdvojená osobnost, to je docela známá věc, ale jakto, že když „on“ dával tomu panu Roneckimu ty vzkazy tak mu to všechno vycházelo?“
Doktor se chápavě, ale i trochu ironicky pousmál. Rukou si podrbal břicho a rychle formoval nějakou schopnou odpověď. Popravdě odpovědět nemohl, neb to něvěděl ani on sám.
„To víte, člověk o sobě ví tak strašně málo... Něco víme o svojí psychice, dost toho víme o tělu, ale o tom, kdo to všechno řídí, tak o něm nevíme téměř nic“.Dokončuje svoji myšlenku týdne a přitom si s lišáckým úsměvem na rtech ukazováčkem klepe na prostředek čela.
Robakovi se jeho myšlenka líbí. Na tváři má pobavený úsměv a vřele přikyvuje.
Atmosféra v ordinaci se trochu uvolnila. Toho chtěl doktor docílit. Ve snaze proniknout do Robaka, pochopit jeho duši i myšlení a získat si jeho důvěru, pokračuje směle dál.
„Víte, kdybych věděl jak je to možné, tak už to přednáším někde na věhlasné univerzitě a pobírám za to tučné honoráře a rozhodně bych nezůstával v téhle díř... v téhle nemocnici“.
Robak z jeho myšlenky vypadá překvapeně. Trochu snad i zklamaně.
„Vás to už tady nebaví? Vás již nebaví pomáhat lidem? Víte kolika lidem jste pomohl? Kolik lidí do Vás vkládá svoji poslední naději v normální život? V normální život bez úzkosti, bez fóbií a bez různých halucinací? I pro mně jste jedna z posledních cest. Po vás mi zbývá ještě jedna. Poslední, definitivní, bolestivá a...a studená. Ale na tu mám ještě čas. Tedy, alespoň doufám.“.
Po těchto smutných, robakových slovech se doktor na několik vteřin naprosto zarazil. Jako by ho jeho slova celého zmrazila. Začal se za svá slova, sám před sebou, ale i před ním, dost stydět.
„Promiňte jestli se vás to nějak dotklo. Já to tak nemyslel. To byla jen taková sranda, taková hloupá nadsázka. Vím, moc dobře vím, že jsem pro mnoho lidí poslední záchrana. Přiznávám, někdy na mě přijde slabá chvilka, kdy si říkám, jestli to má všechno vůbec smysl. Ale když si vzpomenu na ty lidi, na tu jejich naději, tak vím, že musím pokračovat dál. Ti lidé co mi věří mi dávají sílu abych jim mohl pomáhat. Rozumíte mi? Víte jak to myslím?“
S vážným výrazem v obličeji kouká, co na to Robak. Ten se vlídně usmívá. Z výrazu jeho očí doktor pochopí jak moc mu Robak teď rozumí. Do ordinace vejde sestra. V ruce drží síťovou tašku. V ní několik zkažených pomerančů. Oba dva se podívají kdo že to vešel. Sestra je přejede pohledem. Pomeranče ihned hází do koše. Pak si jde dál ve svých povinnostech. Mezi dvěma muži nastane několik vteřin rozpačitého ticha. To rázným a vlídným hlasem přeruší až pan doktor.
„Pojďte, posadíme se a ještě si trochu popovídáme. Nechcete?“
Na tuto nabídku se Robak zatváří dosti nelibě a jen tak tak si stihne dát ruku před ústa aby skryl své mohutné zívání. Pak následuje ještě jedno a ještě jedno. Doktor ho nechává vklidu vyzívat. Očekává jeho zápornou odpověď. Čekal dobře.
„Ne pane doktore, nezlobte se, ale jsem najednou nějak strašně ospalý. Nenecháme to na zítra?“
Doktor přikývne. Z Robakových ospalých očí pozná, že to nehraje. Pravděpodobně.
„Prosím Vás pane doktore, nemohl bych přes noc zůstat u vás? Prosím“. Tyto zkroušená slova slyší doktor moc rád, tak trochu mu ulehčily práci. On sám totiž měl v úmyslu přemluvit ho aby tu zůstal. Moc rád ho tu bude mít pěkně pod dozorem.
„Ale to víte že tu můžete zůstat. To není žádný problém. Pěkně si odpočinete, já Vám napíšu něco na uklidnění a na klidný spánek, pěkně se vyspíte a ráno si o tom všem v klidu popovídáme. Co vy na to? Souhlasíte?“ doktorův tón hasu byl velice, velice milý, až „otcovský“.
Robak vypadal opravdu dosti ospale, ale také velice spokojeně. Souhlasně přikývl.
Doktor se spokojeně usmál, jako někdo, komu přesně vychází jeho plán. Kouknul na sestru, která zrovna v dřepu rovnala cosi ve spodních poličkách jejich skříně. Byl na ní moc pěkný pohled. Doktor se na ní zadíval a přerušilo ho až další robakovo zívání. Pak jí prosebně oslovil.
„Sestří, prosím Vás, postarala by jste se o pana Robaka? Zůstane tu přes noc.“
Sestra si stoupne a se slovy ochotného souhlasu přistoupí k Robakovy. Vzájemně na sebe juknou a za pár vteřin již Robak se setřičkou i se slovy díků opouštějí doktorovu ordinaci.
Když se za oběma zaklapnou dveře, nastává v místnosti opět ticho, které svými pravidelnými kmity ruší jen kyvadlo hodin. Doktor zůstává stát v prostředku ordinace. V hlavě mu ještě dobíhají myšlenky na rozhovor s Robakem. Zároveň začíná přemýšlet i o tom, co bude dělat teď. Patrně půjde domů napřed. Bude se těšit až přijde i jeho láska. Jeho sestřička. Jeho pomocníček v ordinaci, jeho krásný anděl v životě. Připraví krásnou večeři. Pak za svitu několika vysokých svíček spolu stráví krásný večer plný lásky a pohody. Je rozhodnut. Ještě ho napadne zkontrolovat zda má zavřené všechny zásuvky u svého stolu. Zasedne za stůl. Na stole spatří jakýsi dokument. Letmo přejede text. Ihned usoudí, že patří do spodní zásuvky.
Při zavírání té zásuvky uslyší jakýsi šramot. V ohnuté poloze zůstane nehybně několik vteřin. Snaží se identifikovat co to je a odkud to přichází. „Vypadá to že to jde z venku, jako od okna, jako by něco škrábalo na parapet. Že by byl na parapetu zase nějaký holub?“ takové jsou doktorovi myšlenky a musí se říci, že myšlenky poměrně přesné. Pomalu se zvedá. Pomalu, aby to nevyplašil. Co nejopatrněji jde po malých krůčkách k oknu.
Koukne na okno. Venku je však ale už tma. Vidí jen černo a zářící světýlka z domů a lamp. Povstane a velice, velice opatrně jde k oknu. Již z dálky kouká na venkovní parapet.
Když spatří toho, kdo dělá ty zvuky, tak ho to celkem dost překvapí. Takového návštěvníka by tu tedy rozhodně nečekal. Možná tak v zimě a to by byla ještě i tak velká náhoda. Oni jsou vrány dost bázlivé. Po parapetu se z jedné strany na druhou prochází velký černý pták. Doktor ho nějakou chvíli téměř nehnutě pozoruje. Pták se stále svižně prochází sem a tam.
„Jak se vlastně pozná vrána od havrana nebo krkavce? Není to spíše havran než vrána? On to bude asi nakonec krkavec. Já mám ale hrozné mezery ve vzdělání, to bych tedy vědět měl“. Tyto tři myšlenky mu momentálně zaměstnávají hlavičku. Doktor stojí nehnutě a stále sleduje toho ptáka. Havran, nebo vrána, či krkavec se najednou zastavil. Stáli k sobě čelem. Pták začal natáčet hlavičku a jeho černočerná očíčka si začala prohlížet pána stojícího za sklem. Pán za sklem stále stál nehnutě.
„Tak toho teda neznám. To také není on. To je ten chlápek co jsem ho viděl na ulici. Ach jo! Tak musím zkusit další okno. Já ho snad tentokrát nenajdu. Téda! To bych měl průser“ takové byly myšlenky krkavce o kterých pán za sklem neměl určitě ani potuchy. Nebo ano?
Nebo si vzpoměl na pana Pajese? Krkavec měl jasno. Musí hledat dál. Zatřepetal křídly a byl pryč.
Doktor byl z toho co viděl dosti překvapený. Občas se sice stane, že na parapet usedne unavený holub, ale aby se mu po parapetu procházel krkavec a pak si ho ještě k tomu prohlížel, tak to se mu stalo opravdu prvně. Odcházel od okna. Šel ke skříni ve které má pečlivě pověšené své cilvilní šaty. Otevřel ji a zarazil se. Jako by ho něco zcela a náhle totálně zmrazilo. Jako by ho někdo praštil tyčí přes hlavu a úplně ho omráčil. Jako by byl na elektriku a někdo mu vytáhl zásuvku ze zdi. A nebo vyndal baterky. Myšlenka která ho takto vykolejila byla myšlenka na pana Pajese. V hlavě se mu vybavil jeho příběh. Příběh, ve kterém dotyčného Pajese sťali a ve kterém jakýsi černý pták zvěstuje Pajesovi jeho blízký konec. Doktor zaklapne skříň a rychle usedá do svého křesla za stolem. Vytahuje svůj deníček ze zásuvky stolu a kvapně v něm začíná listovat. Hledá samozřejmě písmeno Pé. Pé, jako Pajes. Chce se přesvědčit, jestli se neplete. Je v příběhu pana Pajese opravdu oný tajemný, černý pták? Je si jistý že ano. Začíná číst. Čte rychle. Čte tak rychle až přeskakuje nějaká písmenka. Po chvilce již snad ani nečte. Jen jede očima po řádcích a hledá slova havran, vrána, krkavec. Měl pravdu. Oné slovo po chvíli opravdu, bohužel našel. Na jednu stranu byl rád, jeho paměť je dobrá, velice dobrá. Na druhou stranu ho začala tížit myšenka jak s tímto faktem naložit. „ Mám nad tím jen mávnout rukou a považovat to za obyčejnou náhodu, která to mimochodem určitě byla, nebo si mám začít myslet že to byl opravdu onen černý pták hledající pana Pajese? No tedy prohlížel si mě dost dlouho. Možná to byl opravdu on“ to byly myšlenky které se doktorovi stále honily hlavičkou. Chtěl je zahnat pryč, považovat to celé za náhodu a jeho momentální doměnky za nesmysl, avšak jeho unavený mozeček z celodení práce, se těchto „bláznivých“ myšlenek nějak stále nemohl zbavit. Nemohl, nebo nechtěl.
Seděl dál za stolem. V hlavě se mu praly dva názory, dva pohledy na věc, dva řístupy k životu. V prvním pohledu na svět mohl věřit na tajemno, být pověrčivý a za vším hledat nějaký vyšší smysl. V druhém pohledu mohl brát tajemno jen jako souhru mnoha událostí, lidem tak strašně blízkých. Vždyť mnoho tajemností má jednoduché řešení. A pověrčivost? Ta by podle něj mohla patřit kamsi do historie. Do dávných časů, kdy například černá kočka přes cestu donutila jít většinu lidí jinou cestou. A hledat nějaký vyšší smysl? To v druhém pohledu na svět také nemá místo. Vlastně je to i bezpečnější. Jeden by si z toho konečného poznání smyslu bytí mohl zkazit třeba i celý den. Náhle rychle vstal. Byl rozhodnut. Kvapně otevřel skříň a začal v ní něco hledat. Tam by měla být ukrytá, někde mezi jeho civilním oblečením a ochráněná před ošklivým okolním světem jakož i před ostrým dením světlem a bílým světlem zářivek, baculatá flaška tak krásně zlatavého nápoje. Nemýlil se. Byla tam. Vyndal ji na světlo.S lehkým úsměvem na rtech si jí chvíli prohlížel. Zlatavý vlnící se nápoj, ve kterém tancovaly paprsky světla a překrásná pestrobarevná etiketa, doháněly jeho chuťové buňky k šílenství. Ječely, hvízdaly, skandovaly různá hesla, mávaly vlajkami a transparenty. Konečně otevřel láhev a své hrdlo prolil několika mohutnými loky. Cítil jak ho to uvnitř hřeje. Co hřeje? Přímo spaluje. Bylo to tak strašně krásně nepříjemné! Prostě pocit, který umí udělat jen opravdová a kvalitní pálenka. A tak pro dnešní večer spláchnul svůj pohled na svět, ve kterém hraje prim jen tajemno a duchovno. Dnes večer vyhrál na plné čáře druhý pohled.
Uběhlo asi třináct hodin. Doktor znova vchází do své ordinace. Spolu s ním přichází i sestra. Oba mají skvělou náladu. Oba měli krásný večer. Oba mají lásku. Oba se mají rádi.Oba se milují. Teď by se dalo psát o tom jaký měli krásný večer a co všechno dělali, avšak to sem bohužel nějak nepatří. Tak jako nepatří, alespoň co si doktor myslel, jejich láska do jeho ordinace. Snad časem. Venku to vypadá na krásný den. Když doktor v bílém plášti dosedne za svůj stůl chystaje se vyřídit před ranní kávičkou několik lejster, je slyšet zaklepání na dveře. Se setrou na sebe překvapeně juknou. Kdo to asi může být? Oba očekávají nějaký problém. Naznačí jí gestem aby otevřela. Za dveřmi stojí v bleděmodrém nemocničním županu pan Robak. V doktorovi hrkne. Jeho dobrá nálada uletěla jako pírko v průvanu. Byl si jist že ho čeká nějaká nepříjemnost. Civěl na Robaka. Sestra ho uvedla dál a kvapně za ním zavřela dveře. Vypadal klidně, mile i spokojeně.
Proběhlo několik otřepaných frází, během kterých Robak usedá do pohodlného křesla.
„Tak pane Robak. Copak vás trápí?“
„Nic pane doktore. Je mi dobře. A proto jsem vlastně přišel. Nemohl bych jít už domů? Já úplně zapoměl na mého Alíka. On je tam doma chudák sám a já se bojím aby se tam netrápil, nebo aby neštěkal na celý dům. Můžu jít domů? Prosím. Nebo tam dojdu a zase se vrátím. Klidně se mnou někoho pošlete jestli nevěříte že bych se vrátil. To mi nevadí.“
Jeho dlouhý proslov i zmínka o psovi doktora poněkud překvapila.
„Vy máte psa? Psa Alíka? Já myslel, že jste psa měl a toho jste musel dát...a ten vám....no prostě že už psa nemáte“ zakoktal se, neb nemohl najít to vhodné slovo.
Robak vrhl na doktora překvapený pohled. Jako by nechápal kde tuto zprávu vzal.
„Né, to se nějak pletete. Já mám Alíka již dlouho a doufám, že tu se mnou ještě dlouho bude. Kdepak Alík, to je můj miláček. Moje zlatíčko. Bez něj bych byl úplně sám. Věříte mi?“ Robakův srdečný úsměv se s koncem věty z jeho tváře vytrácel. Doktora napadlo že žije asi úplně sám, ale zeptat se ho na to nechtěl. Bál se, aby ho nerozesmutnil ještě víc.
„Ale pane Robaku já vám věřím. A doufám, že vy věříte mně“.
Robak souhlasně přikývl. Jejich oči se střetly a doktor si začínal být jist. Robaka pustí. Jeho pocit o Robakově dobrém stavu sice sílil víc a víc, až ho to samotného překvapovalo, ale několik „prověřovacích“ otázek si odpustit prostě nemohl.
„Dobrá, já vás tedy pustím. Napíši vám nějaké prášky. Budete je brát?“
„Ano, jistě. Proč bych je neměl brát? Je to přeci pro mé dobro. Já nechci aby ve mně ještě někdy zvítězilo to druhé mé já. To kruté, nafoukané a chladné. Ne! To rozhodně nechci! Moc, strašně moc vám děkuji, že jste mi takto pomohl. Díky!“
Doktor se pousmál. Robakova slova díků ho příjemně hřála. To zlepší náladu každému.
„Ale to nic. Nemáte zač. Rádo se stalo. A prosím vás, jak že se jmenuje ten váš pejsek?“
Robak s odpovědí nezaváhal ani vteřinku. Přitom mu jeho oči začaly zase vesele zářit.
„No Alík. Alík se jmenuje to moje chlupaťoučké sluníčko“.
Doktor přitakává, tváří se spokojeně. Přitom však váhá. Váhá, zda li se má optat i na nedávnou, nepěknou minulost. Zajímalo by ho, co mu teď a tady řekne o těch vzkazech které dával tomu chudákovi Roneckému. Ale má obavy. Obavy, aby to Robakovi nějak neuškodilo. No jo, ale kdyby mu tato otázka uškodila, tak by to znamenalo, že ještě tak úplně fit není. Ono by to ani nebylo žádné velké překvapení, je tu přeci jen jeden den. Je pro. Opatrně pokládá finálovou otázku.
„A copak si myslíte o těch vzkazech co dostával ten pan Ronecki. Jakto že ty vzkazy tak vycházely? Myslíte si, že to byla všechno jen náhoda? Nebo to bylo nějaké kouzlo?“
Teď s vážnou tváří čekal co mu na to řekne. Robak zvážněl. Možná si uvědomoval, že teď jde o jeho propuštění a hledal tu správnou odpověď. Správnou odpověď, která ho pustí ven. Odpověď kterou od něj doktor očekává. Na druhou stranu možná opravdu přemýšlel o tom jak se to mohlo stát. Jak to mohlo všechno vyjít. Kdo ví? Snad jen Robak. Ale který? První? Druhý? Nebo oba? „Víte pane doktore, tak to nevím. To zůstane tajemstvím toho druhého. A můžu říct, že mě to vůbec, ale ani trošku nezajímá. Ať si to klidně nechá. Já už chci mít od něj klid“.
Jeho hlas byl klidný a slova taková, jaké chtěl doktor slyšet. Doktor vstal. S úsměvem na rtech podává Robakovy ruku. Je čas na loučení. Proběhne několik loučících vět a frází. Mezi tím přijde sestra, která je ihned doktorem požádána o „vyprovodění“ Robaka zpět do normálního světa. Zaklaply se za nimi dveře. Doktor si pohodlně hodil nohy na stůl. Z Robakova odchodu má radost.
Spokojeně si dal ruce za hlavu a dostal hroznou chuť na své doutníčky, které odpočívají v jedné ze zásuvek jeho stolu. Přitom ještě jeho pohled letí přes okno kamsi do daleka, do slunečného a příjemně teplého dne. Na jeho stole začal zvonit telefon. Otráveně se na něj podívá. Pak se po něm ze své polohy těžkopádně natahuje. To mu volal jeho kolega z vedlejšího oddělení. O nic nešlo, jen nějaká pracovní prkotina. Mezi tím přišla sestra. Hodila na „svého“ doktora kontrolní pohled. Kdyby se flákal tak by ho vzpužila. Sebrala ze skříňky tácek s prášky a šla je roznést. Pak přišly pro doktora první pracovní povinnosti. Pacienti, spolu s nejrůznějším papírováním. Jeho nezřízená chuť na doutníček byla tatam. Kromě propuštění pana Robaka to byl pro doktůrka běžný, šedivý, nudný pracovní den, který zkrášlovalo jen překrásné sluneční počasí. Jeho milá sestra ne. Ta se chovala jako chladná, stará panna. Nebo jako profesionálka která ví, že láska na pracoviště nepatří. Nebo jako někdo, kdo ví, že jeho láska udělala obrovskou chybu. Ta chyba ho v jejích očích srazila. Ona by Robaka nepustila. Ani omylem! Je fakt, že průběh tohoto dne doktora trochu zklamal. Odchod Robaka, krásně svítící sluníčko a prožitá noc nasvědčovaly příchod krásného a velmi příjemného dne. Jenomže ten se změnil jen v šedivý, slunečný, obyčejný čtvrtek. Přicházel konec jeho šichty. Nastával čas jít bydlet. Sestřička tu má ještě nějakou práci. Chtěl jí nějak rozehřát a tak jí nabídl svoji pomoc. Byla dnes celý den taková divná, taková nevrlá. Taková, jaké bývají holky obyčejně jednou za měsíc. Na jeho nabídku pomoci se na něj usmála. Byl to zvláštní úsměv. Byl milý, láskyplný ale i odmítající a ironický. Že prý to bez něj bude mít mnohem dřív hotové. Ať jde raději napřed. Tuto odpověď, po pravdě řečeno, slyšel docela rád. Ve skutečnosti jí pomáhat vůbec nechtěl. Pomoc jí nabídl jen proto, aby vypadal jako kavalír.
Vyšel z nemocnice. Byl krásný podvečer. Tak krásný podvečer, jaký jen podvečer ve městě může být. Vyhřáté ulice od slunečních paprsků sálaly teplo. Vysoké domy vrhaly obrovské stíny. Listy stromů v ulicích nevydaly sebemenší pohyb. Vzduch se ani nehnul. Zamířil do nedalekého parku. Mezi domy zářily oranžové paprsky zapadajícího slunce. Konečně stál na kraji té zelené oázy uprostřed velkoměsta. Kouknul na tu krásu. Sytě zelená tráva po které poskakují černočerní kosáci a kolíbají se husy a kachny. Dlouhé, visící větve starých vrb. Jezírko s několika blatouchy, od kterého se za jasné a hvězd plné noci, do širokého okolí nese žabí kvákání. Přes tuto oázu se klikatí asfaltová cestička podél které stojí po obou stranách příhodné lavičky. Přes den beznadějně obsazené, teď prázdné. Jen na jedné nědo sedí. Sedí schouleně a hlavu ukrývá ve svých dlaních. Doktor si nad tou nádherou a pohodou spokojeně oddechne, ačkoliv z toho člověka na té lavičce nemá rozhodně žádnou radost. Naštěstí sedí na lavičce u začátku parku. Je tu ještě dost jiných. Volných a daleko od něj. Ještě jednou zhluboka nabere ten svěží vzduch do plic a lehkým krokem vyrazí vpřed. Kdo by to řekl, že nevelký park uprostřed města může jednoho unaveného člověka tak osvěžit. Jako když někdo přijde ze zakouřeného města do krásného lesa na úpatí hor těsně po dešti. Kdy z větví stomů padají opožděné kapky deště, mezi kmeny stromů opět začínají pobíhat paprsky slunce které opět vychází na azurově modrou oblohu, všude je cítit vůně čerstvé mokré trávy, nad lesem se vznáší mohutné oblaky páry a všude je cítit vůně kluboucích se hub.
Po pár krocích je u toho schouleného pána. Trochu s ostychem na něj pohlédne. Má ho za nějakého bezdomovce který jen trochu víc něčeho přebral. Krabicového vína, nebo ironu. Jeho první pohled na něj trval tak jednu, dvě vteřiny. Hned věděl že se mýlil. Zůstal stát a koukal na něj. Oblečení měl čisté, kolem něj žádné krabice od vína ani flašky od ironu nebyly, injekční stříkačku také neviděl a vzduch okolo něj také ničím nesmrděl. Vzduch byl čistý, vlahý, jako všude kolem. Zůstal u té osoby stát. Koukal na něj a jakož doktor i každý slušný člověk, cítil potřebu neznámého oslivt, aby zjistil, zda li nepotřebuje jeho pomoc. Mírně a vlídně ho oslovil.
„Pane, není vám něco? Je vám dobře?“
Pán nereagoval. Hlavu měl dál schoulenou do dlaní. Doktorovi se zdálo jako by slyšel i pláč.
Udělá k němu ještě jeden krok, nahne se nad ním, znova ho osloví. Teď o poznání hlasitěji.
„Tak haló pane copak je vám. Není vám špatně?“
Pán zvedne hlavu z dlaní. Pohlédne na doktora. Jeho oči jsou přimhouřené, zalité slzami. Tvář skřivená žalem i beznadějí. Dál zůstává sedět schrben a zkroušen.V tu chvíli by se jeden v doktora krve vůbec nedořezal. Zůstal stát opařený jako čerstvě zabitá slípka.
„Pane Robaku copak tu děláte? Co je vám?“
Robakova hlava znova padla do dlaní. Tak zoufale jako by právě prohrál všechno. Lásku, peníze, možná i celý svůj podivný život. Od úst tváře, která nešťastně spočívala v upocených dlaních, nesla se směrem k doktorovi slova. Nelichotivá, nemilá, mrazivá.
„Vy pane doktore, vy se ještě ptáte?“. Ten hlas zněl naštvaně, nešťastně a vyčítavě.
Doktor od něj opatrně poodstoupil. Nebyl si jist jaká bude další Robakova reakce. Vsadil by poslední halíř, že teď tu před ním sedí ten Robak druhý. Zlý, nesympatický a nevítaný. Vyhrál by.
Robak pomalu zvedl hlavu. Pak napřímil záda a během několika vteřin seděl na lavičce normálně.
Doktor dál stál opodál. Stále ho bedlivě sledoval, připraven na jakoukoliv jeho reakci. Robak si kapesníkem utřel nos. Krajem rukávu oči a tvář od slz. Pohledem plným výčitek i s troškou opovržení a zdánlivé nadřazenosti kouknul na doktora. Ruku položil na opěradlo lavičky, nohu dal přes nohu. Snažil se vypadat frajérsky, drsně a hlavně nezlomeně.
„Á, pan doktor už jde z práce. Dobrý večer, pane doktore“.
„Dobrý večer. Nestalo se vám něco?“ pronesl nesměle doktor, stojící dál opodál jako žáček ve škole na stupínku před zlým a obávaným učitelem, před kterým neměl šanci uspět. Robak neodpověděl.
Jen jeho pohled na doktora byl ještě horší. Doktor z něj začal cítit vstek spolu s nenávistí.
Robakovi oči začaly opět zalévat slzy. Však jejich pohled dál nenávistně propichoval doktora. Obočí měl křečovitě svraštěné a zuby tak silně stisknuté až se mu celá tvář třásla.
„Proč jste měl nechal u vás přes noc?“procedil vstekle přes stisknuté zuby.
Doktor by teď čekal téměř cokoliv, že ho teď a tady zastřelí, že ho začne honit chtíc ho zmlátit či rovnou zabít, ale tuto otázku nečekal. S překvapeným výrazem ve tváři odpověděl.
„Myslel jsem že to bude pro vás to nejlepší. Navíc jste proti tomu vůbec nic neměl“.
Robak se kysele pousmál a rezignovaně odvrátil pohled od doktora.
„To sem já nebyl! To byl ten druhej. Ten hodňoučky pitomej idiot co vo ničem nic neví“. Vstek v Robakovi začal zase kvapně růst. Doktor měl na něj další otázku. Tu řekl vlídně ale i rázně.
„Pane Robaku máte doma pejska?“
Robak nechápavě koukul na doktora, ale jeho vstek byl v očích dál.
„Co to sem pletete? Já doma žádnýho čokla nemám. Měl jsem, ale toho jsem sežral. Nebo ho přejeli? Já nevim. Co to je za blbou votázku? Nemáte ňákou lepší?“
Robak byl vsteklý dál, však doktor s ním začal hrát poměrně vyrovnanou hru.
„Ňejakou lepší otázku? A jakou? Pomozte mi?“
„Cože? Já mám pomáhat vám? Vy! Vy jste mě měl pomoct, dokud byl čas!“ Robak dál sedí na lavičce jako frajer. Doktor stojí jako žáček opodál.
„Proč je pozdě?“
Na tato slova Robak prudce, plný vsteku, vstal a udělal malý krok k doktorovi. Ten ucukl.
Pak na doktora zařval otázku, na kterou byla jen jedna, stručná odpověď.
„Spal jsem na pokoji patnáct, nebo ne?“
Doktor několik vteřin překvapeně hleděl do jeho očí. Pak tiše odpověděl.
„Ano, přes noc byl pan Robak na pokoji číslo patnáct. Byl tam pan Robak, který má doma pejska“.
Stáli tam od sebe asi metr vzdáleni. Doktorova odpověď Robaka trochu zchladila.
„Co to zase plácáte za nesmysli? Jakej Robak s pejskem? Já jsem Robak a žádnýho čokla nemám“.
Doktor se zase snažil Robaka uklidnit.
„Já vím, já vím. To bude dobré. Nechcete jít se mnou? Prosím“.
Věta, která měla Robaka uklidnit měla překvapivě opačný efekt. Slova o tom, že to bude dobré, jako by Robaka naprosto dorazila. Jako by ho někdo střelil z blízka proradně do hlavy. Nejprve na jeho tváři naběhl zase náznak vsteku, ale na víc patrně něměl sil. Jeho tvář povolila vstekem zaťaté svaly. Z očí mu začaly téci potoky slz. Koukal kamsi za doktora, kamsi do ztracena, kde myslel že již brzy bude. Měl pocit ztacené duše. Robakův pohled byl chladný, nepřítomný. Ramena mu povolila, záda nahrbil a jen s námahou udělal krok k lavičce. Dosedl na ní, hlava mu opět bezmocně, tak strašně zkroušeně, padla do dlaní. Doktor to udiveně sledoval. Od Robaka mu teď nic nehrozí. Toho si byl jist. Usedl vedle něj. Robak měl dál hlavu v dlaních. Byl slyšet jeho pláč.
Doktor dlouho hledal vhodná slova. Pak na něj vlídně a tiše promluvil.
„Pane Robaku slyšíte mě?“ Dlouho bylo ticho. Potom bylo slyšet slabým hlasem: „ano“.
Ten samý, tichý, slabý a zkroušený hlas posílá od Robaka pro doktora otázku. Ta ho celkem vyvede z míry a ještě dlouho mu bude znít v uších. Podivnější otázku snad ještě nedostal.
„Vy oravdu nevíte co se děje v pokoji patnáct? Že Ti co tam jen jednu noc přespí brzy zemřou?“
Robak má dál ukrytou ruku v dlaních. Doktor sedí vedle s pusou dokořán.
„Cože? Co to povídáte? Proč by měli....proč by se každému kdo tam přespí mělo něco stát?“.
Doktor je z toho dosti rozhozený. Samozřejmě že tomu nechce věřit. Spíš začíná nabývat podezření, jestli to není jen Robakova hra. Kdo by tomu také věřil, že má v nemocnici smrtonosný pokoj?
Robak zvedl hlavu a posadil se normálně. Na doktora však vůbec nepohlédl. Koukal nepřítomně před sebe. Dýchal pomalu a ztěžka, z očí mu tekly slzy. Chladným hlasem dal doktorovi podivnou otázku: „Pane doktore vy nevěříte na sílu místa? Někdy z toho místa vyzařuje dobro, někdy zlo.“
Na tuto otázku se doktor zatvářil pěkně kysele. Teď na podobné otázky neměl náladu. Chtěl nějak pomoci Robakovi. Rozhodně si nemyslel, že by zodpovězení této divné otázky Robakovi nějak pomohlo. Měl ji za naprosto zbytečnou. Na zbytečnosti teď nebyl čas. Chtěl jí nějak přeskočit. Někdo jiný by možná takovou chybu neudělal. Robakova otázka nebyla zbytečná.
„Pane Robaku, já jsem doktor. Nejsem žádný vědec, šarlatán či kouzeník.“ pronesl tichým hlasem k dál zaraženě sedícímu Robakovi. Ten na jeho odpověď jen pokývl hlavou. Z očí mu dál tekly slzy.
„Když na takovou sílu nevěříte, tak děláte velkou chybu. Takové síly tady jsou. Pokud narazíme na tu dobrou, tak máme štestí. Jestli na tu zlou, tak smůlu....“ větu nedokončil. Jako by se dál pokračovat bál. Doktor mu dává pár chvil času, třeba větu dokončí bez pobízení. Nestalo se tak.
„Proč jste to nedořekl? Nebojte se, pokračujte“. Doktorův vlídný hlas mu přeci jen odvahu dodá.
„...a když se někdo připlete do pole tak zlé síle jako čiší ze země v pokoji patnáct, tak..tak to s ním nemůže dobře skončit. Skončí to s ním špatně, brzy a rychle.“. Robak smutným a tichým hlasem domluvil, nehnul ani brvou, na doktora vůbec nepohlédl. Jeho smutný pohled směřuje stále někam do daleké, nejdelší, dálky.
Na lavičce nastává hluboké hrobové ticho. Doktor je zahleděn do zelené trávy, po níž se spokojeně kolíbá kačer následován věrně svojí kachnou, hledaje v hlavě vhodná slova. Tichou chvilku přerušuje hlas Robaka. Hlas jako by nepřítomný, smutný a zastřený nějakým tajemstvím.
„To místo sprovodilo ze světa už hodně lidí. A Bohužel zase jich pár sprovodí. Víte kde bylo v dřívějších dobách městské popraviště?“ Doktor si myslel že už ho nic překvapit nemůže. Tohle ho však překvapilo. Udiveně pohlédl na Robakovu kamenou tvář. Mlčky zakroutil hlavou a čekal na odpověď.
„Ten pán co se mu ve spánku vybavuje vlastní konec, tak ten byl zrovna jedním z mnoha, kterého popravili na místě právě pokoje patnáct. Zrovna tam! Tam bylo od pradávna popraviště. Tam za strašných muk zemřelo mnoho a mnoho vinných ale hlavně i nevinných. To místo nemá slitování. Klidně za ním běžte a ať vám to poví ještě jednou. Ať vám pořádně popíše okolí. Ať řekne jaké domy viděl z kůlu. A vy jen tiše naslouchejte“.
Ačkoliv Robakův hlas zněl tajemně, až strašidelně, doktor našel odvahu vzdorovat. Tomu co mu teď tady na lavičce povídá „nějaký pomatenec“ přeci nemohl a hlavně nechtěl věřit.
„Aha. Takže na místě, kde je náš pokoj patnáct, bylo v dávné době popraviště? A teď z toho místa vyzařuje zlá, snad až smrtonasná energie? A každý kdo se tam vyspí, tak brzy zemře?“
Robak konečně pohlédne na doktora. Oči má plné slz a smutku.
„Říkáte to pane doktore ironicky až moc. To by jste si mohl odpustit. Chápu že mi nevěříte a máte mně za blázna, ale ten pokoj bude zkáza pro mnoho lidí. Měl jste tam nechat to skladiště které tam bylo snad od prvopočátku otevření nemocnice. Nikdy jste neměl dopustit, aby tam byli lidé“.
Doktor jen těžce polkne. Jejich pohledy se na pár dlouhých vteřin střetly. Najednou doktorovi přejel mráz po zádech. Jeho pohled prudce ucukl. Robak odvrátil tvář. Smutně koukal na zem před sebe.
„Pane Robaku, jste nemocný a já vám chci pomoci. Pojďte, vrátíme se zase do nemocnice“. Vlídným hlasem dává nabídku, o které ví, že bude odmítnuta. Chvíli je zase ticho. Robak sedí rovně jak pravítko. Doktor mlčky pozoruje profil jeho tváře. Hlídá její jakýkoliv pohyb. Tu vidí jak se mu chvěje tvář. Má zase pevně stisknuté zuby. Po čele mu začínají stékat krůpěje potu. Tepny a žíly na krku zmohutněly. Dýchá zhluboka a těžce, jako by se uklidňoval. Doktor zpozorněl. Spolu s tím také strašně znejistí. Už si tím, že mu od Robaka žádné nebezpečí nehrozí, vůbec jistý nebyl.
Připadá si, jako by byl na úpatí sopky která každým okamžikem skáziplně bouchne.
Rychle vstane. Poodstoupí pár kroků. Je zvědavý co bude. Robak sedí dál. Pomalu natáčí hlavu ke stojícímu doktorovi. Několi okamžiků pohledem plným vsteku na něj jen kouká. Pak bouchne.
„ Já že jsem nemocnej? Nejsem nemocnej! Já jsem jen vodsouzenej k smrti....někym tak hloupim a tupim jako ste vy!!! Doktůrku. Si myslíte že ste nejlepší, ale nejste.Víte jen to co ste vičet z knížek. A já sem pro vás jen idiot, blázen nebo jak vy řikáte...nemocný“.
Zhluboka se zase nadechne a s opoznáním klidnějším hlasem pokračuje.
„Počkejte pár dní. Z toho co se stane budete možná nemocný vy. A to v nejlepšim. Když se do týdne nic nestane tak slibuju že příjdu a nechám se od vás léčit. Klidně i rozkuchat když mi to pomůže.“.
Budete mě pak ještě chtít léčit?“ optá se ironicky, opařeně stojícího doktora. Ten jen přikývne.
Na Robakově tváři je vidět zlý, odměřený a vítězný úsměv. Má radost, pokořil doktora.
„Jo a že mě nenecháte hledat policajtama jako nějakého uprchlého blázna? Že ne? Máme přeci dohodu, ne? A dohody by se měly plnit. Že?“. Dopověděl. Několik vteřin se z hloubky duše kochal pohledem na poraženého doktora. Doktor na slova o dohodě jen mlčky přikyvuje.
Když byl syt toho pohledu, otočil se a pomalu odcházel pryč. Doktor jen mlčky sleduje jak Robak pomalým a klidným krokem odchází. Z nějakého důvodu nebyl schopen žádného pohybu, ani slova. Až po několika minutách, kdy byl Robak již dávno pryč, udělal doktor pár těžkopádných kroků a dosedl na lavičku. Připadal si jako stoletý, nemocný, zlomený stařec. Civěl někam před sebe. V hlavě měl prázdno. Čas ubíhal dál. Za lavičkou na které seděl, stál mohutný strom. Lípa. Na jedné z jejich větví sedí pták. Mohutný, černý krkavec. Odpočíval tu. Byl unaven ze své práce, ze svého poslání. Však věří, ví, že i tentokrát svůj úklo splní. Kdo hledá najde. Zamává křídly, odlétá hledat dál. Moc oken již nezbývá. S ubíhajícími minutami doktor zase ožívá. Svoji prohru si sice plně uvědomuje, však na druhou stranu, hlavu si z ní nedělá. Robak je v jeho očích totální pomatenec a blázen, kterému již nikdo pomoci nedokáže. Policií ho hledat určitě nedá. Čím bude Robak dál od jeho ordinace, tím lépe. Moc dobře si uvědomuje, že takto by žádný doktor myslet neměl, ale co má dělat? Robaka prostě neměl rád.








Kapitola sedmá

Nevítaný pan Robak

Bylo poklidné, středeční, prosluněnné dopoledne. Doktor, sestra, jakož i celá nemocnice měli běžný pracovní den. Nic převratného se nestalo. Žádný zázrak, ani žádná tragédie. Doktor i sestra si dělali své povinnosti a své city k sobě si nechávali na večer. Občas sice na sebe očkem mrkli, ale to bylo všechno. Nezasvěcený pacient by rozhodně nic nepoznal. Doktor dodělal, pro někoho tak strašně důležitou, úřednickou práci. Sedíc v křesle si protáhl záda a natáhl se do spodního šuplíku pro svůj pracovní deníček. Chtěl do něj zapsat dění z předešlého dne. Mohlo by to vypadat, jako že má jen tři, čtyři pacienty, ale do deníčku si zapisuje pouze ty zajímavé.
Běžné pokusy o sebevraždu z nešťastné lásky, nebo z důvodu ztráty zaměstnání, či ze stráty úcty k sobě sama, tak to ho moc nezajímalo. A co pacienti s nejrůznějšími depresemi? Tak depresí za svoji praxi poznal už tolik, až se mu pomalu začíná zdát, že co člověk, to jiný druh deprese. Za jeho mladých let se toto slovo tolik nepoužívalo. Samozřejmě, i tehdy byli lidé zkroušení a zralí na skok, ale nikdo o sobě nikde nevykřikoval „mám depresi !“. Jo jo, věci by se měli pojmenovávat pravdivě. Dříve, když dítě ve škole zlobilo, tak to byl pro ostatní lump a sígr. Dnes se mu říká hyperaktivní. Dříve, když byl někdo líný, tak byl lenoch. Dnes na sto procent trpí únavovým syndromem, nebo je společensky nepřizpůsobivý. V obouch případech by se pacientovi pomoci dalo, avšak mohlo by to mít neblahý dopad na jeho psyché, a tak se o něm raději prohlásí, že se musí počkat až ho to přejde. A ono ho to opravdu obvykle přejde. Většinou kolem dvanáctého, v čase výplat. Dříve kdyby se dva kluci vedli za ručičku, tak se z toho celá vesnice posměje smíchy. Dnes jsou registrováni. Dříve když se člověk vzbudil se špatnou náladou, tak to rozchodil honěním plánu a budováním pětiletky. Děti většinou vstávaly brzy a tak na nějakou špatnou náladu neměly ani pomyšlení. Když náhodou děti přeci jenom nějaký splín po ránu měly, tak ho rozehnala raní družina. Dnes né. Dnes si člověk ihned vezme prášek a šupky dupky k psychoušovi. Samozřejmě že se všemi svými pacienty soucítil a snažil se jim pomoci, byl to přeci poměrně dobrý doktor, ale do jeho deníčku se takovéto případy nedostaly. To by měl za rok takové deníčky alespoň tři. Možná i čtyři. Pět ne, takovou kapacitu jeho ordinace zase neměla. Když k němu přišel člověk v psyché tísni a řekl mu hned co ho tak strašně tíží, tak pro něj přestal být, nadneseně řečeno, zajímavý. Jeho bavilo odhalovat, zkoumat a hledat kořeny lidských těžkostí. Za svoji několikaletou praxi měl již v deníčku zapsané případy úsměvné, dalo by se říci až komediální, avšak našlo by se mezi nimi i pár jiných. Takových, na které nerad myslí. Takových, při kterých mu při pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Takže jeho deníček je vlastně jeho zběratelský počin. V posledních pár dnech ho asi dvakrát napadlo, že frekvence kuriózních případů se nějak zvýšila. Tato myšlenka mu však jen proběhla hlavou a již ho nijak více nezatěžovala. Když začínal psát, byl vyrušen nějakou pracovní povinností. Rychle ho zaklapl, zastrčil do šuplíku a odběhl za prací.
Na deníček měl pak čas až pozdě odpoledne. Venku prokoukávalo sluníčko mezi mraky. Jeho paprsky se ještě snažily prosvítit den, avšak bylo již pozdě. Už neměly žádnou sílu. Snad zítra. Teď nastoupí Měsíc. Teď bude on svítit na celou spící zemi. Snad se nic nestane. Snad se těm, co si to zaslouží, bude spát krásně. Snad se těm, co si to také zaslouží, bude spát špatně. Snad Ti, co spát nesmí, neusnou. Snad doktor bude mít klidný a spokojený spánek. On si to rozhodně zaslouží. Vždyť díky jemu má teď mnoho a mnoho lidí krásné sny. Ale zatím na spánek ještě čas není, večer teprve přichází a noc ještě nenastala. Doktor, sedíc v křesle, si důkladně protáhl záda. Po celém dni si připadá poněkud zdřevnatělý. Tělo ho sice trošku bolí, ale duše je celkem spokojená. Zase pomohl několika lidem, zase to nebyl promarněný den. Ti, kterým dnes pomohl, do deníčku nepříjdou. Byly to samé „nezajímavé“ případy. Sedí u stolu nad svým zavřeným deníčkem. Jednou rukou si podpírá bradu. V druhé ruce drží propisku, jeho prsty si s ní pohrávají. Kouká na desky deníčku. V hlavě si formuluje svoje myšlenky, které za pár chvil napíše. Na jeho obličeji bez úsměvu, dalo by se říci že byl až zasmušilý, bylo přeci jenom znát, že v hlavě nemá žádné chmurné myšlenky, ale naopak. To prozrazovaly oči. Ty prozrazovaly jeho spokojenost jakož i sladký pocit z užitečnosti pro ostatní lidi. Měly pravdu. Nelhaly. Bylo to tak.
Začal listovat v deníčku a hledat příslušná písmena. Nejprve našel pana Swojku. U toho mohl udělat hvězdičku. To znamenalo propuštěn. Když udělal hvezdičku, tak si ještě přečetl ty své poznámky. Jen tak. Snad byl jen zvědavý na svůj sloh. O panu Swojkovi toho věděl až dost. Pak pokračoval dál. Na řadu přišel Ronecki. Na jeho stránce již hvězdička byla. A to den stará. Také o něm si přelouskal své poznámky. Jak si tak čte, tak si začíná uvědomovat, jak se mu v hlavě mísí pocit radosti s podivným smutkem. Odvrátí své myšlenky od řádků v deníčku a snaží se soustředit na ten svůj podivný splín. Pozvedne svůj pohled, zadívá se kamsi do nekonečné dálky.
„Mě se po nich stýská. Byli to moc fajn lidé. Krásně se mi s nima pracovalo. Byli tak krásně tajemní. A teď jsou pryč. Ať příjdou zase! Nebo ať příjdou jiní. Prosím!“
Tyto myšlenky mu několik minut létají hlavou, ale pak jsou zahnané touhou nezkazit si splínem tento krásný večer. To se mu podaří. Přestane na to myslet a dál listuje v deníčku. Nalistoval si pana Signera.
„Ten šel domu dneska dopoledne. Byl to dobrej chlapík. Ať má hodně štěstí“ pomyslí si a dolu, na spodní, pravou část stránky namaluje malou, mnoha paprskovou hvězdičku. Ať mu svítí.
Dopsal. Odložil propisku a spokojeně se opřel do křesla. Najednou si vzpoměl na jednoho ze svých nejmladších pacientů. Do hlavy se mu draly myšlenky na malého kluka. Na toho, co se všeho moc lekal a pak ve finále ještě chudák malý našel hrozného utopence. Vzpomínal na něj. Vybavoval si, jak ho rodiče přivezli v úplném tranzu. Nevnímal, jen měl vykulené oči a sípal. Naštěsti se z toho za pár dní velice dobře dostal.
„Ono pár dní v naprostém klidu, přátelské okolí a ty správné prášky udělají divy“ pomyslil si a na tvář mu nabíhal srdečný úsměv. Byl rád. Za sebe, za kluka i za rodiče.
Prudce ho píchlo u srdce. Až sebou cuknul. Myslel že má infarkt, nebo něco takového. Čekal další bolest. Ta ale nepřicházela. Zažíval velice podivné chvilky. Počáteční bodnutí u srdce, jako by se měnilo. Jako by se změnilo v mráz, který mu teď běhá v těle. Vběhne do žaludku a celý ho sevře. Chce se mu zvracet. Rychle si dá ruku před pusu a kouká po nějakém kýbli. Za několik vteřin se mu ale již zvracet nechce. Usedne zpět do křesla. Najednou ucítí na zádech strašlivý chlad i tíživý pocit. Jako by měl na zádech obrovskou kostku ledu. Celý se v křesle skloní a pomalu jde k zemi. Rázem je i tento pocit pryč. Pomalu se vzpamatovává, když tu mu na jeho rukáv ukápne kapička potu. Jeho potu. Sáhne si na čelo. Rukou ho otře. Je spocen, jako by právě uběhl tři maratony v padesáti stupňovém horku. Vůbec neví co si má myslet.
„Patrně nějaká chřipka“ napadne ho a začne v šupleti hledat nějaký prášek. Najednou šuple vstekle zasune zpět, až se v něm polovina věcí přehází. Prudce se svalí zpět do křesla až to v křesle zapraská. Má vstekle zatnuté zuby, čelo svraštěné, v očích mrazivou nenávist a zlobu.
„Nic si brát nebudu! Ať chcípnu! Stejně to nemá cenu! Vyseru se na všechno a na všechny! Doprdele škoda že tu nemám nějakej samopal, já bych je teď vyléčil všechny ty...“
Již to nedopověděl. Najednou se zarazil. Pár okamžiků byl sám ze sebe naprosto zmatený.
Snažil si nějak vysvětlit co se mu to právě stalo. Zadumaně a nehnutě sedí. Snaží se na něco přijít.Začíná cítit jak mu srdce svírá smutek. Smutek, jaký člověk má, když ztrácí někoho kdo nebyl jeho srdci lhostejný. V hlavě se mu vybavují veselé oči. Potom celý veselý a rozesmátý obličej. Pak celý veselý a rozesmátý ten malý kluk. Pavlík. Vidí jak kolem něj vesele pobíhá. S milým úsměvem mu ten kluk děkuje. Pak od něj odbíhá k nějaké stromové aleji a po několika vteřinách ho překrývá hustá bílá mlha, která se náhle vynořila z okolních rozsáhlých luk. Chtěl se rozhlédnout kolem, ale najednou je jeho vidina pryč. Oklepe se. Vstane z křesla, prochází se po místnosti.
Chce ten zážitek nějak rozchodit. Přemýtá nad tím co to bylo. Zároveň z hlavy nedokáže pustit tu myšlenku na toho malého kluka. Nechce si to připustit, ale má o něj strach. To se mu nikdy nestalo. Je sám ze sebe stále zmaten. Chce si to nějak sám pro sebe zdůvodnit.
„To bude asi tím, že jsem už dost unavený. Měl bych už jít pomalu domu“ pomyslí si a přistoupí ke svému stolu aby ho před svým odchodem kapánek uklidil. Přitom se snaží myšlenky na toho malého kluka zakrýt jinými myšlenkami. Krásnějšími. Začne myslet na svoji drahou, milovanou, zlatou, líbeznou a zbožňovanou „sestřičku“. To zabírá. Čím víc na ní myslí, tím se víc těší domu. Domů za ní. Stolek má poklizený. Přistoupí ke skříni a začne se převlékat.
Na stole mu začne zvonit telefon. Zrovna má zapletené ruce v rukávech pláště. Rychle se je snaží vymotat. Přitom procedí přes přivřené ústa několik slov, jukne vstekle na hodiny. Konečně se z toho pláště vymotal. Několika mohutnými přískoky přiskočil k tomu drnčícímu aparátu.
„Ano prosím, psychiatrie“ vyhrkne do sluchátka a snaží se krotit svou dýchavičnost.
Čeká kdo mu co z druhé strany odpoví. Ale tam je ticho.
„Tak haló, je tam někdo? Kdo volá? Haló!“
Volí hlas hlasitý, však vlídný. Začíná mu být jasné, že to bude patrně nějaký jeho klient. Minulý, současný, nebo budoucí. Se sluchátkem u ucha si sedne do křesla, neb začíná tušit, že tento telefonát pár minut rozhodně zabere. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Ale dech slyšet je.
„Tak haló! Prosím Vás, copak vám je? Mluvte. Nebojte se.“
Napjatě poslouchá. Doufá že už konečně ze sluchátka uslyší nějaký hlas. Začíná být nervózní. Pohledem nervózně jezdí po ordinaci, v hlavě se mu honí myšlenky na další postup. Nejvíc se bojí, aby volající najednou nezavěsil. To by patrně znamenalo konec. Konec volajícího.
Náhle se jeho nervózní pohled zastaví. Jeho myšlenky na další scénář jsou zbytečné. Strach o volajícího je pasé. Naopak. Když uslyší z druhé strany první slova, dostavuje se jaké si zklamání. Volá ten, na koho již čekal a na koho se tedy rozhodně netěší.
„Jo to jste vy? No dobrý večer.“
Na to mu volající také popřeje dobrého večera a omluví se, že volá takto pozdě.
„To nic, to je v pořádku. Tak copak se děje pane Robaku?“
Odpoví mu že nic.
„Nic se neděje? Tak pročpak mi voláte?“
„To vy přece víte moc dobře.“ zazní z druhé strany. Doktor překvapeně pozdvihne obočí.
„Prosím? Já to vím moc dobře?“
„Ale pane doktore....vy víte moc dobře že vám budu volat a nemáte z toho rozhodně žádnou radost. Je mi trochu líto, že mě nerad uvidíte.“.Ten hlas zněl smutně a upřímně.
Tyto slova, která měla naprostou pravdu, doktora pěkně překvapily. Teď se v něm mísily dva pocity. Pocit překvapení až údivu, spolu s pocitem trapnosti i selhání z jeho odhalení. Jediné co mohl dělat, bylo zapírat . Jenomže nějak nenacházel ta vhodná slova. Na čele mu začaly rašit krůpěje potu.
„To né, tak to není. Rád vás uvidím“
Volající se taktně „nechal přesvědčit“. Poté požádal o návštěvu. A to co možná nejdříve.
„Co nejdříve? A co tedy zítra v sedmnáct hodin? Hodilo by se vám to?“
Z druhé strany mu přichází souhlas.
„Tak tedy dobrá. Zítra v sedmnáct hodin se na vás budu těšit“.
„I já pane doktore. A děkuji za vaši ochotu. Užijte si s vaší láskou krásný večer. Dobrou“.
Volající svojí poslední větou doktora znova překvapil ale na nic nečekal, rychle zavěsil.
Doktor zůstal ještě chvíli sedět, svírajíc sluchátko pevně v ruce, kousek od hlavy.
Ještě před hodinkou měl krásný den. Teď byl vykolejený hned dvakrát. Za stolem zůstal sedět asi deset minut. Během té doby proběhla v jeho hlavě zásadní bitva. Bitva mezi špatnou a dobrou náladou. Když by vyhrála špatná nálada, tak by po celý zbytek dne o tom všem velice usilovně přemýšlel. Přitom by doufal, že na něco příjde. Nepřišel by však na nic. Na vůbec nic. Jeho špatnou náladu by odnesla i jeho láska. Buď by se jí nevěnoval, nebo by se z nějakého hloupého důvodu pohádali. Dnes však vyhrála dobrá. Pár vteřin trvá, než se jeho myšlení „přeprogramuje“ na náladu dobrou. Pak cítí, jak se to rozšiřuje jeho celým tělem. Je to asi nějaký dobrý vir.
Rázně vstane z křesla a postaví se ke svému stolu. Jako nějaký generál.
„Tak tu svoji malou slabost jsem pěkně překonal a z toho, že se Robak náhodou trefil nebudu dělat žádnou vědu. Nejsem vědec!“ řekl polohlasně sám pro sebe a rychle se začal chystat k odchodu.
Za pár minut se dveře v ordinaci zabouchly, všechna světla zhasla a klíč v zámku zarachotil.
Druhý den ráno vše probíhalo jako obvykle. Doktor posnídal své milované koblihy a přitom si přečetl své oblíbené noviny. Ještě přitom usrkával lahodnou černou kávu a občas na sebe se setrou srdečně mrkli. Oba měli dobrou náladu a ještě se zalíbením vzpomínali na včerejší večer. Venku slunce vesele svítilo a na obloze byl jen jeden jediný bílý, malý, mráček. Jak říkám, den probíhal naprosto normálně. To znamená, že po snídani doktor udělal kolečko po svých pacientech kteří byli ležáci a pak ho v jeho ordinaci navštívilo několik jeho pacientů docházkových, nebo li ambušů. A tak čas vesele ubíhal. Ani se nenadál a bylo několik minut po poledni. Skočil si na oběd. Po krátké přestávce ještě vyřídil několik ambušů objednaných na odpoledne. Něco po šestnácté odešel dnes již předposlední člověk. Když se za ním zabouchly dveře, tak doktor zůstal sedět za svým stolem. Svůj nepřítomný pohled směřoval oknem ven a přitom si sumíroval dnešní den. Dnes to byly zatím jen samé, pro něj, nezajímavé případy. Nic extrovního. Avšak tušil, že se to brzy změní. Jenomže když věděl kdo ho ještě čeká, tak z toho moc dobrý pocit neměl. Dneska by se bez zapeklitého případu klidně obešel. No co se dá dělat. Malý, býlí, bezvýznamný mráček narostl. Už to byl velký, šedivý oblak, pokrývající téměř celou oblohu. Sluneční paprsky neměly šanci.
Ačkoliv včera v tuhle dobu dopadaly na zem ordinace ještě poslední sluneční paprsky, dnes již bylo nutno rozsvítit všech osm párů bílých zářivek. Šedivý oblak těžkl a těžkl. Zvedl se vítr, který smetl všechen prach ulice. Trochu se i ochladilo, ve vzduchu byl víc a víc cítit déšť. Doktor odvrátil svůj pohled od okna. Zajímalo ho kolik je hodin. Bylo již téměř pět. Když pak znova vrátil svůj pohled na okno, uviděl už po něm stékat kapky deště, které na sklo vrhá zesilující vítr. Déšť nabírá na intenzitě. Je slyšet jak mohutný déšť bouchá na parapet. Otevřou se dveře a vejde sestra. Zalamentuje nad počasím a jde si po svých věcech. Začne zase něco rovnat v jedné z jejich skříní. Na její zalamentování doktor jen smutně pokývne hlavou. Dál sleduje dění venku.
V bouchání deště na parapet málem zanikne ťukání na dveře. To zaslechne jen sestra.
„Neklepal někdo?“ zeptá se nahlas, když předtím bleskově odložila věci a zbystřila.
Její otázka vytrhne doktora z rozjímání.
„To už bude asi on“ pronesl doktor s mohutným povzdechem. Koukne přitom na hodinky.
Sestra doktora probodla podivným pohledem. V něm se míchala víčitka, nevěřícnost i solidarita.
„Robak? Jéžiš marijá, to snad ne“.
Jen to dořekla, tak bylo slyšet další zaťukání. O poznání mohutnější.
„No jó, už jdu. Moment.“ zavolala a kvapně odkládala věci do skříně.
Za pár vteřin již otvírala dveře. V otevřených dveřích stál pan Robak se složeným, černým, pánským deštníkem z kterého mu ještě kapala voda. A to tak že celkem dost.
Jakmile sestra otevřela dveře, tak se oči doktora a pana Roba vzájemně střetly. Jako by jejich pohledy čekaly v místech, kde věděly že se potkají. Doktor měl ve zvyku, tak jako mnoho jiných lidí, udělat si úsudek na člověka již po několika sekundách. Robak byl tak nějak normálně vysoký. Byl hubený, až vyzáblý. Měl na sobě kostkovanou, flanelovou košili a hnědé manžestráky. Obutý byl v nějakých normálních sportovních botech. Do teď by to šlo. Ale. Někdo má obličej kulatý, někdo hranatý. Robakův obličej byl špičatý. Tak špičatý, že to na Robakovy muselo zaujmout snad každého. Když k tomu ještě přidám dozadu česané, nafoukané, blonďaté vlasy, dodám zapadlé, malé, modrá očíčka a to vše podtrhnu velkými, sytými rty a celkově bledým obličejem, tak můžu konstatovat, že Robak tedy rozhodně žádný sympaťák nebyl. A takový první dojem si o něm udělal i doktor. Když Robak pozdravil, tak doktora ten večer překvapil poprvé. Jeho hlas se k němu vůbec nehodil. Zněl sympaticky. Takový hlas by člověk přiřadil k největšímu lamači dámských i dívčích srdcí a srdíček. Mluvil dostatečně hlasitě, zřetelně a ostře vyslovoval, avšak barva a tón jeho hlasu hladily naslouchajícího po duši.
Sesta z toho byla také překvapena. Na několik vteřin se neovládla a zůstala na Robaka jen zírat.
Oba dva jako by díky jeho hlasu v jejich duších roztáli. Jejich prvotní ostych byl pryč.
Robak vešel s dokapávajícím deštníkem do ordinace. Lítostivě se kouknul na kápance za sebou.
„Já se moc omluvám jak jsem vám tu nakapal. Taková potopa. Nezlobte se prosím.“
Sestra s nehraným úsměvem na rtech opáčila, že se nic nestalo a okamžitě se jala s hadrem bojovat proti té potopě. Za několik okamžiků vyhrála. Pak pokračovala dál ve své práci.
Robak si odložil deštník na věšák a pověsil přes něj i svoji zvlhlou flanelovou košili. Pod ní měl červené tryčko se zelenými rukávy. Za pár okamžiků se Robak již uvelebuje v hnědém, návštěvnickém, křesle. Doktor se také pohodlně usadí ve svém a kouká na Robaka.
„Tak ještě jednou dobrý večer pane Robaku“ povídá doktor vlídným hlasem.
Na to Robak přestane jezdit pohledem po ordinaci, přestane si mnout nervozně ruce a podívá se na doktora. „Dobrý, dobrý večer“. Robakův hlas, jakož i celý Robak jsou nervózní.
„Nechcete se napít? Nebo nechcete čaj, či kafe?“
Robak jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Doktorovi připadá nějaký zadumaný. Nebo snad zaražený.
Doktor má v úmyslu probořit co nejdříve bariéru ostychu, možná i nedůvěry.
„Jsem moc rád, že Vás poznávám.“
Robak jen pokyne hlavou. Jeho pohled zamířil k oknu. Venku přestalo pršet. Doktora, když vidí kam Robak kouká, napadne jiné téma.
„To byl ale hrozný slejvák, že?“
Na tyto slova Robak reaguje. Až překvapivě razantně. Koukne na doktora a trošku se usmívá.
„Ano, byla to velká průtrž. Ale já věděl, věděl že přijde“.
Na jeho slova doktor překvapeně nadzdvihne obočí.
„Opravdu? Vy jste věděl že přijde taková průtrž? A jakpak jste se to dozvěděl?“ doktor byl rád, že se jejich debata takto pěkně rozjíždí. Byl hrozně zvědavý co mu na to Robak odpoví. Čekal že mu řekne, že to viděl někde ve snu, či že měl nějaké vidiny, či jiné tajemné vnuknutí.
Robak poznal jak to doktora zajímá. Trochu se pousmál a zdálo se, že si to vychutnává.
„Ano, věděl jsem že přijde přeháňka. Sice né tak velká, ale byl jsem si jist že něco přijde. Říkali to včera večer v předpovědi počasí“ řekl to klidně a doktorovi se zdálo, že Robak musí svůj smích dovedně skrývat. Pěkně mu naletěl. Doktor se raději začne smát.
„Ahá, tak oni to říkali v předpovědi....a já v tom viděl hned něco tajemného“.
Robak mlčky sleduje smějícího se doktora. Na jeho tváři je také vidět slabý úsměv. Smích na obouch tvářích začne pomalu mizet. Doktor rychle razí další cestu jejich rozhovoru. K tomu ještě přemýšlí, proč si z něj Robak udělal takovouto srandu. Že by mu chtěl ukázat kdo má tady navrch? Kdo na koho nemá a kdo si s kým bude hrát? Většina rozhovorů které v této ordinaci doktor vedl byla srděčných, vřelých, upřímných a snažila se přinésti nějaký užitek. Dotkor se začínal obávat, že tento rozhovor k nim patřit nebude. Robak si s ním patrně bude chtít jen hrát a vodit ho za nos. To si však líbit nenechá. A tak se mezi nimi pomalu schylovalo k bitvě.
Doktor mu chce dát ještě jednu šanci. Ještě se chce ujistit o tom, čeho se obává. Jak asi odpoví?
Zeptá se ho zcela vážně, bez známek úsměvu „Věříte i jiným předpovědím?“
Jejich pohledy se opět střetly. Jako by Robak takovou „zákeřnou“ otázku nečekal. Bylo mu jasné, kam tím doktor míří. A dost možná tušil i to co doktor. Tedy že se mezi nima schyluje k boji.
Robak se ironicky pousmál a opřel se v křesle. Ruce si položil na madla. Zhluboka se nadechl.
„Víte, pane doktore, já vím co by jste chtěl slyšet. Ale já Vám odpovím jinak. Kdybych Vám řekl co chcete slyšet, tak by jsme si třeba ani pořádně nepopovídali. Tak bádejte, bádejte. Vždyť Vás to přeci tak baví, ne? Ano, věřím i na jiné předpovědi. Třeba na předpověd vývoje cen ropy, na předpověď jak dopadnou naši fotbalisti na mitrovství, nebo i na předpověď kolik bude v zimě sněhu. A co Vy? Vy věříte také na nějaké předpovědi?“
Hlas Robaka byl nadále moc příjemný, ale slova co říkal se doktorovi vůbec nelíbila. Za prvé. Bylo jisté, že spolu budou bojovat. A hlavně...jak mohl vědět o jeho zálibě v bádání? Toho se chytil.
„Myslíte si, že rád bádám? Proč si to myslíte?“
Robak vypadal, jako by si připadal, že to poněkud přehnal. A bylo to znát i na jeho hlase.
„No, já jsem si myslel, že rád poznáváte nové a zapeklité případy. Vždyť třeba doktor co operuje se také musí dál a dál vyvijet. Také neoperuje celý život jen slepá střeva. Tak jsem to myslel.“
Doktor mlčky pokýve hlavou. Koukne ven, kde znovu, po krátké přestávce, začalo pršet.
Robak kouká na doktora, čeká další otázku. Dvě, tři minuty se nic neděje. Doktor jako by zamrzl.
„Nechcete se mně ještě náhodou na něco zeptat?“ optá se přezíravě Robak.
Doktor vrátí svůj pohled na muže v křesle. Souhlasně přikývne.
Robak ho trochu provokativně pobídne: „No tak se ptejte. Nebojte se! Ani nevíte jak strašně rád Vám odpovím! No prosím pane doktore!“
Na tváři doktora je vidět lehké, ironické, pousmání.
„Strašně rád mi odpovíte? Tak dobrá.“
Doktor se pohodlně opře ve svém křesle, v ruce si pohrává s tužkou a pohledem propichuje Robaka.
„Tak mě by tedy moc zajímalo, co Vás ke mně vlastně přivádí? Copak Vás trápí?“
V jejich rozhovoru, v jejich bitvě, má každou chvíli na vrch někdo jiný. Teď je na koni zase doktor.
Robak sedí dál pohodlně opřen v křesle s rukama na opěrách. Jeho tvář strašně zvážněla.
„Já se musím někomu vypovídat. V kostele by mi s tím nepomohli. Možná by mě i vyhodili. Ale i já mám svědomí. To mě trápí víc a víc. A za druhé.... Dějí se mi věci, které by se normálnímu člověku dít vůbec, ale vůbec neměli“ domluvil a smutně koukal na pána v bílém tryčku i kalhotách.
Doktor cítil a věřil, že tyto slova myslel Robak vážně. Začalo mu ho být trošičku líto.
„A copak Vám tíží svědomí?“
Robak se v křesle napřímil. Sklopil zrak k zemi a vypadal hrozně smutně.
„Moc mě mrzí, co jsem prováděl panu Roneckimu. Mrzí mě, že kvůli mně skončil u vás. Mrzí mě, že musel strávit noc na pokoji číslo patnáct. Moc mě to všechno mrzí, vážně!“
„Ale to vás již mrzet nemusí. Vše už je v pořádku. Pan Ronecki je v pohodě a doma!“.
Robak pozvedne oči. Doktor v nich vidí slzy. Na smutné tváři se objevuje lehký úsměv.
„Opravdu? Pan Ronecki je doma? Takže tu nebyl přes noc? To jsem rád“.
Tyto otázky doktor přeskočí. Přitom upřeně kouká na Robaka. Ten čeká, co mu řekne.
„Dostal jsem přeci od vás dopis ve kterém to všechno vysvětlujete. Víte o tom že jste mi ho poslal, nebo si to ani neuvědomujete? Neznáte nějakého Kasíka?“
Robaka tato slova očividně překvapila. Na své předešlé otázky úplně zapoměl.
„Já jsem vám poslal nějaký dopis?“
Doktor pokývne hlavou. Sklonil se k jednomu z šuplíků. Za chviličku vstane a dopis dá Robakovi.
Ten ho s nervózně třesoucími rukama rychle rozbaluje. Okamžitě začíná číst.
Nebyl dlouhý a tak ho má za pár vteřin přečtený. Znova ho složí do obálky.Vypadá, jako by se mu trošku ulevilo. Jako by spadl malý kamínek z jeho těžkého srdce.
„Tak se mi zdá, že to se mnou začíná být horší a horší. Vůbec si nevybavuji že bych vám tento dopis posílal. Ale písmo je moje, to je bez debat. A Kasíka taky znám, je to, tedy byl to můj pes. Ale najednou, z ničeho nic, začal být nemocný. Tak jsem ho musel dát rychle utrati....“.
Větu nedokončil. Jako by mu došlo něco strašně nepříjemného. Těžce polknul.
„Já ho, já ho asi utatit nedal.“
Smutně a bezradně koukal na doktora. Do očí se mu hrnuly slzy. Doktor nevěděl co říci.
„Ale no tak pane Robaku....uklidněte se, všechno bude zase v pořádku“.
Robak sklopil hlavu. Nesouhlasně s ní kroutí. Jeho hlas zní zoufale a tiše.
„Bojím se, že už nic nebude jako dřív. Možná bohužel, možná naštěstí. Je to se mnou horší a horší. Když jsem posílal vzkazy panu Roneckimu, tak jsem o sobě nevěděl vždycky jenom chvilku. Jako by mě něco nachvilku ovládlo, dalo instrukce, nechalo mě to provést a pak zase pustilo. Ale teď je to častější a častější. Pane doktore, prosím! Pomocte mi“.
Doktor zůstal chvilku zticha. V hlavě zpracovával slova pana Robaka. Začínalo mu být jasné o co tady jde. Napadlo ho, že když Robak přišel, tak přišel ten druhý. Suverén co všechno ví a lamač ženských srdcí. Teď tu před ním sedí ten první. Ten co by nezlomil srdce ani staré důchodkyni, ten co nic neví a je ze sebe celý zmatený. Sedí tu zkroušený v křesle a pozoruje ho jak nějakou modlu, doufajíc, že mu doktor dá nějaké rozřešení. Doktorovi je robakova zkroušenost dost nepříjemná. Nějak se přitom nemůže soustředit. Zkouší to nějak přerušit. Nějak ho rozptýlit.
„Nechcete sklenici vody?“
Robak nadšeně přitakává, jako by mu právě sklenice vody měla zachránit jeho ponurý život.
Doktor vstane. Vyndá z police flašku vody. Nalije jí do sklenky. Přitom stále cítí v zádech Robakův usilovný pohled. Pro kontrolu se ohlédne. Nemýlil se. Jejich pohledy se opět střetly. Pomalu jde k němu se sklenicí, čisté, bublinkaté vody. Opatrně, aby neubryndnul, mu ji podává.
Robak k ní natahuje ruku. Upocenou a trochu se třesoucí. Najednou ji však dává ryche zpět.
Doktor na něj jukne. V Robakových očí vidí jaký si záblesk šibalství.
„Ale né! To je voda s bublinkama? Tak tu nemůžu. Po takové vodě strašně krkám. A nerad bych, aby jste si o mně myslel, že jsem dobytek. Stačí, že jsem tu za magora,že?“.
Jeho ironický až přezíravý tón hlasu doktora zarazí. Tak rychlou změnou je překvapený. Je mu jasné, že teď před ním sedí zase Robak druhý. Ten suverén.
„A chcete tedy vodu z kohoutku? Nebo mám sehnat nějaký džus?“. Doktorův hlas tou jeho rychlou změnou poněkud znejistěl. To by se mu však rozhodně stávat nemělo. On sám si to uvědomuje a za toto malé selhání se na sebe trošku zlobí. Přitom doufá, že to Robak nepozná.
Robak se pohodlně svalí do křesla až opěradlo trošku zavrzá. Přitom si zhluboka oddechne a ještě přitom odpoví: „Á tak to nechte. Já už ani nevím že jsem měl žízeň“.
Doktor usedl zpět na své místo. Hraje překvapeného.
„Ale vždyť jsem se vás ptal a vy jste přitakával“
Robaka suveréna tato otázka rozhodně nezarazí. Přezíravým hlasem ihned kontruje.
„Ale to jsme si patrně jen nějak nerozuměli. To nevadí“.
Doktor na něj zkoumavě kouká, přitom souhlasně pokyvuje hlavou. Nic neříká.
„No a co budeme dělat teď. Budem si snad o něčem povídat?“ vizvídá Robak.
Doktor rychle přemýšlí jak dál. Má zvolit „úhybnou“ otázku, nebo přímou? Zvolí první.
„A nemáte třeba hlad? Nedal by jste si něco k jídlu?“
Suveréní Robak se až teatrálně ironicky podivuje.
„Ale ale...vy mě tu nějak hostíte. Nejprve pití, teď zase jídlo. Já už vlastně ani nevím, jestli jsem u doktora, nebo v restauraci. Hlad ani žízeň opravdu nemám a tak asi raději půjdu jinam“.
Robak se začne těžkopádně zvedat z křesla.
„Počkejte prosím Vás! Já už Vám nic nabízet nebudu. Samozřejme že jste u doktora. Posaďte se a v klidu mi povezte co jste mi chtěl říci“.
Doktor sleduje Robaka. Doufá v úspěšnost svých slov. Podařilo se. Ten na něj koukne a zase usedá zpět do křesla. Z jeho pohledu doktor mohl číst: „ha, to jsi se lekl že opravdu odejdu! Co?“.
Usedne však jen na kraj křesla. Jako by zase chtě za chvilku odejít. Nahne se k doktorovi. Jako domluvá otec synovi, jako domlouvá učitelka žáčkovi, tak promluval Robak k doktorovi.
„Pane doktore, já jsem Vám chtěl jen říci, aby jste si se mnou nedělal těžkou hlavu. Jsem prostě jaký jsem. Řešte si ty vaše zapeklité případy a vychutnávejte si ještě ten klidný život. Já teď vstanu. Vezmu si svojí košili a deštník a pomalu odejdu. Vy tu budete sedět, ani se nehnete. Zavřu za sebou a vy už mě necháte na pokoji. Je Vám to jasné? Uděláte co jsem vám řekl?“
Jeho hlas zněl neuvěřitelně. Jeho hlas by teď ukonejšil i šáleného medvěda. Určitě by ukonejšil i sestru. Ta tu však není. Patrně pobíhá někde po nemocnici. Hlas se nese tichou ordinací.
Doktor s otevřenou pusou zírá na Robaka a jen nepatrně pokyvuje hlavou. Na Robakově tváři je vidět úsměv. Ne moc velký, zato velmi, velmi ironický, nebo povíšenecký. Vstane. Dělá přesně to co říkal. Ani přitom nesleduje co dělá doktor. Síle svých slov věří. A tak to má být. Cestou ke dveřím ještě pohlédne oknem ven. Je už téměř úplná tma a tak venku vidí již jen zářící světlýlka z dalekých domů a ze vzdálených lamp. Ještě koukne na nástěné hodiny. Pak tiše zavírá dveře.
Dveře se tiše zaklaply. V ordinaci nastalo naprosté ticho. Doktor zůstává sedět za stolkem a civí do prázdna. Sedí tam bez mrknutí, téměř i bez dechu. Teprve až po několika vteřinách mrkne. Pak zas a zas. Začíná mrkat normální frekvencí. Zhluboka se nadechne. Jako by dýchal jen napůl a přitom se maličko dusil. Pomalu přichází k sobě. Opře si lokty o stůl a hlava mu spadne do dlaní. Dlaněmi si mne obličej a připadá si tak nějak praštěně. Jako by včerejší večer pořádně přebral, jako by čučel celý den z deseti centimetrů na velkou televizi, jako by venku stoupnul, nebo klesnul tlak. A jak pomalu zase začíná ožívat, tak víc a víc přemýšlí nad tím, co se mu to vlastně stalo. Co to jako mělo být? V hlavě se mu začíná točit jedna doměnka. „To snad není pravda, on mě ten Robak snad zhybnotizoval. No určitě. Co jiného by to bylo?“.
Do ticha ordinace se ozve zaklepání. Doktor zbystří a koukne na dveře. Jako by je chtěl prokouknout a spatřit kdo že je to za nima. Pár vteřin na ně upřeně hledí, uši napnuté. Klepání je slyšet znova. Doktor dál sedí za stolem. Jeho zvědavost stoupá. Vlastně sám ani nechápe, proč nevstane a nejde otevřít. Je to přeci tak snadné. Patrně to bude ještě následek té lekce, kterou dostal od toho namyšleného a suveréního lamače ženských srdcí. Od toho zlého Robaka.
„Ano, vstupte prosím. Myslím, že je odemčeno“ zvolá přes celou ordinaci a upřeně sleduje dveře.
Vůbec nic se však neděje. Čeká, dveře se ani nehnou. Po chvíli klepání zazní znova.
„No tak vstupte! Je odemčeno!“. Znova zavolá přes celou ordinaci, teď však o poznání hruběji.
Na jeho zavolání nikdo nereaguje. Vstekle se odsune od stolu a s jadrným slovem na rtech prudce vyráží ke dveřím. Prudce zmáčkne kliku a ještě prudčeji za ni trhne až mu závan od dveří pohne pěšinkou. Na rtech má připraveny slova, která si klepající za rámeček rozhodně nedá.
Když spatří toho kdo klepal, tak se zarazí. Cítí jak zněj ten vstek padá a přitom si sám před sebou připadá trapně. Je mu trápná ta jeho reakce. Je mu trapné, že ho vytočilo zaklepání na dveře. Přijde mu hloupé i to, jak si neuvědomil, že by to na něj mohl klepat někdo v nouzy. Těžce polkne a v hlavě hledá nějaká vhodná slova. Najednou je vlídný. Mluvit však začne Robak. Jeho řeč je trhaná a kostrbatá. „Já jsem, já jsem nechtěl, odejít. Moc se omluvám jestli, jestli jsem řekl něco urážlivého. Neudělal jsem něco ošklivého? Prosím. Mohu jít znova k vám?“ .Robakova slova znějí ztrápeně a on sám se tváří provinile. Jako školáček co utekl z hodiny matematiky když nemohl sečíst dva zlomky. Doktor se na něj soucitně pousměje a rozevře naplno dveře. To jako znamení aby šel dál. Doktorovy to je všechno jasné. Tedy alespoň si to myslí. Teď tu před ním stojí zase Robak druhý. Robak se pomalu sune zpět do ordinace. Jako by se styděl. Jako by se vracel na místo, kde spáchal něco strašného, nebo kde zažil obrovský trapas. Když prochází kolem něj, tak mu doktor položí ruku na rameno. Oba dva to chápají jako povzbuzení. Robak pozvedne svůj proviněný pohled a oči se mu nepatrně rozjasní. Jejich pohledy se střetly. Doktor se na něj vlídně usměje. Stojí proti sobě uprostřed ordinace. Na venkovní parapet opět začal bubnovat déšť.
„To je v pořádku. Vůbec nic se nestalo“ uklidňuje Robaka doktor.
Na Robakově tváři je vidět hořko sladký úsměv.
„Vy jste neodešel. Vy tu teď stojíte předemnou a povídáte si se mnou. To odešel on!“.
Robak na doktora mlčky kouká a doktor z jeho obličeje cítí, že to co mu říká, chápe.
„Vy se ho chcete zbavit. On je vaše skryté, temné, druhé já.“ Doktor udělá pauzu, to aby to Robak lépe vstřebal a také mu tím dává prostor pro případnou reakci. On však nic neříká. Jen stojí a lehce pokyvuje hlavou. Zdá se, že to opravdu chápe. Po chvilce doktor pokračuje dál.
„Takové skryté, temné druhé já máme všichni. To je normální. Jenomže u většiny lidí nikdy nevyjde na povrch. Většina lidí ho dokáže skrývat hluboko v sobě“.
Doktor zase udělal pauzu. Sleduje co na to Robak. Ten se tváří stále téměř stejně, jen se doktorovi zdá, že má na rtech nějakou otázku. Hned se na ní, s vlídností v hlase, zeptá.
„Chcete se na něco zeptat? Prosím, ptejte se.“
Robak se zatváří dosti rozpačitě, rukou si otře nos a potom tu otázku přeci jen vyklopí.
„Ano, ano, tomu bych rozumněl, rozdvojená osobnost, to je docela známá věc, ale jakto, že když „on“ dával tomu panu Roneckimu ty vzkazy tak mu to všechno vycházelo?“
Doktor se chápavě, ale i trochu ironicky pousmál. Rukou si podrbal břicho a rychle formoval nějakou schopnou odpověď. Popravdě odpovědět nemohl, neb to něvěděl ani on sám.
„To víte, člověk o sobě ví tak strašně málo... Něco víme o svojí psychice, dost toho víme o tělu, ale o tom, kdo to všechno řídí, tak o něm nevíme téměř nic“.Dokončuje svoji myšlenku týdne a přitom si s lišáckým úsměvem na rtech ukazováčkem klepe na prostředek čela.
Robakovi se jeho myšlenka líbí. Na tváři má pobavený úsměv a vřele přikyvuje.
Atmosféra v ordinaci se trochu uvolnila. Toho chtěl doktor docílit. Ve snaze proniknout do Robaka, pochopit jeho duši i myšlení a získat si jeho důvěru, pokračuje směle dál.
„Víte, kdybych věděl jak je to možné, tak už to přednáším někde na věhlasné univerzitě a pobírám za to tučné honoráře a rozhodně bych nezůstával v téhle díř... v téhle nemocnici“.
Robak z jeho myšlenky vypadá překvapeně. Trochu snad i zklamaně.
„Vás to už tady nebaví? Vás již nebaví pomáhat lidem? Víte kolika lidem jste pomohl? Kolik lidí do Vás vkládá svoji poslední naději v normální život? V normální život bez úzkosti, bez fóbií a bez různých halucinací? I pro mně jste jedna z posledních cest. Po vás mi zbývá ještě jedna. Poslední, definitivní, bolestivá a...a studená. Ale na tu mám ještě čas. Tedy, alespoň doufám.“.
Po těchto smutných, robakových slovech se doktor na několik vteřin naprosto zarazil. Jako by ho jeho slova celého zmrazila. Začal se za svá slova, sám před sebou, ale i před ním, dost stydět.
„Promiňte jestli se vás to nějak dotklo. Já to tak nemyslel. To byla jen taková sranda, taková hloupá nadsázka. Vím, moc dobře vím, že jsem pro mnoho lidí poslední záchrana. Přiznávám, někdy na mě přijde slabá chvilka, kdy si říkám, jestli to má všechno vůbec smysl. Ale když si vzpomenu na ty lidi, na tu jejich naději, tak vím, že musím pokračovat dál. Ti lidé co mi věří mi dávají sílu abych jim mohl pomáhat. Rozumíte mi? Víte jak to myslím?“
S vážným výrazem v obličeji kouká, co na to Robak. Ten se vlídně usmívá. Z výrazu jeho očí doktor pochopí jak moc mu Robak teď rozumí. Do ordinace vejde sestra. V ruce drží síťovou tašku. V ní několik zkažených pomerančů. Oba dva se podívají kdo že to vešel. Sestra je přejede pohledem. Pomeranče ihned hází do koše. Pak si jde dál ve svých povinnostech. Mezi dvěma muži nastane několik vteřin rozpačitého ticha. To rázným a vlídným hlasem přeruší až pan doktor.
„Pojďte, posadíme se a ještě si trochu popovídáme. Nechcete?“
Na tuto nabídku se Robak zatváří dosti nelibě a jen tak tak si stihne dát ruku před ústa aby skryl své mohutné zívání. Pak následuje ještě jedno a ještě jedno. Doktor ho nechává vklidu vyzívat. Očekává jeho zápornou odpověď. Čekal dobře.
„Ne pane doktore, nezlobte se, ale jsem najednou nějak strašně ospalý. Nenecháme to na zítra?“
Doktor přikývne. Z Robakových ospalých očí pozná, že to nehraje. Pravděpodobně.
„Prosím Vás pane doktore, nemohl bych přes noc zůstat u vás? Prosím“. Tyto zkroušená slova slyší doktor moc rád, tak trochu mu ulehčily práci. On sám totiž měl v úmyslu přemluvit ho aby tu zůstal. Moc rád ho tu bude mít pěkně pod dozorem.
„Ale to víte že tu můžete zůstat. To není žádný problém. Pěkně si odpočinete, já Vám napíšu něco na uklidnění a na klidný spánek, pěkně se vyspíte a ráno si o tom všem v klidu popovídáme. Co vy na to? Souhlasíte?“ doktorův tón hasu byl velice, velice milý, až „otcovský“.
Robak vypadal opravdu dosti ospale, ale také velice spokojeně. Souhlasně přikývl.
Doktor se spokojeně usmál, jako někdo, komu přesně vychází jeho plán. Kouknul na sestru, která zrovna v dřepu rovnala cosi ve spodních poličkách jejich skříně. Byl na ní moc pěkný pohled. Doktor se na ní zadíval a přerušilo ho až další robakovo zívání. Pak jí prosebně oslovil.
„Sestří, prosím Vás, postarala by jste se o pana Robaka? Zůstane tu přes noc.“
Sestra si stoupne a se slovy ochotného souhlasu přistoupí k Robakovy. Vzájemně na sebe juknou a za pár vteřin již Robak se setřičkou i se slovy díků opouštějí doktorovu ordinaci.
Když se za oběma zaklapnou dveře, nastává v místnosti opět ticho, které svými pravidelnými kmity ruší jen kyvadlo hodin. Doktor zůstává stát v prostředku ordinace. V hlavě mu ještě dobíhají myšlenky na rozhovor s Robakem. Zároveň začíná přemýšlet i o tom, co bude dělat teď. Patrně půjde domů napřed. Bude se těšit až přijde i jeho láska. Jeho sestřička. Jeho pomocníček v ordinaci, jeho krásný anděl v životě. Připraví krásnou večeři. Pak za svitu několika vysokých svíček spolu stráví krásný večer plný lásky a pohody. Je rozhodnut. Ještě ho napadne zkontrolovat zda má zavřené všechny zásuvky u svého stolu. Zasedne za stůl. Na stole spatří jakýsi dokument. Letmo přejede text. Ihned usoudí, že patří do spodní zásuvky.
Při zavírání té zásuvky uslyší jakýsi šramot. V ohnuté poloze zůstane nehybně několik vteřin. Snaží se identifikovat co to je a odkud to přichází. „Vypadá to že to jde z venku, jako od okna, jako by něco škrábalo na parapet. Že by byl na parapetu zase nějaký holub?“ takové jsou doktorovi myšlenky a musí se říci, že myšlenky poměrně přesné. Pomalu se zvedá. Pomalu, aby to nevyplašil. Co nejopatrněji jde po malých krůčkách k oknu.
Koukne na okno. Venku je však ale už tma. Vidí jen černo a zářící světýlka z domů a lamp. Povstane a velice, velice opatrně jde k oknu. Již z dálky kouká na venkovní parapet.
Když spatří toho, kdo dělá ty zvuky, tak ho to celkem dost překvapí. Takového návštěvníka by tu tedy rozhodně nečekal. Možná tak v zimě a to by byla ještě i tak velká náhoda. Oni jsou vrány dost bázlivé. Po parapetu se z jedné strany na druhou prochází velký černý pták. Doktor ho nějakou chvíli téměř nehnutě pozoruje. Pták se stále svižně prochází sem a tam.
„Jak se vlastně pozná vrána od havrana nebo krkavce? Není to spíše havran než vrána? On to bude asi nakonec krkavec. Já mám ale hrozné mezery ve vzdělání, to bych tedy vědět měl“. Tyto tři myšlenky mu momentálně zaměstnávají hlavičku. Doktor stojí nehnutě a stále sleduje toho ptáka. Havran, nebo vrána, či krkavec se najednou zastavil. Stáli k sobě čelem. Pták začal natáčet hlavičku a jeho černočerná očíčka si začala prohlížet pána stojícího za sklem. Pán za sklem stále stál nehnutě.
„Tak toho teda neznám. To také není on. To je ten chlápek co jsem ho viděl na ulici. Ach jo! Tak musím zkusit další okno. Já ho snad tentokrát nenajdu. Téda! To bych měl průser“ takové byly myšlenky krkavce o kterých pán za sklem neměl určitě ani potuchy. Nebo ano?
Nebo si vzpoměl na pana Pajese? Krkavec měl jasno. Musí hledat dál. Zatřepetal křídly a byl pryč.
Doktor byl z toho co viděl dosti překvapený. Občas se sice stane, že na parapet usedne unavený holub, ale aby se mu po parapetu procházel krkavec a pak si ho ještě k tomu prohlížel, tak to se mu stalo opravdu prvně. Odcházel od okna. Šel ke skříni ve které má pečlivě pověšené své cilvilní šaty. Otevřel ji a zarazil se. Jako by ho něco zcela a náhle totálně zmrazilo. Jako by ho někdo praštil tyčí přes hlavu a úplně ho omráčil. Jako by byl na elektriku a někdo mu vytáhl zásuvku ze zdi. A nebo vyndal baterky. Myšlenka která ho takto vykolejila byla myšlenka na pana Pajese. V hlavě se mu vybavil jeho příběh. Příběh, ve kterém dotyčného Pajese sťali a ve kterém jakýsi černý pták zvěstuje Pajesovi jeho blízký konec. Doktor zaklapne skříň a rychle usedá do svého křesla za stolem. Vytahuje svůj deníček ze zásuvky stolu a kvapně v něm začíná listovat. Hledá samozřejmě písmeno Pé. Pé, jako Pajes. Chce se přesvědčit, jestli se neplete. Je v příběhu pana Pajese opravdu oný tajemný, černý pták? Je si jistý že ano. Začíná číst. Čte rychle. Čte tak rychle až přeskakuje nějaká písmenka. Po chvilce již snad ani nečte. Jen jede očima po řádcích a hledá slova havran, vrána, krkavec. Měl pravdu. Oné slovo po chvíli opravdu, bohužel našel. Na jednu stranu byl rád, jeho paměť je dobrá, velice dobrá. Na druhou stranu ho začala tížit myšenka jak s tímto faktem naložit. „ Mám nad tím jen mávnout rukou a považovat to za obyčejnou náhodu, která to mimochodem určitě byla, nebo si mám začít myslet že to byl opravdu onen černý pták hledající pana Pajese? No tedy prohlížel si mě dost dlouho. Možná to byl opravdu on“ to byly myšlenky které se doktorovi stále honily hlavičkou. Chtěl je zahnat pryč, považovat to celé za náhodu a jeho momentální doměnky za nesmysl, avšak jeho unavený mozeček z celodení práce, se těchto „bláznivých“ myšlenek nějak stále nemohl zbavit. Nemohl, nebo nechtěl.
Seděl dál za stolem. V hlavě se mu praly dva názory, dva pohledy na věc, dva řístupy k životu. V prvním pohledu na svět mohl věřit na tajemno, být pověrčivý a za vším hledat nějaký vyšší smysl. V druhém pohledu mohl brát tajemno jen jako souhru mnoha událostí, lidem tak strašně blízkých. Vždyť mnoho tajemností má jednoduché řešení. A pověrčivost? Ta by podle něj mohla patřit kamsi do historie. Do dávných časů, kdy například černá kočka přes cestu donutila jít většinu lidí jinou cestou. A hledat nějaký vyšší smysl? To v druhém pohledu na svět také nemá místo. Vlastně je to i bezpečnější. Jeden by si z toho konečného poznání smyslu bytí mohl zkazit třeba i celý den. Náhle rychle vstal. Byl rozhodnut. Kvapně otevřel skříň a začal v ní něco hledat. Tam by měla být ukrytá, někde mezi jeho civilním oblečením a ochráněná před ošklivým okolním světem jakož i před ostrým dením světlem a bílým světlem zářivek, baculatá flaška tak krásně zlatavého nápoje. Nemýlil se. Byla tam. Vyndal ji na světlo.S lehkým úsměvem na rtech si jí chvíli prohlížel. Zlatavý vlnící se nápoj, ve kterém tancovaly paprsky světla a překrásná pestrobarevná etiketa, doháněly jeho chuťové buňky k šílenství. Ječely, hvízdaly, skandovaly různá hesla, mávaly vlajkami a transparenty. Konečně otevřel láhev a své hrdlo prolil několika mohutnými loky. Cítil jak ho to uvnitř hřeje. Co hřeje? Přímo spaluje. Bylo to tak strašně krásně nepříjemné! Prostě pocit, který umí udělat jen opravdová a kvalitní pálenka. A tak pro dnešní večer spláchnul svůj pohled na svět, ve kterém hraje prim jen tajemno a duchovno. Dnes večer vyhrál na plné čáře druhý pohled.
Uběhlo asi třináct hodin. Doktor znova vchází do své ordinace. Spolu s ním přichází i sestra. Oba mají skvělou náladu. Oba měli krásný večer. Oba mají lásku. Oba se mají rádi.Oba se milují. Teď by se dalo psát o tom jaký měli krásný večer a co všechno dělali, avšak to sem bohužel nějak nepatří. Tak jako nepatří, alespoň co si doktor myslel, jejich láska do jeho ordinace. Snad časem. Venku to vypadá na krásný den. Když doktor v bílém plášti dosedne za svůj stůl chystaje se vyřídit před ranní kávičkou několik lejster, je slyšet zaklepání na dveře. Se setrou na sebe překvapeně juknou. Kdo to asi může být? Oba očekávají nějaký problém. Naznačí jí gestem aby otevřela. Za dveřmi stojí v bleděmodrém nemocničním županu pan Robak. V doktorovi hrkne. Jeho dobrá nálada uletěla jako pírko v průvanu. Byl si jist že ho čeká nějaká nepříjemnost. Civěl na Robaka. Sestra ho uvedla dál a kvapně za ním zavřela dveře. Vypadal klidně, mile i spokojeně.
Proběhlo několik otřepaných frází, během kterých Robak usedá do pohodlného křesla.
„Tak pane Robak. Copak vás trápí?“
„Nic pane doktore. Je mi dobře. A proto jsem vlastně přišel. Nemohl bych jít už domů? Já úplně zapoměl na mého Alíka. On je tam doma chudák sám a já se bojím aby se tam netrápil, nebo aby neštěkal na celý dům. Můžu jít domů? Prosím. Nebo tam dojdu a zase se vrátím. Klidně se mnou někoho pošlete jestli nevěříte že bych se vrátil. To mi nevadí.“
Jeho dlouhý proslov i zmínka o psovi doktora poněkud překvapila.
„Vy máte psa? Psa Alíka? Já myslel, že jste psa měl a toho jste musel dát...a ten vám....no prostě že už psa nemáte“ zakoktal se, neb nemohl najít to vhodné slovo.
Robak vrhl na doktora překvapený pohled. Jako by nechápal kde tuto zprávu vzal.
„Né, to se nějak pletete. Já mám Alíka již dlouho a doufám, že tu se mnou ještě dlouho bude. Kdepak Alík, to je můj miláček. Moje zlatíčko. Bez něj bych byl úplně sám. Věříte mi?“ Robakův srdečný úsměv se s koncem věty z jeho tváře vytrácel. Doktora napadlo že žije asi úplně sám, ale zeptat se ho na to nechtěl. Bál se, aby ho nerozesmutnil ještě víc.
„Ale pane Robaku já vám věřím. A doufám, že vy věříte mně“.
Robak souhlasně přikývl. Jejich oči se střetly a doktor si začínal být jist. Robaka pustí. Jeho pocit o Robakově dobrém stavu sice sílil víc a víc, až ho to samotného překvapovalo, ale několik „prověřovacích“ otázek si odpustit prostě nemohl.
„Dobrá, já vás tedy pustím. Napíši vám nějaké prášky. Budete je brát?“
„Ano, jistě. Proč bych je neměl brát? Je to přeci pro mé dobro. Já nechci aby ve mně ještě někdy zvítězilo to druhé mé já. To kruté, nafoukané a chladné. Ne! To rozhodně nechci! Moc, strašně moc vám děkuji, že jste mi takto pomohl. Díky!“
Doktor se pousmál. Robakova slova díků ho příjemně hřála. To zlepší náladu každému.
„Ale to nic. Nemáte zač. Rádo se stalo. A prosím vás, jak že se jmenuje ten váš pejsek?“
Robak s odpovědí nezaváhal ani vteřinku. Přitom mu jeho oči začaly zase vesele zářit.
„No Alík. Alík se jmenuje to moje chlupaťoučké sluníčko“.
Doktor přitakává, tváří se spokojeně. Přitom však váhá. Váhá, zda li se má optat i na nedávnou, nepěknou minulost. Zajímalo by ho, co mu teď a tady řekne o těch vzkazech které dával tomu chudákovi Roneckému. Ale má obavy. Obavy, aby to Robakovi nějak neuškodilo. No jo, ale kdyby mu tato otázka uškodila, tak by to znamenalo, že ještě tak úplně fit není. Ono by to ani nebylo žádné velké překvapení, je tu přeci jen jeden den. Je pro. Opatrně pokládá finálovou otázku.
„A copak si myslíte o těch vzkazech co dostával ten pan Ronecki. Jakto že ty vzkazy tak vycházely? Myslíte si, že to byla všechno jen náhoda? Nebo to bylo nějaké kouzlo?“
Teď s vážnou tváří čekal co mu na to řekne. Robak zvážněl. Možná si uvědomoval, že teď jde o jeho propuštění a hledal tu správnou odpověď. Správnou odpověď, která ho pustí ven. Odpověď kterou od něj doktor očekává. Na druhou stranu možná opravdu přemýšlel o tom jak se to mohlo stát. Jak to mohlo všechno vyjít. Kdo ví? Snad jen Robak. Ale který? První? Druhý? Nebo oba? „Víte pane doktore, tak to nevím. To zůstane tajemstvím toho druhého. A můžu říct, že mě to vůbec, ale ani trošku nezajímá. Ať si to klidně nechá. Já už chci mít od něj klid“.
Jeho hlas byl klidný a slova taková, jaké chtěl doktor slyšet. Doktor vstal. S úsměvem na rtech podává Robakovy ruku. Je čas na loučení. Proběhne několik loučících vět a frází. Mezi tím přijde sestra, která je ihned doktorem požádána o „vyprovodění“ Robaka zpět do normálního světa. Zaklaply se za nimi dveře. Doktor si pohodlně hodil nohy na stůl. Z Robakova odchodu má radost.
Spokojeně si dal ruce za hlavu a dostal hroznou chuť na své doutníčky, které odpočívají v jedné ze zásuvek jeho stolu. Přitom ještě jeho pohled letí přes okno kamsi do daleka, do slunečného a příjemně teplého dne. Na jeho stole začal zvonit telefon. Otráveně se na něj podívá. Pak se po něm ze své polohy těžkopádně natahuje. To mu volal jeho kolega z vedlejšího oddělení. O nic nešlo, jen nějaká pracovní prkotina. Mezi tím přišla sestra. Hodila na „svého“ doktora kontrolní pohled. Kdyby se flákal tak by ho vzpužila. Sebrala ze skříňky tácek s prášky a šla je roznést. Pak přišly pro doktora první pracovní povinnosti. Pacienti, spolu s nejrůznějším papírováním. Jeho nezřízená chuť na doutníček byla tatam. Kromě propuštění pana Robaka to byl pro doktůrka běžný, šedivý, nudný pracovní den, který zkrášlovalo jen překrásné sluneční počasí. Jeho milá sestra ne. Ta se chovala jako chladná, stará panna. Nebo jako profesionálka která ví, že láska na pracoviště nepatří. Nebo jako někdo, kdo ví, že jeho láska udělala obrovskou chybu. Ta chyba ho v jejích očích srazila. Ona by Robaka nepustila. Ani omylem! Je fakt, že průběh tohoto dne doktora trochu zklamal. Odchod Robaka, krásně svítící sluníčko a prožitá noc nasvědčovaly příchod krásného a velmi příjemného dne. Jenomže ten se změnil jen v šedivý, slunečný, obyčejný čtvrtek. Přicházel konec jeho šichty. Nastával čas jít bydlet. Sestřička tu má ještě nějakou práci. Chtěl jí nějak rozehřát a tak jí nabídl svoji pomoc. Byla dnes celý den taková divná, taková nevrlá. Taková, jaké bývají holky obyčejně jednou za měsíc. Na jeho nabídku pomoci se na něj usmála. Byl to zvláštní úsměv. Byl milý, láskyplný ale i odmítající a ironický. Že prý to bez něj bude mít mnohem dřív hotové. Ať jde raději napřed. Tuto odpověď, po pravdě řečeno, slyšel docela rád. Ve skutečnosti jí pomáhat vůbec nechtěl. Pomoc jí nabídl jen proto, aby vypadal jako kavalír.
Vyšel z nemocnice. Byl krásný podvečer. Tak krásný podvečer, jaký jen podvečer ve městě může být. Vyhřáté ulice od slunečních paprsků sálaly teplo. Vysoké domy vrhaly obrovské stíny. Listy stromů v ulicích nevydaly sebemenší pohyb. Vzduch se ani nehnul. Zamířil do nedalekého parku. Mezi domy zářily oranžové paprsky zapadajícího slunce. Konečně stál na kraji té zelené oázy uprostřed velkoměsta. Kouknul na tu krásu. Sytě zelená tráva po které poskakují černočerní kosáci a kolíbají se husy a kachny. Dlouhé, visící větve starých vrb. Jezírko s několika blatouchy, od kterého se za jasné a hvězd plné noci, do širokého okolí nese žabí kvákání. Přes tuto oázu se klikatí asfaltová cestička podél které stojí po obou stranách příhodné lavičky. Přes den beznadějně obsazené, teď prázdné. Jen na jedné nědo sedí. Sedí schouleně a hlavu ukrývá ve svých dlaních. Doktor si nad tou nádherou a pohodou spokojeně oddechne, ačkoliv z toho člověka na té lavičce nemá rozhodně žádnou radost. Naštěstí sedí na lavičce u začátku parku. Je tu ještě dost jiných. Volných a daleko od něj. Ještě jednou zhluboka nabere ten svěží vzduch do plic a lehkým krokem vyrazí vpřed. Kdo by to řekl, že nevelký park uprostřed města může jednoho unaveného člověka tak osvěžit. Jako když někdo přijde ze zakouřeného města do krásného lesa na úpatí hor těsně po dešti. Kdy z větví stomů padají opožděné kapky deště, mezi kmeny stromů opět začínají pobíhat paprsky slunce které opět vychází na azurově modrou oblohu, všude je cítit vůně čerstvé mokré trávy, nad lesem se vznáší mohutné oblaky páry a všude je cítit vůně kluboucích se hub.
Po pár krocích je u toho schouleného pána. Trochu s ostychem na něj pohlédne. Má ho za nějakého bezdomovce který jen trochu víc něčeho přebral. Krabicového vína, nebo ironu. Jeho první pohled na něj trval tak jednu, dvě vteřiny. Hned věděl že se mýlil. Zůstal stát a koukal na něj. Oblečení měl čisté, kolem něj žádné krabice od vína ani flašky od ironu nebyly, injekční stříkačku také neviděl a vzduch okolo něj také ničím nesmrděl. Vzduch byl čistý, vlahý, jako všude kolem. Zůstal u té osoby stát. Koukal na něj a jakož doktor i každý slušný člověk, cítil potřebu neznámého oslivt, aby zjistil, zda li nepotřebuje jeho pomoc. Mírně a vlídně ho oslovil.
„Pane, není vám něco? Je vám dobře?“
Pán nereagoval. Hlavu měl dál schoulenou do dlaní. Doktorovi se zdálo jako by slyšel i pláč.
Udělá k němu ještě jeden krok, nahne se nad ním, znova ho osloví. Teď o poznání hlasitěji.
„Tak haló pane copak je vám. Není vám špatně?“
Pán zvedne hlavu z dlaní. Pohlédne na doktora. Jeho oči jsou přimhouřené, zalité slzami. Tvář skřivená žalem i beznadějí. Dál zůstává sedět schrben a zkroušen.V tu chvíli by se jeden v doktora krve vůbec nedořezal. Zůstal stát opařený jako čerstvě zabitá slípka.
„Pane Robaku copak tu děláte? Co je vám?“
Robakova hlava znova padla do dlaní. Tak zoufale jako by právě prohrál všechno. Lásku, peníze, možná i celý svůj podivný život. Od úst tváře, která nešťastně spočívala v upocených dlaních, nesla se směrem k doktorovi slova. Nelichotivá, nemilá, mrazivá.
„Vy pane doktore, vy se ještě ptáte?“. Ten hlas zněl naštvaně, nešťastně a vyčítavě.
Doktor od něj opatrně poodstoupil. Nebyl si jist jaká bude další Robakova reakce. Vsadil by poslední halíř, že teď tu před ním sedí ten Robak druhý. Zlý, nesympatický a nevítaný. Vyhrál by.
Robak pomalu zvedl hlavu. Pak napřímil záda a během několika vteřin seděl na lavičce normálně.
Doktor dál stál opodál. Stále ho bedlivě sledoval, připraven na jakoukoliv jeho reakci. Robak si kapesníkem utřel nos. Krajem rukávu oči a tvář od slz. Pohledem plným výčitek i s troškou opovržení a zdánlivé nadřazenosti kouknul na doktora. Ruku položil na opěradlo lavičky, nohu dal přes nohu. Snažil se vypadat frajérsky, drsně a hlavně nezlomeně.
„Á, pan doktor už jde z práce. Dobrý večer, pane doktore“.
„Dobrý večer. Nestalo se vám něco?“ pronesl nesměle doktor, stojící dál opodál jako žáček ve škole na stupínku před zlým a obávaným učitelem, před kterým neměl šanci uspět. Robak neodpověděl.
Jen jeho pohled na doktora byl ještě horší. Doktor z něj začal cítit vstek spolu s nenávistí.
Robakovi oči začaly opět zalévat slzy. Však jejich pohled dál nenávistně propichoval doktora. Obočí měl křečovitě svraštěné a zuby tak silně stisknuté až se mu celá tvář třásla.
„Proč jste měl nechal u vás přes noc?“procedil vstekle přes stisknuté zuby.
Doktor by teď čekal téměř cokoliv, že ho teď a tady zastřelí, že ho začne honit chtíc ho zmlátit či rovnou zabít, ale tuto otázku nečekal. S překvapeným výrazem ve tváři odpověděl.
„Myslel jsem že to bude pro vás to nejlepší. Navíc jste proti tomu vůbec nic neměl“.
Robak se kysele pousmál a rezignovaně odvrátil pohled od doktora.
„To sem já nebyl! To byl ten druhej. Ten hodňoučky pitomej idiot co vo ničem nic neví“. Vstek v Robakovi začal zase kvapně růst. Doktor měl na něj další otázku. Tu řekl vlídně ale i rázně.
„Pane Robaku máte doma pejska?“
Robak nechápavě koukul na doktora, ale jeho vstek byl v očích dál.
„Co to sem pletete? Já doma žádnýho čokla nemám. Měl jsem, ale toho jsem sežral. Nebo ho přejeli? Já nevim. Co to je za blbou votázku? Nemáte ňákou lepší?“
Robak byl vsteklý dál, však doktor s ním začal hrát poměrně vyrovnanou hru.
„Ňejakou lepší otázku? A jakou? Pomozte mi?“
„Cože? Já mám pomáhat vám? Vy! Vy jste mě měl pomoct, dokud byl čas!“ Robak dál sedí na lavičce jako frajer. Doktor stojí jako žáček opodál.
„Proč je pozdě?“
Na tato slova Robak prudce, plný vsteku, vstal a udělal malý krok k doktorovi. Ten ucukl.
Pak na doktora zařval otázku, na kterou byla jen jedna, stručná odpověď.
„Spal jsem na pokoji patnáct, nebo ne?“
Doktor několik vteřin překvapeně hleděl do jeho očí. Pak tiše odpověděl.
„Ano, přes noc byl pan Robak na pokoji číslo patnáct. Byl tam pan Robak, který má doma pejska“.
Stáli tam od sebe asi metr vzdáleni. Doktorova odpověď Robaka trochu zchladila.
„Co to zase plácáte za nesmysli? Jakej Robak s pejskem? Já jsem Robak a žádnýho čokla nemám“.
Doktor se zase snažil Robaka uklidnit.
„Já vím, já vím. To bude dobré. Nechcete jít se mnou? Prosím“.
Věta, která měla Robaka uklidnit měla překvapivě opačný efekt. Slova o tom, že to bude dobré, jako by Robaka naprosto dorazila. Jako by ho někdo střelil z blízka proradně do hlavy. Nejprve na jeho tváři naběhl zase náznak vsteku, ale na víc patrně něměl sil. Jeho tvář povolila vstekem zaťaté svaly. Z očí mu začaly téci potoky slz. Koukal kamsi za doktora, kamsi do ztracena, kde myslel že již brzy bude. Měl pocit ztacené duše. Robakův pohled byl chladný, nepřítomný. Ramena mu povolila, záda nahrbil a jen s námahou udělal krok k lavičce. Dosedl na ní, hlava mu opět bezmocně, tak strašně zkroušeně, padla do dlaní. Doktor to udiveně sledoval. Od Robaka mu teď nic nehrozí. Toho si byl jist. Usedl vedle něj. Robak měl dál hlavu v dlaních. Byl slyšet jeho pláč.
Doktor dlouho hledal vhodná slova. Pak na něj vlídně a tiše promluvil.
„Pane Robaku slyšíte mě?“ Dlouho bylo ticho. Potom bylo slyšet slabým hlasem: „ano“.
Ten samý, tichý, slabý a zkroušený hlas posílá od Robaka pro doktora otázku. Ta ho celkem vyvede z míry a ještě dlouho mu bude znít v uších. Podivnější otázku snad ještě nedostal.
„Vy oravdu nevíte co se děje v pokoji patnáct? Že Ti co tam jen jednu noc přespí brzy zemřou?“
Robak má dál ukrytou ruku v dlaních. Doktor sedí vedle s pusou dokořán.
„Cože? Co to povídáte? Proč by měli....proč by se každému kdo tam přespí mělo něco stát?“.
Doktor je z toho dosti rozhozený. Samozřejmě že tomu nechce věřit. Spíš začíná nabývat podezření, jestli to není jen Robakova hra. Kdo by tomu také věřil, že má v nemocnici smrtonosný pokoj?
Robak zvedl hlavu a posadil se normálně. Na doktora však vůbec nepohlédl. Koukal nepřítomně před sebe. Dýchal pomalu a ztěžka, z očí mu tekly slzy. Chladným hlasem dal doktorovi podivnou otázku: „Pane doktore vy nevěříte na sílu místa? Někdy z toho místa vyzařuje dobro, někdy zlo.“
Na tuto otázku se doktor zatvářil pěkně kysele. Teď na podobné otázky neměl náladu. Chtěl nějak pomoci Robakovi. Rozhodně si nemyslel, že by zodpovězení této divné otázky Robakovi nějak pomohlo. Měl ji za naprosto zbytečnou. Na zbytečnosti teď nebyl čas. Chtěl jí nějak přeskočit. Někdo jiný by možná takovou chybu neudělal. Robakova otázka nebyla zbytečná.
„Pane Robaku, já jsem doktor. Nejsem žádný vědec, šarlatán či kouzeník.“ pronesl tichým hlasem k dál zaraženě sedícímu Robakovi. Ten na jeho odpověď jen pokývl hlavou. Z očí mu dál tekly slzy.
„Když na takovou sílu nevěříte, tak děláte velkou chybu. Takové síly tady jsou. Pokud narazíme na tu dobrou, tak máme štestí. Jestli na tu zlou, tak smůlu....“ větu nedokončil. Jako by se dál pokračovat bál. Doktor mu dává pár chvil času, třeba větu dokončí bez pobízení. Nestalo se tak.
„Proč jste to nedořekl? Nebojte se, pokračujte“. Doktorův vlídný hlas mu přeci jen odvahu dodá.
„...a když se někdo připlete do pole tak zlé síle jako čiší ze země v pokoji patnáct, tak..tak to s ním nemůže dobře skončit. Skončí to s ním špatně, brzy a rychle.“. Robak smutným a tichým hlasem domluvil, nehnul ani brvou, na doktora vůbec nepohlédl. Jeho smutný pohled směřuje stále někam do daleké, nejdelší, dálky.
Na lavičce nastává hluboké hrobové ticho. Doktor je zahleděn do zelené trávy, po níž se spokojeně kolíbá kačer následován věrně svojí kachnou, hledaje v hlavě vhodná slova. Tichou chvilku přerušuje hlas Robaka. Hlas jako by nepřítomný, smutný a zastřený nějakým tajemstvím.
„To místo sprovodilo ze světa už hodně lidí. A Bohužel zase jich pár sprovodí. Víte kde bylo v dřívějších dobách městské popraviště?“ Doktor si myslel že už ho nic překvapit nemůže. Tohle ho však překvapilo. Udiveně pohlédl na Robakovu kamenou tvář. Mlčky zakroutil hlavou a čekal na odpověď.
„Ten pán co se mu ve spánku vybavuje vlastní konec, tak ten byl zrovna jedním z mnoha, kterého popravili na místě právě pokoje patnáct. Zrovna tam! Tam bylo od pradávna popraviště. Tam za strašných muk zemřelo mnoho a mnoho vinných ale hlavně i nevinných. To místo nemá slitování. Klidně za ním běžte a ať vám to poví ještě jednou. Ať vám pořádně popíše okolí. Ať řekne jaké domy viděl z kůlu. A vy jen tiše naslouchejte“.
Ačkoliv Robakův hlas zněl tajemně, až strašidelně, doktor našel odvahu vzdorovat. Tomu co mu teď tady na lavičce povídá „nějaký pomatenec“ přeci nemohl a hlavně nechtěl věřit.
„Aha. Takže na místě, kde je náš pokoj patnáct, bylo v dávné době popraviště? A teď z toho místa vyzařuje zlá, snad až smrtonasná energie? A každý kdo se tam vyspí, tak brzy zemře?“
Robak konečně pohlédne na doktora. Oči má plné slz a smutku.
„Říkáte to pane doktore ironicky až moc. To by jste si mohl odpustit. Chápu že mi nevěříte a máte mně za blázna, ale ten pokoj bude zkáza pro mnoho lidí. Měl jste tam nechat to skladiště které tam bylo snad od prvopočátku otevření nemocnice. Nikdy jste neměl dopustit, aby tam byli lidé“.
Doktor jen těžce polkne. Jejich pohledy se na pár dlouhých vteřin střetly. Najednou doktorovi přejel mráz po zádech. Jeho pohled prudce ucukl. Robak odvrátil tvář. Smutně koukal na zem před sebe.
„Pane Robaku, jste nemocný a já vám chci pomoci. Pojďte, vrátíme se zase do nemocnice“. Vlídným hlasem dává nabídku, o které ví, že bude odmítnuta. Chvíli je zase ticho. Robak sedí rovně jak pravítko. Doktor mlčky pozoruje profil jeho tváře. Hlídá její jakýkoliv pohyb. Tu vidí jak se mu chvěje tvář. Má zase pevně stisknuté zuby. Po čele mu začínají stékat krůpěje potu. Tepny a žíly na krku zmohutněly. Dýchá zhluboka a těžce, jako by se uklidňoval. Doktor zpozorněl. Spolu s tím také strašně znejistí. Už si tím, že mu od Robaka žádné nebezpečí nehrozí, vůbec jistý nebyl.
Připadá si, jako by byl na úpatí sopky která každým okamžikem skáziplně bouchne.
Rychle vstane. Poodstoupí pár kroků. Je zvědavý co bude. Robak sedí dál. Pomalu natáčí hlavu ke stojícímu doktorovi. Několi okamžiků pohledem plným vsteku na něj jen kouká. Pak bouchne.
„ Já že jsem nemocnej? Nejsem nemocnej! Já jsem jen vodsouzenej k smrti....někym tak hloupim a tupim jako ste vy!!! Doktůrku. Si myslíte že ste nejlepší, ale nejste.Víte jen to co ste vičet z knížek. A já sem pro vás jen idiot, blázen nebo jak vy řikáte...nemocný“.
Zhluboka se zase nadechne a s opoznáním klidnějším hlasem pokračuje.
„Počkejte pár dní. Z toho co se stane budete možná nemocný vy. A to v nejlepšim. Když se do týdne nic nestane tak slibuju že příjdu a nechám se od vás léčit. Klidně i rozkuchat když mi to pomůže.“.
Budete mě pak ještě chtít léčit?“ optá se ironicky, opařeně stojícího doktora. Ten jen přikývne.
Na Robakově tváři je vidět zlý, odměřený a vítězný úsměv. Má radost, pokořil doktora.
„Jo a že mě nenecháte hledat policajtama jako nějakého uprchlého blázna? Že ne? Máme přeci dohodu, ne? A dohody by se měly plnit. Že?“. Dopověděl. Několik vteřin se z hloubky duše kochal pohledem na poraženého doktora. Doktor na slova o dohodě jen mlčky přikyvuje.
Když byl syt toho pohledu, otočil se a pomalu odcházel pryč. Doktor jen mlčky sleduje jak Robak pomalým a klidným krokem odchází. Z nějakého důvodu nebyl schopen žádného pohybu, ani slova. Až po několika minutách, kdy byl Robak již dávno pryč, udělal doktor pár těžkopádných kroků a dosedl na lavičku. Připadal si jako stoletý, nemocný, zlomený stařec. Civěl někam před sebe. V hlavě měl prázdno. Čas ubíhal dál. Za lavičkou na které seděl, stál mohutný strom. Lípa. Na jedné z jejich větví sedí pták. Mohutný, černý krkavec. Odpočíval tu. Byl unaven ze své práce, ze svého poslání. Však věří, ví, že i tentokrát svůj úklo splní. Kdo hledá najde. Zamává křídly, odlétá hledat dál. Moc oken již nezbývá. S ubíhajícími minutami doktor zase ožívá. Svoji prohru si sice plně uvědomuje, však na druhou stranu, hlavu si z ní nedělá. Robak je v jeho očích totální pomatenec a blázen, kterému již nikdo pomoci nedokáže. Policií ho hledat určitě nedá. Čím bude Robak dál od jeho ordinace, tím lépe. Moc dobře si uvědomuje, že takto by žádný doktor myslet neměl, ale co má dělat? Robaka prostě neměl rád.