Je to cit. To jen tak...

Poklidně kráčel cestou domů. Tak všední cestou, jak si jen člověk dovede představit. A přece bylo něco jiné. Jen pro něj. Cítil něco navíc a zároveň něco důležité chybělo. Míjel zvuky motorů aut a pouštěl je dál. Nechal burácející chrčení proplout kolem, aniž by se ho jakkoli dotklo, stejně jak to dělal i se smíchem, nadávkami či zkrátka jen hlasitým vyprávěním kolemjdoucích. Všechno jej míjelo. A on to nechytil jednou jedinou nervovou buňkou.

A v tom to bylo tak jiné. Nevšední, neobyčejné. Na omak to bylo suché a lehké jako jemně ztvrdlé kousky písku, které když člověk vezme do dlaně, okamžitě se rozsypou. Na pohled to bylo nevzhledné; cosi malého, ale rozpínajícího se - jakoby parazit chtějící ovládnout celou schránku. Na první poslech to bylo docela příjemné. Nadějná rajská hudba - smyčce doprovázené jemnými tóny skákajícími po černobílé klaviatuře. Byla to balada pro (d)uši. Do té doby, než v pravidelném intervalu vystřídalo jemnou skladbu prázdné bzučení. Jako když vypadne stará televize - zrní a hlasitě a nepříjemně bzučí.
Což o to, že to mělo vzhled, že to hrálo… Nešlo na to sáhnout! Nebylo to vidět! A ani slyšet nešlo!

Muž zapřemýšlel, jak to tedy všechno věděl… Měl nějaké vnitřní oko? Vnitřní nos, schované ucho, nebo snad hluboko ukrytou ruku? Řekl mu snad o tom někdo? Ale to by si pamatoval. Odkud se to tedy jen mohl dozvědět…? Nepřišel na to. Neví. Dodnes hádá. A přemýšlí.

Byl blízko. Velmi blízko, spletl se jen o pár centimetrů. Ale i těch několik málo desítek milimetrů bolelo jako stovky - co stovky, tisíce kilometrů! Dlouhá a táhlá trhlina. Nebyla hluboká. Alespoň ne zatím. Však co se délky týče - …
Ale má to smysl? Když na to nepřišel? Dodnes se sám sebe ptá, je-li tak hloupý, slepý nebo snad hluchý? Hloupý - ano. Slepý - možná.
Hluchý - snad.
Nepotřebuje rozum,
k čemu sluch, k čemu zrak?
Ví to - a neví jak.
To ten nenahraditelný um -
s ním chromý létá jako pták!
To není rozum, to není zrak.
To je cit. To jen tak
lze snadno uvěřit blábolům,
Je to CIT! …To jen tak…