Krajina mých snů..

Pokaždé, když se procházím po lese, který mi svým šuměním prozrazuje svá tajemství, se mi vybavují nejrůznější vzpomínky. Dokonce se i čas od času ocitnu na neznámém místě.
Krůček po krůčku se brouzdám mechem, který mi připomíná polštář, do něhož se noc co noc pokládá má hlava. Pod mýma nohama praskají větve, které neodolaly slunečním paprskům a v jeho silné záři uschly. Čím více se blížím k hlubině lesa, před očima se mi nenadále promítají ty nejkrásnější věci, které jsem kdy spatřila.
Najednou se ocitám na rozsáhlé zelené louce, jenž je pokryta těmi nejkrásnějšími a nejpestřejšími barvami kytek. Nad nimi se dávají do řeči motýlci a včely. Napadne mě myšlenka o čem se asi mohou tato krásná stvoření bavit?
O krok dále mi pod nohama pobíhají mravenci a nejrůznější brouci. Tato krása mě neustále fascinuje natolik, že se rozhodnu prozkoumat celou okolní krajinu. Postupuji krok po kroku, abych neublížila ani tomu nejmenšímu tvorečkovi , který se nachází na této překrásné louce.
Louka je ze všech stran obklopena krásnými lesy, a tak váhám zda neprozkoumat některý z nich.Nemusím chodit daleko, abych se rozhodla. Po svém pravém boku spatřím úzkou lesní cestu, kterou lemuje široká šumící říčka.
Když na několik okamžiků zastavím a utichnu, zahlédnu srnku pasoucí se na nazelenalém prostrantví. Celým tělem mi projede příjemný pocit. Vidím jak zlehka našlapuje, jen aby nevzbudila svého kolouška, který nedaleko odpočívá. Obě přední nožky si nevídaným způsobem smotal dohromady. Jeho leskonoucí se srst ve mně vyvolává pocit slasti. Slunce mu ji svými paprsky vybarvilo do světle hnědé. Jeho bílé tečky na kožíšku, jakoby mu splývaly se srstí. Pomyslela jsem si, že jeho maminka je musí mít pečlivě spočítané a určitě by svého synka poznala mezi tisíci stejnými koloušky.
Ač se mi tato podívaná velice zalíbila, pokračuji ve svém putování.
Po několika krocích narazím na stavení, které svým vzhledem jakoby vyčnívalo z tak nádherné krajiny. Porozhlédnu se po okolí a náhle před sebou spatřím cosi lesknoucího se. Udiveně přemýšlím, co by to mohlo být. „Studánka,“ rozkřiknu na celý les a neobratnými kroky k ní utíkám. Popadla mě žízeň. Avšak při pohledu na zakalenou a bahnitou vodu mě rychle přejde chuť. Pokračuji dále.
Několik kroků přede mnou stojí dvě, již staré a zrezlé, lavičky, které nejspíš měly původně sloužit k odpočinutí. Nalevo od nich proudí ona říčka, která mě na začátku cesty tak fascinovala svou krásou. Na pravo se krčila malá dřevěná stříška, pod kterou tekl uzounký potůček. Byl tak průzračný a čistý, že jsem se nebála a do svých rukou se snažila nabrat si alespoň malinko z jeho vody. Ona mi však pokaždé vyklouzla mezi prsty. Při každém mém pokusu mi na dlani zbylo pár kapek, ze kterých by ani myška nezahnala svoji žízeň. Po několika marných pokusech se mi podařilo alespoň malinkou částí vody, která zůstala na mých rukách, zahnat nezvykle velkou žízeň. Po nasycení jsem pokračovala dále.
Dostala jsem strach. Náhle mě kolem dokola obklopil hluboký les. Nevěděla jsem, jak jsem mohla zajít tak daleko, aniž bych si toho všimla. Nejspíše mé nadšení a euforie z takové nádhery mě dostaly až sem. Přede mnou jakoby právě v tuto chvíli vyrostla jeskyně, která tam před chvílí ještě nebyla. Možná jsem si ji nevšimla, uklidňovala jsem se. Obloha se však najednou zatáhla a mě obklopila úplná tma. Neviděla jsem nic, až na světélko, které svým zářem osvětlovalo tmavou jeskyni. I přes to, že jsem měla veliký strach, jsem se vydala do neznáma.
Kráčela jsem pomalu. Neviděla jsem ani za sebe, ani do stran. Mé oči pohlcovaly ono světélko tak, že se mi několikrát rozmazalo před očima. Najednou mé nohy zůstaly jako přikované k zemi. Mé oči a rty zkameněly. Ani ruce mě nechtěly poslouchat. Nikdy jsem nespatřila krásnější věc. Snad to ani věc nebyla. Před mýma očima stála krásná Madona. Kolem sebe měla spusty kytek a před nohama jí leželo právě to světélko, které mě svou září přilákalo až sem. Madona měla bílé šaty a modré roucho, které mi svou barvou připomínalo pomněnky, které právě rozkvetly. Její tváře a rty byly jako ty nejrudší růže na naší zahrádce. Růženec měla propletený mezi prsty a její bosé nohy splývaly se stejně zbarveným podstavcem. Její oči byly jako havraní peří.
Náhle však, jako bych se propadala do země. Cosi mě táhlo níž a níž. Zavřela jsem oči a stále padala dolů. Zastavila jsem se.
Otevřela jsem oči. Přeci to nemohl být pouhý sen, pomyslela jsem si......