Vůně

Bylo to překvapivé. Co člověk očekává od jízdy autobusem? Zaraduje se nad křehkou jistotou, kterou mu slibuje jízdní řád nebo najde zalíbení ve zvuku motoru...ale nechme těch povídaček na úvod.

Dnes to totiž bylo jiné. Otevřu knihu, motor hraje zase tu svou...a najednou se vše úplně promění. Co promění, zmizí! Počitek vůně. Definitivní a úplné. Vůně první schůzky s dívkou, vůně všeho nového a plného naděje, vůně květů, jež odvedla každou myšlenku...Krása se mne zmocnila a prostoupila mne, jako bych jí byl já sám.

Náhle ta vůně zmizela. Nadechl jsem se a necítil již nic neobyčejného. Pátral jsem po tom, kdo ji způsobil. Byla to dívka s růžovou čepicí, seděla přede mnou, docela obyčejná, to spojení bylo s podivem a zároveň bylo skoro symbolické. Když se pohnula, znovu mne ovládlo vytržení. Jako bych prožil vše, co vůně obsahovala. Čekal jsem na její pohyb. I já se rozplynul, jen na chřípí dopadalo aroma jako těžký balvan.

Uchovat ji, zmocnit se jí, zpřítomnit ji pro každý svůj nádech! Přál jsem si. Už za pár minut jeden z nás vystoupí a vše tohle bude pouhou vzpomínkou, jež bledne tak rychle, že zbudou jen slova. Slova na papír. Jaký krutý, rafinovaný žert se skryl do hávu aromatu!

Mít vůni znamená ji ztratit. Nemít ji? Totéž. Omráčen neřešitelností jsem hořce vychutnával poslední příležitosti k pocítění luk, schůzek, všeho nového a plného naděje. Blížící se ztráta, jakási ingredience žalu dala vůni vyniknout tak čistě a završeně...jako by se završilo i vše ostatní. Ta výjimečnost! Povaha dokonalého!

Není to dokonalé jen v mé hlavě? Nemohu, budu-li vnímat běžné jako nevšední, docílit podobného? Vystoupil jsem z autobusu a dýchal vzduch plnými nádechy. Usilovně a napínaje síly jsem plnil a vyprazdňoval plíce. Že bych si vzpomenul?

Vzduch byl nespoutaný a plný života, byl svěží a proniknul mne krásný pocit. Žasnout, stačí žasnout! Uvěřil jsem tomu, dýchal jsem. Pak jsem si vzpomněl na tu vůni luk, vůni schůzek a věděl jsem, že tyto myšlenky jsou jen a pouze blahosklonná, kolébavá lež.