Tady už slunce nevyjde

Vyrvali mě z mých snů. A pokud jsem s nimi, nesmím na své sny ani pomyslet. Co teprve pak zkusit k nim zajít. Zakázáno...

Až bude pršet, stečou mi linky z očí, smyjí se stíny, rty zůstanou bez lesku, tváře bez líček. A zůstane jen má pravá tvář - ta bez masky, ta snící a usměvavá tvář, rty, co se nezastaví v pohybu, oči, které nepřestanou svítit, uši, které budou naslouchat všemu, co se děje, aby bylo vždy připraveno zasáhnout.

Až bude pršet, smyje se závoj i z něj a bude se moci zase roztlouct pro okolí. Tím deštěm bude ztracen i prach z duše a bude opět čistá a otevřená jako dřív.

Jako dřív ... zůstaly jen vzpomínky uchované v desítkách fotek a stejně tak i příběhů, které mluví o jedné překrásné pohádce ...

... byla plná snů, přání, cílů, přátel, radosti i smíchu. Hlavně ale nebyla slepena lží ani planými sliby. Vše v ní bylo skutečné a zářivé. Plné barev a tepla ... jenže pak bylo všechno zničeno chamtivou toouhou po prchavém snu, která se nakonec ukázal jako sám ďáběl, jehož ostré drápy se pomalu vrývaly do pohádky, až ji rozdrásaly v cáry a ty pak časem rozfoukal vítr.

Zvonivý, veselý smích se skrčil do koutů, hvězdy v očích vyhasly a uši přestaly poslcouhat hlasy druhých, i vlastní hlas utichl.

Těch pár pokusů o návrat; pošetilá důvěra, která byla vždycky zavrhnuta a co hůř, vždycky oklamána ... a ďábel se pokusům jen smál, ochotně zamáčkl vše až na dno samého dna. Tak ze všeho zůstalo jen zoufalé srdce volající o skutečnou pomoc. však požírá jej prázdnota. Je jen nucenou ukázkou věci na okrasu. U něj už slunce nevyjde.

Až bude sněžit, zavane sníh všechny stopy a skryje je u země, vlastně je bude zahřívat, aby nezmrzly. A jednou je třeba někdo objeví ... to ale nejspíš, až bude svítit slunce.