Déšť

Jsme uprostřed nejmenovaného kontinentu v jednom nejmenovaném městě. To město je právě skoro ponořené do tmy, vyvolávající pocit, že je pozdní večer, ačkoliv je teprve půl třetí odpoledne. Bylo zataženo. Déšť smáčel ubohé, oprýskané fasády domů, něžně omýval sytě barevné listy stromů a ženě spěchající domů úspěšně kazil její složitý účes. Tvořil malé potůčky na silnicích i chodnících, tiše bubnoval do plechových střech skladišť a továren. Kapky pleskaly o vylidněné chodníky – všichni se schovávali v úkrytu svých domov, či kanceláří. Pouze bezdomovec, ležíc pod mostem, se smutně díval kamsi do dáli, a co chvíli si bezradně povzdechl nad hromádkou navlhlého listí, která ne a ne chytnout.
Najednou se na obzoru začala objevovat modř pomněnkové oblohy a mraky pomalu odplouvaly kamsi na východ. A náhle zas svítilo slunce, ve větvoví stromů se objevili zpívající kosi a lidé se po malé kontrole počasí skrze okno opět vyhrnuli do ulic. Chodníky se zaplavily lidmi vyhýbajícími se kalužím, vyjma dětí, které do nich radostně skákaly a hrajíce si na mořeplavce a lovce pokladů se v nich šťouraly klacíky a pouštěly papírové lodičky. Po silnicích opět jezdila spousta aut, troubících na sebe navzájem a vyhýbajících se chodcům. V kalužích se odrážel děj města.