Teď už to vyjde

Větvičky s každým mým krokem praskaly pod náporem těžkých bot a s železnou pravidelností ohlašovaly moji přítomnost, každý v okruhu sto metrů mě mohl slyšet, zahlédnout mne, pozdravit ba i optat se, jak dneska rostou. Jenže tu nikdo nebyl, les byl pustý, vždyť se už stmívalo a přece jen málokdo má v dnešní době odvahu trajdat po lese za setmění. Ale takhle jsem to měl rád, vyrazit autem v pozdním odpoledni, ještě za světla, a vrátit se za tmy domů, ať už s plným košíkem či ne. Koneckonců považuji za pravděpodobnější, že přijdu k úrazu někde ve rvačce v baru, než v temném lese. Nesmíte se tak moc dívat na horory.

Možná bych vám měl říct něco o sobě. Jmenuji se Martin a je mi pětatřicet let. Za svůj život jsem vyzkoušel bezpočet zaměstnání, ale teď jsem na delší dobu zakotvil jako „life coach“. A co to vlastně znamená? Znamená to, že po ukončení asi dvouměsíčního kurzu jsem oprávněn kecat ostatním do života, radit jim, co změnit a podobně. Samozřejmě je to všechno švindl, těžko mohu během třiceti minut rozhodnout, jak naložit s něčím životem, to je prostě blbost. Ale lidé jsou dnes zoufalí a hledají pomoc všude jinde, jen ne u sebe sama, takže o zákazníky nouzi nemám. Za blbost se platí. A dost dobře, abych se přiznal.

Víte, jaká je moje nejčastější rada mým klientům? Jednou za čas zajděte do lesa. Přijďte někdy ke mně a máte devadesáti devíti procentní šanci, že vám tohle řeknu. Na tuto neskonale moudrou větu jsem přišel i bez onoho „be a life coach“ kurzu a snažím si ji držet v tajnosti jako moje know-how. Ano, je naprosto banální a stupidní. Ne, nezaplatil bych za ni pětistovku za hodinu. Ale ano, velmi často mým klientům pomůže. Ona věta vás sice přímo nezachrání, pokud jste otrávení svým vlastním životem, pokud nemůžete najít ty správné přátele, les vaše problémy za vás nevyřeší. To teprve až když se octnete sami se svými myšlenkami na čerstvém vzduchu provoněném jehličím, začnete se nudit, začnete přemýšlet, jak jste mohli být takoví kreténi, že jste zaplatili pětikilo tomu vysmátému pobudovi v koženém křesle a pak se začnete nudit natolik, že začnete přemýšlet o svém vlastním životě. Přemýšlet. Je to jen jedno slovo, ale pomalu se vytrácí ze všech slovníků. Nakonec vyjdou z lesa ven, rozhodnuti začít chodit do fitka, přestat s pitím, s úplně jiným názorem na svět, často taky s košíkem plným ne zrovna zdraví prospěšných hub, ale kruci byli tam poprvé, že jo.

Prostě jsem filuta, co v podstatě za nic bere velký prachy. Avšak na druhou stranu, drtivá většina těch, co mě navštívili, si nemůže stěžovat, že jsem jim nepomohl.

A přece jsem dnes nebyl sám. Zaslechnul jsem to, když už jsem byl sotva třicet metrů od svého auta. Samozřejmě jsem ho hned povazoval za člověka, zvířata jsou moc plachá na to, aby byly tak blízko mne, nicméně něco mi nehrálo. Větvičky nekřupaly s železnou pravidelností. Křup, křup. Spíš jako neustalý sled křupání. Křup, křup, křup, křup. Až teď
mi došlo, jak těžké je přenést melodii na papír. No prostě křupaly nepřetržitě.

V té tmě byste si spletli svoji korpulentní mámu s obrovitým balvanem, takže když jsem uviděl jeho obrysy, jako první mi blesklo hlavou „kruci, Terminátor“. Nejspíš proto jsem se raději schoval za pařezem, zabořil zadek do mokrého mechu a modlil se. Už jsem ho i slyšel. Něco si mumlal. Jednu chvíli byl už tak blízko, že jsem si říkal, že už prostě musí vykouknout zpoza pařezu, říct nějakou drsnou hlášku a terminovat moji třesoucí se maličkost. Mumlal si pro sebe „ted už to vyjde“ strojeným a naštvaným hlasem. Jako kdyby to opakoval jako motivační formuli pro svoje snažení. Teprve, až když jsem podle sluchu poznal, že se vzdaluje, jsem se odvážil vykouknout ze svého krytu. Spatřil jsem člověka velmi nízké postavy, nicméně to se dá tvrdit o každém, kdo je připoutaný k vozíčku. Jeho kola vyrývala do měkkého bahna hlubokou stopu a bylo vidět, jak moc úsilí ho stojí každý metr. Normálně bych postiženému pomohl, ale já ještě pořád nevyloučil možnost, že jde o reinkarnaci robota T80X, tak jsem se radši rozhodl vytratit potichoučku polehoučku k autu.

Samozřejmě mi zapípal mobil.

On se otočil a upřel na mě zrak. Vypadal naštvaně, ale i trochu překvapeně zároveň. „Ehm, zdravím“ zkusil jsem nesměle. „Sbohem“ otráveně utrousil mým směrem a vyrazil dál svou cestou. Tedy aspoň chtěl. Jak se zastavil, uvízl v rozmočeném blátě a nemohl se pohnout z místa. Ted už jsem mu neváhal pomoci, vždyť co mi může udělat vozíčkář? Rozjet to na třetí rychlostní stupen a sejmout mě? „Ukažte, já vám pomůžu“ řekl jsem rozhodně a chopil se madel na zadní straně vozíčku. Vypadal ještě celkem zánovně. „Jste mě tu mohl klidně nechat, vyšlo by to nastejno“ řekl vozíčkář s neuvěřitelným otrávením v hlase. „To nemůžu, přece byste tu umrznul, co tu vlastně děláte tak pozdě, na vozíčku a ještě tak málo oblečen?“ „Sám jste to řekl, snažím se tu umrznout“ odpověděl, jako kdyby ho moje přítomnost a vůbec svět kolem otravoval. „Prosím?“ nevěřil jsem svým smyslům. „Slyšel jste dobře, nechte mě být“. „Proboha proč, já vás nechápu“. „To máte fuk, můžete mě nechat na pokoji?“ „Ne nemůžu, to přece nejde, nemůžu vás nechat umřít“. „To po vás chci tak moc? Zapomeňte na mě, odjeďte za svojí ženou a nechte mě tu být“ teď už vztekle a netrpělivě pronesl vozíčkář. „Ne a ne. Koneckonců, to nevíte, že člověk chce vždy jen to, co nemůže mít?“ pravil jsem s šibalským úsměvem. Trochu sebou cukl. „Hňup ani neví, jak velkou má pravdu“ zamumlal si pod vousy tak, že jsem mu sotva rozuměl. „Ano? Jak to?“ „To máte fuk“. „Ne vážně. To vždycky říkávala moje babička, já vždycky tvrdil, jaká to je kravina. Proč myslíte, že je tomu opravdu tak?“. „Když vám to řeknu, necháte mě konečně na pokoji?“ Odpověděl jsem ano, i když jsem neměl sebemenší úmysly svůj slib splnit. Nemůžu ho tu nechat umřít, to se proste nedělá. A navíc jsem už příliš zdeformovaný ze své práce, prostě musím ostatním kecat do života.

Řekl mi všechno. Jak to začalo, jak to pokračovalo a jak to chtěl už několikrát skončit. Samo sebou v tom byla ženská, jak jinak. Vzal si lásku svého života, miloval ji snad od střední školy. Před svatbou tvrdila, že sex až po svatbě, přitom každý, kromě něj samozřejmě, věděl, že již dávno spí s jeho bratrem. Svatební noc byla jejich jediná noc, kdy spolu spali. Od té doby ho od sebe v posteli odstrkovala, protože prý smrdí z práce (pracoval patnáct hodin denně v těžké práci, jenž ho nebavila, aby uživil její dvě děti, které přijal za své) a někdy protože se prý nedokáže postarat o svoji rodinu a tak vůbec je všeobecně neschopný. Když konečně zjistil, kdo mu zahýbá s jeho ženou, neunesl to a rozbil svému bratru hlavu tak nešťastně, že strávil tři měsíce v nemocnici. To on strávil ve vězení tři roky. Přišel o svoji práci, žena se s ním na dálku rozvedla pro jeho „násilnické sklony“ a shrábla většinu majetku, jelikož z kriminálu samozřejmě nemohl platit řádné alimenty. Když se vrátil z vězení, neměl nic. Absolutně nic. Přisel do svého bytu, nebo spíš holobytu, vytáhl pistoli ze šuplíku, sedl si na pohovku, zamířil a zmáčkl spoušť. Cvak. Nic. Cvak, cvak. Ukázalo se, že pistole, jenž mu jeho otec odkázal, nikdy nefungovala. Ani jeho otci příliš neposloužila, spíš ublížila. Jednoho osudového večera ho přepadla skupinka ozbrojených romů. Rozhodl se použít pistoli, ale když viděli, jak cvaká na prázdno, vrhli se na něj a patnácti bodnými ranami jej zabili.

Pistole nefungovala, tak na lustr přivázal silný provaz, hlavu dal do smyčky a skočil ze židle. Člověk by čekal, že lustr bude to, co nevydrží, a urve se, ale s vozíčkářem se utrhnul rovnou celý strop. Našli ho zasypaného v suti, kosti rozdrcené, sotva dýchajícího. Po půl roce v nemocnici se chtěl vrátit domů. Jenže byt už neměl, neplatil nájem, tak o něj přišel. Zůstala mu jen rozhrkaná Škoda Felicie. Nasedl do auta a odjel za město. Měl v plánu, rozjet to na maximální rychlost, jaké byla ta kraksna schopná, a napálit to do zdi. Všechno by pravděpodobně vyšlo, kdyby se, nejspíš ze zvyku, nepřipoutal pásem. Takhle sice přišel o nohy, ale opět přežil. Tak proto je tedy v lese, připraven to tu skončit, doufajíc, že to teď
třeba konečně vyjde.

Samotného mě to překvapilo, ale slib jsem splnil a s přáním štěstí jsem ho opustil.
Cesta domu mi trvala kolem půl hodiny, po celou tu dobu jsem myslel na muže v lese. V mém bytě na mě nikdo nečekal, ani můj kocour ne, ležel na pohovce, očividně dobře najeden z misky, jenž jsem naplnil, než jsem odjel pryč a já mu byl totálně ukradený. Zapnul jsem televizi, běžel zrovna Constantine, ale z filmu jsem nic neměl, vnímal jsem ho jen jako změť
náhodných obrázků. Z celého Constantina jsem pochopil jen to, že Keanu Reeves opravdu nemá rád ďábly a zlé existence. Nemohl jsem přestat myslet na vozíčkáře. Měl jsem se víc snažit? Přesvědčit ho, aby nezahazoval svůj život kvůli jeho neskutečné smůle? Co říct, aby změnil názor na svět? Co takovým lidem poradit? Že mají jít jednou za čas do lesa? Ironické, vzhledem k tomu, kde teď vozíčkář je.

Vyrazil jsem zpět, řezajíc zatáčky nebezpečnou rychlost, jestli jsem někoho ten večer ohrozil, tak se mu omlouvám, bylo to pro záchranu jednoho života.
Nebylo těžké ho najít, podle kolejí v půdě jsem ho vystopoval během pěti minut. Ležel na zemi, vozíček vedle něj, bílý jak stěna, oči zavřené. S očekáváním toho nejhoršího jsem zkontroloval jeho tep. Byl tam, slabý ale přece. Trochu jsem ho profackoval, on se probudil a na přivítanou mi poblil moje adidasky. „Ahoj, tak jsem tu zas“ „To vidím“ odpověděl tichým hláskem, tak tichým, že jsem se bál, aby ho vítr neodvál pryč. Ne že bych studoval jeho zvratky, ale jasně jsem poznával kousky nějaké houby. „Našel jsem muchomůrku, tak jsem to chtěl urychlit a snědl jsem ji. Jen jak jsem se pro ni zohýbal, tak jsem vypadl z křesla“ s námahou se usmál. „A mimochodem...chci žít“ dodal. „Nudil jsem se tu a vše si rozmyslel, začnu od znova“. Pak už jsem na nic nečekal, vzal jsem ho do náruče, naložil do auta a odvezl na pohotovost.

Jel jsem tak rychle, že jsem nás oba málem zabil. Na pohotovost jsem ho odnesl nejrychlejším sprintem, jakého jsem byl schopen a možná i rychleji. Přesto po dvou dnech zemřel na kombinaci podchlazení a otravu muchomůrkou zelenou. Moje babička měla pravdu. Člověk vždy chce jen to, co nemůže mít.