Cesta domů pod rudým Sluncem

Zbývalo jich deset. Lesem šli už tři dny. Obklopovalo je nazelenalé šero a hustým příkrovem větví jen občas pronikl ojedinělý paprsek, který ozářil jejich unavené ztrhané oči. Lithgow šel vepředu a na boku se mu houpala poloprázdná láhev s vodou. Nechtěl uvažovat, co se stane až voda dojde. Byl to mohutný muž, kterému táhlo na šedesátku. Stejně jako všichni ostatní měl na hlavě masku – nosit masky se naučili rychle, po prvním večeru, který v tomto světě strávili bylo těžké na ně zapomenout- a na rukou rukavice. Přestože bylo teplo, neměl nikdo z jejich malé skupiny odhalený sebemenší kousek holé kůže. Jen oči. Lithgow ztěžka oddechoval. V podpaží měl koláče potu a bolely ho nohy. Nejhorší je to ticho, pomyslel si. Za celou dobu, kterou strávili v lese neslyšeli jediný zvuk, který by napovídal tomu, že jsou v přírodě. Za celou dobu v lese nazaslechli jediného živočicha s výjimkou všudypřítomných moskytů. A jejich tenké švitořivé hlásky jej doháněli k šílení. Krouželi kolem nich a bzučeli, bzučeli a kroužili. Kromě nich neslyšel Lithgow nic. Zčásti za to mohly jejich improvizované masky, které tlumily hluk, ale myslel si, že ani kdyby si je sundali, nebylo by to o mnoho lepší. Šli po seschlé hnědé trávě, která jakoby pohlcovala zvuk do sebe a činila jejich kroky neslyšitelnými. Lithgow se každou chvíli otáčel, aby se ujistil, že malá skupinka , v jejímž čele kráčel, je stále za ním. Nikdo si nepovídal. Jakékoliv pokusy o oživení konverzace byly brzy odmrštěny úsečnými poznámkami či nepřátelským mlčenám. Ticho. Ani závan větru. Nic. Navíc mu i navzdory temně zelenému stínu, který větve vrhaly bylo vedro. Nesčetněkrát si za ty tři týdny, které strávil na tomhle šíleném místě přál, aby si ze zpocené tváře mohl strhnout masku a zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu. Nebo se umýt v chladné vodě. Nemohl. Nikdo z nich nemohl. Šli dál a ušlápávali dávno mrtvou ostřici k zemi.
Lithgow si říkal, že mohlo být okolo poledne, když si všiml první změny za tři dny. Hustá síť podivných stromů, která je obklopovala posledních sedmdesát hodin začala pomalu, téměř neznatelně řídnout. Během dalších hodin na ně stále častěji mezi větvemi probleskovaly rudé paprsky a Lithgow si uvědomil, že se blíží ke kraji lesa. Za jeho zády se ozvalo těžké zadunění, jako když spadne pytel mouky na zem. Otočil se. Vousáč, který měl okolo hlavy několikrát omotanou oranžovou šálu zakopl o kořen a upadl. Ostatní zastavili a téměř dychtivě na něj pohlíželi. Lithgow si povšiml, že obě dvě vousáčovy láhve jsou téměř plné.. Muž ještě několik sekund ležel na zemi a pomalu oddechoval. Pak se posadil a zády se opřel o kmen stromu. Vzdorně sledoval své spoluputovníky, když odšroubovával uzávěr ze své láhve. Povolil si několik drobných loků. Ruka se mu třásla. Se stařeckou opatrností láhev opět zavřel a připoutal si ji k opasku. Zdvihl se. Oklepal si beznadějně zaprášené oblečení sklopil hlavu a aniž by cokoliv řekl, vyrazil. Skupina jej následovala a Lithgow se brzy znovu dostal do čela.
Uběhlo několik hodin. V lese stále panovalo neměnné zelené světlo. Několikrát už narazili na území beze stromů. V těch chvílích na ně Slunce zářilo plnou silou a Lithgow věděl, že konec lesa nebude znamenat konec problémů. Tušil, že už zítra se mu bude stýskat po temném stínu, který jim poskytovaly stromy. Vzpomínal na domov a po skráních mu stékal pot.
Les skončil stejně náhle a nečekaně, jako začal. V jedné chvíli se začal mírně zdvihat terén a když skupinka přeživších vyšla na poslední trávou zarostlý vrchol, naskytl se jí neuvěřitelný pohled. Kam oko dohlédlo táhla se pláň, rozlehlá, plochá jako dno pánve a na troud suchá. Nad obzorem viselo obrovské červené Slunce a barvilo pláň do krvava. Pomalu se smršťovalo a zase roztahovalo. Dýchalo. Lithgow si toho všimnul hned druhý den a představa žijícího Slunce mu připadala nevýslovně hrůzná.. Vidí nás? Uvažoval když byla tma, on se otřásal zimou a nemohl usnout. Pomyslel si, že nechce znát odpověď. Když se setmělo, napadlo Lithgowa, že Slunce čeká schované za černou čárou obzoru, připravené na něj zaútočit, spálit jej, roztrhat jej, jakmile usne. Nad planinou se rozprostřela tma, kterou nenarušovala jediná hvězda a Lithgow byl vděčný za své teplé oblečení. Odhadoval teplotní rozdíl mezi dnem a nocí na nějakých čtyřicet stupňů. Ostatní se uložili ke spánku, trávili svou poslední noc v lese. Lithgow pozoroval vousáče a přemítal, jak dlouho ještě vydrží. Dával mu den, maximálně dva.
Druhý den ráno. Rozednívalo se. Lithgow byl vzhůru první. Zdála se mu noční můra, plná slepých, bílých očí. Seděl v tureckém sedu, bolela ho záda a vzpomínal na ztroskotaný autobus, který za sebou nechali před třemi týdny, když se vydali hledat cestu zpět do jejich světa. Vstal a v kolenech mu ostře zapraštělo. Přešel na místo, kde les definitivně končil. Uschlou trávu nahradil jemný, jako sníh bílý písek. Přidřepl si a nabral jej plnou hrst. Přes rukavici jej téměř necítil. Přesypal si písek do druhé ruky. Byl lehký. Lithgow rozevřel dlaň a foukl, jakoby sfoukával narozeninové svíčky. Písek se vznesl do vzduchu a pomalu, kolébavě se snášel k zemi, jako chmýří pampelišky. Lithgow to fascinovaně sledoval. Přestože to nikdo nemohl vidět, na tváři se mu rozhostil mírný úsměv, první po dvaceti dnech. Udělal si z dlaní misku a nabral do ní další písek. Foukl. Maska se mu na ústech vzdula jako polonafouklý balón a písek se rozletěl pryč od něj. Lithgow to zkoušel znovu a znovu, posílal písek přes hlavy ostatních spáčů, posílal jej přes poušť, posílal jej kolmo nad sebe a na chvíli zapoměl na veškeré strasti, které prožíval. Nad hlavou mu bledla čerň noci.
Později. Šli pouští již padesát hodin. To ráno Lithgowovi došla voda. Teď bylo dopoledne, Slunce je pálilo do zad a oni na vyschlou zem vrhali několik desítek metrů dlouhé stíny. Neustále se ohlíželi na rudou kouli, která zabírala velkou část oblohy, jako by se chtěli přesvědčit, že je stále na svém místě. Lithgowovi před očima neustále tančily barevné tečky a on si přiznával, že už dlouho nevydrží. Jeho jedinou naději představoval vousáč, ale jeho vůle žít se zdála být pořád silná. Lithgow jej chtě nechtě obdivoavl. Vousáč kulhal už dva dny. Levou nohu za sebou vrávoravě táhl a vyrýval v písku mělkou brázdu, kterou ti za ním zase zašlapali. Brzo ho nechali za zády. Čekali na něj i když věděli, jak to dopadne. Čekali na něj protože věděli, jak to dopadne. Moskyti okolo něj již hodnou chvíli kroužili. Bzučeli tenkými hlásky a doháněli ho k šílenství. Cítili smrt. Ze začátku se po nich nemotorně oháněl, ale teď už k nim byl netečný. Zdvihal nohy a zase je pokládal, vtlačoval stopy do bílého písku, který se v záři Slunce třpytil jako drahokamy. Přes čtyřicet hodin s nikým neprohodil ani slovo. Krví podlité oči zatvrzele upíral na tvrdou zem před sebou. Na zem, na které nakonec zemře. Byl urostlý a vydržel dlouho. Ale přeci jen zpomaloval. Ostatní se modlili za jeho smrt a ne jen kvůli plné láhvi vody, kterou nevypil. Zdržoval a každá vteřina v tomto zvráceném světě byla nekonečná. Věčnost obsažená v jednom nádechu. Konečně upadl. Nastačil pád zarazit a odřel si čelo. Ostatní zarazili a sledovali jej. V duchu se tázali, jestli je už konec. Nadzdvihl se na loktech a hleděl na ně, v očích vepsanou nevyslovitelnou nenávist. Pokusil se postavit, ale už neměl sílu. Chvíli se držel na čtyřech, pak se svezl na břicho a sledoval je jako vzteklý červ. Syčivě se nadechl a pak si rozhodným gestem strhl šálu z tváře. Uprostřed zašedlého čela svítilo několik jasných kapek krve. Nad hlavou mu žhnulo slunce stejné barvy. Otřel si čelo a krev se rozmazala, takže připomínal indiána na válečné stezce. Šestiletá holčička na konci zástupu zuboženců odvrátila zrak. Na bílých, rozpraskaných rtech měl zaschlou pěnu. Zhluboka se nadechl. Moskyti se vrhli na jeho odhalené tváře a začali sát. Vousáč cosi vykřikl. Pak padl tváří na zem. Chvíli sebou házel. Pak přestal. O zbytek se postarali moskyti. Lithgow čekal, a ostatní také. Konečně se černý oblak hmyzu zdvihl z mužova obličeje a zakroužil kolem zbytku skupiny. Pořád hladoví. Vždycky budou. Lithgow byl nejrychlejší. Přiskočil k mrtvole a snažil se nehledět jí do tváře. Odtrhnul vousáčovu láhev od jeho opasku a spěšně odšrouboval uzávěr. Odsunul si část masky z obličeje a začal hltavě pít. Voda byla teplá a hnilobně zapáchala. Byla to nejlepší voda, jakou kdy pil. Ostatní jej hladově pozorovali a on si uvědomil, že pokud vypije všechno, téměř jistě ho zabijí. Naposledy si lokl a pak odtrhl láhev od úst. Zakryl si tvář právě ve chvíli, kdy k němu přiletěli moskyti. Ohnal se po nich a oni poodletěli, připraveni okamžitě zaútočit, naskytne-li se příležitost.Zašrouboval láhev a hodil ji holčičce, která na něj hleděla vyvalenýma hnědýma očima. Nechytila ji, ale hbitě se pro ni sehnula. Několikrát si lokla a poslala ji dál. Během minuty byla plastová láhev prázdná. Lithgow sundal mrtvole ze zad batoh a jeho obsah přesypal do své krosny. Hodil si ji na záda a pohlédl na západ. Zdálo se mu, že vidí obrys hor. Vykročil vpřed a ostatní jej následovali. Šli dál, krok za krokem, dál do neznáma. Zbývalo jich devět.