Výslech

POLICEJNÍ ZPRÁVA





Jméno: Goran Uen

Národnost: Ir

Povolání: Obchodník s matracemi

Věk: neznámý

Výška: 178

Váha: 68

Tělesné zvláštnosti: Protéza pravé ruky, plynatost

Zájmy: Jízda na koni, žonglování

Hudba: Spíše moderní

Životní motto: „Dokud funí, bydlím u ní“

Hledá: Kamarády/ky na dopisování a výměnu hokejových kartiček



Popis zadržení:

Obžalovaný byl zadržen dne 17. řjna přibližně kolem 6 hodiny večerní. Nevím to přesně, jelikož mi nefungovaly hodinky. Schovával se mezi taškami sousedovic střechy a tvrdil, že prý nemají rádi sluníčko, tak je ráno překvapí. Po zadržení byl odvezen na stanici, kde byl umístěn do cely 6. Podle všech informací pochází z rodiny mafiánského bosse Dona Uena. Je to druhý nejmladší ze všech jeho synů a má rád vanilkovou zmrzlinu. Při otázce na věk si místo odpovědi prdnul a další výslech nebyl možný. Poté, co byl odveden zpět do své cely, jsme se rozhodli zapnout si televizi a otevřít chipsy. Byl nám puštěn instruktážní film s názvem: Komisař Rex opět zasahuje. Večer byl zakončen Počasíčkem. Další den byly nalezeny při domovní prohlídce zbytky jeho matky v mrazáku, byly hned vedle vanilkové zmrzliny a vzorku krve, který bude zaslán do laboratoře na prozkoumání. Dále byla nalezena protitanková střela z druhé světové války, náhradní protéza na pravou ruku a rezerva ze sportovního auta, nejspíše kradená. Vše proběhlo v naprostém klidu, až na problém se sousedkou, která byla jedním z našich chlapců umlčena. Pytel s jejím tělem se nachází v příloze k této zprávě



Dne 20. října

Komisař Joel Edcins





-----





Tenkrát byla neděle, přesto nebylo nic divného na tom, že se Paul s Petrem nacházejí ve své kanceláři. Státní úředníci, policisté, kteří vedou výslechy na kriminálním oddělení. Ovšem ani jeden z nich netušil, s kým se dnes setkají. Dostal se k nim totiž člen jedné z mafiánských rodin Goran Uen. Jeho otec Don Uen bral výpalné ze všech obchodů s knoflíky a matracemi. Jeho rodina byla zahalena rouškou tajemství, kterou se pokoušeli kriminalisté odhalit už dlouhá léta, ovšem teprve Paul a Peter dostali tuto možnost.



„Přiveďte obžalovaného,“ zařval Peter na Shauna, ten ovšem nereagoval, jelikož byl zrovna plně zabrán do pitvy. Shaun pracoval na oddělení ze všech nejdéle, vypracoval se z uklízeče až na pozici soudního lékaře. Ovšem nikdy nezapomínal na svůj první obor, takže vyznával pravidlo: „Co si kdo nadělá, to ať si taky uklidí.“ A většinou po sobě nechával pořádný bordel.

Kvůli nedostatku lidí zastával Shaun i všechny ostatní povinnosti, které byly na stanici zapotřebí. Byl to nejenom samouk, ale také domácí kutil, proto měl na starosti také věznici, která byla na stanici. A jelikož byl na svou práci pyšný, nenechal nikoho jiného, aby s dveřmi od cel manipuloval. „Hnedka, jenom co dám to srdce zpátky.“ Vzal srdce a narval jej nebožtíkovi mezi půlky.

„ A pak že to nepůjde, takže mi dlužíš dvacku Paule. Počkáme, až přestane působit narkóza, a to bude pěkně čumět, co to má v kalhotách,“ pravil Shaun a vydal se do bloku B, kde cely byly. Šel dlouho bílou chodbou a užíval si krásný den, až dorazil ke Goranově cele.

„Je řada na tobě kámo.“

Goran vstal a Shaun si všimnul, že jsou poškrábané mříže.

„Ty bastarde,“ zařval Shaun a bouchnul ho stehenní kostí, kterou s sebou nosí přesně pro tyto případy. Dovlekl Gorana do místnosti, kde už čekal Peter a Paul, a pilně se připravovali na výslech.

„Že ty si ho zase mlátil, jsem ti říkal, že ty mříže nevydržej věčně, musíš se s tím smířit,“ řekl Shaunovi Peter a Shauna se to očividně dotklo, jelikož odešel do komory a prásknul za s sebou dveřmi.

„To se ti povedlo, to zase doma schytám. No to je jedno, práce nepočká.“

„Jméno“, zařval Paul, „vaše jméno.“

„Pán Súdca, máte to tady na papíře.“

„Nejsem soudce, kolikrát vám to mám říkat. No dobře, byl jste obžalován ze spoluúčasti na vraždě Marie Uen…“

„Cože, mamka umřela?, no ty bláho. Zrovinka když jsme si začali rozumět. Nejdřív Alda, víte, to byl můj pes, s tím já si ale užil srandy. Třeba jednou. To jsem šel třeba s tátou na lov, táta je totiž dobrej lovec, no a tak jsme se schovávali za stromkem a čekali na auto…“

„Na auto?“

„No na auto. Je vidět, že jste nikdy nebyl na lovu. No a když auto projíždělo, tak taťka vystřelil z Panzerfaustu a když se trefil, Alda mi jednoho z těch, co jsme chytli, donesl přímo pod nos. Pak měl celej čumáček od krve, ale ukázal, že je výbornej loveckej pes ..“

„To stačí, zpět k tématu. Vaše matka byla nalezena ve vašem bytě, který máte společně s otcem. Její zbytky byly nalezeny ve vašem mrazáku, společně se zmrzlinou a vzorkem krve bývalého ředitele Národní banky.“

„Ale kdepak, pán Súdca, to byla Aldova krev, táta řekl, že mi k narozeninám vyrobí novýho psa, že prej díky nějaký DNA či tak nějak.“

Peter jenom nevěřícně koukal na naprosto klidného Gorana, který vždy, když zrovna nic nevyprávěl, tak se bavil se svojí rukou. Ve spisu bylo napsáno, že pravou ruku, tedy tu, se kterou se bavil, má amputovanou, takže měl protézu, kterou prý považuje za maňáska a je to také jeho nejlepší přítel.

„Jak jste přišel o ruku pane Uen?“ zeptal se Peter, i když ho to vlastně vůbec nezajímalo, jelikož už se těšil, až si doma zase zahraje na počítači. Měl totiž i internetový život, kde dělal policistu, který pracuje na kriminálním oddělení, ovšem jmenuje se Paul.

„No to víte, jednou jsem jel takhle s bratrama z lovu, a asi jsme narazili na kámen, jelikož naše auto explodovalo a mně to urvalo ruku a poranilo lebku, tady vzadu, jak jsou vlasy.

Peter se podíval na temeno obžalovaného a všimnul si, že na temeni mu chybí část lebky a místo ní tam má jenom izolepou přilepenou ochranou folii, takovou, kterou používal, když maloval pokoj.

„Ty krávo,“ hlesl Paul, „to vypadá, jako kdyby to dělal Shaun.“ Jenomže nevšimnul si, že Shaun stojí přímo za nim a než stačil něco dodat, Shaun za sebou prásknul dveřmi tak silně, že prasklo sklo, které bylo na zdi, ovšem nebyla za tím temná místnost, nýbrž Peterův byt, který byl v pěkném nepořádku.

„To je blb, to musím jít zase spravit, kdo to má pořád platit. To je pořád to samý, mě ty vaše hádky fakt nezajímaj,“ pravil Peter a zrudnul.

„Potom Petere, potom. Takže zpět k případu: Co dělaly zbytky vaší matky ve vašem mrazáku? Dal jste je tam vy?“

„Ne, já o tom nevěděl.“

„Takže jste si nevšimnul velkého množství masa ve vašem mrazáku?“

„Všimnul. Jednou, když jsem přišel domů, tak jsem měl strašnej hlad. Byl jsem totiž předtím na tenise. Vždycky jsem chodil hrát tenis, ale jak nemám ruku, tak už mi to tak nejde. No tak jsem byl doma a taťka se ptal, jestli nemám hlad, že měli s mamkou zabijačku a že prej ještě něco přivez domů, tak jsem si dal prsíčka. Já měl prsa vždycky radši, jsou vždycky takový jemnější než zbytek.“

„Oba policisté jen nevěřícně zírali a nevěřili tomu, co zrovna slyšeli.

„Vy jste… snědl vaší mámu?“

„Ne, to bylo normálně maso z mrazáku.“

„To byla vaše matka,“ řekl Paul.

„Ale ne, to snad není možný. A já ji jedl s tatarkou, … a mamka nerada tatarku.“

„Takže vy jste snědl vaši matku?“

„Měl jsem hlad z toho tenisu, navíc maso je dobrý na kosti.“

Paul už toto nevydržel a na místě se pozvracel, poté musel rychle odejít domů, aby se z toho vzpamatoval, to vše k nevoli Shauna, jelikož si to po sobě neuklidil.



Ráno přišel Peter brzo do práce, nemohl totiž vůbec spát kvůli tomu, co včera slyšel. Ovšem poté, co viděl Paula, se mu trochu zvedla nálada. On byl totiž naprosto šťastný, smál se od ucha k uchu a působil strašně uspokojeně, tedy spokojeně. A neodpustil si ani občasný, ale šibalský oční kontakt se Shaunem, který na něj pořád mrkal.

„Tak co to bude dneska Petere, zase nějakej pošuk?“

„Bude to ten samej pošuk, ještě potřebuju něco objasnit. Shaune, přiveď ho sem.“

„Jsem tam cobydup Petere, poletím tam jako po másle, tam a zase zpět. A zase zpět. To já mám rád.“



„Dobrý den, pán Súdca, tak jak se vám daří?“

„Posaďte se, mám zde závažnou věc, poslouchejte.“

„Rozkaz, pán Súdca.“

„Včera byl nalezen masový hrob v kopcích na severu, tento masový hrob byl hrob vašich bratrů, celkem pět osob. Tedy až na vás a vašeho mladšího bratra všichni sourozenci. Není to trochu podezřelé?“

„Ale vůbec ne, to je jednoduchý. Víte, můj otec se hodně držel tradicí a zvyků, možná proto si žehlil slipy, no a když jsme se chystali na dědův pohřeb, tak nám táta dal nový luxusní auto. Bylo bez střechy. A každému dal hřeben, aby se po cestě autem mohl upravit a aby nebyl rozcuchaný na dědečkově pohřbu. Všem, kromě mě. Když jsem se ohradil, kde je můj hřeben, tak pravil: ‚Ale, vždyť ty jsi na hřeben ještě moc malý, to až budeš starší, taky budeš mít svůj. A když jsem se znovu ohradil, tak se s ničím nemazal a krutým tónem mi řekl přímo do obličeje: „Stejně nemáš vlasy, špunte.“ To víte, pán Súdca, že mě to vytočilo, tak jsem vymyslel plán, jak se mu pomstít. Nejenom jemu, ale hlavně mým starším bratrům. Oni už mě od mala neměli rádi,“ povzdechl Goran a uronil malinkou slzičku, „říkali mi mámožroute,“ zakončil větu a pustil se do pláče.

„Uklidni ho Shaune, dej mu něco na, nějaký prášky, nebo tak. Hej Shaune,“ zařval Paul.

Jenomže Shaun stál opřený o koště u pitevního stolu a naříkal: „Vzlyk, to je tak dojemný, jak mu to mohli udělat, vždyť on nevěděl, že je to máma.“

„Uklidni se Shaune, ty tady vůbec teď nemáš bejt.“ Následovalo očekávané prásknutí dveří a už byly v místnosti opět jenom tři.

„Chcete něco, Gorane?, máme tady… hmm … kafe a koblihy,“ vyjmenovával Peter při prohlížení lednice.

„Kafe stačí, pán Súdca.“

Peter tedy vyndal z lednice kafe, zahřál ho dechem a donesl ho Goranovi.

„Takže zpět k tématu, co jste udělal vašim bratrům?“

„No, to víte, předtím, než jsme vyjeli, tak jsem odmontoval pravé zadní kolo. Aby si toho nevšimli, narafičil jsem to tak, že jsem si sednul dozadu a prázdné místo, které zbylo po kole, jsem zacpal nohou.

„Prosím?“

„No jako když táhnete rykšu, akorát to jede rychlejc. Počkal jsem si na vhodné místo a v nepřehledné zatáčce jsem vyskočil. Nejstarší bratr si hned všimnul, že jim chybí kolo, a začal panikařit, ale než vůbec něco udělal, byli už dávno ve stromě.

„Takže umřeli na autonehodu?“

„No někteří ano, zbytek jsem musel ještě trochu podusit. Můj mladší bratr Rugan se držel dlouho, jelikož měl kanylu, takže se mi ho nepovedlo zabít a ta slepičí prdelka to pak hned vykecala tátovi.“

„Takže se přiznáváte ke čtyřnásobné vraždě?“

„Prosím, já netuším, o čem to mluvíte?“

„Máme to tady nahraný, chcete to pustit?“

„Do prdele, už chápu, proč mi táta vždycky říkal, nevěř poldům, budou tě nahrávat. Já jsem debil. Ale už tě vždycky poslechnu tati.“

„Můžeme pokračovat?, ano, tak děkuji. Takže pane Uen, co se stalo, když se váš otec dozvěděl o vaší bratrovraždě?“

„Byl strašně naštvanej, celý tři dny se mnou nepromluvil, ani v šatně na tenise. Prostě nikde.



Po tomto delším rozhovoru Paul konečně pochopil, že Goran jim objasní více, než dokázali oni sami zjistit za celá dlouhá léta. Uvědomil si, že pokud bude rafinovaně pokládat otázky, rozluští konečně záhady kolem rodiny Uenových a podivných událostí, které se kolem jejich rodiny dějí. Tak začal pěkně rafinovaně uplně od podlahy:

„Gorane, řekněte nám více.“

„To víte, pán Súdca, to já vám rád řeknu, třeba takhle jednou když jsem se koukal na televizi, tak zrovna dávali Sezame, otevři…“

„Počkat, já myslel spíše o různých nezvyklých situacích, například by nás tady velice zajímalo, co se stalo na Rivertonské pláži 28. srpna minulého roku? Na pláži se tenkrát našla tři těla vašich pracovníků…“

„No spíše než těla, tak různé údy,“ dodal Peter a ládoval se přitom párkama. „Nedáte si taky páreček Gorane?“

„Ne, ale děkuji. Já totiž párky s majonézou nejím.“

„Shaun říkal vždycky to samý, ale můj párek ho zlákal,“ řekl bez rozmyslu Peter a teprve po chvilce si uvědomil, že Paul sedí vedle něj a poslouchá ho. Ovšem než stačil něco říct, tak už Paul utíkal přímo do komory za Shaunem a bylo slyšet pouze tlumený rozhovor.

„Takže ty mi chodíš za kolegou, takže už si ojel celej policejní sbor nebo co?“

„Ne, ne, tak to není, stejně to s ním za nic nestálo. Teda ne že by to nestálo, ale nebylo to nic moc. Nebo jako něco tam bylo, ale ne tak úplně…“

Peter se rozhodl, že nebude zasahovat a raději se pustil zpět do výslechu. „Takže Gorane, povídejte, co se stalo na té pláži.“

„No to víte, jednou jsme jeli s tátou na pláž. Táta měl zrovna v té době dobré obchody. Hodně prodával cukr a koření. No takže když jsme byli na tý pláži, tak se tam objevili jiný lidi z cukrového průmyslu a začali tátovi nadávat a střílet po něm. No a když ho trefili, tak šel zpátky do auta, asi aby si vyměnil oblek nebo tak. A já tam byl taky v autě a ještě tam byly

naši tři pomocníci. Já jim řikal tučňáci, jelikož měli pořád na sobě černý obleky a jeden dokonce nosil na klíčích klíčenku tučňáka, takže proto. No a táta jim postupně řekl, že jsme obklíčeni a že musí postupně všichni vyrazit ven a probojovat se ven, myslel asi začít smlouvat o ceně nebo tak. To víte, já na ty obchody nikdy nebyl moc dobrej. No a všem promluvil do duše a obtisknul jim na čelo svojí ruku, měl jí špinavou, takže jim zůstala červená skvrna na čele. Ti pak vypadali jako semafor, protože jeden z nich měl zelenej klobouk. A pak, když vyrazili, tak postupně padali na zem a asi si hráli na láhev s kečupem, jelikož toho ze sebe nechali hromadu vytéct. Já jsem se schoval pod auto, jak taťka řekl, no a nakonec se táta rozeběhnul a spadnul taky na zem, akorát nebyl moc dobrej herec a nic z něj nevyteklo a když začali ti obchodní konkurenti tátovi tleskat a jásat, tak se táta zvednul a pelášil po pláži pryč. Já jsem se tomu strašně smál, jelikož mu přitom ruply kšandy a celou tu cestu, co běžel, mu padaly kalhoty.“




Poté, co Goran domluvil, zjistil, že jeho povídání Petera uspalo, tak se na něj usmál a přikryl ho dekou, která ležela v rohu. Chtěl ho taky políbit na dobrou noc, ale pak si uvědomil, že ho ještě moc nezná a táta mu vždycky říkal, ať policistům nevěří, takže ho jenom uložil na křesílku, kde Peter usnul. Ještě chvilku seděl v místnosti a naslouchal, kterak Peter podřimuje a slyšel přitom i to, kterak vedle v komoře Paul s Shaunem myjí nádobí, protože to tam tak srandovně cinkalo. Poté usoudil, že je už unavený a vyrazil přes vrátnici domů, jelikož si uvědomil, že už se o něj taťka asi bojí.