...Why...

Začala o tom přemýšlet častěji a častěji, už nebylo zbytí. Vždyť se pořád jen hádali a na ní a jejího malého brášku vůbec nebrali ohledy. Matce to udělat nechtěla, protože jí strašně milovala, dokonce myslela i na svou přítelkyni (skoro sestru) a nejlepší kámošku, ale pořád všechno to převládalo nad tím dobrým. Nenáviděla, otce za to jak ji psychicky deptal. Nenáviděla svět, proč jí to vůbec dělá, občas si za to mohla sama, ale pořád to bylo málo, proti tomu co dělal on.
Hádali se stále o tom samém. Peníze. Ema je už nenáviděla, protože všechno se kolem nic točilo. Její srdce jí každým dnem jejich hádek pukalo víc a víc.
Přemýšlela tedy jak to udělat. Utéct a nikdy se nevrátit, ale to by jí pořád v hlavě zněly ty hořké hádky. A v srdci by měla hluboko zažranou bolest. Jediným vysvobozením od toho byla smrt... Plánovala to velice pečlivě. Věděla kdy doma bude úplně sama, kdy si zbalí všechno potřebné a uteče předtím, než se zabije.
Schovala se venku na náměstí a počkala do černočerné tmy, potom se vyškrábala na dost vysoké místo kostela uvázala pevnou smyčku. Když bylo všechno hotovo, poprvé v životě a naposledy se pomodlila a řekla: "Opatruj je a slib mi, že to mezi nimi aspoň trochu srovnáš, věř, že tohle je jediné co mi pomůže od bolesti. Jsem sobec, ale já už dál nemůžu..." dořekla poslední slůvko a potom skočila. Ještě se naposledy podívala na nebesa až zbrzdila smyčka kolem krku její pád...
Ráno byl v novinách titulek, "dívka se oběsila na jedné z kostelních věží."
Rodiče si přečetli dopisy na rozloučenou a ptali se proč. Nikdo jim však nikdy nedokázal na tohle odpovědět...