S lítostí Vám oznamujeme...

Já vím, neměl bych kouřit, ale připadám si pak jinak…možná drsnější. To jak se přivřenýma očima porozhlédnu po okolí, jako kdybych každého v dohledu podezíral z vraždy, pozvednu jedno obočí a zasunu cigaretu mezi rty. Škrtnu zapalovačem a znova ten pohled. Potáhnu a lehce zakloním hlavu. Přivřu oči a pootevřu rty z těch, ale žádný kouř nevyjde, pustím ho nosem a s lehkým ironickým pohledem hlavu sklopím, takže už mi nikdo nevidí do tváře přes okraj klobouku.
Nikdy jsem neexceloval vysokým sebevědomým, nebo jakýmkoliv náznakem autority. Ve škole se se mnou nikdy moc nebavili a tak jsem měl čas studovat. Netoužil jsem se toulat po ulicích, protože jsem měl jako malý dítě strach. Bordel a špína. Možná jsem mohl být právník nebo manažer, ale já skončil tady.
Jsem drsně kouřící detektiv sedící v baru v otrhaném plášti a civím na dno hrnku od kafe. Studoval jsem dlouho a těžce, ale to v dnešním světě nic neznamená. Na těch postech nade mnou jsou mí spolužáci, kteří pokulhávali za mnou, ale holt cpali peníze do těch správných kapes.
„Detektive Scotte? Máte hovor.“ Kývnul na mě barman.
„Díky Joe, vezmu si to v kabince.“ Hodil jsem na bar několik mincí a udusil cigaretu. Měl bych toho fakt nechat, na koho se to ještě snažím dělat dojem?
„Scott.“ Houknul jsem do sluchátka hned, jak za mnou klaply dveře spoře osvětlené budky.
„Detektive, tady Jones. Na devátý Fairway máme tělo. Někdo by tam měl zajet…“ Na stěnách byly pochybné nápisy, které mě nutily k hysterickému posměchu. JOHN MILUJE KATE. A o několik centimetrů nalevo další. KATE MILUJE GEORGE.
„Chudák John…Jo zajedu tam.“ Mrknul jsem na hodinky. Sakra, s takovou nestihnu večeře u Rose.
„Jakej John pane? Je to Fairway devět.“ Položil jsem sluchátko a vypadl z baru.

Těžké olověné mraky a z nich kanoucí slzy pro to jedno tělo ležící na deváté Fairway. Nebylo to pouhé přirovnání. Nebe opravdu plakalo pro tělo ležící přede mnou. Asi bych měl ještě říct, že nejsem jen tak nějaký člověk. Jestli jste viděli šestý smysl, tak možná něco takovýho. Ale né tak úplně. Moc těžko se to vysvětluje a ani já sám to nechápu. Nebo možná jsem takový méně stylový John Constantine. Jenže já na rozdíl od něj nekašlu krev (i když kdo ví…možná časem) a netykám si s ďáblem.
„Je jí škoda.“ Zamumlal strážník za mnou a vyfotil to drobné tělo.
„Byla tak mladá.“ Jo byla mladá, krásná a měla naději, jenže teď je mrtvá.
Našel jsem ji ležet na zemi v malým bytě. Vypadala, že někam šla a z ničeho nic padla bez dechu k zemi.
V kuchyni seděl vrah a v ložnici jeho pomocnice. Oba na její smrti měli stejný podíl. Vrah číslo jedna seděl za stolem, zíral z okna a kouřil. Byl hubený vysoký s černými vlasy padajícími do očí. Byl bledý a černýma očima těkal po místnosti. Docela klidný vrah. Postavil jsem se mu do výhledu a založil si ruce na hrudi.
„Jo tak se vám to povedlo. Jsi na sebe pyšný?“ Sklopil hlavu a znovu potáhl z cigarety. „No jo, nemáš k tomu co říct co? Copak jsi ji asi řekl? Promiň zlato moc jsem pil a takový kecy?“ Tipl cigaretu a opřel se o spojené ruce před sebou. Seděl tam asi dvě minuty, pak se zvedl a vypadl. Šel se do baru opít.Škoda že mě jako obyčejný smrtelník nemohl vidět.
Žena s označením Vrah číslo dvě s pláčem běhala po ložnici a do kufru házela všechny své věci. Vlasy myší barvy měla stažené do drdolu a řasenku rozmazanou po mokré tváři. Vzala ze skříně svetry a hodila je do kufru. Ne všechny. Ten od něj hodila z okna. Snášel se k zemi se zoufale rozpřaženými rukávy, až nakonec dopadl do blátivé kaluže.
„Měla jsi s ním mluvit. Věř mi, že tě miloval, jenže ty jsi mu nevěřila a podezírala ho z nevěry, až to nakonec fakt udělal.“ Opřel jsem se vedle dveří a sledoval její počínání. Vyběhla z ložnice, překročila mrtvolu v obývacím pokoji a zapadla do koupelny, kde si zabalila svou kosmetiku.

Vrátil jsem se tedy zpět k dívce ležící na koberci, který ti dva vybírali spolu. Znal jsem ji z vidění. Bylo to moc krásné děvče, Vlasy měly všechny barvy, její parfém mi vnikl do nosu a zalechtal mě v břiše. Byl lehký a hřejivý. Ubohá, byla dlouho nemocná. Ti dva ji otrávili. Viděl jsem ji bloudit po ulicích se smutnou tváří, ale stále se ji v očích zračila naděje. A teď je mrtvá a nikdo ji už nepomůže. Snad ji bez nich bude líp.
„Naložte ji chlapci.“ Kývnul jsem na dva příslušníky pohřebního ústavu.
„A co s ní?“ Zeptal se mě jeden z nich a nespouštěl oči z její půvabné tváře. Každá linie jejího těla byla jako zázrak.
„Spálit a rozprášit.“ Rozkázal jsem a sedl v kuchyni ke stolu. Musím napsat smuteční oznámení.
Vrah číslo dvě ještě jednou zavzlykala a s kufrem v ruce navždy vypadla.
Psal jsem to dlouho. Když jsem z bytu odcházel, její tělo a všichni ostatní už byli pryč. Stále byl ve vzduchu cítit její parfém, ale i ten časem zmizí. Oznámení jsem připíchnul na venkovní dveře, aby si to mohl přečíst každý. Ještě jednou jsem očima přelétl text:
S lítostí Vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás opustila Láska.
Pohřeb jde na státní útraty. Rodinná příslušnost nebyla známa.
Rozloučení se koná už dnes, zváni jsou všichni, kterým Láska chybí.
V minutě ticha si vzpomeňme, čím vším nám byla a co jsme ji provedli.

Vydal jsem se vstříc smutnému večeru. Ještě musím, stihnout pohřeb.

Inspirováno Xindlem X (http://www.youtube.com/watch?v=FbKc1ZJzxX4)