Ohrožení

Ohrožení

Ticho. No, on to byl vlastně spíš útlum. Rozhlédla jsem se kolem. Moc jsem toho neviděla,
ale stačilo to. Nadechni se, nutil mě mozek. Vůle o přežití. Slabé, slabé. Naber sakra už
ten kyslík do plic. Tak jo.
Chrčivě jsem nasála vzduch. Pocítila jsem mírnou úlevu.
Je to lepší. Zkusila jsem se nehýbat, ale nešlo to. Pořád mě to nutilo, tlačilo, strkalo.
V duchu jsem se přenesla o 30 let zpátky. Byla jsem šťastná, nic jsem nevěděla o světě a životě.
Abych jim tam venku udělala radost, občas jsem kopla. Jak znám svojí mámu, určitě se na chvíli posadila a hladila mě.
Dívala by se na mě skrze napnutou kůži a v očích by měla výraz nejistoty. Co se děje? Kopat, to je ono!
Usilovně jsem ignorovala vysřelující bolest mojeho pravého lýtkového svalu. Mohutně jsem se odrazila a zvrátila hlavu,
abych se mohla dívat vzhůru.
Ne. Zůstaň kde jsi. Nehýbej se. Najednou jsem uviděla okno. Chtěla jsem se podívat, co je za ním, ale záclona se pokaždé
hnula tam, kam já. Natáhla jsem ruku a snažila se jí odtáhnout. V uších mi pulzoval tep. Uklidni se a mysli. To se řekne, ale jak to
mám asi tak udělat? Všechno nové mě děsí. A tahle situace, v které jsem se ocitla, zatím spadá na žebříčku pod čislo 1.
Ohrožení života.
Konečně se mi to povedlo. Byl to měsíc. Poznala jsem to podle regolitu. Krátery o průměru pěti, deseti a více metrů pokrývaly
celý povrch. Takové ticho.Přímo nad ním svítily hvězdy. Ale jak to, že jsou tak blízko? Šáhnu si. Au! Na rukavici se objevila kapka krve.
Nebo to nebyla krev? Krev přece není šedivá.
Rychle jsem zamrkala. Otevřela jsem oči. Pořád jsem vnímala mírně rozmazaně. Ale už bylo vidět líp. Zkalená voda se začala projasňovat, jak se bahno postupně usazovalo zpátky na dno. Naproti mě si můj potápěčský buddy začal profoukávat ušpiněnou masku.
Ukázal palec vzhůru. A pět pokrčených prstů.
Levým palcem a ukazovákem jsem naznačila kolečko. Rozumím. Výstup a po 5m pneumatická vyrovnávací zastávka.
Byli jsme na mořském dnu v hloubce 50m. Počtvrté jsem se potápěla s Nitroxem.
Hlavou se mi honil výňatek z naší "bible":
"Lidské tělo do sebe při potápění absorbuje dusík. Snížením jeho procentuálního obsahu v dýchané směsi snížíme i množství,
které budeme při výstupu vysycovat."
Mám EAN 40, což znamená 40% kyslíku, tedy vybavení obsahující pouze kyslíková maziva.
"Ve větších hloubkách a tedy vyšším tlaku může být kyslík pro tělo toxický a způsobovat křeče a optické halucinace."
Podívala jsem se na svůj manometr. 100 barů. To není možný. Palcem jsem otřela poškrábané sklo.
Moje hodinky D9 ukazovaly 15:31:40. Uplynulo jenom 10s od doby, kdy jsem zadrhla o dno a zvířila sutinu?