Nikdy nekončící láska

Nastoupila jsem do klášterního gymnázia před půl rokem. Učila jsem se latinské texty nazpaměť, všechen volný čas trávila v klášterní knihovně. Klášter samotný mě zajímal již odmala. Můj děd byl historikem a nedalo by se ani spočítat, kolikrát mi vyprávěl příběhy o místních opatech. Pověst o založení kláštera bych dokázala povídat i pozpátku. Byla jsem rozhodnuta, že půjdu studovat do klášterního gymnázia, ať se děje, co se děje. A tak se i stalo. Aniž bych to tušila, existoval příběh, který mi můj děd však nikdy nevyprávěl…
Ráno mě probudily paprsky slunce a já věděla, že dnešní den bude krásný. Ach, jak jsem se mýlila. Během dopoledne jsem šla na hodiny kreslení do klášterní kreslírny. Po obědě jsem se vydala do knihovny. Cestou jsem potkala pár přátel, pozdravila je a pokračovala dál. Konečně jsem se ocitla před velkými těžkými dveřmi knihovny. Pomalu jsem stiskla mírně zrezivělou kliku a vešla do toho nádherného knižního světa. V místnosti se to jen hemžilo dalšími studenty. Našla jsem si svou studijní knihu, usedla do mohutného křesla a začetla se.
Aniž bych si to uvědomila, zůstala jsem v knihovně sama. Nebe již dávno zahalil černý závoj a první hvězdy se začaly pyšnit svým přenádherným třpytem. Pozhasínala jsem všechny svícny a odešla. Knihu jsem si vzala s sebou s vidinou čtení si před spánkem. Nevěděla jsem, kolik je přesně hodin, ale jelikož bylo v klášteře až moc velké ticho a na chodbách nehořela ani jedna pochodeň, jistě už všichni ulehli do svých postelí.
Od knihovny ke svému pokoji jsme šla spíše po paměti. Před sebou nataženou levici, v pravé ruce knihu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si vyčítala, že jsem si z knihovny nevzala alespoň jedinou svíčku, se vyhoupl měsíc nad mraky. Byl zrovna v úplňku. Stříbrnými prsty klepal na okna chodby. Psi začali se svou noční árií a mě zachvátil strach. Na konci chodby jsem zpozorovala postavu, která na mě upírala rudě svítící oči. Byla zahalená v dlouhé kápi. Stála jsem neschopna jediného pohybu. Ta tajemná a hrůzu nahánějící postava se pomalu plížila směrem ke mně. Ani jednou neuhnula pohledem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Utíkat, nebo stát. Začít křičet, nebo být zticha a čekat, co se stane. Začala jsem couvat dozadu. Jakmile si postava povšimla mého útěku, zastavila se a začala se hlasitě smát. Ten smích jako studený led bodal mne u srdce. Připadal mi tak povědomý, ale přitom jsem sama věděla, že jsem ho nikdy neslyšela. Přitiskla jsem se ke zdi a začala plakat. Rukama jsem si zakryla hlavu. Snad jsem byla smířena se svým osudem a čekala jen to nejhorší. Postava se přestala smát. Pak už jsem slyšela pouze rychlé kroky směřující někam na druhý konec chodby.
„Ach, můj Bože, slečno Zvoníková. Co se vám stalo? Co děláte tak pozdě na chodbě? Proč nespíte? Vy pláčete? Tu máte, vezměte si můj plášť,“ mnich Petr, předobrý a milý to muž, se vracel ze sklepení kláštera, kde každou noc upíjel ze sudů mešní víno. Byl malého vzrůstu, trošku při těle, ale ve tváři se mu zrcadlila jeho hodná a vlídná povaha. Nebyla jsem schopna odpovědi. Stále jsem slyšela ten strašlivý smích. A ty oči. Ještě teď jsem měla pocit, jako kdyby mne sledovaly. „Pojďte. Zavedu vás do vašeho pokoje. Musíte se vyspat.Ráno mi vše povíte,“ řekl mnich Petr, pomohl mi postavit se a odvedl mne do mého pokoje. Uložil mne a pro jistotu nechal zapálenou svíčku, abych měla větší pocit bezpečí. Pak odešel.
Ležela jsem nehnutě v posteli. Neschopna zavřít oči a usnout. Stále jsem si kladla otázku, kdo byla ta postava? Proč se zjevila na chodbě zrovna mně? A proč mi její smích připadal tak povědomý? „Vstávej. Pojď za mnou.“ „ Je tu někdo?“ sedla jsem si a rozhlížela se po pokoji. Nikde nikdo. Dveře zamčené. Asi se mi jen něco zdálo, pomyslela jsem si a znovu si lehla. „Zlomila si mé srdce, já nikdy tě nepřestal milovat. Ach, jak krutá si dokázala být. Pojď, jen pojď. Nemáš se čeho bát.“ Svíčka zhasla. Slyšela jsem tlukot svého srdce. Tlukot jako by bijící na poplach. Venku hlasitě skučel vítr, lomcoval venkovními okenicemi , až vyrazil okno celé. Střepy spadly i na mou postel. Klikou u dveří někdo prudce lomcoval. Zase ten strašný smích. „Pusť mě dovnitř. Neboj se. Vstaň a odemkni. Nenech se prosit.“ Ach ne, všechno je jen zlý sen. Zacpala jsem si uši a zavřela oči. V duchu jsem se modlila. Otče náš, jenž jsi na nebesích…
Po chvíli jsem sebrala odvahu a otevřela oči. Vstala jsem z postele. Byla jsem rozhodnuta odemknout dveře a podívat se ven na chodbu. O střepy na podlaze jsem si pořezala chodidla. Jen v noční košili jsem šla potichu ke dveřím. Roztřesenou rukou jsem pomalu otáčela klíčem. Ještě, než jsem dveře otevřela, vzala jsem si ze stolku nožík na otevírání dopisů. Alespoň trocha jistoty. S tichým zaskřípáním se dveře otevřely. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a podívala se do chodby. Nic. Celý klášter nerušeně spal. Vyšla jsem z pokoje. Podívám se radši do celé chodby, řekla jsem si. Srdce mi tlouklo strašlivou rychlostí. Nechávala jsem za sebou krvavé stopy. V ruce jsem pevně svírala dopisní nožík.
Došla jsem na konec chodby. Nikoho jsem po cestě neviděla. Oddychla jsem si a chtěla se vrátit zpět. „Tak přeci jen jsi vyšla ze svého pokoje. Věděl jsem, že mě nenecháš prosit.“ Roztřásla se mi kolena, dopisní nožík mi vypadl z ruky a s lehkým cinkotem dopadl na zem. Ten zvuk se nesl chodbou až k němu. Otočila jsem se. Na druhém konci, přímo proti mně, stál on. Teď už jsem věděla, že je to muž. „Nechte mne být. Co po mně chcete? Neznám vás. Ach, panenko Marie, ochraňuj mě,“ klesla jsem na kolena. Ruce obtočila kolem ramen. Snad jsem čekala, že to vše brzy skončí. „Zradila jsi mne. Věděla jsi, že jsem tě celým svým srdcem miloval. Odešla jsi však s jiným mužem a mne nechala mému žalu. Jak nerozvážně sis s mými city zahrávala,“ při těch slovech se ke mně přibližoval. Ve svitu měsíce jsem v jeho ruce uviděla nůž. Rychle jsem vstala ze země. „Musím to udělat. Jedině tak ti mohu dokázat svou lásku, která je tak hluboká a věrná. Miluji tě jako nikoho jiného, ale nemohu jinak.“ Začala jsem křičet. Rukou mi zakryl ústa. „Buď potichu, má malá.“ Druhou rukou mě otočil tak, že jsem k němu byla zády. „Proč jsem ti tak lhostejný? Na rukou bych tě nosil. Pak ti do cesty přišel ON. Ten ničema. Věděl, že tě miluji a stejně tě svedl. A ty. Ty, má láska, ses nechala.“ V duchu jsem prosila Boha, aby se stal zázrak a já té noci neumřela. Přiložil mi nůž na krk. „Má láska k tobě nikdy neskončí .“ Ucítila jsem ostří nože přímo na tepně. Jeho ruka byla pevná a dobře věděla, co je její cíl.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem byla smířena se svou smrtí, pronikl do chodby teplý sluneční svit. Můj vrah mne odstrčil a já upadla na zem. Sám s hlasitým křikem, sténáním a upěním se plazil po zemi. Jeho plášť i on celý se pomalu změnil v prach.
Asi o hodinu později mě na chodbě našli mí přátelé. Ráno, když vstali, uviděli na podlaze krvavé stopy a šli za nimi. Zavedli mne do knihovny, uvařili čaj a na mou prosbu zavolali mnicha Petra. Pak jsem všechny požádala, aby odešli. Zůstala jsem s mnichem Petrem o samotě. „No, Kristýno, povídejte. Co se této noci stalo? Vypadáte, jako kdybyste viděla samotnou smrt,“ optal se mě mnich a usedl do křesla naproti mně. Vypověděla jsem mu celý ten hrozný příběh. Možná jsem čekala, že se mnich podiví nad mou příhodou. On pouze vstal a přinesl jednu z knih. „Tato kniha byla nejoblíbenější četbou mladé dívky, která do klášterní kuchyně před více než šedesáti lety nosila čerstvou zeleninu. Za to, že nám vždy pomohla se vším, oč jsme ji požádali, měla povoleno půjčovat si v naší knihovně knihy. Jednoho dne zde potkala mnicha Řehoře. Mladého a velmi prudkého mladíka, kterého k nám poslali rodiče, dá se říct, na převýchovu. Řehoř se do dívky zamiloval na první pohled. Dokonce jí nabídl, že ji bude učit latinsky. Ona však odmítla nejen výuku, ale i jeho lásku. Ač jsme se všichni snažili mnicha Řehoře uklidnit, vysvětlit mu, že ji nemůže milovat, protože to náš řád nedovoluje, byl zaslepený láskou. Ještě horší to bylo, když se k němu donesla zpráva o svatbě jeho milované s obchodníkem z města, což byl Řehořův dávný přítel. Sám o jeho smutku věděl z Řehořových dopisů. Mnich Řehoř, rozerván nenaplněnou láskou, se oběsil. A oběsil se v pokoji, jenž je nyní vaším. Zanechal po sobě pouze dopis a obrázek té dívky. V dopise stálo, že se jednoho dne vrátí a pomstí svou smrt. Ta dívka, již miloval, se také jmenovala Kristýna a byla vám až neuvěřitelně podobná,“ dokončil mnich Petr svůj příběh, podávajíc mi obrázek Kristýny, který namaloval sám mnich Řehoř. Roztřesenýma rukama jsem ho uchopila a zděsila se. Jako bych se dívala na vlastní portrét. Otočila jsem obrázek a přečetla věnování :

NIKDY TĚ NEPŘESTANU MILOVAT,
TVŮJ NAVŽDY VĚRNÝ,
ŘEHOŘ